Míra příčinné souvislosti mezi protiprávním zásahem a vzniklou újmou jako otázka zásadního právního významu
publikováno: 03.01.2017
III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelů a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelů na soudní ochranu. Ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta pro nepřípustnost.
Stěžovatelé - manžel, syn a rodiče poškozené - se v řízení před obecnými soudy žalobou na ochranu osobnosti marně domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích (každý ve výši 1 mil. Kč) za zásah do soukromí a práva na rodinný život, přičemž tvrdili, že poškozená v prosinci 2003 porodila ve zdravotnickém zařízení žalované M-VIA NOVA spol. s r. o. (v tomto řízení vedlejší účastnice), avšak při jejím ošetření nebyl dodržen správný léčebný postup, v důsledku čehož téhož dne zemřela.
Ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě, který žalobu zamítl, po zrušení tohoto rozsudku Vrchním soudem v Olomouci opětovně žalobu zamítl. Ačkoliv krajský soud připustil, že došlo k chybám v lékařském postupu, tyto chyby neovlivnily nepříznivý výsledek léčebné péče a nejsou v přímé a kauzální souvislosti se smrtí poškozené. Tato pochybení znamenala šanci na přežití v rozsahu 20 %, a v tom je příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem. Krajský soud zároveň dospěl k závěru, že pokud byla šance na přežití 20 % a „ztráta šancí“ (loss of chance) 80 %, byla tato šance natolik nízká, že její ztráta nezakládá odpovědnost žalované, a proto není dána příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem. Inspiroval se přitom anglickým common law, kde je požadováno prokázání tvrzené skutečnosti alespoň na 51 %. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil a následné dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné pro neexistenci otázky po právní stránce zásadního významu. Dovolání směřovalo proti závěru obecných soudů, že musí být prokázána příčina převažující, tzn. více než 50 %, aby mohly být dovozeny sankce z titulu porušení práva na ochranu osobnosti. Stěžovatelé se dovolávali přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu v relevantním znění, kdy právní otázkou je povaha požadované kvality a kvantity příčinné souvislosti a jejího prokázání, která ještě nebyla řešena v rámci Nejvyššího soudu, a obecnými soudy je posuzována zjevně rozdílně. Nejvyšší soud však uzavřel, že se nejedná o otázku právní, ale výlučně skutkovou.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu důvodná. V posuzované věci jde podle názoru Ústavního soudu o námitku typicky právní povahy, a nikoliv o otázku skutkovou. Stěžovatelé neměli žádné výhrady vůči zjištění, jímž bylo stanovení pravděpodobnosti podílu pochybení vedlejší účastnice na úmrtí v rozsahu 20 % na podkladě znaleckého posudku. Otázka vznesená stěžovateli, tedy jaká míra podílu na vzniklé újmě je z hlediska právní odpovědnosti rozhodující, je otázkou právní, a námitky směřující proti jejímu posouzení ze strany odvolacího soudu naplňují dovolací důvod podle ust. § 241 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Postup, který k tomu nepřihlíží, vede k porušení práva na soudní ochranu. Ačkoliv stěžovatelé napadli ústavní stížností i rozhodnutí krajského a vrchního soudu, z důvodu minimalizace zásahů zrušil Ústavní soud pouze usnesení Nejvyššího soudu, neboť se jedná o vrcholný obecný soud, jehož úkolem je sjednocovat a kultivovat judikaturu soudů. Věc se tak vrací k Nejvyššímu soudu, který bude při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3067/13 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud ČR