oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Kolektivní ochrana práv v nově navrhované úpravě

autor: JUDr. Klára Hamuľáková, Ph.D., JUDr. Jana Petrov Křiváčková, Ph.D
publikováno: 01.01.2019

V září minulého roku zveřejnilo Ministerstvo spravedlnosti návrh věcného záměru zákona o hromadných žalobách pro mezirezortní připomínkové řízení a následně byl v únoru tohoto roku zveřejněn návrh věcného záměru pro jednání vlády ČR. Tento návrh byl následně v dubnu tohoto roku schválen vládou ČR a ministru spravedlnosti bylo uloženo, aby do 31. března 2019 předložil návrh zákona o hromadných žalobách a návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o hromadných žalobách, a to na základě věcného záměru zákona s tím, že do těchto návrhů zákonů budou zapracovány připomínky obsažené ve stanovisku Legislativní rady vlády. Tento příspěvek má za cíl přinést první informace a přehled o navrhované úpravě.

Účel kolektivní ochrany práv

Kolektivní ochrana práv spočívá v možnosti uplatnění obdobných nároků jednotlivých osob hromadně. V případě nároků majících bagatelní povahu, jakkoli obdobný nárok může vůči případnému žalovanému mít velmi početná skupina osob, a celková částka představující součet jednotlivých nároků může tedy být značně vysoká, představuje hlavní překážku jejich uplatnění racionální vyhodnocení pozitiv a negativ zahájení a vedení individuálního soudního řízení.

Jakkoli je úvaha o vhodnosti vedení řízení vlastní a zcela opodstatněná u jakéhokoli případu a jistě není cílem jakékoli právní úpravy zbytečně pobízet osoby k vedení soudních sporů,[1] neměl by být nositel oprávněného nároku právní úpravou spíše fakticky odrazován od aktivního domáhání se soudní ochrany. Důsledkem je pak mj. zvyšování míry nedobrovolné společenské tolerance nekalých praktik v oblasti závazkového práva. Ochrana práv v podobě kolektivní žaloby dává těmto osobám možnost domoci se svého práva hromadně, což významně podpoří i jednotnost rozhodování obdobných věcí soudem. Ochrana subjektivních práv těchto osob je pak snadnější a dostupnější. Na daný problém se lze ovšem dívat i pohledem případného žalovaného, který zcela důvodně může mít zájem na definitivním vyřešení celé „záležitosti“ v jednom řízení s relativně nižšími náklady než při vedení několika individuálních řízení.

Vývoj na poli EU

Návrh věcného záměru zákona o hromadných žalobách reaguje na vývoj v oblasti práva EU, kde je dané problematice již dlouhodobě věnována pozornost. Nejprve se legislativa EU zaměřovala na jednotlivé oblasti práva – spotřebitelské právo, antimonopolní pravidla.[2] Následně ovšem bylo vydáno doporučení Komise ze dne 11. 6. 2013 o společných zásadách pro prostředky kolektivní právní ochrany týkající se zdržení se jednání a náhrady škody v členských státech v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie 2013/396/EU (dále jen „Doporučení“).[3] V tomto roce pak Komise vypracovala zprávu o naplňování požadavků obsažených v tomto Doporučení.[4] Doporučení Komise má ve své podstatě všeobecnou působnost, vztahuje se zejména na oblast ochrany spotřebitele, hospodářské soutěže, ochrany životního prostředí, ochrany osobních údajů, finanční služby a ochranu investic, použití však má mít i na všechny další oblasti, kde má význam uplatňování kolektivních nároků na zdržení se jednání či nároků na náhradu škody v souvislosti s porušením práv přiznaných právem Unie.

Cílem Doporučení je zavést ve všech členských státech systém kolektivní ochrany práv týkajících se zdržení se jednání i náhrady škody, který by vycházel ze stejných zásad, to však při respektování právních tradic jednotlivých států. Účelem je zjednodušit přístup ke spravedlnosti v případech, v nichž je kolektivní ochrana práv vhodným prostředkem. Předvídá možnost zavedení konceptu reprezentativní žaloby[5] a skupinového řízení s preferencí systému opt-in.[6] Reprezentantem pak může být jen certifikovaný subjekt (ať už předem ad hoc, nebo úředně za reprezentanta označený) či orgán veřejné správy. Doporučení vychází z předcházejících studií jednotlivých právních úprav kolektivní právní ochrany, a reaguje tak na jejich nedostatky zejména zdůrazněním nutnosti instalace pojistek proti zneužití tohoto institutu. Zdůrazňována je tak zejména nutnost zkoumání a ověřování schopnosti financování sporu žalobcem, resp. financující osobou, včetně prokazování zdroje financování, zákazu střetu zájmů mezi financující osobou a žalobcem nebo naopak zákaz financování sporu konkurentem žalující strany.

