oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Náhrada nákladů řízení ve světle aktuální judikatury Ústavního soudu

autor: Mgr. Bc. Martina Šuláková
publikováno: 15.05.2015

Dynamický vývoj v oblasti civilního práva procesního zaznamenává v poslední době zejména rozhodování o nákladech řízení. Pod tlakem judikatorní činnosti Ústavního soudu se očekávají změny ze strany zákonodárce, do vývoje však může zasáhnout i Nejvyšší soud, a to v důsledku široce nastavené přípustnosti dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, tedy i proti rozhodnutí procesní povahy, týkajícím se náhrady nákladů řízení. Hybatelem současných změn jsou slovy Ústavního soudu tzv. formulářové spory v pásmu bagatelnosti.

1. Vývoj judikatury Ústavního soudu 

1.1 Náklady řízení u státu

První z rozhodnutí Ústavního soudu zasahující do problematiky nákladů řízení se týkaly přiznávání nákladů řízení státu. Ústavní soud v řadě rozhodnutí vyslovil, že pokud je stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým je advokát.[1] Pakliže mají ústřední orgány státní správy zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy, není důvod, aby stát zastupoval advokát, a pokud se tak stalo, nelze takto vynaložené náklady na právní zastoupení považovat za účelně vynaložené, neboli potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.[2] Přitom je třeba zvažovat, zda za konkrétních okolností případu je zastoupení prostřednictvím zaměstnanců státu dostatečné a schopné účinně bránit zájmy státu, nebo zda se jedná o specifickou problematiku předmětu řízení, která vyžaduje zastoupení advokátem.[3] Obdobné platí pro zastupování statutárních měst a jejich městských částí.[4]

1.2 Náklady řízení u tzv. formulářových žalob v pásmu bagatelnosti

Ústavní soud se dále zabýval problematikou nákladů řízení u tzv. formulářových žalob v pásmu bagatelnosti, jež vymezil hranicí do 10 000 Kč, u nichž náklady řízení podstatně převyšují žalovanou jistinu, a kde je jednou ze stran spotřebitel. V takovém případě je dle Ústavního soudu nutné zachovat spravedlivý poměr mezi výší vymáhané pohledávky a výší náhrady nákladů řízení, a proto by výše odměny za zastupování advokátem žalobce měla být určena tak, že nepřesáhne výši vymáhané jistiny.[5] Soudy byly vyzvány k tomu, aby nepřiznávaly náhradu nákladů řízení mechanicky, ale využily možnosti nepřiznávat celou náhradu nákladů řízení s ohledem na neúčelnost vynaložených nákladů.

1.3 Zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb.

V nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, Ústavní soud přistoupil k radikálnímu řešení, a to ke zrušení celé vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., která stanovila paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka řízení advokátem nebo notářem. Zásadní argumenty navrhovatele pro zrušení vyhlášky byly v souhrnu následující:

a) Vyhláška nezohledňuje předmět sporu a stanoví paušální částku náhrady nákladů řízení nepřiměřeně vysokou. Paušální náhrada se jeví jako nepřiměřeně vysoká u všech tzv. bagatelních sporů, tj. do 10 000 Kč, a dále u všech sporů od 10 000 Kč do částky přibližně 200 000 Kč, neboť teprve od částky 200 000 Kč se výpočet náhrady nákladů řízení dostává pod 20 % vymáhané jistiny, což lze považovat za částku přiměřenou.[6]

b) Od doby přijetí napadené vyhlášky se značně proměnila struktura rozhodovaných věcí a vyvinul se zjednodušený způsob podávání návrhů formou tzv. elektronického platebního rozkazu, na který vyhláška žádným způsobem nereagovala. Formálně zjednodušená řízení představují fakticky sníženou náročnost vedení sporu a naprosto odlišnou úroveň náročnosti právní pomoci, a proto je paušálně stanovená částka nepřiměřená. To vede u vymáhání pohledávek o nižší částce k tomu, že vedení sporu je výhodné zejména z důvodu přiznání náhrady nákladů řízení, a nikoliv z důvodu přiznání primárního předmětu plnění.

