oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K projevu prezidenta na sněmu: Advokáti za totalitního režimu

autor: JUDr. DAVID UHLÍŘ
publikováno: 22.11.2013

Motto: „... obhájci, většinou obhájci ex offo, byli sluhy tota­litního režimu a myslím si, že nezanedbatelnou charakteristi­kou totalitního režimu je právě neexistence práva na účinnou obhajobu. A proto je mě líto těch advokátů, kteří v minulosti museli maximálně žádat soud o shovívavost a v horších přípa­dech se připojovat k požadavkům na vyslovení co nejtvrdších trestů, v některých případech i trestu nejvyššího. S úctou bych chtěl vzpomenout těch několik advokátů, kteří se proti tomu dokázali vzbouřit, ať už to byl Pavel Rychetský, Otakar Motejl, Dagmar Burešová a další... “. (Ing. Miloš Zeman)

Šestý sněm České advokátní komory navštívil Ing. Miloš Zeman, prezident České republiky, a ve svém pozdravném projevu označil advokáty působící před rokem 1989 za sluhy totalitního režimu. Tím advokátům ani moc nepolichotil, ani je nepotěšil. Věřím, že pan prezident to nepronesl ve zlém úmyslu, ale ve své obvyklé snaze o nadsázku; konec konců, přijít na návštěvu a vyspílat hostitelům není obvyk­lé. Je však třeba uvést věci na pravou míru. Pan prezident totiž zjevně nečerpá ze svých osobních zkušeností s politic­kými procesy a jeho zdroje informací o činnosti advokátů za totality jsou přinejmenším krajně nespolehlivé.

Poznal jsem skutečně takového obhájce, který v padesá­tých letech požadoval pro svého klienta co nejpřísnější trest. Nebyl to ale sluha totalitního režimu, ale jeho aktivní spo­lutvůrce, na kterého si ještě po třiceti letech ostatní advo­káti ukazovali prstem. Jeho ostudná obhajovací řeč je stále ještě dostupná v soudních protokolech z procesu s protistát­ním spikleneckým centrem v čele s Rudolfem Slánským. Není spravedlivé jej prohlašovat za typický úkaz a pomě­řovat jím advokacii jako celek.

A jedna faktická poznámka, Pavel Rychetský byl za tota­lity podnikovým právníkem ve Stavebním bytovém druž­stvu Pokrok. Byl by jistě radši pokračoval ve své akade­mické kariéře nebo se stal advokátem, to mu ale totalitní režim nedovolil.

Nepamatuji si na žádné obhájce, slouhy totalitního reži­mu. Když nahlédnu jen do seznamu pražských advokátů z konce osmdesátých let, vidím zde desítky kolegů, kteří se odhodlaně věnovali obhajobě politických vězňů. Vzhle­dem k tomu, že se trestní obhajobou soustředěně zabýva­lo v té době v Praze méně než sto advokátů, není to špatný poměr. V politických věcech to nebyla většinou obhajoba ex offo, ale obhajoba přijímaná na plnou moc s vědomím všech rizik z toho plynoucích. Vím, že tito kolegové hájili své klienty odvážně nejen před soudem, ale i při výsleších státní bezpečností, ve věznicích, udržovali styk mezi věz­něnými a jejich rodinami. Pašovali z vazebních věznic motáky pro přátele uvězněných a svým klientům do vazby lé­ky, poskytovali rozhovory zahraničním novinářům, čelili vydírání státní bezpečností. Někteří kvůli obhajobě politic­kých klientů sami skončili ve vězení. A také vím, že situa­ce v okresních městech daleko od centra byla pro obhájce a jejich politické klienty daleko obtížnější, zvlášť pokud se jednalo o procesy bez mezinárodního věhlasu.

Pamatuji, jakou podporu pro obžalované i jejich advoká­ty představovala přítomnost jejich přátel u soudu, zástupců Amnesty International, zahraničních právníků. A každý, kdo k takovému soudu přišel podpořit obžalované, riskoval. Ta­ké je třeba vzpomenout lidi Charty 77 a VONSu, kteří shá­něli jak obhájce, tak prostředky na úhradu obhajoby. Bez jejich odvahy by řada stíhaných a vězněných své obhájce nenašla, a advokacie jim dosud své poděkování dluží. Ne­být jich, mnohdy bychom nemohli vzpomínat na doby mi­nulé bez pocitu hanby; byli to také oni, kteří vedli advoká­ty k tomu, aby plnili své poslání obhájců.

Pan prezident tedy nemusí litovat advokáty za jejich pů­sobení v minulém režimu. Dělali, co mohli, a pokud jejich obhajoba nebyla úspěšná, nebyla to jejich chyba. O vině a trestu politických odpůrců režimu se nerozhodovalo ve spravedlivém soudním procesu, ale na okresních, krajských a ústředních výborech komunistické strany.

Závěrem je však třeba poděkovat panu prezidentovi za to, že minulý režim jako takový v celku označil za totalit­ní a dal tak najevo, že není třeba uvažovat o sedmdesátých a osmdesátých letech jako o dobách šťastného chalupaře­ní a zahradničení; chápu to jako významný vzkaz pracov­níkům Ústavu pro studium totalitních režimů a některým politikům se selektivní pamětí.

 

JUDr. DAVID UHLÍŘ, advokát v Praze