oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

(Ne)poctivý záměr v sanačních formách insolvenčního řízení

autor: Mgr. Adam Sigmund
publikováno: 14.07.2016

Úpadkové právo obsahuje řadu dnes již notoricky známých institutů, ke kterým rozhodovací soudní praxe v minulosti opakovaně zaujala jednoznačná stanoviska. Existují však i pojmy, které jsou méně frekventované a při jejichž výkladu v praxi stále tápeme. Jednoho z nich, a sice nepoctivého záměru dlužníka, bych se v tomto článku rád dotkl.

Tento institut je pojmově spjat se sanačními formami insolvenčního řízení. Jedná se o problematiku těžko uchopitelnou pouze striktně exaktně. K jejímu řešení je zapotřebí velmi individualizovaného přístupu, nadhledu a hodnocení materiálních, či dokonce etických; tj. nikoliv pouze formálních hledisek. To samo o sobě činí tuto problematiku, oscilující na hraně šedé teorie a zeleného stromu života, velmi atraktivní z pohledu praktikujících právníků, zejména pak advokátů.

Insolvenční zákon zná tři základnízpůsoby řešení úpadku;[1] a to konkurs, reorganizaci a oddlužení. První z uvedených způsobů, tedy konkurs, bývá teorií označován jako likvidační způsob řešení úpadku, druhé dva, tedy reorganizace a oddlužení, naopak za sanační způsoby řešení úpadku. Konkurs je koncepčně určen pro všechny subjekty podřízené v případě splnění zákonných podmínek úpadku insolvenčnímu zákonu; tj. jak pro korporace, tak pro fyzické osoby bez ohledu na to, zda podnikají či nikoliv. Likvidační povaha tohoto způsobu řešení úpadku je spatřována v tom, že z ekonomického pohledu spočívá konkurs především v ukončení aktivity insolventního subjektu, zafixování a verifikaci jeho předinsolvenčních dluhů (děje se tak prostřednictvím procesu přihlašování pohledávek věřitelů procesně pevně daným postupem[2] a následně soudním přezkumem těchto pohledávek,[3] doplněným elektivně finální verifikací pohledávek v rámci incidenčních sporů[4]) a následně v kontrolovaném prodeji aktiv, jehož výtěžek je poměrně rozdělen věřitelům. V případě korporací již jejich podnikatelský život nepokračuje a dochází k jejich exitu z trhu završenému evidenčním výmazem z obchodního rejstříku.

Sanační povaha reorganizace a oddlužení spočívá v tom, že subjektům podrobeným těmto formám úpadku je poskytnuta nová perspektiva. V případě korporátních reorganizací se zpravidla jedná o záchranu provozuschopné korporace jejím částečným zbavením se dluhů (restrukturalizace dluhu) a převzetím novým investorem (tzv. Share Deal), nebo o záchranu životaschopného obchodního závodu začleněním do nové korporátní struktury investora – nabyvatele s kompenzací věřitelů tímto investorem (tzv. Asset Deal). V každém případě se jedná o přežití a restart buď původní korporace, nebo jejího zdravého jádra (obchodní závod); a to za dobrovolné podpory věřitelů, kteří se tak racionálně rozhodli na základě volby mezi touto cestou, anebo pro ně méně výnosným likvidačním konkursem.

Sanační povaha oddlužení je ze společenského pohledu ještě výraznější, neboť tato forma řešení úpadku je vyhrazena fyzickým osobám (primárně nepodnikajícím), a bývá proto právem nazývána osobní bankrot. Benefitem oddlužení je privilegium osvobození dlužníka od povinnosti úhrady zbytku dluhů poté, co po dobu pěti let disciplinovaně splatil alespoň 30  % svých dluhů (v mimořádných případech je dokonce možné prolomení i této hranice). Zahraniční právní úpravy, kterými je náš insolvenční zákon zhusta inspirován, vycházejí z toho, že institut osobního bankrotu je pro věřitele efektivním způsobem uspokojení pohledávek za insolventním spotřebitelem, neboť je výhodnější obdržet v kratším čase sice pouze částečné uspokojení pohledávky než v dlouhém čase za cenu vysokých transakčních nákladů vymoci pohledávku celou. Věřitelé – podnikatelé spoléhají též na budoucí spotřebu takového dlužníka (na obnovení jeho koupěschopnosti).[5]

