oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Některá úskalí právní úpravy úroků z prodlení

autor: Mgr. Anna Šafránková
publikováno: 14.08.2018

Některé aspekty české právní úpravy úroků z prodlení – ve spojení s použitelnou rozhodovací praxí soudů z posledních desetiletí – vyvolávají interpretační a aplikační nejasnosti. V dalších ohledech současná právní úprava podle mého názoru neobstojí v testu racionality (čili spravedlnosti). Ráda bych v následujícím textu poukázala na problematické prvky právní úpravy úroků z prodlení, jejichž koncepci v našem právním řádu nepovažuji za ideální řešení.

Legislativní přístupy 

K úroku z prodlení existují dvě rozdílná a vzájemně protichůdná legislativní východiska. V jednom pojetí úrok z prodlení vyrovnává bezdůvodné obohacení dlužníka spočívající v tom, že po dobu prodlení neoprávněně užíval věřitelovy peněžní prostředky; současně tento úrok z prodlení odpovídá náhradě škody, která vznikla věřiteli v důsledku nemožnosti dispozice s peněžní částkou po dobu dlužníkova prodlení. Toto kompenzační pojetí reflektuje časovou hodnotu peněz a úrok z prodlení používá jako nástroj jednoduchého postupu při uplatnění nároku na náhradu škody způsobené věřiteli: věřitel nemusí zjišťovat, vyčíslovat a prokazovat abstraktní ušlý zisk, jehož v důsledku prodlení dlužníka nemohl dosáhnout, a namísto toho uplatňuje úroky z prodlení. Při tomto kompenzačním konstruktu úroku z prodlení se používá úroková sazba stanovená zákonem nebo na základě zákona. Na zákonodárci spočívá, aby zajistil takový model určení úrokové sazby, který bude zásadně odpovídat ekonomickým okolnostem a bude odrážet cenu peněz. Nárok na náhradu škody, která je kompenzována úrokem z prodlení, je pak samozřejmě vyňat z obecného režimu náhrady škody. Toto legislativní pojetí zvolil např. rakouský občanský zákoník z roku 1811 (ABGB).[1] 

Opačný koncept úroku z prodlení naopak používá stejné slovní označení pro procentuálně vyjádřenou penalizační sankci za prodlení s platbou. V podstatě se jedná o obdobu našeho institutu smluvní pokuty – ovšem v tomto případě užívanou výhradně pro případy prodlení s plněním dluhu peněžitého a určenou pomocí procentuální sazby. Při tomto pojetí, kdy úrok z prodlení vůbec neplní roli kompenzační, ale výhradně úlohu sankční, nemá jeho výše bezprostřední souvislost s časovou hodnotou dlužných peněz, a stranám tak může být a bývá ponechána poměrně široká dispozice ohledně ujednání výše této sankce. Úrok z prodlení zde stojí zcela mimo oblast náhrady škody. Toto pojetí nalezneme např. v Úmluvě OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží z roku 1980 (Vídeňská úmluva).[2] 

V praxi se lze setkat s úpravami, které představují kombinaci výše uvedených pojetí – úrok z prodlení je koncipován tak, že bude plnit funkci penalizační sankce i funkci náhrady škody, aniž se rozlišuje, v jakém rozsahu tyto funkce skutečně v konkrétních případech plní. Zhruba toto legislativní řešení je zvoleno v našem současném občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Zákonodárce toto pojetí převzal zčásti z úpravy občanského zákoníku z roku 1964 (zákon č. 40/1964 Sb.) a zčásti z úpravy obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.). Je však třeba upozornit na to, že občanský zákoník z roku 1964 koncipoval úrok z prodlení jako nástroj kompenzační, zatímco obchodní zákoník týmž pojmem označoval nástroj kombinující kompenzaci s penalizací.  

Úrok z prodlení v novém občanském zákoníku 

Aktuální civilní kodex (občanský zákoník – o. z.) předpokládá, že si strany výši úroků z prodlení vzájemně dohodnou (§ 1970).[3] Zásadu smluvní výše úroků z prodlení přitom až s mírnou křečí zdůrazňuje formulací fikce pro případ, kdy se strany na úrokové sazbě nedohodnou: pokud strany nesjednají výši úroku z prodlení, „považuje se za ujednanou“ výše stanovená nařízením vlády. Současně zákoník neurčuje explicitně ani implicitně žádná pravidla či vodítka pro ujednání úrokové sazby (např. účel úroku apod.). Lze si tedy platně dohodnout sazbu, která zjevně nebude stačit na kompenzaci škody věřitele (resp. bezdůvodného obohacení dlužníka, který neplatí včas), a stejně tak si lze platně a účinně dohodnout sazbu, která bude několikanásobně vyšší než vzniklá škoda. V druhé z uvedených variant pak úrok z prodlení v rozsahu překračujícím náhradu škody bude fakticky představovat penalizační sankci pro případ prodlení s platbou. Jedinou limitací pro platnost dohody o úrocích z prodlení podle občanského zákoníku budou tedy dobré mravy.[4] 

Vedle toho občanský zákoník stanoví pro případy, kdy se strany nedohodnou jinak, že škoda vzniklá „nesplněním“ peněžitého dluhu se nahrazuje jen tehdy, není-li kryta úroky z prodlení (§ 1971 o. z.).[5] Jedná se o nepřesné převzetí pravidla, které je vlastní striktně kompenzačnímu konceptu úroku z prodlení – funkcí takového pravidla je zamezení zdvojení náhrady téže škody. V našem občanském zákoníku (§ 1970) ovšem striktně kompenzační pojetí úroku z prodlení nemáme. V důsledku kombinace ustanovení § 1970 a 1971 je tedy možné dohodou stran zcela vyjmout úroky z prodlení z režimu kompenzace škody a učinit z nich čistě sankční nástroj – a náš právní řád bude tento nástroj považovat za úroky z prodlení a příslušenství pohledávky, přestože nárok na náhradu škody (ušlý zisku z jistiny) bude uplatněn samostatně vedle nich. Stejně tak však v případě, kdy se strany odchylně od § 1971 nedohodnou a kdy nesplnění peněžité povinnosti způsobí věřiteli ještě jinou škodu než ušlý zisk v důsledku nemožnosti disponovat včas s dlužnou částkou, bude dotčené dispozitivní ustanovení věřitele prakticky nutit, aby vyčíslil a prokázal veškeré škodní složky, a to včetně ztráty užitku z jistiny (ušlé ceny peněz). V opačném případě by byl totiž na svých nárocích – v souladu s dispozitivní zákonnou úpravou – zkrácen. V řízení před soudem tedy s nejvyšší pravděpodobností bude třeba předložit příslušný znalecký posudek. S ohledem na praktické souvislosti (nákladnost a rizika) takového postupu lze předpokládat, že tento postup nebude představovat pravidelnou praxi poškozené strany. Tedy tentýž institut úroku z prodlení, který lze – v souladu se zákonem – dohodou stran použít jako ryze sankční nástroj při porušení smlouvy, může v praktických důsledcích představovat i nástroj poškozující již poškozeného věřitele.  

