oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K rozlišování mezi tzv. subjektivní a objektivní odpovědností – rozsudek NS o povaze odpovědnosti advokáta za škodu

autor: prof. JUDr. Luboš Tichý, CSc.
publikováno: 21.02.2013

V rozsudku 25 Cdo 2533/2007 z 29. září 2009 došel Nejvyšší soud k závěru, že odpovědnost za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., dále jen „ZA“) vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (z tzv. objektivní odpovědnosti).

I. Předmět a cíl tohoto příspěvku

1. Judikatura Nejvyššího soudu ČR – podnět ke kritickému zamyšlení

Tento závěr bez dalšího zaslouží mimořádnou pozornost, a to vzdor tomu, že není názorem ojedinělým. V praxi Nejvyššího soudu České republiky jde vlastně o konstantní přístup tohoto soudu k odpovědnosti advokáta za škodu.[1] V základní, klíčové otázce kvalifikace odpovědnosti advokáta za škodu jako odpovědnosti objektivní je v judikatuře Nejvyššího soudu dále pozoruhodné a příznačné, že svůj přístup Nejvyšší soud neodůvodňuje. Zřejmě mu to připadá samozřejmé a jakýkoliv komentář banální.[2]

Proto nejprve pro ilustraci reprodukujme podstatu uvedeného rozhodnutí. Žalobce se na své bývalé právní zástupkyni domáhal zaplacení náhrady za pohledávku, která z důvodu nedostatku aktivní legitimace a promlčení nebyla žalobci přiznána v řízení, ve kterém jej žalovaná advokátka zastupovala. Dále požadoval náhradu za náklady, které mu v souvislosti s tímto řízením vznikly. V řízení, jež předcházelo rozhodnutí Nejvyššího soudu, obvodní soud žalobě vyhověl a přiznal žalobci jak jistinu, tak i úrok. K odvolání žalované advokátky však odvolací soud rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl.

Pozoruhodné jsou důvody, které odvolací soud k tomuto rozhodnutí vedly. Soustřeďuje se na institut promlčení, který hrál v původním řízení podle odvolacího soudu rozhodující úlohu, neboť okolnost, zda žalovaný uplatní námitku promlčení či nikoliv, je věc nahodilá a nelze ji pro budoucnost předpokládat, a v okolnosti, že žalovaná advokátka uplatnila u soudu promlčený nárok, nelze spatřovat pochybení při poskytování právních služeb, z něhož by bylo možné dovozovat odpovědnost advokáta ve smyslu ustanovení § 16 a § 24 ZA. Protože byl nárok zastoupeného žalobce promlčený v době, kdy zmocnil žalovanou advokátku k zastupování, nemohla tato advokátka svým postupem zavinit promlčení nároku.

Nejvyšší soud pak dovolání žalobce (klienta) zamítl a ztotožnil se se závěry odvolacího soudu. Dovodil, že mezi jednáním žalované advokátky a škodou není příčinná souvislost.

Na okraj je třeba zmínit, že o náhradě nákladů spojených s původním řízením odvolací soud ani soud dovolací nerozhodly.

 

2. Účel tohoto příspěvku

Již z předchozího textu vyplývá, že účelem tohoto článku je vyjasnit kardinální otázku povahy odpovědnosti advokáta za škodu a z této pozice pak hodnotit závěry Nejvyššího soudu.

Protože, jak již bylo shora zmíněno, jde o zcela zásadní otázku, a to nejen ve vztahu k odpovědnosti advokáta, ale obecně, považujeme za nutné předeslat určitý teoretický úvod ohledně charakteru a významu odpovědnosti za škodu, zejména s ohledem na klíčovou problematiku, tj. rozlišování odpovědnosti objektivní a odpovědnosti subjektivní.

V druhé části (ad II) se zabýváme rozborem dvou kategorií (pojmů), které mají klíčový význam nejen pro deliktní odpovědnost obecně, nýbrž právě pro řádné pochopení deliktní odpovědnosti advokáta. Analyzujeme pojem nebezpečnosti jako rozhodného faktoru pro míru přísnosti deliktní odpovědnosti. Tuto přísnost můžeme vystihnout různou formulací předpokladů odpovědnosti a jejich elementů. Ty chápeme jako regulační momenty stanovící právě míru přísnosti odpovědnosti. Klíčovým regulačním momentem pak je zavinění coby nejdůležitější moment přičítání. S výjimkou krátké úvahy se však i z důvodu omezeného rozsahu tohoto příspěvku nemůžeme samotným zaviněním zabývat.

Poznamenejme však, že zavinění chápeme „objektivním způsobem“,[3] neboli jako kategorii objektivizovanou, a tedy jakožto vadné jednání. Jde o jednání, které je porušením toho, co společnost očekává od průměrného občana uskutečňujícího určitou činnost.[4] Měřítkem je v našem kontextu průměrný advokát, tedy ten, který vykonává své povolání s dodržováním průměrné úrovně vyžadované péče. Ani v českém právu a teorii nejde o novum. Standard péče je znám obchodnímu právu jako péče řádného hospodáře. S míněním převládajícím v soukromoprávní české nauce a judikatuře zabývající se deliktním právem můžeme tedy jen těžko souhlasit.

