oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Kdo má odpovídat za "správné" složení statutárních orgánů obchodních korporací?

autor: prof. JUDr. Josef Bejček, CSc.
publikováno: 04.11.2013

Polaritě mezi pohlavími vděčíme když ne za vše, tak za hodně; přinej­menším za vlastní život. Tato přiro­zená polarita se ovšem politizuje a vnáší se i do oblastí dří­ve z tohoto pohledu neutrálních. V poslední době rozvířila živou diskusi snaha Evropské komise (reprezentovaná místopředsedkyní a komisařkou Viviane Redingovou) prosadit tzv. vyvážené zastoupení žen a mužů ve správních radách největších evropských podniků.

1. Úvodem

Její podstatou je politické a ideové rozhodnutí, které má však důsledky i pro správu a řízení korporací (corporate governance). Jde koneckonců o to, zda mohou být obchodní korporace použity k naplňování všeo­becných společensko-politických záměrů[1], či nikoliv, byť by to bylo pociťováno jako cizorodý prvek v soukromém korporátním právu, které vzniklo a rozvíjelo se pro sledování a ochranu jiných zájmů.

Po určitých peripetiích v samotné Komisi, v níž byly proti přijetí úpravy kvót i některé komisařky,[2] bylo v Evropském parlamentu prozatím odloženo hlasování o návrhu Směrnice Evropského parlamentu a Rady (dále jen „Návrh“) o zlepše­ní genderové vyváženosti mezi členy dozorčí rady/nevýkon­nými členy správní rady společností kotovaných na burze a o souvisejících opatřeních.[3] Zdá se, že je jen otázkou času, kdy bude znovu projednána; šance na její schválení jsou ne­malé. Dokonce se někdy tvrdí, že politicky bylo již rozhod­nuto a že námitky z hospodářských a právních kruhů byly dávno politicky překonány.[4]

Návrh stanoví opatření, která mají zajistit vyváženější zastou­pení mužů a žen mezi členy dozorčí rady/nevýkonnými členy správní rady kotovaných společnosti, čímž hodlá urychlit pokrok v oblasti tzv. genderové vyváženosti, přičemž se společnostem poskytuje dostatek času na provedení nezbytných opatření.

V příspěvku nejprve stručně popisuji obsah připravované směrnice.[5] V další části se zabývám argumentací ve prospěch jejího zavedení, a poté uvádím argumenty proti němu. Ná­sleduje hodnocení argumentů a zprostředkování některých praktických zkušeností s kvótami a uzavírám zobecňující­mi úvahami o kvótách a o „politicky korektní“ fikci rovnos­ti a o možnostech postupu v obchodních korporacích v pří­padě schválení návrhu směrnice.

2. Podstata návrhu

Komise navrhuje opatření,[6] podle něhož by měl podíl kaž­dého pohlaví ve funkci nevýkonných členů správní rady největších podniků kotovaných na evropských burzách dosáhnout do konce roku 2020 minimálně 40 %. Úprava by se měla vztaho­vat na kotované společnosti, které mají alespoň 250 zaměst­nanců a jejichž celosvětový roční obrat činí více než 50 milio­nů eur. Takovýchto společností je kolem 5000.

Společnosti, jež dosud 40% limit nedosahují, by musely uplatňovat při obsazování daných pozic jasně definovaná pravidla, která by bránila diskriminaci na základě pohlaví, a musely by kandidáty vybírat podle jejich dosažené kvalifi­kace a praxe v oboru. V případě srovnatelné kvalifikace by se společnosti měly přiklonit k výběru toho pohlaví, které je v da­né chvíli ve správní radě nedostatečně zastoupeno (což zpra­vidla bývají ženy).

Navrhovaná opatření by byla dočasná. Společnosti by si rov­něž musely stanovit vlastní cíle pro zajištění genderové rovno­váhy na pozicích výkonných členů správní rady (kteří rovněž zastávají významné řídící pozice ve společnosti), a to do ro­ku 2020. Pokud by společnosti stanovená opatření nedodr­žovaly, mohly by jim být uloženy sankce; ty by stanovila vláda daného členského státu. Země, v nichž již systém pro zajiště­ní genderové rovnosti úspěšně funguje, by ho nemusely měnit. Měly by možnost zavést dodatečná opatření, která pře­kračují ta unijní. K zemím, které již pravidla pro vyvážené zastoupení žen a mužů ve správních radách společností pro­sazují, patří Belgie, Dánsko, Finsko, Francie, Itálie, Nizozem­sko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovinsko a Španělsko.

Tyto hrubě načrtnuté cíle jsou doprovázeny rozsáhlou dů­vodovou zprávou a čtyřicítkou doprovodných ustanovení (re­citals). Protože ty netvoří vlastní normativní obsah, budu se jimi zabývat až v souvislostí s argumentací.

Návrh[7] počítá s vyvažováním podle pohlaví jen u členů správ­ních a dozorčích rad v případě, že jde o funkce nevýkonné - jde o členy dozorčí rady v dualistickém systému a o nevýkon­né členy jednotné správní rady v monistickém systému, která slučuje řídící a dozorčí funkce. Členem správní rady se rozu­mí každý její člen včetně zástupce zaměstnanců.

Směrnice by se neměla vztahovat na malé a střední podni­ky, jimiž se rozumí společnosti, které zaměstnávají méně než 250 osob a současně mají roční obrat do 50 milionů eur, nebo jejichž bilanční suma celkem nepřesahuje 43 milionů eur (ne­bo ekvivalent národní měny).

Návrh směrnice hodlá uložit členským státům, aby zajisti­ly v kotovaných společnostech s nedostatečně zastoupeným pohlavím členů dozorčí rady (tj. podíl nižší než 40 %) jme­nování kandidátů do takových pozic na základě komparativ­ní analýzy kvalifikace každého z nich a aby při tom použily předem určená, jasná, neutrálně formulovaná a jednoznač­ná kritéria s cílem dosáhnout tohoto podílu nejpozději do 1. ledna 2020, nebo (v případě kotovaných společností, které jsou veřejnými podniky[8]) nejpozději do 1. ledna 2018. Přitom počet pozic členů dozorčí rady/nevýkonných členů správní rady, který je nezbytný pro splnění cíle vyváženého zastou­pení pohlaví, má co nejvíce odpovídat 40% podílu, avšak ne­má překročit 49 %.[9]

Členské státy mají navíc zajistit, aby velké kotované společ­nosti přijaly individuální závazky k zajištění vyváženého za­stoupení obou pohlaví ve stejných lhůtách a aby pravidelně informovaly příslušné vnitrostátní orgány o zastoupení mu­žů a žen ve svých řídících a kontrolních orgánech; nebudou-li tyto závazky plnit, budou to muset zdůvodnit a navrhnout dodatečná nápravná opatření.[10]

Aby členské státy dosáhly stanoveného cíle, zajistí, aby byl při výběru členů dozorčí rady/nevýkonných členů správní ra­dy upřednostněn kandidát nedostatečně zastoupeného pohla­ví, pokud je z hlediska vhodnosti, způsobilosti a odborných výsledků stejně kvalifikovaný jako kandidát opačného pohla­ví, pod podmínkou, že objektivní posouzení, které zohlednilo všechna kritéria týkající se konkrétních kandidátů, nerozhod­lo ve prospěch kandidáta opačného pohlaví. Členské státy při­jmou v souladu se svými národními procesními předpisy ne­zbytná opatření, aby zajistily, že pokud neúspěšný kandidát nedostatečně zastoupeného pohlaví zjistí skutečnosti, díky nimž se lze domnívat, že tento kandidát byl stejně kvalifiko­vaný jako jmenovaný kandidát opačného pohlaví, kotovaná společnost bude muset prokázat, že neporušila právě uvede­né pravidlo (přenos důkazního břemene).[11]

Členské státy mají být zavázány k zavedení účinných, při­měřených a odrazujících sankcí za porušení vnitrostátních předpisů přijatých podle navrhované směrnice. Má jít o správ­ní pokuty nebo dokonce o soudní zneplatnění či zrušení volby či jmenování členů orgánů společností, k nimž došlo v rozpo­ru s předpisy přijatými podle navrhované směrnice.[12] Umožňuje se také členským státům ponechat nebo přijmout opat­ření zajišťující „ještě vyváženější“ zastoupení mužů a žen ve společnostech, pokud to nezpůsobí neoprávněnou diskrimi­naci (SIC!) či pokud to nezabrání řádnému fungování vnitřní­ho trhu.[13] Umožňuje se též nezavádět opatření podle Návrhu, pokud členské státy již uplatňují opatření, která prokazatel­ně vedou ke včasnému naplnění cíle Návrhu.[14] Předpokládá se účinnost směrnice do konce roku 2028 s možností ev. pro­dloužení, zjistí-li komise, že pokrok ve vyváženém zastoupe­ní pohlaví není dostatečně trvalý.[15]

3. Argumenty a ideová tvrzení pro zavedení kvót

Myslím, že rozlišení na argumenty a ideová (až ideologická) tvrzení použitá při propagaci Návrhu je opodstatněné. Slu­žebnost a účelovost opatření vztažená k „metacíli“ selektiv­ní a vyhraněné vyváženosti zastoupení pohlaví při možném omezení vlastních komerčních zájmů obchodní společnosti podle vůle jejích společníků (resp. přinejlepším bez zřetele na ně) je očividná.[16] Těch tvrzení druhého typu je zřetelně více než argumentů. Skutečný dopad navrhovaných opatře­ní by byl vzhledem k navrženým podmínkám spíše symbolic­ký; v této fázi jde povýtce o jakýsi pokusný balonek testující možnosti a společenskou přijatelnost přímočarého prosazo­vání proklamovaných cílů „natvrdo“, tedy rovností ve výsled­ku, a nikoliv v šancích.

