oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Děkujeme za váš hlas

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Lesní cesty

autor: Mgr. Karel Huneš
publikováno: 20.07.2016

Vzhledem ke skutečnosti, že lesy pokrývají v současné době více než třetinu celkového území České republiky,[1] jsou dopravní cesty nacházející se v lesích nezanedbatelnou částí dopravní sítě.

Pozemky určené k plnění funkcí lesa

Za les lze dle ustanovení § 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „LesZ“), považovat „lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa“.Výklad pojmu pozemky určené k plnění funkcí lesa je pak uveden v ustanovení § 3 LesZ, které uvádí mimo jiné v odst. 1 písm. a): „Pozemky určené k plnění funkcí lesa jsou…nezpevněné lesní cesty, nejsouli širší než 4 m“,v odst. 1. písm. b): zpevněné lesní cesty…, s výjimkou pozemků zastavěných a jejich příjezdních komunikací, … a jestliže s lesem souvisejí nebo slouží k lesnímu hospodářství.

Lze tedy shrnout, že za pozemky určené k plnění funkcí lesa lze považovat mimo jiné nezpevněné lesní cesty do šíře 4 m. Ostatní lesní cesty zpevněné potom v případě, že s lesem souvisejí nebo slouží k lesnímu hospodářství. Za souvislost s lesem či hospodářskou provázanost lze v tomto případě považovat stav, kdy tyto zpevněné cesty budou nezbytné pro obhospodařování lesních pozemků či k jejich vybudování či samovolnému vzniku[2] došlo v souvislosti s realizací některé z funkcí lesa. Pozemky uvedené v odst. 1 písm. b) dotčeného ustanovení zákon označuje jako tzv. „jiné pozemky“, je tedy zřejmé, že tyto pozemky samy o sobě nebudou ­plnit funkci lesa, ale budou buď doplňovat lesní biotop (např. drobné vodní plochy na území lesů), či budou funkčně nezbytně nutné k obhospodařování lesa, k realizaci různých funkcí lesa atp.

Funkcemi lesa jsou potom funkce produkční (hospodářská,) tedy tvorba dřevní hmoty jako suroviny, a funkce mimoprodukční, za které lze považovat především produkci kyslíku, ochranu půdy před erozí, zachování ekologické stability (les stabilizuje klimatické a vodní podmínky), vytváření přirozeného prostředí pro mnoho živočichů a rostlin a v neposlední řadě rekreační účely.[3] J. Drobník je toho názoru, že mimoprodukční funkce lesa v současné době převažují nad produkčními.[4] Tato skutečnost je podstatná z hlediska výkladu sousloví „jestliže s lesem souvisejí nebo slouží lesnímu hospodářství…“,uvedeného v ust. § 3 LesZ. Na základě výše uvedeného tedy lze za lesní cesty spadající pod úpravu lesního zákona považovat nejen cesty sloužící kupříkladu k odvozu vytěženého dřeva a k jiným hospodářským účelům s lesem souvisejícím, nýbrž i lesní cesty, které umožňují spojení s objekty na území lesů, které slouží realizaci mimoprodukčních funkcí lesa – kupříkladu spojení s vodojemy, turistickými cíli apod.

Je tedy zřejmé, že les a lesní cesty nelze chápat jen v hospodářských (produkčních) souvislostech, nýbrž daleko šířeji v intencích mimoprodukčních funkcí lesa, kterých je velké množství. Tento závěr bude mít přímý vliv na množství lesních cest, které by striktním výkladem ustanovení lesního zákona pod jeho regulaci nespadaly.

Lesní pozemky se tedy dělí na dvě základní kategorie. Prvou jsou pozemky určené k plnění funkcí lesa[5] dle ustanovení § 3 odst. 1 písm. a) a druhou budou tzv. jiné pozemky dle písm. b) tohoto ustanovení.