c) Původním motivem přijetí tzv. přísudkové vyhlášky byla skutečnost, že se mnohá řízení zbytečně protahovala z důvodu neúčelného řetězení úkonů, jejichž počet určoval výši nároku na náhradu nákladů řízení.[7] Tento problém byl dle navrhovatele odstraněn prostřednictvím koncentrace řízení a jiných procesních nástrojů, a proto již tzv. přísudková vyhláška neplní svoji funkci.

d) Paušalizace nákladů řízení jako taková není sama o sobě špatná, musí však být rozumně nastavena. Pokud by smyslem paušalizace bylo odbřemenění soudů, pak by měla být paušalizace nastavena nejlépe tak, aby motivovala ke slučování menších pohledávek tím, že by v rovině nižších pohledávek nebyla odměna advokáta žádná či ryze provozní, a teprve dosažení určité částky by zakládalo nárok na náhradu nákladů řízení.

e) Důsledkem nesprávně nastavené paušalizace nákladů řízení je skutečnost, že se žalobci vyplatí žalovat drobné pohledávky každou samostatně, neboť v případě úspěchu ve věci dostane zaplaceny náklady řízení, které samy o sobě žalovanou částku podstatně převyšují. Uvedená strategie pak vede k zahlcení civilních soudů bagatelními spory.

V kostce tak lze říci, že zásadním nedostatkem zrušené vyhlášky bylo to, že nerozlišovala věcnou a právní náročnost sporu, neboť nebrala v potaz např. rozkazní řízení, a stanovila příliš vysoké částky odměny u tzv. sporů v pásmu bagatelnosti.[8] Soudy snažící se s těmito nedostatky vyrovnat pak rozhodovaly nejednotně a roztříštěně.[9]

Ústavní soud se ztotožnil s argumentací navrhovatele, když uvedl, že paušalizace sazeb výše odměn za zastupování v řízení neumožňuje rozlišit složitost věci, časovou náročnost, počet provedených úkonů právní služby, stejně jako způsob, jakým řízení před soudem skončilo, což motivuje žalobce k vedení sporů, jejichž předmětem je věc nepatrné hodnoty, s vidinou získání náhrady nákladů řízení podstatně vyšší, jež pro ně přinese „obchodní zisk“. Ústavní soud dále uvedl, že k popsanému jevu dochází typicky v řízeních, jejichž předmětem jsou bagatelní částky, tj. do 10 000 Kč, ve sporech zahajovaných tzv. formulářovou žalobou, u pohledávek ze smluv, kde byl jednou ze stran spotřebitel, a u smluvních vztahů, při nichž byl spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat si smlouvu s jiným obsahem.

1.4 Paušální náhrada hotových výdajů účastníka bez advokáta

Další ochranářské rozhodnutí ve prospěch slabší strany představuje nejnovější nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, podle kterého advokátem nezastoupený účastník řízení má mít právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, obdobně jako advokát podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, aniž by musel skutečně vynaložené hotové výdaje prokazovat. Ponecháme stranou otázku aktivní legitimace navrhovatele,[10] překročení příslušnosti Ústavního soudu[11] a jeho „interpretativního výroku“,[12] a zaměříme se pouze na hmotněprávní podstatu věci.

Námitky navrhovatele spočívaly v tom, že účastník řízení právně nezastoupený musí hotové výdaje prokazovat, zatímco advokát může bez dokazování uplatnit paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč, případně 100 Kč za úkon, která již dnes neodráží skutečné výdaje advokáta s ohledem na technologický vývoj činění úkonů prostřednictvím datové schránky apod.

