oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K problému ochrany soukromí úředníků veřejné správy v otázce platů a odměn z pohledu práva na informace

autor: doc. JUDr. Pavel Mates CSc., doc. JUDr. Soňa Skulová, PhD.
publikováno: 04.10.2013

Již řadu let se v nejrůznějších situacích sváří dvě ústavně garantovaná práva; z jedné strany právo na ochranu soukromí[1] a ze strany druhé právo na informace.[2] Prvé z uvedených základních práv přitom náleží mezi práva a svobody základní, druhé spadá do skupiny práv politických.

I. Úvodem: k nastavení poměru práva na informace a práva na ochranu soukromí

K předložené úvaze, jež přináší další díl nyní již značně rozsáhlého a stále nekončícího seriálu, byli autoři bezprostředně inspirováni nejen původně dvěma, odborné veřejnosti již známými judikáty Nejvyššího správního soudu k problematice poskytování informací o platech, resp. odměnách zaměstnanců územního samosprávného celku, resp. jím zřízené příspěvkové organizace,[3] a také některými následnými reakcemi dotčených činitelů.[4] S ubíhajícím časem, a průběžně se odvíjejícím diskurzem však stále nepomíjí potřebnost k dané problematice některé skutečnosti a úvahy doplnit, resp. vyjádřit vlastní náhled na možné přístupy či řešení. Uvažovat však lze také o možné koncovce legislativní, pro niž mohla vytvořit určitý prostor mj. původně připravovaná úprava právních poměrů veřejných úředníků,[5] resp. předkládaný návrh úpravy poměrů státních zaměstnanců,[6] jakož i zákonná předloha novely zákona o svobodném přístupu k informacím.[7]

Uvedená problematika přitahuje stále zájem odborný i laický, zejména u dotčené části veřejnosti, a to jak možným zásahem do soukromí, resp. zpřístupněním tohoto druhu osobních údajů, tak na druhé straně obavou o omezení práva na informace, jehož hlavním účelem je umožnit zcela legitimní kontrolu nad činností veřejné správy.[8]

Tyto otázky byly ostatně mnohokrát námětem jak pro články a komentáře z pera odborníků na právo ústavní a správní,[9] tak objektem zájmu judikatury, zejména Ústavního soudu, jak budou výběrově připomenuty, a jak se i nadále diskuse nad nimi rozvíjí.

Poskytování informací o platu či odměně úředníků veřejné správy se nachází na rozhraní obou zmíněných ústavně zaručených práv, tedy práva na informace na straně jedné, a práva na ochranu soukromí na straně druhé.

Dle názoru autorů dosud nezazněly některé argumenty, jež by měly být rovněž zohledněny, resp. zkoumány. K nalezení, resp. formulaci uspokojivého řešení schází snad již jen málo. Východiskem budiž také pro tuto oblast střetu dvou v zásadě konkurujících si ústavních principů, resp. chráněných hodnot, zažitý a plně legitimní model a algoritmus řešení.

Pro případ konkurence základních práv se obecně uplatňuje, a Ústavní soud již vícekrát judikoval, že je na soudech, resp. příslušných správních orgánech, aby s přihlédnutím ke všem okolnostem případu pečlivě zvážily, zda není jednomu základnímu právu dávána neoprávněně přednost před druhým, přičemž musí současně být šetřeno smyslu a podstaty základních práv (čl. 4 odst. 4 Listiny), a vše má být váženo na základě principu proporcionality.[10] Jak patrno, Ústavní soud neposkytuje jednoduchý a trvale platný návod pro řešení případů konkurence základních práv, nicméně vzhledem k povaze těchto práv, jejich vágní formulaci a dynamice vývoje, nelze postupovat jinak, než přistoupit k poměřování obou dotčených základních práv, tedy použít test proporcionality.

Právo na soukromí lze ve shora uvedeném ohledu považovat za „soudcovské právo, když jeho obsah i rozsah je do značné míry určován, resp. precizován judikaturou, a prochází vývojem v čase, i s ohledem na konkrétní osoby“.[11]

Od původního úzkého pojetí práva na soukromí, které bylo vyjádřeno souslovím „být ponechán sám“ a závěrem, že jde o sféru, kam nikdo nesmí zasahovat bez souhlasu toho, v jehož prospěch je dáno, dospělo pojímání práva na soukromí v současnosti ke značně rozsáhlé a sofistikované judikatuře i jurisprudenci, kterou lze shrnout tak, že jde o dynamickou kategorii, která může být obohacována o další složky, vzhledem k prostředí a společnosti, v níž člověk žije.[12] Z toho plyne, že obsah daného práva nemůže být legálně definován, přičemž určován je, jak již uvedeno, spíše ad hoc.

Zároveň je upozorňováno, že tu nejde o vztah, který lze vyjádřit úsečkou, tedy poměrem dvou subjektů, ať již na jejich koncích figurují soukromoprávní osoby, nebo jedním z nich je orgán veřejné moci, ale jedná se o trojúhelník; vždy tu vystupuje stát, který je povinen poskytnout ochranu jak právu na soukromí, tak i právu na informace. V praxi jsou pak aplikující orgány postaveny do situace mnohdy poměrně složité, protože obě práva jsou obecně stejně hodnotná, přičemž jedno z nich musí být v daném případě zkráceno, při respektování zásady proporcionality, resp. minimalizace, tedy má se tak dít v co možná nejmenším rozsahu a nejšetrněji.[13]

Jak přitom plyne z judikatury Ústavního soudu, bývá v některých případech dávána přednost právu na informace, a jindy naopak ochraně soukromí. Nejde však, samozřejmě, o preferenci náhodnou; pro sledovaný typ situace nemůže být bez významu např. skutečnost, že v případě zásahu do práva na ochranu soukromí má jít o osobu veřejně činnou, jakož i povaha konkrétní informace, jež je ve vztahu k takové osobě požadována.[14]

II. Právo na ochranu soukromí a úředníci veřejné správy

II. 1 K důvodnosti eliminace testu proporcionality

Případy, na které je zaměřena naše pozornost, se v prvopočátku, a v určitých aspektech svého řešení poněkud vymkly ze shora nastíněného, legitimního a osvědčeného rámce řešení konfliktu proti sobě stojících ústavně chráněných práv, resp. také principů, což také logicky nezůstalo bez odezvy. Situace se sice od jara 2011, kdy došlo k vynesení prvého dotčeného rozsudku, posunula, avšak jisté rozpory a otázky stále přetrvávají.

