oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Konstituování rozhodčího fóra

autor: JUDr. Tomáš Sokol
publikováno: 31.10.2018

Tento příspěvek je zaměřen výhradně na problematiku aplikace zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále „ZRŘ“), bez jakéhokoliv pokusu o komparaci této úpravy s úpravami rozhodčího řízení v jiných zemích. Dále považuji za potřebné zdůraznit, že přes všechny ústrky, které si v posledních deseti letech muselo rozhodčí řízení vytrpět, zejména od české justice, jsem přesvědčen o potřebnosti či minimálně využitelnosti rozhodčího řízení.

Zejména při vhodném užívání může rozhodčí řízení představovat mechanismus umožňující uspokojení těch, kteří se rozhodnou pro výhody, které nepochybně rozhodčí řízení přináší, a vědomě přitom rezignují na právo svěřit svůj spor soudu. Je ale smutným faktem, že řada soudců nahlížela a nahlíží na rozhodčí řízení jako na něco mezi ruskou ruletou a perským trhem. Nebo dokonce jako konstrukt, který nahlodává a tedy ohrožuje státem budovaný justiční systém. Přitom samozřejmě nelze přehlížet, že mnohá rozhodčí řízení svým průběhem či chováním rozhodců tyto negativní postoje vzbuzovala či podporovala. Jak je ale známo, občas se něco podobného podaří i justici. Kombinací apriorní nedůvěry a občasných excesů tedy vznikl zmíněný dojem, že rozhodčí řízení je do té míry neseriózní podnik, že do něj nesmí vstupovat státem kontrolované subjekty. Nicméně vždy šlo o excesy, a nikoliv o systémovou chybu.

Neblahý pro důvěryhodnost rozhodčího řízení byl i podle mého názoru nadměrný aktivismus soudů, oprávněných v zákonem vymezených případech rozhodčí nález přezkoumávat. Projevoval se zejména pokusy, zčásti úspěšnými, ingerovat do samotného rozhodčího procesu. Příklady budou níže zmíněny. Výsledkem je vcelku logický závěr těch, kteří zvažují uzavření rozhodčí doložky, že je nakonec jednodušší nechat řešení případného sporu na soudu, protože ten se k věci nakonec dostane v rámci přezkumu rozhodčího nálezu a rozhodčí nález zruší z důvodu, který vylučuje další rozhodčí řízení. Typicky pro neplatnost spočívající v tom, že je neplatné ujednání o tom, jak bude jmenován rozhodce, resp. konstituován rozhodčí senát. A to ještě nemusí být všemu konec, protože oproti všeobecně uznávanému principu vykonatelnosti a nepřezkoumatelnosti pravomocného rozhodčího nálezu, až na zákonem výslovně uvedené výjimky, u nás ve skutečnosti může přezkoumat vykonatelnost rozhodčího nálezu kterýkoliv exekutor či exekuční soud.

Je otázkou, zda a kdy se pohled na rozhodčí řízení zlepší. Jistě to záleží na samotných rozhodcích, snad i na představitelích stálých rozhodčích soudů a možná i na soudcích, kteří budou rušit jen takové rozhodčí nálezy, které evidentně vybočí z mezí zákonem uznávaných, a ostatní nechají na pokoji i přesto, že budou mít jiný názor na to, jak měl být spor rozhodnut. A snad ke zlepšení přispějí i odborné diskuse, jako je např. tato.

Další premisa, ze které budu vycházet, je předpoklad, že čtenáři tohoto článku jsou orientováni v problematice rozhodčího řízeni alespoň do té míry, že je ztrátou času doslovně opakovat jednotlivá ustanovení zákona o rozhodčím řízení, případně je interpretovat. Právo strany jmenovat rozhodce nebo větší počet rozhodců, tedy ovlivnit složení rozhodčího senátu (dále budu, nebude-li to potřeba z jiného důvodu, užívat jen termín rozhodce), jehož (jejichž) odborná erudice odpovídá konkrétní materii sporu, je značnou výhodou rozhodčího řízení. Tato přednost ale předpokládá poněkud jiné paradigma sporu, než na jaké jsou u nás obvykle ti, kteří se do sporu dostanou, naladěni.