Současně § 513 o. z. určuje, že úroky z prodlení (ať už si strany pod tímto označením sjednají v rámci širokých zákonných dispozic cokoli) představují příslušenství pohledávky.[6] Bez ohledu na obsahovou podstatu instrumentu pojmenovaného ve smlouvě jako úroky z prodlení tvoří nároky, které z něj vznikají, příslušenství pohledávky, a to se všemi zákonnými dopady. Podmínkou je pouze formální pojmenování „úrok z prodlení“, ujednání o jeho použití v případě prodlení s platbou a číselné vyjádření. Jinak stranami pojmenovaný nárok, byť by se obsahově zcela kryl s úroky z prodlení v jejich penalizačním pojetí nebo s úroky z prodlení v jejich kompenzačním pojetí, příslušenstvím pohledávky podle dosavadní soudní praxe není.  

Status příslušenství pohledávky 

Úroky z prodlení naplňují znaky typu příslušenství, který právní teorie označuje jako příslušenství umělé.[7] Mluvíme-li o přirozeném příslušenství, jedná se vždy o věc, bez které by jiná – hlavní – věc nemohla plnit svůj účel, a proto je jejich současné užívání hospodářsky nezbytné (klíče od auta). U umělého příslušenství takováto úzká funkční vazba chybí a věc se považuje za příslušenství (umělé) jen proto, že se takto rozhodl a určil zákonodárce nebo – za podmínek stanovených zákonem – vlastník věci. Úroky z prodlení jsou tedy v našem právním řádu příslušenstvím pohledávky jen proto, že tak stanoví již zmíněný § 513 o. z.[8] 

Tím, že náš právní řád propůjčuje úrokům z prodlení status příslušenství k hlavní pohledávce, privileguje určitou část nároků věřitele na sankce a náhradu škody, které vznikly prodlením dlužníka s platbou, oproti jiným jeho nárokům na sankce a náhradu škody, které vznikly z důvodu téhož prodlení s platbou. Úroky z prodlení jakožto příslušenství „sledují osud“ hlavní pohledávky: nesjednají-li si strany něco jiného, právní jednání týkající se pohledávky se vztahují i k úrokům z prodlení, které k ní příslušejí (§ 510 odst. 2 o. z.). Zvláštní režim pro ně platí také v případě zástavního práva (§ 1309, 1313, 1346 o. z.), v případě postoupení pohledávky (§ 1880 o. z.), či při splnění dluhu třetí osobou (§ 1937 odst. 2 o. z.). Dále se pak na úroky z prodlení jakožto příslušenství pohledávky vztahuje vyvratitelná domněnka pro případ potvrzení o splnění dluhu (§ 1949 o. z.): potvrdí-li věřitel dlužníkovi splnění jistiny, má se za to, že bylo uhrazeno také veškeré příslušenství. Významné jsou také procesněprávní souvislosti: úrok z prodlení jakožto příslušenství pohledávky je možné uplatnit u soudu jak samostatně, tak společně s hlavní pohledávkou – přičemž je-li zažalován společně s pohledávkou, nevyměřuje se z něj soudní poplatek.[9] Současně nemusí být v žalobě přesně vyčíslen – postačí, pokud žalobce uvede druh příslušenství, způsob, jímž lze určit jeho výši (sazbu), a den, od kterého má být toto příslušenství soudem přiznáno.[10] 

Uvážíme-li, v kolika ohledech se pro nárok na úrok z prodlení použijí speciální pravidla, která neplatí pro jiné pohledávky na náhradu škody či na zaplacení sankce, působí poněkud bizarně, že náš právní řád počítá s tím, že takového zvláštního režimu lze dosáhnout pouze vhodnou smluvní terminologií bez ohledu na reálný obsah, a nestanoví pro taková ujednání žádná obsahová omezení. Způsob, jak vyjmout určitý objem peněžních nároků z obecného režimu pohledávek na náhradu škody či pohledávek na zaplacení sankce, spočívá pouze ve formálním pojmenování takového nároku ve smlouvě. 

Redukce náhrady škody – dispozitivní 

Značné interpretační a aplikační potíže může způsobit výše už zmíněné ustanovení § 1971 o. z.: „Věřitel má právo na náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu jen tehdy, není-li kryta úroky z prodlení.“ Jedná se o přibližné a ne zcela domyšlené převzetí obdobného ustanovení z § 519 občanského zákoníku z roku 1964 (o něm podrobněji níže).[11] Zákonná formulace vyvolává především tyto nejasnosti: 

1. Vztahuje se toto ustanovení na náhradu jakékoli, tedy veškeré škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu? 

2. Má se redukční postup aplikovat jen vůči škodě, jejíž náhrada se řídí zákonnými pravidly pro náhradu škody, nebo se uplatní materiální kritérium, a o výši úroků z prodlení se mají snižovat veškeré nároky, jejichž podstatou je náhrada škody, byť zákon pro takové nároky určuje zvláštní režim i označení (např. náklady spojené s uplatněním pohledávky)?  

3. Jakým způsobem bude třeba formulovat žalobní nárok na redukovanou náhradu škody, pokud to vůbec bude možné?  

4. Redukční vztah náhrady škody a úroků z prodlení má platit – dispozitivně – pouze pro případy, kdy peněžitý dluh nebyl splněn vůbec, čili neuplatní se pro situaci opožděných plateb?  