V prvém sledovaném případě[15] přezkoumával Nejvyšší správní soud zamítavé rozhodnutí ve věci žádosti o informaci o mimořádných odměnách konkrétního vedoucího oddělení na městském úřadu v konkrétně vymezeném období, včetně zdůvodnění jejich poskytnutí. Ve svém rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Co do střetu práva na svobodný přístup k informacím a práva na ochranu osobních údajů Nejvyšší správní soud konstatuje, že právo na ochranu osobních údajů není neomezené, když podle  čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod má každý právo na ochranu před neoprávněným (zdůr. NSS) shromažďováním, zveřejňováním a jiným zneužíváním údajů o své osobě.“

Event. omezeností práva na informace se soud nezabýval, když považoval za nedůvodný stížní bod, v němž stěžovatel výslovně provedení testu proporcionality navrhl. Zákonným důvodem, o nějž toto odmítnutí testu proporcionality Nejvyšší správní soud opřel, a v němž spatřoval (v podstatě tedy neomezenou) oprávněnost poskytnutí požadované informace o odměně, a, jak nad rámec dané kauzy, resp. původní žádosti o informaci, doplnil, také o platu, stala se podřaditelnost obou uvedených druhů informací pod pojem „příjemce veřejných prostředků“, jak je uplatněn a specifikován v § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím.[16]

O správnosti uvedené subsumpce, resp. interpretace pojmu „příjemce veřejných prostředků“ pro účely cit. zákona o svobodném přístupu k informacím, provedené soudem, mají autoři pochybnost,[17] vyvěrající zejména ze setrvání pouze v rovině výkladu jazykového a logického, bez potřebného zohlednění hlediska účelu úpravy předmětného pojmu v zákoně o svobodném přístupu k informacím. K této otázce se podrobněji vrátíme níže sub. III.

V dané kauze lze se však plně ztotožnit s argumenty Nejvyššího správního soudu, jež vedou k závěru, že informaci o výši odměny poskytnuté zaměstnanci veřejné správy nelze poskytnout (resp. neexistuje zde povinnost takovou informaci poskytnout – pozn. aut.) na základě ustanovení § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších změn a doplnění.

Cit. zákonné ustanovení lze aplikovat pouze ve vztahu k údajům, jež vypovídají o funkčním či pracovním zařazení zaměstnance veřejné správy, nebo o veřejné či úřední činnosti takové osoby,[18] kam však evidentně požadovaná informace nespadá.

Ať už však, jak autoři uvedený názor zastávají, požadovaná informace nespadá pod režim § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, nebo by pod něj event. spadat měla, jde o osobní údaj, jenž není vyloučen z působení obecného principu ochrany soukromí, včetně osobních údajů, jak na něj nezapomíná ani zákon o svobodném přístupu k informacím v § 8a, který pro případ poskytnutí mj. osobního údaje požaduje respektování zákonné úpravy ochrany osobních údajů.[19]

Uvedené působení cit. principu „připomíná“ také zákon o ochraně osobních údajů v § 5 odst. 3, dle nějž v případě, že je prováděno zpracování osobních údajů [připomeňme, že formou zpracování je dle § 4 písm. e) cit. zák. také zpřístupňování a zveřejňování] na základě zvláštního zákona, je nutno dbát práva na ochranu soukromého a osobního života subjektu údajů.

Respekt k ústavnímu principu ochrany soukromí je takto konkrétními pravidly v obou dotčených zákonných úpravách zdůrazněn, resp. garantován. Ovšem také bez tohoto výslovného zákonného upozornění působí cit. princip trvale a obecně, jako i jiné ústavní principy.

Z toho lze dovodit, že rovněž pro aplikaci zákonného ustanovení o poskytnutí příslušných údajů o příjemcích veřejných prostředků ve smyslu shora uvedeného § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím uvedený princip musí představovat adekvátní korektiv. V posouzení adekvátnosti uvedeného korektivu v každém jednotlivém případě spočívá dle názoru autorů úloha soudu, jež je naplněna za použití testu proporcionality.

V tomto smyslu, tedy vyslovením názoru o nutnosti provedení testu při aplikaci § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, se ostatně v únoru tohoto roku vyjádřil osmý senát Nejvyššího správního soudu, který dospěl k odlišnému názoru, než jak je uveden v cit. rozsudku sp. zn. 5 As 57/2010-79, a věc postoupil k posouzení rozšířenému senátu.[20]

Vyrovnání se s uvedeným momentem v dotčeném rozsudku z roku 2011 však naprosto absentuje; naopak soud se v tomto smyslu spokojil s konstatováním, že právo na ochranu soukromí není absolutní. Totéž a plně ovšem platí také o právu na informace. A je to právě soud, jenž má v konkrétním případě určit, jak dalece které z těchto práv má být omezeno, a zohlednit přitom relevantní okolnosti a znaky daného případu.

Právo na ochranu soukromí vskutku není neomezené, jak správně uvedl Nejvyšší správní soud. Avšak, ve světle bezprostředně shora uvedeného, je více než zřejmé, že každý zásah či omezení (také) tohoto ústavně zaručeného práva každé fyzické osoby musí mít zcela pevný a přesvědčivý zákonný základ. Takový základ zcela jistě nenacházíme v § 5 odst. 2 písm. f) cit. zákona, a dle názoru autorů jej neposkytuje ani § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím.[21]

II.2 Povinnosti úředníků, zejména v oblasti informační

Zaměstnanci orgánů státní správy i územních samosprávných celků jsou v našich podmínkách vůči svému zaměstnavateli v pracovněprávním, tj. soukromoprávním vztahu,[22] jenž v sobě nese některé znaky veřejnoprávnosti, jak budou dále zmíněny, což však nemění jeho soukromoprávní základ.

