oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Nabývání od neoprávněného

autor: Mgr. Ondřej Spáčil
publikováno: 03.04.2014

Přestože je problematika nabývání od neoprávněného v posledních letech frekventovaným a vděčným tématem odborných článků a konferencí, zůstával tento institut dlouhou dobu v pozadí zájmu odborné veřejnosti. Za „znovuobjevením“ tohoto tradičního institutu soukromého práva stojí diskuse v důsledku přijetí zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“ nebo jen „NOZ“), a zejména protichůdná judikatura vyšších soudních instancí stran podmínek nabývání od neoprávněného.

Nejvyšší soud ČR (dále jen „NS“) a Ústavní soud ČR (dále jen „ÚS“) rozdělil odbornou veřejnost na dva tábory. Konzervativní tábor, zaštítěný rozhodovací praxí NS, zastává názor, že právní řád České republiky neumožňuje nabytí vlastnického práva k nemovitosti od neoprávněného (vyjma nabytí nemovitosti od nepravého dědice), a na druhé straně stojí ÚS s odkazem na právní řády vyspělých demokratických států, vyzdvihující princip právní jistoty, ochranu vlastnického práva a práv nabytých v dobré víře.[1]

Za alarmující však považuji skutečnost, že český právní řád neobsahoval v období od účinnosti novely zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“ nebo jen „OZ“), provedené zákonem č. 509/1991 Sb., až do přijetí nového občanského zákoníku obecnou úpravu (generální klauzuli) nabývání od neoprávněného, a to zejména s ohledem na historické souvislosti, uvedené níže v tomto textu. Autor tohoto článku si nedělá ambice opakovaně polemizovat s teoretickými otázkami, týkajícími se právní povahy nabývání vlastnického práva od neoprávněného, ale poskytnout shrnutí této problematiky širší veřejnosti s uvedením historických souvislostí, až po současnou úpravu v novém občanském zákoníku. Přestože odborná literatura užívá termínů „nabývání od neoprávněného“ a „nabývání od nevlastníka“ promiscue, přikláním se pro účely tohoto článku k terminologii uvedené v novém občanském zákoníku a k názoru, že vlastnické právo může platně převést i osoba od vlastníka odlišná. Při absenci této legitimace je proto přesnější hovořit nikoli o nabývání od nevlastníka, nýbrž o nabývání od neoprávněného.[2]

Obecně k nabývání od neoprávněného

Nabytím vlastnického práva od neoprávněného se rozumí modelová situace, kdy prodávající (subjekt A) převede své vlastnické právo k věci na kupujícího (subjekt B) na základě kupní smlouvy, která je však stižena vadou absolutní neplatnosti, případně dojde k zániku smlouvy v důsledku odstoupení. Dříve, než subjekt A uplatní vůči subjektu B své vlastnické právo, převede subjekt B (přestože mu vlastnické právo k věci nesvědčí) vlastnictví na nového kupujícího (subjekt C). Takto může subjekt C následně převést vlastnické právo na další subjekty.

V české civilistice panuje shoda nad tím, že nabytí od neoprávněného (subjektu B) je obdobně jako v případě vydržení nabytím originárním, přičemž vlastnické právo nabyvatele (subjekt C) není odvozeno od vlastnického práva původního vlastníka (subjekt A), ale vzniká ex lege, jsou-li k tomu naplněny zákonné předpoklady. Důsledkem originárního nabytí je zánik vlastnického práva dosavadního vlastníka (subjekt A), přičemž zanikají s využitím argumentu a majori ad minus i jiná věcná a zástavní práva k věci, a to za předpokladu, že nabyvatel v dobré víře (subjekt C) o těchto právních vadách nevěděl.

