oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na právního nástupce

autor: prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
publikováno: 09.06.2015

Trestní odpovědnost právnických osob dostihla Českou republiku relativně nedávno – zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „topo“), nabyl účinnosti teprve dnem 1. ledna 2012, tedy zhruba před třemi lety.

I když počty odsouzených právnických osob od nabytí účinnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob dosahují jen promile odsouzených osob fyzických, lze důvodně očekávat, že v policejních i justičních statistikách se bude právnická osoba v budoucnu vyskytovat častěji než dosud, ať již jako osoba podezřelá, obviněná nebo i odsouzená. Tento předpoklad vychází z relativně široce pojaté koncepce trestní odpovědnosti právnických osob, relativně širokého rozsahu kriminalizace jednání právnických osob a především z relativně rozšířeného zneužívání právnických osob k páchání trestné činnosti zejména v oblasti hospodářské nebo majetkové kriminality.

Úvahy o účelnosti a správnosti konkrétní přijaté právní úpravy a o prvních zkušenostech z aplikační praxe mne vedou k závěrům o nutnosti de lege ferenda novelizovat některá nejasná, neurčitá, vnitřně rozporná či dokonce nesprávná ustanovení zákona č. 418/2011 Sb.

Pokud by byla vyhlášena soutěž nad nejméně jasným a srozumitelným ustanovením tohoto zákona, horkým favoritem by se určitě stalo ustanovení § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, podle něhož trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce.

Pokud trestní odpovědnost přechází na více právních nástupců, při ukládání trestu se zohlední rozsah převáděných výnosů a činností podle § 10 odst. 2 topo. Toto omezení má bránit paušálnímu trestání právních nástupců právnické osoby a zcela opodstatněně zmírňuje rozsah jejich kriminalizace. Citované ustanovení nepovažuji za sporné či nesprávné, a proto se ve svém příspěvku zabývám výhradně ustanovením § 10 odst. 1 topo.

Problémy platné právní úpravy

Jedna jediná obecná věta ustanovení § 10 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob („Trestní odpovědnost právního nástupce právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce“) vyvolává řadu otázek, ale nenabízí mnoho odpovědí. A pokud odpovědi nabízí, často jde o odpovědi obsahově protikladné.

Smysl citovaného ustanovení je zřejmý – zabránit, aby se provinilá právnická osoba vyhnula důsledkům trestní odpovědnosti tím, že se nějakým způsobem transformuje (sloučí, splyne, rozštěpí, odštěpí, převede jmění na právního nástupce, změní svoji organizační strukturu etc.).

Zásada přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na všechny právní nástupce je novou zásadou trestního práva hmotného,[1] která mění dosavadní ryze osobní základní trestněprávní vztah mezi orgánem činným v trestním řízení a pachatelem trestného činu, který vzniká na základě protiprávního úkonu, tj. spáchání trestného činu. Až dosud trestní právo neznalo trestněprávní odpovědnost právního nástupce pachatele trestného činu. Po smrti pachatele trestného činu – fyzické osoby dochází k zániku trestněprávního vztahu a zanikají práva a povinnosti plynoucí z trestněprávního vztahu. Tento princip zákon o trestní odpovědnosti právnických osob ovšem mění, protože podle § 10 cit. zákona trestní odpovědnost právnické osoby přechází na všechny její právní nástupce.

Jak jsem uvedl výše, ustanovení § 10 odst. 1 topo přináší několik otázek:

a) Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob spojuje přechod trestní odpovědnosti s právním nástupnictvím, neuvádí však, zda jde o univerzální právní nástupnictví či singulární právní nástupnictví, neuvádí, zda právních nástupců může být i více.

b) Z textu zákona není jasné, zda dochází při nástupnictví právnické osoby k zániku právnické osoby, která spáchala trestný čin.

c) Zákon dále neuvádí, jaký je vztah přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce se stavem trestního řízení proti právnické osobě.

d) Zákon také neuvádí, zda k přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce dochází objektivně nebo zda je zde nějaké „zavinění“ právnické osoby, na kterou trestní odpovědnost přešla.

e) V zákoně nezodpovězenou otázkou je také otázka, zda trestní odpovědnost právnické osoby by mohla přejít z právnické osoby na osobu fyzickou.