Tato možnost, stejně jako celá konstrukce rozhodčího řízení, předpokládá pragmatický přístup k faktu samotného sporu. Tento přístup by měl vycházet z vědomí, že spory jsou častou součástí právních vztahů a jde pouze o to, jak je, pokud už se vyskytnou, elegantně a asi také decentně vyřešit. Přitom emoce by měly být potlačeny na minimum, včetně přesvědčení, že pokud nevyhraje spravedlnost, zhroutí se svět. I když o peníze jde až na prvním místě, dost důležité také je, aby byl čistý stůl. To znamená i absenci nutnosti po léta vytvářet rezer­vní fond a jinak složitě se právním sporem zabývat. Dokonce, pokud se vztahy mezi účastníky nedostanou do nezdravě emotivní polohy, rychlé rozhodnutí sporu může vést nejen k vyřešení aktuálního problému, ale umožnit i jejích další nezatíženou kooperaci. A právě zde představuje možnost zvolit si pro rozhodnutí sporu opravdového odborníka, když jeho morální integritu považuji za samozřejmost, byť i ta byla v minulosti občas zpochybněna, značnou výhodu oproti řízení soudnímu. Kdo někdy zažil soudní spor o odpovědnost za vady motorového vozidla, v němž bylo nutné samosoudkyni vysvětlovat, co to je samonosná karoserie, anebo kdo zažil složité stavební spory s řadou edukačních přestávek na objasnění obsahu pojmů užívaných ve stavebnictví, nepochybně ví, o čem píši.

Problém jmenování (ustanovení) rozhodce ovšem spočívá v tom, že tuto základní filozofii si mnozí účastníci rozhodčího řízení neuvědomují a přistupují k němu jako jen k jakési neveřejné formě soudního řízení, navíc zhusta i s temným podezřením, že buď druhá strana již rozhodce nějak ovlivnila, anebo že to udělá, pokud ho nestihnou oni ovlivnit jako první. Zažil jsem dokonce rozsáhlou arbitráž, při níž již v době konstituování tříčlenného sboru rozhodců protistrana skoro veřejně prohlašovala, že v rozhodčím řízení je důležitá pouze jedna věc, totiž umět počítat do dvou. Zcela to zničilo džentlmenský průběh rozhodčího řízení, který bývá příjemnou přidanou hodnotou, když se vydaří. Odpůrce tohoto „znalce“ rozhodčího řízení pak logicky namítal podjatost těch dvou rozhodců, které sám nenominoval, aby nakonec zjistil, že dotyčný „taktik“ do dvou počítat neuměl, protože v miliardové arbitráži neuspěl.

Víra ve zmíněnou osobní integritu rozhodce je dosti důležitý faktor. Kompenzovat možná podezření, byť jistě ne zcela, lze dvěma způsoby. Buď se plně, tedy i včetně určení rozhodce, odevzdat do rukou stálého rozhodčího soudu, nebo sjednat osobu, která určí rozhodce. A to jak v případě, kdy se má určit rozhodce podle § 2 odst. 3 písm. a) ZRŘ, tedy pro jednotlivě již vzniklý spor (smlouva o rozhodci), anebo, a to zejména, v případě uvedeném v § 2 odst. 3 písm. b) ZRŘ, pro určitý okruh všech možných sporů, např. sporů z určitého právního vztahu do budoucna (rozhodčí doložka). Pro oba případy platí § 7 odst. 1 ZRŘ, podle něhož má rozhodčí smlouva určit počet i osoby rozhodců nebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mohou být určeny, přičemž stejné ustanovení připouští i to, že rozhodce může být určen třetí, stranami dohodnutou osobou. Případně může být určen způsobem uvedeným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4 ZRŘ, tedy ve speciálních pravidlech pro rozhodčí řízení. Tento poslední postup v podstatě předpokládá, že si účastníci řízení vytvoří speciální pravidla pro rozhodčí řízení jako přílohu rozhodčí smlouvy.

