oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší soud: Vypořádání společného jmění manželů k věci tvořící součást společného jmění, platně prodané za trvání manželství

publikováno: 03.01.2019

Dojde-li k platnému prodeji věci tvořící součást společného jmění manželů za trvání manželství, je předmětem vypořádání společného jmění částka za prodej získaná, nikoliv tzv. obvyklá cena takové věci zjištěná ke dni zániku společného jmění.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018

K věci:

Soud prvního stupně přikázal do vlastnictví žalobce věci v celkové hodnotě 15 600 Kč a do vlastnictví žalované věci v celkové hodnotě 48 200 Kč, žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 12 600 Kč a ohledně věcí, u nichž nebylo prokázáno, že by byly součástí společného jmění manželů (dále také „SJM“), žalobu zamítl. Soud prvního stupně vypořádal cenu motocyklu YAMAHA (dále jen „motocykl“), který žalobce za trvání manželství prodal bez souhlasu žalované. Soud vzal za prokázané, že žalobce koupil motocykl za trvání manželství dne 6. 11. 2013 za částku 120 000 Kč. Dne 22. 1. 2014 žalobce motocykl prodal za částku 58 000 Kč. Ze znaleckého posudku soud zjistil, že obvyklá cena motocyklu ke dni 17. 6. 2015 činila 142 000 Kč. Podle tvrzení žalobce, které vzal soud s přihlédnutím ke kupní smlouvě za prokázané, byl motocykl v době prodeje nepojízdný a měl nefunkční motor. Vzhledem k tomu, že se žalovaná nedovolala relativní neplatnosti právního jednání žalobce, soud prvního stupně jej posoudil jako platné. Žalobce tvrdil, že částku 58 000 Kč, za niž motocykl prodal, ponechal v domě v Tachově v otevřeném trezoru. Žalobce však ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neoznačil důkazy k tomu, že tuto finanční částku v domě zanechal, a soud prvního stupně proto z tvrzení žalobce nevyšel. Navíc se toto tvrzení jevilo jako nedůvěryhodné, jelikož v době prodeje motocyklu byly vztahy účastníků narušené. Z těchto důvodů soud prvního stupně uzavřel, že si žalobce utrženou finanční částku ponechal, a proto ji při vypořádání SJM započetl na podíl žalobce.

K odvolání odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do vlastnictví žalobce přikázal věci v celkové hodnotě 35 800 Kč a do vlastnictví žalované věci v celkové hodnotě 28 200 Kč a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 74 800 Kč. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně, aniž by hodnotil vyhotovený znalecký posudek na cenu motocyklu jako nesprávný či neúplný nebo by jej měl za nevěrohodný, nijak neodůvodnil, proč ze znaleckého posudku nevyšel. Odvolací soud měl závěry znaleckého posudku za správné a „nespatřil žádný důvod pro neužití tohoto důkazu“; proto shledal, že při stanovení výše vypořádacího podílu měla být zohledněna hodnota motocyklu podle závěru znaleckého posudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva (posouzení hodnoty motocyklu) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V řízení nebylo zjištěno, že by se žalovaná v promlčecí lhůtě dovolala relativní neplatnosti prodeje motocyklu vůči všem stranám právního jednání. Jelikož tedy byl motocykl za trvání manželství platně prodán, stává se podle judikatury Nejvyššího soudu předmětem vypořádání částka tímto prodejem získaná, tj. částka 58 000 Kč, neboť ta je součástí SJM, a nikoliv částka 142 000 Kč, stanovená znaleckým posudkem jako cena motocyklu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že z judikátů uváděných žalobcem nelze činit zjednodušené závěry, šlo v nich o skutkově naprosto nesrovnatelné věci. Navíc žalobce účelově převedl motocykl za zhruba třetinovou cenu na svoji družku, aniž by to žalovaná tušila. Odkazuje na základní pravidlo, že vypořádání SJM se provádí v obvyklých cenách (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 24433/99). Napadené rozhodnutí je s tímto pravidlem v souladu a je zcela přesvědčivé. Odvolací soud se od ustálené judikatury neodchýlil a navíc otázka, která z cen je správná, je otázkou skutkovou.

