Mezinárodní vědecká konference „Trestní právo procesní – minulost a budoucnost“

autor: JUDr. Simona Heranová, Ph.D.
publikováno: 06.12.2016

Mezinárodní vědeckou konferenci „Trestní právo procesní – minulost a přítomnost“, která se konala dne 10. 11. 2016 v pražském Karolinu, lze hodnotit jako jednu z nejvýznamnějších událostí, které se v posledních letech na poli trestněprávní vědy uskutečnily. Za aktivní účasti téměř všech profesorů trestního práva z České republiky i Slovenské republiky a dalších významných představitelů oboru trestního práva i souvisejících právních oborů bylo listopadové vědecké setkání koncipováno pořádající katedrou trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy také jako připomenutí sta let od narození prof. JUDr. Antonína Růžka, CSc. (8. 2. 1916 – 26. 11. 2007), dlouholetého vedoucího katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a dlouholetého akademického funkcionáře.

Konference se konala v místech, kudy kráčely dějiny, ve Vlasteneckém sále Karolina, ve kterém zazněla řada příspěvků na aktuální a problematická témata oboru, a to nejen z teoretického hlediska. Žijeme v době, ve které je pociťována potřeba rekodifikace trestního práva procesního, tj. vytvoření zcela nového procesního předpisu (a tím i završení rekodifikace trestního práva započaté novým trestním zákoníkem z roku 2009). Dosavadní dlouholeté bezvýsledné práce na novém trestním řádu ovšem ukazují na to, že problémem dosud neúspěšného legislativního úsilí je nalézt základní ucelenou koncepci trestního procesu jako celku, sjednotit se na zcela stěžejních principech, na kterých je třeba stavět, a vyhnout se takové právní úpravě, která se sice v lepších případech inspiruje ve vědecky podrobně rozebraných jednotlivých instrumentech, tyto však přejímá nekoncepčně, vytržené z kontextu, případně volí nevhodný kompromis mezi dvěma nesourodými přístupy. Nehledě na akutní potřebu řešení těchto otázek není příliš pravděpodobné, že se k zamyšlení nad nimi sejde tolik erudovaných osobností, z nichž někteří se vedle akademického působení podílejí i na přípravných pracích nového trestněprávního kodexu anebo působí v aplikační praxi, jako se to stalo na této konferenci.

Konference byla vnitřně rozdělena do několika bloků podle hlavních témat, jimiž se ve svých pracích zabýval profesor Antonín Růžek.

První část konference věnovanou základním zásadám trestního řízení otevřel svým příspěvkem prof. JUDr. Vladimír Kratochvíl CSc., který se zaměřil na tuto problematiku především z hlediska způsobu vyjádření základních zásad trestního řízení v novém kodexu trestního práva procesního, a to s ohledem na jejich význam při výkladu a aplikaci nové trestně procesní právní úpravy orgány činnými v trestním řízení. Aktuálně připomenul především v kontextu probíhající europeizace českého trestního práva také problematiku kritérií přípustných či nepřípustných výjimek z těchto základních zásad. K otázce, zda v připravovaném trestním řádu je třeba základní zásady trestního řízení výslovně zakotvit, uzavřel jednoznačně pozitivní odpovědí. S tím vyjádřil souhlas v následujícím příspěvku i prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., který jednak připomenul stěžejní monografii profesora Růžka Obžalovací zásada v československém socialistickém trestním řízení[1] včetně historických konotací a jednak se vyjádřil k některým problémům, o kterých zmíněná monografie pojednává. Vedle „věčné“ problematiky pojetí skutku podrobněji rozebral také aktuální otázku soukromé a subsidiární žaloby a přiklonil se k již dávno vyjádřeném Růžkovu názoru, že i z hlediska soudobé situace by institut soukromé žaloby vedl k nežádoucí „privatizaci“ trestního procesu, nicméně subsidiární (podpůrná) žaloba by naproti tomu měla své opodstatnění nejen vzhledem k modernímu trendu posilování role poškozeného v trestním řízení. Další vystupující prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D. také považuje za vhodné explicitní zakotvení základních zásad do připravovaného kodexu, což rozebral ve svém příspěvku, v němž se podrobněji zaobíral jednotlivými základními zásadami trestního řízení z hlediska legislativních prací v době, kdy byl předsedou legislativní komise pro vytvoření nového trestního řádu. Vyjádřil také kladné stanovisko k posílení prvků kontradiktornosti v trestním řízení před soudem, které spatřuje v zakotvení důkazního břemene státního zástupce. Proti posledně uvedenému názoru poměrně ostře kontroval prof. JUDr. Jaroslav Fenyk, Ph.D., DSc. Ve svém příspěvku „Trestní řízení a důkazní břemeno“ připomenul rezervovaný přístup k této otázce, který zastával nejen profesor Růžek, ale například i profesor Solnař. Zdůraznil typický rys institutu formálního důkazního břemene, tedy že v kontinentálním procesu jde o prvek civilního řízení, pro které platí zásada projednací a jeho výsledek je závislý na procesní aktivitě stran, pročež jeho naroubování do trestního procesu ovládaného zásadou vyhledávací, zásadou materiální pravdy a navíc limitovaného principem presumpce neviny není funkčně možné.