Ústavní soud uvedl, že paušálně kompenzované výdaje advokátovi v dnešní době fakticky nevznikají (zejména poštovné a místní hovorné) a paušální náhrada se tak vztahuje spíše obecně k provozu advokátní kanceláře než k jednotlivým úkonům. Pro nezastoupeného účastníka je pak povinnost prokazování hotových výdajů těžko zvládnutelná, a tím vzniká nerovnost účastníků, která je nepřiměřená. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že aplikace § 13 odst. 3 advokátního tarifu i na nezastoupené účastníky bude lepším řešením než zrušení či neaplikace § 13 odst. 3 advokátního tarifu, a to s ohledem na zjednodušení procesu prokazování nákladů řízení.

Demonstrativní výčet nákladů řízení uvedený v ust. § 137 odst. 1 o. s. ř. tak Ústavní soud v teoretické rovině doplnil o „hotové výdaje nahrazené paušální částkou“, čímž dle svého názoru vyplnil mezeru, na kterou upozornil navrhovatel, a to za analogického použití podzákonného předpisu. O aplikaci § 13 odst. 3 advokátního tarifu na nezastoupeného účastníka by soudy měly uvažovat zejména za situace, kdy částka paušální náhrady výdajů není bagatelní ve srovnání s částkou, o niž se spor vede, nebo pokud jde ze strany právně zastoupeného účastníka o zjevně šikanózní postup, spočívající např. v tom, že je žalována pohledávka promlčená či neprokazatelná.

2. Rozšíření přípustnosti dovolání

Ústavní soud rovněž několikrát konstatoval, že musí plnit roli sjednotitele judikatury v otázce nákladů řízení, i pokud šlo o částky bagatelní, neboť proti usnesení o nákladech řízení nebylo do 1. 1. 2013 přípustné dovolání. Od 1. 1. 2013 však došlo ke změně celkové koncepce přípustnosti dovolání, která je obecně formulována tak, že dovolání je přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, za splnění dalších podmínek přípustnosti, a priori se však nemusí jednat o rozhodnutí ve věci samé, ale i o usnesení procesního charakteru.

Tím byla účastníkům řízení otevřena možnost dovolávat se přezkumu výroku o nákladech řízení a řešit v rámci dovolacího řízení otázky procesního práva týkající se nákladů řízení dosud neřešené, za předpokladu, že napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč. Rozhodly-li soudy tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, musí si dovolací soud nejprve sám spočítat, kolik by náklady řízení měly dle jeho názoru činit, a podle toho určí, zda bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč či nikoliv.[13] Lze však očekávat, že řada procesních otázek týkajících se nákladů řízení bude Nejvyšším soudem řešena, neboť dosud, resp. do 1. 1. 2013 dovolacím soudem řešeny být nemohly.

3. Nový § 14b advokátního tarifu

Vyhláškou č. 120/2014 Sb. byl s účinností od 1. 7. 2014 novelizován advokátní tarif a nově byl pod titulem Zvláštní ustanovení o náhradě nákladů řízení zakotven § 14b. Tato novela zjevně reaguje na výše uvedené nálezy Ústavního soudu, neboť míří na tzv. formulářové žaloby o nepatrné částky, a proto i jednotlivá kritéria pro aplikaci ust. § 14b vyhlášky je třeba vykládat s přihlédnutím k nálezům Ústavního soudu, jež tuto novelu iniciovaly. Kritérii pro sníženou sazbu za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně jsou: 1. návrh podaný na ustáleném vzoru, 2. uplatněný opakovaně týmž žalobcem, 3. ve skutkově i právně obdobných věcech, 4. předmětem řízení je peněžité plnění, jehož tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Podívejme se na to, co jednotlivá kritéria znamenají.

Návrhem podaným na ustáleném vzoru se myslí zejména návrhy na vydání elektronického platebního rozkazu, jež se podávají prostřednictvím předem vytvořeného formuláře, a tudíž obtížnost podání návrhu spočívá toliko ve vyplnění jednotlivých kolonek formuláře. Jelikož vyhláška neobsahuje výslovně pojem „formulářových žalob“, lze zřejmě pod ustálený vzor zahrnout i jiný vzor vytvořený žalobcem, podstatou je, že většina náležitostí podání zůstává stejná a dochází v zásadě pouze ke změně označení žalovaného a detailů týkajících se např. výše plnění. První kritérium tedy spočívá ve formální jednoduchosti vyplnění či vytvoření návrhu.