Dotčené právní předpisy

Pro správnou právní analýzu dopravních cest nacházejících se v lesích je nutné určit právní předpisy na tyto cesty dopadající. Z logiky věci se nabízí dva zákony, a to zákon ZPK a již zmiňovaný LesZ. ZPK zejména definuje ve svém ustanovení § 7 účelovou komunikaci a v dalších ustanoveních upravuje její obecné užívání a další právní vztahy související s tímto druhem pozemní komunikace.[6]

V LesZ jsou potom lesní cesty uváděny v citovaných ustanoveních § 2 a § 3, kdy jsou na jejich základě zahrnovány do pozemků určených k plnění funkcí lesa či do tzv. jiných pozemků, ale především potom v ustanoveních § 19 a násl., která upravují obecné užívání lesa.

Vztah těchto dvou norem bývá často zneužíván různými zájmovými skupinami, které se pokouší obejít zákazy uvedené v ustanovení § 20 LesZ, čemuž se budeme věnovat níže. ZPK, který upravuje předmět své působnosti v ustanovení § 1, se vztahuje na veškeré pozemní komunikace, jež naplňují znaky uvedené v dalších ustanoveních ZPK.[7] Oproti tomu LesZ v žádném ze svých ustanovení neupravuje definici lesní cesty ani jiných komunikací, neupravuje komplexně podmínky užívání lesních cest atd. LesZ pouze upravuje ve formě zákazů v ustanovení § 20 obecné užívání lesa, kdy je kupříkladu zakázáno do lesa vjíždět a stát s motorovými vozidly či mimo lesní cesty a vyznačené trasy jezdit na kole.

Z těchto skutečností je tedy zřejmé, že úprava dotýkající se pozemních komunikací stanovená lesním zákonem je zcela nedostačující a pro zajištění dostatečné právní regulace a právní jistoty vlastníků lesních pozemků a jejich uživatelů nepostačuje.

Tento závěr také vyplývá z účelu právní úpravy v LesZ zakotvené, kdy dle ustanovení § 1 má LesZ především „stanovit předpoklady pro zachování lesa, péči o les a obnovu lesa jako národního bohatství, tvořícího nenahraditelnou složku životního prostředí, pro plnění všech jeho funkcí a pro podporu trvale udržitelného hospodaření v něm“.Účelem právní úpravy lesního zákona tedy není regulovat podmínky užívání lesních cest, nýbrž jejich užívání upravené v ZPK pouze omezit, a to v souladu s cíli LesZ – tedy v souvislosti s ochranou lesa jako národního bohatství.

Nejvyšší soud se vztahu mezi LesZ a ZPK již věnoval a v rozsudku ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 449/2005, vyslovil názor, že: „Na komunikace nacházející se na pozemcích lesa, které jsou podle § 3 lesního zákona určeny k plnění funkcí lesa, lze aplikovat zákon o pozemních komunikacích. Zákon o lesích není vůči zákonu o pozemních komunikacích předpisem speciálním, nýbrž tyto předpisy obstojí vedle sebe (neupravují stejnou problematiku).“ S tímto právním názorem souhlasíme, ovšem dovolíme si jej doplnit.

LesZ ve svých ustanoveních § 2, § 3 § 19 a násl. nereguluje problematiku pozemních komunikací speciálně, nýbrž ji doplňuje a adaptuje na specifické prostředí lesa, a to vzhledem ke svému primárnímu účelu, tedy péči a ochraně lesa jako předmětu národního bohatství.

V souvislosti s touto problematikou je vhodné se zamyslet, zda by de lege ferenda nebylo vhodné upravit problematiku lesních cest zvláště v LesZ a vyjmout ji z úpravy ZPK. Docházíme však k závěru, že takováto úprava by měla negativní dopad. Především by v LesZ musely být lesní cesty podrobně definovány, upraveno kompletně jejich obecné užívání včetně jeho omezení, stanovena pravidla pro vztahy a napojení na ostatní komunikace atd., což by již bylo mimo smysl a účel tohoto zákona. Otázkou také je možná použitelnost stávající judikatury k účelovým komunikacím.

