oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nejvyšší soud: K trestní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy

publikováno: 02.01.2018

Při posuzování trestní odpovědnosti sportovců za zákroky v kontaktních sportech je třeba posoudit nepřiměřenost zákroku vzhledem k herní situaci (včetně použití nepřiměřené síly, kterou konkrétní zákrok nevyžadoval) a povahu předchozích zákroků hráče v obdobné herní situaci.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 7 Tdo 561/2016 

K věci: 

Rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný J. F. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku bylo upuštěno od jeho potrestání.

Podle výroku o vině uvedeného rozsudku se obviněný přečinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 7. 10. 2014 v době kolem 18.30 hod. na sportovním hřišti v P. – Ch., při fotbalovém utkání 6. kola 8. ligy skupiny I Hanspaulské ligy mezi týmy ZAK Praha a South Rise Again FC, za který nastoupil, zakázaným herním zákrokem – tzv. skluzem – směrovaným zezadu či z boku vůči poškozenému P. R., který měl v danou chvíli v držení míč, nepřiměřeně a se značnou razancí tohoto nohou atakoval do spodní oblasti pravé dolní končetiny, čímž poškozenému způsobil poruchu zdraví v podobě zlomeniny zevního a vnitřního kotníku pravé dolní končetiny a zlomeninu trojhranné kosti pravého zápěstí, způsobenou v důsledku pádu na zem, toto si vyžádalo lékařské ošetření, hospitalizaci, operaci a sádrovou fixaci dolní i horní končetiny, znesnadnilo poškozenému obvyklý život po dobu zhruba 12 týdnů a vyžádalo si jeho pracovní neschopnost od 8. 10. 2014 do 21. 1. 2015, tedy poškozenému způsobil poruchu zdraví mající

ze soudně lékařského hlediska charakter vážné poruchy zdraví, přičemž tohoto se obviněný dopustil bez zjevného úmyslu, avšak s vědomím – zejména jakožto ligový hráč malého fotbalu, který je srozuměn s herními pravidly, s rizikovostí a následky zákroků směřujících vůči tělu jiného –, že svým jednáním může způsobit poruchu zdraví protihráče, avšak

při uvedeném zákroku bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí.

K odvolání obviněného odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu nově ve věci rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. řádu obviněného pro skutek uvedený v obžalobě zprostil obžaloby, když dospěl k závěru, že tento skutek není trestným činem.

Nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) podal ve lhůtě podle § 265e tr. řádu proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, ve kterém nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že skutek není trestným činem. Podrobně, i s odkazem na konkrétní soudní rozhodnutí, zmínil vývoj posuzování odpovědnosti sportovců za způsobené zranění, koncepci svolení poškozeného podle § 30 a 31 tr. zákoníku, kdy civilněprávní judikatura je významná i pro trestněprávní posouzení sportovních aktivit, protože dovození občanskoprávní odpovědnosti by mělo být nutnou podmínkou odpovědnosti trestní. Míra dodržení náležité opatrnosti podle občanského zákoníku (od 1. 1. 2014 § 2900 zákona č. 89/2012 Sb.) je základní otázkou pro zavinění pachatele ve formě nedbalosti podle § 16 tr. zákoníku, a trestněprávní teorie jako předpoklad této formy zavinění vyžaduje právě nedodržení určité míry opatrnosti, ke které je v rámci okolností (objektivní hledisko) každý povinen a podle svých subjektivních možností schopen (subjektivní hledisko). Uvedl, že Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích (např. usnesení ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 4 Tdo 896/2012, nebo ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 8 Tdo 621/2011) dovodil, že trestněprávně relevantní míru opatrnosti je třeba odvozovat od uvedené generální prevenční povinnosti. U tzv. kontaktních sportů a také fotbalu, že judikatura v minulosti i současnosti považovala kontaktní sport za specifickou činnost, která je řízena vlastními pravidly, a role práva nastupuje tehdy, kdy jsou pravidla porušena. Tedy dovodila, že jednání, které není v rozporu s pravidly fotbalu, nemůže být považováno za protizákonné, a naopak každé nedodržení pravidel sportovní hry je nutné posoudit jako jednání odporující povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví podle občanského zákoníku. Jako „revoluční“, bořící přímou provázanost porušení sportovních pravidel a dovození právní odpovědnosti, se podle dovolatele jeví v tomto ohledu aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015 (publikované pod č. 106/2015 Sb. rozh. NS), které je v souladu zejména s rakouskou a německou judikaturou a podle kterého „nikoliv každé porušení pravidel sportovní hry je bez dalšího porušením prevenční povinnosti ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb.; toto porušení pravidel musí mít určitou vyšší intenzitu, tedy musí podstatným způsobem vybočovat z běžného způsobu hry“. Jednalo se o případ, kdy žalovaný provedl skluz, kdy místo balonu trefil žalobce, kterému tímto zlomil nohu, přičemž za tento zákrok mu byla udělena žlutá karta. Dovolatel pak konkrétně poukázal také na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu v trestních věcech (8 Tdo 68/2010 – lyžování, 5 Tdo 997/2002, 8 Tdo 418/2015 – hokej) a případ řešený v rozhodnutí ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, že je téměř totožný s trestní věcí obviněného J. F., když jde o situaci, kdy hráč fotbalu byl uznán vinným nedbalostním trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona, když při souboji zezadu či z boku zasáhl s použitím nepřiměřené síly nohu protihráče, kterému způsobil tříštivou zlomeninu lýtkové kosti a přetržení deltového vazu u vnitřního kotníku levé nohy. Dovolatel je tedy toho názoru, že o trestný čin se jedná nejen v případě úmyslného napadení protihráče bez sportovně relevantního boje o míč či o puk, ale také v případě nedbalostního způsobení újmy na zdraví, a to v závažnějších případech, pod které lze zahrnout i provedení skluzu zezadu či z boku, jehož důsledkem je zlomenina protihráčovy končetiny.