Konstituování rozhodčího fóra prostřednictvím appointing authority

Institut umožňující sjednat (třetí) osobu, která v případě potřeby určí rozhodce, jinak též tzv. appointing authority, požívá mimořádné nedůvěry českých soudů. Úplně speciálně pak, jde-li o osobu právnickou. Zde se již judikatura soudů zpěčuje až na samu hranici zběsilosti s tvrzením, že takováto právnická osoba, zejména pokud si ještě stanoví řád rozhodčího řízení, kterým se jí ustanovení rozhodci řídí, si vlastně hraje na stálý rozhodčí soud. Nemá smysl se do detailu s touto polemikou pouštět do sporu. Jde o samostatný problém. Lze tak pouze suše konstatovat, že hrát si může každý, na co chce, pokud mu to zákon výslovně nezakazuje, což v tomto případě určitě nezakazuje. Jinou věcí je, že soudy právně velmi kreativním způsobem dovodily rozpor mezi takto užitým postupem a institutem stálého rozhodčího soudu, čímž tento v principu velmi pozitivní způsob řešení problému ustanovení rozhodce v podstatě zlikvidovaly.

Jen pro ilustraci lze zmínit některá rozhodnutí, z mého pohledu zcela nepochopitelně posuzující nezávislost a nestrannost třetí osoby:[1]

„Neobsahuje-li rozhodčí doložka přímé určení rozhodce ad hoc, odkazuje-li pouze na seznam rozhodců vedený a ‚rozhodčí řád‘ vydaný fyzickou osobou (rozhodcem), je (jako celek) neplatná podle § 39 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem. Rozhodčí nález vydaný rozhodcem určeným na základě takové absolutně neplatné rozhodčí doložky není způsobilým exekučním titulem, neboť rozhodce neměl k jeho vydání pravomoc.“

Podobně i v dalším rozhodnutí:[2]

„… je-li třetí osobou, která má podle rozhodčí smlouvy (doložky) vybrat rozhodce (§ 7 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.), právnická osoba, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, jež rozhodce jmenuje (již bez výslovného odkazu na interní dokumenty, ale podle stejných principů) z okruhu osob, s nimiž dlouhodobě spolupracuje, jejichž seznam i nadále vede a jejichž činnost organizačně a administrativně zajišťuje, nelze takto učiněný výběr rozhodce považovat za transparentní, což má za následek neplatnost rozhodčí doložky podle § 39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. § 3028 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Vůle stran vyjádřená v rozhodčí doložce nemůže být respektována, jelikož odporuje pravidlům spravedlivého procesu.“

Nutno poznamenat, že na nespravedlivý proces si nestýskala žádná ze stran dotčených obchodních sporů, ale odhalil jej až exekuční soud. A také, že šlo o právnické osoby, nikoliv o vykořisťovaného spotřebitele. Podle mého názoru by o tom, co je nebo není spravedlivé, měly primárně rozhodnout strany sporu, a nikoliv soud v rámci jakési abstraktní úvahy o spravedlnosti. A následujícího závěru, z něhož je patrno, že vůle svéprávných účastníků řízení vyjádřená v rozhodčí doložce nemůže být respektována, jelikož odporuje představám soudu, co je spravedlivé rozhodčí řízení.