Z hlediska slovenské právní úpravy navázal na řešené téma prof. JUDr. Jaroslav Ivor, DrSc. svým příspěvkem „Zjišťování materiální pravdy v přípravném řízení“, v němž konstatoval, že ačkoliv bylo deklarovaným cílem slovenského zákonodárce při rekodifikaci slovenského trestního procesu posílit kontradiktorní stadium trestního řízení, tedy řízení před soudem, vzhledem k rozsahu dokazování v přípravném řízení k naplnění tohoto cíle v praxi nedošlo. Kritizoval také stav, kdy slovenští prokurátoři podávají tzv. formální obžaloby, tj. trestní věc předkládají soudu i tehdy, pokud mají rozumný důvod pochybovat o tom, zda unesou své důkazní břemeno.

Tematickým rámcem dalších tří příspěvků byla otázka totožnosti skutku a zásady ne bis in idem. Prof. JUDr. Dagmar Císařová DrSc. v příspěvku „Problematika totožnosti skutku“ připomenula významné, stále platné a inspirativní vědecké závěry, které k této otázce vyjádřili profesor Růžek i profesor Solnař a s odkazem na jejich myšlenky zdůraznila, že přetrvávající úskalí této problematiky byla v aktuálním českém trestním procesu ještě prohloubena odlišným chápání skutku v případě pokračování v trestné činnosti z hlediska trestního práva hmotného a procesního. Poukázala na řadu zahraničních úprav, které si v případě více „dílčích útoků“ často vystačí s řešením v podobě opakování trestné činnosti. Přihlásila se k názoru, že chybou rekodifikace trestního práva v České republice byla oddělená rekodifikace trestního práva hmotného a trestního práva procesního.[2] S otázkou totožnosti skutku pak úzce souvisí i uplatňování zásady ne bis in idem v trestním řízení, kterému se věnoval Doc. JUDr. Tomáš Gřivna, Ph.D. Ten v příspěvku „Totožnost skutku de facto a de iure“ vzpomenul právní polemiku, kterou na toto téma vedli v odborné literatuře profesor Antonín Růžek a doktor Alois Burda, z hlediska aktuální situace pak rozebral ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva praktické problémy spojené s touto zásadou v případech daňové trestné činnosti. Jejímu uplatňování v rozhodnutích slovenských soudů se následně věnoval prof. JUDr. Jozef Čentéš, Ph.D., který se vedle souběhu trestního řízení a daňového řízení zaměřil i na vztah trestního řízení s řízením přestupkovým nebo kárným.

V další části konference se pozornost zaměřila na otázky spojené s dokazováním v trestním řízení. Uvedl ji prof. JUDr. Ivan Šimovček, CSc. svým příspěvkem „K některým aspektům přípustnosti důkazů v trestním řízení“, v němž se zabýval otázkou důsledků nedodržení požadavků na řádný, spravedlivý proces při získávání, provádění a hodnocení důkazů. Kritizoval v této souvislosti praxi některých slovenských soudů, které důkazy předložené obhajobou a priori považují za účelové. Doc. JUDr. Jana Tlapák Navrátilová, Ph.D. vystoupenímna téma procesní použitelnosti důkazů získaných při porušení zásad spravedlivého procesu fakticky navázala na předřečníka, když ve svém příspěvku nazvaném „Aktuální otázky dokazování v trestním řízení“ poukázala na dopady kontroverzního rozhodnutí pléna Ústavního soudu ČR č. 4/14 ze dne 19. 4. 2016, z nějž vyplývá závěr, že nadále bude nutné důkazy opatřené v přípravném řízení na základě rozhodnutí nezákonného soudce (jehož příslušnost byla teoreticky v souladu s § 26 tr. řádu založena fakticky svévolnou volbou státního zástupce) považovat za neúčinné.

Prof. JUDr. Jozef Záhora Ph.D. kritizoval nevhodnou formulaci slovenské právní úpravy v otázce přípustnosti použití záznamu z odposlechu jako důkazu získaného v jiné trestní věci. Poukázal na to, že na rozdíl od české právní úpravy, kde byla z příslušného ustanovení trestního řádu vypuštěna podmínka použitelnosti záznamu spočívající v tom, že trestní řízení v jiné trestní věci musí být vedeno současně, ve slovenském trestním řádu podmínka zůstala. V jejím důsledku tak řada představitelů především aplikační praxe zastává podle něj nesprávný názor, že trestní řízení musí být vedeno ve stejné době (termín současně chápe z časového hlediska). K problematice důkazu opatřeného obhájcem se ve svém příspěvku vyjádřil doc. JUDr. Alexandr Nett, CSc.. Zdůraznil význam principu kontradiktornosti řízení, které se z hlediska obhajoby projevuje především v podobě práva na informace. Za žádoucí označil zakotvení právní úpravy řešící důkazní prostředek jako způsob opatření důkazu v případě pramene důkazu vyhledaného obhájcem. 

