Náhrada škody za nezákonné rozhodnutí v trestním řízení ve světle současné judikatury nejen ÚS ČR

autor: Mgr. Martin Pech
publikováno: 26.10.2012

Stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Zákon č. 82/1998 Sb. provádí v podstatě do praxe ústavně-právní princip zakotvený v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který výslovně stanovuje: „Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.“

1. Úvodem

Není jistě žádným tajemstvím, že pro obhájce v trestních věcech má citovaný právní podklad praktický význam zejména v modelové situaci u takových trestních věcí, které končí zproštěním obviněného či zastavením jeho trestního stíhání. Je totiž ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát v tomto smyslu i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu.

Zákon tento nárok sice výslovně neupravuje, ale praxe vychází z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje, přičemž se neposuzuje správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání.

Již za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., což je předchůdce dnešní právní úpravy, soudy postupně dovodily, že právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění lze uplatnit zpravidla v případech, kdy toto rozhodnutí nebylo zrušeno, ale trestní stíhání příslušné osoby bylo zastaveno nebo tato osoba byla zproštěna obžaloby, jelikož smyslu právní úpravy odpovědnosti státu za škodu odpovídá, aby každá majetková újma, způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi (fyzické osobě), byla odčiněna.

Extenzivním systematickým a logickým výkladem práva byl proto časem učiněn závěr, že stejný význam či důsledky jako zrušení pravomocného usnesení o vznesení obvinění pro nezákonnost má zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby alespoň tehdy, došlo-li k němu z určitých důvodů. Při takovém výsledku trestního stíhání je totiž třeba vycházet z toho, že obviněná osoba čin nespáchala, a že tedy nemělo být proti ní vzneseno obvinění.[1]

Odpovědnost státu je sice nutně objektivní, tj. bez ohledu na zavinění, ale to neznamená, že by nemusely být splněny všechny zákonem požadované podmínky vzniku odpovědnosti.

Dle § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku a zejména dle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Shora citované ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. bylo a je v rámci obecného soudnictví vnímáno do současné doby nejednoznačně a prošlo v minulosti bohatým vývojem judikatury, která vyvrcholila na jedné straně rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 a na straně druhé rozhodnutím pléna Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 35/09-1, které citované rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR zrušilo.

2. Vývoj problematiky a právních názorů v judikatuře nejen Ústavního soudu ČR

Za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. (tj. od 1. 1. 1994), platilo, že trestní stíhání se zahajovalo zásadně sdělením obvinění (§ 160 odst. 1 trestního řádu), které nemělo formu rozhodnutí, nýbrž opatření, proti němuž neexistoval opravný prostředek.

Interpretační problémy, kterým se věnuje tento článek, spojené s § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. způsobila od 1. 1. 2002 novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb., když od této doby platí, že trestní stíhání je zahajováno usnesením, proti kterému může obviněný podat stížnost, což je zcela zjevně řádný opravný prostředek ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

Vznikla tedy naprosto legitimní otázka, zda má obviněný, který je posléze zproštěn obžaloby nebo vůči němuž je později zastaveno trestní stíhání, právo na odškodnění ve smyslu shora uvedeného také tehdy, pokud zjevně nevyužije řádného opravného prostředku ve formě stížnosti proti zahájení trestního stíhání.

V praxi obecné soudy nerozhodovaly o této problematice jednoznačně a vzhledem k podstatě problému, zasahující do základního práva každého člověka, existuje ve věci bohatá judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu ČR, když zejména Nejvyšší soud ve svém klíčovém rozsudku ze dne 7. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1548/2006, dospěl k závěru, že obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, nelze nepřiznat náhradu škody způsobené mu trestním stíháním jenom proto, že proti usnesení o zahájení trestního stíhání nepodal stížnost.

Argumentoval přitom zejména tím, že „nestanoví-li trestní řád ani nepředepisuje pravidla obrany, potom nevyužití dílčího oprávnění může být i důsledkem zvolené procesní taktiky obviněného, resp. jeho obhájce, a tím i výkonem ústavně chráněného práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Navíc podle trestního řádu je podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání právem (a nikoli povinností) obviněného, s jehož nevyužitím trestní řád nespojuje žádné pro obviněného negativní důsledky. Proto se také nemůže stát (orgány činné v trestním řízení), který se svým sporem neuspěl, zbavit odpovědnosti za škodu představovanou náklady na obranu sloužící k efektivní ochraně práv a sestávající z celé řady úkonů advokáta. Obviněného tak nelze nutit, aby podával proti usnesení zahájení trestního stíhání mechanicky v každé procesní situaci zjevně neúspěšnou stížnost jenom proto, aby měl zajištěn nárok na náhradu škody (resp. nákladů na obhajobu) v případě, že bude obvinění zproštěn. Konečně pro závěr o právu na náhradu škody, aniž by byla podána stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, svědčí i zákonná povinnost státního zástupce kontrolovat zákonnost uvedených usnesení z úřední povinnosti [srov. § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř.]“[2]

Tento právní názor Nejvyššího soudu ČR prezentovaný shora byl překonán až rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, který stanovil právní větu: „Nejde-li o případ zvláštního zřetele hodný, soud přizná obviněnému, který byl v trestním řízení zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle zákona č. 82/1998 Sb. jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.“

Nové rozhodnutí občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR bylo vysvětleno zejména tak, že přestože trestní řád výslovně nemůže spojovat se způsobem vedení obhajoby negativní důsledky pro obžalovaného, pak zákon č. 82/1998 Sb. může negativní důsledek pro obžalovaného formulovat, a tento dokonce poměrně jasně formuluje imperativem vyčerpání všech (v tomto případě i zbytečných či subjektivně zbytečných) opravných prostředků.

