oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K posouzení hranice mezi nedovolenou policejní provokací a zákonným prostředkem k odhalení trestné činnosti

publikováno: 27.03.2018

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítl ústavní stížnost proti usnesením Nejvyššího soudu a usnesení Vrchního soudu v Praze, neboť se stěžovateli nepodařilo doložit zásah do ústavně zaručených práv nebo svobod.

Rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel v listopadu 2012 uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence a pokusem přečinu porušení mezinárodních sankcí, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, zabrání peněžní částky 39 987 EUR a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tím, v úmyslu zakoupit na území České republiky větší množství vojenských útočných pušek typu M4 americké výroby a dalších zbraní a střeliva s určením pro bezpečnostní složky Íránu, případně Sýrie, v říjnu 2011 vstoupil do osobního jednání s osobou, o níž se domníval, že s níž lze sjednat nezákonný obchod s vojenským materiálem, ve skutečnosti pracovníkem Policie ČR, projevil zájem o koupi, vyjednával s prodávajícím podmínky obchodu a způsob vývozu zbraní do výš zmíněných států, ačkoliv si musel být vzhledem k okolnostem obchodu a vyhlášenému obchodnímu embargu Evropské unie vědom toho, že se jedná o nezákonný zahraniční obchod s vojenským materiálem, ke kterému nemůže mít prodávající potřebná oprávnění podle právních předpisů České republiky. S tímto „prodávajícím“ následně uzavřel kupní smlouvy jak na pušky, tak i na náboje a uhradil zálohu. Stejně rozhodl městský soud i poté, co byl jeho první rozsudek zrušen odvolacím Vrchním soudem v Praze. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel opět odvolal a vrchní soud ho zprostil obžaloby, neboť skutek nebyl trestným činem. Odvolací soud zprošťující rozsudek odůvodnil tím, že podle jeho názoru byl čin stěžovatele spáchán na podkladě nepřípustné policejní provokace ze strany Policie České republiky, která údajně vyvolala u stěžovatele úmysl dopustit se protiprávního jednání na území České republiky. Proti tomuto rozhodnutí podal dovolání nejvyšší státní zástupce. Stěžovatel poté neúspěšně namítal podjatost senátu, kterému byla jeho věc přidělena. Nejvyšší soud zrušil zprošťující rozsudek vrchního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud poté zamítl odvolání stěžovatele jako nedůvodné. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítal, že k trestnému činu došlo v důsledku tzv. policejní provokace a jeho trestní stíhání je proto neústavní a nezákonné. Brojil také proti usnesení dovolacího soudu, kterým nebyli vyloučeni soudci senátu č. 5 z projednání a rozhodnutí jeho věci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud otázkou tzv. policejní provokace opakovaně zabýval a vyjádřil zásadu, podle níž policejní orgány nesmějí provokovat trestnou činnost nebo se jiným způsobem aktivně podílet na vytváření skutkového děje tak, aby vzbuzovaly, vytvářely či usměrňovaly do té doby prokazatelně neexistující vůli pachatele trestný čin spáchat. Ústavněprávní relevance nabývají až takové postupy policejních orgánů, jež překračují únosnou míru aktivity, která je dána na jedné straně jejím cílem (přispět k odhalení pachatele trestného činu, resp. prokázání trestné činnosti) a na druhé straně – negativně – požadavkem, aby se policejní orgány na trestné činnosti aktivně samy nepodílely ve smyslu jejího iniciování, podněcování či rozvíjení.

V právě projednávaném případě byl ze strany orgánů činných v trestním řízení využit institut tzv. předstíraného převodu podle § 158c trestního řádu. Jde o prostředek zákonem aprobovaný k odhalení trestné činnosti, je však třeba stanovit hranice, při jejichž překročení se jedná o nedovolenou policejní provokaci. Určité limity by mohly vytyčit následující indicie: Před nabídkou předstíraného převodu by mělo existovat důvodné podezření, že oslovený takový obchod na rozdíl od běžného občana přijme. Agent nesmí v nevinné mysli vzbudit úmysl spáchat trestný čin. Nabízený převod se nesmí vyznačovat neobvyklými, zvláště výhodnými podmínkami pro osloveného (kupř. nabízení drogy za výrazně nižší cenu, než je obvyklé). Agent nesmí oslovenému nabízený obchod vnucovat ani používat žádný způsob nátlaku, aby dosáhl uskutečnění předstíraného převodu. Agent nesmí přesvědčovat osloveného o tom, že nabízený obchod je legální, nebo že nehrozí žádné nebezpečí jeho odhalení. Ústavní soud neshledal, že by v právě projednávaném případě došlo k porušení výše uvedených zásad, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah.

Z provedeného dokazování soudy jednoznačně dovodily, že policie na území České republiky jen reagovala na již existující zájem stěžovatele provést obchod s americkými zbraněmi, s úmyslem nerespektovat mezinárodní embargo a s vědomím, že vývoz nebezpečného materiálu do oblasti ozbrojeného konfliktu ani z území České republiky nelze provést legálně. Vážný zájem i nákup amerických pušek stěžovatel projevil dobrovolně, a nikoliv pod nepřípustným vlivem bezpečnostních složek. Působení policejního agenta tak nikterak nepřekročilo hranice soudní tolerance.

Obecné soudy dostály i požadavku zohlednit zapojení policejní kontroly nad skutkovým dějem při úvahách o výši trestu. Ten byl ukládán při samé spodní hranici zákonné trestní sazby v rozmezí od tří do deseti let. Rozsah, jímž se stěžovatel pokusil stíhanou trestnou činnost spáchat, zde hrál zjevně zcela okrajovou roli.

Co se týče otázky dotčení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na zákonného soudce, dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem Nejvyššího soudu k jeho dotčení nedošlo.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4185/16 je dostupný ZDE.

Zdroj: Ústavní soud, Brno.