K jednotlivým otázkám je možné uvést:

Ad a)

Šámal, odvolávaje se na důvodovou zprávu k vládnímu návrhu osnovy zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, uvádí, že inspirace pro českou právní úpravu byla čerpána z rakouské právní úpravy, ve které ustanovení § 10 rakouského Spolkového zákona o odpovědnosti sdružení za trestné činy z roku 2005 (Verbandsverantwortlichkeitsgesetz) upravuje tuto otázku tím způsobem, že účinky spojené s trestní odpovědností právnické osoby nastávají vůči jejímu právnímu nástupci bez dalšího k okamžiku vzniku právního nástupnictví. Proto po vzoru této úpravy bylo převzato ustanovení o právním nástupnictví právnické osoby a současně bylo přihlédnuto k tomu, že změna právnické osoby je vázána na specifické procesní postupy občanského nebo obchodního práva.[2]

Podíváme-li se ale na ustanovení § 10 zmiňované rakouské právní úpravy, zjistíme, že ta je mnohem propracovanější než česká právní úprava. Výslovně totiž stanoví, že trestní odpovědnost právnické osoby přechází pouze na její univerzální nástupce, přičemž za univerzálního nástupce se považuje i nástupce singulární, pokud se stane vlastníkem podstatné části podniku, anebo na něj přechází podstatná část činnosti jeho předchůdce.

Rakouská úprava tedy výslovně řeší otázku, zda se k přechodu trestní odpovědnosti vyžaduje univerzální nástupnictví, anebo singulární nástupnictví, anebo oboje a za jakých podmínek.

Právním nástupcem právnické osoby je ten, kdo v souladu s právem nabývá práva a povinnosti, které jiný pozbyl.

Trestní odpovědnost předně přechází na všechny právní nástupce právnické osoby. Jestliže právnická osoba, která je bezprostředním právním nástupcem právnické osoby, opět zanikne nebo se přemění s dalším právním nástupcem, je i tato další osoba právním nástupcem trestně odpovědné právnické osoby a přechází na ni trestní odpovědnost. Případná trestní odpovědnost nastupujících právnických osob v další a další řadě by ovšem musela být posuzována z hlediska závažnosti uplatnění příčinného vztahu podle zásady gradace příčinné souvislosti.

Zda a kdy dojde k přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby v tom kterém případě, bude ovšem záviset na tom, zda dojde k právnímu nástupnictví té které právnické osoby. A protože právnických osob podléhajících trestní odpovědnosti je dlouhá řada a mohou se právní formou i velmi lišit,[3] může být v konkrétním případě obtížné určit, kdy a na koho přešla případná trestní odpovědnost právnické osoby. Jiným způsobem dochází k právnímu nástupnictví u obchodních společností, jiným způsobem u církví a náboženských společností a opět jiným způsobem u politických stran či hnutí, abych uvedl alespoň nějaké příklady z velké množiny právnických osob, u kterých přichází v úvahu trestní odpovědnost.

Jako interpretační problém se jeví otázka, zda vzhledem k široké formulaci, kterou zákonodárce použil v ustanovení § 10 odst. 1, dochází k přechodu trestní odpovědnosti i tehdy, jestliže jde o právní nástupnictví i jen k jednotlivým majetkovým hodnotám. To by prakticky znamenalo, že každý, kdo nabyl od trestně odpovědné osoby jakékoliv právo nebo povinnost, bez ohledu na to, zda tato právnická osoba dále existuje či neexistuje, by se stal nástupcem trestní odpovědnosti. Postih některých případů singulárního právního nástupnictví by ovšem neměl smysl.