Dovolatel proto, s odkazem na rozpor se stanoviskem Nejvyššího soudu publikovaným pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (sp. zn. Tpjn 301/2012), nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu ohledně použití subsidiarity trestní represe, když se ve věci obviněného J. F. nejedná o nijak výjimečný případ, a důvodem uplatnění zásady subsidiarity trestní represe nemůže být jen skutečnost, že k fatálním zdravotním následkům dochází ve spojení s frekventovanými brutálními fauly na vrcholné úrovni (i díky predispozicím profesionálů) spíše výjimečně. K argumentaci odvolacího soudu o riziku vyplývajícímu ze hry či souhlasu s potenciálním zraněním dovolatel namítl, že jeho zákonným podkladem nemůže být institut svolení poškozeného podle § 30 tr. zákoníku, ale pouze do jisté míry extenzivní interpretace institutu přípustného rizika podle § 31 tr. zákoníku, kterého je však možné užít jen u profesionálních sportovců, u kterých by také trestní odpovědnost měla být s ohledem na přípustné riziko výjimečná, když se tomuto riziku vědomě vystavují, ale s ohledem na jejich obratnost a schopnost provést daný zákrok řádně, se také nemusí chovat natolik obezřetně jako amatérský hráč a mohou se účastnit i zdánlivě rizikovějších situací. U amatérských sportovců s ohledem na vyšší přípustné riziko je benevolentnější přístup v rozporu s úpravou vymezenou v § 31 tr. zákoníku. Tito sportovci přistupují na podstatně nižší riziko, když, jak uvedl i odvolací soud, nebývají pro případný úraz pojištěni, nejsou ochotni ani schopni nést následky nepřiměřeně důrazné hry a současně jsou i méně obratní v provádění zákroků. Pravděpodobnost způsobení zranění je tak u nich několikanásobně vyšší a amatérští sportovci jsou tak povinni postupovat při hře mnohem obezřetněji než profesionálové, což klade i vyšší nároky na povinnost náležité opatrnosti podle § 2900 o. z. Požadavek vyšší opatrnosti u amatérských sportovců dovozuje dovolatel také z rozdílů fotbalových pravidel, kdy u tzv. velkého fotbalu „při odebírání míče skluzem není pravidlo porušeno, jestliže bránící hráč nejprve zasáhne míč, a to ani v případě, jestliže soupeř následně upadne přes nohu, kterou předtím bránící hráč míčem zahrál“ (pravidlo 12 odst. 16 alinea druhá Pravidel fotbalu FAČR). Naproti tomu u tzv. malého fotbalu jako v tomto případě je takový zákrok zakázán, neboť přímý kop je nařízen i tehdy, „pokud se při skluzu hráč dotkne soupeře dříve než míče, nebo zasáhne soupeře, přestože