Současná právní úprava úroku z prodlení je především v řadě několikátým převzetím převzatého z dřívějších právních úprav. Podle mého názoru jsou výše naznačené nejasnosti důsledkem legislativní mechanické recepce dílčích starších pravidel, která se ovšem izolovaně, mimo původní koncepční rámec, stávají iracionálními a dysfunkčními. Pro dostatečné pochopení souvislostí zákonné úpravy úroku z prodlení a pro nalezení vhodného interpretačního východiska považuji za prakticky nezbytné seznámit se s původními „zdroji“ této úpravy, tj. sledovat vývoj institutu úroku z prodlení v našem právním řádu.  

Dřívější zákonná úprava a judikatura 

Obecný zákoník občanský z roku 1812 (ABGB) stanovil pro případ, kdy ze zákona vznikal nárok na zaplacení nějakého úroku, ale strany jeho výši nesjednaly, jeho sazbu v § 955. V případě prodlení dlužníka s úhradou peněžitého dluhu přitom ze zákona vznikal věřiteli nárok na úrok z prodlení přesně v téže výši. Text zákonného ustanovení nároku na úrok z prodlení (§ 1333 ABGB) přitom otevíral prostor pro interpretaci, která mohla být vůči věřitelům velmi restriktivní: „Škoda, kterou způsobil dlužník svému věřiteli prodlením vymíněného placení dlužné jistiny, nahrazuje se úroky, určenými zákonem (§ 995).“ Ovšem prvorepubliková judikatura se dokázala velmi rozumně vypořádat s tím, o jakou škodu – která je ze zákona kryta pouze úroky z prodlení – jde: dle interpretace tehdejších soudů úroky z prodlení nahrazovaly věřiteli pouze tu škodu, která spočívala ve ztrátě užitků dlužné jistiny, přičemž vznikla-li věřiteli jakákoli jiná škoda, mohl se jí domáhat v plném rozsahu dle obecných ustanovení o náhradě škody.[12] Zákonný nárok na úrok z prodlení tedy nepředstavoval žádný limit či redukující prvek v posuzování nároku na náhradu škody, vznikla-li dlužníkovým prodlením. Naopak tento institut v interpretační praxi soudů velmi případně reflektoval ekonomickou realitu časové hodnoty peněz. Praktickým důsledkem úpravy úroku z prodlení v ABGB byl tedy stav, kdy věřitel v případě prodlení dlužníka s platbou nemusel vypočítávat a prokazovat ušlý zisk, který mu vznikl v důsledku nemožnosti včas disponovat s dlužnou částkou, a uplatnil zákonnou úrokovou sazbu (která navíc korespondovala s výší úrokové sazby pro obdobné případy). Současně měl věřitel možnost požadovat náhradu jakékoli další škody, pokud mu taková škoda vznikla.  

Popsanou úpravu víceméně převzaly i dva následující civilní kodexy z éry socialismu: občanský zákoník z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.) i občanský zákoník z roku 1964. Oba předpisy shodně stanovily, že náhradu škody může věřitel požadovat, „jen pokud není kryta úroky z prodlení“.[13] Takováto formulace přinejmenším nevylučovala setrvání na dosavadní interpretaci vztahu náhrady škody a úroků z prodlení. Naopak, znění zákonného pravidla v těchto předpisech se zdá být v porovnání s obecným zákoníkem občanským vůči výše popsanému přístupu prvorepublikové judikatury ještě konformnějším. Nic ve formulaci příslušného ustanovení v obou kodexech se nezdá vylučovat dosavadní výklad, podle nějž funkce úroků z prodlení spočívala v krytí ztráty užitku z jistiny, o který věřitel přišel v důsledku dlužníkova prodlení (přičemž pro případ současného vzniku jakékoli další škody zůstaly nároky věřitele na náhradu takové škody nezkráceny). Spíše lze usuzovat na odlišnou stylizaci téhož pojetí, z níž dominantně vyznívá záměr vyloučit duplicitní náhradu škody vzniklé v důsledku nemožnosti dispozice s jistinou (k takové duplicitě by došlo, pokud by věřitel mohl úspěšně uplatnit jak nárok na úroky z prodlení, tak nárok – přesně vyčíslený a prokázaný – na ušlý zisk v důsledku ušlých úroků v obvyklé výši). Pro úplnost dodejme, že výše úroku z prodlení byla stanovena právním předpisem, přičemž občanský zákoník z roku 1950 umožňoval stranám, aby si sjednaly sazbu nižší, navazující civilní kodex z roku 1964 koncipoval úrokovou sazbu jako kogentní.[14] 

Odlišné pojetí se ovšem objevilo paralelně v hospodářském zákoníku (zákon č. 109/1964 Sb.). Tento předpis kogentně předepisoval poměrně širokou škálu peněžitých sankcí, které se mezi stranami musely aplikovat v případě různých porušení smlouvy. Tyto sankce, spolu s poplatkem z prodlení (upraveným zákonem) a obdobnými smluvními sankcemi, hospodářský zákoník souhrnně označoval pojmem „majetkové sankce“.[15] Současně stanovil, že se majetkové sankce „započítávají“ na náhradu škody.[16]  Od roku 1983 pak došlo k modifikaci toho vztahu náhrady škody a majetkových sankcí tím, že se na náhradu škody měly napříště započítávat jen ty majetkové sankce, které byly skutečně uhrazeny.[17] Pro právní vztahy, které se řídily hospodářským zákoníkem, se tedy vžila praxe, při níž se od uplatněného nároku na náhradu škody, která vznikla v důsledku prodlení s platbou, odčítaly jakékoli majetkové sankce, které byly v souvislosti s dotčeným prodlením zaplaceny – bez ohledu na souvislost či nesouvislost takové sankce s povahou jednotlivých „složek“ škody. Hospodářský zákoník tedy dosavadní pojetí úroků z prodlení narušil jednak tím, že jednotlivé složky škody, která vznikla prodlením dlužníka, koncepčně neodděloval, jednak tím, že připouštěl sjednání libovolné vyšší sazby (i nad rozsah kompenzační funkce). Tím pro jednu skupinu právních vztahů odstranil nástroj k jednoduchému uplatnění škody v podobě ušlého úroku.  

Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.), který pro oblast obchodních vztahů nahradil od roku 1992 úpravu socialistického hospodářského zákoníku, se ve formulaci vztahu úroku z prodlení a náhrady škody přiblížil zpět k tradičnímu pojetí: v § 369 odst. 2 stanovil, že věřitel „má nárok na náhradu škody způsobené prodlením se splněním peněžitého závazku, jen pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení“.[18] Domnívám se, že spojení „tato škoda“ nebylo v citovaném ustanovení užito mimoděk, nýbrž jeho funkcí bylo vyloučit z použití obecných pravidel o náhradě škody právě specifický typ škody, který byl kryt již úroky z prodlení. Jednak se od rekodifikace civilního práva v roce 1950 judikatura vůbec nezabývala vztahem úroku z prodlení a náhrady škody v detailu, který této problematice věnovaly soudy rakouské a v době první republiky pak i československé. Vedle toho se zákonná formulace vztahu náhrady škody a úroku z prodlení, jak byla obsažena v obou občanských zákonících (1950 a 1964), od dřívější právní úpravy neodkláněla. Prakticky tedy nebyl důvod usuzovat na neaplikovatelnost existující, tj. prvorepublikové judikatury. (Po dobu socialismu mohl pro ignorování dřívějšího právního systému existovat leda důvod mimoprávní, ideologický, nicméně v době vydání obchodního zákoníku byl už takový přístup nebyl zcela aktuální.) Navíc, pokud zákonodárce nesledoval pouze vyloučení případů duplicitní náhrady téže škody a pokud měl záměr od veškeré škody při prodlení s platbou paušálně odčítat objem peněz ve výši úroku z prodlení – což by představovalo obdobu zákonem výslovně připouštěného ujednání u smluvní pokuty[19] –, byl by takový záměr uskutečnil patrně formulací odkazující na rozsah škody, která by byla konzistentní právě s ustanovením o smluvní pokutě (např. „nárok na náhradu škody jen v rozsahu přesahujícím úroky z prodlení“). Pokud je moje úvaha mylná a zákonodárce k dotčené formulaci nepřistoupil se znalostí úpravy ABGB a související judikatury, pak přinejmenším nelze pochybovat o tom, že právní úprava obchodního zákoníku v tomto prvku korespondovala s dosavadními občanskoprávními ustanoveními. (Ta přitom – jak je výše popsáno – byla s původní koncepcí a judikaturou konformní.) 

Jinou otázkou je, jak s dotčeným ustanovením obchodního zákoníku naložila polistopadová judikatura. Ta je významná, přinejmenším už jen v důsledku prostého působení setrvačnosti, i pro interpretaci dnešních předpisů, jelikož – jak bylo uvedeno – vztahem náhrady škody a úroku z prodlení v režimu občanského zákoníku se soudy v posledních desetiletích v podstatě nezabývaly. Je třeba podotknout, že i obchodněprávní úprava vztahu úroku z prodlení k náhradě škody byla judikaturou řešena jen okrajově.  

Rozhodovací praxe soudů i odborná diskuze se v předchozích letech v souvislosti s úroky z prodlení zaměřily převážně na dva tematické okruhy: tím prvním byl vzájemný vztah úroků z prodlení a smluvní pokuty v ujednáních stran a tím druhým pak otázka možnosti smluvního ujednání sazby úroků z prodlení (v občanskoprávních vztazích) a určení mezní výše, nad kterou už nebylo možné v souladu s dobrými mravy úroky z prodlení sjednat (pro oblast obchodněprávních vztahů). I z judikatury vztahující se těmto otázkám je znatelné, že si soudy s úroky z prodlení příliš nevěděly rady: v žádném dostupném rozhodnutí ať Nejvyššího soudu, tak soudů nižších stupňů nenalezneme nějakou hlubší analýzu tohoto právního institutu, která by se mírou detailu a přiléhavostí argumentace blížila výkladům podávaným prvorepublikovým Nejvyšším soudem ČSR. Klíčové právní otázky byly naopak namísto pečlivého rozboru materiální stránky věci řešeny metodou selektivně pojatého formalismu. Kupříkladu se setrvale poněkud křečovitě akcentoval rozdíl mezi smluvní pokutou a úrokem z prodlení – přičemž Nejvyšší soud za zásadní kritérium bez jakýchkoli důkladnějších úvah určil, a určuje dodnes, nikoli vlastní funkci a podstatu takových nástrojů, ale pojmenování dotčené sankce ve smlouvě.[20] Dokonce bylo možné se setkat s rozhodnutím, že dohoda stran, z níž jasně nevyplývá, jestli strany sjednanou sankcí měly na mysli úrok z prodlení, nebo smluvní pokutu, je neplatná.[21] 

Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se explicitně zmiňovala o vztahu úroků z prodlení a náhrady škody v režimu obchodního zákoníku, vyznačují se těžko obhajitelným úkazem: při výkladu o úroku podle obchodního zákoníku používají formulaci zrušeného a na dané vztahy již neaplikovatelného hospodářského zákoníku, aniž takový postup jakkoli vysvětlují. V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 969/99 Nejvyšší soud konstatoval, že „[v] obchodněprávních vztazích se ve smyslu ust. § 369 odst. 2 ObchZ úrok pouze započítává na náhradu škody“. Stejná slova jsou použita i v rozsudku  velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (R 104/2012 civ.): „… úroky z prodlení plní i funkci reparační, neboť se započítávají na náhradu škody způsobenou prodlením se splněním peněžitého závazku (§ 369 odst. 2 obch. zák.).“[22] Tuto nepřípadnou – a podle mého názoru zavádějící – dikci, obracející se namísto příslušné právní úpravy k jinému, neaplikovatelnému, a navíc velmi problematickému předpisu, nicméně od Nejvyššího soudu převzala i odborná literatura: o „započítávání“ úroků z prodlení na náhradu škody hovořil jak Beckův komentář k obchodnímu zákoníku, tak komentář k občanskému zákoníku téže ediční řady.[23] 

