oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Náboženství a vězeňství

autor: prof. JUDr. Jiří Rajmund Tretera, doc. ICLic. JUDr. Záboj Horák, Ph.D., LL.M.
publikováno: 18.04.2016

Právo na náboženskou svobodu a její výkon mají i osoby ve výkonu trestu odnětí svobody, ve vazbě a v ústavech zabezpečovací detence. Již na základě ústavního zaručení svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, vyhlášeného v čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, musí být respektováno právo vězňů navštěvovat bohoslužby a náboženská setkání a držet náboženskou duchovní literaturu a pomůcky. Nikomu nesmí být svévolně odepřen kontakt s duchovním kteréhokoliv náboženského spole-čenství, o jehož existenci nelze mít pochyby, tedy přinejmenším kteréhokoliv registrovaného náboženského společenství. Nikdo nesmí být k rozhovoru s duchovním nucen.

Do míst, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení, ochranná výchova, musí mít duchovní těch registrovaných náboženských společenství, kterým je toto zvláštní právo podle zákona č. 3/2002 Sb. § 7 odst. 1. písm. b) přiznáno, umožněn přístup i styk s vězni a chovanci.

Dějinný přehled

Působení náboženských společenství ve vězeňství, které tradičně nejen zajišťuje výkon náboženské svobody vězněných, ale napomáhá k jejich resocializaci, má v českých zemích velkou tradici, přerušenou až v období komunistické vlády.

„Do tradice duchovní služby českého vězeňství se zlatým písmem zapsal jeden z předních teoretiků vězeňství, katolický kněz Václav Řezáč, působící jako vězeňský kaplan ve Svatováclavské věznici v Praze. Jeho dílo bylo znovuobjeveno a oslaveno v časopise České vězeňství a jeho základní spis s archaickým názvem Vězeňství v posavadních spůsobech svých byl znovu vydán v knižnici toto časopisu.“[1]

Pamětní deska na počest Václava Řezáče byla zasazena na budově československého husitského sboru (kostela) Knížete Václava na Novém Městě pražském, na rohu Václavské a Resslovy ulice.

Náboženská společenství měla přes přerušení v letech 1950–1990 dobrý předpoklad pro rychlou obnovu tohoto působení. Důvod je nasnadě: duchovní i laičtí členové náboženských společenství měli s vězeňstvím z doby totalitního režimu dost osobních zkušeností. Vždyť kolik z nich bylo vězněno ještě v osmdesátých letech! Mezi prvními vězeňskými kaplany v České republice byli kněží a kazatelé, kteří vykonávali svůj trest odnětí svobody jako vězňové svědomí právě tam, kde po převratu začali poskytovat svou péči a kde dobře znali místní podmínky.[2] Nebyla jim neznáma mentalita a problémy odsouzených za nejrůznější trestné činy a také vězeňský personál jim byl z velké části dobře znám.

Novela k zákonu o výkonu trestu odnětí svobody

Zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, novelizovaný zákonem č. 179/1990 Sb., účinný až do 1. 1. 2000, umožnil v ustanovení svého § 48 účast náboženských společenství na resocializaci vězňů a na konání bohoslužeb ve věznicích. Každý uvězněný měl právo zavolat si k rozhovoru duchovního kteréhokoliv náboženského společenství, podle vlastního výběru; nikdo mu nesměl být vnucován. Duchovní docházející do vězení již od roku 1990 poskytují svou péči komukoliv, bez rozdílu vyznání, i příslušníkům jiných než křesťanských vyznání, a také těm, kdo nejsou příslušníky žádného vyznání.

Dohoda o duchovní službě

K posílení postavení zástupců náboženských společenství, docházejících do vězení duchovně pečovat o vězně a k upřesnění jejich postavení a kompetencí

    •       podle shora uvedeného zákona č. 59/1965 Sb. novelizovaného pod č. 179/1990 Sb., zejména podle ustanovení jeho § 48,

    •       podle Listiny základních práv a svobod, uvozené ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., účinným od 2. února 1991,

    •       podle zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, účinného od 1. září 1991, zejména ustanovení jeho § 9 odst. 1 a 2,

    •       a podle zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, učinného od 1.1. 1994, zejména jeho § 15,

byla dne 7. ledna 1994 uzavřenaprvní dohoda mezi

    •       Vězeňskou službou České republiky a

    •       Ekumenickou radou církví v České republice a Českou biskupskou konferencí.[3]

Podle uvedené dohody byl místo do té doby nepříliš důsledně organizované péče vykonávané faráři v místech sídla věznic vytvořen dobře fungující systém péče o vězněné, vykonávaný zástupci různých náboženských společenství.

Další dohody o duchovní službě

Činnost Vězeňské duchovní služby se po roce 1994 výborně osvědčila a došlo k jejímu postupnému rozšíření takřka do všech věznic. V praxi se naráželo na potřebu ještě bližší právní specifikace postavení všech složek, duchovně pracujících ve věznicích. Proto došlo postupně k uzavření dalších podobných dohod,

    •       druhé z 28. června 1999,[4]

    •       třetí z 18. srpna 2008,[5] a

    •       čtvrté z 21. listopadu 2013.[6]

Tato poslední dohoda byla provedena nařízením generálního ředitele Vězeňské služby České republiky č. 28/2015, o organizaci duchovní služby ve Vězeňské službě České republiky ze dne 14. května 2015.[7]

Platné právní předpisy upravující realizaci náboženské svobody ve vězeňství

Působení náboženských společenství ve vězeňství je upraveno několika zákony. Jsou to především:

    •   zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, zejména ustanovení jeho § 15,