se dotkl míče dříve“ [pravidlo 10 oddíl I. odst. 1 písm. g) Pravidel malého fotbalu 5+1]. V malém fotbale je tedy, alespoň co se týče skluzu, požadována vyšší míra obezřetnosti a nižší míra kontaktu s protihráčem, ale míru dodržení náležité opatrnosti je třeba zkoumat v každém případě individuálně, přičemž čím je hra profesionálnější, tím rizikovější chování by mělo být tolerováno, jelikož její účastníci jsou schopnější riziku čelit. Toto stanovisko podle dovolatele odpovídá pojetí sportu jako přípustného rizika podle § 31 tr. zákoníku, které ale nedopadá na amatéry. V případě obviněného J. F. hodnotí dovolatel zápas 8. Hanspaulské ligy jako nejnižší amatérskou ligu na území hl. m. Prahy, kdy hráči nejsou pojištěni, úroveň rozhodčích je nevalná, a jedná se tak o vysoce amatérský sport. Proto by v případě obviněného J. F. měla za jeho zákrok vedle občanskoprávní odpovědnosti nastoupit také odpovědnost trestní za nedbalostní jednání (přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku), a to s přihlédnutím ke shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 68/2010, které trestněprávně relevantní zavinění podmiňuje porušením potřebné míry opatrnosti podle § 2900 o. z., a sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, které dovodilo trestní odpovědnost pro nedbalostní jednání spočívající ve špatně provedeném skluzu, a to dokonce při mistrovském zápasu kopané.

Dovolatel nesouhlasí ani s argumentací odvolacího soudu ohledně zavinění obviněného. Argumentace tohoto soudu, že „sportovec při kontaktu se soupeřem, přičemž střet nemusí být ani v souladu s pravidly daného sportu, sice ví, že může jinému způsobit újmu na zdraví, avšak vzhledem k malé pravděpodobnosti jejího vzniku přiměřeně spoléhá na to, že ke zranění nedojde“, je podle dovolatele směřována výlučně k zavinění ve formě vědomé nedbalosti, ale ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný J. F. nedodržel podmínky náležité opatrnosti podle § 2900 o. z., protože pokud spoléhal na to, že uvedené zranění nezpůsobí, činil tak bez přiměřených důvodů a jednal ve formě vědomé nedbalosti.

Obviněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že fotbal je kontaktní hra, a proto se musí počítat i s tím, že v průběhu hry může dojít ke zranění hráče. Sám jednal výlučně s úmyslem odebrat útočícímu protihráči míč a z toho nelze dovodit žádnou formu zavinění, přičemž se ani nejednalo o porušení pravidel malé kopané zvláště závažným způsobem, které by vybočovalo z takové hry. Za zásadní pro vyvození trestní i občanskoprávní odpovědnosti obviněný považuje otázku, zda ke zranění došlo v rámci hry nebo mimo její rámec, třeba v době jejího přerušení rozhodčím, nebo zákrok nemá s hrou nic společného. V daném případě došlo ke zranění v rámci hry, ani rozhodčí nepovažoval zákrok za nějak likvidační, mužstvo faulujícího hráče potrestal přímým kopem, ale hráči neudělil žádný individuální trest, tedy žlutou nebo červenou kartu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. 

Z odůvodnění: 

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. řádu, a dovolatel uplatnil odpovídající dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Protože dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, kdy se jedná o obdobný případ, a navrhuje stejné posouzení i v případě obviněného J. F., k uplatněným námitkám dovolatele Nejvyšší soud připomíná, že již ve zmíněném usnesení uvedl, že „účelem pravidel sportovních her je nejen stanovit soupeřícím stranám rovné podmínky, ale současně i chránit zdraví hráčů před zákroky, které zpravidla či alespoň občas vedou k jejich zranění, a že na dodržení herních pravidel je společenský zájem. Z tohoto pohledu je pak zapotřebí přísně individuálně posuzovat vzniklá zranění hráčů nejen v jednotlivých druzích sportu, ale i míru porušení daných pravidel, upravujících to či ono sportovní odvětví. Teprve na základě takovéhoto posouzení lze dospět k závěru, zda vzniklé zranění protihráče lze posuzovat ještě v rámci sportovních pravidel, či zda již připadá v úvahu aplikace trestního práva.“ V uvedené jiné trestní věci přitom Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zákona, spáchaným formou vědomé nedbalosti podle § 5 písm. a) tr. zákona (ztotožnil se se závěrem nižších soudů, že obviněný jako obránce věděl, že při svých zákrocích – skluzech může způsobit poranění protihráče, ale zřejmě spoléhal na svoji zkušenost a na to, že k poranění protihráče nedojde), přičemž uvedl, že fotbalová pravidla upravují a regulují chování hráčů na hřišti v rámci hry a po jejím přerušení, definují zakázané způsoby hry a stanoví sankce pro případ jejich porušení, nikde však neupravují a také nemohou upravovat situaci, kdy v důsledku jejich porušení byla někomu z hráčů způsobena újma na zdraví.