Poměry státních úředníků se konkrétně řídí (při přetrvávající neúčinnosti zákona č. 218/2002 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů) zákoníkem práce, druhých pak zákonem č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k němuž je zákoník práce ve vztahu subsidiarity (lex generalis).[23]

V obou zmíněných předpisech jsou, jako další projev shora zmíněné „veřejnoprávnosti“, úředníkům ukládány, v porovnání s jinými zaměstnanci, některé speciální povinnosti, resp. omezení (např. zachovávat při výkonu služby věrnost České republice, nepřijímat dary nebo jiné výhody, zákaz zdržet se jednání vedoucího ke střetu zájmů atd.).[24]

Povinnost poskytovat informace třetím osobám o platu či odměně do katalogu obecně založených zákonných povinností nenáleží, stejně, jako povinnost strpět event. zásah do soukromí tím, že by taková informace o úředníkovi veřejné správy byla poskytnuta třetí osobě jeho zaměstnavatelem.

Z pohledu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů,[25] jsou tzv. povinnými subjekty, které jsou povinny poskytovat informace ze své působnosti, resp. o své činnosti, orgány státu, územní samosprávné celky a jejich orgány, a veřejné instituce.[26]

Co se týče oblasti informací, nutno zmínit, že směrem k naplnění požadavku transparentnosti, resp. otevřenosti, úředníky stíhá mimo jiné povinnost poskytovat informace podle cit. zákona. Jde však vždy a zásadně, jak již uvedeno, o informace vypovídající o činnosti,[27] resp. vztahující se k působnosti povinného subjektu,[28] což je ostatně účelem založení informační povinnosti povinného subjektu; naopak jím obecně není zpřístupňovat informace ze soukromí úředníka.

V tomto ohledu dokáže zákonodárce zcela pregnantně vymezit, jaké informace týkající se jednotlivého úředníka je při výkonu své úřední činnosti úředník povinen straně, se kterou jedná, resp. jejíž věc řeší, poskytnout. Jde o jméno, příjmení, služební označení a ve kterém organizačním útvaru služebního úřadu je zařazen. Dále je povinen nosit při výkonu služby viditelné označení jmenovkou, na které je uvedeno jeho jméno, příjmení, služební označení a označení služebního úřadu, ve kterém vykonává službu.[29]

Některé z těchto povinností jsou stanoveny tzv. oprávněným úředním osobám v zákoně č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších změn a doplnění.[30]

Informační povinnost obsahuje rovněž zák. č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, který ukládá veřejným funkcionářům, jejichž přesný výčet je stanoven v § 2 odst. 1 až 2 zákona, a do nějž spadají některé kategorie či skupiny úředníků, publikovat přesně stanovené kategorie údajů, především těch, které souvisejí s jejich majetkovými poměry, nikoliv však informace o platu a odměně.

Jde tu tedy o relativně jasný rámec omezení, povinností a výjimek, které plynou z postavení úředníků, jakožto personifikovaných vykonavatelů veřejné moci, při respektování vyváženosti jejich ústavního práva na soukromí.

Povinnost úředníků sdělovat, resp. strpět sdělení údajů o svém platu a odměně ze strany zaměstnavatele (z pohledu zákona o svobodném přístupu k informacím tzv. povinné osoby) třetím osobám tedy explicite stanovena není.

II.3 Informace o platech a odměnách úředníků

K výchozím principům zákona o ochraně osobních údajů náleží zásada minimalizace, resp. nezbytné nutnosti rozsahu zpracování osobních údajů a princip souhlasu subjektu údajů se zpracováním.[31]

Jak bylo zmíněno, lze bez souhlasu úředníků poskytovat údaje, které se týkají jejich veřejné anebo úřední činnosti a o jejich funkčním nebo pracovním zařazení. Je snad na místě vzpomenout, že tato dikce nemá svůj předobraz ani v Úmluvě z roku 1981, ani ve směrnici Evropského parlamentu a rady č. 95/46 ES, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a volném pohybu těchto údajů; jde tedy o výhradně českou úpravu, což nijak neodporuje komunitárnímu právu.

Zatímco druhá polovina této skutkové podstaty, tedy poskytování osobních údajů bez souhlasu v souvislosti s úřední činností, je více méně jasná, složitější je vymezení první části podmínky, která je stanovena neurčitými pojmy, a ty musí být vyloženy.

Důležitou autoritou je zde Ústavní soud, který k tomu konstatoval, že veřejnou věcí jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce, a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Úřad pro ochranu osobních údajů zde dovodil, že možnost poskytovat informace se týká toliko té veřejné činnosti, resp. její části u povinného subjektu, pokud se tato vztahuje k jeho působnosti. Veřejnou a úřední činností je u povinných subjektů výkon agendy státních institucí a orgánů územní samosprávy, včetně činnosti jejich úředníků. [32]

Upozornit je také třeba na jednu důležitou skutečnost. Citované ustanovení zákona o ochraně osobních údajů používá výraz poskytnout, nikoli zveřejnit. Rozdíl mezi oběma termíny je nasnadě: údaj zveřejněný je pojmově přístupný každému, kdežto poskytnutý toliko určité osobě či osobám.[33] O tom, zda si byl zákonodárce této nuance vědom, lze spekulovat, nicméně, zákon tak stanoví.[34]

Nyní se dostáváme k jádru věci: lze podřadit plat, poskytnutý povinným subjektem, pod pojem úřední činnost? Vycházíme-li ze základu regulace vztahu mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, jednoznačně platí, že jde o pracovněprávní, tedy soukromoprávní poměr, a z toho pohledu jistě nelze řadit výši platu mezi informace, které představují úřední činnost.[35]

Obecnou informaci o výši platu poskytuje zák. č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, který je proveden vládním nařízením č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. Konkrétní výše platu, která je obsažena v pracovní smlouvě, ovšem reflektuje, resp. implicite obsahuje takové informace, které zcela nepochybně představují osobní údaje (např. o čerpání mateřské dovolené, dosaženém stupni vzdělání, osobní péči o osobu závislou na péči jiné osoby).[36]

Pro každého zaměstnance je plat stanoven na základě kritérií obsažených v uvedených předpisech individuálně; uvedené údaje nejsou, na rozdíl od kritérií uvedených obecně v právních předpisech, zveřejněné a jako takové tedy nejsou zpracovatelné bez souhlasu subjektu údajů ve smyslu § 5 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně osobních údajů, jako informace oprávněně zveřejněné. Na tom nic nemění fakt, že ke zpracování osobních údajů vůbec pro svoje legitimní potřeby zaměstnavatel nepotřebuje souhlas zaměstnance.