Lesní cesta jako specifický typ veřejně přístupné účelové komunikace

Vzhledem k výše uvedenému a přes úvahu de lege ferenda jsme přesvědčeni, že v případě lesních komunikací se jedná o zvláštní typ účelové komunikace. Nejprve je vhodné uvést, na základě jakých skutečností jsme došli k závěru, že lesní cesty budou účelovými komunikacemi dle ustanovení § 7 ZPK.

Ustanovení § 7 ZPK uvádí: „Účelová komunikace je pozemní komunikace, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí s ostatními pozemními komunikacemi nebo k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků…“ Účelová komunikace byla podrobně popsána a rozebrána v předchozí kapitole. Zde se však chceme zabývat naplněním jejich znaků ve vztahu k lesním cestám prostřednictvím výše citovaného § 7 ZPK.

V citovaném ustanovení je mimo jiné uvedeno, že účelovou komunikací je pozemní komunikace sloužící k obhospodařování lesních pozemků. Na základě této úpravy tedy můžeme jednoznačně říci ano, lesní cesta, která slouží k obhospodařování lesních pozemků, bude účelovou pozemní komunikací (pokud samozřejmě naplní zákonné znaky), ale co v případě, že daná lesní cesta neslouží k obhospodařování lesních pozemků a její funkcí je především zajistit přístup do lesa v rámci mimoproduktivních funkcí lesa? Jsme toho názoru, že citované ustanovení je ve vztahu k lesním cestám, a zejména LesZ, demonstrativní a má zahrnovat veškeré lesní komunikace, včetně těch potencionálních lesních komunikací, které by nesloužily striktně k obhospodařování lesních pozemků. Vzhledem ke značnému významu mimoproduktivních funkcí lesa je tato formulace poněkud nešťastná.

Podstatné pro kvalifikaci lesní cesty jako účelové pozemní komunikace dle ustanovení § 7 ZPK je naplnění zákonných znaků účelových komunikací.

Připomeňme, že prvním kvalifikačním znakem je podmínka zřetelné, v terénu patrné dopravní cesty.[8] Blíže tento definiční znak rozvedl například Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28. 11. 2014, č. j. 30 A 69/2013-78, ve kterém vyslovil názor, že: „Veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 ZPK musí představovat v terénu určitý koridor, který je jednoznačně identifikovatelný co do rozlišitelnosti v okolním prostoru, přičemž tento koridor musí jevit známky toho, že je užíván jako dopravní cesta.“

U zpevněných lesních cest pravděpodobně nebudou nastávat žádné problémy s tímto definičním znakem, kdy tyto cesty budou pravděpodobně vykazovat vzhledem ke svému stavebně technickému provedení určitou stálost a trvalou udržitelnost. Problém však může nastat u cest nezpevněných, a to u různých lesních svážnic, přibližovacích linek apod. Tyto nezpevněné lesní cesty, pokud nejsou dlouhodobě užívány, mohou zarůst lesní vegetací a v terénu zmizet úplně. V tomto případě tato lesní cesta již nebude splňovat dané kritérium a nelze ji považovat za účelovou pozemní komunikaci ve smyslu ustanovení § 7 ZPK.

Obdobného názoru je i Veřejný ochránce práv: „I účelová komunikace tak může pokojně vyjít z užívání a v terénu přirozeně zaniknout.“[9] U lesních úvozových cest (nezpevněných lesních cest), přibližovacích linek, svážnic apod. bude tedy vždy záležet na jejím aktuálním stavu a stanovit, zda se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, nebude vždy jednoduché.