Z odůvodnění:

Jelikož k zániku SJM a k prodeji motocyklu došlo po 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) – [k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

V dané věci bylo pro právní posouzení podstatné, jakým způsobem se do vypořádání SJM promítne platný prodej věci tvořící součást SJM za trvání společného jmění. Protože tato otázka v poměrech o. z. nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, na jejím posouzení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a právní závěry v daném ohledu přijaté dovolatel napadá, je dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i důvodné.

V řízení o vypořádání SJM i nadále platí, že dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že ve vztahu k některé z vypořádávaných položek je dovolání přípustné, neznamená, že je dovolání přípustné bez dalšího i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již jen z tohoto důvodu oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2537/2013 (uveřejněný pod č.  C 12 873 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), či ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (dostupný na www.nsoud.cz)].

Podle § 713 odst. 1, 2 o. z. součásti společného jmění užívají, berou z nich plody a užitky, udržují je, nakládají s nimi, hospodaří s nimi a spravují je oba manželé nebo jeden z nich podle dohody. Povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně.

Podle § 714 odst. 1 o. z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Odmítá-li manžel dát souhlas bez vážného důvodu a v rozporu se zájmem manželů, rodiny nebo rodinné domácnosti, či není-li schopen vůli projevit, může druhý manžel navrhnout, aby souhlas manžela nahradil soud. Podle odst. 2 jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání.

Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Podle odst. 2 nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.

V poměrech zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák. č. 40/1964 Sb.“), byla správa majetku v SJM založena (§ 145 odst. 2) na východiscích, podle nichž obvyklou správu majetku náležejícího do SJM mohl vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech bylo třeba souhlasu obou manželů; jinak byl právní úkon neplatný.

Absence souhlasu druhého manžela s převodem vlastnického práva k věci tvořící součást SJM zakládala relativní neplatnost takového právního úkonu s tím, že pokud se druhý z manželů neplatnosti proti všem účastníkům příslušného právního úkonu nedovolal, jednalo se o právní úkon platný [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4002/2011 (uveřejněný pod č. C 10 696 v Souboru), či ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015 (uveřejněný pod č. C 14 804 v Souboru)].

Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava obsažená v o. z. je založena rovněž na rozlišování jednání v běžných a neběžných záležitostech a na koncepci relativní neplatnosti právního jednání, lze tyto závěry dovolacího soudu vyslovené v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb. aplikovat i v poměrech o. z.

Závěr o platném právním jednání ohledně správy (nakládání) součástí SJM tak vedle případů neběžných záležitostí, v nichž se manžel nedovolal relativní neplatnosti, míří primárně také na případy právních jednání v běžných záležitostech.

Pro poměry souzené věci však rozlišování mezi správou majetku v SJM v běžné a neběžné záležitosti není podstatné z toho důvodu, že soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaná relativní neplatnosti kupní smlouvy nedovolala a odvolací soud vzhledem k jím zaujatému právnímu názoru o nutnosti vypořádání obvyklé ceny motocyklu tuto otázku zjevně nepovažoval za právně významnou. Ostatně ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ani ve vyjádření k dovolání žalovaná netvrdí, že by v dané věci mělo jít o neběžnou záležitost, v jejímž rámci by se dovolala relativní neplatnosti kupní smlouvy pro absenci jejího souhlasu s uzavřením kupní smlouvy. Proto se dovolací soud dále zabýval otázkou, jakou věc či hodnotu měl odvolací soud v této situaci zahrnout do vypořádání SJM, jestliže za trvání manželství došlo k platnému prodeji movité věci tvořící součást SJM.

Úprava obsažená v o. z. spočívá (stejně jako právní úprava v obč. zák. č. 40/1964 Sb.) na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy, pročež se i v poměrech o. z. prosadí závěr formulovaný v režimu obč. zák. č. 40/1964 Sb., podle nějž jestliže jde o právní jednání, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM, které je právním jednáním platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního úkonu nedovolal; důsledkem existence takového jednání je skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonem předvídaným způsobem vyveden z režimu SJM (právě proto, že se jedná o jednání platné). To platí tím spíše v případech, kdy se jedná o správu součásti SJM v záležitosti, kterou lze považovat za běžnou.

Předmětem vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek získaná (finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci, obchodního podílu apod.), neboť ke dni rozhodování soudu o vypořádání SJM již taková věc netvoří součást SJM právě proto, že došlo k platnému právnímu jednání ohledně takové součásti SJM [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012, či ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009 (dostupné na www.nsoud.cz)].

