oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší soud zveřejnil rozhodnutí v restitučním sporu o obraz Madony z Veveří

publikováno: 16.12.2016

Senát Nejvyššího soudu v čele s předsedou senátu JUDr. Janem Eliášem, Ph.D., rozhodl o zrušení rozsudku Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť odvolací soud dostatečně zřetelně nepředestřel své úvahy týkající se účelového sepětí žalobkyní požadované movité věci (obraz „Madona z Veveří“) s jejím nemovitým majetkem, takže Nejvyšší soud nemohl náležitě přezkoumat shodu úvah odvolacího soudu s jím podaným výkladem relevantní právní úpravy.

Žalobkyní je církevní právnická osoba Římskokatolická farnost Veverská Bitýška a žalovanou (následně dovolatelkou) příspěvková organizace státu, Národní galerie Praha. Prvoinstanční soud nahradil ve svém rozsudku souhlas žalované s písemnou dohodou o vydání věci ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „zákon o církevních restitucích“). Předmětem žaloby bylo vydání originálu obrazu známého pod označením „Madona z Veveří“ církevní právnické osobě. Prvoinstanční soud dovodil, že Římskokatolická farnost Veverská Bitýška je ve smyslu zákona o církevních restitucích oprávněnou osobou a že řádně uplatňuje nárok na vydání movité věci, která funkčně souvisela s nemovitostí (kaple Matky Boží na Veveří) v jejím vlastnictví. Stát se sice v roce 1925 stal vlastníkem kaple, ale v roce 1951 bylo vlastnictví kaple opětovně převedeno na Římskokatolickou farnost Veverská Bitýška. Z předloženého důkazního materiálu soud prvního stupně vyvodil, že vlastnické právo farnosti k obrazu stát respektoval, a to až do roku 1958, kdy Ministerstvo zemědělství začalo s obrazem nakládat jako s vlastním, čímž byla dle názoru soudu naplněna restituční skutková podstata upravená v § 5 písm. k) zákona o církevních restitucích, protože si stát bez právního důvodu ponechal věc, která mu byla dříve jen svěřena.

Městský soud v Praze jako soud odvolací meritorní výrok Obvodního soudu pro Prahu 1 potvrdil. Právní kvalifikaci skutkových zjištění soudu prvního stupně považoval odvolací soud za správnou.

Národní galerie Praha rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním, v němž po věcné stránce uváděla, že stát se choval k obrazu jako vlastník již před rozhodným obdobím, což dokládají provedené listinné důkazy, a že ze skutkových zjištění nevyplývá funkční souvislost obrazu s jakoukoliv budovou vlastněnou žalobkyní, neboť nejméně od roku 1935 pozbyl obraz své sakrální funkce a stal se předmětem muzeální povahy. Další argumentace mířila do roviny procesního práva, kdy dovolatelka napadla vadný postup prvoinstančního soudu, který spočíval v nedostatečném poučení účastníka řízení ve smyslu § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř.

Jelikož se dovolání v podstatné míře vztahuje k otázkám skutkové povahy, vysvětlil Nejvyšší soud, že tuto část úvah odvolacího soudu nelze dle účinné právní úpravy podrobit dovolacímu přezkumu, a to i přesto, že se dotýká pro spor podstatného problému, k jakému časovému okamžiku lze státu poprvé připsat vůli nakládat s obrazem jako se svým majetkem. Předmětem dovolacího přezkumu se tedy stala především interpretace § 7 odst. 2 zákona o církevních restitucích, konkrétně otázka, zda se k vydání movité věci (obrazu) vlastněné státem vyžaduje, aby s nemovitou věcí ve vlastnictví oprávněné osoby souvisela alespoň během části rozhodného období, anebo zdali postačuje, vykazoval-li obraz funkční souvislost s kaplí vlastněnou oprávněnou osobou v době, která rozhodnému období předcházela. Nejvyšší soud, vědom si preference výkladu restitučních zákonů příznivého vůči restituentům, vyslovil tezi, že není na místě trvat na existenci funkční souvislosti po alespoň část rozhodného období, připustil však, že je nutné zabývat se délkou časového odstupu od okamžiku přerušení sepětí zmiňovaného obrazu s nemovitostí oprávněné osoby, neboť je myslitelné, že v určitých případech bude časová distance mezi okamžikem přetržení vazeb nárokované věci na majetek církve a počátkem rozhodného období natolik velká, že se restituce vlastnického práva k dotčenému objektu podle zákona o církevních restitucích bude jevit jako absurdní. Jelikož bylo právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru shledáno zcela nedostatečným, uložil mu dovolací soud, aby se daným aspektem zabýval znovu ve světle právě podaného výkladu. Nejvyšší soud rovněž považoval za nesprávný závěr odvolacího soudu, dle něhož v řešené věci nebylo nutné žalované udělit poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. o nutnosti označit důkazy potřebné k prokázání jejího tvrzení, že se stát ke spornému dílu jako vlastník počal chovat již před 25. 2. 1948, přičemž právě pečlivé zodpovězení této otázky je pro vyřešení celého sporu zcela zásadní.

Text rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 945/2016-184 je dostupný ZDE.

Zdroj: Nejvyšší soud