Na základě poznatků, ke kterým dospějeme v II. části, pak vykládáme ustanovení § 24 ZA, a tak se pokoušíme dospět k chápání odpovědnosti advokáta za škodu podle platné právní úpravy (ad III).

Konečně v poslední části (ad IV) kritizujeme dosavadní soudní praxi a na základě výše uvedených poznatků dospíváme k řešení de lege ferenda.

II. Význam odpovědnosti za zavinění, zejména v kontextu odpovědnosti advokáta

1. Pojmologický úvod

Právní nauka, která významně ovlivňuje[5] rozhodování příslušného senátu Nejvyššího soudu, tradičně rozlišuje druhy odpovědnosti za škodu podle existence jednoho z předpokladů této odpovědnosti, jímž je zavinění.[6] Proto se odpovědnost za zavinění v některých národních právních kulturách, včetně české, nazývá odpovědností subjektivní, zatímco odpovědnost, která nevyžaduje tento subjektivní prvek, se nazývá odpovědností objektivní.

Převládající koncept typů (druhů) odpovědností se od českého pojetí v zásadě příliš neliší.[7] To, co se u nás nazývá objektivní odpovědností, je považováno za stav (událost), který je v rozporu s právem (protiprávní stav).[8] Subjektivní odpovědnost je odpovědností za vlastní[9] jednání, zatímco odpovědností objektivní rozumíme odpovědnost, jež na jednání bezprostředně nezávisí, neboť jde o odpovědnost za výsledek. Na rozdíl od této odpovědnosti zjištění povinnosti subjektivní vyžaduje prokázání předpokladu zavinění, tj. určitého vnitřního vztahu škůdce k jeho jednání.

Již z dikce ustanovení občanského zákoníku jsou patrné značné rozdíly. Podle charakteristických výrazů tam užitých můžeme především jednotlivé skutkové podstaty dělit na ty, kde se jedná o subjektivní odpovědnost za škodu, a na ty, které předvídají objektivní deliktní odpovědnost. Současně je však zřejmé, že v rámci těchto kategorií existuje určité odstupňování, a to ve smyslu diferenciace přísnosti deliktní odpovědnosti.

V hlavě druhé (odpovědnost za škodu) se nesetkáme s prostou deliktní odpovědností, která znamená, že všechny její předpoklady musí prokázat poškozený. Ve všech třech případech (§ 420 odst. 3, § 422 odst. 2 a § 428 věta druhá) máme co do činění s případy, kdy důkazní břemeno leží na škůdci. Převrácení důkazního břemene se může týkat zavinění, resp. všech předpokladů odpovědnosti kromě škody. S prvním případem (převrácení důkazního břemene ohledně zavinění) se setkáváme v ustanovení § 420 odst. 3 a § 422 odst. 2 („odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil“, resp. „kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal“). V případě § 428 věty druhé jde podle našeho mínění o převrácení celého důkazního břemene (odpovědnosti se zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat).

Druhou skupinu představují skutkové podstaty objektivní deliktní odpovědnosti. Jde o § 420a („odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobená neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednání poškozeného“), § 421 („kdo od jiného převzal věc, jež má být předmětem jeho závazku, odpovídá za její poškození, ztrátu nebo zničení, ledaže by ke škodě došlo i jinak“), § 421a druhá věta („této odpovědnosti se nemůže zprostit“) a konečně § 428 věta prvá („své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu“). V prvním případě jde nepochybně o exonerační důvod představující vyšší moc. To se týká i dalších tří případů, i když výslovně o vyšší moci není řeč.

 

2. Účel deliktního práva, resp. deliktní odpovědnosti

Obecně se přijímá, že právo odpovědnosti za škodu slouží dvěma účelům.[10] V prvé řadě je to poskytnutí spravedlivé náhrady poškozenému subjektu k vyrovnání újmy způsobené jednáním či událostí. Tento účel je výrazem spravedlnosti distributivní či komutativní, neboli vyrovnávací. Druhým účelem deliktní odpovědnosti je prevence. Prevence má v sobě prvek odstrašení. Ten je výrazem spravedlnosti koersivní,[11] tedy spravedlnosti donucovací. V daném případě máme co do činění především s prvním ze dvou účelů, tj. s otázkou kompenzace poškozeného. Ale ani druhý účel zde není bez významu, jak se ještě v dalším výkladu ukáže.

Účel kompenzace znamená vážení zájmů (priorit), a to zejména na straně škůdce a poškozeného, do jisté míry však též zájmu společnosti, resp. třetích osob.[12] Velmi zjednodušeně řečeno jde o hodnocení rozsahu a mezí povinností na straně jedné (škůdce) a legitimního očekávání na straně druhé (poškozeného). Pro toto zvažování (vyvažování) mají význam i základní hodnoty relevantní v oblasti práva deliktního. V daném případě hrají podstatnou úlohu předně statky, jež mají být zvláště chráněny, tzv. chráněné statky (zájmy a hodnoty). V případě odpovědnosti advokáta jsou chráněnými statky zájmy poškozeného, tedy kategorie (hodnoty), jež nepatří mezi nejvýše významné. Těmi jsou především existence a integrita člověka, jeho zdraví a život.

