oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Některé zásadní souvislosti nové úpravy soukromého práva s postihem hospodářské a majetkové kriminality

autor: JUDr. František Púry, Ph.D.
publikováno: 12.10.2015

1. Úvodem

Již více než jeden rok jsou v České republice účinné nové právní předpisy, jimiž byla provedena zásadní rekodifikace celého soukromého práva. Jejím základem je nový občanský zákoník, který byl publikován jako zákon č. 89/2012 Sb. (dále též ve zkratce „o. z.“) a je doplněn zejména zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále též ve zkratce „z. o. k.“), zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a dalšími souvisejícími novelami celé řady jiných právních předpisů soukromého i veřejného práva. Trestní zákoník ani trestní řád sice původně nebyly v této souvislosti novelizovány, ale nová úprava soukromého práva se zde nepochybně projeví mimo jiné i při postihu některých případů trestných činů hospodářských a majetkových, jejichž skutkové podstaty jsou obsaženy zejména v ustanoveních hlavy V. a hlavy VI. zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zák.“). Dodatečně pak došlo k některým změnám trestního zákoníku a trestního řádu (a některých dalších souvisejících zákonů) v návaznosti na nový občanský zákoník až novelou provedenou s účinností od 1. 6. 2015 zákonem č. 86/2015 Sb.

Z hlediska trestního postihu hospodářské a majetkové kriminality je dále významné, že nový občanský zákoník zcela zrušil nejen dřívější občanský zákoník, ale též obchodní zákoník, zákon o cenných papírech, zákon o rodině a mnoho dalších právních předpisů (viz § 3080 o. z.), které dílem nahradil vlastní úpravou a dílem byly nahrazeny novým zákonem o obchodních korporacích, snad již bez zbytečných duplicit v některých směrech (ve srovnání např. s dřívější složitou úpravou obchodních závazků částečně v obchodním zákoníku a částečně v občanském zákoníku). V některých případech se však tato dřívější právní úprava ještě může uplatnit, pokud půjde o činy spáchané za její účinnosti, jejichž trestnost se posuzuje podle pravidel o časové působnosti zákonů (§ 16 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, § 2 tr. zák.).

Na druhé straně byla zachována samostatná úprava pracovního práva (jejíž základ je v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů). Podobně zůstaly v platnosti některé samostatné a specifické právní předpisy navazující především na občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích, které se mohou uplatnit i při postihu hospodářské kriminality, např. zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., živnostenský zákon, ve znění pozdějších předpisů atd. Na tomto místě je vhodné připomenout i rozsáhlou navazující novelu civilního procesu, provedenou zejména zákonem č. 293/2013 Sb. a přijetím nového zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.

2. Některé obecné souvislosti s trestním právem

Na první pohled by se mohlo zdát, že zmíněné významné změny se týkají především soukromého práva a že nemají žádný podstatný vliv na trestní právo hmotné jako typické právo veřejné, zejména po jeho rekodifikaci provedené novým trestním zákoníkem a doplněné zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (nyní ve znění zákona č. 105/2013 Sb., č. 141/2014 Sb. a č. 86/2015 Sb., dále ve zkratce „ZTOPO“). Přesto se domnívám, že poněkud jinak tomu bude právě v případě postihu hospodářské a majetkové kriminality (viz zejména skutkové podstaty podle § 205 až § 271 tr. zák.), kde trestní právo v mnoha směrech souvisí s určitou mimotrestní právní úpravou, na kterou navazuje a od níž se odvozuje trestní odpovědnost. Ostatně trestní právo poskytuje subsidiární ochranu právě těm vztahům a hodnotám, které primárně upravuje a chrání též nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích, např. lidskému životu, zdraví, osobnostním právům člověka, majetku, řádnému podnikání atd.[1]

Je tomu tak mimo jiné v případech blanketních a odkazovacích skutkových podstat trestných činů, které se dovolávají jiného právního předpisu (tj. jiného, než je trestní zákoník, který obsahuje takové skutkové podstaty), např. u trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 tr. zák., kde se k trestní odpovědnosti vyžaduje porušení jiného právního předpisu o nekalé soutěži, jímž jsou nyní ustanovení § 2976 až § 2989 o. z.

Podobně při výkladu tzv. normativních znaků některých skutkových podstat trestných činů zařazovaných mezi hospodářskou a majetkovou kriminalitu bude nutné vycházet z nové úpravy soukromého práva. Jde třeba o pojmy „věřitel“ a „dlužník“ u trestných činů poškození věřitele podle § 222 tr. zák., zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zák., způsobení úpadku podle § 224 tr. zák. atd., kde se uplatní zejména ustanovení § 1721 a násl. o. z. o závazcích. Normativním znakem v tomto smyslu je i pojem „veřejná soutěž“ v ustanovení § 256 tr. zák. o trestném činu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a v ustanovení § 257 tr. zák. o trestném činu pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži; právní úpravu veřejné soutěže nyní obsahují ustanovení § 1772 až § 1779 o. z.

Stejně tak posouzení otázky, jestli je naplněna podmínka protiprávnosti činu jako zákonného znaku každého trestného činu (§ 13 odst. 1 tr. zák.), bude často závislé na tom, jaká je mimotrestní právní úprava, od níž se odvozuje případná protiprávnost v tomto smyslu, např. typicky v případě neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zák. Zde se mohou projevit jak ustanovení nového občanského zákoníku (např. o podnikateli podle § 420 a násl. o. z.), tak i zákona o obchodních korporacích (např. stran vzniku či zániku obchodních korporací jako typických podnikatelů nebo ohledně jejich oprávnění k podnikání – viz § 2 odst. 2 z. o. k.).

