oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Miranda warning (jako) ze třetí cenové

autor: Mgr. Vladimír Janošek
publikováno: 13.07.2016

Právní obec, a to včetně té luční, dozajista ví (anebo by přinejmenším vědět měla), že osoba obviněná ze správního deliktu má garantována stejná práva jako osoba obviněná z trestného činu (zejména pak jde o práva výslovně zmíněná v čl. 36 až 40 Listiny, potažmo v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a na úrovni podústavního práva např. v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů), jak je ostatně konstantně judikováno Nejvyšším správním soudem (k tomu srov. např. jeho rozsudky ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27, ze dne 31. 10. 2008, č. j. 7 Afs 27/2008-46, nebo ze dne 30. 7. 2014, č. j. 8 As 33/2014-39).

Ve stejném duchu se pak nese rovněž rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 788/02). A konečně je možné odkázat také na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Engel v. Nizozemsko, Öztürk v. Spolková republika Německo, Campbell a Fell v. Velká Británie nebo Schmautzer v. Rakousko.

Název článku byl zvolen záměrně provokativně (a dvojznačně), neboť v praxi se lze často setkat s tím, že správní orgány prvního stupně, typicky přestupkové komise obcí (proto také výraz „třetí cenová“, jde totiž o pomyslné pěšáky na poli správního trestání), mají o shora uvedené (dalo by se již říci) notorietě pramalé povědomí, pokud vůbec nějaké. Není proto divu, že práva osob obviněných ze správního deliktu jsou tak nejednou pošlapávána [proto také výmluvný výraz „(jako) ze třetí cenové“, vypovídající o přístupu správních orgánů, resp. jednotlivých oprávněných úředních osob, k těmto, a to je třeba mít na zřeteli, základním lidským právům].

Jedním z takových práv je i právo obviněného odepřít výpověď, které je dovozováno na úrovni vnitrostátního práva obecně z čl. 37 odst. 1 Listiny a speciálně pak z čl. 40 odst. 4 Listiny. Dle Evropského soudu pro lidská práva patří právo nevypovídat k obecně uznávaným mezinárodním principům, které – ačkoliv nejsou v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně zmíněny – jsou samou podstatou pojmu spravedlivý proces ve smyslu tohoto článku (Saunders v. Velká Británie, Heaney a McGuinness v. Irsko atd.). Obdobně hovoří také čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Miranda warning je přitom označení pro poučení, které se musí osobě obviněné z trestného činu (či správního deliktu, jak bylo shora zmíněno) ohledně práva odepřít výpověď dostat, v opačném případě nelze k výpovědi učiněné bez takového poučení jako nezákonnému důkazu přihlížet. Jde o doktrínu, jejíž základy položil Nejvyšší soud USA[1] v případu Miranda v. Arizona v roce 1966 na podkladě V. dodatku Ústavy Spojených států amerických (k tomu srov. parémii „nikdo nesmí být nucen svědčit sám proti sobě“). Obsah tohoto poučení je každému nepochybně znám z filmů americké provenience. Skládá se z následujících částí:

Poučovací povinnost ve vztahu k řízení o správním deliktu je obecně upravena v § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), dle něhož platí, že správní orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné.

Poučovací povinnost přitom představuje jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces, zaručeného především v čl. 36 odst. 1 Listiny (nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 1331/07, resp. ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 669/03).

V praxi správní orgán, pokud dojde k závěru, že se jedná o správní delikt, zahájí dle § 46 správního řádu správní řízení a předvolá obviněného jako účastníka tohoto řízení k ústnímu jednání. Předvolání obviněného je zpravidla součástí oznámení o zahájení řízení a po náležitostech dle § 59 správního řádu následuje poučení obviněného. A zde už nastává onen kámen úrazu. Správní orgán totiž obviněného poučuje o ledasčem, ale o jeho základním právu nevypovídat většinou nikoliv. Tento nedostatek nebývá zhojen ani na ústním jednání před započetím výslechu obviněného, přitom i ústní poučení by stačilo.

Sousloví „k výpovědi ani k doznání nesmí být obviněný donucován“, které se objevuje v předvolání v řízení o přestupku (viz § 73 odst. 2 in fine zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), není poučením obviněného o jeho právu nevypovídat. Adresátem této právní normy totiž není obviněný, nýbrž toliko sám správní orgán. Zákonodárce zde tak dal jasně najevo, jakým způsobem má být důkaz výpovědí obviněného proveden, tj. bez použití nezákonného donucení nebo hrozby takového donucení (kam by bylo možné podřadit také naléhání správního orgánu, ať se obviněný přizná, že to pro něj bude daleko lepší). O právu obviněného nevypovídat to však neříká zhola nic.

K tomu srov. závěry uvedené např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 As 4/2010-94: „… to, že k výpovědi ani doznání nesmí být (obviněný z přestupku) donucován, nepředstavuje procesní právo obviněného z přestupku, o kterém měl být poučen… (…) … ale jde o obecné pravidlo, jež musí být splněno, aby bylo vůbec možno uvažovat o spravedlivém řízení…“ Výpověď obviněného provedená za této situace je ergo právně bezcenná, z informací v ní obsažených totiž nelze při rozhodování o vině a trestu vycházet. Pakliže správní orgán tuto skutečnost nereflektuje, má obviněný solidně „nabito“ pro případné odvolací řízení. K tomu pak může přistoupit procesní nepoužitelnost i dalších důkazů v intencích tzv. doktríny ovoce z otráveného stromu (fruits of poisonous tree doctrine), viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3318/09. Nepoužitelnost se týká tedy také těch důkazů, jež jsou od nezákonného důkazu (zde výpovědi obviněného) kauzálně odvozeny. Z této doktríny existuje v praxi celá řada výjimek. Odvozený důkaz lze použít např. tehdy, lze-li předpokládat, že by se správní orgán i bez výpovědi obviněného k tomuto důkazu jinak procesně bezvadným způsobem dopracoval (např. prostřednictvím výpovědi svědka).