Role soudu v kolektivních řízeních taktéž vykazuje zásadní odlišnosti od klasického individuálního sporného řízení, neboť soud má např. dohlížet na to, aby zastupující osoba, resp. žalobce, nečinil kroky v rozporu se zájmy skupiny, nebo na způsob uveřejňování informací o kolektivním řízení žalobcem. Předpokládáno je také vytvoření registru kolektivních žalob, prostřednictvím něhož budou dotčené subjekty informovány o vedení řízení a možnostech uplatnění svých práv. Jde-li o náhradu nákladů řízení, preferována je zásada úspěchu ve věci a zakazováno pobízení k vedení sporů umožněním přiznání podílu právního zástupce na vysouzené částce.

Současná právní úprava v ČR

Oblast kolektivní ochrany práv v českém právním prostředí není doposud upravena, nepočítáme-li v to právní úpravu aktivní legitimace některých subjektů k podání návrhu na zahájení řízení, v nichž tyto subjekty vystupují v postavení určitých reprezentantů či „ochránců“ zájmů skupiny osob, o jejichž práva či zájmy v řízení fakticky jde.[7] Jde především o ochranu práv spotřebitelů, ochranu proti nekalé soutěži coby oblasti exponované i na poli práva EU.[8] Reálné využití tohoto oprávnění v praxi však naráží na překážky zejména v oblasti finančních možností aktivně legitimovaných osob, a proto nevede k uspokojivému naplnění účelu právní úpravy.[9]

Občanský soudní řád potom v § 83 odst. 2 zakládá překážku věci zahájené v případě, že došlo k podání návrhu na zahájení řízení o zdržení se protiprávního jednání či odstranění protiprávního stavu ve věcech ochrany spotřebitele a proti nekalé soutěži [písm. a) a b)], a to ve vztahu ke všem dalším řízením proti témuž žalovanému o žalobách jiných žalobců požadujících z téhož jednání nebo stavu stejné nároky. Dle § 159a odst. 2 o. s. ř. pravomocným rozhodnutím v takovém řízení vzniká překážka věci rozsouzené i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Uvedená koncepce ovšem vykazuje řadu nedostatků a ve výsledku vede k negativnímu dopadu na práva jednotlivců. Především je zde silný potenciál zneužitelnosti nastavené překážky litispendencerei iudicatae ve prospěch žalovaného, který vědom si své odpovědnosti za protiprávní jednání „motivuje“ jinou osobu k vedení „předem prohraného“ sporu proti němu. Častěji však budou v důsledku nevhodného či nezodpovědného vedení řízení žalobcem poškozena práva všech dotčených osob, neboť ty se nemohou na řízení aktivně podílet,[10] přesto je výsledné rozhodnutí bude zavazovat. Případný exekuční návrh či návrh na nařízení výkonu rozhodnutí však bude moci podat jen osoba oprávněná dle daného exekučního titulu, tj. jen ten, kdo byl v řízení v pozici žalobce.

Jako další nedostatek současné právní úpravy je možné vyt­knout neřešení, byť ve stávající podobě „reprezentace“, uplatnění nároků na plnění (tj. nejčastěji náhrady škody, vydání bezdůvodného obohacení atd.).

Základní charakteristika navrhované právní úpravy kolektivní ochrany práv

Návrh věcného záměru zákona o hromadných žalobách vychází z koncepce jednoho komplexního zákona upravujícího řízení o hromadné žalobě. Předpokládáno je subsidiární použití předpisů upravujících klasické civilní soudní řízení. Tento krok lze považovat s ohledem na zvláštnost řízení o hromadné žalobě za racionální a vhodné řešení. Věcná působnost zákona má být dána obecně ve všech věcech, které mohou být předmětem civilního sporného řízení, vyjma věcí, které se svou povahou k takovému řízení nehodí. Tak tomu bude jistě ve věcech upravených zákonem o zvláštních řízeních soudních, především těch nesporných, a dále ve sporných řízeních, v nichž nelze schválit smír. Dále se z projednání v hromadném řízení vylučují dle věcného záměru nároky z práva obchodních korporací (squeeze-out, přeměny, nabídky převzetí) a dále uplatnění nároků vůči státu ze vztahů, kde stát vystupuje coby suverén.[11] Hromadnou žalobou pak budou uplatnitelné jak nároky na zdržení se jednání, tak jakékoli nároky na plnění (tj. nejen na náhradu škody) a dále na určení.

Hromadnou žalobou se dle návrhu věcného záměru má stát žaloba čistě skupinová. Stávající systém „reprezentativních“ žalob bude ponechán tedy zřejmě paralelně s touto úpravou. V rámci skupinového řízení je za primární vybrán systém opt-out. Avšak systém opt-in je taktéž umožněn. V systému opt-in je nezbytné, aby se dotčené osoby aktivně přihlásily do řízení, tj. učinily dispoziční úkon, kterým vstoupí do řízení. V takovém případě jsou členy skupiny individuálně určené subjekty. Rozhodnutí je pro ně závazné. V systému opt-out se naopak dotčené osoby stávají členy skupiny automaticky, bez toho, aniž by musely projevit vůli řízení se účastnit. V případě, že nechtějí na řízení participovat, musí z řízení vystoupit. Skupina je vymezena pomocí definičních znaků.[12] Rozhodnutí je závazné pro ty dotčené subjekty, které nevystoupily z řízení. Ostatní, tj. ti, kdo využili opt-out, mají možnost zahájit individuální soudní řízení.