Na tomto místě nutno znovu zdůraznit, že uvádění, resp. poskytování údajů o výši platu nenáleží mezi povinnosti úředníků veřejné správy. Ti ostatně nemohou být vůbec řazeni mezi povinné subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím;[37] těmi jsou v daném případě jejich zaměstnavatelé.

K povinnostem povinných subjektů pak, v souvislosti s uplatněním práva na informace, náleží poskytnout údaje o tom, jaký objem finančních prostředků dostávají na platy a jak je vynakládají, případně i s uvedením platových tříd. Princip proporcionality ovšem vyžaduje, aby se tak dělo za minimalizace zásahu do práva na ochranu soukromí, a tedy v anonymizované podobě, bez uvedení jména a příjmení, resp. dalších identifikačních údajů. V tomto případě není obecně rozdíl mezi zaměstnanci orgánů státní správy a samosprávy, ba ani funkcionáři územních samosprávných celků.

Výluka z informační povinnosti se však nevztahuje na mimořádné odměny, je-li požadována celková částka se sdělením důvodů, proč byly poskytnuty.[38] Důvodem je zejména skutečnost, že jde o rozhodovací činnost povinného subjektu, kde částky odměn nejsou nárokové a nejsou stanoveny právním předpisem, a naopak jsou určovány v rámci diskrece povinného subjektu. Obdobně by bylo zřejmě na místě uvažovat také ve vztahu k nenárokovému osobnímu příplatku, resp. ohodnocení.[39]

Rozdílné posouzení pro úvahy o poskytnutí adresné neanonymizované informace, představující jistý legitimní zásah do sféry soukromí, může být v některých případech odůvodněno významem vykonávané veřejné funkce, a/nebo (značným) objemem takto poskytnutých prostředků za určité časové období,[40] event. také ve specifickém důvodu pro jejich poskytnutí.

Až potud lze učinit závěr, že těmito postupy, resp. úpravou, bylo dosaženo nastavení spravedlivé rovnováhy mezi oběma právy, a řečeno slovy citovaného judikátu Ústavního soudu, žádnému z nich nebyla dána neoprávněně přednost před druhým, přičemž byl šetřen jejich smysl a uplatněn princip proporcionality. Zároveň může být dosahováno potřebné úrovně a rozsahu veřejné kontroly nad vynakládáním uvedených veřejných prostředků formou uplatnění práva na informace o činnosti povinných subjektů, s tím, že pro oblast vynakládání prostředků na platy a odměny konkrétních, jednotlivých úředníků existují jiné (zpravidla vnitřní, i když může jít také např. o kontrolu ze strany NKÚ, či dozor Ministerstva vnitra nad výkonem samostatné působnosti obce či kraje ) mechanismy a prostředky kontroly zákonného a efektivního vynakládání této části veřejných prostředků, a to v oblasti státní správy, jakož i územní samosprávy.[41]

III. Judikaturní rozkomíhání vah: problém příjemců veřejných prostředků

Situace se však značně zkomplikovala v roce 2011, kdy byla u Nejvyššího správního soudu řešena, již sub II. 1, v souvislosti s (non)testem proporcionality přiblížená, kasační stížnost ohledně žádosti o podrobnou informaci, jaké mimořádné odměny dostal v letech 2000-2008 vedoucí oddělení informačních systémů městského úřadu.

Nejvyšší správní soud zde otevřel, vědomě nebo intuitivně, inspirován americkou doktrínou o soukromí úředníků, kterým nepatří snad žádné, a je dána téměř bezbřehá možnost jeho sledování,[42] přičemž východiskem byla specifická interpretace pojmu „příjemce veřejných prostředků“, použitého v zákoně o svobodném přístupu k informacím.

Začněme od konce. Podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím má povinný subjekt poskytnout základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky, přičemž zákon v tomto směru určuje tzv. základní osobní údaje, jimiž se rozumí jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků.

Soudy se přitom touto otázkou zabývaly již vícekrát a kardinální pro ně byl výklad pojmu veřejné prostředky, který § 8b zákona o ochraně osobních údajů nedefinuje ani nevykládá.

Nejvyšší správní soud musel tedy uvedenou mezeru vyplnit, a použil k tomu per analogiam vymezení v § 2 písm. g) zák. č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších předpisů, který veřejné prostředky definuje jako veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu, státní příspěvkové organizaci, státnímu fondu, územnímu samosprávnému celku, městské části hlavního města Prahy, příspěvkové organizaci územního samosprávného celku, příspěvkové organizaci městské části hlavního města Prahy nebo jiné právnické osobě zřízené k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem nebo právnické osobě zřízené na základě zvláštního právního předpisu, která hospodaří s veřejnými prostředky.[43]

Není snad třeba zvláště zdůrazňovat, že pro analogii v oblasti veřejného práva je uznáván prostor značně úzký a může sloužit pouze k řešení situací, které jsou si opravdu podobné.[44] Tím vzniká otázka, zda je tomu tak i v daném případě. Podle § 1 odst. 1 zákona o finanční kontrole se tento zákon vztahuje na uspořádání a rozsah finanční kontroly vykonávané mezi orgány veřejné správy, mezi orgány veřejné správy a žadateli nebo příjemci veřejné finanční podpory a uvnitř orgánů veřejné správy.