Druhou podmínkou je skutečnost, že se jedná o návrh uplatněný opakovaně týmž žalobcem, čímž míří na povahu žalobce jako takového a na jeho opakované jednání. Slovo opakovaně je třeba vykládat opět v souvislosti s nálezy Ústavního soudu. Z druhého kritéria vyplývá zřejmá snaha chránit běžného spotřebitele před velkými společnostmi, jako jsou finanční ústavy, společnosti zabývající se skupováním pohledávek apod., které uplatňují své pohledávky opakovaně, tedy minimálně v řádu desítek návrhů.

Třetím, do značné míry neurčitým kritériem, jsou skutkově a právně obdobné věci. Jedná se o hledisko obsahové, zohledňující předmět sporu a právní náročnost sporu. Skutečnost, že se jedná o skutkově i právně obdobnou věc, musí být soudu známa z jeho úřední činnosti a v případě pochybností by měl za tímto účelem učinit příslušné dokazování. Vzhledem k charakteristice rozkazního řízení, ve kterém se neprovádí dokazování ani ve věci samé, lze však dokazování k nákladům řízení jen stěží očekávat.

Při určení tarifní hodnoty peněžitého plnění by nemělo docházet k problémům, přičemž platí, že při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Zpočátku by proto bylo vhodné, aby soudy svá rozhodnutí, ve kterých aplikují ust. § 14b advokátního tarifu, alespoň stručně odůvodnily a uvedly, proč jsou naplněna všechna kritéria pro aplikaci tohoto speciálního ustanovení.

Sazba za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně se u bagatelních sporů, ohraničených částkou 50 000 Kč, pohybuje v rozmezí jednoho až tří procent, což je částka opravdu nízká,[14] nutno však podotknout, že se jedná o sazbu stanovenou jen pro první úkony ve věci, tj. zpravidla pro převzetí a přípravu zastoupení, předžalobní výzvu k plnění a následný návrh na zahájení řízení. Skončí-li tedy rozkazní řízení pravomocným vydáním platebního rozkazu, aniž by si žalovaný podal odpor, vznikne mu povinnost nahradit náklady řízení protistraně v poměrně nepatrné výši. Je-li naopak na základě podaného odporu vedeno klasické soudní řízení, platí pro sazbu za každý úkon právní služby již ust. § 7 advokátního tarifu. Maximální výše náhrady nákladů řízení protistraně je přitom omezena výší tarifní hodnoty, což odráží závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11. Výše paušální částky jako náhrady výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné je pak u prvních úkonů ve věci omezena na částku 100 Kč, což odpovídá argumentům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, podle kterých paušální částka ve výši 300 Kč neodráží skutečné výdaje advokáta, a to s ohledem na technologický vývoj činění úkonů.

K uvedené novele prezentovala své stanovisko Česká advokátní komora[15] (dále jen „ČAK“), podle které zejména není zřejmé, proč by měl být odlišný režim náhrady nákladů právního zastoupení limitován částkou 50 000 Kč, když se Ústavní soud vyjadřoval vždy k bagatelní výši pohledávek, tj. k pohledávkám ve výši 10 000 Kč. Logickým se rovněž jeví argument ČAK, podle kterého by otázku nákladů řízení u tzv. bagatelních žalob měl upravovat občanský soudní řád, a nikoliv vyhláška Ministerstva spravedlnosti.