Je například otázkou, zda toto ustanovení míří i na situace, kdy sice právnická osoba, proti které se vede trestní řízení, formálně nezanikne ani se nepřemění, nicméně v důsledku jejích právních úkonů dojde k tomu, že z ní zbude jen „prázdná schránka“, které by sice mohl být uložen trest, ten by však neměl již žádný význam ani z hlediska individuální, ani z hlediska generální prevence a byl by v řadě případů zároveň nevykonatelný. Domníváme se, uvádějí autoři jednoho z komentářů k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob, že vztáhnout úpravu § 10 i na takovéto singulární právní nástupnictví není na místě, neboť by se jednalo o velice široké vymezení přechodu trestní odpovědnosti, které by například připouštělo přechod trestní odpovědnosti právnické osoby na všechny její obchodní partnery, což je výklad zcela neudržitelný.[4]

Historickým výkladem, který vysvětluje smysl použitého zákonného ustanovení z okolností, za kterých právní úprava vznikla, tj. konkrétně z toho, že zákonodárce v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob se výslovně odvolává na rakouskou právní úpravu jako na svůj inspirační zdroj, převažuje názor, že ustanovení § 10 odst. 1 míří svým obsahem jen na případy tzv. univerzálního nástupnictví, tedy na případy, kdy právní nástupce vstupuje do všech práv a povinností nebo jejich souboru.[5]

Je ovšem nedostatkem přijaté právní úpravy, že výslovně nerozlišuje, zda v případě § 10 odst. 1 topo jde o univerzální nástupnictví, či nikoliv, a že se tato důležitá otázka musí řešit výkladem. Tato otázka měla být jasně vyjádřena v zákoně, aby nemusela být předmětem nejednotných výkladů. Orgán činný v trestním řízení při praktické aplikaci uvedeného ustanovení musí řešit otázku, kdo je právním nástupcem určité právnické osoby jako otázku předběžnou (§ 9 tr. řádu), přičemž se může jednat o složitou otázku z oblasti civilního práva, která se může jinak řešit několik měsíců před civilním soudem. Již z tohoto důvodu se domnívám, že ustanovení § 10 odst. 1 topo má dosud především účinek preventivní a že k jeho aplikaci dojde jen výjimečně.

Pokud ale již v praxi k aplikaci ustanovení § 10 odst. 1 topo došlo, není taková aplikace bez pochybností, zda se správně postupovalo, jak o tom svědčí konkrétní příklad z praxe:

V materiálu Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 7 NZN 604/2014 (Zvláštní zpráva o poznatcích z aplikace zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) z prosince 2014 se uvádí: „V jedné trestní věci … je trestně stíhán právní nástupce právnické osoby na základě smlouvy o prodeji podniku a zároveň je stíhána i právnická osoba, která podnik prodala. Při zahájení trestního stíhání přitom bylo vycházeno z názoru vyjádřeného k této otázce v komentáři k topo autorů JUDr. Šámal a spol., když názor uvedený v komentáři JUDr. Fenyka a spol. je zcela protichůdný (nelze stíhat právnickou osobu, která podnik koupila).“

V jednom z dosud vydaných čtyř komentářů k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob se totiž uvádí: „Jak již uvedeno shora, pokud dochází jen k dispozici s objektem, tzn. s majetkem, ať už s podnikem, jeho částí, nebo s jednotlivou pohledávkou, nejde podle autorů o právní nástupnictví ve smyslu zákona. Z tohoto důvodu nepřechází trestní odpovědnost právnických osob v případě prodeje podniku nebo jeho části na základě § 447 odst. 1 obch. zák.[6] Totéž se týká i tzv. asseat dealu, kdy je majetek obchodní společnosti převeden na kupujícího na základě několika smluv, přičemž podnik je rozdělen na jednotlivé jeho složky (mj. nemovitý majetek, movité věci, nehmotný majetek atd.), které jsou na kupujícího převedeny na základě několika samostatných smluv.“[7]