Nejvyšší správní soud v různých souvislostech judikoval tak, že v řadě případů obsah jednoho pojmu může mít zcela jiný význam, a to podle jeho smyslu a účelu. Je potom nepřípustné pojmy definované pro účely jednoho zákona užít při výkladu v jiném právním předpise, nepřipouští-li tento předpis možnost užití analogie legis, resp. analogie iuris.[45]

Vzhledem k tomu je třeba si položit otázku, zda vymezení pojmu veřejný prostředek je použitelné i na skutkové podstaty, které souvisí s citovaným paragrafem zákona o ochraně osobních údajů. Autoři mají za to, že se zde jedná o použití analogie iuris, jíž lze propojit, jako ostatně u analogie vůbec, pouze pojmy, mezi nimiž existuje určitý vztah, což je třeba posoudit z celkového, začasto širokého smyslu právní úpravy.[46]

Avšak zde narážíme na určitý problém. Zákon o finanční kontrole totiž konstatuje, jak je to ostatně pro naši právní úpravu typické, že uvedená definice či explikace se vztahuje pouze pro účely tohoto zákona. Přitom platí zásada, kterou vyslovil, resp. akceptoval jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud, že shledá-li tvůrce normy, že určitá legální definice/explikace se vztahuje toliko na rozsah vztahů, které jsou jí regulovány, nelze ji obdobně použít v jiných souvislostech.[47]

Nicméně Nejvyšší správní soud dospěl již v roce 2004 k závěru, že v konkrétním případě, kdy se jednalo o odměny učitelek mateřské školky,[48] jde o veřejné prostředky a je třeba údaje o jejich výši poskytnout. V této souvislosti je třeba připomenout jistý posun, který v tomto ohledu zaznamenala judikatura Nejvyššího správního soudu, který ještě v roce 2004 dovodil, že údaje o částkách vyplacených konkrétním, jmenovitě uvedeným uvolněným členům zastupitelstva města Bechyně z veřejného rozpočtu v roce 2002 sice poskytnout nelze, je však třeba je poskytnout v anonymizované podobě.[49]

Jakkoli lze polemizovat se závěrem o nutnosti výslovného zákonného zmocnění k použití analogie, je zajisté třeba souhlasit s tím, že mechanické použití termínů, zařazených v rozdílných zákonných předpisech, upravujících s rozdílným účelem rozdílné problematiky, přípustné není. Tak je tomu také v případě platů úředníků orgánů veřejné správy, protože se jedná o dvě zcela odlišné situace: na jedné straně jde o kontrolu s nakládáním s prostředky, které mají být použity k výplatě osobám vykonávajícím v rámci soukromoprávní úpravy určité činnosti, byť pro stát či územní samosprávný celek, a na druhé straně o situaci, kdy je disponováno s finančními prostředky pro účely, které jsou
pojmově veřejnoprávní, a na nichž může mít veřejnost nezpochybnitelný zájem.

Analogie není však podle našeho mínění na místě a spíše měl soud vyložit neurčitý pojem „veřejné prostředky“, který je obsažen v zákoně o svobodném přístupu k informacím. Vhodné by zde přitom bylo přihlédnout ke genezi právní úpravy práva na informace, resp. novelizací zákona. Za zmínku stojí nerealizovaný senátní návrh zákona o svobodném přístupu k informacím z roku 2002, v jehož § 8a byly veřejné prostředky vymezeny jako … „zejména majetek, jakož i oprávnění, sleva, prominutí anebo jiný majetkový prospěch ve vztahu k veřejným prostředkům“.

Důvodová zpráva ovšem podmiňovala poskytnutí informace pouze pro případ, kdy o veřejné prostředky bylo žádáno, což rozhodně není případ výše platu, ale dokonce ani odměny zaměstnancům v oblasti orgánů veřejné správy, potažmo veřejné moci vůbec. Zajímavá je reakce vlády, která s návrhem vyslovila nesouhlas, mimo jiné s poukazem na fakt, „…že návrh zákona obsahuje řadu pojmů, které jsou nepřesné, neurčité nebo neodpovídají definicím podle dosavadní právní úpravy, například…veřejné prostředky…“.[50]

Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 5 As 57/2010-79 dovodil, že příjemcem veřejných prostředků je podle § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jakákoli osoba, které je vyplacena byť i jen minimální částka z veřejných rozpočtů. Tento značně extenzivní výklad je však mimo smysl zákona, který nepochybně sleduje možnost veřejné kontroly nad poskytováním nejrůznějších plnění z veřejných prostředků, o nichž rozhodují povinné subjekty, a sotva tu může jít o plnění ze soukromoprávní, tj. pracovní smlouvy. Uvedená interpretace Nejvyššího správního soudu však zároveň znamená absolutizaci převahy práva na informace nad právem na ochranu soukromí; test proporcionality stal se tedy zbytečným, a bylo odmítnuto jeho provedení. Soud se spokojil s poměrně strohým konstatováním, že ochrana soukromí není neomezená a do tohoto práva lze vstoupit oprávněně, čímž se dle názoru soudu rozumí podle zákona o svobodném přístupu k informacím, což rozhodně není dostatečné.

Nutno ovšem připomenout, že Nejvyšší správní soud principiálně nevyloučil, aby vydání takové informace bylo při uplatnění testu proporcionality v odůvodněných případech odmítnuto.

Pokud by totiž byl uvedený test proveden, musel by být, dle našeho názoru, závěr uvedených úvah jiný.

Připomínáme, že zákon o střetu zájmů v § 11 výslovně vylučuje oznamovací povinnost, pokud jde o plat a odměnu, na které má veřejný funkcionář nárok v souvislosti s výkonem funkce podle zák. č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech, spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže tedy u skupiny veřejných činitelů, na kontrole jejichž majetkových poměrů je mimořádný zájem, se preferuje ochrana soukromí, proč by tomu tak nemělo být vůbec, tedy zejména u osob zaměstnanců, resp. úředníků veřejné správy v pozicích méně exponovaných, což odůvodňuje nižší či méně intenzivní rozsah veřejné kontroly v této věci. Druhou možností je, že výklad provedený Nejvyšším správním soudem bude uplatňován obecně, ale pak se dostane do rozporu s citovaným ustanovením zákona.

V dané otázce by bylo vhodné vypořádat se dostatečně také se skutečností, že v konkrétním případě byly požadovány pouze informace o mimořádných odměnách, které, jak bylo zmíněno, bylo možno poskytnout, neboť jejich přiznání i výše byly učiněny rozhodnutím orgánu povinného subjektu, tedy v rámci jeho diskrece. Citovaný judikát však vztáhl informační povinnost také na informace o platu, nadto bez rozlišení osob, jimž je plat vyplácen z veřejných prostředků, ani posouzení celkového objemu či výše takto poskytnutých prostředků. U platu a odměny jde přitom o odlišné kategorie, s nimiž nelze zacházet stejným způsobem.