V uvedených případech, ale i v řadě dalších, které pro vzájemnou identičnost nemá smysl uvádět, se nabízí otázka, proč by si rozumní, ve věci orientovaní a jinak pochopitelně ve svém jednání svobodní jedinci, když už nejsou schopni se dohodnout na konkrétním rozhodci, nemohli sjednat mechanismus jeho jmenování (ustanovení) způsobem, kteří oni považují za pro ně vyhovující, a proč je třeba, aby je „chránil“, přesněji nad nimi vykonával kuratelu, soud. Nadto, proč tak soudy činí i v situaci, kdy účastníci podjatost rozhodce nenamítají. Tedy proč soudy zasahují do pravomocně skončeného rozhodčího řízení formou jakéhosi soudního zákonodárství, když sám souzený případ žádnou nespravedlivost, tím méně pak spáchanou rozhodcem, nevykazuje. Je vcelku úplně jedno, jestli se soudu jeví třetí osoba jako nezávislá a nestranná, anebo je na druhou stranu úplně závislá a úplně stranická, pokud to nevadí účastníkům řízení a o možné podjatosti vědí.

Jak zmíněno, výše uvedené rozhodně nereprezentuje přehled celé relevantní judikatury, která v podstatě likviduje možnost určení rozhodce třetí osobou anebo ji odsouvá do oblasti rizika, které ten, kdo rozhoduje s péčí řádného hospodáře, musí brát v úvahu jako riziko značné. Tím se opět dostáváme k rozhodování o tom, zda při takto hrozících komplikacích není přece jen jednodušší zvolit soudní řízení.

Je to situace, která „fouká do plachet“ stálým rozhodčím soudům, z nich zřejmě dominantní je Rozhodčí soud při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR. Řád tohoto rozhodčího soudu relativně sofistikovaně a zřejmě s ohledem na všechny v úvahu přicházející alternativy upravuje jmenování rozhodce, na němž se účastníci shodli, stejně jako určení rozhodce, pokud se na konkrétní osobě účastníci neshodli, a jmenuje ho předseda stálého rozhodčího soudu. Ustanovení § 23 odst. 5 řádu výše jmenovaného stálého rozhodčího soudu dokonce umožňuje předložit účastníkům za příplatek jakési menu deseti rozhodců, z nichž hodlá předseda jmenovat předsedu rozhodčího senátu, přičemž každý z účastníků může čtyři rozhodce odmítnout. Lze předpokládat, že tato výběrová kreace je reakcí na nejrůznější rozhodnutí soudů, zpochybňujících nezávislost způsobu jmenování rozhodců. Samozřejmě že se okamžitě nabízí otázka, proč by stejným způsobem nemohl postupovat někdo jiný, kdo není stálým rozhodčím soudem, a k dispozici je ihned odpověď. Protože podle názoru soudu nikdo jiný než stálý rozhodčí soud nemůže tímto způsobem postupovat. Proč nemůže, co by v takovém případě bylo ve faktickém sporu s konkrétní právní normou, anebo snad dokonce s veřejným pořádkem, ovšem z žádného z uvedených judikátů zjistit nelze.

Jmenování rozhodce soudem

Alternativou, byť nikoliv lákavou, je jmenování rozhodce soudem, a to pro případ, že si strany sjednají jako způsob řešení svých sporů rozhodčí řízení, sjednají si i mechanismus jmenování rozhodce, avšak ten selže, protože účastníci nejsou schopni se shodnout na konkrétní osobě rozhodce, případně, jde-li o tři rozhodce, kteří mají ve věci rozhodovat, nejsou dva nominanti účastníků sporu schopni shodnout se na třetím. Praktických zkušeností s rozhodováním soudů ve věci určení rozhodce či předsedy rozhodčího senátu není mnoho.

Ve věci, která svého času byla poměrně velmi senzitivní kauzou, a jak se zdá, úplně není skončena dodnes, a v níž byl žalovaným český stát, soud rozhodoval o jmenování rozhodce na základě návrhu jednoho z účastníků. V tomto případě došlo ke zřejmě hodně kuriózní, a skoro by se dalo říci nepravděpodobné situaci. V jedné chvíli byli určeni dva rozhodci, každý jednou stranou sporu, avšak nemohli se shodnout na předsedovi rozhodčího senátu. Ovšem ještě dříve, než věc vyřešil soud, resp. než mu byla předložena, jeden z rozhodců rezignoval za okolností, které by samy o sobě byly na podrobnější analýzu a možná i článek, neboť v podstatě tvrdil, že předmětem sporu, v němž je žalovaným, a tedy tím, kdo by měl plnit, stát, by měly být prány peníze. Pak následovala ona zmíněná kuriozita, protože účastník řízení, který původně tohoto rozhodce jmenoval, zmeškal lhůtu 30 dnů ke jmenování nového rozhodce (§ 8 odst. 1 ZRŘ), takže nakonec soud ustanovil dva rozhodce z tříčlenného senátu, a to na základě seznamu, který předložil druhý účastník sporu. Soud tedy fakticky učinil přesně to, čemu se judikatura dost zásadně vzpírá.