Konečně i řešení dalších právních otázek bude vyžadovat uplatnění nové právní úpravy soukromého práva, třeba pokud jde o zákonem uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat či spravovat cizí majetek ve smyslu § 220 odst. 1 a § 221 odst. 1 tr. zák., kde se uplatní ustanovení § 1400 a násl. o. z. o správě cizího majetku, nebo ustanovení § 51 a § 52 z. o. k. o povinnosti členů orgánů obchodních korporací jednat s péčí řádného hospodáře.

Nová úprava soukromého práva může mít vliv i na posuzování trestní odpovědnosti právnických osob, protože např. podrobná obecná ustanovení o právnických osobách jsou nyní obsažena v ustanoveních § 118 a násl. o. z., a pokud jde o obchodní společnosti a družstva, též v zákoně č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích. Dodržení těchto pravidel bude důležité zejména pro úvahu, jestli lze určitý čin vykazující znaky trestného činu uvedeného v § 7 ZTOPO vůbec přičítat právnické osobě ve smyslu § 8 odst. 2 ZTOPO, resp. zda mohl založit trestní odpovědnost určité právnické osoby i její zaměstnanec podle § 8 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. b) ZTOPO, a to např. z hlediska provedení potřebných opatření nebo kontroly k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu.

Nový občanský zákoník a zákon o obchodních korporacích vycházejí jen z částečné kontinuity s dřívějším právním stavem ve sféře soukromého práva, protože přinášejí některé výrazné změny, podrobnější úpravu určitých otázek a institutů, ale též změnu terminologie a značnou diskontinuitu s předchozím stavem. Bude-li nezbytné dovozovat trestní odpovědnost i z nové občanskoprávní úpravy ve výše uvedených případech, je nutné si uvědomit, že občanský zákoník obsahuje mnoho dispozitivních ustanovení a že posiluje smluvní volnost stran (§ 1 odst. 2 o. z.), která umožňuje celou řadu odchylek od ustanovení zákona, byť v souvislosti s tím respektuje dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Za pozornost zde jistě stojí i základní zásady soukromého práva vyjádřené v ustanovení § 3 o. z., jimž nepochybně poskytuje významnou ochranu i trestní právo.

Konečně nová podrobná úprava soukromého práva by mohla mít význam i pro posuzování právního omylu v trestním právu (§ 19 odst. 1 tr. zák.) a pro hodnocení otázky, zda se ho pachatel mohl vyvarovat či nikoli (§ 19 odst. 2 tr. zák.). Zde totiž platí, že ten, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní (např. nezná mimotrestní právní úpravu, od jejíhož porušení se dovozuje protiprávnost činu), nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Přitom omylu bylo možné se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, z úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou pak lze dovozovat např. u člena voleného orgánu právnické osoby z ustanovení § 159 odst. 1 o. z., které mimo jiné vyžaduje, aby vykonával funkci „i s potřebnými znalostmi“. Tentýž požadavek obdobně formuluje i ustanovení § 51 odst. 1 z. o. k.

3. Nová úprava určitých otázek významných pro postih hospodářské a majetkové kriminality

3.1 Závazkové právní vztahy

Se vznikem a existencí určitých závazkových právních vztahů mohou souviset různé trestné činy zahrnované do rámce hospodářské a majetkové kriminality. Praxe se typicky zabývá porušením závazkových právních vztahů zejména v případě trestných činů zpronevěry (§ 206 tr. zák.), podvodu (§ 209 tr. zák.), pojistného podvodu (§ 210 tr. zák.), úvěrového podvodu (§ 211 tr. zák.) a pak zejména úpadkových trestných činů v podobě poškození věřitele (§ 222 tr. zák.), zvýhodnění věřitele (§ 223 tr. zák.) a způsobení úpadku (§ 224 tr. zák.), kde bylo dokonce judikováno, že závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele (viz rozhodnutí pod č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). Existence závazkového vztahu se tedy bude zkoumat především v návaznosti na závazkové právo jako významnou část nového soukromého práva.

Novou a již společnou právní úpravu závazků pro celou oblast soukromého práva nyní obsahují ustanovení § 1721 až § 3014 o. z., a to včetně např. ustanovení o lichvě (§ 1796 a § 1797 o. z.) a závazků z deliktů, tj. ze způsobení škody a nemajetkové újmy (§ 2894 až § 2971 o. z.), z bezdůvodného obohacení (§ 2991 až § 3005 o. z.) a z nekalé soutěže (§ 2976 až § 2989 o. z.). V souvislosti s trestním postihem se tedy uplatní jak všeobecná ustanovení o závazcích (§ 1721 až § 2054 o. z.), tak ustanovení o závazcích z právních jednání (§ 2055 až § 2893 o. z.), ustanovení o závazcích z deliktů (§ 2894 až § 2990 o. z.) a konečně i ustanovení o závazcích z jiných právních důvodů (§ 2991 až 3014 o. z.).[2]