O tom, že se jedná o záležitost stále živou, svědčí i další rozsudek Nejvyššího správního soudu z listopadu 2011, který řešil záležitost v mnoha ohledech skutkově obdobnou (opět se jednalo o žádost o poskytnutí informace o poskytnutí odměn za mimořádné práce).[51]

Nejvyšší správní soud zde podržel svoji interpretaci pojmu veřejné prostředky, nicméně opět neprovedl test proporcionality, alespoň nikoli dostatečně přesvědčivý. Ten by měl, dle závěru Nejvyššího správního soudu, provést Krajský soud v Praze, jehož rozsudek byl zrušen. Rozsudek Nejvyššího správního soudu připouští, aby se od jeho judikatury krajský soud odchýlil a zvážil, má-li přednost právo na ochranu osobních údajů, potažmo soukromí, či právo na informace. To je řešení zcela přijatelné, které však mělo být zaujato od samotného počátku, s dostatečnou specifikací povahy požadovaných informací, a s vážením podstatných kritérií shora naznačených, jež by měla odůvodnit zásah do soukromí příslušné osoby (úředníka veřejné správy).

IV. Závěrem: Úředníci a (strukturovaný) rozsah jejich práva na soukromí

Jak bylo v úvodním slově předesláno, autoři jsou si plně vědomi skutečnosti, že právo na informace patří k ústavně garantovaným politickým právům, jehož účelem je umožnit občanům orientovat se ve veřejném dění, aniž by bylo třeba prokazovat odůvodněnost požadavku. Případné omezení může být dáno pouze zákonem, při respektování nezbytnosti ochrany práv a svobod druhých, bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného zdraví a mravnosti.[52] Jakkoli lze vznášet pochyby o tom, zda šlo v tom kterém případě o uspokojování osobní zvědavosti či jiných subjektivních zájmů žadatelů o informace, nelze tento argument použít pro odmítnutí poskytnout informace.

Na druhé straně nelze abstrahovat od toho, že ani právo na informace není bezbřehé a je třeba jej posuzovat v kontextu jiných ústavně garantovaných práv a svobod.[53] V daném případě s ochranou soukromí a osobních údajů.

Jistě je něco jiného informovat o platu vrcholných úředníků, resp. zaměstnanců, a na druhé straně těch, kteří zaujímají subalterní místa, kde zřejmě sotva obstojí argument o potřebě respektovat principy otevřenosti veřejné správy.

Všeobecně se judikatura kloní k stanovisku, že právo na informace u veřejně činných osob převládá nad právem na ochranu jejich soukromí. Příkladem v tomto směru je judikát Ústavního soudu o právu vědět, který ze soudců byl členem KSČ, kde byla jasná dikce § 4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů, vymezující pojem osobního údaje, interpretována účelově, ve prospěch práva na informace, jemuž správní orgány i řádné soudy několik let vzdorovaly.[54]

Z novější judikatury Nejvyššího správního soudu svědčí této tendenci jeho rozsudky, jimiž nepřiznal povahu osobních údajů informaci o tom, zda u příslušníků veřejného sboru (konkrétně šlo o celníky) byla ověřována jeho osobnostní způsobilost pro výkon služby, z čehož dovodil, že takovou informaci je třeba poskytnout v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím.[55]

O tom, že úředníci mají právo na soukromí, svědčí ostatně i konstantní a propracovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který se touto otázkou vícekrát zabýval a dospěl k jednoznačnému závěru, že soukromí úředních osob je třeba respektovat bez ohledu na to, jedná-li se i na pracovišti o úřední či soukromou činnost.[56]

Úředníci veřejné správy tedy požívají ochrany soukromí, jakkoli za stanovených podmínek může být jejich právo redukováno. Podmínky k tomu by měly být v prvé řadě výslovně určeny v zákoně, jak je tomu např. ve správním řádu,[57] a pokud tomu tak není, a je nutno přistoupit k výkladu neurčitých pojmů, použití analogie či jiných nástrojů, je třeba uplatnit test proporcionality, tedy vážit, kterému z práv dát v konkrétním případě přednost a v jaké, vždy ovšem nezbytné a zdůvodněné míře, omezit právo druhé.

 

Prvý autor, advokát, je pedagogem na Vysoké škole finanční a správní Praha a Fakultě sociálně ekonomické UJEP Ústí nad Labem, druhá autorka je členkou katedry správní vědy a správního práva Právnické fakulty MU Brno.

 



[1] Srov. čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.).

[2] Srov. čl. 17 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 10 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

[3] Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, sp. zn. 5 As 57/2010, a ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. 4 As 40/2010-60.

[4] Srov. zejména Stanoviska Úřadu na ochranu osobních údajů k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6., resp. 6. 6. 2011, a vyjádření předsedy Nejvyššího správního soudu JUDr. Josefa Baxy ze dne 15. 6. 2011. Dostupná na: http://www.uoou.cz, resp. http://www..nssoud.cz.

[5] Srov. informace o připravovaném zákoně o úřednících a zaměstnancích veřejné správy a o vzdělávání ve veřejné správě vládou, který by měl nahradit jednak zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon), ve znění pozdějších změn a doplnění, tak zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších změn a doplnění (dostupné na: http://www.vlada.cz/cz/urad-vlady/statni-sluzba/uvod-24789/).

[6] Viz http://eklep.vlada.cz/eklep/page.jsf.

[7] Uvedená zákonná předloha navrhuje v jedné z variant doplnit do zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších změn a doplnění, nový § 8c, který by reflektoval odstupňovaný přístup k předmětným informacím, jež se poskytují v případě veřejných funkcionářů podle zákona o střetu zájmů20), statutárních orgánů nebo členů statutárního orgánu veřejné instituce nebo jiných orgánů nebo členů jiných orgánů veřejné instituce, případně osob stojících v čele veřejné instituce. V ostatních případech měly by být uvedené informace poskytnuty povinným subjektem vždy, pokud ochrana osobnosti a soukromí osoby, které na vyplacení tohoto plnění vznikl nárok, nepřevažuje nad veřejným zájmem na poskytnutí takové informace (http://www.mvcr.cz/clanek/zmena-zakona-o-svobodnem-pristupu-k-informacim-a-zakona-o-pravu-na-informace-o-zivotnim-prostredi.aspx).

