oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Lhůty k podání a doplnění dovolání

autor: JUDr. Jana Bílková, Mgr. Veronika Vlčková
publikováno: 06.05.2016

O právních otázkách spojených s institutem dovolání v české procesní úpravě bylo již napsáno mnoho významných řádek, judikatorních i literárních. Dosud jsou však z podání dovolatelů mnohdy patrny nejasnosti, a to jak o obligatorním obsahu dovolání (zejména v otázce vymezení přípustnosti dovolání), tak o běhu zákonem nebo soudem stanovených lhůt k doplnění dovolání za účelem, aby nebylo dovolacím soudem pro (včas neodstraněné) vady odmítnuto. V našem článku jsme se proto rozhodly popsat možnosti výkladu současné právní úpravy lhůt k podání a doplnění obsahu dovolání.

I. Právní úprava běhu lhůty k doplnění dovolání o vymezení rozsahu dovolání, dovolacího důvodu a přípustnosti dovolání

Obligatorní obsah dovolání občanský soudní řád vymezuje v § 241a odst. 2. Dle tohoto ustanovení (ve znění účinném od 1. 1. 2013) musí být v dovolání „vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh)“. Podle § 241 odst. 1 věty první o. s. ř. dále platí, že dovolatel musí být v dovolacím řízení zastoupen advokátem nebo notářem, není-li zákonem stanoveno jinak.

Až potud se právní úprava zdá být vcelku jednoznačná, když srozumitelně vytyčuje obligatorní obsahové prvky dovolání, jakož i podmínku povinného právního zastoupení dovolatele (s výjimkami vymezenými v § 241 odst. 2 o. s. ř.). K jistým výkladovým nejasnostem však dochází tehdy, není-li podané dovolání od počátku bezvadné, tj. nevykazuje-li shora popsaný obsah. V takovém případě vyvstává otázka běhu lhůt pro doplnění dovolání.

Právní úprava běhu lhůty pro doplnění dovolání o rozsah dovolání (rozsah, ve kterém se rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadá), dovolací důvod (nesprávnost právního posouzení věci) a vymezení přípustnosti dovolání je zakotvena v ust. § 241b odst. 3 o. s. ř., které je citováno níže.

Ust. § 241b odst. 3 o. s. ř. (ve znění po novele provedené zákonem č. 404/2012 Sb., s účinností od 1. 1. 2013):

„Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nebyla-li v době podání dovolání splněna podmínka uvedená v § 241, běží tato lhůta až do uplynutí lhůty, která byla dovolateli určena ke splnění této podmínky; požádal-li však dovolatel před uplynutím lhůty o ustanovení zástupce (§ 30), běží lhůta podle věty první znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o této žádosti rozhodnuto.“

Předmětné ustanovení obsahuje pravidla pro stanovení běhu lhůty, v níž je možno doplnit dovolání o shora uvedené obligatorní znaky, které v dovolání nejsou obsaženy (srov. právní úpravu v § 242 odst. 4 o. s. ř. o změnách vymezení důvodu a rozsahu dovolání, na které nedopadá § 241b odst. 3 o. s. ř. o vadách dovolání a doplnění obsahu dovolání). Ačkoli se toto ustanovení na první pohled nejeví nijak složité, v praxi je pro dovolatele často spojeno s výkladovými problémy. Není vždy plně zřejmé, dokdy je možno dovolání doplnit o zákonem stanovený obsah a kdy je již nezbytné dovolání pro (nenapravené) vady dovolacím soudem odmítnout. Výklad nejasností, resp. poskytnutí možných vodítek, je pak cílem tohoto příspěvku.

II. Náprava obsahových nedostatků dovolání právně zastoupeným dovolatelem

Jak je patrno ze shora citovaného ust. § 241b odst. 3 o. s. ř., dovolání, jež neobsahuje rozsah, ve kterém se pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadá, důvod dovolání nebo zdůvodnění přípustnosti dovolání (ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.), lze o předmětné údaje doplnit toliko v rámci lhůty k podání dovolání.[1]

Lhůta pro podání dovolání je zákonem stanovena na dva měsíce a běží od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, popř. od doručení opravného usnesení, bylo-li odvolacím soudem vydáno (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta k podání dovolání je přitom zachována i tehdy, pokud bylo dovolání podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahovalo-li rozhodnutí odvolacího soudu poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u kterého se dovolání podává, nebo obsahovalo-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, je možno podat dovolání do tří měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu.