V jiném komentáři se k této otázce uvádí: „Dalším případem přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce je převod podniku nebo jeho části nebo jiné věci hromadné (srov. § 5 obch. zák.),[8] kdy právní nástupce vstupuje do všech práv a povinností s tím souvisejících nebo jejich souboru (viz § 59 odst. 5 a § 476 a násl. obch. zák.).[9] Podobně je tomu při tzv. asseat dealu, v rámci něhož je jmění obchodní společnosti převedeno na nabývající právnickou osobu na základě několika smluv. Při tomto postupu je podnik rozdělen na jednotlivé jeho složky (např. nemovitý majetek, movité věci, nehmotný majetek atd.), které jsou na kupujícího převedeny na základě několika samostatných smluv. Také v těchto případech jde o právní nástupnictví ve smyslu § 10 odst. 1 tak, jak se obvykle chápe v teorii i judikatuře, neboť právní nástupce zde ve smyslu § 477 a násl. obch. zák.[10] zásadně vstupuje vůči třetím osobám do právního postavení svého právního předchůdce (auktora). Také v tomto případě nezaniká právnická osoba, neboť prodej podniku jako objektu právního vztahu nemá vliv na existenci právnické osoby.“[11]

Pro praktikujícího advokáta se tak sice otevírá široké pole působnosti a možností kreativní obhajoby, ale z hlediska právní jistoty (jde přeci o základy trestní odpovědnosti) to je stav krajně nežádoucí. Zákonitě pak vyvstává otázka, zda vágní a neurčité znění § 10 odst. 1 topo je v souladu se skutečným záměrem zákonodárce a zda odpovídá moderní trestní politice právního a demokratického státu.

Jen jako letmou zmínku můžeme uvést, že státní zástupce vycházel z názoru, že podmínky trestní odpovědnosti jsou dány, aniž ovšem se vypořádal s názory opačnými.

De lege ferenda by tedy bylo naléhavě žádoucí výslovně v zákoně uvést, o jakou formu právního nástupnictví v ustanovení § 10 odst. 1 topo se jedná, alespoň podle vzoru rakouské právní úpravy, pokud by si již zákonodárce netroufl na vlastní dikci příslušného ustanovení, upravující přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce.

Ad b)

Zákon nevyžaduje, aby právnická osoba v souvislosti s přechodem trestní odpovědnosti zanikla. Pokud by to zákonodárce zamýšlel, nepochybně by to přímo v textu zákona vyjádřil. Jinak řečeno, pokud by při přeměně právnické osoby nedošlo k zániku původní právnické osoby, potom trestně odpovědná zůstane vedle právního nástupce nadále i původní právnická osoba.

Byť to nakonec v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob není uvedeno, odpovídá to charakteru trestní odpovědnosti právnických osob, neboť by bylo zcela nelogické, aby jen v důsledku právního nástupnictví jiné právnické osoby, ke kterému došlo po spáchání trestného činu, již trestně neodpovídala nezaniklá právnická osoba, jíž se přičetlo podle § 8 odst. 1, 2 topo jeho spáchání. Obdobně by bylo nelogické, aby přesto, že k právnímu nástupnictví došlo, trestněprávně odpovídala jen původní právnická osoba, zejména v takovém případě, kdy v důsledku např. převodu podniku nebo jeho podstatných částí… zůstala v původní právnické osobě jen tzv. prázdná slupka. Nezaniklá právnická osoba trestně odpovídá na základě přičtené trestní odpovědnosti podle § 8 odst. 1, 2 topo, neboť v jejím případě se o žádný přechod trestní odpovědnosti nejedná, zatímco právní nástupce takové právnické osoby odpovídá na základě § 10 odst. 1 topo, přičemž, jak vyplývá z těchto ustanovení, jejich trestní odpovědnost obstojí vedle sebe (srov. i § 9 odst. 1, 2 topo), uvádí výstižně Šámal.[12]

S uvedeným názorem vycházejícím z účelu trestní odpovědnosti a sankcionování právnických osob souhlasím. Z hlediska právní jistoty by ovšem bylo žádoucí de lege ferenda přímo v zákoně uvést, že trestně odpovědná je vedle právního nástupce i původní právnická osoba.