Doc. JUDr. Sergej Romža, Ph.D. se následně věnoval otázce předmětu a rozsahu dokazování při rozhodování o vazbě, a to především ve vztahu k vágnosti zákonného zakotvení pravidla vyplývajícího z § 72 odst. 2 slovenského trestního řádu, že obviněný musí být před rozhodnutím o vazbě vyslechnut. JUDr. Olga Sovová Ph.D. uzavřela tento tematický blok rozborem řady specifických problémů, které s sebou nese dokazování v medicínských sporech z pohledu práva veřejného i soukromého.

V odpolední části konference se vystoupení zaměřila na aktuální otázky trestního stíhání. Prof. JUDr. Jan Musil, CSc. ve svém příspěvku „Místo přípravného řízení v celkové struktuře trestního řízení“ poukázal na potřebu ujasnění této otázky při pracích na připravované rekodifikaci trestního procesu. S přihlédnutím k současným zkušenostem i řadě zahraničních právních úprav dospěl k závěru, že de lege ferenda by mělo zůstat zachováno významné postavení přípravného řízení a postavení státního zástupce jako dominus litis (oproti zavedení vyšetřujícího soudce). Těžiště dokazování by se mělo zásadně přenést do stadia řízení před soudem, ovšem s tím, že za jasně stanovených podmínek by při zachování proporcionality v kolizích práva na spravedlivý proces a požadavku na ochranu před závažnou kriminalitou bylo možné v přípravném řízení provádět v řízení před soudem následně použitelné důkazy v odůvodněných případech dokonce v širší míře, než je tomu doposud.

Z pohledu slovenské právní úpravy a aplikační praxe navázal na tyto otázky doc. JUDr. Petr Polák, Ph.D. s vystoupením na téma teoretické a aplikační problémy přípravného řízení.V obecné rovině zdůraznil, že rozhodující není rozsah, v jakém je trestní věc v přípravném řízení objasňována, ale jaký mají provedené důkazy význam ve stadiu řízení před soudem. Věčné problémy spojené s otázkou především procesní použitelnosti důkazů obstaraných v přípravném řízení v následném řízení před soudem označil za teoreticky řešitelné (a de facto vyřešené), vyplývající však z toho, že aplikační praxe tato úskalí dovede sice analyzovat, ale nedovede na ně adekvátně reagovat. V konkrétnější rovině zaměřené na řízení před soudcem pro přípravné řízení rozvinul slovenský úhel pohledu na tuto problematiku doc. JUDr. Jaroslav Klátik, Ph.D. Rozebral význam rozhodnutí, která soudce v přípravném řízení činí a upozornil v této souvislosti na vhodnost trestněprávního doškolování soudců, kteří agendu vykonávají, ač jsou jinak zaměřeni na právo civilní.

K aktuálním otázkám souvisejícím s rekodifikací českého trestního práva procesního se vrátil JUDr. Jiří Říha, Ph.D. ve svém příspěvku „Zajišťovací prostředky ve světle rekodifikace trestního řízení“, v němž zmínil vedle obecných východisek i jednotlivé instituty sloužící především k zajištění osob, o jejichž zachování, případně zavedení se de lege ferenda uvažuje. Z nových, navrhovaných institutů upozornil například na institut pátrání, inspirovaných především z německé právní úpravy, či pořádkové zajištění svědka, které zná slovenská právní úprava. Následně se prof. Oto Novotný, CSc. zaměřil na otázku odklonů v trestním řízení, které podrobněji rozebral, a vyjádřil znepokojení nad tím, že z hlediska počtu trestních věcí, které skončí některým z odklonů, přestávají tyto instituty dostávat svému názvu, neboť se stávají pravidelným, nikoliv výjimečným způsobem vyřízení trestních věcí.