Realita účinnosti insolvenčního zákona (od 1. 1. 2008) již dnes vybízí k bilancování. Kvalitních statistických dat v oblasti insolvencí je poskrovnu, proto v tomto textu vycházím z vlastní statistiky vedené naší správcovskou firmou AS ZIZLAVSKY, v. o. s. Od roku 2008 jsme měli možnost vyhodnotit více než 1 000 oddlužení a na základě tohoto vyhodnocení jsme dospěli mj. k závěrům, že až 16,26 % dlužníků v oddlužení splní nezajištěným věřitelům 100 % svých dluhů, 23,29 % dlužníků v oddlužení splní 50  % až 90  % svých dluhů, avšak na druhé straně až 29,13 % dlužníků nesplní ani formální 30% hranici pro osvobození od zbytku dluhů.

Současné legislativní úvahy na poli insolvencí se ubírají rovněž směrem ke snížení doposud dané 30% hranice pro možnost vstupu do oddlužení. Je zajisté dobře, že jsou v této souvislosti konzultována statistická data shromážděná insolvenčními správci sdruženými v Asociaci insolvenčních správců, která na tomto poli působí již od samotné účinnosti insolvenčního zákona. Z mého osobního pohledu je pro snížení této hranice prostor, a zejména z pohledu sociální funkce oddlužení, jakožto jedné z jeho hlavních funkcí, jsou tyto úvahy i namístě.

Je konečně možné se znovu, jako již na insolvenčním poli tolikrát, inspirovat v zahraničí, kde zejména nám blízká německá[6] právní úprava, ale i právní úprava fran­couzská[7] či americká (USA)[8] poskytují dlužníkům pro osobní bankrot mírnější podmínky a nižší vstupní práh. Jmenovitě právní úprava francouzská využívá i velmi zajímavý model komisionálního rozhodování a administrace procesu (la Commission de Surendettement), namísto plného procesu soudního a soud zde ingeruje pouze parciálně. Francouzská administrativa poskytuje občanům i podporu v podobě formulářového návrhu na oddlužení (Cerfa n°13594*01), který je dostupný na webovém portálu veřejné správy[9]a je velmi podrobný a intuitivní pro vyplňování. O tomto návrhu následně rozhoduje shora uvedená komise, mající větší pravomoc než samotní dotčení věřitelé. Komisionální rozhodování je koneckonců Francouzům vlastní již od 18. století od dob Výboru pro veřejné blaho (Le Comité de salut public). V každém případě i v našem prostředí by se zajisté vyplatilo odbřemenit soudní sféru od této navýsost administrativní agendy, což zamýšlí i novela insolvenčního zákona, která se právě nachází v pokročilé fázi legislativního procesu (zrušení přezkumného jednání v oddlužení jako soudního roku), a v tomto ohledu byla podpořena jak ze strany České advokátní komory, tak Asociace insolvenčních správců jako připomínkových míst.

Sanační způsoby řešení úpadku, tj. reorganizaci i oddlužení, spojuje, jak se zdá, právě legální možnost zbavení se části dluhů při zachování či obnovení dlužníkova statusu. Tzv. provozní reorganizace, při které věřitelé obdrží uspokojení svých restrukturalizovaných (zpravidla významně snížených) pohledávek v určitém časovém horizontu ze zdrojů provozu obchodního závodu dlužníka, se ve své čistě ekonomické podstatě velmi podobá oddlužení fyzické osoby formou splátkového kalendáře.

Dalším prvkem, který prochází oběma sanačními formami řešení úpadku, je právě institut nepoctivého záměru dlužníka. Právní úprava je co do jeho vymezení a definice pohříchu skoupá. Ust. § 326 insolvenčního zákona hovoří o tom, že insolvenční soud zamítne návrh na povolení reorganizace, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že jím je sledován nepoctivý záměr. Na nepoctivý záměr sledovaný návrhem na povolení reorganizace lze podle tohoto ustanovení usuzovat zejména tehdy, jestliže ohledně dlužníka či jeho statutárního orgánu

a) v posledních 5 letech probíhalo insolvenční řízení nebo jiné řízení řešící úpadek, a to v závislosti na výsledku takového řízení, nebo

b) podle výpisu z rejstříku trestů v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy.