Příčinou tohoto stavu je podle mého názoru jednak nežádoucí setrvačnost soudů – občanskoprávní úprava vztahu úroku z prodlení a náhrady škody v socialistické judikatuře řešena nebyla, zatímco k téže problematice v režimu hospodářského zákoníku se soudy čas od času vyjadřovaly (a v souladu s relevantním předpisem zmiňovaly vztah započtení). Další příčinou je absence zevrubnější analýzy institutu úroku z prodlení v našem právním řádu. Ta byla naprosto nutná pro správný interpretační přístup zejména v situaci, kdy obchodní zákoník zásadně připouštěl ujednání výše úroku z prodlení stranami, nicméně úprava v souvisejících právních předpisech korespondovala s konceptem kogentní sazby úroku z prodlení podle občanského zákoníku z roku 1964. Dispozitivní úprava obchodního zákoníku (§ 369 odst. 1 ve spojení s § 502) zavěšovala sazbu úroku z prodlení na sazbu úroků z úvěrů, resp. prakticky na sazbu obvykle poskytovanou bankami. Z takového řešení je patrná snaha zákonodárce reflektovat v úroku z prodlení cenu peněz na trhu, a tím použít úrok z prodlení jako nástroj paušalizace náhrady škody vzniklé ušlým výnosem z jistiny za dobu prodlení.[24] Takové funkci úroku z prodlení by plně odpovídalo znění § 369 odst. 2, upravující poměr úroku z prodlení a náhrady škody. V případě prodlení dlužníka věřitel uplatní nárok na ušlou cenu dlužných peněz prostřednictvím úroku z prodlení a náhradu případných dalších škod vyčíslí a uplatní zvlášť. Ušlá cena peněz přitom představuje příslušenství pohledávky, veškerá další škoda (s výjimkou nákladů spojených s uplatněním pohledávky) tvoří samostatný nárok. Pokud by úrok z prodlení byl stranami sjednán pod zákonnou sazbou, a tedy by smluvní výše nedostačovala ke krytí ceny peněz, patrně by nebyl problém vyložit takovou dohodu tak, že strany měly vůli tuto složku nároku na náhradu škody omezit. Nicméně soudní praxe řešila především případy, kdy se strany dohodly na sazbě úroku z prodlení, která zákonnou sazbu, popř. cenu peněz, překračovala i několikanásobně.  

Ve stejné době jako obchodní zákoník (od 1. ledna 1992) nabyla účinnosti také významná novela občanského zákoníku,[25] kterou se dosavadní zásada kogentní povahy ustanovení občanského zákoníku obrátila v zásadu dispozitivnosti zákonné úpravy.[26] V oblasti občanskoprávních vztahů se Nejvyšší soud vypořádal s problematikou úroků z prodlení sjednaných v nepřiměřené výši tím, že konstatoval, že i navzdory nově zavedené zásadě dispozitivnosti zůstalo nadále nemožné v režimu občanského zákoníku sjednat výši úroků z prodlení odchylně od sazby stanovené právními předpisy.[27] Dotčené rozhodnutí bylo odbornou veřejností značně kritizováno,[28] nicméně Nejvyšší soud na tomto závěru setrval i v další rozhodovací praxi. 

Ohledně úpravy úroků z prodlení obchodním zákoníkem se Nejvyšší soud omezil na zjednodušenou tezi, že „nemají jen „sankční“ povahu, ale plní (mohou v konkrétní věci plnit) také funkci reparační (tj. sloužit jako paušalizovaná náhrada případné škody)“.[29] Nicméně chybí jakákoli úvaha soudu o tom, jaká škoda je vlastně úrokem z prodlení kompenzována – v čemž opět spatřuji nepřípadný setrvačný efekt hospodářského zákoníku a jím zavedeného institutu majetkových sankcí a včetně jejich vztahu k náhradě škody. Vyslovený závěr o paušalizované náhradě škody je pak velmi nepřesný, a tím nesprávný. Aby platil, musela by zákonná úprava či výklad soudní prakticky odpovídat režimu ABGB: o paušalizaci bylo možné mluvit v případě, kdy se hradil úrok z prodlení a náhrada vzniklé škody byla vyloučena (kogentně), popř. úrok z prodlení suploval náhradu pouze určitého typu škody. Pojem paušalizace však není správně užit v případě, kdy se má – což se dle názoru Nejvyššího soudu měla – částka úroku z prodlení pouze mechanicky odčítat z celkového objemu škody, jelikož v takovém případě jaksi není nic paušalizováno.  

Domnívám se, že podstatně vhodnějším interpretačním přístupem mohlo být navázání na judikaturu prvorepublikového Nejvyššího soudu, který úrok z prodlení uchopil jako paušalizaci ceny dlužných peněz. Dotčená ustanovení obchodního zákoníku i občanského zákoníku z roku 1964 korespondovala s tímto výkladem výrazně lépe než s pojetím hospodářského zákoníku, jehož majetkové sankce představovaly v naší právní tradici spíše exces. Mám za to, že způsob, jakým zákonodárce subsidiárně stanovil sazbu úroku z prodlení, neměl být ignorován při posuzování přiměřenosti sjednané úrokové sazby. Nebylo by přitom nutné ani vhodné, aby soud sjednání vyšší úrokové sazby odbýval závěrem o neplatnosti takového ujednání, nýbrž rozdíl mezi sjednanou a zákonnou sazbou mohl být velmi dobře samostatně posuzován jako čistě penalizační nástroj dohodnutý stranami. V takovém kontextu mohla být také podstatně přesněji posuzována přiměřenost výše současně sjednané smluvní pokuty, zvlášť pokud z ujednání stran vyplývalo, že má sloužit nikoli jako paušalizovaná náhrada škody, ale jako penalizační nástroj. Popsaný „přesah“ úroku z prodlení nad zákonnou sazbu totiž funkčně zcela splývá s takto užitou smluvní pokutou a měly by se posuzovat kumulativně. V tomto ohledu jsou pak velmi nedostatečné argumenty Nejvyššího soudu, proč smluvní pokuta jako akcesorický nárok (buď jako zákonem nevhodně pojmenovaná paušalizace náhrady škody, nebo jako stejnojmenná penalizační sankce) nemá povahu příslušenství pohledávky se všemi zákonnými důsledky, zatímco úrok z prodlení takovou povahu má, i když je na základě dohody stran použit výhradně jako penalizační prostředek. 

K úpravě v novém občanském zákoníku 

Vrátíme-li se ke čtyřem otázkám formulujícím výkladové nejasnosti vyplývající z § 1971 o. z., dovolím si předložit k nim své odpovědi, které navazují na předchozí výklad. 

