oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Legální kopie v autorském právu

autor: JUDr. Jan Tuláček
publikováno: 30.01.2017

Mezi laickou veřejností panuje sice dojem, že autorské právo je příliš striktní a omezující, nicméně v určitých případech není zcela jasné, co lze a co nelze považovat za jeho porušení. Jaká je právní situace nakladatele či vydavatele neperiodických tiskovin v souvislosti s volným užitím díla, jak je upraveno autorským zákonem?

Ochrana autorského práva má mnoho výjimek a omezení, jak musí konstatovat každý, kdo nahlédne do autorského zákona (dále „aut. zák.“) a zjistí, že celý Díl 4 tohoto zákona nese tento nadpis. Autora a nakladatele či vydavatele[1] a samozřejmě čtenáře obvykle zajímají podmínky volného užití díla ve smyslu § 30 a 30a aut. zák., tedy zhotovení záznamu, rozmnoženiny nebo napodobeniny díla. U těchto termínů je třeba se zastavit. Volné užití díla se týká všech autorských děl, jejichž rozčlenění je uvedeno (příkladmo) v § 2 aut. zák. Činnosti nakladatele se logicky týká volné užití těch děl, na něž lze uzavřít licenční smlouvu nakladatelskou ve smyslu § 2384 občanského zákoníku, tj. autorských děl slovesných, hudebnědramatických nebo hudebních, výtvarných, fotografických nebo vyjádřených způsobem podobným fotografii. Negativně je zde pak vymezeno, že nesmí jít o užití díla v provedení výkonnými umělci.

Vezměme si pro zjednodušení a jako typický případ nakladatelské činnosti vydávání neperiodických publikací, tedy knih. Vydávání knih spočívá ve výrobě tzv. rozmnoženin (tedy výtisků knih) a jejich následném zveřejňování a rozšiřování, tedy prodeji. Typická papírová kniha je nyní doplňována knihami elektronickými (e-knihy, e-books) nebo textem rozšiřovaným v jiné elektronické podobě, např. na různých nosičích nebo i online.

U papírové knihy můžeme volně, pro osobní potřebu, zhotovit její papírovou kopii čili rozmnoženinu. První otázka, která nás napadne, je, kolik rozmnoženin si lze ve smyslu § 30 a 30a aut. zák. pro svoji potřebu vytvořit? Zákon hovoří zcela jasně o rozmnoženině, nikoli o rozmnoženinách. V databázi Nejvyššího soudu ČR jsem nenašel k § 30a ani jeden judikát, který by se k tomu jakkoli vyjadřoval. Pokud jde o literaturu, je zajímavý názor Ivo Telce a Pavla Tůmy na množstevní rozsah volného rozmnožování díla (I. Telec, P. Tůma: Autorský zákon, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 347).

Autoři zastávají názor, že lze vytvářet více kopií pro osobní potřebu ve smyslu § 30 aut. zák., s argumentem, že užití jednotného čísla v právním předpise je běžnou legislativní technikou a trvání na jazykovém výkladu by znamenalo výklad ad absurdum. Cituji: „Legislativní právní jazyk hovoří totiž zásadně v jednotném čísle, což je legislativně technickým pravidlem, nic víc.“ Studiem uvedených pravidel (dostupné na webových stránkách vlády ČR) jsem však tuto údajně legislativní zásadu nenašel, obecně je zde však řečeno, v čl. 2 písm. d), že předpis musí být: „koncipován přehledně a formulován jednoznačně, srozumitelně, jazykově a stylisticky bezvadně“. Samozřejmě jazyková pravidla vyžadují používat singulár tam, kde se v kontextu mluví o singuláru, a plurál tam, kde se mluví v plurálu. Žádnou výjimku z tohoto pravidla jsem v pravidlech, jak legislativních, tak jazykových, nenašel. Je jasné, že pokud právní norma mluví obecně, používá singulár, který se automaticky dá vztáhnout na plurál – tedy mluví-li aut. zák. např. o autorském díle v § 2 obecně, je jasné, že se toto ustanovení vztahuje na všechna díla, která zde uvedenému vymezení podléhají, nikoli jen na dílo jedno. Jestliže se ale mluví nikoli obecně, ale o určitém speciálním případu, což volné užití díla je, je nutné v zájmu výše uvedené a legislativními pravidly vyžadované jednoznačnosti a srozumitelnosti uvést, jestli se tento speciální případ uplatňuje pro jednotlivé anebo mnohé případy. Jiný výklad by byl absurdní.