Absolutizace zásady nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet, tj. nikdo nemůže převést na jiného více práv, než kolik sám má (dále zkráceně jen „nemo plus iuris“) by jistě znamenala narušení právní jistoty účastníků občanskoprávních vztahů, jelikož by docházelo k narušení řetězce v minulosti vzniklých právních vztahů. Takový stav je v podmínkách tržní ekonomiky nepřijatelný. Nelze proto než souhlasit se závěrem ÚS, který uvádí: „Jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.“[3]

Historický exkurz

Zásada nemo plus iuris byla poprvé popsána v díle Digesta, jejichž autorem je římský právník Domitius Ulpianus. Přestože je zásada nemo plus iuris v právní teorii považována za jednu ze základních zásad soukromého práva, existovaly i v římském právu z tohoto pravidla výjimky. Příkladem uvádím možnost zástavního věřitele převést na třetí osobu předmět zástavy, a to s účinky převodu vlastnického práva.[4] Prof. Skřejpek v této souvislosti upozorňuje, že zásada nemo plus iuris nebyla Ulpianem v dnes používané podobě nikdy formulována a ve svém původním znění heres non plus iuris ad alium transferre potest quam ipse haberet si hereditatem adis set (dědic nemůže na druhého převést více práva, než sám měl, když nabyl dědictví) dopadala pouze do dědického práva.

Středověké německé právo formulovalo zásadu „Wo du deinen Glauben gelassen hast, da sollst du ihn suchen“ („Víru máš hledat tam, kde jsi ji zanechal“), dle které byla vlastníku věci odňata reivindikační žaloba, pokud věc vydal jinému dobrovolně. Takovým příkladem mohlo být nabytí věci třetí osobou od schovatele [srov. ustanovení § 1109 písm. c) NOZ].

V moderních kodexech 19. století již lze dohledat poměrně propracovanou koncepci institutu nabytí od neoprávněného. Dokonce již návrh Codexu Theresianu z roku 1766 umožňoval poctivému nabyvateli nabýt od nevlastníka vlastnictví a jiná věcná práva. Zásadní je potom úprava institutu nabytí od neoprávněného ve francouzském Code civil z roku 1804, jenž umožňoval nabytí vlastnického práva k movitým věcem společně s nabytím držby, pokud byl nabyvatel při jejich nabytí v dobré víře a převáděná movitá věc nebyla původnímu vlastníku nedobrovolně odejmuta. Z příslušných ustanovení Code civil je zřejmé, že nabytí od neoprávněného bylo aprobováno pouze u věcí movitých, přičemž u nemovitostí se uplatňovala zásada materiální publicity zápisů ve veřejném seznamu.

V neposlední řadě uvádím zákon č. 946/1811 ř. z., obecný zákoník občanský z roku 1811 (dále jen „ABGB“). Tento zákon platí v Rakousku dodnes s tím, že koncepce nabytí od neoprávněného zůstala až na drobné novelizace zachována. ABGB umožňuje nabytí movitých věcí od neoprávněného v ustanovení § 367 ABGB, a to s využitím námitky poctivého držitele proti vlastnické žalobě. Dle ustanovení § 367 ABGB soud zamítne žalobu proti řádnému a poctivému držiteli movité věci za předpokladu, že držitel má k věci platný nabývací titul (řádná držba), držitel neví, ani nemá důvod se domnívat, že věc nepatří zciziteli (poctivá držba) a nabyvatel nabyl věc jedním ze tří taxativně uvedených způsobů nabytí. Takovým způsobem je nabytí za úplatu ve veřejné dražbě, od podnikatele v rámci běžného provozu jeho podniku, nebo od někoho, komu věc svěřil předchozí vlastník.[5] Generální klauzule v ABGB se rovněž neaplikuje na nemovitosti a kupující tak nabude vlastnické právo k nemovitosti od neoprávněného, jen pokud je v dobré víře v zápis ve veřejném seznamu.

Velice specifická úprava byla obsažena v zák. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, který v ustanovení § 154 umožňoval nabytí od neoprávněného, avšak pouze ve prospěch socialistické právnické osoby a v obecném zájmu.

Občanský zákoník, zákon č. 40/1964 Sb., v původním znění, v ustanovení § 228 stanovil následující: „Převede-li organizace na občana poskytnutou službou vlastnictví k věci, nemohou být proti němu uplatněna práva jiných osob týkající se této věci. Totéž platí, jestliže občan poskytnutou službou nabude práva věc užívat.“ Netřeba dodávat, že v uvedeném případě se dobrá víra nabyvatele nevyžadovala, což je řešení vskutku unikátní.

Princip nemo plus iurus je s odkazem na výše uvedené bezesporu zásadou ovládající vyspělé právní řády kontinentální Evropy. Z tohoto pravidla nicméně existují zákonem stanovené výjimky, a to za účelem ochrany dobré víry poctivých nabyvatelů. Ve vztahu k nemovitostem je zásadní důsledná aplikace materiální publicity veřejného seznamu.