Pravidlo, že dovolání lze doplnit o zákonem stanovený obligatorní obsah toliko během lhůty k podání dovolání (ve smys­lu § 240 odst. 1 a 3 o. s. ř.), se však s ohledem na konstrukci ust. § 241b odst. 3 o. s. ř. vztahuje pouze na ta dovolání, u kterých byla již v době (včasného) podání splněna podmínka právního zastoupení dovolatele (srov. § 241b odst. 3 větu druhou před středníkem o. s. ř.).

V případě, že dovolatel nebyl v okamžiku podání dovolání právně zastoupen, nelze vycházet z ust. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. Stanovení lhůty pro doplnění obsahu dovolání se pak odvíjí od věty druhé předmětné právní normy, která (v obou svých částech, tj. před i za středníkem) cílí na případy, kdy dovolatel od počátku nebyl řádně právně zastoupen.

III. Běh lhůty k doplnění obligatorního obsahu dovolání u právně nezastoupeného dovolatele

Druhým pravidlem plynoucím z § 241b odst. 3 o. s. ř., a to z části věty druhé před středníkem, je pravidlo soudcovské lhůty pro volbu advokáta a doplnění dovolání. Hned na počátku je však nutno upozornit na to, že toto pravidlo se uplatní pouze tehdy, pokud samotné dovolání bylo podáno včas, tj. v rámci běhu dovolací lhůty vymezené zákonem v ust. § 240 o. s. ř.[2] V opačném případě musí být dovolání bez dalšího (tj. aniž by byl dovolatel soudem vyzván k volbě právního zástupce a doplnění obsahu dovolání) odmítnuto pro opožděnost.

Pravidlo soudcovské lhůty se vztahuje na dovolatele, kteří v době podání dovolání nedostáli podmínce uvedené v § 241 o. s. ř., tj. nebyli zastoupeni advokátem (bylo-li to zákonnou povinností dovolatelů). Soud prvního stupně tyto dovolatele vždy, bylo-li dovolání podáno včas, poučí o tom, že dovolání má vady, které vady to jsou, dokdy je nutno vypočtené vady odstranit, a co se stane, pokud vady nebudou během vymezené lhůty odstraněny. Lhůta pro doplnění dovolání pak dovolatelům běží až do uplynutí lhůty, která jim byla soudem v obsahu výzvy stanovena pro nápravu vady, jež spočívala v nedostatku advokátního zastoupení.

Podal-li tedy dovolání dovolatel, u kterého byla dána povinnost právního zastoupení a který byl z tohoto důvodu civilním soudem řádně poučen a vyzván k nápravě uvedeného nedostatku podmínky řízení, prodlužuje se tak běh dovolací lhůty, resp. lhůty k doplnění obligatorního obsahu dovolání, až do dne, kterým uplyne lhůta určená soudem k tomu, aby dovolatel odstranil nedostatek povinného právního zastoupení.

Ve vztahu k pravidlu soudcovské lhůty pro doplnění dovolání, resp. k podání řádného dovolání v případě původně nezastoupených dovolatelů, je nezbytné poznamenat, že tato lhůta má být soudem stanovena tak, aby ji bylo možno považovat za přiměřenou. Jak uvedeno shora, lhůtu ke zvolení advokáta (která je zároveň lhůtou k odstranění obsahových vad dovolání podle § 241b odst. 3 věty druhé před středníkem o. s. ř.) určuje soud prvního stupně podle vlastní úvahy, do které v zásadě nelze zasahovat.

K zásahu ze strany Nejvyššího soudu či Ústavního soudu by mohlo dojít toliko tehdy, byla-li by lhůta stanovená soudem prvního stupně vyhodnocena jako excesivní a nepřiměřená. Takový zásah by však vyvolal řadu otázek, a to se zřetelem k tomu, že stanovení lhůty k podání řádného dovolání advokátem je (i vzhledem k dikci § 241b odst. 3 o. s. ř.) plně v diskreci soudu prvního stupně.

V souvislosti s uvedeným je po podání vadného dovolání nezastoupeným dovolatelem nutné, aby soud vyhodnotil, jakou lhůtu je možno pokládat za přiměřenou. Je otázkou, zda za proporcionální lhůtu stanovenou soudem podle § 241b odst. 3 věty druhé o. s. ř. nemá být považována pouze lhůta, která je v součtu shodná s dvouměsíční lhůtou pro podání dovolání (běžící od doručení rozhodnutí odvolacího soudu), popř. lhůta delší, tj. lhůta, která uplyne až po skončení zákonem předepsané dvouměsíční lhůty k podání dovolání (nikoli naopak). V opačném případě by totiž mohl nastat stav, který je popsán dále.