Tato nová právní úprava závazků je sice – jak lze zjistit už jen z počtu jednotlivých ustanovení – v mnoha směrech poměrně obsáhlá a podrobná, ovšem nesporně pozitivní na ní je zejména to, že již zde nejsou dva paralelní systémy závazkových právních vztahů, jak tomu bylo dříve za účinnosti starého občanského zákoníku a vedle něj existujícího obchodního zákoníku. Jak je odborné veřejnosti známo, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „obch. zák.“), obsahoval poměrně složité vymezení nejen okruhu obchodních závazků, na něž se vztahoval, ale i rozsahu, v němž upravoval určité otázky závazkových právních vztahů jednak obchodní zákoník, a jednak občanský zákoník (viz zejména § 261 obch. zák.). Navíc bylo možné obchodní zákoník vztáhnout i na jiné závazky, pokud si to dohodly smluvní strany (§ 262 obch. zák.). Zároveň je třeba z hlediska případné trestní odpovědnosti zdůraznit, že nový občanský zákoník je založen na poměrně liberálních pravidlech i co do formy právních jednání a změn jejich obsahu (viz např. § 559, § 560 a § 564 o. z.), což může přinést určité důkazní problémy při prokazování existence a obsahu určitého právního jednání, které bylo učiněno pouze ústně nebo konkludentně. To se sice netýká jen závazkových vztahů, nicméně právě u nich se mohou projevit protichůdné zájmy obou stran takového vztahu a snaha některé ze stran o zpochybnění existence a obsahu určitého právního jednání.

Dále je třeba upozornit, že právní úprava závazků je obsažena nejen v již zmíněných ustanoveních § 1721 až § 3014 o. z., ale částečně se objevuje též v řadě jiných ustanovení občanského zákoníku. Zajímavé je v této souvislosti např. ustanovení § 1701 odst. 1 o. z., které v rámci dědického práva obsahuje pravidlo, že dluhy zůstavitele přecházejí na dědice, ledaže zákon stanoví jinak.

Mnohem podrobnější právní úprava práv a povinností v rámci závazkových vztahů, včetně poměrně širokých možností zajištění a utvrzení dluhů (viz zejména § 2010 až § 2054 o. z.),[3] či povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy (podle § 2894 a násl. o. z.),[4] by měla mít význam též z hlediska uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Jedním z kritérií, které je třeba podle § 12 odst. 2 tr. zák. obligatorně zvažovat při úvahách o vyvozování trestní odpovědnosti, je totiž právě možnost uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. To pak u závazkových právních vztahů znamená, že je nezbytné zvažovat, jak závažné důsledky má porušení práv a povinností z nich vyplývajících a jakými mimotrestními opatřeními lze reagovat na takové porušení, a to např. využitím zajišťovacího institutu ke splnění dluhu, vymáháním povinnosti k náhradě škody nebo jiné újmy atd.[5]

3.2 Lichva

Na rozdíl od dřívějšího stavu nový občanský zákoník již obsahuje výslovnou úpravu lichvy v ustanoveních § 1796 a § 1797 o. z., která jsou zařazena mezi další ustanovení týkající se obsahu závazků.[6] Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru. Jak je z této formulace patrné, lichva je zde vymezena v podstatě shodně jako ve skutkové podstatě stejně nazvaného trestného činu podle § 218 odst. 1 alinea 1 tr. zák. Ten sice nepatří mezi nejčastěji páchané trestné činy v rámci hospodářské a majetkové kriminality, nicméně praxe se s ním v poslední době setkává přece jen poněkud častěji, jak o tom svědčí i rozvíjející se judikatura k trestnému činu lichvy.[7] Trestní zákoník však navíc – oproti občanskému zákoníku – obsahuje další alternativu skutkové podstaty trestného činu lichvy, a to tzv. palichvu podle § 218 odst. 1 alinea 2 tr. zák., které se dopustí pachatel, jenž uplatní lichvářskou pohledávku nebo ji převede na sebe v úmyslu uplatnit ji.

Určitou zajímavostí zde je, že ustanovení § 1797 o. z. vylučuje, aby se neplatnosti lichevní smlouvy podle § 1796 o. z. dovolával podnikatel, který uzavřel takovou smlouvu při svém podnikání. To je v souladu s celkovým pojetím nového občanského zákoníku, který klade na podnikatele jako kvalifikovanou osobu určité vyšší požadavky, a to např. v ustanovení § 5 odst. 1 o. z., podle něhož platí, že kdo se veřejně nebo ve styku s jinou osobou přihlásí k odbornému výkonu jako příslušník určitého povolání nebo stavu, dává tím najevo, že je schopen jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jeho povoláním nebo stavem spojena. Jedná-li bez této odborné péče, jde to k jeho tíži. I kdyby tedy někdo zneužil tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti podnikatele a dal sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, nemohl by se zneužitý podnikatel domáhat neplatnosti lichevní smlouvy.

To ovšem podle mého názoru nevylučuje spáchání trestného činu lichvy podle § 218 tr. zák. i na úkor takového podnikatele. V takovém případě pak vyvstává otázka, jestli je únosné, aby podnikatel nemohl dosáhnout neplatnosti uzavřené lichevní smlouvy, přestože osoba, s níž uzavřel lichevní smlouvu, byla případně odsouzena za trestný čin lichvy. Nabízí se zde sice možnost dovolat se v tomto případě neplatnosti lichevní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy podle § 580 odst. 1 o. z., nicméně v odborné literatuře to vyvolává pochybnosti, protože ustanovení § 1797 o. z. se považuje za speciální ve vztahu k ustanovení § 580 o. z., jehož použití se u lichevní smlouvy vylučuje.[8] Proto bude zajímavé sledovat, jak se k uvedené problematice postaví judikatura.