Nejvyšší soud pro tyto případy již v této jiné věci uvedl, že zastává zásadu subsidiarity trestní represe, a je toho názoru, že normy trestního práva je namístě uplatnit tam, kde posuzované jednání je zaviněným excesem z příslušných ustanovení sportovních pravidel v tom smyslu, že jde o jednání, které není těmito pravidly dovoleno a není těmito pravidly – pokud jde o způsobený následek na zdraví – sankcionováno, přičemž nelze omezovat trestní odpovědnost jen na úmyslné jednání, ale trestní sankce přichází v úvahu i v závažnějších případech zavinění z nedbalosti. Přitom z hlediska závažnosti jednání obviněného v uvedené jiné trestní věci zdůraznil, že při závěru, zda čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti činu

pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zákona), vycházel Nejvyšší soud především z nepřiměřenosti zákroku vzhledem k dané herní situaci, použití nepřiměřené síly, která nebyla potřebná k zákroku, a zejména z okolnosti, že obviněný v průběhu zápasu nepodrazil soupeře zcela náhodně a ojediněle, neboť byl již za obdobný zákrok (i když bez zranění) napomínán žlutou kartou.

Z výše citovaných úvah uvedených v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, ze kterého vyplývá, že trestní sankce při úrazech v rámci sportovní hry přichází v úvahu v závažnějších případech zavinění z nedbalosti, při nepřiměřenosti zákroku vzhledem k dané herní situaci, použití nepřiměřené síly, která nebyla potřebná k zákroku, Nejvyšší soud vycházel i při posuzování správnosti a zákonnosti rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci obviněného J. F.

Odvolací soud založil své rozhodnutí jednak na nedostatku zavinění a také na úvahách o neodpovídajícím stupni společenské škodlivosti. Z hlediska úvah o neexistenci zavinění přitom správně poukázal na usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015 (publikované pod č. 106/2015 Sb. rozh. obč.), na které je také poukazováno v dovolání. V tomto usnesení totiž Nejvyšší soud uvedl, že „pro posouzení intenzity porušení pravidel nemůže být rozhodujícím hlediskem závažnost následků, které nic nevypovídají o tom, jakou povahu (závažnost, neobvyklost, míra zavinění) mělo porušení pravidel a za jakých okolností k němu došlo. Stejně tak nemůže být závažnost následků bez dalšího dokladem o brutalitě zákroku (k vážnému zranění může dojít i v důsledku hry, která je zcela v souladu s pravidly). Excesem rovněž není každé porušení pravidel, nýbrž takové jednání, které zjevně vybočuje z běžného způsobu hry, či, jak to formuloval odvolací soud, nemá s hrou nic společného. Odvolací soud správně hodnotil, zda pro žalovaného existovala při zákroku možnost dosáhnout míče, a zohlednil, že na uvedené rozhodnutí provést či neprovést zákrok měl jen zlomek sekundy. Pokud tedy tuto možnost měl, což nebylo v řízení před soudy nikterak zpochybněno, nelze nesprávné vyhodnocení situace, zejména rychlosti protihráče, považovat s ohledem na charakter kopané jako dynamického kontaktního sportu za porušení pravidel hry natolik intenzivní, aby zakládalo protiprávní porušení prevenční povinnosti žalovaným. Lze jej spíše v souladu se závěrem odvolacího soudu hodnotit jako nešťastnou shodu okolností, resp. náhodu, jejíž následky se v souladu s ustálenou judikaturou přičítají tomu, komu se přihodila.“