Dovolatel, jenž má právo podat dovolání (a to i dovolání nikoli bezvadné) do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (nebo během delší lhůty, byl-li dovolatel odvolacím soudem nesprávně poučen, či nebyl-li o dovolání poučen vůbec), podá dovolání např. na počátku zákonem stanovené dovolací lhůty, a to bez právního zastoupení. Soud prvního stupně následně dovolateli určí lhůtu pro volbu advokáta, tj. i lhůtu k doplnění obsahu dovolání.

Délka dané lhůty pak bude odvislá toliko od úvahy soudu, jak již bylo uvedeno výše, když zákonná úprava tu soudu žádné meze nestanoví. Soud má proto pravomoc nezastoupenému dovolateli vytyčit i lhůtu s kratším trváním, než je zákonná lhůta k podání dovolání jako taková. Z toho lze dovodit, že pokud bude dovolatel ve smyslu zásady vigilantibus iura scripta sunt bdělý svých práv a podá dovolání na počátku zákonem vymezené lhůty, dostane se často do nerovného vztahu s osobami, které s podáním dovolání k soudu vyčkaly na konec zákonné lhůty a mohly si dovolací argumentaci chystat delší dobu, protože lhůta k doplnění obsahu dovolání prvně uvedenému dovolateli fakticky uplyne dříve než lhůta, která je pro podání dovolání kogentně stanovena zákonodárcem. Takový výklad však bezesporu není žádoucí, neboť by vedl ke zkrácení procesních práv „bdělých“ dovolatelů.

Vzhledem k uvedenému je proto nutno konstatovat, že lhůta k doplnění dovolání, tj. k podání řádného dovolání dovolatelem, který si na výzvu soudu zvolil pro dovolací řízení advokáta nebo notáře, má být soudem prvního stupně stanovena tak, aby určením lhůty nedošlo ke zkrácení zákonných dovolacích lhůt (ve smyslu § 240 odst. 1 a 3 o. s. ř.).

IV. Lhůta k doplnění obsahu dovolání u nezastoupených dovolatelů, kteří podali žádost o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení

Třetí pravidlo pro určení běhu lhůty k doplnění dovolání se pak vztahuje na případy, kdy advokátem nebo notářem nezastoupený dovolatel požádá soud před uplynutím lhůty k podání dovolání (a to jak v rámci zákonem stanovené lhůty k podání dovolání podle § 240 o. s. ř., tak i během lhůty prodloužené soudem ve smyslu § 241b odst. 3 věty druhé před středníkem o. s. ř.) o ustanovení právního zástupce podle § 30 o. s. ř. V daných případech počíná lhůta pro doplnění obsahu dovolání běžet znovu až od právní moci usnesení, kterým bylo o žádosti o ustanovení advokáta rozhodnuto. Rozhodnutím o návrhu na ustanovení advokáta se v tomto smyslu rozumí zamítnutí i vyhovění žádosti. Není tu rozhodující, zda byl právní zástupce dovolateli civilním soudem ustanoven nebo zda se tak nestalo.

Ust. § 241b odst. 3 věty druhé za středníkem o. s. ř. má charakter lex specialis, a proto je nutno jej aplikovat namísto zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání, jež počíná běžet od doručení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Priorita tohoto ustanovení ovšem nastupuje i v poměru se soudcovskou lhůtou, která by se podle § 241b odst. 3 věty druhé před středníkem o. s. ř. použila v případě, že by dovolatel o ustanovení advokáta nepožádal.

Byť by v uvedené souvislosti bylo možno poukázat na jistou nerovnost účastníků dovolacích řízení, spočívající v tom, že dovolateli, který požádal o ustanovení právního zástupce, se automaticky prodlouží lhůta k podání řádného dovolání (až o dva měsíce) bez ohledu na to, zda žádost o ustanovení advokáta byla podána zjevně bezdůvodně či nikoli, a to oproti dovolatelům, kteří byli od počátku právně zastoupeni, i oproti dovolatelům, u nichž nebyla splněna podmínka povinného právního zastoupení, avšak o ustanovení advokáta soudem nepožádali, musí se podle našeho názoru vycházet z toho, že občanský soudní řád v otázce lhůty pro doplnění obsahu dovolání neumožňuje soudu rozlišovat mezi zjevně nedůvodnými, a nikoli zjevně nedůvodnými žádostmi o ustanovení advokáta. Je proto nutno trvat na tom, že pravidlo dvouměsíční lhůty s během od právní moci usnesení, kterým bylo o žádosti dovolatele o ustanovení advokáta rozhodnuto, bude třeba aplikovat vždy.