4. Zhodnocení aktuálních změn a jejich promítnutí do rozhodovací praxe soudů

4.1 K nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13

Nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, který ve své podstatě zakotvil právo na náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, by se dal označit za nález do značné míry kontroverzní, jak ostatně vyplývá i z jednotlivých odlišných stanovisek soudců Ústavního soudu. Je zjevné, že Ústavní soud byl veden ve své podstatě dobrým úmyslem, a to zjednodušit účastníkům řízení, jež nejsou zastoupeni advokátem, prokazování a tudíž i přiznání náhrady hotových výdajů. Způsob, jakým k této problematice přistoupil, by se však dal označit za přehnaně aktivistický a na hranici kompetencí Ústavního soudu.[16]

Pokud jde o samotný obsah nálezu, zůstala zde od soudců prezentujících svá odlišná stanoviska otevřená otázka, zda má mít Ústavním soudem vyslovený právní názor obecnou závaznost, tedy zda má mít účastník řízení nezastoupený advokátem vždy právo na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, jak by vyplývalo z interpretativního výroku druhého, nebo zda se tak má stát jen v některých zvláštních případech, které jsou blíže rozvedeny v bodu 46. nálezu.

Jelikož závazné jsou již nosné důvody rozhodnutí, jak Ústavní soud uvádí pod bodem 43., domnívám se, že výrok II. (jež má podpořit srozumitelnost rozhodnutí) je třeba vykládat pod prizmatem myšlenek vyjádřených v bodě 46. Předně musí být naplněna podmínka, že proti úspěšné straně bez právního zastoupení bude stát neúspěšná právně zastoupená strana. Pravidlo paušální náhrady nákladů řízení právně nezastoupené strany se tak zjevně neuplatní za situace, kdy protistrana rovněž není právně zastoupena. Soudy pak mají zvažovat, zda by nebylo v daném případě zjevně nespravedlivé paušální náhradu nezastoupenému účastníkovi nepřiznat a zda není nezastoupený účastník v kontextu celého sporu znevýhodněn proto, že paušální částka náhrady výdajů není bagatelní ve srovnání s částkou, o niž se spor vede, či proto, že jde ze strany druhého účastníka o zjevně šikanózní postup.

 Z uvedeného podle mého názoru vyplývá, že právně nezastoupený účastník by měl být schopen své hotové výdaje prokázat, a pakliže toho není ani na výzvu soudu schopen, má soud zvážit, o jaký typ sporu se jedná, tzn., zda jde o spor o bagatelní částku, v porovnání se kterou nejsou hotové výdaje účastníka zanedbatelné, a zda protistrana neuplatňuje svůj nárok zjevně šikanózně, např. nárok promlčený či neprokazatelný, a další okolnosti konkrétního sporu, které by mohly zakládat nerovnost účastníků, neboť uvedená dvě kritéria uvedl Ústavní soud toliko příkladmo.

Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu, který nad rámec právního posouzení věci poukazuje na to, že se jedná o dočasné řešení systémového problému české justice, který spočívá v tom, že tzv. velcí hráči sériově žalují tzv. malé hráče, spíše vyplývá, že se jím vyslovený názor uplatní jen u těchto typových sporů a nikoliv obecně ve všech řízeních. Takové řešení by ovšem zakládalo nerovnost právně nezastoupených účastníků řízení v ostatních typech řízení, odůvodnitelnou jedině často používanou ochranou spotřebitele.

Pro soudy se tedy nově otevírá otázka, jak nález Ústavního soudu uchopit. Zda vycházet z toho, že se do přijetí zákonné úpravy jedná o dočasné řešení toliko pro bagatelní spory vyznačující se zároveň šikanózním postupem protistrany či jinou charakteristikou zakládající zjevnou nespravedlnost, a potom se musejí při úvaze o přiznání paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka zabývat tím, zda v kontextu celého sporu není založena nerovnost účastníků řízení, nebo zda tento nález aplikovat obecně na všechna řízení, bez nutnosti bližšího zkoumání charakteru sporu. Domnívám se však, že pro druhý přístup zde chybí zákonný podklad, a že by se nález Ústavního soudu neměl vykládat extenzivně.

Nedomnívám se rovněž, že by byl správný výklad ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř. provedený Ústavním soudem v bodech 35. a 36. nálezu, neboť se stále jedná o hotové výdaje účastníků řízení a jejich prokazování a náhradu (viz např. bod 11. nálezu Ústavního soudu), nikoliv o jiný druh nákladů řízení, který by vyplnil údajnou mezeru v ustanovení § 137 odst. 1 o. s. ř.