Ad 1 – zda se toto ustanovení vztahuje na náhradu jakékoli škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu: Z dosavadní velmi sporadické rozhodovací praxe posledních desetiletí vyplývá sklon soudů vykládat obdobné ustanovení (§ 369 odst. 2 obch. zák.) tak, že je při vyčíslování nároku na náhradu vždy třeba redukovat tento nárok o částku úroku z prodlení. Soudy použily v několika případech obrat, že se „úrok z prodlení započítává na náhradu škody“.[30] Výše jsem vysvětlila, z jakých důvodů takovou interpretaci považuji za chybnou. Domnívám se, že by úrok z prodlení měl být interpretován jako prostředek náhrady škody spočívající v nemožnosti užívat dlužnou částku po dobu prodlení s tím, že v rozsahu sjednaném nad zákonný úrok z prodlení se jedná o smluvně zakotvenou penalizaci dlužníka. Tato interpretace navazuje na judikaturu prvorepublikového Nejvyššího soudu, která je se zněním současné úpravy kompatibilní. Pouze v tomto případě bude úrok z prodlení plnit původní funkci nástroje k usnadnění uplatnění pohledávky, bez nutnosti unést důkazní břemeno o tom, že nemožností dispozice s penězi vznikla škoda (a věřitel se neoprávněně obohatil) a v jakém rozsahu. 

Ad 2 – zda se redukční postup má aplikovat jen vůči škodě, jejíž náhrada se řídí zákonnými pravidly pro náhradu škody, nebo se uplatní materiální kritérium, a o výši úroků z prodlení se mají snižovat veškeré nároky, jejichž podstatou je náhrada škody, byť zákon pro takové nároky určuje zvláštní režim i označení (např. náklady spojené s uplatněním pohledávky): Škodou v materiálním slova smyslu jsou kupříkladu náklady věřitele spojené s uplatněním pohledávky, byť je zákon vyjímá z obecného režimu náhrady škody tím, že je – podobně jako dříve úroky z prodlení – prohlásil za příslušenství pohledávky. Jinou formu materiálního nároku na náhradu škody představuje také smluvní pokuta, je-li sjednána jako paušalizovaná náhrada škody (a nikoli jako penalizační sankce). Pokud bychom nadále operovali se vztahem „započítávání“ úroků z prodlení na náhradu škody podle hospodářského zákoníku, pak by tyto jinak pojmenované škodní nároky představovaly aplikační problém. Domnívám se, že zákonodárce přinejmenším uvažoval o tom, že může dojít k takovému výkladu § 1971 o. z., podle nějž se i škoda spočívající v nákladech spojených s uplatněním pohledávky má snížit o částku úroků z prodlení (k tomu viz níže). Nicméně rozhodl se tuto situaci neřešit jednoznačně a ponechat adresáty právní normy v očekávání soudního výkladu. Pokud úrok z prodlení je nahlížen jako nástroj ke kompenzaci ceny peněz po dobu dlužníkova prodlení (případně navýšený o smluvenou penalizaci), je z obecného režimu náhrady škody vyloučen nárok na ušlou cenu peněz a všechny ostatní nároky věřitele jsou nedotčeny. 

Ad 3 – jakým způsobem bude třeba formulovat žalobní nárok na redukovanou náhradu škody, pokud to vůbec bude možné: Úroky z prodlení mají povahu opětujících se dávek, které se i v soudním rozhodnutí přiznávají zpravidla jak za období do dne vydání rozhodnutí, tak za období následující až do zaplacení hlavního dluhu. Pokud Nejvyšší soud nezkoriguje svůj názor o „započítávání“, pak se nárok na náhradu škody – který musí být v žalobě přesně specifikován – má redukovat o položku úroků z prodlení a je třeba pro plný úspěch v řízení provést tuto redukci už v žalobě. Bude pravděpodobně možné žalobní nárok formulovat jako částku, od níž se budou odečítat úroky z prodlení v určité sazbě. Nicméně znamenalo by to mimo jiné, že se vyměří nejprve soudní poplatek v celé výši uplatněného škodního nároku a následně se bude – snad ke dni vydání rozhodnutí? – vracet žalobci v té částce, v jaké bude na náhradu škody započten přiznaný úrok prodlení. Ani tak ale nebude soudní poplatek určen spravedlivě, tj. rovně pro všechny subjekty, jelikož úrok z prodlení nadále poroste a (přiznaný) nárok na náhradu škody se bude odpovídajícím způsobem snižovat. Bude-li v jednom řízení uplatněn nárok na hlavní pohledávku spolu s úroky z prodlení (což je obvyklé) a v druhém řízení bude uplatněn nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku dotčeného prodlení, bude soud v řízení o náhradu škody stát před zajímavým úkolem, jakým způsobem formulovat výrok rozhodnutí, když náhradu škody bude snižovat o úroky z pohledávky, která není předmětem řízení. Pokud ovšem se úroky z prodlení interpretují jako paušalizovaná cena peněz za dobu prodlení (případně navýšená stranami o penalizační sankci), položená otázka vůbec nevyvstane. 

Ad 4 – zda redukční vztah náhrady škody a úroků z prodlení má platit (dispozitivně) pouze pro případy, kdy peněžitý dluh nebyl splněn vůbec a neuplatní se pro případy opožděných plateb: Dosavadní právní úprava (jak občanský zákoník z roku 1964, tak § 369 odst. 2 obch. zák.) formulovala vztah náhrady škody a úroku z prodlení pro škodu vzniklou prodlením s platbou, nikoli pouze na případy „nesplnění“ peněžitého dluhu, jak to činí § 1971 o. z. Nový občanský zákoník nepoužívá výrazy „prodlení“ a „nesplnění“ promiscue. Má tedy patrně platit norma stanovící, že v případě škody vzniklé pozdní platbou, bude mít věřitel nárok na úrok z prodlení i plnou náhradu škody, zatímco v případě, že peněžitý dluh nebude splněn vůbec, se nárok na náhradu škody bude redukovat o úrok z prodlení.[31] Nabízí se, že zákonodárce k záměně „nesplnění“ za „prodlení“ přistoupil na základě požadavku čl. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích. Ten ukládá členským státům povinnost zajistit, aby v případě „prodlení“ s platbou v obchodních transakcích měl věřitel nárok na náhradu nákladů spojených s vymáháním takové pohledávky vedle úroků z prodlení. Směrnice tak nepřipouští pro případy „prodlení“ právní úpravu, v níž by se náklady na uplatnění pohledávky zkracovaly o úroky z prodlení. Český zákonodárce tedy terminologickou obměnou mohl zamýšlet, že se škodní nároky budou zkracovat jen v případě naprostého nesplnění peněžitého dluhu, zatímco dojde-li k opožděné platbě, pravidlo se neuplatní. Ovšem zda si při tom uvědomil, že náklady věřitele vzniklé při vymáhání jakékoli pohledávky jsou vyloučeny z obecného režimu náhrady škody, nakolik tvoří na základě § 513 o. z. zvláštní kategorii příslušenství pohledávky, těžko říci. 