Druhým relevantním faktorem pro povahu (formulování, druh) odpovědnosti je povaha činnosti či sektoru, z níž potenciálně může vzejít příčina škody, resp. v níž spočívá potenciální riziko vzniku újmy. Činnost advokáta je jistě velmi odpovědné povolání. Svojí povahou však nepředstavuje kategorii činností, jež nazýváme nebezpečnými, riskantními a označujeme je za nebezpečné či zvlášť nebezpečné činnosti (provozy). Rozdíl spočívá v míře možností jednajícího ovládat stav věcí svým jednáním. Činnosti, jež jsou samy o sobě nebezpečné a skrývají v sobě riziko, tedy potenciál způsobit škodu, je třeba oddělit od činností, které tento charakter nemají. U prvních činností je zřejmé, že i potenciálně poškozený očekává náhradu za podmínek (odpovědnosti), jež se liší od jiných, méně nebezpečných činností. Tento faktor hraje roli pro diferenciaci odpovědnosti z hlediska její přísnosti, a tedy míry ochrany potenciálně poškozeného.

 

3. Relevantní faktory pro stanovení míry přísnosti odpovědnosti

Mírou přísnosti odpovědnosti rozumíme formulování povinností zúčastněných stran ve prospěch jejich zájmů, tj. ve prospěch zájmů poškozeného (a tedy v neprospěch zájmů škůdce – více přísná odpovědnost) a naopak ve prospěch zájmu škůdce (a v neprospěch zájmů poškozeného). Pro fungování odpovědnosti mají význam její předpoklady. Jejich „nastavení“, tj. zařazení těch či oněch elementů, resp. jejich zdůraznění či naopak potlačení, je pak ve výsledku pro míru přísnosti odpovědnosti rozhodující. V předpokladech deliktní odpovědnosti a jejich prvcích spočívá vyvažování odpovědnostního vztahu a nakonec i její výsledek, tj. míra její přísnosti. To je zřejmé z dalšího výkladu.

Kategorie subjektivní a objektivní odpovědnosti jsou relativními („flexibilními“) pojmy. Jedním z nástrojů této relativizace je relativizace samotného pojmu zavinění. To lze nahlížet jako ryze subjektivní kategorii, která je však s ohledem na nutnost jejího hodnocení naplňována objektivními faktory, čímž dochází k její objektivizaci. Jestliže totiž, jak uvidíme dále, definujeme zavinění jako opomenutí náležité péče, pak je pro tuto péči třeba stanovit určitá měřítka, která nazýváme standardy náležité péče. Budeme-li vycházet pouze ze subjektivního vztahu škůdce k jeho jednání a škodě, dospějeme k jiným výsledkům než v případě, v němž budeme vycházet z tzv. objektivizace zavinění spočívající ve stanovení určitých standardů chování či jednání potenciálního škůdce.[13]

Flexibilní je i pojem objektivní odpovědnosti. Relevantní pro míru její přísnosti jsou tzv. liberační či exonerační důvody. Jejich existence, počet a rozsah znamená posun této odpovědnosti od odpovědnosti absolutní k odpovědnosti, jež se ve svém výsledku pro značný počet a význam uvedených důvodů relativně přibližuje odpovědnosti subjektivní.[14]

Podstatné však je, že vzdor této relativizaci mezi subjektivní a objektivní odpovědností stále existuje hranice, kterou představuje zavinění.

 

4. Zavinění a nebezpečnost (riziko) jednání

Účelem této pasáže je analyzovat dva klíčové problémy: zavinění a nebezpečnost (riziko). Pokusíme se ukázat, jaký mají oba tyto fenomény význam pro odpovědnost za škodu a jaké mají postavení v deliktním vztahu. Ukážeme, že spolu navzájem korelují. Čím vyšší je stupeň nebezpečnosti, tím menší je význam regulačního momentu zavinění.

Zavinění, jež je chápáno jako znak subjektivní odpovědnosti, který ji odlišuje od odpovědnosti objektivní, znamená mimo jiné negativní hodnocení (zavržení) určitého jednání. Zavinění můžeme ve smyslu nedbalosti definovat jako opomenutí náležité péče.[15] Jednání však může být považováno za zavrženíhodné jenom tehdy, jestliže bylo ovlivnitelné, resp. ovladatelné vůlí. Nebylo-li jednání takto ovladatelné, nejde o jednání v právním slova smyslu, a potom je otázka zavinění irelevantní.

Platí totiž, že jednání lze klasifikovat jako zavrženíhodné jen tehdy, jestliže měl jeho původce nejen jednat jinak, ale především takto jednat mohl. Zavinění tedy předpokládá jednání v rozporu s právem, tedy jednání (konání nebo opomenutí) protiprávní,[16] a proto spočívá v určité vadě vůle.[17]

I u subjektivní odpovědnosti je třeba brát v úvahu míru nebezpečí činnosti jednajícího. Relevantní je způsobilost chování zapříčinit negativní následek: čím vyšší je nebezpečnost určité činnosti, tím přísnější jsou povinnosti péče (vyšší standard péče). Totéž platí při zkoumání míry zavrženíhodnosti: čím větší je nebezpečnost situace, tím vyšší jsou požadavky na subjektivní péči.