Již odvolací soud poukázal na, rovněž v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1355/2006 zdůrazněné, přísně individuální posuzování jednotlivých případů zranění hráčů a na zásadu subsidiarity trestní represe. Posuzoval přitom věc navíc i z pohledu uplatnění této zásady, a to s ohledem na významné konkrétní okolnosti případu. Pokud by ve věci shledal zavinění, byly by i tyto jeho úvahy správné. I když z hlediska obranného zákroku se jedná v obou věcech formálně o zákrok shodný (tzv. skluz), ale z hlediska nedovolenosti jinak posuzovaný pravidly tzv. velkého a malého fotbalu, jak na to poukázal nejvyšší státní zástupce v dovolání, vzhledem ke způsobu provedení zákroku obviněného J. F. nelze přehlédnout předně skutečnost, že hranice mezi úspěšným a neúspěšným provedením skluzu je v průběhu hry velmi tenká a závislá také na nahodilých okolnostech. Obviněný pak v průběhu zápasu ojediněle podrazil soupeře, který měl míč v držení, a přes značnou razanci zmíněnou v obžalobě, ani rozhodčí jeho zákrok neposoudil jako závažné porušení pravidel a nenapomenul ho žlutou kartou, když se podle něj jako bezprostředního a kvalifikovaného pozorovatele jednalo sice o faul tvrdší, který ale vyplynul ze hry, a nejednalo se rozhodně o faul surový nebo brutální. Přitom Nejvyšší soud nesdílí paušalizující názor dovolatele o nevalné úrovni rozhodčích v dané soutěži.

Protože výše uvedené okolnosti snižují závažnost trestného činu obviněného, nesdílí Nejvyšší soud ani názor dovolatele o rozporu rozhodnutí městského soudu ohledně aplikace zásady subsidiarity trestní represe se stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012. Podle tohoto stanoviska zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ze zásady subsidiarity trestní represe vyplývá princip použití trestního práva jako „ultima ratio“, který doplňuje kritérium společenské škodlivosti případu a ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. V případě obviněného J. F. jde podle názoru Nejvyššího soudu právě o situaci, kdy přichází v úvahu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu „ultima ratio“, když v tomto případě zcela postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a nejde o situaci, kdy by jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob byly nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné 

Komentář: 

Pro toto číslo Bulletinu advokacie jsme vybrali rozhodnutí, které z hlediska svého dosahu nepředstavuje „denní advokátský chléb“, přesto je však významné zejména tím, že dokladuje v posledním období zvýšený zájem českého právního prostředí o otázky vzájemných vztahů sportu a práva, zejména o předpoklady odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy. České i slovenské advokátní prostředí bylo v posledních dvou letech seznámeno s aktuálními východisky a přístupy v civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy[1] a publikace těchto článků, společně s dalšími,[2] byla součástí širšího projektu završeného publikací k civilní a trestní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.[3] Tím se fakticky pro nejbližší období završil vývoj v civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy, kde se vyčkává prakticky již jen na výsledek řízení o ústavní stížnosti proti rozsudku[4] Nejvyššího soudu

ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015, na který odkazuje i publikované trestní rozhodnutí; ústavní stížnost je vedena pod sp. zn. III. ÚS 2357/15 a do dne sepisu tohoto komentáře o ní nebylo rozhodnuto. V této souvislosti stojí za zmínku vývoj ve Slovenské republice, kde je u Nejvyššího soudu Slovenské republiky vedeno řízení pod sp. zn. 3 Cdo 171/2016 proti rozhodnutí odvolacího soudu, které shledalo odpovědnost sportovců v zásadě v duchu české judikatury předcházející vydání rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 493/2015. Protože v dovolání je argumentováno právě i uvedeným rozsudkem, bude zajímavé, zda Nejvyšší soud Slovenské republiky zůstane na dosavadních judikatorních pozicích vyjádřených v R 16/80, anebo učiní názorový posun, jako tomu bylo v případě Nejvyššího soudu České republiky.[5]

Naproti tomu trestní vývoj v posledním období i po vydání monografie šel mílovými kroky dále, a právě proto, že publikace na něj již nemohla reagovat, učiňme tak alespoň stručně v rámci této poznámky.[6] Krátce po uzavření rukopisu monografie bylo přijato usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 418/2015, kterého si literatura záhy povšimla.[7] Byť se nejednalo o rozhodnutí, které by svým významem představovalo stěžejní rozhodnutí Nejvyššího soudu, svůj nepochybný význam mělo a literatura ho také tak prezentovala.

Již předchozí rozhodnutí však předznamenala zvýšený zájem trestněprávní literatury o trestní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy.[8] To se pak projevilo mimo jiné i v tom, že v září 2017 byl pod patronací Justiční akademie uspořádán seminář zaměřený právě na právní aspekty trestní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.