Výchozím argumentem je značně pomalý pokrok v přítom­nosti žen v čelných pozicích větších společností.[17] To má sa­mozřejmě málo společného s problémem průměrného po­stavení žen a v nerovnosti šancí způsobené biologickým ženstvím, ale může to sloužit jako (pars pro toto) symbolic­ký průlomový krok k dalším opatřením podle doktríny „po­zitivních jednání“.[18] Navíc se přijímá (přinejmenším zčásti určitě oprávněný) axiom, že řada faktorů znevýhodňujících ženy je odvozených (sociálních, psychologických, tradičně kulturně hodnotových apod.) a nevztahuje se přímo k odliš­né biologicko-sociální roli průměrné ženy-matky.

O změně společenského klimatu příznivé pro zvýrazně­né zapojení žen do rozhodovacích procesů není pochyb.[19] Některé státy EU zůstávají u doporučení pro soukromý sek­tor a preferují samoregulaci, jiné zavádějí závazná opatře­ní. To samo o sobě samozřejmě není argument pro zavádění unifikovaného unijního tlaku na členské státy, aby zavádě­ly taková opatření; je to ale symptom společenského pohybu a posunu ve společenském vědomí o této otázce. Pohříchu jde však o kulturně a tradičně podmíněné přístupy, které se však navrhovaným opatřením komise mají ve své diferenci­aci a diverzitě setřít a má se „udat jednotný krok“. Je přitom zaznamenáníhodné, že v postkomunistických zemích (např. Chorvatsko, Česká republika, Slovinsko), kterým se přičítá dominance „pouhého“ formálního přístupu k rovnosti,[20] jsou „emancipační ukazatele“ zastoupení žen v orgánech společ­ností více než dvojnásobné ve srovnání s Irskem, Dánskem, Holandskem,[21] aniž v nich bylo rovnosti příležitostí dosaže­no právně závaznými kvótami, ale spíše změnou společenské­ho klimatu a systematickou prací na společenské emancipaci žen (dnes pro její prvoplánovost a ideologickou zaslepenost a násilnost mnohdy vysmívanou).[22]

Důvodová zpráva tvrdí,[23] že rozdíly v právních předpisech o postavení žen brání (SIC!) řádnému fungování trhu tím, že mohou (SIC!) způsobit praktické komplikace a že znetransparentňují výběrová řízení a kvalifikační kritéria. To je slabý argument; nejde určitě o nic větší komplikace než např. roz­dílné požadavky na výši základního kapitálu kapitálových korporací nebo rozdíly v monistických a dualistických kon­cepcích orgánů, které však řádné fungování společného tr­hu určitě ani neohrožují, natož aby mu bránily.

Konstatování, že možnost komplikací kvůli plošnému ne­zavedení kvót brání řádnému fungování trhu, je evidentně nadnesené a nepodložené. Evidentně zavedení kvót naopak některá výběrová řízení nezprůhlední, ale naopak spíše za­temní; znamenalo by totiž plošné použití cizorodého kritéria, které se dosud v úvahu brát nemuselo, a vedlo by to k nejis­totě uchazečů, zda se v konkrétním případě budou používat i jiná než odborná kvalifikační kritéria.

V důvodové zprávě se dále bez bližší argumentace tvrdí, že nedostatečné využívání dovedností vysoce kvalifikova­ných žen znamená ztrátu potenciálu pro hospodářský růst a že překážkou pro jmenování žen do pozic v orgánech spo­lečností je podnikatelská kultura ovládaná muži a genderový stereotyp, a že to „narušuje optimální fungování trhu práce, pokud jde o vedoucí pozice (SIC!) v celé EU“.[24]

Pro zavedení kvót má hovořit i snaha o snížení pravděpo­dobnosti „zúženého skupinového myšlení“ v orgánech ovlá­daných osobami jednoho pohlaví. Má se tím též bránit na­bírání nových členů orgánů z okruhu „starých známých“.[25]

Účelem návrhu je explicitně politický cíl - „významně zvýšit počet žen v řídících a dozorčích orgánech v celé EU"... a tím „zlepšit správu a řízení společností, jakož i jejich výkonnost".[26] S tím je poněkud nesouladný záměr prosadit kvóty pro za­stoupení žen[27] jen pro členy dozorčích rad/nevýkonné členy správních rad, „aby se minimalizovala interference s každodenním řízením společnosti.“[28] Vazba mezi výkonností spo­lečnosti a („genderově správným“) složením dozorčí rady se zkrátka konstatuje, jako by to byla notorieta.

Návrh je formálně korektní z hlediska zákazu diskrimi­nace podle pohlaví. Upřednostnění žen má být totiž možné pouze v případě žen stejně kvalifikovaných, a má zahrnovat „ochrannou doložku“ a připustit výjimky zohledňující osob­ní situaci každého kandidáta.[29] Deklaruje se sice, že Návrh přispěje k realizaci zásady rovného zacházení mezi muži a ženami,[30] ale to je sporné: záruka výsledku (a nikoliv stej­ných šancí) není totiž rovným zacházením, ale spíše zachá­zením diskriminačním, které nemusí vyhovovat ani prefero­vané (či politicky korektněji vyjádřeno: „antidiskriminačně kompenzované“) skupině. Námitky řady úspěšných mana­žerek, že pozitivní diskriminace žen nemá smysl, se někdy odbývají laciným argumentem, že přejaly „mentalitu systé­mu“ (SIC!) a „nestojí na straně žen“,[31] (což je v této psycho­logii „frontových linií“ asi samo o sobě apriorně nutné ke kladnému hodnocení).

Tzv. pozitivní opatření přitom vyvolávají o skupinově zpřístupněnější statek nebo funkci vnitroskupinovou soutěž, v níž vítězí schopnější jedinci, kteří by zvýhodnění často ani ne­potřebovali. Vzniká tak „smetánka“, jež z pozitivních opat­ření pro „zaostalou“ skupinu profituje, opticky „vyčerpává“ vyhrazenou kvótu a zbytek skupiny zůstává v obdobném po­stavení jako předtím.[32]

Zavádění kvót mívá kromě efektu recyklovaných „mnohoobročných multielit“ i další paradoxní efekt: kvůli sníže­ní konkurence vůči příslušníkům pozitivně diskriminované skupiny se v jejím rámci do funkcí občas prosadí i lidé, kte­ří by jinak (ve formálně rovné soutěži s ostatními kandidáty bez ohledu na kótovací segmentace) neuspěli. Někteří mají menší zkušenosti nebo i další předpoklady, a přesto se v gré­miích ocitnou (povinně). Tím se paradoxně může fakticky (!) zvýšit vliv oné „nepreferované“ části grémia, která převáží skutečným vlivem méně způsobilé a méně motivované členy.[33]

Snaha sjednotit kvóty prostřednictvím směrnice centrál­ně na úrovni EU (a nikoliv plně ponechat tuto otázku ev. národním právním úpravám) se zdůvodňuje tím, že člen­ské státy se mohou obávat přijetí národních úprav proto, aby neznevýhodnily svoje společnosti vůči společnostem z jiných států. Proto se postuluje, že nelze uspokojivě do­sáhnout cíle vyváženosti pohlaví v této oblasti jen indivi­duální aktivitou členských států a je nutné dosáhnout celo­evropské změny vnitrostátních právních úprav obchodních společností.[34]

Ve prospěch zastoupení žen se uvádí, že se na této potře­bě „ve velké míře shodují společnosti" a že existuje „pozitiv­ní vztah mezi genderovou diverzitou v nejvyšším vedení a fi­nanční výkonností a ziskovostí společností. Vyšší zastoupení žen v řídících a dozorčích orgánech kotovaných společností v Unii proto (SIC!) může ((SIC!) mít pozitivní dopad na vý­konnost dotčených společností.[35]

Z podobného okruhu argumentů „pro“ kvóty je tvrzení, že 60 % absolventů vysokých škol jsou ženy a že by tento po­tenciál měl být využit při jmenování do ekonomických rozhodovacích pozic.[36]

Až mystický nádech mají teorie o vyšší skupinové inteligen­ci v závislosti na „genderové“ stejnorodosti nebo různorodo­sti skupiny.[37] Není jisté, zda skupinovou inteligenci neovliv­ňuje více synergie inteligence jednotlivců než rozdíly v pohlaví členů skupiny; lze samozřejmě empiricky předpokládat vyšší pravděpodobnost zvýšené emoční kolektivní inteligence při zastoupení (v průměru) empatičtějších žen.