Neplyne-li nebezpečnost pouze z konkrétního chování (jednání), nýbrž je-li typově svázána s určitým jednáním (určitá činnost je svým charakterem nebezpečná, resp. se nachází v rámci ochranného účelu právní normy),[18] je mez přičítání (přičitatelnosti) v důsledku ochranných zákonů[19] do té míry snížena a odpovědnost zpřísněna, že je zakázáno již abstraktně nebezpečné jednání a zavinění se musí vztahovat jen na porušení normy. Přitom se nevyžaduje, aby zahrnovalo vznik škody. Jde o první zpřísnění odpovědnosti.

Způsobení nebezpečí potenciálním škůdcem vytváří společně se zvýšeným nebezpečím dostatečný základ pro zostření (zpřísnění) jeho povinností: tyto povinnosti jsou již směřovány k aktivnímu jednání, a nikoliv pouze k zanechání škodlivého konání. To je druhý stupeň zpřísnění odpovědnostních povinností (předpokladů) v případě odpovědnosti za zavinění.

Následující stupeň se již od čisté odpovědnosti za zavinění odpoutává tím, že je škůdci uloženo důkazní břemeno. Neodpovídá pouze za prokázané protiprávní jednání, nýbrž na základě domněnky možného způsobení škody bez zavinění.

Další stupeň přísnosti spočívá v tom, že odpovědnost vzniká pouze na základě protiprávního jednání.

V případě nejvyššího stupně nebezpečnosti se odpovědnost zpřísňuje tak, že odpovědnost nevylučuje pouze dodržování objektivně vyžadované péče, nýbrž odpovědnost je dána nezávisle nejen na zavinění, ale i na protiprávnosti jednání. Při takto vysokém stupni nebezpečnosti (nebezpečí) je již samotná nebezpečnost důvodem odpovědnosti za předpokladu vzniku škody. Liberační (exonerační) důvody jsou tak stále omezovány a odpovědnost je zpřísňována.

Z toho plyne, že odpovědnost za zavinění (subjektivní odpovědnost) a objektivní odpovědnost (odpovědnost za ohrožení) nejsou zcela oddělené odpovědnostní kategorie, nýbrž že ve své čisté formě tvoří řetězec důvodů přičitatelnosti. Mezi jednotlivými druhy odpovědnosti existuje zejména v důsledku zavinění jako jednoho z elementů přičítání téměř plynulý přechod mezi různými druhy a formami odpovědnosti bez nějaké výrazné hranice (samozřejmě v závislosti na konkrétním chápání či formulaci – v zákoně či judikatuře odpovědnostních předpokladů).

 

5. Rozdíl mezi odpovědností objektivní a odpovědností subjektivní

Vzdor možné relativizaci[20] těchto pojmů je třeba si uvědomit, že ve své podstatě (ve svém jádru) se od sebe obě kategorie odpovědnosti stále liší. Zatímco v prvém případě je totiž odpovědnost pojmově závislá na jednání škůdce, v druhém případě jde o odpovědnost na takovém jednání nezávislou, neboť jde o odpovědnost za výsledek, resp. za riziko či ohrožení (proto v němčině existuje výstižný termín odpovědnosti za ohrožení – Gefährdungshaftung). Proto se tedy objektivní odpovědnost, zejména ve své absolutní variantě v podobě odpovědnosti absolutní, označuje jako odpovědnost striktní (anglicky strict).

Rozdíl mezi oběma kategoriemi tedy lze shrnout tak, že u odpovědnosti subjektivní platí: neodpovídá, pokud nezavinil či ledaže zavinil, a v případě odpovědnosti objektivní platí: odpovídá, ledaže existují okolnosti ležící mimo odpovědnostní vztah a nezávisle na škůdci, které škůdci zabránily v pozitivním jednání nebo dokonce škodu vyvolaly či přímo způsobily.

 

6. Použití odpovědnosti subjektivní a odpovědnosti objektivní

Jak již jsme výše uvedli (ad II. 1.), režim deliktní odpovědnosti by měl respektovat základní priority (hodnoty, statky) relevantní pro rozhodnou oblast. Lidská zkušenost vedla k zavedení a rozvoji pojmu nebezpečná či riskantní činnost, nebezpečný podnik či zvlášť nebezpečný provoz. Jde o případy či situace, v nichž z jejich povahy může dojít k značně rozsáhlým a významným újmám (škodám). Jde obvykle o velmi sofistikované činnosti, využívání specifických technologií či zařízení. Uživatel, tedy potenciální poškozený, těchto provozů využívá s vědomím jejich relativně vysoké bezpečnosti na straně jedné, avšak možnosti, i když zřídkavé, jejich selhání, a tedy havárie, která může mít za následek, jak již bylo řečeno, velmi značné újmy (viz atomová elektrárna). Podstatné je, že k nim může dojít i bez ohledu na pochybení v lidském chování, čili bez ohledu na tzv. lidský faktor. Prostě proto, že tato havárie spočívá v samotném potenciálu (povaze) takového provozu (rychlost, vysoká přesnost a další „vypjaté“ kategorie, které jsou však takovému provozu imanentní, očekávané a vyžadované). „Škůdce“ mnohdy selhání, vady či jiná „pochybení“ provozu nemohl ovlivnit.[21] Vada totiž spočívá v používání určitého přístroje, zařízení či nástroje, jejichž fungování je mimo rámec lidského poznání a závisí na nepředvídatelných okolnostech, anebo je výsledkem působení přírodních sil, které člověk není schopen ovlivnit. Majitel takového provozu tedy neodpovídá za jednání, ale za výsledek, za událost.