Nepůjde-li o lichvu ve shora zmíněném smyslu, může mít závazek stran k vzájemnému plnění, při němž je plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, důsledky uvedené v ustanoveních § 1793 až § 1795 o. z. o neúměrném zkrácení. Ustanovení § 1793 odst. 1 o. z. o možnosti požadovat zrušení takové smlouvy se ovšem rovněž netýká podnikatele, který ji uzavřel při svém podnikání (§ 1797 o. z.).

Protože trestný čin lichvy podle § 218 tr. zák. bývá v praxi často páchán tím, že pachatel si dá poskytnout nebo slíbit hrubě nepřiměřené úroky z půjčky nebo úvěru, resp., že takové úroky uplatňuje (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 52/2005 a č. 23/2013 Sb. rozh. tr.), mohou být v této souvislosti zajímavá i ustanovení § 1802 až § 1806 o. z. o úrocích, zejména pak již první z nich, protože podle § 1802 o. z. se stanoví, že mají-li být plněny úroky a není‑li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Zde pak bude důležité i to, zda a jakou nejvyšší hranici úroků nebo tzv. roční procentní sazby nákladů (RPSN) stanoví zákonodárce a jestli v tomto směru novelizuje zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.[9]

K tomu lze připomenout, že nikoli ve všech případech, kdy půjde o lichvu podle § 1796 o. z. nebo o sjednání úroků ve výši, jež bude v rozporu s ustanovením § 1802 o. z., může být automaticky spáchán trestný čin lichvy. Za tento trestný čin – v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zák. – je třeba považovat až závažnější a výraznější excesy, aby byl dán prostor i uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, tj. podle nového občanského zákoníku.

3.3 Nabytí vlastnického práva od neoprávněného

Právní úprava nabytí vlastnického práva od neoprávněného je nyní obsažena v ustanoveních § 1109 až § 1113 o. z.[10] Jimi bylo nahrazeno dřívější ustanovení § 446 obch. zák., které umožňovalo nabytí vlastnického práva kupujícího i v případě, když prodávající nebyl vlastníkem prodávaného zboží. Tohoto posledně citovaného ustanovení se pak poněkud účelově zneužívalo za použití § 262 odst. 1 obch. zák., když si smluvní strany dohodly, že se jejich vztah, který byl jinak mimo dosah obchodního zákoníku (§ 261 obch. zák.), přesto řídil obchodním zákoníkem, přičemž na podkladě takové konstrukce často docházelo ke smluvnímu převodu zboží získaného trestnou činností.

Podle § 1109 o. z. se vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo

a) ve veřejné dražbě,

b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku,

c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil,

d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno,

e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo

f) při obchodu na komoditní burze.

V těchto taxativně vyjmenovaných případech tedy postačí dobrá víra nabyvatele vlastnického práva, přičemž dřívější vlastník nemá možnost zpochybnit nabytí vlastnického práva novým vlastníkem. V ostatních případech (§ 1110 až § 1112 o. z.) se pak vyžaduje splnění dalších podmínek, pokud ovšem nejde o investiční nástroj, cenný papír nebo listinu vystavené na doručitele nebo o věci nabyté ve veřejné dražbě, v dražbě při výkonu rozhodnutí nebo při provádění exekuce prodejem movitých věcí nebo o věci nabyté při obchodu na komoditní burze, u nichž platí jen režim ustanovení § 1109 o. z. (viz § 1113 o. z.).

Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje s takovými věcmi (např. od provozovatele bazaru, zastavárny), vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky (§ 1110 o. z.). Zde tedy původní vlastník věci nese důkazní břemeno (např. že mu byla věc odcizena) a je vázán zmíněnou lhůtou.

Podle § 1111 o. z. platí, že získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo § 1110 o. z., stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, jestliže vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. V tomto případě nese důkazní břemeno ten, kdo má nabýt vlastnické právo, ale i když ho unese a prokáže svou dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo, může vlastník prokázat ztrátu věci nebo její pozbytí úmyslným trestným činem (§ 15 tr. zák.), aniž je výslovně vázán – na rozdíl od předchozího případu – nějakou lhůtou; zde by se zřejmě uplatnila jen obecná ustanovení o promlčení (§ 609 a násl. o. z.).

Konečně podle § 1112 o. z. vlastnického práva ani dobré víry svého předchůdce se nemůže k svému prospěchu dovolat ten, kdo získal movitou věc s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného. Toto ustanovení se bude týkat především podílníka (§ 214 a § 215 tr. zák.), resp. pachatele trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 a § 217 tr. zák.), a to pokud by hodlal nabýt vlastnické právo k movité věci získané trestným činem spáchaným jinou osobou. V případě uvedených trestných činů spáchaných z nedbalosti (§ 215 a § 217 tr. zák.) se ovšem ustanovení § 1112 o. z. uplatní jen tehdy, půjde-li o vědomou nedbalost [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zák.], neboť se zde vyžaduje získání movité věci s vědomím, že vlastnické právo bylo nabyto od neoprávněného (ponechávám stranou poněkud nevhodnou formulaci vyvolávající pochybnost, jestli vůbec mohlo být vlastnické právo „nabyto“).