Takže aut. zák. např. v § 13 odst. 1 mluví o rozmnoženinách v plurálu právě proto, že v kontextu sem plurál patří. Nehledě na četný výskyt plurálu v ostatních právních normách.

Zmiňoval jsem rozmnoženiny, protože záznam ani napodobenina zde nepřichází v úvahu. Samozřejmě se můžeme přít o sémantiku těchto pojmů, nicméně vycházím z dostupných slovníků spisovné češtiny. Ty se shodují na tom, že záznam se týká záznamu zvukového či hudebního, případně pořízení zápisu, protokolu. Takže ano, kdyby si někdo pořídil kopii knihy tak, že by ji manuálně opsal, půjde o záznam, což se v praxi sotva vyskytne. (Ovšem existuje i možnost převodu mluveného slova přímo do písemné elektronické podoby v počítači, takže kdyby někdo takto knihu přečetl a tato četba by se v jeho počítači uložila jako text, nebo by byla uložena na CD, šlo by o záznam.) Termín „napodobenina“ pak je užíván ve vztahu k dílům výtvarným nebo architektonickým, případně dramatickým, ale v podání výkonných umělců (napodobit hercovu nebo zpěvákovu mluvu, zpěv a gestikulaci), což není náš případ.

U e-knihy nebo jiné elektronické podoby knihy můžeme samozřejmě mluvit o záznamu a zřejmě také o rozmnoženině. Text se totiž, je-li to technicky možné, zkopíruje běžnou metodou používanou při práci s počítači, čímž vznikne záznam, a ten je další elektronickou rozmnoženinou, kterou si její pořizovatel tzv. uloží v počítači nebo na nějakém nosiči.

Základní otázka zní, z jakého podkladu lze legální kopii pro osobní potřebu vytvořit? Naše právo, tedy ani občanský zákoník, ani autorský zákon, explicitní úpravu v tomto směru nemá. Relevantní judikatura je minimální. Na rozdíl od např. práva německého, kde se používá pojem Quellenfrage, tedy otázka zdroje či původu kopie, což pak dává odpověď na otázku, zda je kopie legální anebo ne.

Podíváme-li se tedy na otázku původu, může se vyskytnout řada situací. Čistě technicky vzato by mohlo být lhostejné, jestli okopíruji knihu, kterou jsem si koupil, nebo půjčil v knihovně či od známého, nebo zdědil, nebo našel, anebo ukradl či dokonce uloupil. Platí ovšem zásada ex iniuria ius non iritur, v občanském zákoníku vyjádřená v § 6 odst. 2: „Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.“

Jasné tedy je, že když knihu ukradnu a z tohoto výtisku si udělám kopii pro vlastní potřebu, legální to nebude. Bude to trestní kauza krádeže, a navíc porušování autorského práva. Takový případ ale asi nenastane, protože proč bych si dělal z ukradeného výtisku ještě kopii? Co když ale ukradenou knihu půjčím někomu, aby si kopii pro vlastní potřebu udělal? (Stranou necháme případné komerční využití kradené věci.) Když tento člověk ví, že jsem knihu ukradl, opět to legální nebude. Ale co když to neví? Potom to bude pro tohoto člověka z autorskoprávního hlediska to samé, jako bych mu půjčil knihu, kterou jsem řádně koupil, aby si z ní kopii pro osobní potřebu udělal. Což žádný zákon nezakazuje. Když se ale na tuto situaci podíváme z hlediska testu proporcionality (testy jsou dnes docela oblíbené), vychází nám, že proporce mezi ochranou autorského práva a právem na kopii pro osobní potřebu je vychýlená. Protože připustíme-li takovou možnost jako legální, potom může naprosto legálně nastat situace, kdy si jeden člověk koupí knihu a potom ji bude půjčovat desítkám nebo stovkám lidí k okopírování, což by znamenalo, že autor bude krácen v právu na odměnu za prodaný výtisk, což lze považovat za jednání v rozporu s § 29 odst. 1 aut. zák. – tedy že by tím byly nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Ve své podstatě by to byla právně stejná situace, jako když někdo uloží knihu v elektronické podobě na určitý veřejně přístupný server – např. na uloz.to – s tím, že si ji každý návštěvník tohoto serveru může zdarma tzv. stáhnout – rozdíl je jen v technické stránce věci. Takový způsob zacházení s knihou legální není.