V takových situacích je na místě zavést odpovědnost objektivní s různou mírou přísnosti, a sice s ohledem na výše uvedené a různě formulované exonerační důvody. Tomu se také podřizuje režim sekundární, tj. pojištění škůdce či uvedeného provozu. S ohledem na komfort poškozeného se mnohdy stanoví povinnost pojištění provozovatele takovéhoto provozu.

V ostatních situacích má místo deliktní odpovědnosti, založené na míře povinnosti škůdce, uplatnění odpovědnost za jeho jednání a nikoliv za výsledek, jako tomu je v případě shora popsané objektivní odpovědnosti. Důvod asi spočívá v důrazu na samotnou osobu potenciálního škůdce, v jehož silách a možnostech je v zásadě ovlivnit své jednání, a to bez ohledu na určitý výsledek. Jde tedy o případ plnění relativně konkrétních povinností, jejichž neplnění je měřeno určitými standardy míry požadavků na lidské chování.

 

7. Otázka prevence

Při rozlišování a aplikaci subjektivní a objektivní odpovědnosti má význam i otázka prevence a její meze. V případě subjektivní odpovědnosti je potenciální škůdce povinen vnímat zachování určitých standardů, při jejichž porušení mu hrozí sankce. Obvykle jde při porušení povinností nejen o odpovědnost deliktní, ale i jinou, tj. disciplinární, ale i trestní. Potenciální škůdce je tedy přímo podněcován k řádnému plnění svých povinností, resp. odstrašován od jejich neplnění hrozbou sankcí, a to dokonce několikerého, paralelně působícího a na sobě nezávislého režimu.

Otázka prevence má význam i v případě odpovědnosti objektivní, její význam je však nepřímý a ve srovnání s prvou kategorií podstatně omezený. Působí na provozovatele určité činnosti zprostředkovaně a takříkajíc do budoucna. Potenciální škůdce by tedy měl snižovat míru rizika zlepšováním používané technologie, postupů ap.

III. Výklad § 24 ZA

1. Textová formulace v souvislostech

Pro otázku druhu odpovědnosti, tj. zda se jedná o odpovědnost objektivní či subjektivní, je rozhodující (a to je nepochybně otázka základního významu, neboť jde o obecný přístup k výkladu zákona) ustanovení § 24 odst. 4 ZA. Konkrétně je relevantní formulace: „… se odpovědnosti … zprostí, prokáže-li, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na nich (zvýrazněno autorem) požadovat“.

Srovnejme tedy především jiná ustanovení, která jsou považována za normativní vyjádření odpovědnosti subjektivní na straně jedné, a ta ustanovení, která vyjadřují odpovědnost objektivní. V § 420 odst. 3 OZ nacházíme formulaci: „odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil“. V ustanovení § 421 odst. 3 OZ ve znění do roku 1991 se nachází formulace: „…organizace se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat“.

Obě tato ustanovení jsou a byla považována za vyjádření odpovědnosti za zavinění.[22] Naproti tomu ustanovení, která jsou považována za výraz odpovědnosti objektivní, obsahují formulace, jejichž příkladem je ustanovení § 421a OZ („Každý odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jíž bylo při plnění závazků použito. Této odpovědnosti se nemůže zprostit“) či ustanovení § 427 odst. 1 OZ („Fyzické a právnické osoby provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu“), nebo § 428 OZ („…své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu.“).

Tato ustanovení se odlišují od druhé věty § 428 OZ, která je výrazem odpovědnosti subjektivní a kde je text tohoto znění: „Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.“ V posléze uvedeném případě se jedná o velmi objektivizovanou subjektivní odpovědnost. Rozdíl mezi tímto ustanovením a ustanovením § 421 odst. 2 OZ ve znění do roku 1991 je v míře objektivizace: zatímco v případě § 421 odst. 2 je míra přiřazována konkrétní organizaci či typu organizace („lze na nich“), tak v případě § 428 věty druhé toto přičítání chybí.

Z formulační blízkosti či totožnosti ustanovení námi rozebíraného (tj. § 24 ZA) a ustanovení obsaženého v občanském zákoníku plyne, že odpovědnost advokáta je odpovědností subjektivní.