Procesní specifika navrhované úpravy skupinového soudního řízení

Z návrhu věcného záměru lze vyabstrahovat určité základní body, které by měly budoucí právní úpravu kolektivního soudního řízení charakterizovat. Těmito základními body jsou:

1. Subjekty skupinového soudního řízení: věcná a procesní legitimace, práva a povinnosti, příslušnost soudů.

2. Průběh řízení: fáze, podmínky, náležitosti žaloby, certifikace, vyrozumění o certifikaci, volba systému, vyrozumívání členů skupiny (rejstříky), odhlášení se ze skupiny (opt-out) a přihlášení se do skupiny (opt-in), plán řízení, koncentrace, dokazování, rozhodnutí (závaznost rozhodnutí, smír), náklady řízení, odměna, opravné prostředky, způsob plnění, výkon rozhodnutí.

3. Další související otázky: promlčecí lhůty, financování řízení, vztah individuálního a skupinového řízení. Kolektivní soudní ochrana je totiž ve vztahu k individuálnímu soudnímu řízení pouze doplňující.[13] Dotčené subjekty tedy mají na výběr, zda budou svá práva uplatňovat prostřednictvím skupinového soudního řízení jako členové skupiny, či řízení individuálního [tzn., že nevyužijí svého práva vstoupit do řízení (opt-in) či naopak využijí svého práva z řízení vystoupit (opt-out)].

4. Zcela stranou pak stojí alternativní způsoby řešení sporů. Doporučení Komise s využitím kolektivního alternativního způsobu řešení sporů počítá (to zejm. tam, kde má být uplatněno právo na náhradu škody), když v čl. 16 Preambule Doporučení uvádí, že „účinným způsobem, jak získat nápravu při událostech hromadné škody, může být alternativní řešení sporů. Prostředky alternativního řešení sporů by měly být k dispozici vždy vedle kolektivní soudní ochrany, případně jako její dobrovolný prvek“. Soubor zásad pro kolektivní řešení sporů, které Doporučení předkládá a které by se měly uplatňovat v právních řádech všech členských států Unie, má platit jak pro kolektivní soudní ochranu práv, tak i tu mimosoudní (čl. 13 Preambule Doporučení). Kolektivním alternativním řešením sporů a smírům se pak věnuje podrobněji čl. 25 a násl. Doporučení.

5. V českém právním prostředí pak je nutné s ohledem na aktuální právní úpravu zúžení pravomoci civilních soudů v zákonem stanovených věcech a následné soudní kontrole dle části páté o. s. ř. (řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem) promyslet i vztah k těmto řízením.[14]

Některé z těchto bodů jsou předmětem rozboru v následujících řádcích. S ohledem na rozsah dané materie nejde samozřejmě o podrobnou analýzu veškerých otázek z věcného záměru vyplývajících, cílem je vytyčit některá procesní specifika skupinového soudního řízení a upozornit na problematické otázky s nimi související.[15]

Subjekty skupinového soudního řízení

Procesní subjekty svými úkony ovlivňují průběh řízení a jsou jedním z pojmových prvků civilního procesu. Mezi subjekty skupinového soudního řízení řadíme soud, členy skupiny, správce skupiny (správce skupinových nároků), zájmový spolek, zástupce skupiny a žalovaného.

Věcný záměr počítá s tím, že řízení bude probíhat buď před krajskými soudy, nebo jinými k tomu speciálně určenými soudy. Tento záměr přitom není nutný s ohledem na zvláštní předmět řízení, ale pro procesní specifika kolektivního soudního řízení a odlišnou roli soudu v něm.

Věcný záměr počítá s aktivní legitimací k zahájení skupinového soudního řízení i těch subjektů, které nejsou v hmotněprávní sféře nositeli daného práva a ani to o sobě netvrdí. Procesní legitimace[16] bude přiznána spolkům založeným na ochranu určitých zájmů a správci skupiny. Osobu reprezentanta, tedy zájmového spolku oprávněného k podání žaloby, návrh věcného záměru nijak podrobněji nespecifikuje, přestože jde o poměrně zásadní otázku a je jí věnován rozsáhlý prostor i v Doporučení Komise. Správcem skupiny má být subjekt akreditovaný Ministerstvem spravedlnosti.

Přiznání procesní legitimace správci skupiny je přitom značně problematické. Jak uvádí A. Winterová, případů procesní legitimace je v současném právním řádu velmi málo; ve svobodné společnosti je především věcí nositelů práv, aby svá práva hájili a pečovali o ně (vigilantibus iura), nelze je však ani zcela vyloučit.[17]Na rozdíl od zájmového spolku nemá správce skupiny žádný společný zájem se členy skupiny, jeho jediným zájmem je zájem majetkový, tj. získání finanční odměny v případě výhry ve sporu.[18] Účel zavedení tohoto speciálního subjektu do právní úpravy ze strany ministerstva je zřejmý, nutno však říci, že v porovnání se zahraničními právními úpravami nestandardní. Věcný záměr definuje správce skupiny jako soukromého podnikatele, investora, jehož předmětem podnikání je zprostředkovávat uplatňování nároků s kolektivním prvkem v hromadném řízení. Správce skupiny bude celé řízení financovat, v případě neúspěchu v řízení bude druhé straně hradit náklady řízení. S ohledem na to, že bude muset být tento subjekt akreditován a jedním z předpokladů akreditace bude i prokázání náležitého finančního zajištění, nebude zde namístě obava z toho, že by nebyl schopen dostát těmto povinnostem.