Dalším podmínkou existence veřejně přístupné účelové komunikace je, aby cesta splňovala určitý komunikační účel. Tedy kupříkladu aby lesní cesta spojovala dvě nemovitosti nebo sloužila k napojení nemovitosti na ostatní pozemní komunikace. Tento definiční znak by měla splňovat většina lesních cest. Lesní cesty ve velké většině spojují jednotlivé lesní pozemky a jsou (byly) budovány systematicky za účelem získání přístupu k těmto pozemkům a zajištění efektivního lesního hospodaření. V dnešní době nevznikají některé lesní cesty již nutně jenom za účelem přístupu k lesním pozemkům z hlediska hospodářského, nýbrž kupříkladu k napojení na turistické cíle apod.

Další dva definiční znaky veřejně přístupných účelových komunikací, které dovodila judikatura, již mohou činit v případě lesních cest značné problémy. Prvním definičním znakem dovozeným judikaturou je souhlas vlastníka s užívání veřejně přístupné účelové komunikace, přičemž jak již bylo uvedeno výše, v případě nesouhlasu takového vlastníka se musí jednat o tzv. kvalifikovaný nesouhlas. Tento definiční znak by se však měl aplikovat pouze pro lesní cesty (veřejně přístupné účelové komunikace) vznikající přímo ze zákona oproti případům, kdy bude lesní cesta vlastníkem vybudována. V tomto případě můžeme usuzovat, že si vlastník bude vědom obecného užívání lesů a pozemních komunikací a omezení jeho vlastnických práv s tím spojených.

V případě že však lesní cesta vzniká na základě zákona, tedy není vlastníkem úmyslně vybudována, bude pro vlastníka stávající cesty velmi obtížné vyjádřit kvalifikovaný nesouhlas s užíváním konkrétní lesní cesty, a to kupříkladu vzhledem k zákazu oplocení lesních pozemků vyjádřenému v ustanovení § 20 odst. 1 písm. b) a institutu obecného užívání lesů. Je také potřebné zmínit princip tzv. užívání od nepaměti, kdy většina lesních cest vznikla již před mnoha lety a samotná povaha lesního hospodářství, které je plánováno na několik generací dopředu, tomuto nahrává.

Tyto závěry by se ovšem neměly týkat živelně vznikajících cest přímo v lesních porostech kupříkladu vyježděním čtyřkolkami apod. V takovém případě lesní cesta nemůže vzniknout především pro rozpor se zákazy uvedenými v ustanovení § 20 LesZ (pokud však vlastník lesa neudělí výjimku dle odst. 4 tohoto ustanovení), a tedy pro protiprávnost svého potencionálního vzniku.

Posledním definičním znakem veřejně přístupné účelové komunikace je tzv. nutná komunikační potřeba, kdy cesta musí být nezbytná pro dopravní obsluhu či obhospodařování konkrétní nemovitosti nebo skupiny nemovitostí.[10] Většina lesních cest byla budována v minulosti z hospodářských účelů a jako takové byly tyto cesty plánovány, může však nastat, že se v lese objeví vyježděná cesta, která bude kupříkladu zkratkou k dané nemovitosti nebo objízdnou trasou cesty, jejíž současný provozní stav neumožňuje její užívání například z důvodu podmočení apod. Takovéto cesty „z pohodlí“ nemohou tedy naplňovat znaky uvedené v ZPK a nemohou být kvalifikovány jako veřejně přístupné účelové komunikace.

Specifika lesních cest však vidíme především v omezení jejich obecního užívání, které upravuje lesní zákon. Obecné užívání lesa je upraveno v ustanoveních § 19 a násl. LesZ, kdy v tomto ustanovení LesZ umožňuje každému do lesa vstupovat, zároveň však návštěvník lesa nesmí tento les poškozovat či narušovat jeho prostředí.