Domníváme se, že ust. § 241b odst. 3 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by i v případech, kdy dovolatel požádal o ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení, bylo přípustné namísto zákonem stanovené dvouměsíční lhůty běžící od právní moci rozhodnutí soudu o žádosti dovolatele o ustanovení advokáta aplikovat na doplnění obsahu dovolání pravidlo o určení soudcovské lhůty.

Ač by takovým postupem mohl být zhojen shora namítnutý nedostatek právní úpravy, neboť pokud by žádost o ustanovení právního zástupce byla posouzena jako zjevně účelová, mohl by soud dovolateli stanovit k doplnění dovolání lhůtu s kratším trváním než dva měsíce od právní moci rozhodnutí o návrhu na ustanovení advokáta podle § 30 o. s. ř., je nutno vyjít z toho, že občanský soudní řád stanoví novou dvouměsíční lhůtu k podání řádného dovolání obecně pro všechny případy, ve kterých bylo o ustanovení právního zástupce požádáno. Možnost odlišovat právní stav, kdy žádost dovolatele o ustanovení advokáta byla podána důvodně, nedůvodně či zjevně účelově, zákon nepředpokládá. Rozhodný význam má proto pouze výklad, že zákonem stanovená lhůta pro doplnění obsahu dovolání v případě žádosti dovolatele o ustanovení právního zástupce je změněna vždy na novou dvouměsíční lhůtu s během od právní moci rozhodnutí soudu o uvedené žádosti.

V. Postup soudu i dovolatele po rozhodnutí o žádosti o ustanovení právního zástupce

Vyhoví-li soud žádosti dovolatele o ustanovení právního zástupce (advokáta), bude dovolatel v dovolacím řízení zastoupen z titulu soudního rozhodnutí a podle § 241b odst. 3 věty druhé za středníkem o. s. ř. se uplatní pravidlo zákonné dvouměsíční lhůty k podání bezvadného dovolání, která počne běžet od právní moci tohoto rozhodnutí. Tato dvouměsíční lhůta je lhůtou zákonnou, a proto ji není možno soudem prodloužit. Soud má podle § 55 o. s. ř. pravomoc rozhodnout toliko o prodloužení lhůty ke zhojení nedostatku povinného právního zastoupení, nikoli o prodloužení lhůty k doplnění dovolacího důvodu a jiného obsahu dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 25/2005[3]).

Nedoplní-li tedy zastoupený dovolatel do konce zákonem vymezené lhůty dovolání o obligatorní obsahové znaky, nastane právní stav, kdy již nelze vady dovolání napravit, a dovolací soud dovolání pro vady odmítne. K odmítnutí dovolání dojde i tehdy, pokud dovolatel vady dovolání odstraní, avšak opožděně. Opožděným doplněním dovolání se soud nemá pravomoc zabývat.

Pokud soud žádost dovolatele o ustanovení advokáta zamítne, a i nadále bude přetrvávat stav nezastoupení dovolatele advokátem, pak se dovolateli bude muset od soudu prvního stupně dostat řádného poučení o nezbytnosti právního zastoupení a o obsahových vadách dovolání,[4] se současným stanovením lhůty pro volbu advokáta a doplnění dovolání. V tomto případě podle našeho názoru není dána volná úvaha soudu prvního stupně ohledně stanovení lhůty k doplnění obsahu dovolání, neboť lhůta k doplnění dovolání o všechny zákonem vyžadované atributy uplyne ex lege po dvou měsících od právní moci rozhodnutí, jímž byla žádost dovolatele o ustanovení advokáta soudem zamítnuta.