[8] S ohledem na citlivost řešené materie, resp. jejího aktuálního vnímání, považují autoři za potřebné vytknout před závorku, že právo na informace, a s tím spojená informační povinnost subjektů vykonávajících veřejnou správu, pokud jde o informace o činnosti uvedených povinných subjektů, resp. o výkonu jejich působnosti, v souladu s příslušnými předpisy ústavními a zákonnými, jakož i mezinárodními smlouvami, představuje nezpochybnitelně jedno ze základních práv, resp. pilířů, na kterých moderní demokratický a právní stát spočívá, právě s ohledem na jeho povahu nezbytného předpokladu pro výkon kontroly nad výkonem veřejné správy (moci) ze strany občanů, resp. společnosti.

[9] Srov. např. Furek, A., Rothanzl, L.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář, 2  aktualizované a rozšířené vydání, Praha 2012; Mates, P.: Právo na informace a ochrana osobních údajů, Jurisprudence č. 1/2012, str. 22 a následující; Bartík, V., Janečková, E.: Zpracování informací o mzdě a platu, Práce a mzdy, č. 6/2012, str. 9-13.

[10] Srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 154/97 a Pl. ÚS 16/98; srov. také Bartoň, M.: Svoboda projevu: principy, garance, meze, Leges, Praha 2010, str. 239.

[11] Totéž ostatně platí také pro rozsah práva na informace, jenž je v konkrétních případech určován judikaturou.

[12] Warren, S. D., Brandeis, L. D.: The Right of Privacy, Harward Law Review 4/1980, str. 193 a následující. Např. P. Badura (Staatsrecht, C. H. Beck, München 1996, str. 108 a následující) má za to, že obsah práva na soukromí tvoří osobnostní práva, intimní sféra, nedotknutelnost obydlí, tajemství listovní a předávaných zpráv. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že součástí práva na soukromí jsou takové hodnoty, jakými je rodinný život, vztahy mezi příbuznými a v tomto rámci vztahy sociální, morální i materiální (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 517/99). V judikatuře Evropského soudu bylo od 90. let minulého století např. uznáno, že obtěžování hlukem a emisemi je neoprávněným zásahem do soukromí a rodinného života; jako součást práva na soukromí bylo přiznáno i právo na zdravé životní prostředí (např. Guerra a další versus Itálie z roku 1998 a Hattová a další versus Spojené království z roku 2001).

[13] Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kolektiv: Listina základních práv a svobod. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012, str. 29 (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 94/05 a II. ÚS 357/96). U osob veřejně činných či známých je však obecně upřednostňováno právo na informace. K tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 nebo III. ÚS 11/04.

[14] U osob veřejně činných či známých je obecně upřednostňováno právo na informace. K tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 367/03 nebo III. ÚS 11/04.

[15] Rozsudek sp. zn. 5 As 57/2010-79. Citováno i s chybou z http://www.nssoud.cz/files/SOUDNI_VYKON/2010/0057_5As__10_20110602095340_prevedeno.pdf.

[16] V navazujícím, druhém významném rozsudku, sp. zn. 4 As 40/2010-60, bylo však již absolutní odmítání testu proporcionality prolomeno, když byla krajskému soudu dána na zvážení možnost odchýlit se od cit. prejudikátu z důvodu střetu předmětných ústavně zaručených práv v dané věci.

[17] Obdobný názor nacházíme, spolu s dalšími argumenty problematizujícími cit. judikát, in Morávek, J.: K poskytování údajů o zaměstnancích odměňovaných z veřejných prostředků v kontextu rozhodnutí NSS, in Právník č. 7/2012, str. 786-809.

[18] Zákon o ochraně osobních údajů v § 5 odst. 2 zakládá nejprve jeden z obecných principů zákona, tedy že osobní údaje lze zpracovávat pouze se souhlasem subjektu údajů; následně pak do rámce výslovně stanovených zákonných výjimek z uvedeného principu, pod písm. f), zařazuje situaci, kdy tzv. správce (tedy z pohledu zákona č. 106/1999 Sb. tedy tzv. povinný subjekt) …„poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti, o jeho funkčním nebo pracovním zařazení“.

[19] Srov. § 8a cit. zák.: „Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.“ Cit ust. pak odkazuje v poznámce pod čarou mj. na § 5 a 10 zákona o ochraně osobních údajů.

[20] Srov. usnesení NSS ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 8 As 55/2012-23, kde se mj. uvádí, že „v případech, kdy je požadovanou informací údaj o výši poskytnuté odměny či prostředků z veřejného rozpočtu, je třeba přistoupit k testu proporcionality a posoudit tak, zda se poskytnutí základních osobních údajů vymezených v § 8b odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím nedostane do kolize s právem na ochranu osobních údajů dotčeného subjektu. Požaduje-li žadatel informaci o výši poskytnuté odměny, nežádá pouze informaci o částce vydané povinným subjektem z veřejných prostředků, ale současně žádá i o další údaje soukromého charakteru konkrétní osoby-příjemce veřejného prostředku“.

[21] Z uvedených důvodů lze obtížně souznít s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 1 As 169/2012-38, kde se v rámci odmítnutí potřebnosti testu proporcionality dokonce uvádí, že test proporcionality u předmětného § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím provedl již zákonodárce tím, že taxativním způsobem stanovil jak rozsah základních osobních údajů, jež je třeba poskytovat (odst. 3 cit. ust.), a stejně tak výluku z tohoto pravidla (odst. 2). Uvedený závěr soudu lze označit za značně zjednodušující, mj. z toho důvodu, že, jak již argumentováno v původním rozsudku sp. zn. 5 As 57/2010-79, cit. ust. § 8b bylo do zákona „vtěleno na základě poslaneckého pozměňujícího návrhu, k němuž neexistuje důvodová zpráva ani dostupný záznam ústního přednesu příslušného poslance nebo skupiny poslanců.“ V dalším a podrobněji k této otázce viz Furek, A., Rothanzl, L.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář, 2. aktualizované a rozšířené vydání, Praha 2012, str. 357-359. K pochybnostem o naplnění „testovacích“ aktivit zákonodárce ve vztahu k ochraně soukromí může vést např. také skutečnost, že mezi základními osobními údaji dle odst. 3 cit. ust. je zařazen také rok narození, kde již o smyslu poskytnutí cit. údaje, a také jeho přiměřenosti pro účely umožnění veřejné kontroly nad vynakládáním veřejných prostředků lze zřejmě úspěšně pochybovat. Pochybnosti o záměru podřadit tomuto ustanovení také otázky platu a odměny úředníků vzbuzuje také další zařazený údaj, a to účel poskytnutých prostředků.