Právní úprava nabytí od neoprávněného v právním řádu České republiky

V režimu občanského zákoníku lze vlastnické právo nabýt pouze od vlastníka věci (srov. ustanovení § 123 OZ), což znamená promítnutí zásady nemo plus iuris do občanskoprávních vztahů. Uvedený princip je přímo občanským zákoníkem prolomen v ustanovení § 486 OZ, když umožňuje nabytí věci od nepravého dědice, v ustanovení § 656 OZ při prodeji věci zhotovitelem a dále v ustanovení § 773 OZ při prodeji nevyzvednuté zásilky. Taková úprava neexistuje, vyjma slovenského práva, v žádné jiné evropské zemi a dle prof. Eliáše, hlavního autora nového občanského zákoníku, je tento stav nepřijatelný.[6]

V důsledku dvojkolejnosti soukromého práva je možné na základě kupní smlouvy uzavřené v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“ nebo jen „ObchZ“), dle ustanovení § 446 ObchZ nabýt zboží od osoby, která není skutečným vlastníkem prodávaného zboží. Je logické, že takto koncipovaná dvojkolejnost byla odbornou veřejností považována za protiústavní pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. ÚS dospěl nicméně opakovaně k závěru, že toto ustanovení je i v novelizovaném znění ústavně konformní.[7]

Přestože právní úprava explicitně neumožňuje nabytí vlastnického práva k nemovitosti od neoprávněného, lze dospět k závěru, že toto možné je. Nemovitost lze nabýt od neoprávněného dědice dle ustanovení § 486 OZ. Dále lze nabýt nemovitost od neoprávněného při prodeji podniku dle ustanovení § 483 odst. 3 ObchZ, při převodu majetku, který společnost dříve nabyla v rozporu s ustanovením § 196a ObchZ a při předání předmětu díla od neoprávněného u smlouvy o dílo dle ustanovení § 554 odst. 5 ObchZ. Extenzivní výklad ustanovení § 446 ObchZ ve vztahu k nemovitostem a tím i možnost nabýt nemovitost od neoprávněného v režimu tohoto ustanovení byl judikaturou NS odmítnut. NS jasně stanovil, že na základě § 446 ObchZ nelze nabýt od nevlastníka vlastnictví k věcem nemovitým.[8]

Nedokonalá materiální publicita katastru nemovitostí

Český právní řád nedostatečně chrání dobrou víru nabyvatelů v údaje uvedené v katastru nemovitostí. Zásadu materiální publicity (též zásada veřejné dobré víry) provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů v ustanovení § 11 takto: „Ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.“

Zákon sice předpokládá dobrou víru osoby jednající v souladu se zápisem v katastru nemovitostí, avšak pouze pod vyvratitelnou domněnkou, že zápis v katastru je v souladu se stavem skutečným. Vrchní soud v Praze konstatoval, že: „(…) vlastním smyslem vedení katastru nemovitostí je právě to, aby bez dalšího poskytoval veřejnosti potřebnou informaci o vlastnických a dalších právech k jednotlivým nemovitostem. Proto nelze po žádném zájemci požadovat, aby vedl ohledně těchto práv další šetření. Pokud ovšem zápisy v katastru neodpovídají skutečnosti, má skutečnost převahu nad katastrem. V tom jisté riziko těchto zájemců je.“[9]Zákonodárcem neúplné zakotvení zásady materiální publicity katastru nemovitostí je v rozporu s požadavkem právní jistoty účastníků občanskoprávních vztahů a lze proto přisvědčit argumentům ÚS, že „neposkytnutí ochrany dobré víře pramenící z důvěry v zápis do veřejného registru není v právním státě přípustné“.[10]

V důsledku nedostatečného promítnutí zásady materiální publicity a s ní související ochrany dobré víry nabyvatelů došlo k výraznému nárůstu dovolání a ústavních stížností ve sporech o určení vlastnictví, ve kterých byla řešena právě otázka nabytí nemovitosti od neoprávněného. Tento judikaturní vývoj byl již mnohokrát rozebírán, a proto na tomto místě uvedu pouze stručné shrnutí.