Závěr 

Ve svém výkladu jsem se snažila poukázat na úzkou souvislost úroku z prodlení s náhradou škody a na to, že úrok z prodlení měl a dispozitivně má představovat především nástroj usnadňující uplatnění škody věřitele vzniklé prodlením dlužníka s platbou. Domnívám se, že právní úprava úroků z prodlení v občanském zákoníku i souvisejících předpisech by snesla koncepční korekci. Mnoho by však vyřešila i racionální interpretace příslušných ustanovení ze strany soudů. To by však prakticky znamenalo značný odklon od dosavadního přístupu.  

Závěrem zmíním jedno soudní rozhodnutí, na které jsem narazila při rešerši judikatury k tématu tohoto článku. Soud v něm vyložil, že úrok z prodlení v zákonné výši je natolik odlišný od náhrady škody, že v případě, kdy zaměstnanci vznikne nárok na úrok z prodlení v důsledku prodlení zaměstnavatele s platbou mzdových nároků, je namístě odvést z úroku z prodlení daň z příjmu a pojistné na sociální i zdravotní pojištění (ačkoli nároky zaměstnance na náhradu škody se do těchto vyměřovacích základů nezahrnují).[32] Dále soud uvedl, že úrok z prodlení se započítává „na případně vzniklou škodu“. Pominu-li „započítávání“, je pozoruhodné, že – na rozdíl od soudů v 19. století a v době první republiky – může soud v tržní ekonomice 21. století postrádat elementární ekonomické povědomí o časové hodnotě peněz a uvažovat o škodě vzniklé z prodlení s platbou jako o pouhé eventualitě (a netušit, že už samotným prodlením vzniká na straně věřitele škoda a na straně dlužníka bezdůvodné obohacení, jelikož dlužnou jistinu neoprávněně užívá dlužník a naopak ji nemá možnost užívat ten, komu takové právo svědčí). Podobná soudní rozhodnutí si nezasloužíme.

 

Autorka působí jako advokátka v Praze a doktorandka na katedře teorie práva a právních učení Právnické fakulty UK.

 


[1] Vydaný císařským patentem č. 946/1811 Sb. zák. soud. Podrobnosti úpravy úroků z prodlení v ABGB jsou rozebrány v následujících částech tohoto textu.

[2] V našem právním řádu vyhlášená pod č. 160/1991 Sb. Předmětný čl. 78 upravující úrok z prodlení zní takto: „Jestliže strana se opozdí s placením kupní ceny nebo jiné peněžité částky, má druhá strana nárok na úroky z prodlení, aniž by byly dotčeny jakékoli nároky na náhradu škody podle článku 74.“

[3] „Po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.“

[4] Ponechávám stranou úvah § 1972 odst. 1 o. z., který zakládá právo věřitele (tj. pouze věřitele, nikoli dlužníka), aby se dovolal neúčinnosti ujednání o úroku z prodlení. Pokud potlačíme sklon zjišťovat právní normu ze slovního vyjádření normotvůrce a nebudeme aplikovat pravidla výrokové logiky, lze dotčené ustanovení (které se jinak odkazem na „zákonnou úpravu“ cyklí se zásadou smluvní výše obsažené v § 1970) vyložit patrně následovně: Pokud se věřitel dovolá neúčinnosti dohody stran o sazbě úroku z prodlení, která je sice v souladu s dobrými mravy, a tedy platná, ale bez spravedlivého důvodu se odchyluje od sazby stanovené nařízením vlády, a tím „se zřetelem ke všem okolnostem a podmínkám konkrétního případu“ zhoršuje postavení věřitele, soud buď prohlásí takové ujednání za neúčinné, a použije se úroková sazba z nařízení vlády, nebo „soud rozhodne v zájmu spravedlivého řešení jinak“. Dotčené ustanovení je všestranně nezdařeným pokusem o implementaci požadavku směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.

[5] „Věřitel má právo na náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu jen tehdy, není-li kryta úroky z prodlení.“

[6] „Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.“

[7] Podrobně k příslušenství viz Spáčil, Jiří: Sporné otázky institutu „příslušenství věci“, in Právní rozhledy 2/2010, str. 39.

[8] Pro úplnost lze dodat, že do roku 1965 úroky z prodlení netvořily zákonné příslušenství pohledávky.

[9] § 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

[10] Sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 202/2005 (Rc 39/2006). Navazuje na dřívější usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Cmo 758/95 (Rc 14/1998).

[11] Obdobné ustanovení obsahoval i obchodní zákoník (§ 369 odst. 2), nicméně naše současné pravidlo se od něj vzdaluje.

[12] Např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Rv I 1444/22: „Dle ustálené judikatury tohoto nejvyššího soudu platí ustanovení §u 1333 obč. zák. jen potud, pokud liknavostí dlužníka nevzešla věřiteli žádná jiná majetková újma, než ta, že nemohl ode dne splatnosti dluhu využíti dlužné jistiny, co do hodnoty nezměněné, nelze však věřiteli zabraňovati, by se dle zásad o náhradě škody nedomáhal dalšího odškodnění, byla-li mu zaviněným prodlením dlužníka způsobena škoda v jiných směrech...“ Srov. též např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. Rv I 323/20.

[13] Takto zněl § 253 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1950: „Od dlužníka, který prodlení zavinil, může věřitel žádat vedle splnění i náhradu škody prodlením vzniklé. Jde-li o dluh peněžitý, může věřitel náhradu škody žádat, jen pokud není kryta úroky z prodlení.“ Takto úpravu převzal občanský zákoník z roku 1964 v § 87 (a následně v § 519): „Právo věřitele na náhradu škody způsobené prodlením dlužníka není dotčeno; při prodlení s plněním peněžitého dluhu lze však náhradu škody požadovat, jen pokud není kryta úroky z prodlení nebo poplatkem z prodlení.“ Pro zjednodušení upouštím v tomto textu od detailů vztahujících se k poplatkům z prodlení.

[14] § 255 občanského zákoníku z roku 1950, § 85 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964 ve znění do 1992.