Tento demonstrativní výčet „nepravostí“ značících nepoctivý záměr dlužníka, ucházejícího se o důvěru věřitelů v reorganizaci, je jedinou zákonnou definicí. Dříve, až do 31. 12. 2013, obsahovalo totožnou právní úpravu pro oddlužení ust. § 395 odst. 3 insolvenčního zákona, které však bylo zrušeno velkou novelou účinnou od 1. 1. 2014. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že dle poznatků praxe byl tento příkladmý výčet zavádějící. Zajímavé je, že pro reorganizaci poznatky z praxe k tomuto závěru (sic!) nevedly. I dnes je ovšem zjevné, že s pouze dvěma shora uvedenými variantami nepoctivého záměru dle stále platného ust. § 326 odst. 2 insolvenčního zákona soudy nevystačí, když z povahy věci jsou povinny zkoumat i případné širší spektrum možných nepoctivostí (1 VSPH 53/2009-A-16).[10]

Procesně přichází zkoumání případné nepoctivosti dlužníkova záměru ze strany insolvenčního soudu na řadu typicky až na základě podnětu insolvenčního správce (ust. § 323 insolvenčního zákona), popř. věřitelů či státního zástupce hájícího v řízení veřejný zájem.[11] Smyslem zakotvení tohoto institutu do právní úpravy sanačních způsobů řešení úpadku je bezesporu snaha o eliminaci rizika eventuální nepoctivosti záměrů, vedoucích některé insolvenční dlužníky k návrhům takového uspokojení věřitelů (ať již obsažených v reorganizačních plánech, nebo ve struktuře příjmů navržených pro splátkový kalendář), které by ve svém důsledku mohlo být nižší než v likvidačním způsobu řešení úpadku konkursem, popř. nižší než v případě poctivého přístupu k sanačnímu způsobu řešení úpadku (tj. zatajení příjmů, zatajení majetku, nižší ocenění majetku, nižší ocenění výtěžnosti pohledávek, zkreslení možných příjmů ze zakázkové náplně, zbavení se části majetku apod.).

Jak shora uvedeno, insolvenční zákon poskytuje jakýsi demonstrativní výčet pozitivních případů nepoctivého zájmu. Do praxe je pak tento zákon, možná ještě intenzivněji než v jiných odvětvích, uváděn teprve judikaturou. Je zajímavé zastavit se nad vývojem a krystalizací judikatury u na první pohled poměrně jednoznačné indikace nepoctivého záměru dlužníka záznamem ve výpisu z rejstříku trestů o tom, že v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení proběhlo trestní řízení, které skončilo pravomocným odsouzením pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy [ust. § 326 odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona].

Soudy vyšších instancí v době platnosti ust. § 395 odst. 3 insolvenčního zákona postupně a nezávisle judikovaly jakýsi výčet výjimek z formální zákonné dikce; a to např. tak, že pro závěr, že dlužník podáním návrhu na povolení oddlužení sleduje nepoctivý záměr, postačí pouhé zjištění, že v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení byl pravomocně odsouzen pro zmíněný trestný čin. Proto, aby mohl být dlužník za tohoto stavu s návrhem na povolení oddlužení úspěšný, musel by tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti případu, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná (2 VSOL 181/2008). Zde jde tedy o jakýsi důkaz opaku, či vyvracení domněnky.

V jiném případě potom existence pravomocného odsouzení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy byla zpravidla vnímána jako důvod pro nepovolení oddlužení. Jsou-li však zde další okolnosti případu, jako např. věk dlužníka, podmíněný charakter trestu a nízká způsobená škoda, jakož i schopnost dlužníka uhradit zcela pohledávky nezajištěných věřitelů splátkovým kalendářem v době kratší než 5 let, bylo riziko ovlivnění výsledku oddlužení nepoctivým jednáním dlužníka shledáno jako minimální (1 VSPH 1446/2012-A-19).

Jindy bylo uzavřeno, že také osoba odsouzená za trestný čin majetkové povahy může dojít oddlužení, jestliže její trest byl např. zahlazen, jestliže svým dalším chováním zřetelně projevuje poctivý záměr následky činem způsobené napravit, jestliže veškeré své schopnosti a možnosti využívá k úhradě závazků, a lze proto očekávat, že i pro věřitele bude oddlužení výhodnějším uspořádáním majetkových vztahů k dlužníku (1 VSPH 53/2009-A-16).