Přestože ustanovení § 1109 až § 1113 o. z. znamenají výrazný posun ve srovnání s dřívější úpravou podle § 446 obch. zák., je zde přece jen několik sporných otázek. Jde např. o to, jaký je okruh věcí zapsaných ve veřejném seznamu, na něž se nevztahuje ustanovení § 1109 o. z.; jsou to nepochybně nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí (§ 498 odst. 1 o. z.), ale je otázkou, zda půjde i o osobní automobily, jež jsou tak často předmětem trestné činnosti a které jsou sice evidovány, ale patrně nikoli ve veřejném seznamu. Podobně není zřejmé, jestli tříletá lhůta v § 1110 o. z. je promlčecí nebo prekluzivní, a pochybnosti může vyvolávat i skutečnost, zda vlastník bude muset prokázat pozbytí věci činem povahy úmyslného trestného činu ve smyslu § 1111 věty druhé o. z. jen na podkladě pravomocného odsuzujícího trestního rozsudku, nebo i jinak, zejména nedojde-li k odsouzení pachatele (např. při pravomocném podmíněném zastavení jeho trestního stíhání podle § 307 tr. ř. nebo schválení narovnání podle § 309 tr. ř.).

3.4 Správa cizího majetku

Další zcela nově upravenou oblastí právních vztahů jsou ustanovení § 1400 až § 1447 o. z. o správě cizího majetku, která jsou doplněna ustanoveními § 1448 až § 1474 o. z. o svěřenském fondu.[11] Obecná právní úprava správy cizího majetku má význam zejména pro tu část hospodářské a majetkové kriminality, kterou lze kvalifikovat jako trestné činy porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 a § 221 tr. zák., protože tyto skutkové podstaty předpokládají úmyslné nebo nedbalostní (z hrubé nedbalosti) porušení zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Výše citovaná ustanovení nového občanského zákoníku tedy mohou být východiskem pro úvahu, jestli určitá osoba, která má být pachatelem zmíněného trestného činu, měla takovou povinnost a zda ji porušila.

Přitom občanský zákoník zde rozlišuje prostou správu cizího majetku (§ 1405 až § 1408 o. z.) a plnou správu cizího majetku (§ 1409 a § 1410 o. z.). Ten, kdo vykonává prostou správu cizího majetku, činí vše, co je nutné k jeho zachování (§ 1405 o. z.). Správce uplatňuje při prosté správě všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodaří; nesmí bez souhlasu beneficienta změnit účel spravovaného majetku (§ 1406 o. z.). Ten, komu je svěřena plná správa cizího majetku, dbá o jeho rozmnožení a uplatnění v zájmu beneficienta, tj. toho, v jehož prospěch je vykonávána správa (§ 1400 odst. 1 o. z.). V tomto případě může správce činit se spravovaným majetkem cokoli, co je nutné a užitečné (§ 1410 o. z.). Z hlediska trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 a § 221 tr. zák. ovšem zmíněné rozlišení v podstatě nemá význam, ledaže se rozsah správy v konkrétním případě projeví na rozsahu a závažnosti trestného činu spáchaného právě porušením povinnosti při správě cizího majetku.

Nový občanský zákoník dále stanoví podrobná pravidla správy cizího majetku a v jejich rámci především formuluje základní povinnost správce cizího majetku, aby vykonával svou působnost a plnil povinnosti s péčí řádného hospodáře (§ 1411 o. z.).[12] Není zde ovšem již její bližší konkretizace, proto patrně bude možné vycházet i z toho, jak obdobnou povinnost vymezuje zákon o obchodních korporacích pro členy orgánů obchodních společností a družstev (viz níže pod bodem 3.5.). Správce je dále povinen – kromě jiného – vést spolehlivé záznamy o spravovaném majetku a nesmí smísit svůj vlastní majetek s majetkem pod svou správou (§ 1414 o. z.). Správce může bezúplatně převést svěřený majetek jen tehdy, je-li to přímo v povaze správy, nebo jedná-li se o majetek nepatrné hodnoty, jehož se správce zbavuje v zájmu beneficienta či ve shodě s účelem správy (§ 1416 o. z.). Z hlediska případné trestní odpovědnosti za porušení povinnosti při správě cizího majetku je rovněž podstatné, že správce cizího majetku je povinen činit jen obezřetné investice podle pravidel vymezených v ustanoveních § 1432 až § 1435 o. z.

V této souvislosti je třeba ovšem upozornit na skutečnost, že ustanovení § 1400 a násl. o. z. se podle výslovné dikce v § 59 odst. 1 větě druhé z. o. k. nepoužijí na úpravu práv a povinností mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu. Tento vztah se totiž řídí přiměřeně ustanoveními o příkazu podle § 2430 až § 2444 o. z., ledaže ze smlouvy o výkonu funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona o obchodních korporacích plyne něco jiného; přitom v citovaných ustanoveních o příkazu není obsažena žádná povinnost týkající se správy cizího majetku. Otázka, proč byla zvolena popsaná konstrukce, není zřejmá z důvodových zpráv k novému občanskému zákoníku, ani k zákonu o obchodních korporacích; snad tím však zákonodárce nehodlal zpochybnit dosavadní judikaturu založenou na tom, že i pro člena statutárního orgánu je majetek obchodní společnosti nebo družstva majetkem cizím a že jeho zaviněné porušení povinnosti spravovat ho může být trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 nebo § 221 tr. zák. (viz zejména rozhodnutí publikované pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.).