 

2. Smysl odpovědnosti advokáta a její postavení v systému deliktní odpovědnosti

Advokát jedná a plní své povinnosti především na základě smlouvy příkazní či mandátní. Z povahy těchto smluv vyplývá, že advokát odpovídá za plnění svých povinností ve smlouvě stanovených, nikoliv však za výsledek své činnosti. Již tato okolnost, resp. vlastnost smluvního vztahu je příznačná a sleduje režim odpovědnosti za vlastní jednání a nikoliv za výsledek nebo za událost. Advokát též neodpovídá za jednání „třetí osoby“, např. za rozhodnutí soudu či správního orgánu.

Je tedy plně v jeho silách ovlivnit míru kvality služby jím poskytované a míru splnění jeho povinnosti. Do jeho činnosti nejsou zapojeny faktory, které by nemohl ovlivnit při adekvátním zadání jeho povinností a jejich formulace (omezený mandát, poučovací povinnost apod.). Jinou situací je, jestliže advokát v advokátní smlouvě, ať již ve smlouvě o dílo (např. při sepisu smlouvy či posudku) či ve formulaci smlouvy příkazní, na sebe vezme odpovědnost za výsledek. Ani v tomto případě nemůže ovšem odpovídat ve smyslu povinnosti striktní, neboť není „nebezpečným provozem“.

Subjektivní odpovědnost v případě advokátní činnosti je ze své podstaty nejen jediným možným režimem, ale současně má velmi důležitý preventivní význam a působení. Na rozdíl od odpovědnosti absolutní či objektivní (striktní) je v případě subjektivní odpovědnosti advokát donucován k plnění svých povinností za dodržování určitých standardů. Jde především o standardy péče, kterou je povinen vynaložit a která znamená dodržení základních povinností ověřovacích, poučovacích a zejména znalostních.

IV. Závěr a řešení

1. Význam komentovaného rozhodnutí

Rozsudek Nejvyššího soudu má mimořádný význam. Jestliže bychom měli vycházet z jeho názoru o tom, že odpovědnost advokáta za škodu je odpovědností objektivní, zásadním způsobem by to měnilo vztah advokáta a klienta v jeho základech a celkovou koncepci povinností advokáta. Především by to nutně znamenalo i značný dopad na pojištění advokáta za škodu, které by muselo být podstatně zrevidováno.

Je skutečností, že advokát vykonává velmi odpovědné povolání (odpovědnou činnost), v rámci které jde o významné hodnoty ať již materiální, či imateriální. V podstatě jeho činnosti však nespočívá významné, neodvratitelné riziko či nebezpečí újmy, a to zejména nejvýznamnějším hodnotám, jakými jsou lidský život a zdraví (viz shora). Vše záleží na jeho přístupu k věci, a tedy na plnění jeho advokátních povinností. Ty lze stanovit a kontrolovat. Jsou mimo jiné vynucovány režimem odpovědnosti disciplinární.

Pokud bychom přijali koncept Nejvyššího soudu, pak by tyto bezprostřední podněty byly značně zeslabeny či dokonce úplně potlačeny. Nejvyšší soud však blíže objektivní odpovědnost advokáta nekvalifikuje, tj. neposuzuje míru přísnosti této odpovědnosti a nerozvádí možné exonerační důvody, které by podle něho zřejmě spočívaly v klauzuli obsažené v § 24 odst. 4 ZA (veškeré úsilí, které na něm lze požadovat).

 

2. Typická absence teleologického, resp. axiologického výkladu

Komentovanému rozsudku Nejvyššího soudu lze vytýkat i další pochybení. Nejvyšší soud svůj závěr o charakteru odpovědnosti advokáta nijak neodůvodňuje, a to v žádném ze svých rozhodnutí o této problematice. To je u nejvyšší soudní instance zvlášť zarážející.

Závěr Nejvyššího soudu pak je charakteristickou, příznačnou ukázkou povrchního uvažování a takříkajíc automatické subsumpce.[23] Jde tedy o jev zvlášť závažný, a to zejména tehdy, jedná-li se o rozhodování nejvyšší soudní instance. Soud evidentně neuvažoval o podstatě vztahu advokát – klient, o základech odpovědnosti za škodu obecně a o odpovědnosti advokáta za škodu zvláště. Nepřemýšlel o smyslu a účelu deliktní odpovědnosti, významu prevence apod. Faktorem poněkud zmírňujícím negativní působení znamená označení tohoto rozsudku písmenem B, tedy jako méně významného. To však není řešení dané situace, na niž chtěl tento příspěvek upozornit.

 

3. Řešení ve vztahu k § 24 ZA a jiným „svobodným“ povoláním

Výše jsme dovodili, že nebezpečnost činnosti má význam i v případech subjektivní odpovědnosti. Určité riziko v advokátním povolání existuje, a proto je na místě, a to i s ohledem na očekávání klienta, uvažovat o míře zpřísnění subjektivní deliktní odpovědnosti. Zákonodárce však zvolil nejvyšší stupeň přísnosti v rámci odpovědnosti založené na zavinění. Pojem „veškeré úsilí“ svádí k závěru, že jde o případ, v němž v každém jednotlivém případě bez ohledu na úmluvu advokáta s klientem je třeba vyžadovat, podle objektivních měřítek, maximální standard péče. Takovýto závěr je nerozumný a nereálný. Je sice třeba míru péče (a tedy míru zavinění) objektivizovat, přitom však musí být též přihlíženo ke konkrétní situaci. Východiskem by proto měl být nikoliv absolutní standard, ale standard průměrného svědomitého advokáta. Je zřejmé, že tento standard lze opět s ohledem na konkrétní situaci zpřísnit. O zpřísnění se bude jednat u zvlášť specializovaných advokátů či v případech, kdy je to smlouvou s klientem zvlášť vymíněno.