Ad c)

K přechodu trestní odpovědnosti podle § 10 odst. 1 topo dochází ze zákona, a to kdykoliv, a bez ohledu na stav trestního řízení proti právnické osobě, tedy ještě i bez toho, že by bylo zahájeno trestní stíhání právnické osoby. K zániku právnické osoby může dojít jak před zahájením úkonů trestního řízení, tak i v průběhu trestního řízení, přičemž po zahájení trestního stíhání by mělo být postupováno podle § 32 topo.[13] Proto například může nastat situace, že právnická osoba se dopustí některého trestného činu uvedeného v § 7 topo a ještě před zahájením úkonů trestního stíhání zanikne nebo se přemění a podle § 10 odst. 1 topo dojde k přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce. Následně budou zahájeny úkony trestního řízení v souvislosti s trestným činem.

V takovém případě mohou být současně trestně odpovědní např. bývalí členové statutárního orgánu již zaniklé právnické osoby společně s právnickou osobou, která je právním nástupcem zaniklé právnické osoby, u níž obvinění působili, anebo v případě přeměněné právnické osoby, která nezanikla, mohou být trestně odpovědní nejen s původní, ale i s právnickou osobou, která je jejím právním nástupcem. A mohou být i trestně stíháni s takovými právnickými osobami ve společném řízení podle § 31 topo.[14]

Ad d)

Další problém trestněprávního nástupnictví právnické osoby záleží v tom, že k přechodu trestní odpovědnosti dochází objektivně, tj. bez toho, zda právnická osoba jako právní nástupce věděla nebo mohla vědět, že původní právnická osoba se dopustila trestného činu. Tím se nepochybně zjednodušuje důkazní řízení.

Jde o další odlišnost od původního, zamítnutého návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob z roku 2004. I v tomto návrhu se řešila otázka právního nástupnictví právnické osoby, jednalo se o ustanovení § 7 návrhu zákona z roku 2004. Přechod trestní odpovědnosti na právního nástupce vyžadoval na straně právního nástupce právnické osoby „zavinění“. Tento požadavek návrhu zákona byl vyjádřen formulací, že „trestní odpovědnost právnické osoby přechází na jejího právního nástupce jen tehdy, když právní nástupce nejpozději v okamžiku vzniku právního nástupnictví věděl nebo vzhledem k okolnostem a ke svým poměrům mohl vědět, že se právnická osoba před vznikem právního nástupnictví dopustila trestného činu“ – § 7 odst. 1 zákona z roku 2004.[15] Nepochybně se jednalo o juristicky čistější, promyšlenější řešení než právní úprava přijatá v roce 2011, které je možné připsat k dobru jen okolnost, že zjednodušuje důkazní řízení.

Domnívám se, že de lege ferenda by bylo žádoucí vrátit se v nějaké podobě k otázce možného „zavinění“ právního nástupce právnické osoby. Současná právní úprava s objektivním přechodem trestní odpovědnosti nástupce právnické osoby totiž může být odrazující pro potenciálního kupce, který z obavy před nebezpečím trestního stíhání (například při hrozícím insolvenčním řízení proti právnické osobě nebo v jiném případě) od možného právního nástupnictví odstoupí.

Ad e)

Právním nástupcem právnické osoby může být nejen osoba právnická, ale pochopitelně i osoba fyzická. V této spojitosti pak vyvstává další, zákonem výslovně neřešená otázka, zda trestní odpovědnost podle § 10 odst. 1 topo může přejít i na fyzickou osobu jako na právního nástupce.