    •   zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, který ve svém § 20 odst. 4 stanoví, že náboženské společenství se může podílet na naplňování účelu výkonu trestu poskytováním duchovní služby zejména

    •   konáním bohoslužeb pro zájemce z řad odsouzených,

  • individuálními rozhovory, pastoračními návštěvami a umožněním individuálního přístupu k náboženským úkonům,

    •   vedením studijních hodin k výkladu náboženských textů,

    •   zajišťováním duchovní a náboženské literatury a zpěvníků,

   •  pořádáním přednášek a besed, zejména s etickou tématikou, popřípadě koncertů hudebních skupin a jednotlivců,

    •   při přípravě odsouzených k jejich propuštění,

    •   dalšími vhodnými formami přispívajícími k dosažení účelu výkonu trestu,

   •  zákon o církvích č. 3/2002 Sb. ve svém § 7 odst. 1 písm. b) stanoví mezi zvláštními právy některých náboženských společenství právo pověřovat osoby k výkonu duchovenské činnosti v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, zabezpečovací detence, ochranné léčení a ochranná výchova, 

   •  zákon č. 129/2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů, v ustanovení svého § 11 stanoví, že chovancům se zajišťuje právo na poskytování duchovních služeb, a to poměrně dosti podrobným způsobem.

Vězeňská duchovní služba (VDS)

Od samého počátku poskytují duchovní svou péči ekumenicky, bez konfesního ohraničení. Ti, kdo na základě dohod z roku 1994, 1999, 2008 nebo 2013 přijali své poslání vykonávat svou duchovní službu ve věznicích jako své zaměstnání, mohou být na základě doporučení svého náboženského společenství přijati za pracovníky Vězeňské služby České republiky.Pak používají označení vězeňští kaplanivězeňské kaplanky a tvoří sbor kaplanů, zvaný Vězeňská duchovní služba (VDS), v čele s hlavním kaplanem (hlavní kaplankou).

Vězeňská duchovenská péče (VDP)

Vězeňská duchovní služba (VDS) spolupracuje se zapsaným spolkem Vězeňská duchovenská péče (VDP), která rovněž vysílá do věznic se souhlasem svého vedení své zástupce vykonávat jednotlivé úkony duchovní péče včetně rozhovorů s vězněnými, a to vedle svého obvyklého zaměstnání a bezplatně. Každá osoba pověřená Vězeňskou duchovenskou péčí (VDP) je zavázána docházet do vězeňského zařízení nejméně dvakrát za měsíc.

Uvedený spolek je dobrovolným sdružením křesťanů různých vyznání. Je nadkonfesní organizací působící v ekumenickém duchu. Jejími členy mohou být příslušníci náboženských společenství v jakémkoliv stupni registrace i náboženských společenství dosud neregistrovaných.

Vězeňští kaplani a kaplanky

Každá z uvedených dohod upravila spolupráci Vězeňské služby České republiky a náboženských společenství při jejich duchovním a výchovném působení

    •       na obviněné a obžalované,

    •       na odsouzené a

    •       na chovance ve výkonu zabezpečovací detence.

Podmínkou pro působení ve věznicích je

    •       pověření náboženským společenstvím a 

    •       bezúhonnost.

Ty pověřené osoby, které jsou v pracovním poměru k Vězeňské službě České republiky, se nadále označují jako vězeňští kaplani.

V současné době kaplani jsou

    •       zaměstnanci vězeňské služby,

    •       a současně převážně členy spolku Vězeňská duchovenská péče (VDP), a

    •       příslušejí do deseti různých náboženských společenství.

Působí ve 23 věznicích a vazebních věznicích. Jejich celkový počet se pohybuje kolem 35 osob, mužů i žen. Ženy (vězeňské kaplanky) zastupují i katolickou církev (z hlediska jejich církevního zařazení jde o pastorační asistentky).

Jistý počet dalších zástupců jmenovaných náboženskými společenstvími pracuje mimo pracovní poměr. Ještě větší je počet dobrovolných pracovníků jmenovaných spolkem Vězeňská duchovenská péče. Do věznic dále docházejí jako dobrovolníci zástupci Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, kteří nejsou členy VDP a s ostatními zúčastněnými církvemi nespolupracují. Specifické postavení má Ústředí muslimských obcí: tato náboženská společnost nedisponuje příslušným zvláštním právem, její zástupci však pravidelně navštěvují obviněné a odsouzené ve Vazební věznici Praha Ruzyně na základě povolení ředitele věznice. Pro jejich potřeby je ve věznici zřízena samostatná muslimská modlitebna.

Z publikace Konfesní právo. Koupit lze ZDE.



[1]     RAMEŠ, Pavel, in: TRETERA, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydří, 2002, 10.1, s. 138–144.

[2]     Např. katoličtí kněží František Lízna SJ a Josef Kordík, viz MARTINEK, Michael, K čemu jsou křesťanské církve?, Brno, 2012, s. 135.

[3]     Text Dohody viz internetové stránky Společnosti pro církevní právo <http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/vez-puv.htm> (18. 10. 2015).

[4]     Text Dohody viz Revue církevního práva č. 14–3/1999, Praha, s. 235–240.

[5]     Text Dohody viz Revue církevního práva č. 41–3/2008, Praha, s. 214–219.

[6]     Text Dohody viz Revue církevního práva č. 58–2/2014, Praha, s. 55–61.

[7]     Text nařízení viz internetové stránky Společnosti pro církevní právo <http://spcp.prf.cuni.cz/dokument/NGR_28_2015.pdf> (18. 10. 2015).