4.2 Návrhy novelizací o. s. ř. a předpisů souvisejících s náklady řízení

Na velmi aktivní činnost Ústavního soudu se snaží rea­govat zákonodárce, jehož aktivita však nemůže být tak rychlá, jak by si Ústavní soud představoval. Nálezy Ústavního soudu z poslední doby ruší a vykládají právní předpisy s okamžitým účinkem, aniž by byl zákonodárci ponechán reálný časový prostor pro zpracování komplexní a jasné změny problematiky nákladů řízení. V důsledku toho dochází k rychlému přijetí dílčích novel, zatímco projednávání ostatních novel je přerušeno a celkově vzniká nepřehledná situace, jak to bude s úpravou nákladů řízení dál.[17]

4.2.1 Náklady řízení u žalob o nepatrné částky

Otázku nákladů řízení u tzv. formulářových žalob o nepatrné částky se snaží vyřešit ust. § 14b advokátního tarifu účinné od 1. 7. 2014, jehož záměrem je, aby žalovaný v případě neúspěchu ve věci neplatil zjevně nepřiměřené náklady na právní zastoupení žalobce, které by převyšovaly hodnotu sporu. Tato úprava může vést ve výsledku k tomu, že advokáti nebudou vzhledem k nízké částce odměny ochotni zastupovat tzv. „sériové“ žalobce ve sporech do 50 000 Kč, a tito žalobci se budou muset spolehnout na zastoupení svými odborně vzdělanými zaměstnanci, obdobně jako je tomu u zastupování státu.

Zároveň je v Poslanecké sněmovně přerušeno projednávání sněmovního tisku č. 107, kterým měl být nově upraven § 144 o. s. ř., a podle jehož navrhovaného znění „Účastníci nemají právo na náhradu odměny za zastupování v řízení, ve kterém bylo rozhodnuto o peněžitém plnění uvedeném v § 202 odst. 2 části věty před středníkem. Soud však může přiznat i náhradu nákladů nebo jejich části, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo poměry účastníků.“

Uvedená novela i podle své důvodové zprávy reagovala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/12 a měla zcela anulovat náhradu odměny za zastupování ve sporech o peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč. Novela rovněž měla připravit půdu pro právo nezastoupeného účastníka řízení na náhradu hotových výdajů v paušální výši, neboť měla zájem na tom vložit do ust. § 374a o. s. ř. nové písm. d), které by stanovilo, že Ministerstvo spravedlnosti stanoví vyhláškou i paušální výši náhrady hotových výdajů za jeden úkon nezastoupeného účastníka řízení. Jaký bude osud této novely, však není zřejmé.

Rozpor těchto dvou návrhů je zřejmý a je vysvětlitelný tím, že advokátní tarif má primárně upravovat vztah mezi advokátem a jeho klientem, ale nemá sloužit jako obecný právní předpis pro přiznávání náhrady nákladů řízení soudem, byť je tak v současné době aplikován.

4.2.2 Náhrada hotových výdajů

Ohledně náhrady hotových výdajů si lze položit dvě otázky. Je výše paušální náhrady hotových výdajů u advokátů stanovená v § 13 odst. 3 advokátního tarifu opodstatněná? A druhá otázka, má mít na podobnou výši náhrady hotových výdajů nárok i nezastoupený účastník? Přestože paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za úkon zjevně považuje Ústavní soud za nepřiměřenou (viz bod 19. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 39/13), ke zrušení tohoto ustanovení přistoupit nemohl, a proto mu nezbylo, než požadovat přiznání paušální náhrady též pro právně nezastoupeného účastníka řízení. Nutno však upozornit na to, že ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu je v případě určitých typů sporů modifikováno ust. § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, podle kterého činí paušální částka náhrady hotových výdajů 100 Kč. Bude se tedy na úkony právně nezastoupeného účastníka aplikovat podpůrně i § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu?