Ustanovení o přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na právního nástupce je uvedena v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob. Tento zákon podle výslovného ustanovení § 1 odst. 1 topo upravuje podmínky trestní odpovědnosti právnických osob. Tedy nikoliv osob fyzických. Podmínky trestní odpovědnosti osob fyzických upravuje trestní zákoník. Proto se domnívám, že trestní odpovědnost podle § 10 odst. 1 topo může přejít zase jenom na osobu právnickou, nikoliv na osobu fyzickou, neboť odpovědnost fyzických osob se řídí výlučně trestním zákoníkem. Jistě by nebylo od věci, kdyby budoucí právní úprava § 10 topo výslovně stanovila, že přechod trestní odpovědnosti z právnické osoby na fyzickou osobu je vyloučen.

Skutečnost, že trestní odpovědnost právnické osoby nepřejde na fyzickou osobu, však vždy neznamená, že by musela tato trestní odpovědnost zaniknout. Pokud by totiž jmění, které fyzická osoba nabyla od trestně odpovědné právnické osoby, z této fyzické osoby (fyzická osoba by tu byla „prostředníkem“) přešlo dále na jinou osobu právnickou, přejde na ni i trestní odpovědnost právnické osoby.[16] Může tedy vzniknout řetěz právního nástupnictví fyzických a právnických osob, přičemž existence fyzické osoby v tomto řetězu by byla bez významu.

Otázkou možnosti přechodu trestní odpovědnosti podle § 10 topo z právnické osoby na fyzickou se v literatuře zabýval i Burda, který takovou možnost odmítá v podstatě z důvodů uvedených již výše. Autor však klade otázku, zda není možné účelové právní nástupnictví fyzické osoby namísto právnické osoby, aby se právnická osoba mohla vyhnout trestní odpovědnosti. Autor takovou možnost připouští a uvádí, že pokud součástí právního nástupnictví byly i příjmy z trestné činnosti, potom při splnění dalších zákonných podmínek přichází v úvahu takový převod/přechod posoudit jako trestný čin podílnictví nebo trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Jinak řečeno, samotné právní nástupnictví fyzické osoby do právních vztahů právnické osoby nemůže způsobit přechod trestní odpovědnosti z právnické osoby na fyzickou osobu, ale čin, kterým takové právní nástupnictví fyzická osoba vykoná, může sám o sobě naplňovat znaky trestného činu fyzické osoby (například společníci obchodní společnosti ze strachu před trestním stíháním obchodní společnosti a v úmyslu se trestnímu stíhání vyhnout zruší společnost a jejím právním nástupcem se stane jeden ze společníků).[17]

Závěrem

Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, přinesl od 1. 1. 2012 právnickým osobám dosud neznámou odpovědnost, a to odpovědnost trestní. Jak se ukazuje, již krátce po nabytí účinnosti relativně nového zákona dozrál čas k úvahám směřujícím ke zdokonalení platné právní úpravy. Již před časem jsem se na stránkách Bulletinu advokacie vyjádřil k vládním návrhům na novelizaci ustanovení § 7 topo o rozsahu kriminalizace jednání právnických osob.[18] Lze si jen přát, aby zákonodárce vyslyšel hlasy odborné veřejnosti a pokusil se podstatnou revizí odstranit relativně četné nedostatky, které uvedený zákon vykazuje. Rozhodně k nim náleží ustanovení § 10 odst. 1 topo o přechodu trestní odpovědnosti na právního nástupce.

Autor je vedoucím katedry trestního práva Právnické fakulty UK v Praze.



[1] Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část, 4. vydání, Leges, Praha 2014, str. 41-42.

[2] Šámal, P.: K přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na její právní nástupce. In Jelínek, J. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob – bilance a perspektivy, Leges, Praha 2013, str. 171. Shodně Forejt, P., Habarta, P., Trešlová, L.: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem, Linde, Praha 2012, str. 101.