[15] Majetkové sankce byly upraveny obecně v § 141 a dále ve zvláštních ustanoveních k jednotlivým smluvním typům. Původní znění § 141 odst. 1 bylo následující: „Organizace, která nesplní řádně závazek, popřípadě jinou právní povinnost, je povinna zaplatit majetkové sankce (např. penále, poplatek z prodlení, zdržné) stanovené v právním předpisu nebo ve smlouvě.“ V § 141 odst. 2 pak hospodářský zákoník připouštěl, aby si strany sjednaly majetkovou sankci vyšší (nikoli však nižší), než stanovil právní předpis. Úrok z prodlení, který hospodářský zákoník upravoval (§ 378a) až od roku 1971, se v zákonném výčtu majetkových sankcí neobjevoval, nicméně s ohledem na demonstrativní charakter výčtu majetkových sankcí a s ohledem na podobnost poplatku z prodlení a úroku z prodlení co do jejich povahy i funkce se praxe přiklonila k závěru, že i úrok z prodlení je jednou z majetkových sankcí a je třeba na něj vztahovat příslušná zákonná ustanovení o majetkových sankcích.

[16] Stanovil tak § 147 odst. 3: „Na náhradu škody se započítávají majetkové sankce, na které vzniklo poškozené organizaci právo následkem nesplnění povinností, jejichž porušením byla škoda způsobena.“

[17] § 147 odst. 3 po novelizaci zněl takto: „Na náhradu škody se započítávají majetkové sankce, které byly zaplaceny za nesplnění povinností, jejichž porušením byla škoda způsobena.“ Dle důvodové zprávy k návrhu novelizujícího zákona (č. 165/1982 Sb.) bylo záměrem zamezit redukci nároku na náhradu škody o majetkovou sankci v případech, kdy nedošlo k vymáhání této majetkové sankce.

[18] Toto ustanovení zůstalo nezměněno po celou dobu platnosti obchodního zákoníku.

[19] „Věřitel je oprávněn domáhat se náhrady škody přesahující smluvní pokutu, jen když to je mezi účastníky dohodnuto.“ (§ 545 odst. 2 občanského zákoníku z roku 1964)

[20] Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 969/99.

[21] Rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 27 Cm 144/93 (SR 4/1995, str. 87a).

[22] Obě citovaná rozhodnutí se vztahovala k jinému právnímu problému souvisejícímu s úrokem z prodlení, než byl samotný vztah k nároku na náhradu škody, nicméně vzhledem k absenci relevantní judikatury a především k autoritě rozhodujícího orgánu by bylo na místě jakékoli právní názory vyslovovat až po pečlivé analýze. V citovaném rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia stojí za povšimnutí i evidentně chybné dovození reparační funkce úroku z prodlení ze skutečnosti, že se o jeho částku snižuje náhrada škody – logický vztah implikace mezi uvedenými skutečnostmi je přitom přesně opačný: zákonná redukce náhrady škody byla důsledkem reparační funkce úroku z prodlení.

[23] „Jde o úrok, i když má určitý sankční charakter, a proto se na náhradu škody započítává tak, jak to platí pro úroky obecně.“ (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M., a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1027.) „Při náhradě škody za prodlení s plněním peněžitého dluhu se úroky z prodlení, popř. poplatek z prodlení, započítávají na náhradu škody. Plní totiž funkci paušalizované náhrady škody.“ (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. Hulmák, M., a kol.: Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, str. 1559.)

[24] Takto bylo formulováno původní znění § 369 odst. 1 obchodního zákoníku: „Je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak o 1 % vyšší, než činí úroková sazba určená obdobně podle § 502.“ Odkazovaný § 502 přitom obsahoval úpravu úroků z čerpané jistiny na základě smlouvy o úvěru. § 502 odst. 1 původního znění obchodního zákoníku zněl takto: „Od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.“

[25] Zákon č. 509/1991 Sb.

[26] Stalo se tak vložením § 2 odst. 3 do občanského zákoníku z roku 1964, a to s následujícím zněním: „Účastníci občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“ Touto novelou došlo mimo jiné i k přesunutí ustanovení o úrocích z prodlení z § 85 odst. 2 do § 517 odst. 2 a z § 87 do § 519.

[27] Poprvé se tak stalo v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1117/2003. Pro velmi trefnou analýzu tohoto tématu viz Alexander, Juraj: Ke smluvní volnosti v otázce úroků z prodlení, in Právní rozhledy 2/2006, str. 69. Dovolím si ze zmíněného článku citovat část závěru, v němž je shrnuta podstata velmi problematického judikátu: „Spor, který byl předložen v dané věci soudům tří stupňů, pravděpodobně věcně odůvodňoval rozhodnutí, k němuž soudy dospěly. S ohledem na situaci mohlo být spravedlivé, když soudy odmítly přiznat věřiteli úrok z prodlení ve výši 42,5 % p. a. z dlužné částky, zejména pro rozpor takové výše úroku z prodlení s dobrými mravy. Je však zřejmé, že všechny tři soudy upřednostnily argumentaci kogentní povahou ustanovení § 517 odst. 2 věty za středníkem ObčZ před subjektivní, náročnou a lehko zpochybnitelnou argumentací rozporu předmětného ujednání s dobrými mravy.“

[28] Např. také Bejček, Josef: „Povaha ustanovení“ o úrocích z prodlení, in Právní rozhledy 11/2006, str. 406.

[29]Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 29 Cdo 1975/2010.

[30] Text § 1971 o. z.  se od znění § 369 odst. 2 obch. zák. neodchyluje v tomto prvku způsobem, který by upřesňoval vyjádření úmyslu zákonodárce. Naopak, zatímco obchodní zákoník nabízel interpretační vodítko, když připouštěl náhradu škody v obecném režimu, „pokud tato škoda není kryta úroky z prodlení“, náš současný civilní kodex používá maximálně vágní formulaci „jen tehdy, není-li kryta úroky z prodlení“. Na jednu stranu tedy výslovně nevymezuje, že by měl věřitel nárok na náhradu škody jen „v rozsahu přesahujícím úrok z prodlení“, a nevylučuje tak možnost výkladu konzistentního s propracovanou judikaturou k ABGB. Nicméně, odklon od dosavadní formulace ke krajně neurčitému „jen tehdy“ je promarněnou šancí zákonodárce.

[31] V důsledku by to znamenalo, že s případem závažnějšího porušení povinnosti (dlužník nezaplatí vůbec) bude spojena mírnější sankce než s případem porušení méně závažného (opožděná platba).

[32] Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 191/2008-72.