Správce skupiny bude oprávněn zahájit jakékoli řízení (v případě odhlašovacího řízení se souhlasem člena skupiny či spolku). Člen skupiny či zájmový spolek budou legitimováni pouze k zahájení přihlašovacího řízení, soud však není návrhem v tomto směru vázán, a dochází tak k výraznému omezení dispoziční zásady ve vztahu k dotčeným subjektům. Další dispoziční práva v průběhu řízení pak mohou být omezena ve prospěch zájmu celé skupiny.

Členové skupiny, tj. osoby odlišné od žalobce a žalovaného, pak mají omezena nejen dispoziční práva, která přísluší žalobci, ale i další práva a povinnosti, které přísluší účastníkům, resp. stranám sporu.[19] Proto o nich nelze jako o účastnících hovořit. Určitá práva jim však musí být zachována, i když spíše v modifikované podobě, za všechny lze zmínit právo být slyšen. Členům skupiny tak musí být poskytnuta zvýšená ochrana nejen zákonem, ale i soudem. Soud by měl např. dbát o to, aby zde nedocházelo ke střetu zájmů správce skupiny a skupiny. Výsledkem pak v tomto případě může být procesně nestandardní změna správce skupiny, tedy fakticky žalobce.

Zástupce skupiny je věcným záměrem definován jako ten, jehož nárok bude předmětem zkoumání, a závěry týkající se jeho nároku budou aplikovány na všechny obdobné nároky dalších členů skupiny. V zahraničních úpravách je zástupce skupiny nejčastěji totožný s žalobcem. V navrhované české právní úpravě bude jeho role pravděpodobně, s ohledem na existenci speciálního subjektu správce skupiny, výrazně potlačena.

V řízení bude muset být žalobce zastoupen advokátem.

Podmínky hromadného řízení

Skupinové řízení se obvykle rozpadá do dvou fází, a to do fáze, v níž soud rozhoduje o přípustnosti hromadné žaloby (tzv. certifikace), a na řízení ve věci samé. S tím počítá i věcný záměr zákona o hromadných žalobách.

Soud rozhoduje o tom, zda podaná žaloba splňuje znaky kolektivního soudního řízení, a pokud nikoli, řízení zastaví. Věcným záměrem uváděné podmínky certifikace jsou známé již z americké class action[20] a s různými obměnami uplatňované i v jiných evropských zemích. Jsou jimi podmínka početnosti (nummerosity). Nepočítá se přitom s tím, že by zákon stanovil minimální počet členů skupiny, posouzení této podmínky bude ponecháno na úvaze soudu, což však může být pro žalobce značně nepředvídatelné. Dále podmínka společné povahy (commonality). Podmínka typizovanosti (typicality), tj. nároky zástupce skupiny musejí být stejného nebo obdobného charakteru. Podmínka odpovídajícího zastoupení (adequancy of representation). Dále pak to je vhodnost skupinového řízení a ze strany žalobce nesmí jít o zneužití práva.

S certifikací kolektivního soudního řízení by měla být v případě, že je žalobce odlišný od správce skupiny, spojena také otázka prokázání dostatečných zdrojů financování žalobcem (srov. čl. 14 a násl. Doporučení). K financování řízení může dojít z vlastních zdrojů žalobce, realizováno může být i prostřednictvím třetích osob (third party funding, TPFL). I přes význam zajištění dostatečného financování hromadného soudního řízení (nejen ve vztahu k průběhu soudního řízení, ale i pro případ neúspěchu ve sporu a s ním spojenou náhradou nákladů řízení), věcný záměr s prokázáním dostatečného financování řízení v rámci certifikace řízení výslovně nepočítá. Otázce financování řízení se fakticky nevěnuje.

Zvlášť pak budou stanoveny podmínky pro vedení řízení v režimu opt-out a režimu opt-in. Věcný záměr totiž počítá s oběma typy tohoto skupinového řízení, když uvádí, že úprava hromadných žalob bude primárně založena na principu opt-out, současně však bude ponechána možnost v některých případech využít režimu opt-in. Systém opt-in je vhodný zejm. tam, kde se jedná o vysoké nároky dotčených osob a jde pouze o malou skupinu osob, které jsou žalobci, resp. soudu, známy.[21] Ideální situace je, pokud se dotčené osoby navzájem znají. Nevhodný je naopak v těch případech, kde jde o drobné, značně rozptýlené nároky osob, u nichž je obtížné dohledat členy skupiny.

Výběr systému zákonodárcem přitom závisí zejména na tom, v čem spatřuje zásadní účel kolektivního soudního řízení. Primárním smyslem bude samozřejmě ochrana individuálních práv dotčených osob. Má-li to pak být i preventivní účinek právní úpravy kolektivní soudní ochrany, systém opt-out je pro to zřejmě vhodnější. Takový systém se však fakticky blíží určitému typu veřejnoprávní kontroly chování žalovaných subjektů, což nemusí být v určitých oblastech žádoucí.