Posléze přišly na řadu témata přesahující dosavadní ryze trestněprávně procesní rámec. Blok věnující se souvisejícím oborům práva uvedl prof. JUDr. Aleš Gerloch CSc. vystoupením zaměřeným na ústavní kautely trestního řízení v České republice. V přímé návaznosti na úvodní témata rozebral ústavněprávní roviny některých dalších základních zásad trestního řízení, vedle presumpce neviny, také zákaz retroaktivity v neprospěch pachatele či zásadu dvouinstančnosti trestního řízení. V navazujícím příspěvku „Ústavněprávní základy práva na spravedlivý proces v kontextu judikatury Evropského soudu pro lidská práva“ se prof. et doc. JUDr. Karel Klíma CSc., dr. hab. zaměřil na vymezenou problematiku především z hlediska přípravného řízení trestního. Uvedl, že vztah ústavního práva a trestního řízení lze nacházet v odpovědnosti státu za ochranu lidských práv a svobod, při zvýšené ochraně fyzické osoby ve vertikálním konfliktu s veřejnými zájmy.

K problematice totožnosti skutku a zásady ne bis in idem z hlediska trestního a správního řízení se vrátil doc. JUDr. Martin Kopecký, CSc., který podrobně rozebral procesní konflikty posouzení skutku jako trestného činu nebo přestupku. Poukázal na to, že nová úprava přestupkového práva, která má nabýt účinnosti 1. 7. 2017 upravuje možnost zrušení pravomocného rozhodnutí o přestupku z důvodu možného konfliktu s projednáním téhož skutku v trestním řízení ve speciálním přezkumném řízení a lze očekávat, že nějaký způsob řešení těchto konfliktů bude upravovat i připravovaná rekodifikace trestního práva procesního.

Stylovým zakončením celé události byly příspěvky zaměřené na historickoprávní aspekty. Prof. JUDr. Michal Skřejpek, DrSc. hovořil o mimořádných trestních porotách a retroaktivitě v římském právu. Poukázal na to, že již ve starém Římě řešili důsledky toho, že norma je vždy o krok pozadu za reálným stavem, za vývojem společnosti, a proto také často s logickým zpožděním reaguje až na konkrétní dříve nastalou situaci, a to například v podobě mimořádných trestních porot. Ty vznikaly v reakci na některé rozsáhlejší případy trestné činnosti, u nichž se standardní způsob řešení ukázal nedostatečným. Doc. JUDr. Ladislav Soukup, CSc. pak seznámil účastníky konference s organizací a příslušností československých vojenských soudů po roce 1945. JUDr. Vladimír Pelc, Ph.D. připomenul „zlatý fond“ nauky trestního práva procesního a vyzdvihl stále inspirativní díla profesora Storcha a Miřičky ve svém příspěvku „Excelence české a slovenské nauky trestního práva v první polovině 20. století.“

Poslední dva příspěvky pak přiblížily historická období ve spojitosti s osobností profesora Antonína Růžka. JUDr. Ivana Bláhová, Ph.D. hovořila o rekodifikaci trestního práva procesního v době právnické dvouletky a úloze Antonína Růžka, především se zaměřením na jeho působení na trestním odboru Ministerstva spravedlnosti ČSR. JUDr. Jiří Šouša Ph.D. zasvětil posluchače do situace a podmínek studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v době, kdy jí profesor Růžek studoval, tj. ve druhé polovině třicátých let minulého století.

Výsledky konference na závěr stručně shrnul jménem organizátorů prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., vedoucí katedry trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy.

Konferenci lze ve svém celku označit jako jedinečnou příležitost vyslechnout a konfrontovat názory nejvýznamnějších představitelů trestního práva v České republice a Slovenské republice na aktuální témata oboru trestního práva procesního a jeho širších souvislostí. V situaci, kdy je v zásadě konsensuálně konstatována potřeba rekodifikace trestního práva procesního v České republice, nicméně letité leč dosud bezvýsledné práci na jejím zformulování dosud nedošly svého konce ve formě předložení textu, který by doputoval do Parlamentu České republiky, se ukazuje, nakolik jde o témata závažná a náročná. Ukazuje se, že konference byla mimořádnou příležitostí vyslechnout názory předních představitelů nauky trestního práva v obou sousedících republikách, které spojuje společná minulost. Takových příležitostí by bylo zapotřebí daleko více. Z příspěvků jednotlivě i ve svém souhrnu vyplynulo, že řešené problémy nemají význam zdaleka pouze v rámci úvah de lege ferenda, ale jedná se o aktuální obtíže, se kterými se často musí aplikační praxe vypořádat, ať již na ně je v trestním řádu výslovně pomýšleno či nikoliv. Základní zásady trestního řízení, zásada ne bis in idem, kontradiktornost v trestním řízení, význam přípravného řízení a v něm opatřených důkazů a řada dalších nejsou zdaleka otázkami, jejichž řešení by příslušelo pouze akademické obci či zákonodárci, ale jsou stěžejními problémy, které musí aplikační praxe řešit dnes a denně a často tak činí ke škodě věci bez dostatečné znalosti trestněprávní nauky. Příspěvky z konference budou naštěstí publikovány v monografii, která vyjde v nakladatelství Leges Praha.

Autorka je odborná asistentka na katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy a asistentka místopředsedy Vrchního soudu v Praze.