NS v minulosti konstantně judikoval, že právní úkon učiněný v rozporu se zásadou nemo plus iuris je absolutně neplatný pro nemožnost plnění a jasně zaujal stanovisko, že ochrana vlastnického práva původního vlastníka má přednost před ochranou dobré víry nabyvatele.[11] Tato koncepce byla částečně prolomena v nálezu pléna ÚS ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, ve kterém se ÚS vyjádřil následovně: „Odstoupením od smlouvy podle § 48 odst. 2 občanského zákoníku se – není-li právním předpisem nebo účastníky dohodnuto jinak – smlouva od počátku ruší, avšak pouze s účinky mezi jejími účastníky. Vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod a s ústavními principy právní jistoty a ochrany nabytých práv vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy, a nezaniká.“ NS zareagoval tak, že začal rozlišovat mezi dvěma různými situacemi, a to, kdy se převodce nikdy vlastníkem nemovitosti nestal, a skutečností, kdy převodce v době převodu vlastníkem nemovitosti sice byl, ale v důsledku odstoupení od kupní smlouvy své vlastnictví pozbyl. NS sice přisvědčil, že vlastnické právo dalších nabyvatelů, pokud své vlastnické právo nabyli v dobré víře, než došlo k odstoupení od smlouvy, požívá ochrany v souladu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod, avšak „(…) tento princip – z povahy věci – nelze ovšem uplatnit v případě absolutní neplatnosti právního úkonu, tedy nelze jím vytěsňovat zákonné důsledky, kdy účastníky sledovaný (zde) věcněprávní vztah prostřednictvím předmětné kupní smlouvy nebyl vůbec založen (na rozdíl od hmotněprávní situace, kdy od platně uzavřené smlouvy účastník po právu odstoupil a došlo tak k jejímu zrušení od samého počátku ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 obč. zák.), neboť uvedená smlouva – coby dvoustranný právní úkon – byla postižena absolutní neplatností.“[12]

 ÚS se s těmito závěry NS neztotožnil a „dotvořil“ nový způsob nabývání od neoprávněného a stanovil, že lze nabýt od neoprávněného, i pokud je nedostatek vlastnického práva převodce způsoben neplatností právního titulu katastrálního vlastníka nemovitosti. Konkrétně ÚS uvádí: „Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana.“[13]  NS proti dikci nálezu ÚS uvádí, že: „V případě absolutní neplatnosti smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem nelze uplatnit princip nabytí vlastnického práva v dobré víře. Situace vyvolaná odstoupením od smlouvy o převodu nemovitostí, pro kterou přichází v úvahu uplatnění principu nabytí vlastnického práva v dobré víře, totiž není srovnatelná s nabytím věci od nevlastníka.“ [14] Dle NS je tak stále zapovězeno nabytí nemovité věci od nevlastníka.[15]

Úprava v novém občanském zákoníku

 Tvůrci nového občanského zákoníku otevřeně přiznávají návrat k tradicím velkých kodifikací 19. století. Předlohou institutu nabytí od neoprávněného byly výše uvedené právní předpisy ABGB, Code Civil a BGB. Nový občanský zákoník ruší dvojkolejnost soukromého práva a zavádí institut nabytí od neoprávněného v generální klauzuli jednotně pro podnikatele a nepodnikatele. Přínosem nového občanského zákoníku je koncepčnost tohoto institutu a formulace generální klauzule nabytí od neoprávněného. Nabytí vlastnického práva od neoprávněného je zařazeno do části třetí, hlavy II, dílu 3, oddílu 2, pododdílu 7 v ustanoveních § 1109 až § 1113 NOZ.

Generální klauzule v ustanovení § 1111 NOZ stanoví: „Získal- li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § 1109 nebo 1110, stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

Toto ustanovení dopadá bez konkretizace nabývacího titulu pouze na věci movité, jejichž výčet není uveden v ustanovení § 1109 a ustanovení § 1110 NOZ. Ustanovení § 446 ObchZ přitom limitovalo nabytí od neoprávněného pouze na kupní smlouvu. Zákonné podmínky nabytí od neoprávněné- ho jsou dle generální klauzule naplněny při splnění dvou podmínek. První podmínkou je dobrá víra nabyvatele v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci a druhou je podmínka, že původní vlastník nepozbyl věc ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu. Dobrou víru je v uvedeném případě povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení § 7 NOZ, dle kterého se dobrá víra presumuje.