Usnesení o přípustnosti hromadného řízení (certifikace)

Certifikace je z důvodu rychlosti řízení a procesní ekonomie víceméně nutným krokem soudu v rámci každé právní úpravy hromadných žalob. Soud tak totiž postaví najisto, zda danou žalobu a řízení na základě ní zahájené lze pojímat jako řízení kolektivní. Proti rozhodnutí je přípustný opravný prostředek. Certifikací se dostává skupinové řízení do své druhé fáze, kterou je řízení ve věci samé. V opravném prostředku proti rozhodnutí vydaném ve druhé fázi řízení už nelze namítat, že nebyly splněny předpoklady pro kolektivní vedení řízení.

Informování členů skupiny

Zakotvení povinnosti řádného informování členů skupiny o průběhu řízení je nedílnou součástí právní úpravy skupinového soudního řízení. K informování členů skupiny může dojít ještě před zahájením řízení, za účelem zjištění možného okruhu členů skupiny a posouzení, zda jsou podmínky pro vedení hromadného soudního řízení naplněny. To je však ponecháno plně na případném žalobci.

Doporučení Komise počítá se zřízením registru hromadných žalob (čl. 35-37). Podrobněji pak upravuje informování členů skupiny v čl. 10-12.

Nejzásadnější je informování členů skupiny o certifikaci řízení (tzv. notice). Právě s ním je spojena i lhůta k přihlášení se do řízení či odhlášení z něho. Pokud jsou případní členové skupiny známi, vyrozumění by mělo být učiněno individuálně. Vůči ostatním pak jinou adekvátní formou – např. prostřednictvím denního tisku, specializovaných časopisů, zaměřených na dotčené osoby, rozhlasu či televize, ale i např. prostřednictvím speciálně zřízeného rejstříku. V poslední době může na významu nabývat i oznámení učiněné prostřednictvím internetu (internetových stránek určených určité skupině).

Oznámení o konání skupinového soudního řízení může učinit buď žalobce, nebo soud. V případě, že je tato povinnost ponechána na žalobci, musí být text oznámení i způsob, jakým ho žalobce hodlá učinit, předložen soudu a ten jej musí schválit. Zároveň musí soud dohlédnout na to, že vyrozumění bude opravdu tímto způsobem provedeno. Ve výjimečných situacích je možné, aby soud uložil povinnost učinit vyrozumění o zahájení skupinového řízení žalovanému, a to v rámci jeho běžné činnosti (v zahraniční odborné literatuře se lze setkat s označením takového oznámení jako piggyback notice), nebude-li to pro něj nijak zatěžující. Žalobce, který tento způsob navrhuje, by však měl vždy prokázat, že není možný jiný vhodný způsob oznámení.[22]

Obdobně přistupuje ke způsobům informování členů skupiny i věcný záměr.

Přihlášení se do řízení a odhlášení se z řízení

Dle Doporučení by fyzické nebo právnické osoby, které tvrdí, že jim vznikla škoda při stejné události hromadné škody, měly mít možnost připojit se ke straně žalující kdykoli před vynesením rozsudku nebo před jiným platným urovnáním sporu, nenaruší-li to řádný výkon spravedlnosti (čl. 23 Doporučení). Každý člen strany žalující by měl mít možnost opustit stranu žalující kdykoli před vynesením konečného rozsudku nebo před jiným platným urovnáním sporu za stejných podmínek, které platí pro zpětvzetí individuální žaloby, aniž by tím přišel o možnost uplatňovat svůj nárok jiným způsobem, opět nenaruší-li to řádný výkon spravedlnosti (čl. 22 Doporučení).

Taková úprava však není vhodná. Dotčené subjekty mohou vyčkávat, zda je pro ně řízení výhodné, a do řízení vstoupit nebo z něho naopak vystoupit těsně před vydáním rozhodnutí. To s sebou samozřejmě nese riziko, že skupinové řízení v důsledku toho přestane splňovat požadavky nutné k certifikaci řízení, a v krajním případě by muselo dojít k odcertifikování skupiny, a tím ke zmaření celého kolektivního soudního řízení.

Odhlášení se z řízení či přihlášení se do řízení by proto mělo být omezeno lhůtou. Tu může stanovit zákon, popř. soud. Variantou je také stanovení určité zákonné hranice s tím, že konkrétní délku lhůty stanoví soud dle okolností případu.

Dokazování

Věcný záměr se pouze okrajově zmiňuje o dokazování v hromadném řízení, a to v souvislosti s certifikací řízení. Právě v této fázi může být žalobce ohrožen tzv. informačním deficitem.[23] Ten se přitom bude týkat zejm. skutečností nezbytných k vlastní certifikaci řízení, nejčastěji pravděpodobně skutečnosti, zda má skupina dostatečný počet členů. Informačním deficitem však samozřejmě mohou strany řízení trpět i ve fázi po certifikaci, tedy ve fázi řízení o věci samé.

V takových případech pak přichází v úvahu tzv. vyšetřovací důkaz a s tím související vysvětlovací povinnost strany nezatížené důkazním břemenem.

