K postupu insolvenčního soudu v případě důvodných pochybností o věcné správnosti insolvenčního návrhu
publikováno: 25.11.2016
III. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ZEMKA Praha, s. r. o. (v konkurzu) a zrušil usnesení Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka se v insolvenčním řízení marně bránila proti rozhodnutí o úpadku a prohlášení konkurzu, poukazovala přitom na skutečnost, že napadané insolvenční řízení mělo za cíl pouze znemožnit postup proti jejím dlužníkům a jednání insolvenčního navrhovatele při nabývání pohledávky bylo v rozporu s dobrými mravy, když byla pohledávka rozdělena jen za účelem zahájení insolvenčního řízení. Poté, co Nejvyšší soud odmítl její dovolání jako nepřípustné, obrátila se stěžovatelka na Ústavní soud.
Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Městský soud ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí uvádí, že insolvenční zákon neumožňuje (krom ustanovení § 143 odst. 3 insolvenčního zákona) zjišťovat důvody, pro které se dlužník dostal do úpadku, resp. zabývat se motivy insolvenčního navrhovatele, které jej vedly k podání insolvenčního návrhu. Takové stanovisko městského soudu však nemá oporu v příslušných právních předpisech. Ustanovení § 143 odst. 3 umožňující insolvenčnímu soudu zamítnout návrh je provázeno ustanovením § 128a, které umožňuje odmítnutí návrhu pro zjevnou bezdůvodnost. Pokud dlužník předloží relevantní důkazy, že insolvenční návrh má šikanózní povahu, resp. spočívá ve zneužití práva věřitele [ustanovení § 128a odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona], pak je povinností insolvenčního soudu vysvětlit, proč se s tímto tvrzením neztotožňuje.
Stěžovatelka předložila insolvenčnímu soudu tvrzení takových skutečností, které minimálně vyvolávají pochybnosti o správnosti a důvodnosti podání insolvenčního návrhu. Ústavní soud nemá pravomoc konstatovat, zda jsou tato tvrzení pravdivá nebo nejsou, to je v pravomoci insolvenčního soudu, stejně jako pravomoc určit, zda nejsou splněny podmínky pro postup dle ustanovení § 128a insolvenčního zákona. V tomto směru je insolvenční soud povinen provést takové dokazování, které by tyto důvodné pochybnosti o věcné správnosti insolvenčního návrhu vyvrátily.
Jako součást obecné regulace insolvenčního řízení je nezbytné vzít v úvahu také aspekt dobrých mravů. Je společensky i právně nežádoucí, aby insolvenční řízení poskytovalo prostor pro zneužívání práv plynoucích z postavení účastníka. Stěžovatelka v insolvenčním řízení předložila tvrzení, která směřují k domněnce, že existence podmínek pro její úpadek byla vytvářena uměle se záměrem využít insolvenční řízení k těm účelům, ke kterým nebylo vytvořeno, a které se jeví v příkrém protikladu k požadavku zachovávat dobré mravy i v insolvenčním řízení. Je na insolvenčním soudu, aby se dostatečně vypořádal s těmito argumenty a rozhodl, zda postup insolvenčního navrhovatele, případně dalších věřitelů, není obcházením účelu insolvenčního práva a zneužíváním práva v rozporu s dobrými mravy. Tím, že insolvenční soud nevěnoval těmto aspektům ve svém rozhodování dostatečnou pozornost, nedostál všem podmínkám kladeným na insolvenční řízení ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1589/15 je dostupný zde.
Zdroj: Ústavní soud