Nález Ústavního soudu, který se týká odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou při výkonu exekuční činnosti
publikováno: 16.06.2014
IV. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Michaela Židlická) dnes vyhověl ústavní stížnosti a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu vlastnictví a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu stěžovatele proti soudnímu exekutorovi o zaplacení 1 426 300 Kč s příslušenstvím; předmětná částka představovala škodu, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku nesprávného postupu exekutora při provádění exekuce. Stěžovatel podal proti rozhodnutí okresního soudu odvolání, nicméně Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastník postupoval v exekučním řízení v rozporu s ustanovením § 47 odst. 1 exekučního řádu (Exekutor poté, co byla exekuce zapsána do rejstříku zahájených exekucí, posoudí, jakým způsobem bude exekuce provedena, a vydá nebo zruší exekuční příkaz ohledně majetku, který má být exekucí postižen. Exekučním příkazem se rozumí příkaz k provedení exekuce některým ze způsobů uvedených v tomto zákoně. Exekutor je povinen v exekučním příkazu zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše dluhů povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo, a proto odpovídá za škodu takto vzniklou).
Ústavní soud konstatoval, že v poslední větě ustanovení § 47 odst. 1 exekučního řádu je obsažen korektiv směřující k zajištění proporcionality mezi zájmem oprávněného na vymožení plnění a zájmem povinného na nerušeném užívání svého majetku. Smyslem tohoto ustanovení je chránit povinného před postupem, jímž by bylo excesivně zasahováno do jeho práv; typicky půjde o situace, kdy by mělo kvůli bagatelní částce zbytečně docházet k prodeji či blokaci majetku nepoměrně větší hodnoty. Krajský soud v projednávaném případě dovodil, že se o takový nepoměr nejednalo, neboť hodnota vypořádacího podílu činila zhruba dvojnásobek vymáhané pohledávky (vypořádací podíl činil 37 399 Kč a vymáhaná pohledávka 19 694,50 Kč); tržní hodnota členského podílu byla dle jeho názoru bez významu. S přihlédnutím k ochrannému účelu předmětného ustanovení ovšem nelze než dospět k závěru, že pro určení, zda se jedná o nepoměr mezi výší závazku a ceny exekvovaného předmětu, musí být rozhodná tržní cena předmětu, neboť jen tak lze reálně vyjádřit, o jak závažný dopad do sféry povinného se jedná. V tomto případě došlo k postižení členského podílu stěžovatele, což mělo za následek zánik jeho členství stěžovatele v bytovém družstvu a vznik nároku na vypořádací podíl, jehož hodnota ovšem představovala jen zlomek ceny, za níž by bylo možno převést členský podíl (40. 000 Kč proti více než 1. 000 000 Kč).
Soudní exekutor prostřednictvím exekučního příkazu nařídil provedení srážek z invalidního důchodu povinného. Poté, co exekutor neobdržel (či nebyl schopen identifikovat) finanční prostředky, které byly z invalidního důchodu stěžovatele strženy, přistoupil k exekuci členského podílu stěžovatele. Učinil tak přesto, že stávající postup, tzn. srážky z invalidního důchodu, z objektivního hlediska k vymožení pohledávky plně dostačoval. Krajský soud argumentoval tím, že vedlejší účastník nebyl povinen dotazovat se České správy sociálního zabezpečení, proč srážky neprovádí. S tímto názorem se ovšem Ústavní soud neztotožnil.
Odpovědnost soudního exekutora za výkon exekuční činnosti je odpovědností objektivní, z níž je připuštěna liberace za předpokladu, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po exekutorovi požadovat. Pokud byl exekuční příkaz k provedení exekuce postižením členských práv a povinností stěžovatele vydán v rozporu s příkazem obsaženým v § 47 odst. 1, větě poslední, exekučního řádu, odpovídá exekutor za škodu takto vzniklou, ledaže by prokázal existenci liberačního důvodu. Je přitom zřejmé, že vedlejší účastník si mohl u České správy sociálního zabezpečení snadno ověřit, proč srážky z invalidního důchodu stěžovatele neobdržel. Jednalo se o zcela běžný úkon, který nebyl ani finančně ani časově náročný, zejména v porovnání s následkem, který mělo pro stěžovatele postižení jeho členského podílu. Ústavnímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že obecné soudy svou formalistickou interpretací § 47 exekučního řádu, pomíjející smysl tohoto ustanovení, porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ve svém důsledku rovněž jeho právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 4489/12 dostupný zde
Zdroj: Ústavní soud ČRhttp://www.usoud.cz/.