Kdo odpovídá za dluhy nezletilých z jízd hromadnou dopravou bez jízdního dokladu?
publikováno: 15.12.2017
II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti Plzeňských dopravních podniků, a. s. a zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu a právo vlastnit majetek.
Podstatou sporu v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-město byl nárok stěžovatele na neuhrazené jízdné se zákonnou přirážkou v celkové výši 3000 Kč včetně úroku z prodlení, uplatněný vůči žalované (v tomto řízení vedlejší účastnice). Stěžovatel svůj nárok odůvodnil tím, že tehdy jedenáctiletá vedlejší účastnice dvakrát využila vozidlo městské hromadné dopravy provozované stěžovatelem bez platného jízdního dokladu. Okresní soud žalobu zamítl jako nedůvodnou, neboť dospěl k závěru, že žaloba neměla být podána přímo proti nezletilé vedlejší účastnici, ale proti její zákonné zástupkyni – matce, která s ní byla v době přepravní kontroly, a proto za nehrazení jízdného a sankce odpovídá. Jiná situace by dle soudu nastala v případě, kdy nezletilý nastoupí do dopravního prostředku ze své vlastní vůle bez doprovodu zákonného zástupce, v takovém případě by bylo na místě žalovat přímo nezletilého. Stěžovatel s tímto závěrem nesouhlasí a namítá, že mu soud založil povinnost, které při provádění kontroly nemůže nikdy dostát. Přepravce totiž nemůže bezpečně seznat, zda nezletilý cestuje s dospělou osobou a zda ta je právě jeho zákonným zástupcem či nikoliv.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Napadené rozhodnutí částečně argumentačně vychází z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2015 sp. zn. II. ÚS 728/15, který se týkal placení regulačních poplatků dle § 16a odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Ústavní soud shledal ústavně konformním výklad, podle kterého má-li pojištěnec zákonného zástupce, je plátcem regulačního poplatku pouze tento zákonný zástupce. Tento nález však vychází mj. z toho, že o hospitalizaci nezletilého rozhodují a souhlas s ní dávají právě zákonní zástupci. U přepravní smlouvy, která je v případě hromadných dopravních prostředků uzavírána tzv. konkludentním jednáním, tedy nástupem, je autonomie vůle nezletilého (v závislosti na jeho věku a rozumové a volní vyspělosti) podstatně širší. V usnesení ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. II. ÚS 1019/08 Ústavní soud uvedl, že dítě (v daném případě dvanáctileté), které je dostatečně rozumově vyspělé na uzavření přepravní smlouvy s dopravním podnikem, je zároveň dostatečně rozumově vyspělé nést odpovědnost (přirážku k jízdnému) v případě jízdy bez platného jízdního dokladu. Bylo by absurdní, kdyby například za to, že si sedmnáctiletý nezletilý neobstaral jízdní doklad, měli být sankcionováni jeho zákonní zástupci. Vzhledem k potřebě individuálního posuzování vyspělosti nezletilého a jeho způsobilosti uzavřít přepravní smlouvu nelze vytvořit objektivní hranici, která by umožnila přepravcům určit, kdo odpovídá za porušení přepravních podmínek, ale je třeba vždy zkoumat konkrétní okolnosti každého případu.
Výklad okresního soudu, že matka vedlejší účastnice uzavřela nástupem do vozidla veřejné dopravy přepravní smlouvu pro dvě osoby (popř. ve prospěch vedlejší účastnice), ale pouze ona je odpovědná za porušení přepravních podmínek, nemůže obstát.
Je třeba souhlasit se stěžovatelem, že by během přepravní kontroly bylo skutečně velice obtížné zjistit, zda nezletilá osoba bez jízdenky cestuje v doprovodu zákonného zástupce či nikoliv. V případě, že by zákonný zástupce sám sobě jízdenku obstaral, nemá přepravce právo požadovat po něm prokázání osobních údajů, ze kterých by bylo možné usuzovat na příbuzenský vztah k nezletilému a ani zjistit jeho totožnost. Bez zjištění totožnosti se však přepravce nemá možnost domáhat odpovědnosti za nedodržení přepravního řádu.
Soud tak svým výkladem založil podstatný rozdíl mezi situací, kdy nezletilý cestuje se svým zákonným zástupcem, a situací, kdy cestuje bez něj. V případě, že je nezletilý způsobilý k uzavření přepravní smlouvy, je tento rozdíl neodůvodněný. Jaký je totiž rozdíl mezi tím, když dítě nastoupí do veřejné dopravy se zákonným zástupcem a ten mu neopatří jízdenku, a situací, kdy zákonný zástupce pošle nezletilého do dopravního prostředku s tím, že mu nedá na jízdní doklad peníze, nebo mu přikáže, ať si ho nekupuje? Z hlediska povinnosti dětí poslouchat rodiče, kterou je argumentováno v napadeném rozhodnutí, jde o situace shodné.
Ústavní soud samozřejmě bere ohled i na zájem nezletilého. Např. podle nálezu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1775/14, je na obecných soudech, aby v každé konkrétní věci posoudily, zda je u nezletilého dána způsobilost k uzavření smlouvy o přepravě osob, včetně všech jejích ujednání a důsledků vyplývajících z jejího porušení. Dále je v citovaném nálezu uvedeno, že v projednávané věci bylo úkolem soudů zohlednit vázanost dítěte jednotlivými ujednáními smlouvy o přepravě, míru jeho zavinění při porušení této smlouvy. To může vést i k závěru, že řídící zájem dítěte bude nejlépe ochráněn tak, že se uplatní (spolu)odpovědnost jeho rodičů za dluhy vzniklé z jízd načerno. Obecné soudy též musí při svém rozhodování chránit také zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, kterým nebude moci dostát a jež mohou mít „rdousící efekt“.
Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu Plzeň - město, který v novém řízení bude muset žalobu stěžovatele řádně projednat, a přitom se v prvé řadě zabývat otázkou způsobilosti nezletilé k právnímu jednání a její schopnosti posoudit následky svého jednání, jakož i posoudit otázku případné spoluodpovědnosti její zákonné zástupkyně.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1864/16 je dostupný ZDE.
Zdroj: Ústavní soud, Brno.