Při závěru o platném uzavření kupní smlouvy ohledně motocyklu tak mohla být předmětem vypořádání toliko částka získaná za jeho převod, nikoliv tzv. obvyklá cena motocyklu ke dni zániku SJM, jak nesprávně dovodil odvolací soud.

Pro úplnost lze podotknout, že tzv. obvyklá cena motocyklu zjištěná znaleckým posudkem, z níž vyšel odvolací soud, nemohla být předmětem vypořádání v žádném případě. Obecně platí, že buď šlo o právní jednání platné, protože se žalovaná relativní neplatnosti nedovolala, a pak nešlo o snížení hodnoty SJM žalobcem proto, že na platné jednání je potřeba nahlížet tak, že bylo učiněno se souhlasem obou manželů, případně se jednalo o běžnou správu majetku v režimu SJM, anebo by se jednalo o právní jednání, ve vztahu k němuž by se žalovaná relativní neplatnosti dovolala, a předmětem vypořádání by v tomto případě mohl být toliko motocykl, protože nebyl platně prodán a tvoří stále součást SJM. Posledně uvedený závěr uvádí dovolací soud při vědomí zákonných ustanovení upravujících tzv. nabývání od neoprávněného u movitých věcí (§ 1109 až 1113 o. z.), aniž by v této souvislosti musel řešit konkurenci ochrany majetku v SJM pro řádně uplatněnou námitku relativní neplatnosti na straně jedné a ochranu nabyvatele jednajícího v dobré víře v oprávnění převodce věc převést, neboť žalovaná se relativní neplatnosti převodní smlouvy nedovolala.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.

Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006 (uveřejněný pod č. C 5 768 v Souboru)].

Komentář:

Publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR představuje další příspěvek do problematiky judikatury dovolacího soudu ke společnému jmění manželů a jeho vypořádání již v současné právní úpravě. Vedle rozsudku ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017, se jedná o druhou významnější problematiku vypořádání SJM. Otázka v rozhodnutí řešená byla částí soudní praxe soudů nižších stupňů již v poměrech obč. zák. č. 40/1964 Sb. nahlížena nesprávně a ukazuje se, že tento trend lze očekávat i v poměrech současné právní úpravy.

Jedná se o posuzování případů, kdy je věc ve společném jmění manželů „vyvedena“ ze SJM jednáním v neběžné záležitosti, ke kterému nemá jednající manžel souhlas druhého z manželů. Ten má možnost ponechat jednání v platnosti, nebo namítnout jeho relativní neplatnost. Soudní praxe se v předchozím období setkávala s případy, kdy se opomenutý manžel nedovolal relativní neplatnosti právního jednání, ale přesto se v rámci vypořádání společného jmění domáhal, aby předmětem vypořádání byla věc tímto jednání dotčená, případně aby se do vypořádání promítla tzv. obecná cena takové věci. Tyto názory byly obvykle odůvodněny poukazem na to, že manžel/ka se nechtěl/a dovolávat neplatnosti příslušného právního úkonu, ale s ohledem zpravidla na to, že považoval/a získanou částku za podhodnocenou, domáhal/a se vypořádání obecné ceny.[1] Část soudní praxe na tuto argumentaci přistoupila s poukazem na tzv. „spravedlivé vypořádání“.

Nejvyšší soud však již v poměrech předchozí právní úpravy podrobně vysvětlil, že takový přístup neodpovídá tehdy účinné právní úpravě potud, že předmětem vypořádání nemůže být nikdy tzv. obecná cena, ale buď přímo věc tvořící součást společného jmění, nebo hodnota za ni získaná na základě platného právního úkonu bez ohledu na to, zda k takovému právnímu úkonu došlo za trvání manželství nebo po zániku SJM do jeho vypořádání.[2] Je totiž na opomenutém manželovi, aby rozhodl, zda právní jednání ponechá v platnosti, či zda se dovolá relativní neplatnosti s tím, že si však musel uvědomit důsledky, které budou s takovou volbou v právní sféře spojeny. Tyto závěry jsou v poměrech současné právní úpravy opětovně s odkazem na použitelnou judikaturu v rámci správy společné věci vysvětleny a považovány za použitelné.