Vládní návrh změny občanského soudního řádu předložený Poslanecké sněmovně k projednání[18] předpokládá nové znění ust. § 151 odst. 3 o. s. ř., který by měl znít: „Účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku.“

Podle čl. IV. bodu 4 přechodných ustanovení pak „V řízeních, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, náhrada v paušální výši určené zvláštním právním předpisem nepřizná.“

Návrh změny občanského soudního řádu se tedy opravdu snaží srovnat postavení právně zastoupených a nezastoupených účastníků řízení co do dokládání a následného přiznávání náhrady hotových výdajů tím, že obě strany budou mít možnost odkázat na paušální náhradu hotových výdajů stanovenou zvláštním právním předpisem. Návrh stanoví toto pravidlo jako obecně závazné, to znamená bez ohledu na výši předmětu sporu či postup žalující strany, a rovněž se podle přechodných ustanovení nebude vztahovat na dříve zahájená řízení.

Novela rovněž správně vypouští z ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. odkaz na advokátní tarif a nahrazuje jej pouze zvláštním právním předpisem, je tedy otázkou, jak bude tento zvláštní právní předpis vypadat. Mohlo by se přitom jednat o kombinaci zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. a současného advokátního tarifu, v každém případě by však bylo vhodné přijmout ve skutečnosti prováděcí předpis k o. s. ř. v jiné formě než ve formě vyhlášky Ministerstva spravedlnosti.

Závěr

Z aktuálního vývoje judikatury Ústavního soudu vyplývá viditelná snaha vyřešit „systémový problém české justice“, který má spočívat v tom, že soudy jsou zahlceny tzv. sériovými žalobami neboli formulářovými žalobami „v pásmu bagatelnosti“, prostřednictvím kterých uplatňují tzv. „velcí hráči“ svoje pohledávky vůči „malým hráčům“. Pod těmito formulacemi se ve skutečnosti skrývají spotřebitelské spory, kdy na jedné straně stojí velké společnosti zabývající se úvěrovou činností či skupováním pohledávek a na druhé straně spotřebitel.

Je pravda, že soudy jsou zahlceny těmito typy sporů, a proto je vhodné hledat právní východisko, které by zabránilo neefektivnímu vedení soudních řízení. Otázkou je, zda daný problém vyřeší úprava náhrady nákladů řízení. Je rovněž pravda, že tzv. přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb. nebyla příliš často novelizována, a tak nestačila reagovat na společenské změny týkající se skupování drobných pohledávek a jejich uplatňování u soudu, nezohledňovala právní náročnost sporu, formulářový způsob zahájení řízení, či charakteristické vlastnosti spotřebitelských sporů a sporů o bagatelní částky.

Její celkové zrušení vedlo mimo jiné k tomu, že se pozornost Ústavního soudu otočila k úpravě advokátního tarifu, ale i ten se ukázal jako nevyhovující, neboť i zde je stanovena náhrada nákladů řízení u bagatelních sporů jako příliš vysoká. Ústavní soud ve snaze vyřešit problém české justice a ochránit spotřebitele před silnější a v právu lépe se orientující protistranou, rozhodl se vyřešit nejpalčivější problémy náhrady nákladů řízení ad hoc, celkově však situaci učinil ještě nepřehlednější.

Zákonodárce se v důsledku tlaku Ústavního soudu snaží přijímat alespoň dílčí novely, ty však celkovou koncepci nákladů řízení nevyřeší, a bylo by opravdu vhodné zpracovat nový právní předpis, který by se touto problematikou zabýval komplexně. Přestože jedním z cílů nové úpravy náhrady nákladů řízení má být odbřemenění soudů a posílení důvěry v justici a spravedlnost, současný stav klade na soudy naopak daleko vyšší nároky co do rozhodování o náhradě nákladů řízení, ke kterým by bylo nezřídka vhodné provádět dokazování, a to například při úvaze o aplikaci § 14b advokátního tarifu nebo při úvaze o přiznání nezastoupenému účastníkovi paušální náhradu hotových výdajů. Otázkou je, zda „správné“ nastavení náhrady nákladů řízení povede ke změně chování ekonomických subjektů a odradí je od soudního uplatňování bagatelních pohledávek.