Čistě technicky vzato, obvykle není pro laika (nikoli pro odborníka) možné si u nějakého placeného elektronického produktu zkopírovat část nebo celek v elektronické podobě, je ale možné si část textu vytisknout. Potom půjde o papírovou kopii, na kterou se vztahuje § 30a aut. zák. Tento paragraf nese nadpis „Rozmnožování na papír nebo na podobný podklad“. Proč zákonodárce vedle možnosti, obecně formulované v § 30 odst. 2 aut. zák., tedy zhotovit pro osobní potřebu záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu díla, považoval za nutné konkretizovat tuto možnost zvláště pro rozmnoženinu na papíře nebo podobném podkladě? Možná proto, že v § 30 aut. zák. se mluví jen o osobní potřebě fyzické osoby, zatímco v § 30a aut. zák. je v odst. 1 pod písm. b) uvedena ještě právnická osoba a pod písm. c) a d) se umožňuje vytvářet kopie pro osobní potřebu i na objednávku, což pokrývá činnost různých copycenter apod. Ale hlavně jde o to, že technicky je kopírování na papír obtížnější než kopírování z elektronické podoby do jiné elektronické podoby, resp. do jiné elektronické databáze. Tomu odpovídá i ust. § 30a aut. zák. pod výčtem písm. a) až d), kde je výjimka z tohoto práva kopírovat u notového záznamu díla hudebního či hudebnědramatického. Tyto notové záznamy mají obvykle malý rozsah, někdy jde jen o jeden či dva listy, čili kopírování i na papír by bylo velice jednoduché a poměr mezi cenou notového záznamu a cenou kopie by byl ne­úměrně velký. Protože, opět technicky vzato, původní pořízení notového záznamu je obtížnější a pracnější než vytištění knihy, neboť se musí pracovat se speciální sazbou, někdy i s ručním zápisem, což výrobu značně zdražuje.

Řekl bych, že vzhledem k výše uvedenému lze logickým výkladem dospět ke stanovisku, že elektronická rozmnoženina legální není, anebo alespoň že papírovou knihu si lze legálně pro vlastní potřebu rozmnožit opět jen na papír, nikoli ale vytvořit z „papírové“ knihy rozmnoženinu elektronickou.

Podle Ivo Telce a Pavla Tůmy (cit. dílo, str. 353) se v případě § 30a „… nejedná o zvláštní omezení autorského práva, nýbrž je možné je podřadit pod rozsah ustanovení § 30, které stanoví obecnou právní úpravu volného užití díla pro osobní potřebu. Jeho vyčlenění je tak pouze důsledkem nového legislativně systematického utřídění.“ S tímto názorem souhlasím, neboť podporuje můj výše uvedený názor – jestliže zákonodárce totiž považoval za nutné zvlášť pojednat papírovou rozmnoženinu, plyne z toho, že pro papír lze použít zase jen papír. Naopak z elektronického textu papírovou rozmnoženinu vytvořit legálně lze.

Argumentem zde je také okolnost, že licenční nakladatelská smlouva musí jednoznačně vymezit, k jaké formě rozmnožování a šíření dává autor nakladateli souhlas. Může to být buď jen forma tzv. papírová, nebo jen elektronická, nebo konečně obě tyto formy. Legálnost pořízení kopie pro vlastní potřebu je pak odvozena, podle mého názoru, od tohoto vymezení, ve smlouvě daném. Můžeme použít i analogii s kauzami týkajícími se výtvarných děl, které již řešil Soudní dvůr EU a kdy šlo o to, že určité výtvarné dílo původně vytištěné jako plakát bylo přeneseno na plátno, čímž došlo ke změně nosiče rozmnoženiny (jde o rozsudek C-479/04 z 12. 6. 2006, žalovaná byla společnost Art et Allposters).