Jako problematický by se mohl jevit též institut svěřenského fondu upravený v souvislosti se správou cizího majetku. Svěřenský fond vzniká a působí poměrně neformálně, snad s výjimkou jeho povinného statutu, který vyžaduje formu veřejné listiny (§ 1452 odst. 3 o. z.). Jinak je vše v dispozici zakladatele a svěřenského správce, popřípadě i obmyšleného, a to i pokud jde o dohled nad správou svěřenského fondu (§ 1463 odst. 1 o. z.). Do svěřenského fondu může jeho zakladatel vyčlenit jakýkoli majetek svěřený správci k určitému účelu (§ 1448 odst. 1 o. z.), přičemž vznikem svěřenského fondu vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku a svěřenský správce je povinen ujmout se tohoto majetku a jeho správy (§ 1448 odst. 2 o. z.).

Konečně za pozornost stojí též ustanovení § 1448 odst. 3 o. z., podle něhož vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním jménem na účet fondu svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu však není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno (obmyšleného). Svěřenskému správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu. Do veřejného seznamu nebo do jiné evidence se svěřenský správce zapíše jako vlastník majetku ve svěřenském fondu s poznámkou „svěřenský správce“ (§ 1456 o. z.).

Je tedy otázkou, zda popsaný a pro laika poměrně složitý režim vlastnického práva k majetku ve svěřenském fondu nebude zneužíván k různým machinacím či zastírání původu majetku získaného trestným činem. Nicméně po novele trestního zákoníku a dalších právních předpisů provedené zákonem č. 86/2015 Sb. již může soud podle § 101 odst. 2 písm. b) a c) tr. zák. uložit jako ochranné opatření zabrání věci – nebyl-li uložen trest propadnutí takové věci (§ 70 tr. zák.) a nebylo-li vysloveno ani její zabrání podle § 101 odst. 1 tr. zák. – pouze v případě, že věc je, byť nikoli bezprostředním, výnosem trestného činu, zejména

• byla-li věc nabyta jinou osobou než pachatelem nebo je-li součástí majetku svěřenského fondu nebo podílového fondu a byla-li nabyta, byť jen zčásti, za věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná, nebo

• byla-li věc nabyta jinou osobou než pachatelem nebo je-li součástí majetku svěřenského fondu nebo podílového fondu a byla-li nabyta, byť jen zčásti, za věc, kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, pokud hodnota věci, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná.

3.5 Povinnost péče řádného hospodáře

Jak již bylo zmíněno shora v části 3.4 tohoto příspěvku, povinnost vykonávat působnost a plnit povinnosti s péčí řádného hospodáře je základní povinností správce cizího majetku (§ 1411 o. z.). Nový občanský zákoník však již tuto povinnost nikde nekonkretizuje a navíc se jeho ustanovení o správě cizího majetku nepoužijí ve vztahu mezi obchodní korporací a členem jejího orgánu (§ 59 odst. 1 věta druhá z. o. k.). Přitom v souvislosti s postihem hospodářské a majetkové kriminality se povinnost zejména členů statutárních orgánů obchodních společností a družstev dovozovala především ze skutečnosti, že spravovali majetek těchto obchodních korporací, který je pro ně majetkem cizím, a že si v rámci toho byli povin­ni počínat s péčí řádného hospodáře. Taková povinnost byla stanovena především v ustanoveních § 79a, § 135 odst. 2, § 194 odst. 5 a § 243 odst. 8 obch. zák.[13]

Povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře pak má význam nejen jako jedna ze zákonem uložených povinností opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jejíž porušení (úmyslné nebo z hrubé nedbalosti) může být trestným činem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zák. nebo § 221 tr. zák., ale též v případě jiných trestných činů, kde se od ní dovozuje, např. u zpronevěry podle § 206 tr. zák. svěření cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, u porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 tr. zák. rozpor s jiným právním předpisem a porušení závazných pravidel obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče atd.

Nyní tedy bude východiskem ustanovení § 159 odst. 1 o. z. zařazené do obecné úpravy orgánů právnických osob, podle něhož ten, kdo přijme funkci člena voleného orgánu (jakékoli právnické osoby), zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí. Má se za to, že jedná nedbale, kdo není schopen této péče řádného hospodáře, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky.

Podle dosavadního výkladu citovaného ustanovení jde o povinnost starat se o svěřený majetek jako o vlastní, a to ve prospěch a v zájmu právnické osoby, činit tak s dostatečnou předvídavostí k ochraně majetku a k jeho rozmnožení a se schopností rozpoznat, co je prospěšné a co škodí.[14] V trestním řízení ovšem neplatí shora zmíněná presumpce uvedená v § 159 odst. 1 větě druhé o. z., podle níž „se má za to, že jedná nedbale, kdo není schopen této péče řádného hospodáře …“, ale členovi voleného orgánu právnické osoby je třeba prokazovat z úřední povinnosti, že nejednal s takovou péčí a že tak učinil úmyslně (§ 220 tr. zák.) nebo z hrubé nedbalosti (§ 221 tr. zák.). Občanský zákoník pak uvádí povinnost péče řádného hospodáře i v dalších případech, např. v § 454 o. z. pro prokuristu zastupujícího podnikatele, v § 949 o. z. pro opatrovníka spravujícího majetek dítěte, v § 2342 odst. 1 a § 2343 odst. 1 o. z. pro pachtýře.