Poučení o právu nevypovídat by mělo být správními orgány učiněno v jednoduchém jazyce bez použití odborných výrazů, aby bylo snadno srozumitelné pro laiky bez znalosti právních předpisů v oblasti správního trestání. Pro umožnění praktického a účinného výkonu tohoto práva je poučení obviněnému třeba poskytovat v průběhu správního řízení neprodleně a nejpozději předtím, než je obviněný poprvé správním orgánem vyslechnut. Inspirací pro správní orgány v rovině soft law může být např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU z 22. 5. 2012, o právu na informace v trestním řízení, která zakotvuje právo obviněného z trestného činu být poučen o v ní uvedených právech, a to ať už ústně, nebo písemně. Mezi tato práva je směrnicí zařazeno i právo obviněného nevypovídat [čl. 3 odst. 1 písm. e)]. Poučení by tak mohlo vypadat např. následovně (viz vzorové poučení uvedené ve směrnici po revizi): „Během výslechu správním orgánem nejste povinen odpovídat na otázky týkající se správního deliktu, který jste údajně spáchal. S rozhodnutím v této věci vám může pomoci váš právník.“

Výše uvedeným se ale nechce říci, že by obviněný ze správního deliktu měl jen dvě možnosti – totiž buď od počátku vypovídat a navrhovat důkazy ve prospěch svých tvrzení, nebo až do skončení řízení mlčet a ke své věci se nijak nevyjádřit. Naopak, je na obviněném, jakou procesní strategii zvolí: může tedy od počátku do konce svůj čin popírat; přiznat se k němu a s orgánem vedoucím řízení spolupracovat při objasňování okolností činu; nebo se přiznat, poté (např. v odvolání) ale svůj čin popřít a navrhovat důkazy svědčící pro tuto novou verzi. Obviněný v řízení o správním deliktu není totiž povinen poskytovat správnímu orgánu při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí veškerou potřebnou součinnost, jak to od jiných subjektů správního řízení žádá § 50 odst. 2 správního řádu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008-115). Ze způsobu obhajoby obviněného nelze v žádném případě usuzovat na jeho vinu. A to ani tehdy, když obviněný svou dřívější výpověď změní. Čili, jinými slovy řečeno, obviněnému nemůže být mlčení, změna výpovědi, atp. přičítána k tíži. Na druhou stranu je však dobré vědět, že doznání se obviněného k činu může hrát klíčovou roli při ukládání sankce jako tzv. polehčující okolnost. To je ovšem otázka, jejíž zodpovězení závisí na konkrétních okolnostech daného případu, tj. zejména na důkazní situaci. Tu si musí vyhodnotit sám obviněný (popř. jeho právní zástupce) a v návaznosti na to pak zvolit vhodnou strategii obhajoby.

Shora citovaný případ jen dokresluje skutečnost, že stávající úprava v oblasti správního trestání je zcela nedostatečná. Ustanovení správního řádu upravující obecné správní řízení nereflektují v mnoha ohledech zvláštnosti řízení o správním deliktu. V jednotlivých zákonech (zákon o přestupcích nevyjímaje) jsou pak práva obviněného ze správního deliktu vymezena zcela kuse. To je také příčinou pochybení ze strany správních orgánů, které očividně nejsou s to tato práva obviněného v celém právním řádu (a nadto často i v judikatuře, a to včetně té trestní) detekovat. Formuláře a postupy správních orgánů jsou, jak vidno, přizpůsobeny jen textu správního řádu, potažmo zákonům regulujícím ten či onen úsek veřejné správy. Přijmout kodex správního trestání by proto bylo žádoucí, neboť ve hře toho není zrovna málo. Procesní záruky osob, proti nimž se řízení o správním deliktu vede, je to, oč tu běží.

Tak schválně, kolik asi tak obviněných je správním orgánem v praxi poučováno, např. též o právu na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. § 2 odst. 13 tr. řádu, když z premisy jednoty a vnitřní bezrozpornosti právního řádu (jak bylo výše vyloženo) plyne, že zásady správního trestání mají stejný (ústavní) základ jako zásady v trestním právu?[2] Nutnost aplikovat trestněprávní instituty jednotně i v oblasti správního trestání je pak podle judikatury Nejvyššího správního soudu mj. vynucena právě i absencí jednotného kodexu správního trestání (dalšími argumenty pro takový postup je např. obtížné rozhraničení mezi správními delikty a trestnými činy apod.).

V současné době se mluví často o přípravě nového trestního řádu, a proto není od věci zahájit také debatu o kodifikaci správního práva trestního. Jde totiž o spojité nádoby. Čas kvapí. Nevidím důvod, proč by osoba obviněná ze správního deliktu měla v pomyslné frontě na spravedlnost (férový proces) čekat, až se na ni u soudu dostane řada. Zákonodárce svou pasivitou tomuto stavu nahrává. Celé řadě pochybení jdoucích na vrub správním orgánům by totiž bylo možné předejít výslovnou úpravou práv osob obviněných ze správního deliktu v textu zákona, obdobně jako je tomu v trestním řádu.

Autor je advokátním koncipientem.

Článek je upravenou verzí příspěvku uveřejněného na www.epravo.cz.



[1] Podrobnosti k případu je možno nalézt např. zde: http://www.uscourts.gov/educational-resources/educational-activities/facts-and-case-summary-miranda-v-arizona.

[2] K tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2014, č. j. 2 Afs 67/2013-53, a ze dne 12. 1. 2015, č. j. 3 As 92/2014-32.