Samozřejmě nelze žádat po člověku, který má zájem si kopii díla (knihy) pro vlastní potřebu pořídit, aby se seznámil se smluvními podmínkami k tomuto dílu se vztahujícími. Taková smlouva není určena obvykle ke zveřejnění. Nicméně je zřejmé, jakou formu si nakladatel zvolil, z toho, jaká je k dispozici na trhu – jestli jen papírová nebo jen elektronická, nebo obě. To už pochopitelně obecně známo je. Takže existuje-li na trhu elektronická verze knihy, mohu si z ní vytisknout kopii pro osobní potřebu. Těžko si ale mohu, vzhledem k různým zabezpečením proti kopírování, text zkopírovat opět v elektronické podobě. (Toto tvrzení vyslovuji s rezervou, protože je mi jasné, že dnes už hodně mladých lidí včetně studentů právnických a jiných fakult je natolik pilným samostudiem vycvičených, že prolomí zabezpečení elektronických verzí knih renomovaných nakladatelů celkem bez problémů.) Jenomže, jak vyplývá z uvedených paragrafů aut. zák., zákon nepočítá s technickou nemožností pořídit si záznam, rozmnoženinu nebo napodobeninu. A je tedy otázka, jestli různá zabezpečení proti neoprávněnému kopírování e-knih a vůbec v elektronické podobě šířených knih nejsou nelegální? To je zajímavá otázka, která si ale zaslouží samostatné pojednání. Nicméně prakticky se ještě nevyskytla soudní kauza, kdy by se zájemce domáhal u soudu na nakladateli odstranění ochranných prvků znemožňujících kopírování jeho elektronického textu.

Proč tedy papírové vydání žádné ochranné prvky nemá a elektronické vydání ano? Jsou v tom dva čistě technické a praktické, nikoli právní důvody.

První je jednoduchost versus pracnost kopírování. Okopírovat papírovou knihu je sice pracné, nicméně technicky by bylo ještě pracnější vytvořit nějakou blokaci proti kopírování nebo skenování. Elektronické kopírování umožňuje vytvořit stovky kopií v krátkém časovém intervalu. Umožnit tedy kopírování by bylo pro nakladatele a autora nebezpečné, neboť by mohlo dojít k masivnímu rozmnožování, které by bylo daleko za hranicí legálního rozmnožení pro osobní potřebu.

Druhý argument je zbytečnost. Pokud někomu jde skutečně o rozmnoženinu pro osobní potřebu, může si bez problémů kopii z elektronické podoby na papír vytisknout. Nebude sice mít v této kopii možnost např. vyhledávání apod., ale na druhé straně, jestliže jsem si zakoupil knihu v elektronické podobě, znamená to možnost mít ji bez problémů k dispozici, ať už na nějakém nosiči lehkém a skladném (cédéčku, flešce), nebo online ke stažení z nějaké své osobní databáze. Takže argument, že potřebuji mít výtisk doma, v kanceláři a třeba na chalupě, odpadá, protože elektronickou podobu mohu mít bez problémů s sebou všude.

Tento článek jistě nevyčerpal všechny situace, které právně mohou nastat při pořizování kopie knihy pro osobní potřebu, pokusil se jen popsat ty situace, které se prakticky nejvíce vyskytují u nás. Např. ale služba Google Books otevřela mnohé další možnosti, jenomže pro firmu, jako je Google, je česky psaná literatura ekonomicky nezajímavá, a tak nemusíme u nás v podstatě nic řešit.

Autor je ředitelem nakladatelství Leges, s. r. o.



[1] Aut. zák. (v § 87) je zřejmě jediná právní norma, která momentálně používá pojem „nakladatel“. Zákon č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, používá pouze termín „vydavatel“. Stejně tak zákon č. 46/2000 Sb., tiskový zákon. Autorský zákon jinak vystačí s obecným „osoba s výhradním oprávněním dílo užít“ (§ 41 aut. zák.) nebo prostě jen „jiná osoba“ (§ 12 odst. 1) k označení subjektu, kterému autor poskytl licenci, což bývá obvykle nakladatel. Občanský zákoník nepoužívá termín „nakladatel“ ani „nakladatelství“, ale pouze spojení „licenční smlouva nakladatelská“, kterou ale uzavírá „nabyvatel“ a někdy „osoba fyzická“ a „osoba právnická“, které byla udělena licence (§ 2383).