4. Argumenty a ideová tvrzení proti povinnému zavedení kvót

Politickou vůli zavést evropské kvóty pro ženy v neexekutivních funkcích ve statutárních orgánech nelze nevidět; jde o legitimní snahu, která musí projít testem demokratického rozhodování. Proto je jejich obligatornost mnohem kontro­verznější nežli konsenzus o dobrovolném směřování ke spo­lečensky akceptovanému cíli.

Zdůvodňovat ji tím, že společnosti s vyváženějším zastou­pením mužů a žen na vyšších pozicích jsou úspěšnější,[38] ne­ní právě přesvědčivé. Kdyby to tak opravdu bylo, málokterý vlastník by si toho již dávno nevšiml a sotva by tvrdošíjně tr­val na „genderovém stereotypu“ a odmítal by vpustit do sta­tutárních grémií ženy, byť by mu to krátilo zisky.

Obvykle se argumentuje tak, že vlastníci korporací jsou mo­tivováni efektivním fungováním podniku a v důsledku ziskem a že je jim jedno, jak jej dosáhnou (samozřejmě s omezením právními limity). Je sporné mezi tyto limity řadit dosahová­ní jiných externích cílů a hodnot. U některých cílů se to již akceptuje (např. ochrana životního prostředí), jiné status ve­řejného zájmu dosud nezískaly a aspirují na to (tzv. genderová vyváženost). Zpochybňuje se umělost kvót a násilnost jejich zavádění, která se může projevit i tím, že schopných, nadšených a motivovaných žen nebude díky těmto opatřením více než před jejich zavedením, ale bude jich stejně tolik, jako je jich již dnes ve vedení dotčených společností.[39]

Pseudořešení nevyváženého zastoupení pohlaví pak může získat podobu profesionálních a „multifunkčních“ nepostra­datelných „představitelek“ utlačované skupiny, které nebudou kapacitně svoji práci stíhat, budou myšlenku povinných kvót diskreditovat a navíc ještě budou mnohdy vytlačovat z pozic kvalifikovanější muže, kteří by jim museli uvolnit místo kvů­li povinné ženské kvótě.

Podle dosavadních zkušeností umělá kvóta pro ženy zave­dená povinně v Norsku „nevedla zatím k reálnému zvýšení počtu žen v dozorčích radách; příslušné funkce byly totiž „rozebrány“ úzkou elitou zhruba sedmi desítek manažerek, kte­ré již ve vysokých funkcích beztak působily“,[40] tzv. „zlatými sukněmi“. Není divu, že reakcí na zavedení povinných „ženských kvót“ v Norsku pro kotované společnosti byl hromad­ný odchod z burzy, který se však dá přičítat i jiným vlivům.[41]

Při zásahu do soukromé autonomie právnických osob odů­vodněném sledováním vnějších sociálních cílů se necitlivý di­rigismus (který míří na důsledky, ale ne na příčiny) může mi­nout účinkem a zanedbává se složitější a nákladnější podpora vyšší participace žen na řízení a rozhodování ve vyšších ma­nažerských pozicích odstraňováním překážek stejných příležitostí, a nikoliv přikázáním předem daného výsledku. Kriti­zuje se jednokriteriálnost kvót, která potlačuje jiná hlediska demografická (věk, etnikum), psychologická (znalosti, hod­noty, přesvědčení) a individuálně osobnostní (zkušenosti, slu­žební stáří, funkční úroveň) apod.[42] I při důsledném lpění na textu Návrhu by bylo možné překonat dirigismus úpravy tím, že by se pro výběr kandidátů stanovila objektivní transparent­ní kritéria tohoto typu, která by se nedala označit za nepří­mou diskriminaci, ale kterým by vyhověli zástupci většinově zastoupeného pohlaví, aniž by porušili čl. 4 odst. 3 Návrhu.[43]

Vážné výhrady se týkají právní stránky záměru upravit cen­trálně tak kontroverzní otázku evropskou směrnicí.[44] Návrh směrnice se odvolává na čl. 157 odst. 4 Smlouvy o fungování EU, který stanoví, že „...s ohledem na zajištění úplné rovnosti mezi muži a ženami v profesním životě nebrání zásada rovného zacházení členskému státu (SIC!) zachovat nebo zavést opatře­ní poskytující zvláštní výhody pro usnadnění profesní činnosti méně zastoupeného pohlaví nebo pro předcházení či vyrovnává­ní nevýhod v profesní kariéře“. Evropská unie si tedy osobu­je právo stanovovat kvóty na základě článku, který toto prá­vo nepřiznává jí, tedy Evropské unii, ale členským státům. Konstatuje se tedy, že Evropská unie překračuje své pravo­moci, když se chystá nařídit členským státům něco, co jí ony nedovolily nařizovat.[45]

Tamtéž se vyslovují obavy z extenzivní interpretace čl. 23 Listiny základních práv EU, podle něhož se i přes zákaz dis­kriminace připouští možnost zachovat nebo přijmout opatření poskytující zvláštní výhody ve prospěch nedostatečně zastou­peného pohlaví.[46] Vyslovuje se i obava, že jde jen o začátek a prvý testovací pokus, po němž se kvótování rozšíří plošně.

Namítá se, že nižší zastoupení může být způsobeno mnoha různými vlivy včetně nezájmu uchazeček, ale že se vychází z axiomu parity pohlaví jakožto „politicky korektního“ soci­álně konstruktivistického ideového východiska i konečného cíle, aniž by se zkoumaly příčiny rozdílů v poměru pohlaví (zkoumání se nahrazuje jen odkazem na mýtický „skleněný strop“). Kritizuje se metodické právně-politické východisko společensky rozkladného přístupu k pohlavím jakožto ke konkurenčním skupinám či třídám, a nikoliv jako ke kom­plementárním složkám téhož druhu.[47]

Překročení pravomoci EU návrhem na kvóty se spatřuje v ne­respektování zásady subsidiarity a zásady přiměřenosti. Zavá­dět opatření typu pozitivní diskriminace by předpokládalo, že se tak mají odstranit existující překážky pro přístup k jis­tým funkcím - jejich existenci Komise však ani netvrdí, na­tož aby je prokázala (např. komparací zastoupení žen a počtu uchazeček o dotyčné pozice). Snahou o prosazení skupino­vých rovných výsledků (zastoupení pohlaví) budou potlačeny rovné příležitosti jednotlivců.[48] Subsidiarita velí Unii jednat v otázkách nesvěřených do její výlučné pravomoci jen v pří­padě, že cílů zamýšlené činnosti nemůže být dosaženo uspo­kojivě členskými státy, resp. pokud jich proto může být lépe dosaženo na úrovni Unie,[49] aby tak rozhodnutí byla přijímá­na co nejblíže občanům. Řada států přijala opatření zvyšují­cí zastoupení žen v různých oblastech života a je předčasné označovat je jako neúčinná.[50]

Namítá se i nepřiměřenost (neproporcionalita) navrhova­ného opatření, které není založeno na důkazech o existenci diskriminačního přístupu k ženám při obsazování dotčených funkcí a přitom vnucuje předem arbitrárně stanovený poměr v zastoupení pohlaví a narušuje rovnost příležitostí, a to při extrémním zásahu do svobody podnikání. Většina žen po­dle některých pramenů[51] pro kvóty není a nechce být poklá­dána za jakési „nastrčené“ zástupkyně menšinového pohla­ví, ale chce být hodnocena a uznávána podle zásluh jakožto nejvhodnější osoba na dané místo; kvóty povedou k riziku podkopání a zpochybnění příspěvku žen k činnosti podniků.

Pokud by se návrh uskutečnil, vyvolalo by to umělou a právně vynucenou poptávku po ženách způsobilých vykonávat funkci ve statutárních orgánech a (rovněž umělý a vynucený) odchod části dosavadních mužských členů; neblahý dopad na vztahy mužů a žen a i na konkurenceschopnost evropských podniků se dá předpokládat. [52]

5. Realita zavádění kvót ve světě

Nejdále zašla snaha o předepsanou formální rovnost pohla­ví (co do výsledku) v Norsku. Konstatuje se, že nejdříve dobro­volná a později (dnes již šestým rokem) povinná kvóta zastou­pení žen nevedla k žádné katastrofě, byť proti návrhu silně vystupovali zejména přední podnikatelé.[53] Rovněž v Norsku se vytvořila „čistě ženská“ databáze kandidátek využívaná head-hunterskými firmami a na nedostatek kandidátek si nikdo nestěžuje. Ženy, které díky kvótám vytlačily (nahradily) muže, mají vyšší vzdělání než oni[54] a méně často než u mu­žů je pro ně členství v orgánech jejich jedinou činností a vedle toho mají další kariéry.[55]

Zavedení povinné 40% ženské kvóty pro dozorčí orgány veřejně obchodovatelných společností v r. 2003 (novelizací zákona o společnostech) vedlo k nárůstu zastoupení žen ze 4 % v r. 2002 na 40 % v r. 2009 a odstranil se tak tzv. „nor­ský paradox“ (totiž, že v zemi s nejvyšším zastoupením žen v politice bylo i jedno z jejich nejnižších zastoupení v hospodářství). Nicméně se v průzkumu ukázalo, že většina ob­chodních společností po „kvótové“ reformě nezaznamenala žádnou změnu (nebo zaznamenala změnu k horšímu).

