oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Má dlužník „právo na reorganizaci“?

publikováno: 15.12.2017

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) částečně zamítl a částečně odmítl ústavní stížnost obchodní společnosti Healthcare Construction a. s.

Stěžovatelka se domáhala, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Městského soudu v Praze, spočívajícím v „nerozhodnutí“ o způsobu řešení jejího úpadku z důvodu údajné nemožnosti předvídat skutečnou výši a složení pohledávek insolvenčních věřitelů, bylo porušeno její právo na soudní ochranu a aby zakázal městskému soudu v tomto porušování pokračovat. Ve svém podání mj. odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 703/16)

Stěžovatelka se u městského soudu domáhala zjištění svého úpadku a povolení jeho řešení reorganizací, přitom předložila i reorganizační plán. Insolvenční soud rozhodl tak, že se zjišťuje úpadek stěžovatelky, ustanovil insolvenčního správce, nařídil jednání k přezkoumání pohledávek a svolal schůzi věřitelů. Odmítl však spojit své rozhodnutí o úpadku s rozhodnutím o reorganizaci (§ 148 odst. 2 insolvenčního zákona) proto, že o způsobu řešení úpadku rozhodne v závislosti na zjištění podmínek přípustnosti reorganizace, na dalším průběhu řízení, na stanovisku schůze věřitelů a se zohledněním vyjádření insolvenčního správce. Přestože stěžovatelka předložila seznam věřitelů, a byl předložen souhlas s reorganizací, podle stěžovatelky téměř 70 % většiny nezajištěných věřitelů počítané dle výše pohledávek, podle soudu nelze v této fázi řízení předvídat skutečnou výši a složení pohledávek insolvenčních věřitelů. Stěžovatelka se však domnívá, že jsou-li splněny podmínky podle § 148 odst. 2 insolvenčního zákona (tzv. předjednaná reorganizace), je povinností soudu s rozhodnutím o úpadku spojit i rozhodnutí o povolení reorganizace.

Městský soud dospěl k závěru, že v souzené věci jsou důvodné pochybnosti zejména o poctivosti daného záměru, přičemž ve svém vyjádření vysvětlil, a to s poukazem na konkrétní skutečnosti, jak k tomu dospěl. V tomto ohledu Ústavní soud nemá, co by závěru městského soudu o existenci důvodných pochybností vytknul. Klíčovou otázkou tak zůstává, zda jím zvolený postup, kdy své rozhodnutí „odložil“ na dobu po skončení přezkumného jednání a schůze věřitelů (§ 149 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona), je z hlediska ústavnosti akceptovatelný.

V tomto ohledu nutno vzít v úvahu, že insolvenční zákon dlužníkovi dává právo svou reorganizaci iniciovat a podat návrh na její povolení (§ 148 odst. 2, § 317 odst. 1 insolvenčního zákona), s čímž koresponduje povinnost soudu o podaném návrhu „stanoveným postupem“ rozhodnout, nicméně vyvstává otázka, zda existuje dlužníkovo „právo na reorganizaci“ (případně jakou měrou může být na takovém právu dotčen), zvláště pak v případě tzv. reorganizace konsensuální, jako je tato (tedy kdy dlužník nesplňuje podmínky § 316 odst. 4 insolvenčního zákona). Jsou to totiž insolvenční věřitelé, kdo je oprávněn rozhodnout o tom, zda úpadek bude řešen reorganizací anebo konkurzem (srov. § 148 odst. 2, § 150 až 153 insolvenčního zákona).

Insolvenční soud stál před otázkou, zda a případně jakým způsobem má důvodné pochybnosti o poctivosti záměru promítnout do svého dalšího postupu. Zde by přicházely v úvahy dvě možnosti – buď návrh na reorganizaci zamítnout, nebo ji povolit a řešit spornou otázku dodatečně. Obě řešení mají svá úskalí (blíže viz body 35 a 36 nálezu). Ústavní soud za dané situace nemůže hodnotit sporný postup insolvenčního soudu jako svévolný zásah či projev libovůle, jež jsou v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť součástí na rovnost v ochraně vlastnického práva a práva podnikat je rovněž povinnost státu poskytovat ochranu i v rámci vztahů mezi osobami soukromého práva navzájem. Není sice procesními pravidly explicitně předpokládán, nelze však ani dospět k jednoznačnému závěru, že by byl vyloučen. Ústavní soud se tímto nemíní vyjadřovat k otázce zákonnosti daného postupu (ani předjímat jiná možná řešení v rámci obecné justice), neboť z hlediska ústavnosti je podstatné toliko to, zda za daného stavu lze interpretaci a aplikaci insolvenčního zákona skutečně označit za projev „libovůle“ v soudním rozhodování, jak bylo stěžovatelkou namítáno. K takovému závěru Ústavní soud s ohledem na výše uvedené důvody očividně dospět nemohl.

Právní věty:

I. Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a projevem libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod není, postupuje-li insolvenční soud při aplikaci § 148 odst. 2 insolvenčního zákona v souladu s principem ochrany věřitelů vyjádřeným v § 5 písm. a) insolvenčního zákona, jakož i principem dobré víry a poctivého záměru navrhované reorganizace (včetně reorganizačního plánu), který lze vyvodit z § 317 odst. 2, § 323, § 326 odst. 1 písm. a) a § 348 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.

II. Ani v počátečním stadiu insolvenčního řízení se nemůže insolvenční soud omezit jen na posouzení předpokladů aplikace § 148 odst. 2 insolvenčního zákona, ale rovněž musí posoudit, zda jsou splněny podmínky pro povolení reorganizace z věcného hlediska, a to i s použitím generální klauzule dobré víry dlužníka a „poctivosti“ záměru z hlediska rizik, popř. výhod okamžitého povolení reorganizace pro insolvenční věřitele s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2849/17 je dostupný  ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.