Takový postup je dle názoru občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR konformní proto, že v podstatě limituje obviněného nikoli v rámci obhajoby, ale až v rámci následné náhrady škody.[3]

Závěrem občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu neshledává tento postup protiústavním, přes jistou protichůdnost některých nálezů Ústavního soudu ČR,[4] neboť v těchto případech nebylo vyhověno stížnostem spoluobviněných proti usnesení o zahájení trestního stíhání, což je případ možná podobný, ale nikoli totožný.

Shora citované rozhodnutí občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR bylo však zrušeno nálezem pléna Ústavního soudu ČR ze dne 6. 12. 2011 č. j. Pl. ÚS 35/09.

3. Právní věta nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2011, č. j. Pl. ÚS 35/09 a stručné odůvodnění

Plénum Ústavního soudu ČR v právní větě shora specifikovaného nálezu zaujalo ten právní názor, že ustanovení § 8 odst. 2, resp. 3, zákona o odpovědnosti státu je nutno interpretovat tak, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu opět (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody.

Jen takováto interpretace vycházející z úzkého propojení přezkoumávané normy jednoduchého práva s čl. 36 odst. 3 Listiny ctí princip proporcionality a vyhovuje tudíž ústavně konformnímu nazírání. Je tak na obecných soudech, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu zhodnotily, bylo-li lze považovat opravný prostředek za natolik efektivní, aby jeho nevyužitím mohlo dojít k zániku práva garantovaného jednotlivcům nejen na úrovni § 2 zákona o odpovědnosti státu, ale též na úrovni čl. 36 odst. 3 Listiny.[5]

Ústavní soud ČR ve svém odůvodnění zejména připomněl, že dosud konstantní judikatura Ústavního soudu interpretuje zákonné ustanovení § 8 odst. 3 zákona 82/1998 Sb. za pomoci výkladu nejen gramatického opačně než Nejvyšší soud, totiž že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu opět (v konkrétním případě) byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody. Tato interpretace vychází z neopominutelného a úzkého propojení přezkoumávané normy jednoduchého práva s čl. 36 odst. 3 Listiny. Právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státní moci jakožto ústavně zaručené základní právo je pro svůj ústavní charakter omezitelné jen výkladem jednoduchého práva ctícím princip proporcionality; opačný výklad byl by ústavně nekonformní.

V souvislosti s využitím dostupných opravných prostředků je dle náhledu Ústavního soudu třeba se zabývat i otázkou jejich efektivnosti, neboť jejich existence musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Dle judikatury Evropského soudu přitom stěžovatel není povinen využívat ty opravné prostředky, jež jsou nedostatečné či neefektivní.[6] Stížnost směřující proti zahájení trestního stíhání není přezkoumávána soudem, jakožto nezávislým a nestranným orgánem. Přitom samotná lhůta tří dnů k jejímu podání orgánům policie omezuje možnost plně rozvinout argumentační paletu stěžovatele, což je sice s ohledem na efektivnost trestního řízení pochopitelné, na stranu druhou však nelze požadovat, aby si v takto krátké lhůtě stěžovatel uvědomil všechny důsledky, které mohou zásadně ovlivnit jeho pozdější procesní postavení. Lze tedy očekávat, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání bude efektivně směřovat proti zásadním či flagrantním pochybením ze strany policejního orgánu.

I v jiných svých nálezech[7] Ústavní soud ČR připomněl, že Listina ani Úmluva nebrání účastníku vzdát se výslovně nebo mlčky některého z ústavně zakotvených základních práv, pokud to jeho povaha nevylučuje. Nicméně, má-li být takové vzdání se práva účinné, vzdání se práva musí být jednoznačné, dobrovolné a splňovat standard „vědomého a rozumného vzdání se práva“. Předtím, než z chování účastníka může být vyvozeno, že se takového práva vzdal, musí být zřejmé, že mohl rozumně předvídat, jaké důsledky jeho jednání může mít.[8]

4. Závěrem

Vzhledem k tomu, že judikatura Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR se v případě této právní problematiky dostala do kolizní situace, je třeba říci, že pro praktického obhájce v trestním řízení je klíčové, že rozsudek pléna Ústavního soudu ČR je přímo aplikovatelný a platný, přičemž jej musí respektovat samozřejmě i Nejvyšší soud ČR. Nepodání stížnosti proti zahájení trestního stíhání tedy v konkrétních případech není na překážku úspěšnému uplatnění náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb.

Autor je advokátem v Plzni a pisatelem ústavní stížnosti, o které bylo rozhodnuto nálezem Ústavního soudu č. j. Pl. ÚS 35/09.