Současně pak rozhodnutí naznačuje problematiku (se zdůrazněním, že ji v této věci nebylo nutné a možné řešit) konkurence nabývání od neoprávněného na straně jedné, při právním jednání učiněném jedním z manželů bez souhlasu druhého manžela na straně druhé. Zde se jedná o velmi složitou problematiku směřující jednak do sféry veřejných seznamů, a jednak k nabývání věcí neevidovaných ve veřejném seznamu.

Obdobné problémy mohou vznikat i ve vztahu k nabývání věcí neevidovaných ve veřejných seznamech, protože i tam může dojít ke konkurenci dobrověrného nabytí a převodu věci tvořící součást SJM pouze jedním z manželů. Ani tyto případy rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud neřešila a jejich řešení ve vazbě na SJM není podrobně rozebráno (oproti případům nabývání věcí evidovaných ve veřejných seznamech) ani v odborné literatuře.[3]

Odborná literatura na tuto konkurenci podrobně poukazuje i s naznačením typových situací a možnostmi jejich řešení přímo ve vazbě na SJM, tak i na navazující institut rodinné domácnosti. K těmto otázkám však rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dosud schází, byť je zřejmé, že půjde o otázky, které se v soudní praxi objeví a jejich řešení bude velmi naléhavé.[4]

Obdobné problémy mohou vznikat i ve vztahu k nabývání věcí neevidovaných ve veřejných seznamech, protože i tam může dojít ke konkurenci nabyvatelství a převodu věci tvořící součást SJM pouze jedním z manželů. Ani tyto případy rozhodovací praxe dovolacího soudu dosud neřešila a jejich řešení ve vazbě na SJM není podrobně rozebráno (oproti případům nabývání věcí evidovaných ve veřejných seznamech) ani v odborné literatuře.[5]

Pro budoucí judikaturu v oblasti SJM a zejména jeho vypořádání bude platit, že praxe dovolacího soudu bude k celkové po­užitelnosti dosavadní judikatury v obecné rovině přistupovat zdrženlivě. Jednak proto, že v některých ohledech došlo ke změně v právní úpravě, a jednak proto, že některá řešení, která soudní praxe přijala z poměrů bezpodílového spoluvlastnictví i do poměrů SJM po novele občanského zákoníku, se v současné době jeví v některých ohledech problematická, byť praxe přímo nevolala po jejich změně. Diskuse o nich probíhaly již v poměrech končící účinnosti obč. zák. č. 40/1964 Sb. s převládajícím přesvědčením, že je třeba změnu judikatury zvážit až v poměrech SJM a zák. č. 89/2012 Sb. Týká se to jak hmotněprávních přístupů zejména k vypořádání SJM, tak i otázek procesních. Protože však jde často o otázky velmi složité, které by mohly změnit zaběhnuté přístupy soudní praxe z minulého období na dlouhou dobu, bude muset k jejich řešení přistupovat rozhodovací praxe dovolacího soudu velmi pečlivě a individuálně tam, kde jejich posouzení bude přímo předmětem dovolacího přezkumu, případně tam, kde vymezený dovolací přezkum posouzení takových otázek připustí (např. v podobě vad řízení).

 

 Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., odborná asistentka na katedře občanského práva PF Masarykovy univerzity v Brně, a Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.



[1] Jednalo se typicky o případy převodů obchodních podílů ve společnostech s ručením omezeným, kde byl zpravidla jediným jednatelem a společníkem jeden z manželů a k převodům podílů docházelo za cenu zjevně neodpovídající jeho hodnotě.

[2] K tomu srov. rozsudek NS z 13. 7. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2011, uveřejněný pod č. 131/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Toto rozhodnutí se týkalo právě problematiky převodu obchodního podílu a podrobně vysvětluje celou koncepci dané problematiky.

[3] K tomu srov. J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol.: Občanský zákoník, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2017, str. 1114-1129, a J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník III, Věcná práva (§ 976-1474), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 360-384.

[4] K tomu srov. F. Melzer, P. Tégl a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IV, § 655-975, Leges, Praha 2016, str. 367-370, 369-471, 677-679; dále pak J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol., op. cit. sub 3, str. 475.

[5] K tomu srov. J. Petrov, M. Výtisk, V. Beran a kol., op. cit. sub 3, str. 1114-1129, a J.  Spáčil a kol., op. cit. sub 3, str. 360-384.