Ve Švédsku se po zavedení paritního zastoupení v roce 2003 nakonec údajně ukázalo, že v mnohých firmách by drasticky klesla výkonnost pro nedostatek vhodných kandidátek, a tak se věcem nechal volný průběh a dnešní nesocialistická vlá­da opatření zrušila.[56]

Pokud jde o pozitivní změny (16 % odpovědí, většinou právě od žen), ty spočívaly v údajném uvedení nových per­spektiv pro obchodní společnosti a v tom, že přibylo disku­se (což není nutno spojovat s příchodem právě žen, ale stej­ný dopad by mohla mít každá obdobně masivní personální obměna grémia - pozn. JB).

Negativní změny spočívaly téměř výlučně v nedostatku zkušeností nebo kompetence a pochopení podstaty problé­mů u nových členek.

Norské průzkumy ukázaly, že ženské ředitelky řídily častě­ji méně úspěšné společnosti a vesměs přišly z veřejných nebo neziskových organizací (což opět narušuje „ideových kruhů“ Návrhu směrnice, který feminizaci spojuje s ekonomickým úspěchem takto „obrozených“ firem - pozn. JB).

Konstatuje se rovněž, že načasovaná masivní změna mno­ha norských společností z veřejně obchodovatelných na sou­kromé mohla být způsobena snahou vyhnout se povinnému zastoupení žen, ale přitom jen 2 % společností přiznala, že změnu obchodní společnosti na soukromou provedly pro­to, že nemohly najít kompetentní ženy, které by jinak muse­ly umístit v dozorčích radách. Norsko si již na kvóty zvyklo a politická a společenská debata o nich v podstatě ustala; symbolický efekt kvót by neměl být podceněn.[57]

Norský model kvót se pokládá za nejúspěšnější ve světě (přestože - nebo možná též i protože - může být porušení kvótové povinnosti sankcionováno nejen neúčinnými pokutami, ale dokonce rozpuštěním společnosti). Návrh ev­ropské směrnice se v Norsku inspiroval a nestačí mu „měk­ká“ regulace a pravidlo „comply or explain“ (nedosahuješ-li stanovené kvóty žen, zdůvodni proč). Podobné řešení ja­ko v Norsku bylo již navrženo i v USA, ale nikoliv podni­kateli a politiky, ale jen komentátory. Vyslovují se obavy, aby kvóty nebyly naplněny jen formálně a aby nedocháze­lo ke korporátní „segregaci agend“, která by ženám svě­řovala záležitosti komunikace a vztahů s veřejností spíše nežli věci finanční.[58] Genderové kvóty v USA by byly ne­přijatelné, pokud by měly mít formu vytváření „genderových stereotypů“.[59]

Dalším rysem je neochota žen úspěšných v pomyslné mo­censké soutěži s muži dopřát podobný úspěch jiným ženám. Výzkumy prokázaly, že ženy a starší lidé mají více předsudků vůči ženám ve vedoucích pozicích, než mají muži a mladší. Ženy u moci jsou také drsnější než muži, pokud obě skupiny nezávisle hodnotí kandidátky; v ženských očích jsou kandidátky méně kvalifikované a disponované úspěšně zastávat pozici - hovoří se o tzv. „syndromu včelí královny“, který je však (samozřejmě nehledě na výsledky výzkumů) kritizován a popírán jako zastaralý a sexistický.[60] Popírají jej však ti, kteří jedním dechem a bez uzardění hovoří o „ženském myšlení a hodnotách“, které by měly přispět k činnosti statutárních orgánů.[61]

Jsme možná svědky snah o nové vnucené „kvazitřídní“ spo­lečenské dělení a o formální segregaci podle pohlaví, navíc snah selektivních a kdovíjak motivovaných. V silně feminizovaných oborech (méně mocensky a finančně zajímavých než členství v nevýkonných orgánech obchodních společnos­tí, jako jsou např. školství, zdravotnictví, sociální služby, ve­řejné stravování) se snahy o „vyrovnané zastoupení“ pohlaví jaksi neprojevují. Ani zdaleka dosud nezvítězily přesvědče­né názory o tom, že politicky je o kvótách rozhodnuto, a že bychom měli realisticky mluvit ne o tom, zda, ale jak je bu­deme zavádět.[62] Přesto někteří chtějí (jak tomu nepřiznaná, ale evidentní taktika návrhů „metodou postupných kroků“ nasvědčuje) jít již nyní ještě dál a kritizují omezenost Návr­hu směrnice EU jen na kotované společnosti; navrhují jako účelnější pro splnění jejího cíle vázat její působnost na veli­kost podniku, ale při zachování pružnosti kvóty podle mož­ností určitých odvětví namísto pevné kvóty, která může na­razit na ústavněprávní limity.[63]

6. Právní hodnocení návrhu směrnice a návrh eventuální reakce

Právní hodnocení navrhované úpravy povinných „genderových“ kvót, jakožto druhu „pozitivních opatření“ z hledis­ka práva obchodních společností, je jednodušší než z hledis­ka práva ústavního[64] nebo práva evropského.

Statutární orgány obchodních společností jsou (bez ohle­du na to, zda jsou korporace kotovány na burze a bez ohle­du na svůj obrat) povinny dbát o ochranu zájmů společnos­ti, resp. společníků. Opatření typu povinných kvót se snaží učinit z těchto grémií (na náklady samotných obchodních společností) nástroje k dosahování širších společenských cí­lů. To je nebezpečná tendence tvrdého oktrojování toho, oč se dosud usilovalo v rámci tzv. corporate social responsibility[65] měkkými doporučeními a spíše ideovými vodítky.

Proporcionalita takových opatření je zpochybnitelná v pr­vé řadě, a to zejména proto, že nemíří na příčinu a neberou na zřetel odstraňování překážek přístupu k funkcím, ale přímo vyhrazují ženám stanovený kontingent funkcí, aniž by se zkoumal poměr mezi ucházejícími se a přijatými muži na jedné straně, a ucházejícími se a zvolenými (jmenovaný­mi) ženami na straně druhé (možný indikátor diskriminač­ního zacházení).

Zachována není ani subsidiarita (rozpor s touto zásadou na­mítla mj. britská i německá vláda). „Argument“ z DZ (str. 6) se s tímto deficitem „vypořádal“ nedostatečně: „Lze se (SIC!) proto domnívat, že cíle zamýšleného opatření nemohou člen­ské státy uspokojivě dosáhnout individuálně a že jich lze lépe dosáhnout spíše cestou koordinovaného opatření na úrovni EU než prostřednictvím vnitrostátních iniciativ, které mají různý dosah, ambice a účinnost. Návrh je tudíž (SIC!) v sou­ladu se zásadou subsidiarity.“

Cíle rovnoměrnějšího zastoupení pohlaví lze dosáhnout i bez dotčení práva na rovné zacházení, a to zejména na stra­ně příčin (rovnost příležitostí), namísto proponovaného mo­delování cílového stavu (rovnosti výsledků). Pak by totiž ne­šlo o rovnost, ale o rovnostářství, které nebere ohled jednak na svobodu žen o místo se ucházet, jednak na svobodu spo­lečníků a společnic obchodní korporace zvolit si nejlepší reprezentanty a reprezentantky bez ohledu na jejich pohla­ví, které - jak známo - vztah k úspěšnosti obchodní kor­porace nemá; i kdyby vztah mělo, je na společnosti samot­né, jak by tento faktor vzala v úvahu včetně nákladů a rizik s tím spojených.

I Soudní dvůr EU trvá na rovnosti příležitostí s důrazem na posuzování jednotlivců a tzv. „skutečná skupinová rov­nost“ tím ustupuje do pozadí. Rozpor s tzv. „velkorysejšími“ (SIC!) cíli - jako je vyrovnat menší zastoupení znevýhodně­ných skupin (což neznamená nutně skupin méně zastoupe­ných - pozn. JB) - tu nastat může.[66] Velkorysost může být však jen dobrovolná; té vnucené se říká jinak.

Legitimita proklamovaného cíle vyváženějšího zastoupení pohlaví v rozhodovacích grémiích je věcí společenského konsenzu, a ten nebyl sjednán ani na úrovni EU, ani v členských zemích. Návrh vychází nikoliv z formální, ale z materiální rovnosti a zdůvodňuje tímto požadavkem zásadní a z toho­to hlediska apriorně „namodelované“ zastoupení žen ve sta­tutárních orgánech.