Obecné užívání může být omezeno orgánem státní správy lesů za podmínek uvedených v ustanovení § 19 odst. 3 LesZ – kupříkladu v případě lesní kalamity apod. Pro obecné užívání lesních cest je však významnější ustanovení § 20 LesZ, které upravuje některé činnosti v lese zakázané. V lesích je dle tohoto ustanovení mimo jiné zakázáno jezdit a stát motorovými vozidly, což považujeme za podstatnou odlišnost od veřejně přístupných účelových komunikací, jejichž obecné užívání je upraveno v ustanovení § 19 ZPK a dovoluje v mezích zákona a zvláštních právních předpisů užívat v podstatě všechny veřejně přístupné účelové komunikace, samozřejmě za předpokladu, že jejich užívání není nějak speciálně omezeno (kupříkladu opatřením obecné povahy – dopravní značkou).

Lesní zákon však přistupuje k užívání lesních cest opačným způsobem, ale pouze vzhledem k motorovým vozidlům. Tedy pokud vlastník lesa neudělí ze zákazu výjimku dle ust. § 20 odst. 4 LesZ, jsou vjezd a stání motorovými vozidly obecně zakázány. Tento zákaz je jedním z konkrétních projevů veřejnoprávních omezení vlastníků lesních pozemků dle lesního zákona za účelem ochrany lesa, který je popsán v ust. § 1 LesZ.

Hlavní specifikum lesních cest a jejich odlišení od veřejně přístupných účelových komunikací vidíme právě především ve speciální konstrukci jejich obecného užívání, kdy v dnešní době dopravní prostředky velmi významné nesmí být na těchto cestách používány.[11] Zde však považujeme za nutné znovu připomenout, že aplikace zákazu ve smyslu ust. § 20 LesZ nevylučuje sama o sobě použití § 19 ZPK, tedy obecného užívání veřejně přístupných účelových komunikací. Pouze jej v souladu s cíli a účely lesního zákona doplňuje a upravuje v rámci veřejnoprávní ochrany lesa. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 2. 2006 ve věci vedené pod sp. zn. 33 Odo 449/2005 uvedl že: „Vykazujeli zpevněná lesní cesta, která je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa, znaky účelové komunikace podle § 7odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, vztahuje se na ni právo obecného užívání podle § 19 odst. 1 tohoto zákona.“ Nejvyšší soud došel v tomto rozhodnutí k opačnému závěru než my v této práci a v tomto rozhodnutí vyslovil v podstatě názor, že LesZ neomezuje provoz na pozemních komunikacích, kterými jsou mimo jiné i lesní cesty, které tedy lze užívat v celém rozsahu obecného užívání ve smyslu ust. § 19 ZPK.[12] S tímto právním názorem však vzhledem k výše uvedenému nelze souhlasit a máme za to, že lesní cesty je možno obecně, tedy bez výjimky udělené vlastníkem, ve smyslu LesZ užívat výhradně k chůzi, jízdě na kole, koni, na lyžích či na saních.

Co na právní úpravě lesních cest považujeme za velmi zajímavé, je skutečnost, že vlastník lesa může tuto veřejnoprávní ochranu legálně narušit a poskytnout (jak již bylo výše uvedeno) ze zákazu užívání lesních cest motorovými vozidly výjimku. Vlastník lesa, potažmo lesní cesty má tedy v tomto případě velmi specifické postavení. Lesní zákon však proti zne­užití tohoto oprávnění vlastníka lesa vytváří jakousi pojistku, a to v podobě ust. § 20 odst. 4 věty poslední: „Pokud by touto výjimkou byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů.“

Na závěr považujeme za nutné ještě popsat problematiku zastavěných pozemků a jejich příjezdních cest upravenou v již citovaném ust. § 3 odst. 1 písm. b) LesZ. Posouzení užívání lesních cest sloužících jako příjezdy k zastavěným pozemkům motorovými vozidly je poněkud sporné. Formulaci uvedenou v citovaném ustanovení chápeme jako výjimku z výčtu tzv. jiných pozemků souvisejících s pozemky určenými k plnění funkcí lesa ve smyslu písm. a) citovaného ustanovení. Dle našeho názoru jsou lesní cesty, které slouží jako příjezd k zastavěným pozemkům, vyňaty ze zákazu po­užívání motorovými vozidly, a to z hlediska ochrany zájmu vlastníků těchto staveb, kdy by v případě opačné právní regulace bylo značně zasaženo do vlastnických práv soukromých osob k těmto pozemkům. Tento případ je tedy výjimkou z veřejnoprávní regulace ochrany lesa a významným posílením ochrany soukromého vlastnictví.