Věcný záměr však zmiňuje jako jednu z možnosti narovnání tohoto deficitu i institut zpřístupnění důkazního prostředku. Fakticky se jedná o obdobu tzv. pre-trial discovery známého z amerického civilního procesu či disclosure z anglického civilního procesu, s výraznými omezujícími prvky. Právě před institutem zpřístupnění důkazního prostředku však varuje Doporučení Komise, když uvádí, že prostředky kolektivní právní ochrany by měly zachovávat procesní pojistky a záruky účastníků občanského soudního řízení. Aby se předešlo vzniku kultury zneužívání soudních sporů při událostech hromadné škody, měly by vnitrostátní prostředky kolektivní právní ochrany obsahovat základní pojistky vymezené v Doporučení. Právním tradicím většiny členských států jsou cizí prvky, jako je náhrada škody plnící penální funkci, dalekosáhlé zpřístupňování důkazů před řízením a stanovení nároku na náhradu škody porotou, a proto by tyto prvky neměly být obecným pravidlem(čl. 15 Doporučení).

Možnost zpřístupnění důkazního prostředku však není našemu právnímu řádu zcela cizí. Řízení o zpřístupnění důkazního prostředku je zakotveno v zák. č. 262/2017 Sb., o náhradě škody v oblasti hospodářské soutěže (§ 10 až 24). Věcný záměr přitom uvádí, že zavedení tohoto institutu do právní úpravy skupinového soudního řízení zvažuje právě na základě této právní úpravy.

Výhodou tohoto institutu je jeho možná aplikace ještě před zahájením řízení, kdy by mohl sloužit k získání nezbytných informací, které mohou usnadnit rozhodování, zda podat žalobu ve věci samé, a případně k její bližší specifikaci. Zavedení institutu zpřístupnění důkazního prostředku do právní úpravy hromadných žalob však může být značně problematické. Případný žalobce si tak bude moci snadno zjistit informace, které následně nepoužije pro účely kolektivního soudního řízení, ale řízení individuálního. Zneužití zpřístupněných důkazních prostředků zde hrozí i ve vztahu k potenciálním členům skupiny. 

Rozhodnutí a distribuce vysouzené částky

Rozhodnutí v řízeních o skupinových žalobách je závazné pro všechny členy skupiny. V systému opt-out tak vznikají potíže, jak ve výroku identifikovat členy skupiny, v rozhodnutí musí být také výslovně stanoveno, kdo z řízení vystoupil.[24] Složité je i případné vyčíslování škody, není-li zřejmé, kdo všechno spadá do okruhu poškozených osob, a pak i samotná distribucevysouzené částky. Opt-in oproti tomu umožňuje specifikovat konkrétní dotčené osoby a jejich nároky.

Věcný záměr počítá v případě režimu opt-out se složením částky stanovené v rozhodnutí do soudní úschovy. Následně pak poběží členům skupiny lhůta na přihlášení svých nároků. Dle věcného záměru by měl tyto přihlášky posuzovat správce skupiny, který bude při své činnosti podléhat dohledu soudu. Je však třeba si uvědomit, že správce skupiny není orgánem veřejné moci, a rozhodování v této otázce mu proto nepřísluší. To by měl činit soud, který také následně rozhodne o vyplacení částky jednotlivým osobám. Značně kontroverzní je pak také záměr ministerstva, dle něhož v případě, že ze složené částky nebude celá suma vyplacena, použije se podobně jako v případě běžné soudní úschovy pravidlo, že po stanovené době připadnou peníze státu.

Ve skupinovém řízení bude přípustné uzavření smíru, když smíry jsou v těchto řízeních velice častým jevem. K ochraně všech zúčastněných osob má sloužit možnost soudu neschválit smír[25] nejen tehdy, pokud je v rozporu s hmotným právem, ale také pokud neodpovídá dalším zákonem stanoveným požadavkům.[26] V zahraničních úpravách se v souvislosti se schválením smíru hovoří o tom, že smír musí být spravedlivý, důvodný a vhodný (fair, reasonable and adequate). Doporučení v této souvislosti hovoří o tom, že by soudy měly ověřovat legalitu závazného výsledku kolektivního smíru. Přitom by měly zohledňovat odpovídající ochranu zájmů a práv všech dotčených osob (čl. 28 Doporučení). Věcný záměr pak hovoří o společném zájmu skupiny. Nelze však samozřejmě požadovat, aby soud smír neschválil např. jen proto, že nejde o plnou kompenzaci poškozených osob, protože se jedná o výsledek vyjednávání.[27]

Případnému nevýhodnému smíru pro konkrétní dotčené osoby má pak zabránit možnost vystoupit z řízení i v této jeho fázi či k dohodě nepřistoupit, popř. podat proti němu opravný prostředek či jiný prostředek nápravy.

Smíry jsou často formulovány s podmínkou ze strany žalovaného na zapojení určitého minimálního množství osob. Žalovaný si vyhrazuje právo odstoupit od smíru, pokud určitý počet žalobců neučiní opt-in či naopak učiní opt-out.