Pokud by byla směrnice přijata v navržené podobě, mohly by se dotčené společnosti bránit tím, že by ve stanoveném obdo­bí dosáhly třetinového podílu žen ve všech řídících funkcích.[67] Patologická reakce by mohla spočívat též ve stažení společ­nosti z veřejného trhu, což by byly následky s velkými ekono­mickými dopady na společnost, jež by ale byly privatizovány v zájmu externích genderových europriorit. Pro náhradu ja­kékoliv tím vzniknuvší újmy by nebyly předpoklady. Patolo­gickou reakcí by bylo též dosáhnout menšího než 10% podílu zaměstnaných žen v dané korporaci, pokud by stát umožnil, že umělé vyváženosti pohlaví ve statutárních orgánech spo­lečností nemusí být v souladu se směrnicí v takových přípa­dech dosaženo.[68]

Problém by činilo též rozlišování na výkonné a nevýkonné členy statutárních orgánů, které naše právo nezná. Do kaž­dodenního řízení společnosti[69] nejsou běžně zapojeni ani členové představenstev společností a tyto úkoly jsou svěře­ny managementu společnosti, z něhož jen někteří jsou sou­časně členy orgánů.

Je pravdivý argument, že se by se ev. zavedením kvót prak­ticky nic nemuselo změnit, a že by nenastala žádná revoluce (tak jako si zvykli v Norsku), protože předpokládaný záběr je úzký.[70] Spíše však jde o nebezpečí arbitrární dezintegrace společnosti podle nevalidních kritérií a o nebezpečí navykací kůry na sociálně inženýrské zásahy, proti kterým se může oslabit imunita ve společnosti.

Statistické údaje o menším zastoupení žen v orgánech společností nemusí pranic vypovědět o jejich diskrimina­ci, obdobně jako údaje o vyšším zastoupení žen než mužů v jiných oborech nemusí svědčit o diskriminaci mužů, ale především třeba o jiném hodnotovém zaměření statistic­ky průměrné ženy, o jejích odlišných životních prioritách a odlišných ambicích se v jistých oblastech angažovat.[71] Pří­činná souvislost mezi nižším zastoupením žen v orgánech společností a nepřímou diskriminací na základě pohlaví, která by měla být kompenzována tzv. pozitivními kvótový­mi opatřeními, nebyla ani tvrzena, ani prokazována, a pou­há statistika o procentním podílu žen na složení korporátních grémií ji nenahradí, stejně jako ji nenahradí básnivý příměr o „skleněném stropu“.

Aby byla odstraněna námitka diskriminačního zacháze­ní s většinově zastoupeným pohlavím, muselo by se i po­dle § 7 odst. 1 tzv. antidiskriminačního zákona[72] prokázat, že nejde o diskriminaci, neboť cílem opatření je vyloučit předem nebo vyrovnat nevýhody vyplývající (SIC!) z pří­slušnosti osoby k vymezené skupině osob (žen). Důkazy o tom, že by nižší zastoupení žen v orgánech společností bylo způsobeno právě tím, že jde o ženy, nejsou k dispo­zici. Diskriminací nejsou podle § 7 odst. 4 ani „další pří­pustné formy rozdílného zacházení, obsažené ve zvláštních zákonech.“ Rozdílné zacházení s muži a ženami v pozicích členů orgánů společností nevyplývá z povahy této profesní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu, a proto by jako vý­jimka ze zásady rovného zacházení nemělo oporu v evrop­ských směrnicích.[73]

Přestože samotný pojem kvót není v našem korporátním právu zase takové novum, jak by se ze vzrušených diskusí ko­lem jejich možného zavedení mohlo zdát,[74] je návrh na cent­rální zavedení tzv. genderové kvóty vybočením, které není zdůvodnitelné z hlediska optimalizace správy a řízení obchodních společností a je založeno jen na chatrných ideových základech, které se rozcházejí s realitou.

Rozhodnutí o tak závažné otázce, jakou je skladba orgá­nů soukromých obchodních společností, by mělo být pone­cháno na vůli a odpovědnosti společníků. Konstruktivistic­ká ideologie (byť pod pláštíkem „politické korektnosti“) se s korporačním právem těžko snáší.

Autor je vedoucím katedry obchodního práva na PF MU v Brně.

 



[1] Pod heslem „CSR“: corporate social responsibility; srov. Sdělení Komise ze dne 25. 10. 2011 Obnovená strategie EU pro sociální odpovědnost podniků na období 2011-2014, KOM 2011, 681.

[2] Je jich 9 z 27 členů Komise.

[3] Uveřejněna pod
http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=COM:2012:0614:FIN:CS:PDF

[4] Srov. Bayer, W.: Grundsatzfragen der Regulierung der aktienrechtlichen Corporate Governance, Neue Zeitschrift fur Gesellschaftsrecht, 2013, Nr. 1, str. 7. Poslední vývoj tomu však nenasvědčuje. Koncem dubna 2013 odmítla německá vláda návrh evropské směrnice (z formálních důvodů - pro porušení zásady subsidiarity, podobně i vláda britská) a v Bundestagu neprošel návrh zákona o zavedení povinných kvót pro ženy směrnicí inspirovaný. Srov. Bannas, G.: Jedem Anfang wohnt ein Zaudern inne, Frankfurter Allgemeine Zeitung z 18. 4. 2013. Zdá se, že bude sveden velký „boj zatvrzelých“ o první krok správným směrem „v čase nazralém pro změny“ (Suddeutsche Zeitung), a že zásada „když dobrovolnost nefunguje, musí nastoupit síla“ může být kontraproduktivní (srov. Alenová, K.: Kvóty jsou jen začátek - převzato z časopisu Der Spiegel - Literární noviny z 22. listopadu 2012, str. 8).

[5] Po odevzdání příspěvku byly u nás publikovány specializované studie - srov. Břicháček, T.: K návrhu směrnice o zastoupení žen ve vedení společností, 0R 2013, č. 5, str. 133 nsl.; Josková, L.: Budou mít akciové společnosti lepší dozorčí rady? (K účasti žen ve vedení společností), 0R 2013, č. 7 - 8., str. 203 nsl.

[6] Srov. http://ec.europa.eu/news/justice/121114_1_cs.htm

[7] Srov. čl. 2, body 3 - 9 Návrhu.

[8] Podle čl. 2/9 Návrhu „veřejným podnikem“ se rozumí podnik, na nějž mohou mít orgány veřejné moci přímo nebo nepřímo rozhodující vliv na základě vlastnictví, finanční účasti v něm nebo na základě pravidel, jimiž se podnik musí řídit. Má se za to, že orgány veřejné moci mají rozhodující vliv, pokud ve vztahu k určitému podniku přímo či nepřímo: a) drží většinu upsaného základního kapitálu takového podniku, nebo b) kontrolují většinu hlasů spojených s akciemi vydanými takovým podnikem, nebo c) mohou jmenovat více než polovinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu takového podniku. 

[9] Podle důvodové zprávy k návrhu se tím má zabránit nepřiměřeným požadavkům. Přitom však docela nepřiměřený požadavek formuluje čl. 4 odst. 6 Návrhu, podle něhož členské státy mohou stanovit, že se cíl směrnice nevztahuje na kotované společnosti, v nichž osoby nedostatečně zastoupeného pohlaví tvoří méně než 10 % pracovníků. Znamená to, že i v silně maskulinizovaných oborech, kde pracuje něco přes 10 % žen, by v orgánech společností mělo působit 40 % žen jen kvůli požadavku směrnice. Byrokratičnost opatření příliš nesnižuje ústupek v čl. 4 odst. 7 Návrhu, podle něhož členské státy mohou stanovit, že cíl je splněn, pokud mohou kotované společnosti prokázat, že osoby nedostatečně zastoupeného pohlaví zastávají v řídících a dozorčích orgánech alespoň třetinu všech pozic, bez ohledu na to, zda jsou členy představenstva/výkonnými členy správní rady či členy dozorčí rady/nevýkonnými členy správní rady.

[10] Čl. 5 Návrhu.

[11] Srov. čl. 4 odst. 5 Návrhu. 

[12] Čl. 6 Návrhu. Pozornosti nemůže uniknout frapantní rozpor mezi deklarovanými cíli (transparentnosti při obsazování funkcí a odstranění praktických komplikací v situaci, kdy kvóty nejsou stanoveny v EU jednotně - podle DZ k Návrhu, str. 1 a 2) na jedné straně, a na druhé straně se záměrem takovouto měrou zatížit společnosti nejistotou o správnosti pohlavního složení orgánů společnosti; pokud by šlo „jen“ o správní pokuty, dotčeny by byly „jen“ transakční náklady společnosti, ale pokud by mělo opatření zahrnout i ex post soudní zrušení či zneplatnění volby či jmenování členů orgánů s „nesprávným“ pohlavím (srov. čl. 6 odst. 2, písm. b Návrhu), důsledky by mohly být dalekosáhlé a pro právní jistotu postižených (včetně třetích osob) zničující.

[13] Čl. 7 Návrhu. Vztah k čl. 4 odst. 2 Návrhu je nejasný. Podle něho totiž počet pozic členů dozorčí rady/nevýkonných členů správní rady, který je nezbytný pro splnění cíle stanoveného v odstavci 1, má co nejvíce odpovídat 40% podílu, avšak nemá překročit 49 %.

[14] Čl. 8 odst. 3 Návrhu.

[15] Čl. 9 odst. 4., čl. 10 Návrhu. Vágnost formulace je očividná. Poměr 50 % : 50 % je „stav“, ale sotva „trvalý pokrok“ (čili „trvalý postup vpřed“...). 