Výběr rozhodce třetí stranou

Pomineme-li soudní cestu, pak i přes zmíněné judikaturní překážky ještě stále, podle mého přesvědčení, zbývá prostor pro funkci třetí osoby (tedy oné appointing authority), která by měla jmenovat rozhodce prostě proto, že zákon s touto možností počítá. Lze si jistě představit, že touto osobou bude subjekt, lhostejno zda fyzická nebo právnická osoba, který nebude mít tuto činnost jako hlavní náplň své činnosti, ale na druhou stranu není důvod, proč by nemohl mít seznam rozhodců, z něhož bude vybírat. Anebo, možná lépe, proč by nemohl vybírat ze seznamu rozhodců, který předloží účastníci řízení. Jde pouze a jedině o to, aby pro obě dvě strany byl základní formální mechanismus konstituování rozhodců srozumitelný a zřejmý. Asi stěží by bylo možné něco namítat, i když po tom, co předvedly soudy ve věci této problematiky, to nelze považovat za vyloučené, proti volbě ze seznamu deseti odborníků s relevantní specializací vzhledem k předmětu sporu. Zejména, pokud si oba účastníci obsah tohoto seznamu schválili, jedno, zda ve chvíli, kdy již měl být vybírán rozhodce pro rozhodnutí konkrétního sporu, anebo byl pouze konstruován mechanis­mus – rozhodčí doložka – pro případné rozhodování sporů, které v budoucnu nastanou či mohou nastat.

Rozhodce jmenovaný rozhodčí doložkou

Alternativou je rozhodčí doložka, v níž již dopředu bude určen rozhodce pro případný spor, což ale není zcela bezpečný způsob, pokud je rozhodčí doložka uzavírána v souvislosti se smlouvou, jejíž plnění bude dlouhodobější, a tedy i případné věcné a právní důsledky (např. odpovědnost za vady) mohou iniciovat vznik sporu až se značným odstupem od sjednání rozhodčí doložky. Nikdo nemůže zaručit, že nyní vybraný rozhodce, který pochopitelně musí se svojí nominací souhlasit, bude po dvou nebo i více letech ochoten a schopen konkrétní spor rozhodnout.

Logicky se nabízí rozhodčí doložka se seznamem potenciálních rozhodců. Pak je ovšem nutné upravit mechanismus výběru. Nabízí se losování, což ale asi nebude příliš přijatelná varianta, anebo pak výběr dvou rozhodců ze tříčlenného senátu, z nichž každého ustanoví jeden z účastníků řízení, a ti se pak dohodnou na třetím ze zmíněného seznamu. To je samozřejmě úprava, která opět směřuje ke jmenování předsedy rozhodčího senátu soudem. A pak se nabízí již zmíněná appointing authority, ovšem s tím, že by rozhodovala podle seznamu, dodaného stranami řízení.

Lze vyslovit přesvědčení, že pro takový případ by už argumenty, uváděné ve výše zmíněné judikatuře, nebyly použitelné.