Dokonce ani pravomocné odsouzení v rozhodné době před podáním návrhu na povolení oddlužení pro trestný čin majetkové nebo hospodářské povahy dlužníka zcela nezbavovalo možnosti úspěšně se domáhat povolení oddlužení. Musel však tvrdit a prokazovat takové specifické okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na to, že i přes existenci odsouzení se u něho o nepoctivý záměr nejedná, tedy např. že beze zbytku uhradil škodu způsobenou trestným činem, existovaly zcela výjimečné okolnosti případu, jež mohly vyplývat zejména z povahy trestného jednání dlužníka, míry jeho účasti na spáchání činu, následku jeho jednání, výši a druhu uloženého trestu atd., či v chování dlužníka po vynesení odsuzujícího rozsudku (VSOL 181/2008-A-14). Konečně pak Nejvyšší soud ČR uzavřel, že jestliže dlužník v posledních 5 letech před zahájením insolvenčního řízení spáchal trestný čin úvěrového podvodu, přičemž pravomocné odsouzení mu bylo zahlazeno, tak zde není důvodný předpoklad, že návrhem na povolení oddlužení je sledován nepoctivý záměr (29 NSČR 8/2012).

Z uvedeného je více než zřejmé, že soudy vyšších instancí přistupují k výkladu hypotézy ustanovení o nepoctivém záměru dlužníka jednoznačně restriktivně; a to podle individuálních okolností případu a v podstatě ve prospěch dlužníků. V nedávné době jsme se ovšem setkali v jedné probíhající reorganizaci středně velkého průmyslového podniku i s odlišným postupem insolvenčního soudu, byť shora citovaná judikatura je plně přiléhavá i pro výklad právní úpravy reorganizace. Ačkoliv dlužníkův reorganizační plán byl podporován věřitelskou majoritou, jakož i kladným stanoviskem krajského a posléze i vrchního státního zastupitelství, přesto přistoupil insolven­ční soud ke zkoumání poctivosti dlužníkova záměru obsaženého v reorganizačním plánu s krajní podezřívavostí. Učinil tak k námitkám minoritního věřitele. Překvapivě byl údajný nepoctivý záměr dlužníka spatřen insolvenčním soudem (a to pouze insolvenčním soudem, když ani státní zastupitelství, ani majorita věřitelů takové podezření nepojaly) v okolnostech doposud v této souvislosti v jiných případech vyššími soudy nejudikovaných. Jednalo se např. o to, že:

• podoba reorganizačního plánu se „dá označit“ pouze jako forma prodeje celé majetkové podstaty; ve výsledku jde o faktickou obdobu prodeje podniku jako v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem,

• dlužník měl snahu ovlivňovat závěry znaleckého posudku znalce, když vrátil znalcem předloženou fakturu s vyúčtováním odměny (za podání znaleckého posudku), s tím, že současně komentoval a vytýkal podanému znaleckému posudku „domnělé vady“,

• dlužník nepředložil spolu s reorganizačním plánem zprávu o reorganizačním plánu,

• dlužník souhlasil, aby jeho závazek vůči minoritnímu věřiteli za něj uhradila třetí osoba, což vedlo k ukončení účasti tohoto minoritního věřitele v insolvenčním řízení v rozsahu jeho pohledávky.

Závěry insolvenčního soudu o tom, že dlužník neprokázal poctivost svého záměru, vedly v prvním stupni k tomu, že insolvenční soud ve smyslu ust. § 351 odst. 1 insolvenčního zákona reorganizační plán (přijatý na schůzi věřitelů věřitelskou majoritou) zamítl. Kuriózní byla v této souvislosti skutečnost, že dlužník v podstatě nedostal šanci poctivost svého záměru obhájit či vysvětlit, když pochybnosti o jeho poctivém záměru zazněly až v odůvodnění zamítavého usnesení soudu prvního stupně. Naštěstí k odvolání dlužníka příslušný odvolací soud rozptýlil obavy z nepředvídatelnosti soudních rozhodnutí na poli nepoctivého záměru v insolvenčních řízeních, když napadené zamítavé usnesení, spojené s prohlášením konkursu na majetek dlužníka, bylo zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení, které posléze vedlo k novému rozhodnutí soudu prvního stupně o schválení reorganizačního plánu. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně, které označil za nesprávné, vypořádal takto:

• pokud dlužník v rámci reorganizačního plánu navrhuje provedení reorganizace tak, že se jedná fakticky o „obdobu prodeje podniku“ v případě řešení dlužníkova úpadku konkursem (což soud prvního stupně přičítal dlužníkovi k tíži), považuje odvolací soud za nutné – v obecné rovině – připomenout, že reorganizace je sice všeobecně pojímána jako nelikvidační způsob řešení úpadku, avšak ust. § 341 insolvenčního zákona připouští prodej celé majetkové podstaty či prodej podniku dlužníka (pozn. autora: sanační funkce takové reorganizace spočívá nikoliv v přežití insolventní korporace, ale jejího zdravého jádra, tedy obchodního závodu, včetně jeho personální složky, kterou jsou zejména zaměstnanci),

• odvolací soud neviděl jediného důvodu, proč by se věřitelé i dlužník nemohli k obsahu a závěrům podaného znaleckého posudku vyjádřit, a případně i závěry znaleckého posudku zpochybnit,

• je-li dlužníkovi soudem prvního stupně vytýkáno, že nepředložil soudu spolu s reorganizačním plánem zprávu o reorganizačním plánu, měl soud prvního stupně v rámci dohlédací činnosti vyzvat dlužníka k předložení zprávy podle ust. § 343 insolvenčního zákona. Pokud tak neučinil, zjevně postup dlužníka akceptoval,

• pokud se týká soudem prvního stupně vytýkaného „procesně nekorektního“ postupu dlužníka, lze přisvědčit odvolateli – dlužníkovi v tom, že plnění dluhu dlužníka pomocí jiné osoby je jednání právem povolené (srov. ust. § 1935 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

Nejen toto rozhodnutí odvolacího soudu tak jednoznačně směřuje k nutnosti restriktivního výkladu případného nepoctivého záměru dlužníků, tak aby přílišná horlivost a inkviziční přístup prvoinstančních insolvenčních soudů nebyly nakonec v neprospěch společného zájmu věřitelů, kteří majoritně podporují ať již reorganizační plán, či splátkový kalendář (zde se aktivní podpora nevyžaduje a v praxi také pohříchu chybí. Jak právní úprava, tak praxe stojí na opačném principu, tj. aktivně je nutno projevit nesouhlas, např. věřitelskou námitkou v oddlužení). Zajisté se mj. může jednat i o signál, že otázky (ne)poctivého záměru dlužníka jsou otázkou veřejného zájmu, tudíž je namístě ponechat jejich zkoumání a případné namítání pochybností na státním zastupitelství, které se insolvenčního řízení účastní a jehož úkolem je právě ochrana veřejného zájmu.

Autor je advokát a insolvenční správce se zvláštním povolením, člen odborné sekce ČAK pro insolvenční právo.



[1] Ve smyslu ust. § 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (insolvenční zákon), platí, že způsobem řešení úpadku dlužníka v insolvenčním řízení se rozumí konkurs, reorganizace a oddlužení [považováno za základní způsoby řešení úpadku (pozn. autora)] a dále zvláštní způsoby řešení úpadku, které tento zákon stanoví pro určité subjekty nebo  pro určité druhy případů [např. tzv. finanční instituce (pozn. autora)].

[2] Viz ust. § 165 a násl. insolvenčního zákona.

[3] Viz ust. § 190 a násl. insolvenčního zákona.

[4] Viz ust. § 198 a násl. insolvenčního zákona.

[5] Podle důvodové zprávy k insolvenčnímu zákonu: možnost oddlužit se poskytuje „druhou šanci“ především dlužníku – fyzické osobě „odsouzenému“ k celoživotnímu splácení dluhů. Předchází se tím tomu, aby se dlužník začal pohybovat v zóně stínového hospodářství, přijímal práci načerno atd. Osvobození od zbytku dluhu dlužníka též motivuje k tomu, aby usiloval o co nejvyšší míru uspokojení věřitelů, čímž je naplňován i účel insolvenčního řízení.

[6] Insolvenzordnung.           

[7] Le Code de la Consommation/Le Code de Commerce.

[8] Bankruptcy Code.

[9] https://www.formulaires.modernisation.gouv.fr/gf/cerfa_13594.do.

[10] Insolvenční soud má při zkoumání zákonné podmínky poctivého záměru vždy nejen právo, ale i povinnost úvahy a posouzení všech významných okolností. Domněnkou podle § 395 odst. 3 písm. b) insolvenčního zákona zákon úsudku soudu o poctivosti záměru dlužníka jen napomáhá; trestněprávní minulost dlužníka je pouze možným vodítkem, ze kterého lze usuzovat na nepoctivý záměr, nikoliv ho mít za nezvratný.

[11] Viz ust. § 1 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.