Povinnost péče řádného hospodáře obsahuje rovněž nový zákon o obchodních korporacích, a to zejména v ustanoveních § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 z. o. k., která jsou zařazena mezi obecná pravidla jednání členů orgánů obchodních korporací. Podle § 51 odst. 1 z. o. k. se stanoví, že pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou. Podle § 52 odst. 1 z. o. k. pak platí, že při posouzení, zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vždy přihlédne k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu obchodní korporace. Trestní odpovědnost za porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře tedy bude možné dovozovat i s poukazem na posledně citovaná ustanovení, byť zde nelze vycházet z důkazního břemena stanoveného pro člena orgánu obchodní korporace podle § 52 odst. 2 z. o. k., ale orgány činné v trestním řízení mu musí prokázat, že nejednal s péčí řádného hospodáře a že tak učinil úmyslně nebo z nedbalosti.

V některých případech se i zde mohou objevit určité nejasnosti, např. stran toho, zda povinnost péče řádného hospodáře vyplývající z ustanovení § 49, § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 z. o. k. je zákonem uložena nebo smluvně převzatá (na základě smlouvy o výkonu funkce podle § 59 a násl. z. o. k.). Jsem přesvědčen, že základem této povinnosti je zákonná úprava, ať již pro členy kontrolního orgánu obchodní korporace (§ 49 z. o. k.), nebo pro členy statutárního či jiného orgánu obchodní korporace (§ 51 odst. 1, § 52 odst. 1 z. o. k.), takže z hlediska skutkových podstat podle § 220 a § 221 tr. zák. je třeba ji považovat za povinnost uloženou zákonem, přičemž smlouva o výkonu funkce ji může nanejvýš jen konkretizovat.[15]

4. Náhrada škody a nemajetkové újmy způsobené trestným činem

Jak je odborné veřejnosti jistě známo, po novele zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. ř.“), provedené zákonem č. 181/2011 Sb. s účinností od 1. 7. 2011, lze v trestním (adhezním) řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. uplatňovat a podle § 228 tr. ř. poškozenému přiznat nejen nárok na náhradu škody, tj. újmy na majetku, způsobené trestným činem, ale též nárok na náhradu (odčinění) nemajetkové újmy způsobené trestným činem a na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem. Zde je ovšem nutno připomenout, že tyto nároky přicházejí v úvahu nejen v souvislosti se spácháním hospodářských a majetkových trestných činů, jejichž zákonným znakem je často způsobení škody nebo získání prospěchu, ale též v případě některých jiných trestných činů, a to zejména proti životu a zdraví (§ 140 až § 167 tr. zák.).

Pokud jde o náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo o vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, přínosem pro orgány činné v trestním řízení může být poněkud přehlednější a podrobnější úprava v novém občanském zákoníku, který zařadil náhradu škody a nemajetkové újmy mezi závazky z deliktů (§ 2894 až § 2971 o. z.) a vydání bezdůvodného obohacení mezi závazky z jiných právních důvodů (§ 2991 až § 3005 o. z.).

Na druhé straně se ovšem ustanovení o náhradě škody nebo nemajetkové újmy vyskytují i na jiných místech občanského zákoníku nebo v jiných zákonech. Tak např. o náhradě škody je zmínka též v ustanoveních § 159 odst. 3 a § 1418 o. z., § 49 a § 71 z. o. k., o náhradě nemajetkové újmy je zmínka též v ustanoveních § 2988 o. z., § 3 odst. 2 z. o. k., § 40 odst. 1 písm. e) bod 2. zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů.

Důležitá jsou zde zejména mnohem početnější pravidla o náhradě (odčinění) nemajetkové újmy, a to včetně obecného ustanovení § 2894 odst. 2 věty druhé o. z., podle něhož se v zákonem stanovených případech povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

To může mít význam např. při snížení náhrady takové nemajetkové újmy, která vznikla nebo se zvětšila také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, a to za obdobného užití ustanovení § 2918 o. z. V této souvislosti je třeba upozornit, že nový občanský zákoník chápe bolestné a náhradu ztížení společenského uplatnění jako náhrady nemajetkové újmy (§ 2958 o. z.), nikoli náhrady (majetkové) škody, jak tomu bylo za dřívější úpravy.[16] O náhradě nemajetkové újmy způsobené trestným činem pak již v několika případech rozhodly soudy v trestním (adhezním) řízení, kde se projednávaly trestné činy proti životu a zdraví.[17] Jak se ukázalo i v těchto věcech, není určení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy nijak snadné, někde byla již podpůrně využita i Metodika k odškodňování nemajetkových újem podle § 2958 o. z., kterou akceptoval i Nejvyšší soud.[18] Soudy v trestních věcech rovněž zatím ještě důsledně nerozlišují mezi nárokem na náhradu (majetkové) škody a nárokem na náhradu (odčinění) nemajetkové újmy, jak to vyžaduje nejen odlišná povaha těchto nároků, ale též aktuální judikatura (viz rozhodnutí pod č. 14/2014-II. Sb. rozh. tr.).

5. Závěr

Jak je z dosud uvedeného patrné, nová úprava soukromého práva přináší mnohé souvislosti s trestním právem a s postihem hospodářské a majetkové kriminality, z nichž některé lze již dostatečně konkretizovat, ale o celé řadě dalších souvislostí ještě patrně ani nevíme. Proto bude jistě zajímavé rozvíjet nejen vlastní znalost obsahu nového občanského zákoníku a zákona o obchodních korporacích a jejich výkladu, ale též sledovat vývoj judikatury ve sféře občanského (obchodního) práva i v oblasti trestního práva. K tomu je zde nepochybně velmi široký prostor.