[16] Dá se s nadsázkou hovořit o samoobslužném „korporátně pohlavním automatu“ k zajištění příměří v implicitně předpokládané „válce mezi pohlavími“ o vliv na rozhodování nejvýznamnějších obchodních společností. Má-li být zahájena další verze „dívčí války“, je s podivem, že se zahajuje bojem o pozice, které mají dosti daleko od moci (tzv. nevýkonní členové orgánů společností mají na jejich chod malý vliv). Samotná důvodová zpráva (dále jen „DZ“) k cit. Návrhu směrnice (na str. 3) deklaruje snahu „minimalizovat interferenci s každodenním řízením společnosti, ale přitom posílit genderovou diverzitu“ (jakkoliv bez významného řídícího vlivu.. pozn. JB).Může to být samozřejmě taktika a začátek společensky dezintegračního tažení za „kuriální systém“ s rezervovanými místy (procenty) pro libovolně definované společenské skupiny. „Logické“ (ale evidentně protiústavní) by bylo začít nařizováním „správného“ mocenského obsazení zákonodárných a výkonných státních orgánů a nejlépe i politických stran... 

[17] Srov. DZ, str. 1.

[18] Srov. nezávazné doporučení Rady o podpoře pozitivních akcí pro ženy 84/635 EEC, které se týkalo odstranění nerovnosti pracovních podmínek a podpory lepší vyváženosti mezi pohlavími v zaměstnání (patrně šířeji pojatém nežli jen „v pracovním poměru“ - hovoří se v ní totiž o occupations, a ne jen o employment) - viz OJ L 331/34.

Zřejmým ideovým pokračovatelem je materiál Komise Women in economic decision-making in the EU: Progress report., A Europe 2020 initiative, EC, Luxembourg 2012. V něm se uvádějí další podpůrné ideové (ne-li ideologické) důvody pro širší zastoupení žen v řídících funkcích, jako např. zlepšení správy a společností a etiky (!), zlepšená kvalita rozhodování, větší pravděpodobnost řízení a kontroly rizika, zlepšená odezva na tržní podmínky (70 % spotřebitelské poptávky mají v rukou ženy), zlepšené využití talentů (srov. tamtéž, str. 7). Konstatuje se také (str. 13), že některé země mají zákony stanovující kvóty včetně sankcí za jejich porušení (Francie, Itálie, Belgie), jiné stanovují kvóty bez sankcí (Nizozemsko, Španělsko). Závěrem se prohlašuje, že si EU již nemůže dovolit systematickou nerovnováhu mezi pohlavími ve špičkovém ekonomickém rozhodování (přičemž se kvóty omezením na tzv. nevýkonné funkce s opravdu špičkovým ekonomickým rozhodováním míjejí - pozn. JB) a že nelze čekat 40 let, po něž by podle odhadu trvalo přirozenou cestou nastolení 40% zastoupení žen.

Tradiční je argument o historickém znevýhodnění žen, které se má kompenzovat tzv. pozitivními opatřeními (srov. Kolářová,JM.: Uplatňování a zpochybňování kvót pro zastoupení mužů a žen, Kontext: Časopis pro gender a vědu, 2012, č. 1-2, str. 25). Kvalitativní rozdíl nepopiratelného tradičního znevýhodnění některých žen a plošné rasové diskriminace a segregace (onoho typu uplatňovaného dříve v USA nebo v JAR) je však zřejmý. Proto je (přinejmenším v evropských podmínkách) silně přehnané hovořit o „obrovském útlaku minulosti“ (srov. Cvek, B.: Jsou ženy méněcenné? Britské listy z 16. 1. 2012, str. 1). Také argumenty o dobrých výsledcích pozitivní diskriminace v USA uváděné na podporu obdobného postupu při preferování hlediska pohlaví při obsazování manažerských míst (Tak Pehe, J.: Ano kvótám pro ženy, Deník Referendum z 11. 12. 2012) jsou poněkud mimoběžné. Argument, že se jen díky jim podařilo vytvořit mohutnou střední černošskou vrstvu je jednak „genderově neutrální“ (ta střední vrstva je přece složena z mužů i žen) a jednak pomíjí, že ženy jako skupina jsou již dnes v rámci EU vzdělanější než muži (a patřily by do přirozeně vytvořené střední třídy, pokud by se diferencovala na základě pohlaví); o systémové společenské segregaci ani ostrakizaci žen v Evropě srovnatelné s historií rasové segregace v USA nemůže být řeč. 

[19] Celosvětové průzkumy zahrnující 45 zemí a 4300 společností dokládají zvýšené zastoupení žen ve statutárních orgánech, přičemž se ho dosahuje různými metodami - od nařizovací (jako třeba ve Francii) až po odborně podporované změny kodexů korporátních pravidel (např. corporate governance codes v Austrálii). Zdůrazňuje se přitom značná diversita daná historicky, kulturně a strukturou správy společností - srov. Gladman, K.,Lamb, M.: GMI Ratings' Women on Boards Survey, GMIRATINGS, March 2012, str. 1. Za přístup k tomuto zdroji i za další významnou rešeršní podporu děkuji pomocné vědecké síle Monice Tiché. 

[20] Bobek a kol, cit. práce, str. 24

[21] Terjesen, S., Singh, V.: Female presence on Corporate Boards: A Multicountry Study of Environmental Context, 83 J. Bus. Ethics 55, 55 (2008), cit. podle Sweigart, cit. práce. str. 60 

[22] Možná i proto se v těchto „žensky sebevědomých“ zemích jen sporadicky vyskytuje kompenzační militantní feminismus, jak jej známe z některých západních států, a to ještě spíše jako kulturní import nežli plod domácích poměrů.

[23] DZ, str. 1. Vane odtud dojem, jako by muži a ženy byli svou biologickou předurčeností dvě antagonistické a potírající se sociálně manažerské třídy, a ne hlavně individuality, jejichž schopnosti se doplňují, byť mohou být v různém stupni ovlivněny jejich pohlavím. 

[24] Tamtéž. V této souvislosti se hovoří o „skleněném stropu“. To je sice pěkná metafora, ale skleněný strop není jako důkaz vidět (podobně jako ďábel, jímž se přitom přesvědčivě a účinně argumentovalo, a to nejen ve středověku...). Jakkoliv nelze roli předsudků a genderových stereotypů v konkrétních případech vyloučit, nelze ji ani (jako statisticky významný faktor) dokázat. Předsudky budou v behaviorální psychologii hrát roli vždy. Někdy jim dokonce pomůže nařízené uzákonění...

Praktické vrcholové manažerky jsou přitom ke kvótám velmi skeptické - srov. Němec, J., Sýkorová, P.: Kvóty české firmy nepoškodí, dostupné na http://ekonom.ihned.cz/c1-58702400-kvoty-ceske-firmy-neposkodi, přístup 18. 4. 2013. Tam uveřejněná anketa mezi top-manažerkami uvádí názory, že „kvóty poškodí schopné muže a též schopné ženy, ale pomohou některým neschopným ženám“, nebo že „půjde o vytváření pseudopozic bez reálné výkonné moci, jen aby bylo nařízení naplněno“; uvádí se též, že „vyšší počet žen ve vedení firem není záležitostí skleněného stropu a byrokratického rozhodnutí, ale kvalifikace a priorit; ne každá žena chce vše dát práci. Když se ženy prosadit chtějí, tak věřím, že se jim to podaří i bez kvót“.

[25] Což se „kvótováním“ samozřejmě neodstraní - vstanou pravděpodobně jen „nové staré známé“. Vznikl dokonce jakýsi veřejný seznam disponibilních a do funkcí (podle vlastního názoru žadatelek o zápis) způsobilých kandidátek (Global Board Ready Women). Seznam obsahuje přes 8 tisíc jmen a má z něj jasně vyplývat, že „vysoce schopných kvalifikovaných žen je více než dost“. K tomu srov. článek Byla spuštěna databáze žen připravených na práci ve správních radách; elektronická verze tohoto příspěvku je dostupná na http://ec.europa.eu/ceskarepublika/press/press_releases/12_1358_cs.htm, přístup 17. 4. 20123). Tvrdí se tam mj., že takovou kvalitu má mj. i žena, která má pětiletou praxi byť i v jediné z těchto pozic: členka dozorčí rady nebo nevýkonná členka správní rady kotovaných nebo soukromých společností, hlavní vedoucí pracovnice (?) finanční ředitelka nebo jiná řídící funkce na úrovni představenstva či na úrovni výkonného člena správní rady kotovaných nebo soukromých společností, rodinná příslušnice nebo ovládající akcionářka řídících a dozorčích orgánů velkých rodinných podniků, ředitelka neziskových organizací, vedoucí odborná pracovnice společnosti zaměřené na institucionální investice, podnikatelka (!), pracovnice ve vyšších akademických pozicích... Nelichotivé přízvisko o seznamu „zlatých sukní“ se nabízí při myšlence, že sestavení podobného seznamu jen pro muže nebo pro jinou arbitrárně určenou skupinu, příslušnost k níž hromadně zakládá zvýhodněné zacházení, by bylo patrně hodnoceno jako nepřímá diskriminace.