Lesy ČR s. p. toto ustanovení pravděpodobně vykládají jiným způsobem a za povolení vjezdu do lesa, byť za účelem příjezdu k zastavěným pozemkům, vybírají tzv. administrativní poplatek.[13] K této problematice se vyjádřil Veřejný ochránce práv, který vyslovil názor, se kterým se ztotožňujeme v plném rozsahu: „Vlastník veřejně přístupné účelové komunikace není oprávněn vybírat žádné platby od jejích uživatelů, byť by se zároveň jednalo o pozemek určený k plnění funkcí lesa. Zpoplatňování udělovaných výjimek ze zákonného zákazu vjezdu motorových vozidel do lesa je nelegální. Pozemky určenými k plnění funkcí lesa nejsou zpevněné lesní cesty, které slouží jako příjezdní komunikace k zastavěným pozemkům. Uživatel takové cesty není povinen obstarat si výjimku vlastníka lesa ze zákazu vjezdu motorových vozidel do lesa, protože se o les nejedná…“[14]

Aplikace normy ČSN 73 6108 Lesní dopravní síť, vyhláška č. 433/2001 Sb. a jejich důsledky

Někteří autoři užívají v právní kvalifikaci lesních cest normu ČSN 73 6108 Lesní dopravní síť. Předmětem této technické normy je dle bodu 1. této normy stanovení základních požadavků pro navrhování a projektování jednotlivých prvků lesní dopravní sítě a dále stanovuje základní podmínky pro stavbu, údržbu, opravy, rekonstrukce a rekultivace lesních cest. Tato technická norma upravuje mimo jiné kategorizaci lesních cest, které dělí do 4 tříd podle dopravní důležitosti cesty.[15]

Dle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, není Česká technická norma obecně závazná. Na základě této skutečnosti lze poměrně jednoznačně dovodit, že tyto technické předpisy nejsou právními předpisy, a tudíž právní kvalifikace na jejich základě provedená je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, dle kterého lze povinnosti ukládat pouze na základě zákona. Jakákoliv právní kvalifikace dle této normy, která by mohla mít vliv na práva a povinností uživatelů či vlastníků lesních cest, je dle našeho názoru nepřípustná.

Obdobně se k věci vyjádřil i Ústavní soud, a to v nálezu ze dne 26. května 2009, sp. zn. Pl. ÚS 40/08: „Z výše citované pozitivní právní úpravy vyplývá, že české technické normy nejsou obecně závazné. Technické normy jsou považovány za kvalifikovaná doporučení (nikoliv příkazy) a jejich používání je nezávazné, jen dobrovolné.“[16] Ústavní soud v nálezu sice mluví o závaznosti norem ČSN, ale pouze v případech, kdy jejich dodržování je zákonem výslovně vyžadováno či je na ně v zákoně odkazováno. Žádný takový odkaz však v LesZ ani v zákoně o ZPK nenajdeme.

Význam normy ČSN lze však spatřit ve skutečnosti, že může sloužit jako významné doporučující vodítko a v případě kvalifikace lesních cest pomoci, avšak pouze jako nezávazný dokument.

V případě této technické normy však nepopíráme její závaznost pro výstavbu lesních cest a dalších součástí lesní dopravní sítě, avšak pro právní kvalifikaci lesních cest je tato technická norma nepřípustným pramenem.