Vzhledem k tomu se doporučuje, aby zákonodárce vypustil v ustanovení § 24 odst. 2 ZA slovo „veškerého“.

 

Autor, advokát, je vedoucí Centra právní komparatistiky PF UK.



[1] Jde o konstantní judikaturu českých soudů, tedy především konstantní judikaturu Nejvyššího soudu. K tomu viz např. rozhodnutí 25 Cdo 1862/2001, 25 Cdo 1515/2007, 25 Cdo 1390/2010, 25 Cdo 1862/2001, 25 Cdo 2533/2007, 25 Cdo 5020/2008, 25 Cdo 947/2007, 25 Cdo 6420/2005, 25 Cdo 2213/2005, 25 Cdo 2533/2007, 25 Cdo 508/2009, 25 Cdo 1390/2010. Tento názor sdílí a tuto judikaturu přejímá i Ústavní soud (viz např. ÚS 913/09).

[2] Tento názor sdílí i převážná část nauky. Viz k tomu např. Mandák, V.: K počátku objektivní promlčecí doby nároku na náhradu škody způsobené advokátem klientovi v souvislosti s výkonem advokacie. K povaze této odpovědnosti advokáta (objektivní odpovědnost), Bulletin advokacie, 2009, č. 5, str. 35 a násl., Buchta, Z.: K odpovědnosti advokáta za škodu způsobenou z neznalosti, Právní rozhledy, 2008, č. 2, str. 58-62. Stejný názor sdílí i slovenská nauka, k tomu viz Kerecman, P.: Zodpovednosť advokáta za škodu, 1. časť, BSA, 2011, č. 10, str. 6 a násl. Jediným, kdo je v opozici a s tímto většinovým názorem nesouhlasí, je představitel veřejného práva(!) Jan Bárta (viz Bárta, J.: Daňové poradenství, daňoví poradci – odpovědnost, ASPI – Původní nebo upravené texty pro ASPI, 1996, č. 6, str. 35-42).

[3] Objektivizované zavinění tak do značné míry splývá s protiprávností. Tento jev vystihuje francouzské pojetí, které oba tyto momenty (předpoklady odpovědnosti) chápe v jediné kategorii nazývané „faut“.

[4] Srov. Koziol, H.: Grundfragen des Schadenersatzrechts, Sramek Verlag, Vídeň 2010, str. 209. Vývoj v kontinentálním právu obecně směřuje k tzv. objektivizaci zavinění. To znamená vytváření objektivně seznatelných kritérií pro měření odchylky jednání od standardu řádné péče. V tomto smyslu pak dochází k již popsanému jevu, tj. přibližování se této „subjektivní“ kategorie kategorii „objektivní“. Definice nedbalosti, která je založena výlučně na objektivním konceptu (viz BGB § 276 odst. 1, druhá věta), by mohla být přijata nejen ve Francii, ale kromě Německa i v Belgii. Tato definice je prakticky identická s protiprávností. Větší rozdíl tedy spočívá mezi Francií, Belgií, Německem a Španělskem na straně jedné a přístupem rakouským a částečně i švýcarským na straně druhé. V posléze jmenovaných jurisdikcích existuje silná tendence definovat zavinění včetně myšlenky individuálního a subjektivního postižitelného selhání (pochybení) v psychologickém a etickém smyslu. Tak Rakousko vychází z teoretické definice: osoba jedná zaviněně, jestliže má jednat odlišně a odlišného jednání je schopna. Ve Švýcarsku však většina názorů tenduje k objektivnímu přístupu (viz Widmer, P.: Comparative Report on Fault as a Basis of Liability and Criterion of Implication (Attribution), in Widmer, P., (ed.): Unification of Tort Law: Fault, Wolters Kluwer, Haag 2005, str. 331, 339, 368.

[5] K tomu porovnej Švestka, J.: Občanské právo hmotné. 3. vydání, 3. díl, ASPI, Praha 2002, str. 461-465, a text komentáře k § 420, in Švestka, J. et al. (eds.): Občanský zákoník I. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009. Autorkou komentáře k § 420 je předsedkyně senátu 25 Cdo Nejvyššího soudu ČR M. Škárová.

[6] Viz prameny v pozn. 5. Autoři zde v otázce zavinění přebírají jeho trestněprávní chápání, a tedy i jeho strukturu z trestního zákona.

[7] Zweigert, K., Kötz, H.: Einführung in die Rechtsvergleichung, 3. vyd., Mohr Siebeck, Tübingen 1996, s příznačným rozlišením odpovědnosti za lidi (Haftung für Leute – str. 632 an.) a přísné odpovědnosti (strikte Haftung – str. 649 an.).