Podjatost rozhodce

S ohledem na argumenty uplatňované v citovaných judikátech, anebo na to, co v nich lze číst mezi řádky, je nutné připomenout, že je věcí osobní odpovědnosti a možná i odpovědnosti právní, aby ten, komu je nabídnuto přijetí funkce rozhodce, zvážil, zda ve smyslu § 8 odst. 1 ZRŘ není z projednávání věci vyloučen vzhledem k svému poměru k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, a byl by tedy důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. To považuji za dost zásadní argument proti všem odůvodněním soudních rozhodnutí zneplatňujícím rozhodčí doložku. Jedinou nespravedlivostí by mohlo být to, že rozhodce je dle výše citované normy vyloučen z projednávání věci, protože je podjatý. To je primárně věcí posouzení tohoto nominanta na rozhodce, případně rozhodce, pokud by důvody podjatosti zjistil až ex post.

Dovozovat podjatost už jen z mechanismu výběru osob pro konstituování rozhodce je podle mého názoru nepřípustný exces. Nutno ale také poukázat na ust. § 8 odst. 2 ZRŘ, podle něhož ten, kdo má být nebo byl určen nebo jmenován rozhodcem, musí bez odkladu stranám nebo soudu oznámit všechny okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti a pro něž by byl jako rozhodce vyloučen. Toto ustanovení lze zřejmě vykládat různým způsobem, nicméně zcela logicky se nabízí výklad, podle něhož vyloučení rozhodce není jen a výhradně věcí posouzení tohoto rozhodce, ale může záležet na mínění účastníků o tom, zda pro sebe budou považovat uvažovaného rozhodce za vyloučeného. Jinak by nemělo smysl, aby rozhodce okolnosti uvedené v § 8 odst. 2 ZRŘ sděloval. Buď si totiž posoudí, že je vyloučen, a učiní tomu adekvátní kroky, anebo sdělí okolnosti, které by mohly vzbudit oprávněné pochybnosti o jeho nepodjatosti, a to, zda by nejen mohly, ale i budí tyto pochybnosti, ponechá na samotných účastnících řízení.

I zde jde o přístup rozdílný od toho, jak je institut podjatosti konstruován v případě soudců. Ti jsou vyloučeni ex lege i v případě pouhého podezření. To je ovšem koncepce pracující obecně s ochranou jakéhokoliv účastníka, tedy především účastníka, který sám není schopen možnou podjatost analyzovat a ve vztahu k ní přijmout kvalifikované rozhodnutí. To může, anebo nemusí být problém pro účastníka rozhodčího řízení, kde mnohem větší důraz může být kladen na osobní víru v integritu rozhodce, a tedy na to, že i když jsou zde pochybnosti, převáží přesvědčení o tom, že rozhodce bude rozhodovat nestranně a nezávisle, jak mu to ukládá ust. § 1 písm. a) ZRŘ.

Závěr

Jak z výše uvedeného vyplývá, mnou předestíraná koncepce jmenování rozhodce vychází z představy, že rozhodčí řízení je podstatně racionálnější forma řešení sporů, ale předpokládá větší míru angažovanosti účastníků, včetně obrany vlastních práv. Zato nabízí řízení, které je jednoinstanční, tedy principiálně, s výjimkami, rychlejší, než je řízení soudní, jakož i řešení sporů diskrétní, což já osobně stále považuji za největší výhodu, a umožňuje angažovat specialisty na problematiku, která je předmětem řízení. Jsem si plně vědom toho, že při dnešním nazírání na rozhodčí řízení musí předchozí řádky působit poněkud idealisticky, i když asi pokud jde o mne osobně, těžko mohu být obviněn z naivity. Prostě jen píši o tom, co by mělo být, a nikoliv o tom, co momentálně je, když součástí toho, co by mělo být, je nepochybně změna pohledu soudů na celý mechanismus rozhodčího řízení, jeho smysl, a snad dokonce na jeho ideologii.

 

Autor je advokátem, společníkem AK Brož & Sokol & Novák, místopředsedou ČAK, prezidentem Unie obhájců ČR a působí také jako rozhodce.

 


[1] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2014, sp.  zn. 21 Cdo 174/2014, uveřejněné pod č. 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

[2] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3662/2014, uveřejněné pod č. 101/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.