[26] Tamtéž, str. 3. Bohužel se tohoto cíle chce dosáhnout administrativním opatřením na výstupu, a nikoliv vytvářením výhodnějších podmínek na vstupu, kompenzujících skutečná skupinová ženská znevýhodnění. Navíc se prosazuje nikoliv 50% zastoupení obou pohlaví (patrně jako důsledek kompromisu a taktiky pro snazší prosazení návrhu), ale jen 40% kvóta. Argumentem je snaha prosadit zastoupení neformální, skutečné (nikoli naoko), neboť teprve „minimální 30% kritické množství“ zástupců opačného pohlaví „se považuje za nutné pro to, aby mělo trvalý (SIC!) vliv na výkonnost řídících a dozorčích orgánů“ (srov. tamtéž, str. 3, str. 5). Kauzalita těchto skutečností (navíc v případě výkonnosti orgánů sotva měřitelných) se opět s přesvědčením pokládá za nespornou.

Taktické pozadí má evidentně i vynětí tzv. malých a středních podniků z působnosti navržené směrnice. Jde o podniky, jejichž zahrnutí do regulace by asi docela spolehlivě vyvolalo odpor, který by „pootevření dveří genderové korektnosti“ mohl zmařit. Ironií je, že typicky právě v malých a středních podnicích schopné manažerky vyrostly navzdory tvrzenému „skleněnému stropu“ bez umělé podpory, a až od určité hranice rozhodovacího vlivu, na nějž by dosáhly i bez umělé podpory, jim má být „jaksi pro jistotu“ umělá administrativní podpora garantována. 

[27] „Politicky korektní“ (ve skutečnosti pokrytecká) řeč Návrhu (v němž se hovoří o „méně zastoupeném pohlaví“) je samozřejmě taktický alibismus proti možné výhradě diskriminace na základě pohlaví; všem je jasné, že jde o kvóty pro ženy, takže mi budiž dovoleno používat „kvótování“ bez této farizejské zástěrky. 

[28] Přitom se však evidentně předpokládá taktika postupných kroků a pozdější možnost rozšíření kvót na členy představenstev a výkonné členy správních rad - srov. DZ, str. 4, bod 2. 

[29] Tamtéž, str. 4. Nicméně to znamená, že dotčené společnosti by měly dát zásadně přednost kandidátovi menšinového pohlaví v dotčeném orgánu společnosti, pokud kvóta opačného pohlaví je již naplněna, a to i kdyby se o místo ucházeli podstatně kvalifikovanější kandidáti většinového pohlaví.

[30] Srov. recital č. 28.

[31] Tak Cvek v cit. článku, str. 1.

[32] Srov. Bobek, M., Boučková, P., Kühn, Z.: Rovnost a diskriminace, C. H. Beck, 1. vyd., Praha 2007, str. 26. K tomu podotýkám, že tento „elitářský efekt“ (zvýhodňující ve skutečnosti nikoliv cílovou skupinu, ale především její úzkou elitu, jež může těžit z formálních definičních znaků skupiny) je mnohem výraznější právě u statků kumulovatelných (jako je přístup k funkcím na základě kvót) než nekumulovatelných vůbec nebo velmi omezeně (jako je např. přístup k bydlení, ke vzdělání, či ke zdravotní péči). 

[33] Srov. zkušenosti z různých volených orgánů v reálném socialismu, které sice byly složeny „správně“ (v relaci ke složení společnosti), ale kde fakticky vládli profesionální aparátčíci, obklopení ve „správném poměru“ stafáží dělnic, družstevních rolníků, mladých a pracující inteligence.

[34] V recitalu č. 16 se k tomu uvádí s odzbrojující upřímností „argument“ o nutnosti závazně stanovit kvantitativní cíl (a nikoliv vyvářet rovnost příležitostí, pozn. autora): „členské státy (i jiné země), které se rozhodly pro takový nebo podobný postup, dosahují při zlepšování nedostatečného zastoupení žen na ekonomických rozhodovacích pozicích nejlepších výsledků.“ Snad neuniklo pozornosti autorů návrhu, že jde právě o legitimní dobrovolná opatření národních států, která jsou v souladu s politickou vůlí jejich prezentací. 

[35] Srov. cit. návrh směrnice, recital č. 8. Kromě metodicky nepřijatelné záměny korelace a kauzality působí až komicky a paternalisticky předstírání dobrotivé snahy pomoci preferovaným společnostem a jejich společníkům centrálně z úrovně EU ke zvýšení jejich ziskovosti, a to přitom tak prostým způsobem (zženštěním statutárních orgánů), na nějž ony společnosti samy zatím nepřipadly; poctivější by bylo přiznat, že jde zkrátka o politicky prosazovaný záměr, jehož legitimitu i legalitu by musela politická reprezentace uznat, ale jenž by se neměl činit „stravitelnějším“ pomocí zástupných pseudoargumentů, které málokdo z adresátů (a snad i autorů) může vůbec brát vážně.

[36] Srov. recital č. 7. Jednak se nebere v potaz oborová struktura vzdělanosti, a jednak není známo, (resp. se to ani netvrdí), že by korelovala vzdělanost členů statutárních orgánů a ziskovost společností. I kdyby tomu tak bylo, nezáviselo by to asi na pohlaví nositelů vzdělanosti. Není ani v případě korelace jasné, zda se členy orgánů určití lidé stali proto (!), že předtím dosáhli určitého formálního vzdělání, nebo pro svoje schopnosti, které jsou „náhodou“ doprovázeny nějakým vyšším formálním vzděláním. Korelace není ani tady nutně totéž, co kauzalita.

[37] Srov. Rice, C.: Sometimes you just need a woman, http://curt-rice.com/2012/03/08/norway-can-win-with-gender-balance-at-work/, přístup 18. 4. 2013. Tvrdí se tu mj., že skupiny, v nichž pár členů mluví hodně a jiní málo nebo vůbec, mají horší výsledky než skupiny s rovnoměrněji rozloženou účastí v diskusi. Budiž mi prominuta uštěpačná empirická poznámka, že grémiím s výraznějším zastoupením žen bych přičítal spíše charakteristiky té první kategorie, kde někteří (některé) mluví hodně a jiní (málokdy jiné) málo... 

[38] Srov. Návrh směrnice EU o vyváženém zastoupení žen a mužů ve vedení podniků, http://ec.europa.eu/news/justice/121114_1_cs.htm, přístup 17. 4. 2013.

[39] Podobně Šichtařová, M.: Muži jsou diskriminováni! Literární noviny ze dne 27. listopadu 2012, str. 7.

[40] Jak konstatuje Sweigart A. (Women on Board for Change: The Norway Model of Boardroom Quotas As a Tool For Progress in the United States and Canada, Northwestern Journal of International Law @Business, 2012, Issue 4, Vol. 32, str. 83A), mnoho z nejkvalifikovanějších žen nyní zasedá v několika orgánech, což z celostátního hlediska vedlo k nižšímu než očekávanému zvýšení celkového počtu žen v dozorčích orgánech. Tamtéž (str. 103A) se uvádí, že kvóty jsou diskriminační i v tom směru, že míří především na „elitní ženy“ - zatímco před zavedením povinných kvót byla žena maximálně ve čtyřech orgánech, po zavedení kvót je členem v osmi až devíti... Podobně Buschmann, M.: EU-Grünbuch zur Corporate Governance: Alter Wein in neuen Schlauchen?, Neue Zeitschrift für Gesellschaftsrecht, 2011, č. 4., str. 91, cit. podle Kotásek, J.: Požadavek „genderové pestrosti“ v zelené knize o správě a řízení podniku ve finančních institucích a politice odměňování, in: Európske a národné rozmery civilného práva, etický rozmer a zodpovednosť právnických profesií, Justičná akadémia, Pezinok 2011, str. 177.

[41] Kotásek, J. tamtéž. Jinde se konstatuje se, že nikoliv náhodou (totiž k datu zavedení povinných kvót pro veřejně obchodovatelné společnosti) se v Norsku více než 100 společností přeměnilo z veřejně obchodovatelných (publicly held) na soukromé (privately held) - srov. Sweigart, A. cit. práce, str. 104A.