Autor je předsedou trestněprávního kolegia Nejvyššího soudu.

Článek je upravenou verzí příspěvku, který autor zpracoval pro kon­ferenci Karlovarské právnické dny, konanou ve dnech 3. a 4. 6. 2015 v hotelu Thermal v Karlových Varech.



[1] S nutností uplatnění některých ustanovení nového občanského zákoníku  se paradoxně mnohdy dříve než některé soudy v civilním řízení setkaly právě soudy v trestním řízení, pokud musely v adhezním řízení řešit uplatněné nároky poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené trestným činem, a to již podle nového občanského zákoníku (viz dále pod bodem 4. tohoto příspěvku). Trestní senát Nejvyššího soudu se zabýval např. novou úpravou akcií podle občanského zákoníku i zákona o obchodních korporacích v souvislosti s možností zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného, jímž byly jeho akcie, v usnesení ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 5 Tz 52/2014, které je dostupné na www.nsoud.cz.

[2] K nové úpravě závazků a jejich zajištění viz např. Tintěra, T.: Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku, Leges, Praha 2013; Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014; Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014; Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Pelikánová, I., Pelikán, R., Bányaiová, A. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek V. (relativní majetková práva), 1. část, Wolters Kluwer, Praha 2014; Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J., Hrádek, J., Vojtek, P., Hajn, P. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Svazek VI. (relativní majetková práva), 2. část, Wolters Kluwer, Praha 2014.

[3] Viz k tomu např. Tintěra Tomáš: Závazky a jejich zajištění v novém občanském zákoníku, Leges, Praha 2013.

[4] K tomu viz např. Rozehnal, Aleš: Závazkové právo. Obecná část. Deliktní právo, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, Plzeň 2014.

[5] Zde je vhodné připomenout i obsáhlé stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu k subsidiaritě trestní represe, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

[6] I za účinnosti předchozího občanského zákoníku však judikatura reagovala na fakticky existující lichevní smlouvy a dovozovala jejich absolutní neplatnost – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003,  sp. zn. 22 Cdo 1993/2001.

[7] Viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 5/2001, č. 52/2005 a č. 23/2013 Sb. rozh. tr.

[8] Viz např. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 342.

[9] Skupina poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky se snažila svým návrhem omezit maximální výši RPSN – viz sněmovní tisk č. 41 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, VII. volební období, který byl ovšem ve 3. čtení dne 20. 6. 2014 zamítnut. Zároveň s tím pak Poslanecká sněmovna upozornila na negativní vliv predátorských a lichvářských praktik a vyzvala vládu, aby zpracovala a předložila návrh zákonné úpravy zpřísňující podmínky pro vstup nebankovních subjektů do podnikání v oblasti poskytování úvěrů (nejen spotřebitelských) nebankovními subjekty a aby zavedla nad jejich činností účinný dohled (viz blíže na www.psp.cz).

[10] K jejich výkladu viz Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 361 a násl.

[11] K výkladu těchto ustanovení viz např. Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1152 a násl.

[12] Podrobněji viz Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva.  (§ 976–1474). Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 1163 a násl.

[13] Viz už zmíněné rozhodnutí pod č. 41/2010 Sb. rozh. tr.

[14] V podrobnostech viz např. Svejkovský, J., Deverová, L. a kol.: Právnické osoby v novém občanském zákoníku. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 94 a násl.

[15] K tomu si neodpustím citaci z komentáře Štenglová, I., Havel, B., Cileček, F., Kuhn, P., Šuk, P.: Zákon o obchodních korporacích. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 135, kde se mimo jiné uvádí: „Otázka, zda je porušení péče řádného hospodáře porušením smlouvy nebo zákona, přesahuje první vydání komentáře, byť se netajíme tím, že preferujeme druhou z variant a chápeme pozici člena orgánu za svého druhu soukromý úřad, který je utvořen zákonem. Smlouva ho následně obsadí, případně dotvoří, což jeho podstatu nemění.“

[16] Viz k tomu též trestněprávní judikaturu (např. zobecňující materiál publikovaný pod č. II/1962, str. 28 až 31, Sb. rozh. tr.), která považovala bolestné a ztížení společenského uplatnění za majetkovou újmu svého druhu, aby o ní mohlo být rozhodnuto i v adhezním řízení, v němž před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 181/2011 Sb. nebylo možno uplatňovat a přiznat nárok na náhradu nemajetkové újmy.

[17] Jako příklad bych uvedl dvě mě známé trestní věci, které již skončily pravomocným rozhodnutím. V jednom případě Krajský soud v Plzni jako odvolací soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 9 To 358/2014, přiznal náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 milionů Kč a 1 milionu Kč pozůstalým po dvou zemřelých cyklistech, které srazil a usmrtil řidič motorového vozidla jedoucí pod vlivem alkoholu, nepřiměřenou rychlostí a s vozidlem bez technické způsobilosti. Ve druhém případě byla rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 9 T 18/2013, přiznána náhrada škody pozůstalým po zavražděné manželce obviněného (ve výši asi 183 000 a 240 000 Kč) a náhrada nemajetkové újmy nezletilé dceři (ročník 2013) ve výši 5 062 000 Kč.

[18] Viz její text pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč. nebo na www.nsoud.cz.