Závěr

Kolektivní skupinové řízení, s nímž počítá návrh věcného záměru zákona o hromadných žalobách, vykazuje oproti individuální soudní ochraně značné odlišnosti. Osoby, o jejichž právech se v řízení jedná, v řízení nevystupují v pozici účastníků řízení, resp. stran sporu, ale jejich práva a povinnosti jsou omezeny. V řízení aktivně jedná jménem celé skupiny jedna osoba (obvykle jde o jednoho z členů skupiny, což ovšem nutně nebude případ navrhované české právní úpravy). Za řízení nese plnou odpovědnost, financuje jej a v případě neúspěchu ve sporu pak také pouze on hradí náklady soudního řízení. Rozhodnutí je závazné pro všechny členy skupiny. Jiný model, tj. plná účastnická práva a povinnosti všech členů skupiny, by nebyl představitelný, fakticky by se pak nejednalo o kolektivní soudní řízení v pravém slova smyslu, ale o společenství účastníků (společenství ve sporu). Výše zmíněný účel kolektivního soudního řízení by tak byl zcela potlačen.

Jednou z hlavních zásad skupinového soudního řízení, na nichž musí být právní úprava skupinového soudního řízení postavena, je, s ohledem na výše uvedené, zvýšená role soudu v řízení. Soud musí dbát, aby jednáním zastupujícího subjektu nebylo zasahováno do zájmů členů skupiny. Promítnutí této zásady do právní úpravy hromadných žalob ani její faktické naplnění však nebude jednoduché. Zájem skupiny je velice těžko určitelný, role soudu navíc nemůže být výrazně paternalistická, neboť se stále pohybujeme v prostředí sporného řízení, s jeho vůdčí zásadou rovnosti stran. Soud musí zároveň dbát i o to, aby kolektivní skupinové řízení nebylo zneužito ve vztahu k žalovanému. V rovině odvětvových zásad civilního procesu to pak znamená, že ve skupinových řízeních je omezena zásada dispoziční a naopak posílena zásada oficiality.[28]

 

Autorka JUDr. Klára Hamuľáková, Ph.D., působí na PF UP v Olomouci a je členkou komise pro hromadné žaloby na Ministerstvu spravedlnosti ČR a JUDr. Jana Petrov Křiváčková, Ph.D., působí na PF UP v Olomouci a je členkou komise pro hromadné žaloby na Ministerstvu spravedlnosti ČR.



[1] K tomuto účelu koneckonců slouží i úprava soudních poplatků, která má předcházet podávání neuvážených žalob.

[2] Viz Zelená kniha – Žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel – ES KOM (2005) 672, Bílá kniha – Žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel – ES KOM (2008) 165, Zelená kniha o kolektivním odškodnění spotřebitelů KOM (2008) 794, směrnice EP a Rady 98/27/ES ze dne 19. 5. 1998 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů, a následně směrnice EP a Rady 2009/22/ES o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (pouze nároky na zdržení se jednání). V současnosti existuje návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o zástupných žalobách na ochranu kolektivních práv spotřebitelů a o zrušení směrnice 2009/22/ES (počítá i s náhradou škody).

[3] Tomu předcházela veřejná konzultace Komise „Směrem k soudržnému evropskému přístupu k hromadné žalobě“ (2011), usnesení EP ze dne 2. 2. 2012 „Směrem k soudržnému evropskému přístupu ke kolektivnímu odškodnění“, sdělení Komise EP, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů „Směrem k evropskému horizontálnímu rámci pro kolektivní právní ochranu“ KOM (2013) 401.

[4] Zpráva Komise KOM (2018) 40 Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru o provádění doporučení Komise 2013/396/EU.

[5] Zde řízení zahajuje návrhem zástupce, který jediný se řízení účastní. Ostatní dotčené osoby nemusí být rozhodnutím soudu vázány, ani pro ně nepředstavuje exekuční titul. Skupinové řízení je zahajováno zpravidla jedním z členů skupiny dotčených osob, tyto potom z řízení vystupují (opt-out systém) nebo do něj vstupují (opt-in systém). Rozhodnutí je zavazuje a je pro ně exekučním titulem.

[6] Opt-out však není absolutně vyloučen a přichází v úvahu tam, kde to odůvodňuje řádný výkon spravedlnosti (čl. 21 Doporučení). V obou případech je doporučováno zakotvení možnosti vystoupení za stejných podmínek jako u zpětvzetí žaloby.

[7] Srov. např. § 25 z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, § 2989 odst. 1, § 1964 o. z., § 2 z. č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, § 26a z. č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám.

[8] K reprezentativní žalobě srov. např. J. Petrov Křiváčková, K. Hamuľáková: Reprezentativní žaloba v českém civilním procesu, Acta Iuridica Olomucensia č. 1/2016, str. 51-60.

[9] Srov. i věcný záměr obsahující statistické zhodnocení úspěšnosti žalob podaných těmito subjekty.