[3] Osobní působnost zákona o trestní odpovědnosti právnických osob je stanovena relativně široce. Podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob (§ 6 odst. 1 topo) nejsou trestně odpovědné:

a) Česká republika,

b) územní samosprávné celky při výkonu veřejné moci.

[4] Forejt, P., Habarta, P., Trešlová, L.: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem, Linde, Praha 2012, str. 103.

[5] Jelínek, J., Herczeg, J.: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob. Komentář s judikaturou, 2. vydání, Leges, Praha 2013, str. 91-92. Forejt, P. et al.: Op. cit. str. 103. Šámal, P. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 253 a násl.

[6] Podle právní úpravy soukromého práva platné do 31. 12. 2013.

[7] Fenyk, J., Smejkal, L.: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář, Wolters Kluwer, Praha 2012, str. 49.

[8] Podle právní úpravy soukromého práva platné do 31. 12. 2013.

[9] Podle právní úpravy soukromého práva platné do 31. 12. 2013.

[10] Podle právní úpravy soukromého práva platné do 31. 12. 2013.

[11] Šámal, P. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář,  C. H. Beck, Praha 2013, str. 257. V poznámce pod čarou pak autoři nesouhlasí s právním názorem uvedeným v komentáři shora.

[12] Šámal, P.: K přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na její právní nástupce. In Jelínek, J. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob  v České republice – bilance a perspektivy, Leges, Praha 2013, str. 173.

[13] Podle § 32 odst. 1 topo právnická osoba, proti které bylo zahájeno trestní stíhání, je povinna neprodleně písemně oznámit státnímu zástupci a v řízení před soudem předsedovi senátu, že budou prováděny úkony směřující k jejímu zrušení, zániku nebo k přeměně, a to před provedením těchto úkonů, jinak jsou tyto úkony neplatné.

Právnická osoba, proti které bylo zahájeno trestní stíhání, nemůže být do doby jeho pravomocného skončení zrušena a nemůže dojít k její přeměně, ani k jejímu zániku, s výjimkou případu, kdy by důsledky byly nepřiměřené povaze spáchaného trestného činu; v takovém případě trestní odpovědnost právnické osoby, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, přechází na právního nástupce této osoby. Byla-li právnická osoba založena na dobu určitou nebo k dosažení určitého účelu, a v době od zahájení jejího trestního stíhání uplynula doba, na níž byla založena, nebo se naplnil účel, pro který byla založena, hledí se na ni od tohoto okamžiku, jako by byla založena na dobu neurčitou.

O tom, zda právnická osoba může být zrušena a zda smí dojít k její přeměně, popřípadě k jejímu zániku, rozhodne na návrh této právnické osoby nebo jiné oprávněné osoby v přípravném řízení soudce a v řízení před soudem předseda senátu (§ 32 odst. 2, 3 topo).

[14] Šámal, P. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 252. Shodně Šámal, P., Čentéš, J.: Právní úprava trestní odpovědnosti právnických osob v České republice. In: Trestná politika štátu a zodpovednosť právnických osôb, Univerzita Komenského, Bratislava 2013, str. 154.

[15] Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob, Linde, Praha 2007, str. 225.

[16] Šámal, P.: K přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na její právní nástupce. In Jelínek, J. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osôb – bilance a perspektivy, Leges, Praha 2013, str. 179. Šámal, P., Čentéš, J.: Právní úprava trestní odpovědnosti právnických osob v České republice. In: Trestná politika štátu a zodpovednosť právnických osôb, Univerzita Komenského, Bratislava 2013, str. 155.

[17] Burda, E.: Právne nástupnictví trestnej zodpovednosti právnických osob. In: Trestná politika štátu a zodpovednosť právnických osôb, Univerzita Komenského, Bratislava 2013, str. 155.

[18] Jelínek, J. K rozsahu kriminalizace jednání právnických osob, Bulletin advokacie č. 9/2014, str. 20-26.