Aktuální vývoj byl završen právě publikovaným rozhodnutím, i zde se však sluší připomenout, že pozornost vyvolal tento případ ještě v době, kdy věc nerozhodoval Nejvyšší soud, a byla ve fázi po rozhodnutí odvolacího soudu.[9]

Protože uvedené trestní rozhodnutí je publikováno prakticky v plném rozsahu výše, omezme se pouze na několik doplňujících poznámek. Pro české právní prostředí je typické, že civilní ani trestní judikatura nejde nijak do hloubky

při hledání teoretického řešení podmínek trestní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy a řešení této otázky ponechává odborné literatuře. To je patrné z obou posledních klíčových rozhodnutí, a to jak v oblasti civilní odpovědnosti, kde je rozhodnutí zaměřeno na výklad generální prevenční povinnosti, tak i oblasti trestní; ani zde není podán žádný teoretický výklad koncepčního přístupu k trestní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.

Význam publikovaného rozhodnutí je v něčem jiném. Před jeho

vydáním po civilním rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 493/2015 existoval mezi civilní a trestní odpovědností sportovců vztah, kdy civilní odpovědnost byla nově nastavena způsobem více reflektujícím reálné sportovní prostředí se závěrem, že porušení sportovního pravidla nepředstavuje bez dalšího porušení prevenční povinnosti podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., zatímco podmínky trestního postihu vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, zřetelně směřovaly k trestnímu postihu i za nedbalostní jednání spojené s porušením sportovního pravidla. Oproti světovému vývoji tak byla v českých podmínkách nastavena trestní odpovědnost přísněji než odpovědnost civilní, což je posléze přijatým rozhodnutím eliminováno.

Protože ani v civilní, ani v trestní oblasti nedošlo před přijetím zmiňovaných klíčových rozhodnutí k předložení věci velkému senátu, lze mít za to, že Nejvyšší soud v obou oblastech nechtěl bez dalšího a úplně překonat závěry vyslovené v předchozí judikatuře (Rc 16/80, 3 Tdo 1355/2006), ale závěry nové judikatury považoval za zpřesňující oproti dosavadní soudní praxi. Závěr pro civilní i trestní odpovědnost je určující; ani porušení sportovního pravidla nemusí vést ke vzniku právní odpovědnosti, naproti tomu samozřejmě není nástup takové odpovědnosti porušením sportovního pravidla vyloučen.

Z hlediska zásahu soudní soustavy tak lze považovat za uzavření stávajících přístupů k odpovědnosti sportovců výsledek řízení o ústavní stížnosti ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 2357/15. V trestněprávní rovině již dříve Ústavní soud projevil jistou zdrženlivost při přezkumu závěrů Nejvyššího soudu o vymezení podmínek trestní odpovědnosti sportovců (sp. zn. I. ÚS 1939/07), kde přezkoumával rozhodnutí obecných soudů, která trestní odpovědnost sportovců shledala, zatímco v tomto případě jsou předmětem přezkumu rozhodnutí, která civilní odpovědnost vyloučila. Ústavní soud v uvedeném rozhodnutí výslovně zdůraznil, že

se necítí být povolán vyslovovat se k tomu, jaký význam má pro vznik trestněprávní odpovědnosti to, zda byla či nebyla porušena sportovní pravidla hry, při které ke zranění došlo, neboť zodpovězení této otázky je právě typickým úkolem Nejvyššího soudu.

Případné vyhovění ústavní stížnosti se závěrem, že změna přístupu Nejvyššího soudu v oblasti civilní odpovědnosti není správná oproti R 16/80, by opětovně vedlo k odlišnému nastavení základních podmínek právní odpovědnosti v obou oblastech, tentokrát s přísnějším přístupem civilního práva oproti právu trestnímu. To by sice do jisté míry mělo historické opodstatnění, v českých poměrech by však opětovně relativizovalo význam porušení sportovního pravidla na vznik právní odpovědnosti, která je nyní v souladu s evropskými a světovými trendy nastavena na principu tzv. sociálně adekvátního jednání, resp. principu nikoliv bagatelního porušení sportovního pravidla. Když k tomu připočteme ještě očekávání spojená s rozhodnutím Nejvyššího soudu Slovenské republiky, kde soudy dosud zastávaly právě názor vyjádřený v R 16/80, vidíme, že v česko-slovenských poměrech se ještě může soudní praxe dočkat významných závěrů.