Autorka je justiční čekatelkou u Okresního soudu ve Svitavách a doktorandkou na katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

 



[1] Nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07.

[2] Nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2513/09 a dále nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09 nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III  ÚS 1180/10.

[3] Usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2428/10.

[4] Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09.

[5] Nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11.

[6] Je pravda, že u sporů o minimální částky přesahovala výše odměny advokáta výrazně hodnotu sporu, neboť teprve u částky 7 500 Kč se vyrovnávala výše předmětu sporu a výše odměny advokáta.

[7] Tak, jak je tomu v současné době při výpočtu nákladů řízení podle advokátního tarifu.

[8] Zásadní nedostatky vyhlášky vyplývají dle navrhovatele ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, Cpjn 201/2008.

[9] Buď přiznaly žalobci náhradu nákladů řízení dle vyhlášky, nebo nepřiznaly žalobci žádnou náhradu nákladů řízení, případně jen do výše jistiny sporu, nebo aplikovaly pro určení výše náhrady nákladů řízení advokátní tarif.

[10] Viz odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky, podle kterého návrh vychází z procesní situace, jež konkrétní základnu pro konkrétní přezkum ústavnosti norem netvořila. Soud prvního stupně se rozhodl nepostupovat podle právního názoru odvolacího soudu a místo toho se rozhodl prosadit si svou pomocí soudu Ústavního, k čemuž čl. 95 odst. 2 Ústavy neslouží. Obecný soud je nadán aktivní legitimací jen tehdy, potřebuje-li typicky derogační rozhodnutí Ústavního soudu k tomu, aby mohl ve věci vydat ústavně konformní rozhodnutí, které by jinak přijmout nemohl.

[11] Viz část odlišného stanoviska soudce Jana Filipa, podle kterého se Ústavní soud nechal vmanévrovat do role první komory Parlamentu ČR, ne-li do role pracovní komise Legislativní rady vlády, a pod interpretativním výrokem ve skutečnosti vydal nový předpis. Soudce Radovan Suchánek ve svém odlišném stanovisku poukazuje na to, že absenci právní úpravy nelze zaměňovat s mezerou v právu způsobující protiústavní důsledky, přičemž pozitivní zákonnou úpravu může přijmout pouze Parlament ČR.

[12] Viz část odlišného stanoviska soudce Radovana Suchánka, podle kterého Ústavní soud není oprávněn v rámci kontroly ústavnosti právních předpisů vtělovat do výrokové části nálezů tzv. interpretativní věty. Formulace právního názoru Ústavního soudu má své místo v odůvodnění, nikoliv ve výroku nálezu.

[13] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

[14] Ještě nižší je sazba stanovená pro věci výkonu rozhodnutí, která činí pouhých 100 Kč za úkon, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč.

[15] Stanovisko ČAK k novele advokátního tarifu je dostupné in ASPI [právní informační systém], LIT49124CZ. Wolters Kluwer ČR.

[16] Ztotožňuji se přitom s výhradami jednotlivých soudců, kteří poukázali na spornou otázku aktivní legitimace navrhovatele a příslušnost Ústavního soudu.

[17] Roztříštěnost rozhodovací praxe soudů se projevila po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. i v judikatuře Nejvyššího soudu, na což poukazuje i P. Vrcha v článku K rozhodování o nákladech řízení po zrušení vyhl. č. 484/2000 Sb. rozhodnutím Ústavního soudu ČR, jenž je dostupný in ASPI [právní informační systém], LIT44398CZ. Wolters Kluwer ČR.

[18] Vláda na své schůzi dne 3. 9. 2014 schválila návrh novely o. s. ř. projednávaný pod č. 454/14, dne 7. 10. 2014 jej předložila Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk č. 337/0. (Dne 1. 4. 2015 Poslanecká sněmovna oba dále citované návrhy ve třetím čtení schválila – pozn. red.).