[42] Srov. Kotásek, J.: cit. práce, str. 177

[43] Podle něhož: „Aby členské státy dosáhly cíle stanoveného v odstavci 1, zajistí, aby byl při výběru členů dozorčí rady/nevýkonných členů správní rady upřednostněn kandidát nedostatečně zastoupeného pohlaví, pokud je z hlediska vhodnosti, způsobilosti a odborných výsledků stejně kvalifikovaný jako kandidát opačného pohlaví, pod podmínkou, že objektivní posouzení, které zohlednilo všechna kritéria týkající se konkrétních kandidátů, nerozhodlo ve prospěch kandidáta opačného pohlaví.“

[44] Srov. např. Břicháček, T.: Pro zavedení kvót na ženy nemá Unie pravomoc, Revue Politika, 2013, č. 1; týž: Naše unijní životy, Orientace, příloha Lidových novin 2. února 2013; týž: „Genderově vyvážená“ nehoráznost, Právo a byznys 2013, č. 1; Tomský, A.: Prokletí společenské rovnosti pohlaví, blog aktuálně. centrum.cz z 1. 12. 2012; Joch, R.: Gender-fanatici a feministé jsou sexisté, týdeník Týden 2008, č. 31, ze dne 4. srpna 2008; Fajmon, H.: Ředitelé do výroby a ženy na jejich místa?, http://www.parlamentnilisty.cz/arena/politici-volicum/Fajmon-ODS-Reditele-do-vyroby-a-zeny-na-jejich-mista-202480, 27.7. 2011, 29. 10. 2012; Mach, P: Ženské kvóty jsou teprve začátek, ceskapozice.cz, 18. 11. 2012; Notice to members (10/2013) by the United Kingdom House of Commons on the proposal for a directive of the EP and of the Council on improving the gender balance (CM/923974EN.doc), dostupné z http://www.europarl.europa.eu/meetdocs/2009_2014/documents/juri/cm/923/923974/923974en.pdf, přístup 17. 4. 2013.

[45] Tak Mach, P. v cit. práci.

[46] Aniž toto nedostatečné zastoupení musí být důsledkem diskriminace (pozn. JB).

[47] Srov. Břicháček, cit. práce (Právo a byznys).

[48] Týž autor v jiné cit. práci (Revue Politika) uvádí: „Posuzovaná problematika nemá nadnárodní povahu a centrální řešení Unie by zde nepřineslo žádné výhody. Dané otázky mohou být mnohem lépe posouzeny na národní úrovni z důvodu jejich úzkého sepětí s místními společenskými a hospodářskými podmínkami a zvyklostmi, které se liší stát od státu či region od region. Má-li Unie fungovat jako společenství bezmála tří desítek států, společná politika by měla být založena na nekonfliktních tématech. S ohledem na přirozené limity nadnárodních struktur, pokud jde o možnost fungování demokratických rozhodovacích procesů a kontroly, by se měla vyhýbat nastolování kontroverzních, citlivých společenských agend. Ty by mělybýt ponechány k rozhodování co nejblíže občanům, v rámci sourodých občanských společenství, kterými jsou členské státy.“

[49] Srov. čl. 5 odst. 3 SFEU.

[50] Tak v cit. Notice to members..., str. 7/21.

[51] Srov. tamtéž, str. 16/21. Britská vláda namítá neproporcionalitu řešení cestou navrhované evropské směrnice; trvá na tom, že především samotné společnosti musí být přesvědčeny, že smíšená grémia jsou pro ně to nejlepší řešení. Povinné kvóty předpokládají, že všechny podniky začínají na stejné startovní čáře, ale jedna velikost, která by padla všem, neexistuje. Jako jediný správný se doporučuje dobrovolný a podnikatelsky motivovaný přístup. Pro tvrzení, že typ navrhovaného evropského postupu je jediný nebo nejlepší, nepředložila Komise žádné důkazy (tamtéž, str. 18-19/21).

[52] Podobně Fajmon, H. v cit. článku.

[53] Srov. Lauder, S.: Šéfka je na rybách, Respekt 2012, č. 47, str. 26. Další mezinárodní komparace srov. L. Josková, práce cit. v pozn. 5.

[54] Nejčastěji (a významně častěji než muži) jsou norské ženy v dozorčích radách vzděláním právničky; muži jsou ponejvíce ekonomové a strojaři. O vzdělání mužů, kteří grémia museli opustit kvůli ženským kvótám, průzkumy provedeny nebyly. Není podle mého názoru ovšem vyloučeno, že by jacíkoliv noví členové grémií, pokud by v tak masivním rozsahu nastoupili do funkcí, měli vyšší vzdělání i bez ohledu na pohlaví - takže tento posun nemusí být vůbec „gender -specific“.

[55] Tamtéž, str. 27. To by ovšem mohlo nasvědčovat i tomu, že se této práci nevěnují naplno a že „genderově zabezpečují“ větší počet společností díky kvótové povinnosti. Uvádí se tu též, že přestože údajně poklesla „konfliktnost zasedání“ řídících orgánů (což není žádný ukazatel, který by společníky zajímal), tak se v základních otázkách fungování společností nezměnilo vůbec nic; neprokázala se zejména souvislost mezi zlepšením či zhoršením hospodářských výsledků a dámským obsazením pozic (což např. DZ k návrhu evropské směrnice pokládala naopak za „hotovou věc“ a tvrdila, že vyšší zastoupení žen zvýší výkonnost firem a jejich konkurenceschopnost“ - viz DZ a recital č. 8, kde se výslovně tvrdí, že existuje pozitivní vztah mezi genderovou diverzitou v nejvyšším vedení a finanční výkonností a ziskovostí společnosti). 

[56] Tomský, A.: Prokletí společenské rovnosti pohlaví, blog aktuálně. centrum.cz z 1. 12. 2012. Autor mj. provokativně navrhuje zavést kvóty pro mužev základním školství, kde pracuje 87 % učitelek, přestože taková feminizace není dobrá a má podíl na snížené disciplíně žactva a schopnosti vyučovat. Kritizuje rovněž fanatickou víru rovnosti a „diktát napravovatelů života téhle světské a misijní unijní sekty“.

[57] Storvik, A.: Women on boards - experience from the Norwegian guota reform, CESifo DICE Report, 2011, č. 1, str. 35-40. 

[58] To už lze sotva hodnotit jinak než jako superexces směrem k sociálně inženýrskému plánování dělby míst a rovnostářství ve výsledku podle absolutně nerelevantních kritérií: vždyť přitom právě empaticko-komunikativní „ženský přístup“ v uvedených oblastech je asi tou obecně uznávanou „přidanou hodnotou“, v níž může mít „typická“ žena díky vrozenému i získanému psychologickému vybavení převahu nad „typickým“ mužem.

[59] Tak Sweigart v cit. práci na str. 89A, 93A. Převrácení hodnot může typický Evropan (-ka) vidět v konstatování amerických komentátorů, že jisté evropské sociální a kulturní praktiky mohou ženám znesnadnit vyvažování pracovního a rodinného života. Uvádí se, že extrémně štědré evropské podpory v mateřství mohou působit proti cíli zvýšit zastoupení žen (SIC!) v orgánech společností a že kvóty ve spojení s dlouhou mateřskou dovolenou mohou ženy uvést do pozice „lehkých vah“ v orgánech společností (tamtéž, str. 94A). Jde tu asi už o rozdíl v mentalitě a hodnotovém ukotvení jednotlivce, do něhož by nemělo právo zasahovat - ať se každý a každá rozhodne pro svoje preference. Evropská navrhovaná úprava má evidentně jen ten druhý „kvótový“ cíl a nepředpokládám, že jej bude chtít dosahovat snížením výhod v mateřství a po mateřství, tedy právě těch zvýhodnění, která aspoň částečně vyrovnávají příležitosti žen v porovnání s muži, aniž předepisují stejné výsledky.

[60] Tamtéž, str. 96A.

[61] Což zavání sexismem naruby; žádný obezřetný muž by si nedovolil veřejně prohlásit před zastánci těchto názorů, že existuje „ženské myšlení“ a „ženská logika“, protože by to bylo urážlivé pro ženy; když však jde o „ženskou věc“, pronášejí teze o (implicitně jiném - lepším) „ženském myšlení“ sami feministé a feministky...

[62] Tak např. Bayer v cit. práci, str. 9.

[63] Tamtéž.

[64] Ústavní kontrola takových opatření se zdá být rigidnější (formálnější) v evropských postkomunistických zemích (jak upozorňují Bobek a kol. v cit. práci na str. 24). Cituje se i nález ÚS Slovenské republiky, který zrušil ustanovení zákona o rovnakom zaobchádzaní... (umožňujícího pozitivní opatření) pro rozpor s Ústavou (PL. ÚS 8/04 -202, Zb. Úst. súdu SR 5/2005, publ. pod č. 539/2005 Zb.).

[65] Cit. pramen v pozn. 1.

[66] Srov. stanovisko GA Madura ve věci Bricheche, odst. 51, podle Havelková, B.: Pozitivní opatření k zajištění rovnosti mezi muži a ženami v právu ES, Právní rozhledy 2007, č. 11, str. 385 n.

[67] Umožnil-li by to stát podle čl. 4 odst. 7 Návrhu směrnice.

[68] Čl. 4 odst. 6 Návrhu.

[69] Čl. 2 odst. 4 Návrhu.

[70] Jan Němec a Petra Sýkorová uvádějí v cit. práci (http://ekonom.ihned.cz, str. 1), že na pražské burze je potenciálně dotčených firem 15.

[71] K tomu srov. např. Bouda, P.: Nepřímá diskriminace, MU Brno, 2011, str. 133 n., str. 160 n.

[72] Zákon č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů.

[73] K tomu srov. Bouda, P.: cit. práce, str. 232 n.

[74] Srov. povinnou účast zaměstnanců v dozorčích radách akciových společností podle německého vzoru za zákonem stanovených podmínek (§ 200 odst. 1 ObchZ).