Soudce Nejvyššího soudu P. Vojtek se v rámci komentáře k občanskému soudnímu řádu v uvedené souvislosti vyslovil tak, že dovolateli má být soudem k doplnění dovolání poskytnuta odpovídající lhůta: „Je-li rozhodnutí soudu pro účastníka nepříznivé, nastává i v nové dvouměsíční lhůtě situace, že dovolatel není zastoupen; měl by být soudem prvního stupně znovu vyzván k odstranění nedostatku povinného zastoupení s poskytnutím odpovídající lhůty.“[5]

Otázkou ovšem je, jakou lhůtu je tu možno považovat za odpovídající. Má to být lhůta stanovená podle vlastní úvahy soudu, nebo lhůta vycházející z dikce procesní úpravy v ust. § 241b odst. 3 věty druhé za středníkem o. s. ř., které lhůtu k podání řádného dovolání prodlužuje na dva měsíce od právní moci rozhodnutí o žádosti o ustanovení advokáta? Domníváme se, že v daných případech jsou soudy povinny v obsahu výzvy k doplnění dovolání odkazovat na zákonnou dvouměsíční lhůtu, která běží od právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce, tedy respektovat lhůtu stanovenou zákonem.

Opačný postup by byl podle našeho názoru v rozporu s textem zákona a nastolil by nerovnost mezi dovolateli, kterým byl soudem k návrhu ustanoven advokát, a dovolateli, jimž byla žádost o ustanovení právního zástupce soudem zamítnuta. To proto, že prvně uvedení dovolatelé by byli ve vztahu k dovolatelům, kterým nebylo se žádostí o ustanovení advokáta podle § 30 o. s. ř. vyhověno, zvýhodněni tehdy, pokud by soud stanovil nezastoupenému dovolateli lhůtu k doplnění dovolání tak, že tato by uplynula dříve než lhůta zákonem stanovená (tj. než nová dvouměsíční lhůta s během od právní moci rozhodnutí o žádosti o ustanovení advokáta pro dovolací řízení). První skupina dovolatelů by naopak byla znevýhodněna, kdyby soud prvního stupně dovolateli bez ustanoveného advokáta určil k podání řádného dovolání lhůtu delšího trvání. To však za právního stavu, kdy zákon rozdílné zacházení u dovolatelů nepředpokládá, nelze připustit, a proto je nezbytností, aby ve všech případech, kdy dovolatel požádá o ustanovení právního zástupce, byla aplikována nová zákonná dvouměsíční a neprodlužitelná (propadná) lhůta.

Uvedený právní závěr je v souladu i s judikatorní praxí Nejvyššího soudu. Dovolací soud se (byť jen okrajově) vyslovil tak, že lhůtu určenou soudem za stavu, kdy žádost dovolatele o ustanovení advokáta pro dovolací řízení byla soudem zamítnuta, je nutno pokládat za obsoletní, neboť v takovém případě nastupuje běh dvouměsíční lhůty plynoucí od právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta (viz usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3464/2014[6]).

Jedinou výjimkou z uvedeného pravidla by mohl být případ, kdy by soud prvního stupně i přes shora vyřčené právní závěry vyzval dovolatele ke zvolení advokáta a současně k doplnění obsahu dovolání (k napravení vad dovolání), k čemuž by mu (v rozporu se zákonem) stanovil lhůtu s delším trváním než dva měsíce od právní moci rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce pro řízení o dovolání. V tomto případě by bylo nezbytné vyjít z judikatury Ústavního soudu, podle které je nutno respektovat legitimní očekávání účastníka řízení tak, aby nedošlo k odepření práva dovolatele na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11,[7] a nález ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3157/14).

Vzhledem k vysloveným tezím, jakož i k nutnosti zákonným způsobem poučit neúspěšného žadatele o ustanovení právního zástupce o procesních povinnostech, by bylo vhodné, aby byl nezastoupený dovolatel o nezbytnosti volby advokáta a o vadách dovolání soudem poučen již v obsahu rozhodnutí (nebo výzvou zaslanou spolu s rozhodnutím) o zamítnutí žádosti o ustanovení právního zástupce pro podání dovolání, aby tak mohl po řádném poučení bezvadné dovolání podat a nevyčkával pasivně na soudní výzvu, v níž soud musí vycházet ze lhůty zákonné, nikoli soudcovské.