[10] V úvahu přichází vedlejší účastenství přinášející ovšem omezená práva. Srov. raritně k možnosti přistoupení k řízení nález ÚS z 19. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1106/08, nebo rozhodnutí NS z 10. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 1019/2006, anebo z 26. 10. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3856/2010. Zásadní roli zde ovšem hraje i informační deficit u dotčených osob, neboť žalobce není povinen svůj záměr podat žalobu, či skutečnost, že již k tomu došlo, jakkoli zveřejňovat či jinak na to dotčené osoby upozornit. Až v případě úspěchu s takovou žalobou je možné, aby soud žalobci dle § 155 odst. 4 o. s. ř. přiznal ve výroku rozsudku právo rozsudek uveřejnit na náklady neúspěšného účastníka; podle okolností případu soud stanoví též rozsah, formu a způsob uveřejnění.

[11] Tj. i nároky dle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím či nesprávným úředním postupem.

[12] Viz i J. Balarin: Kolektivní ochrana práv v civilním soudním řízení, Centrum právní komparatistiky PF UK, Praha 2011, str. 54.

[13] To platí zejm. ve vztahu k reprezentativním řízením, kdy reprezentativní žalobní právo je třeba vidět pouze jako doplněk věcných aktivních legitimací. Viz J. Balarin, op. cit. sub 13, str. 95. Ani skupinové soudní řízení však nemá individuální žalobní právo nahradit, ale pouze usnadnit některým dotčeným subjektům přístup k soudu.

[14] Zde je však namístě připomenout, že věcný záměr civilního řádu soudního s převzetím současné dvoukolejné koncepce soudní kontroly činnosti orgánů veřejné správy nepočítá.

[15] Podrobněji k některým z těchto otázek srov. např. K. Hamuľáková: Funding of collective actions, International and Comparative Law Review č. 2/2016, str. 127-144; K. Hamuľáková: Opt-Out Systems in Collective Redress, EU Perspectives and Present Situation in the Czech Republic, Hungarian Journal of Legal Studies, Acta Juridica Hungarica č. 1/2018, str. 95-117; K. Hamuľáková, J. Petrov Křiváčková: Perspektivy alternativního řešení kolektivních sporů v ČR ve světle Doporučení Komise 2013/396/EU, Právní rozhledy č. 13-14/2015, str. 502-508; J. Petrov Křiváčková, K. Hamuľáková, op. cit. sub 9, str. 51-60.

[16] K procesní legitimaci viz i B. Dvořák: Kolektivní ochrana práv a procesní legitimace, Acta Iuridica Olomucensia č. 1/2016, str. 61-67.

[17] A. Winterová: Civilní právo procesní, Díl první: řízení nalézací, Leges, Praha 2018, str. 137.

[18] Věcný záměr počítá s odměnou zpravidla ve výši 20 % z vysouzené částky, přitom však uvádí, že soud bude moci tuto výši upravit v závislosti na průběhu řízení. Výše odměny by však měla být zřejmá již ve fázi certifikace, neboť může významně ovlivnit to, zda se členové skupiny do řízení přihlásí či se z něho naopak odhlásí.

[19] Předložený věcný záměr civilního řádu soudního počítá s přesnějším označením strana sporu.

[20] K tomu viz i např. R. Šínová: K případu Wal-Mart Stores, Inc. v. Dukes et al., Acta Iuridica Olomucensia č. 1/2016, str. 79-86, nebo A. Winterová, P. Smolík: Nové jevy v procesním právu, Hromadné žaloby, in M. Pauknerová, M. Tomášek (eds.): Nové jevy v právu na počátku 21. století, Karolinum, Praha 2009, str. 367-368.

[21] Mezi oblasti, v nichž je příhodnější opt-in systém, zahrnuje E  Werlauff např. letecká neštěstí, vlaková neštěstí, skupinové zájezdy, zdravotní péči, průmyslové havárie. E. Werlauf: Class Action and Class Settlement in a European Perspective, European Business Law Review č. 2/2013, str. 176.

[22] Žalovaní se samozřejmě tomuto způsobu zveřejňování oznámení brání. Viz i B. Anderson, A. Trask: Class Action Playboook, LexisNexis, New Providence 2014, str. 220.

[23] K informačnímu deficitu podrobněji viz např. J. Macur: Kompenzace informačního deficitu procesní strany v civilním soudním sporu, Masarykova univerzita, Brno 2000. 

[24] To může být samozřejmě poměrně nevhodné v určitých citlivých otázkách. Viz i E. Werlauf, op. cit. sub 22, str. 176.

[25] K tomu srov. věcný záměr civilního řádu soudního, který upouští od výslovného schvalování smíru.

[26] Propracovaný systém hromadného smíru nalezneme především v právní úpravě Nizozemska.

[27] B. Krans: The Dutch Act on Collective Settlement of Mass Damagestr, Global Business & Development Law Journal, 2014, vol. 27, str. 299. Na druhou stranu však někteří autoři poukazují na to, že v rámci smíru získají dotčené subjekty mnohdy vyšší částky, než by získaly v individuálním soudním řízení. Viz Á. Szalai in V. Harsági, R. van Rhee (eds.): Multi-Party Redress Mechanism in Europe: Squeaking Mice? Intersentia, Cambridge 2014, str. 84-85.

[28] Tento článek vznikl za podpory Grantové agentury ČR – projekt Kolektivní ochrana práv v České republice – současnost a perspektivy (GA16-06065S).