Nový občanský zákoník po vzoru právních řádů evropských zemí umožňuje nabytí od neoprávněného privilegovanými způsoby nabytí dle podmínek ustanovení § 1109 a ustanovení § 1110 NOZ. Dle ustanovení § 1109 NOZ se „vlastníkem věci stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo: a) ve veřejné dražbě, b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil, d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo f) při obchodu na komoditní burze.“

Namísto původně zamýšleného demonstrativního výčtu způsobů privilegovaného nabytí se tedy v novém kodexu uplatnil výše uvedený výčet taxativní. Rozdíl oproti generální klauzuli zakotvené v ustanovení § 1111 NOZ je v těchto případech ten, že dobrá víra nabyvatele se v souladu s ustanovením § 7 NOZ presumuje. Na původním vlastníku spočívá důkazní břemeno, že nabyvatel nebyl v dobré víře. Privilegované způsoby nabytí rovněž postrádají podmínku, že původní vlastník pozbyl panství nad věcí nedobrovolně (tj. ve smyslu ustanovení § 1111 NOZ ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu).

Ustanovení § 1110 NOZ stanoví zvláštní podmínky pro nabytí použité věci (tj. typicky bazarový prodej) následovně: „Získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.“ Dle tohoto ustanovení se může i přes dobrou víru nabyvatele původní vlastník domoci v tříleté lhůtě navrácení věci, prokáže-li, že pozbyl panství nad věcí nedobrovolně (tj. svémocným odnětím, nebo ztrátou).

Z textu zákona vyplývá, že institut nabytí od neoprávněného se neuplatní na věci zapsané ve veřejném seznamu, mj. tedy také na nemovitosti evidované v katastru nemovitostí. Nový občanský zákoník zakotvuje v ustanovení § 984 odst. 1 NOZ zásadu materiální publicity, když stanoví, že není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis. Dle důvodové zprávy k NOZ by tedy měla být prosazována přednost zapsaného práva v katastru nemovitostí před právem nezapsaným. Ustanovení § 985 a násl. NOZ promítá zásadu vigilantibus iura scripta sunt, kdy legitimuje a především i v poměrně krátkých lhůtách limituje původní vlastníky k odstranění nesouladu zápisu v katastru nemovitostí se skutečným stavem. 

Závěr

Přestože je přijetí nového občanského zákoníku provázeno kritikou, v otázce nabytí od neoprávněného jde nepochybně o posun kupředu a tento návrat ke kořenům evropské civilistiky je v daném kontextu ospravedlnitelný. Důraz na zásadu vigilantibus iura scripta sunt a posílení dobré víry nabyvatele nebude v podmínkách České republiky přijímáno vždy kladně, v důsledku jednotné a koncepční úpravy institutu nabytí od neoprávněného by mělo dojít ke zvýšení předvídatelnosti práva. Účelem tohoto článku nicméně nebylo kritické zhodnocení platné právní úpravy, jako spíše poskytnutí historických souvislostí a vodítek pro interpretaci ustanovení nového občanského zákoníku.

 

Autor je advokátním koncipientem v Praze.

 

 


[1]Srov. například nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011.

[2]Tégl, P.: Některé teoretické problémy nabývání od neoprávněného, Právní rozhledy 2009, roč. 17, č. 10, str. 344.

[3]Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11.

[4]Skřejpek, M.: Maxima: Nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse haberet, Soudce 2008, roč. 10, č. 11, str. 40.

[5]Podrobně k uvedenému: Petr, B.: Zásada „nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet“ a problematika nabývání od nevlastníka, Právní rozhledy 2012, č. 20, str. 398 a násl.

[6]Eliáš, K.: Mobilie non habet sequelam (O nabytí vlastnického práva od neoprávněného), Obchodněprávní revue 2009, roč. 1, č. 4. str. 64.

[7]Srov. například nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04.

[8]Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 792/2004.

[9]Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 1998, sp. zn. 5 Cmo 646/97.

[10]Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11.

[11]Např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1072/99.

[12]Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 250/2009.

[13]Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11.

[14]Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011.

[15]Podrobně in Vrcha, P.: K otázce nabytí nemovitosti od nevlastníka. Publikováno 31. 8. 2011. Dostupné z: http://vrcha.webnode.cz/news/k-otazce-nabytinemovitosti- od-nevlastnika/.