VI. Závěr

Jak vyplývá z výše uvedeného, právní úprava běhu lhůt k doplnění dovolání o obligatorní obsahové náležitosti podle § 241b odst. 3 o. s. ř. je spojena s řadou otázek, které dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu jednoznačně zodpovězeny. V důsledku toho v praxi často dochází k nejasnostem, a to jak u dovolatelů nebo jejich právních zástupců, tak u civilních soudů, které v daných právních otázkách mnohdy nepostupují jednotně. Je ovšem nutno trvat na tom, aby lhůty pro doplnění dovolání byly ze strany občanskoprávních soudů posuzovány v obdobných případech shodně, neboť jde o otázky zásadního významu pro přístup dovolatelů k dovolacímu soudu, a tedy i ke spravedlnosti.

Je proto vhodné, aby k vysloveným právním otázkám, na které si samy nedovolujeme činit jednoznačnou odpověď, Nejvyšší soud zaujal komplexní právní názor. Dovolatelům totiž musí být vždy zřejmé, dokdy jsou povinni vadný obsah dovolání doplnit. A zásadně pouze dovolací soud je tím, kdo má právo a kompetenci se vyslovit k výkladu právní úpravy dovolání.

I civilním soudům by se v případě, že by dovolací soud přistoupil ke komplexnímu výkladu ust. § 241b odst. 3 o. s. ř., dostalo odpovídajícího „návodu“ k tomu, aby rozhodnutí (výzvy) v otázce lhůty k doplnění dovolání byla v zásadních případech (tam, kde to lze po soudech prvního stupně požadovat) jednotná. Dosáhlo by se tak sjednocení procesní a rozhodovací praxe civilních soudů a byla by tím zachována rovnost zacházení s dovolateli z pohledu přístupu k dovolacímu soudu ve skutkově a právně obdobných případech.

Autorky jsou asistentkami soudců Ústavního soudu.



[1] Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 280/2003.

[2] Mj. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1381/2014.

[3] Publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 91/2005.

[4] K poučovací povinnosti soudu u vad dovolání viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2011, sp. zn. II. ÚS 2793/10 (N 62/61 SbNU 21).

[5] P. Vojtek in J. Jirsa, T. Mottl, P. Vojtek, B. Petr a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha IV. § 201–250t občanského soudního řádu, Havlíček Brain Team, Praha 2015, str. 194.

[6] Z tohoto rozhodnutí je možno citovat: „[U]snesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh žalobce na ustanovení zástupce pro dovolací řízení, nabylo právní moci dne 9. 7. 2014. Dvouměsíční lhůta ve smyslu ustanovení § 241b odst. 3 věty druhé za středníkem ve spojení s § 240 odst. 1 o. s. ř. k opravě vad dovolání žalobce proto uplynula dne 9. 9. 2014 (lhůtu určenou soudem, vážící se k datu 15. 8. 2014, je třeba pokládat za obsoletní). Dovolání však bylo zástupcem žalobce doplněno teprve dne 16. 9. 2014. Vzhledem k tomu, že tedy dovolání žalobce trpělo vadami, které nebyly ve lhůtě uvedené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolacímu soudu proto nezbylo, než toto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.“

Citovat lze i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 978/2006, kterým byla za nadbytečnou pokládána lhůta stanovená soudem k nápravě vad dovolání, ač uplynula zákonná lhůta od právní moci rozhodnutí o ustanovení advokáta dovolateli: „Od právní moci tohoto rozhodnutí počala žalobci běžet dvouměsíční lhůta k doplnění (odstranění vad) dovolání (§ 241b odst. 3 část druhé věty za středníkem o. s. ř.), jejíž poslední den připadl na pondělí 31. 10. 2005 (§ 57 odst. 2 o. s. ř.). Doplněné dovolání však bylo podáno prostřednictvím advokátky až dne 19. 12. 2005, tedy po marném uplynutí zákonné lhůty vymezené v ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř., během níž bylo možno vady dovolání odstranit, proto k němu nebylo dovolacím soudem přihlédnuto. Výzva Okresního soudu Praha – východ ze dne 11. 11. 2005, č. j. 11 C 113/99-164, k odstranění vad dovolání na tom nic nemění, neboť byla nadbytečná a neměla vliv na to, že zákonná lhůta již předtím uplynula.“ V tomto případě je však nutno odkázat na judikaturu Ústavního soudu, podle které musí být vycházeno z legitimního očekávání účastníků řízení (dovolatelů) ve stanovení lhůty k doplnění dovolání soudem, aby nedošlo k porušení principů spravedlivého procesu a k odmítnutí spravedlnosti (viz nález ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3042/11, a nález ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3157/14).

[7] Publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 188/2012 (N 188/67 SbNU 265).