[22] Odlišné postavení mají v tomto směru příslušníci bezpečnostních sborů, jejichž zaměstnanecký režim má povahu veřejnoprávní (viz zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů).

[23] Srov. § 1 odst. 2 cit. zák. Dodejme na okraj, že obdobný koncept, tj. subsidiární působnost zákoníku práce, zachovává i chystaný zákon ostátních  úřednících, který by měl jejich postavení unifikovat.

[24] Srov. pro úředníky „státní“ § 61 zákona č. 218/2002 Sb., resp. § 303 zákona č. 262/2006, zákoník práce, ve znění pozdějších změn a doplnění, pro úředníky územních samosprávných celků pak srov. § 16 zákona č. 312/2002 Sb.

[25] Srov. zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).

[26] Srov. § 2 odst. 1 cit. zákona.

[27] Srov. čl. 17 odst. 5 Listiny.

[28] Srov. § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb.

[29] Viz § 61 odst. 1 písm. v), w) zákona č. 218/2002 Sb., pro úředníky „státní“. Obdobně to platí pro úředníky územních samosprávných celků (viz § 16 odst. 1 písm. l zákona č. 312/2002 Sb.).

[30] Srov. zejm. § 15 odst. 3-4, § 18 odst. 2 nebo § 69 odst. 1 cit. zák.

[31] Principy ochrany osobních údajů jsou zřejmě nejobecněji zakotveny v Úmluvě o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat č. 108, z roku 1981 (viz k tomu Mates, P., Janečková, E., Bartík, V.: Ochrana osobních údajů, Leges, Praha 2012, str. 9 a následující).

[32] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 45/03; Stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. 1/2007 (dostupné na http:www//uoou.cz).

[33] Bartík, V., Janečková, E.: Zákon o ochraně osobních údajů s komentářem, ANAG, Olomouc 2010, str. 99.

[34] V tomto směru problematičnost situace, kdy informace bude žadateli poskytnuta oprávněně z pohledu zákona o ochraně osobních údajů, avšak v režimu zákona o svobodném přístupu k informacím, resp. jeho ustanovení § 5 odst. 3, má informace poskytnutá na žádost být následně, do 15 dnů, také učiněna veřejně přístupnou, reaguje Úřad pro ochranu osobních údajů, a také Ministerstvo vnitra ČR doporučením takovou informaci bez souhlasu dotčené osoby nezveřejňovat (srov. Stanovisko odboru dozoru a kontroly veřejné správy Ministerstva vnitra č. 1/2012, a dále společné Stanovisko Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů ke zveřejňování poskytnutých informací na základě žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím dálkovým přístupem, dostupné na http://www.uoou.cz/uoou.aspx?menu=14&loc=328).

[35] K tomuto závěru dospěl i Krajský soud v Brně v rozsudku č. j. 29 Ca 117/2008- 42.

[36] K tomuto stanovisku se přiklonil, byť v poněkud jiné souvislosti, i Krajský soud v Praze v rozsudku č. j. 44 Ca 84/2009-36.

[37] Srov. § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím.

[38] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 6/2004-49; a také Furek, A., Rothanzl, L.:Zákon o svobodném přístupu k informacím, Komentář, Linde, Praha 2010, str. 202-203 a 214-217.

[39] Obdobně Morávek, J., cit. stať, str. 805.

[40] K tomu srov. např. rozsudek Soudního dvora EU ve spojených věcech Rechnungshof vs. Österreichischer Rundfunk et al. (C-465/00, C-138/01, C-139/01), cit. a komentovaný ve vztahu ke spornému judikátu NSS in Furek, A., Rothanzl, L.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář, 2. vydání, Linde, Praha 2012, str. 361-362.

[41] Za zvážení stojí, a účelu zajištění veřejné kontroly může v některých případech dobře posloužit, poskytnutí údajů v anonymizované formě, pokud však z kontextu nebude totožnost osob i takto nepochybná.

[42] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 57/2010-79; Hart, J.: Svoboda projevu v USA a v Evropě, Právní rozhledy č. 1/2002. Dodejme k tomu, že jsme si vědomi faktu, že v USA je tvorba práva na soukromí více méně zcela v rukách Nejvyššího soudu, zatímco u nás dává, jakkoli ne zcela konkrétní, rámec Listina základních práv a svobod.

[43] Shodně argumentují Furek, A., Rothanzl, L.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář, 2010, str. 231 a následující. Viz též nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06, rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, č. j. 5 As 4/2008-155, rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 40/2010-65.

[44] Hart, H. L. A.: Pojem práva, Prostor, Praha 2010, str. 30, a také nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/04.

[45] Např. usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 120/2005-44.

[46] Hart, H. L. A.: Pojem práva, Prostor, Praha 2010, str. 30; viz též Weinberger, O.: Norma a instituce (Úvod do teorie práva), MU, Brno 1995, str. 175.

[47] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. As 69/2007-92, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS  24/96.

[48] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 40/2010-60.

[49] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 6/2004-49.

[50] Viz Sněmovní tisk 9/0 a 9/1, 4. volební období.

[51] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 40/2010-65.

[52] Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02.

[53] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 260/06.

[54] Nález Ústavního soudu sp. zn. I. 517/10.

[55] Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 59/2010-67 a č. j. 7 As 47/2010-63. Argumentem pro uvedené řešení ve druhém cit. případě však byla povaha požadovaných informací, jež náležely do kategorie informací o výkonu působnosti, resp. úřední činnosti, konkrétně pak splnění zákonem stanovených předpokladů pro výkon funkce.

[56] Např. Halford versus Spojené království z roku 2000. V konkrétním případě šlo o ochranu tajemství komunikačního, které patří, stejně jako ochrana osobních údajů k esenciálním součástem práva na soukromí.

[57] Srov. např. § 68 odst. 1, kde je stanoveno, že rozhodnutí musí mimo jiné obsahovat jméno, příjmení, funkci nebo služební číslo a podpis oprávněné úřední osoby; ve vztahu k oprávněné úřední osobě zákon upravuje také rozsah údajů, jež se sdělují na žádost účastníku řízení (§ 15 odst. 4).