[8] Van Gerven, W., Lever, J. a Larouche, P.: Cases, materials and text on national, supranational and international Tort Law, Hart Publishing, Oxford 2000, str. 330 an., (Culpability).

[9] Viz dílo v pozn. 4 a kapitolu v něm příznačně nazvanou Liability not based on conduct, str. 539 an.

[10] Tichý, L.: Prävention im Haftungsrecht: Ansatz zu einer Revision, in Apaty, P. et al. (eds.): Festschrift für Helmut Koziol zum 70. Geburtstag, Sramek Verlag, Vídeň 2010, str. 905 an., viz ale též opozici k tomuto dosud převládajícímu názoru v díle Kötze (Kötz, H.: Ziele des Haftungsrecht, in Baur J. F., Hopt K. J. a Mailänder K. P. et. al (eds.): Festschrift für Ernst Steindorff zum 70. Geburtstag am 13. März 1990, W. de Gruyter, Berlín 1990, str. 643 an.), ale zejména v poslední době Wagnera, (Wagner, G.: Prävention und Verhaltssteuerung durch Privatrecht – Anmaβung oder legitime Aufgabe, AcP, 2006, str. 352 an., resp. od stejného autora Präventivschadenersatz in Kontinental-europäischen Privatrecht, in Apaty, P. et al. (eds.): Festschrift für Helmut Koziol zum 70.Geburtstag, Sramek Verlag, Vídeň 2010, str. 925 an.).

[11] Coleman, J. L.: The Practice of Corrective Justice, in Owen, D.… Philosophical Foundations of Tort Law, Clarendon Press, Oxford 2001, str. 53 an. Tento donucovací prvek je zdůrazňován především v právu americkém.

[12] Koziol, „Grundfragen des Schadenersatzrechts“, zejména viz část 5, Grundvoraussetzungen eines Schadenersatzanspruchs (základní předpoklady nároku na náhradu škody), str. 109, a část 6, Zurechnungselemente (prvky přičítání), str. 171 an.

[13] Pokud je nedbalost posuzována subjektivním měřítkem, existuje zcela zřetelná hranice mezi zaviněním a protiprávností. Ke zjištění protiprávnosti je zapotřebí pouze objektivních kritérií. Středem pozornosti je jednání, které může být adresátu normy přičítáno. V případě zavinění je tato možnost („moci“) zjišťována přísně subjektivně podle individuálních schopností. Z toho plyne, že ne každé protiprávní jednání je též jednání zaviněné. To je zřejmé u osob s podprůměrnými schopnostmi, nejzřetelněji u duševně nemocných, jejichž jednání je sice protiprávní, ale zpravidla nikoliv zaviněné.

[14] Jiným nástrojem adaptability subjektivní a objektivní odpovědnosti je institut příčinné souvislosti. Kauzalita, zejména ve spojení s mírou důkazů a mírou pravděpodobnosti, může mít pro chápání a fungování těchto dvou kategorií deliktní odpovědnosti zásadní význam.

[15] Např. ve smyslu § 276 BGB (viz též ad I tohoto příspěvku).

[16] Widmer, P.: Comparative  Report on Fault as a Basis of Liability and Criterion of Implication (Attribution), in: Widmer (ed.): Unification of Tort Law: Fault, Kluwer 2005, str. 331, 339, 368.

[17] Převládající mínění vychází z toho, že zavinění se nemusí týkat veškerých škod poškozeného. Je zapotřebí, aby se vztahovalo na přímou, resp. bezprostřední škodu a nikoliv na škodu následnou. Widmer, P.: Comparative Report on Fault as a Basis of Liability and Criterion of Implication (Attribution), in Widmer, P, (ed.),: Unification of Tort Law: Fault, Haag, Wolters Kluwer 2005, str. 331, 339, 368.

[18] Koch, B. A., Koziol, H.: Comparative Conclusions, in Koch, B. A., Koziol, H. (eds.): Unification of Tort Law: Strict Liability, Wolters Kluwer, Haag/Londýn/New York 2002, str. 395 an.

[19] Viz § 2894 odst. 2 NOZ. Zde platí, že protiprávní je buď jednání proti právním statkům obsaženým v ochranné normě, nebo jednání proti zákazu či příkazu (a tudíž v rozporu s právním řádem).

[20] Viz shora II.3 tohoto příspěvku. Koziol, H.: Österreichisches Haftpflichtrecht. Allgemeiner Teil, Manzsche Verlag, Vídeň 1997.

[21] Viz v pozn. č. 15.

[22] Viz Švestka, J., in Češka, Z. et al. (eds.): Občanský zákoník, komentář, díl II.,  Panorama, Praha 1987, str. 481 an.

[23] Viz publikaci Tichý, L., Holländer, P., Bruns, A. (eds.): Odůvodnění soudního rozhodnutí, Univerzita Karlova – Právnická fakulta, Praha 2011, 674 stran, passim; zaznamenáníhodnou je i skutečnost, že nesprávný přístup k základnímu chápání odpovědnosti za škodu přebírá bez dalšího(!) i Ústavní soud (viz odůvodnění jeho rozhodnutí v pozn. č. 1).