Podobná situace nastává v případě potenciální aplikace vyhlášky č. 433/2001 Sb., kterou se stanoví technické požadavky pro stavby pro plnění funkcí lesa. Tato podzákonná právní norma již je obecně závazná, ovšem jejím předmětem není provádění ani LesZ, ani ZPK, nýbrž toliko podrobná úprava technických požadavků pro stavby pro plnění funkci lesa pro účely stavebních řízení. Tuto vyhlášku tak lze použít v případě cíleného budování rozsáhlejších a stavebně technicky náročnějších lesních cest, nikoli na lesní cesty, které by mohly vzniknout podobně jako běžná veřejně přístupná účelová komunikace.

Shrnutí

Lesní cesty jsou dle našeho právního názoru specifickým typem veřejně přístupných účelových komunikací ve smyslu ustanovení § 7 ZPK, ovšem pouze za předpokladu, že naplňují definiční znaky tohoto typu komunikace. Zvláštností lesních cest, a tedy důvodem, proč jej považujeme za zvláštní typ veřejně přístupné účelové komunikace, je skutečnost, že obecné užívání těchto cest je upraveno v ust. § 19 ZPK a zároveň omezeno jiným právním předpisem stejné síly, a to ust. § 20 LesZ, včetně možných výjimek, o nichž mohou rozhodnout soukromé osoby. Kvalifikaci lesních cest, která bude mít přímý vliv na práva a povinnosti vlastníků a uživatelů těchto cest, lze provádět pouze na základě zákona.

V případě vzniku lesních cest je potom nutné rozlišit dva režimy, a to tzv. živelný vznik lesní cesty (pokud s ním samozřejmě vlastník dotčeného lesního pozemku souhlasí) a úmyslné vybudování lesní cesty, kdy je pro vlastníka (stavebníka) závazná vyhláška 433/2001 Sb., která byla citována výše.

Z publikace Místní a účelové komunikace. Koupit lze ZDE.

http://www.knihyleges.cz/mistni-a-ucelove-komunikace



[1]     Informace dostupná na: http://eagri.cz/public/web/mze/lesy/.

[2]     Kupříkladu vyježdění častým užívání.

[3]     Ustanovení § 2 písm. b) LesZ.

[4]     DROBNÍK, Jaroslav, DVOŘÁK, Petr. Lesní zákon – komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2010,str. 4.

[5]     Lesní zákon je v tomto ohledu poněkud nepřesný, kdy v ustanovení § 2 uvádí pod písm. a) jako les – lesní porosty a pozemky určené k plnění funkcí lesa – a zároveň v ustanovení § 3 odst. 1. písm. a) mluví o pozemcích určených k plnění funkcí lesa, mezi které mají spadat pozemky s lesními porosty…

[6]     Zejména v ustanovení § 19 ZPK, který upravuje obecné užívání pozemních komunikací.

[7]     Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 449/2005.

[8]     VARVAŘOVSKÝ, MOTEJL a kol.: Veřejné cesty…, s. 11.

[9]     Tamtéž, s. 15.

[10]    VARVAŘOVSKÝ, MOTEJL a kol.: Veřejné cesty…, s. 12.

[11]    Tento zákaz je však samozřejmě omezen v případě provádění hospodářských činností v lese dle ust. § 20 odst. 3 LesZ.

[12]    DROBNÍK, Jaroslav, DVOŘÁK, Petr. Lesní zákon. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2010, str. 57.

[13]    ČERNÍNOVÁ, ČERNÍN, TICHÝ: Zákon o pozemních komunikacích…, s. 174.

[14]    Kancelář Veřejného ochránce práv – stanovisko ve věci sp. zn.: 512/2013/VOP/D ze dne 12. srpna 2013 dostupné na: <http://www.ochrance.cz/stiznosti-na-urady/pripady-a-­‑stanoviska-ochrance/stanoviska-­verejne-cesty/existence-ucelove-komunikace/>.

[15]    Bod 6.1.2 normy ČSN 73 6108.

[16]    Citovanou právní normou je právě zákon č. 22/1997 Sb.