Ve věci sp. zn. 7 Tdo 561/2016 odvolací soud založil své rozhodnutí jednak na nedostatku zavinění a také na úvahách o neodpovídajícím stupni společenské škodlivosti. Z hlediska úvah o nedostatku zavinění Nejvyšší soud výslovně považoval za správný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 493/2015 s citací části jeho stěžejních závěrů; zde je však třeba připomenout, že civilní pojetí v této souvislosti neoperovalo s nedostatkem zavinění, ale s chybějícím porušením generální prevenční klauzule ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb.

Nejvyšší soud v publikované věci akceptoval poukaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, ve kterém byla zdůrazněna potřeba přísně individuálního posuzování jednotlivých případů, a na zásadu subsidiarity trestní represe. Současně výslovně zdůraznil, že i kdyby odvolací soud shledal ve věci zavinění, byly by jeho závěry ohledně zásady subsidiarity trestní represe správné. Zde pak rozhodnutí vysvětluje, proč považuje v daném případě vyjádřenou zásadu subsidiaritu trestní represe za správnou a proč se v dané věci prosadí.

Přestože nejvyšší státní zástupce v dovolání podrobnou argumentací naznačoval potřebu vymezení výrazně teoretického přístupu k předpokladům a podmínkám odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy v trestněprávní rovině zejména důrazem kladeným na okolnosti vylučující protiprávnost, rozhodnutí se tímto naznačeným směrem vůbec nezabývá.

Konečný závěr aktuální civilní i trestní judikatury je jasný; samotné porušení sportovního pravidla nemusí zakládat ani civilní, ani trestní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy, čímž se soudní praxe výrazně přiklonila v obou oblastech k moderním, zejména středoevropským trendům. Nezasáhne-li do tohoto vývoje rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 2357/15, bude judikatorní linie do budoucna nastavena jak v trestní rovině, tak zjevně i v rovině občanskoprávní již i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. Naproti tomu případný odlišný názor Ústavního soudu by musel nutně vést k opětovné další revizi hranic nastavených pro sportovce soudní praxí z let 2015 a 2016. 

Rozhodnutí zpracovali JUDr. EVA DOBROVOLNÁ, Ph.D., LL.M., asistentka soudce Nejvyššího soudu, Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.



[1] K tomu srov. M. Králík: Civilněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (aktuální vývojová východiska a nový český občanský zákoník), Bulletin advokacie č. 7-8/2015, str. 37-44, nebo M. Králík: K civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy z hlediska aktuální rozhodovací praxe soudů České republiky, Bulletin slovenskej advokácie č. 7-8/2016, str. 26-33.

[2] K tomu srov. např. M. Králík: Civilní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy z hlediska současného vývoje v České a Slovenské republice, Zpravodaj Jednoty českých právníků č. 1/2017, str. 15-40.

[3] K tomu srov. M. Králík: Civilní a trestní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy, Leges, Praha 2016.

[4] Publikované rozhodnutí nesprávně uvádí, že se jedná o usnesení Nejvyššího soudu.

[5] Ke slovenskému vývoji srov. blíže práci uvedenou v poznámce pod čarou č. 2, str. 29-40. Ke dni sepisu tohoto komentáře o dovolání v této věci nebylo rozhodnuto.

[6] Čtenáře nicméně můžeme potěšit alespoň předběžnou informací, že aktuální vývoj by měl být obsažen v samostatném svazku věnovaném trestní odpovědnosti, jenž by navazoval na výše uvedenou judikaturu a mapoval následný, zejména judikatorní vývoj. K jeho vydání by mělo dojít v průběhu roku 2018.

[7] K tomu srov. M. Králík: Vybrané aktuální otázky trestní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy z hlediska rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky, Rekodifikace & praxe č. 6/2016, str. 21-29.

[8] Z nejnovější literatury srov. J. Kocina: Přípustné riziko ve sportu, Bulletin advokacie – http://www.bulletin-advokacie.cz/pripustne-riziko-ve-sportu?browser=mobi, nebo M. Králík: Právní posuzování sportovních úrazů bude vždy kontroverzní – http://ceskapozice.lidovky.cz/pravni-posuzovani-sportovnich-urazu-bude-vzdy-kontroverzni-p6f-/tema.aspx?c=A170606_123852_pozice-tema_lube.

[9] https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/mala-kopana-v-jednaci-sini.