Nezabavitelná část dávek důchodového zabezpečení nemůže být postižena exekucí ani tehdy, je-li uložena na účtu u peněžního ústavu

publikováno: 10.11.2016

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a usnesení Okresního soudu v Lounech, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a na pokojné užívání majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně základních práva a svobod.

Stěžovatel je starobní důchodce, na jehož majetek byla v roce 2012 nařízena exekuce. Pověřený soudní exekutor vydal exekuční příkaz postihující starobní důchod stěžovatele u plátce České správy sociálního zabezpečení do výše nezabavitelné části důchodu a posléze další exekuční příkaz postihující pohledávku z účtu povinného u peněžního ústavu s tím, že zákaz nakládání s peněžními prostředky se nevztahuje na prostředky do výše dvojnásobku životního minima. Z uvedeného účtu byla postižena částka 4 × 10 854 Kč, celkem tedy 43 416 Kč. V červnu roku 2015 stěžovatel neúspěšně žádal exekutora o částečné zastavení exekuce co do výše uvedené částky a namítal, že tato částka představovala zbylou část jeho starobního důchodu, který je již postižen exekučními srážkami na pohledávku vymáhanou v této exekuci. Stěžovatel tedy namítal, že došlo k obcházení zákona, pokud tzv. nezabavitelné minimum je následně zabaveno v rámci jiného způsobu exekuce. O této otázce poté rozhodovaly ústavní stížností napadenými rozhodnutími soud I. stupně a odvolací soud, které postup exekutora aprobovaly. Soudy argumentovaly tím, že prostředky vyplacené na bankovní účet plátcem důchodu se stávají tzv. vkladovou pohledávkou, tedy zakládají právní vztah mezi dlužníkem a bankou a pokud je účet postižen exekucí, nedochází k postihu důchodu, ale k postihu práva na výplatu prostředků na účtu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Především je v této souvislosti nutno odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 2 Afs 80/2011-60, který byl vydán v analogické věci a jehož závěry lze aplikovat i na právě projednávaný případ.

V předmětné věci není sporu, že na exekucí postižený účet stěžovatele docházely výlučně dávky důchodového zabezpečení krácené do výše nezabavitelné části důchodu, šlo tudíž o příjem, sloužící k úhradě životních potřeb stěžovatele, případně jeho blízkých. Důchod představuje pro vedení exekuce příjem, chráněný v podobném rozsahu jako mzda. Názor exekučního soudu, že prostředky vyplacené na účet plátcem důchodu ztratily svoji povahu nezabavitelné částky tím, že se staly tzv. vkladovou pohledávkou a že jejich exekucí nedochází k postihu důchodu, ale postihu práva na výplatu prostředků na účtu, lze označit za přepjatý formalismus, nezohledňující smysl právní úpravy nezabavitelné částky (§ 278 a § 299 odst. 1 občanského soudního řádu).

Věc se tak vrací k Okresnímu soudu v Lounech, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 121/16 je dostupný  zde. 

Zdroj: Ústavní soud