K otázce nepřiměřené délky trestního řízení a prostředkům nápravy, zejména s přihlédnutím k judikatuře ESLP

autor: JUDr. Dominika Barnetová
publikováno: 20.06.2013

Článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“ či „Úmluva“) zaručuje mimo jiné každému právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, je tak integrální součástí práva na spravedlivý proces, tedy jednoho ze základních práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Tento článek si klade za cíl provést analýzu otázky přiměřenosti lhůty trestního řízení a prostředků nápravy v případech, kdy došlo k jejímu porušení, a to zejména s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), ale i judikatuře Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR.

Článek vychází zejména z judikatury ESLP a komentářové literatury, a to komentářů k „Evropské úmluvě o lidských právech“, trestnímu zákoníku a trestnímu řádu, přičemž některé závěry zde obsažené doplňuje o srovnání se závěry učiněnými aktuální vnitrostátní judikaturou.

I. K otázce přiměřenosti délky trestního řízení

Evropský soud pro lidská práva v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, jejíž překročení by bylo možno považovat za nepřiměřenou dobu trvání trestního řízení.[1]

Obecně je vžitá představa, že za nepřiměřeně dlouhé lze považovat takové řízení, jehož délka přesáhne šest let. Takové závěry však judikatura Evropského soudu pro lidská práva nepodporuje a naopak zdůrazňuje, že je třeba vždy vycházet z konkrétních okolností daného případu.

Při rozhodování o respektování požadavku přiměřené délky jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy zvažuje ESLP na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti (např. Debbasch proti Francii, rozsudek ESLP, 3. 12. 2002, č. 49392/99, § 43).

Otázku přiměřenosti délky řízení ESLP zkoumá ve světle konkrétních okolností daného případu charakterizujících čtyři základní kritéria: složitost věci, chování stěžovatele, postup státních orgánů a význam řízení pro stěžovatele (např. – mezi mnoha jinými – Süßmann proti Německu, rozsudek velkého senátu ESLP, 16. 9. 1996, č. 20024/92, § 48; Frydlender proti Francii, rozsudek velkého senátu ESLP, 27. 6. 2000, č. 30979/96, § 43).[2]

K této základní čtveřici by bylo na místě přiřadit ještě páté kritérium, které ESLP za takové zpravidla neoznačuje, které nicméně vždy zohledňuje, a to je počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána. ESLP ke zjištění, jak dlouho dané řízení trvalo, standardně připojuje i informaci o počtu soudních instancí, které se věcí danou dobu zabývaly. Jestliže tedy věc projde od soudu prvního stupně přes soud odvolací a dovolací až k Ústavnímu soudu, je zřejmé, že celková délka řízení musí být větší než v případech, kdy věc skončí rozhodnutím soudu prvního stupně.

Individuální přístup při posuzování otázky nepřiměřenosti délky řízení lze demonstrovat na následujících příkladech: ve věci Van Pelt proti Francii trvalo trestní řízení osm let, osm měsíců a 20 dní. Šlo o mezinárodní organizovaný zločin (obchod s drogami), do kterého bylo zapojeno více osob, žijících v různých státech, čemuž odpovídala i velká náročnost přípravného řízení (překlady, mezinárodní právní pomoc); také stěžovatel k délce řízení přispěl. ESLP proto dospěl k závěru, že k porušení Úmluvy v tomto aspektu nedošlo (rozsudek ESLP, 23. 5. 2000, č. 31070/96, § 48). V civilních věcech ESLP výjimečně považoval – vzhledem ke zcela specifickým konkrétním okolnostem jednotlivých případů – za přiměřené ještě o několik let déle trvající řízení (např. Theocharis proti Řecku, rozhodnutí ESLP, 26. 3. 2009, č. 32821/07: deset let a devět měsíců; Havelka proti České republice, rozhodnutí ESLP, 20. 9. 2011, č. 42666/10 a 61523/10, oddíl A: 13 let a tři měsíce).

Naproti tomu ve věci Bunkate proti Nizozemsku konstatoval ESLP porušení práva stěžovatele s ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud obdržel od odvolacího soudu spis až po více než 15 měsících. Celková délka řízení přitom činila pouhé dva roky a 10 měsíců (rozsudek ESLP, 26. 5. 1993, č. 13645/88, § 21–23). Podobně ve věci Matwiejczuk proti Polsku stačilo řízení trvající necelé tři roky a dva měsíce (s obdobím nečinnosti v délce 18 měsíců), aby ESLP vzhledem k okolnostem případu konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP (rozsudek ESLP, 2. 12. 2003, č. 37641/97, § 86).[3]

Z „domácího prostředí“ stojí za zmínku například rozsudek ve věci Barfuss versus Česká republika (rozsudek ESLP, 31. 7. 2000, č. 35848/97), kdy trestní řízení trvalo tři roky, deset měsíců a sedm dní. I v tomto rozhodnutí ESLP dospěl k závěru, že v dané věci vláda neposkytla žádné přesvědčivé vysvětlení průtahů. Vzhledem k okolnostem případu jako celku i zde ESLP konstatoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznal stěžovateli zadostiučinění, byť v podstatně nižší míře, než bylo požadováno.

Judikatura Ústavního soudu ČR se v tomto ohledu vyjadřuje shodně s judikaturou ESLP tak, že není možné určit konkrétní hranici pro nepřiměřenou délku trestního řízení a je třeba volit individuální přístup dle konkrétních okolností případu.

V jednom ze starších nálezů (II. ÚS 535/03 ze dne 6. 9. 2006) se sice Ústavní soud ČR pokusil učinit jakýsi zobecňující závěr, když konstatoval, že „ačkoliv si je vědom skutečnosti, že kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání … je s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva, zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat.“

Odtud pravděpodobně pramení i obecně vžitá představa o nepřiměřené délce trestního řízení v trvání šesti let, ačkoli ji lze považovat za poněkud zavádějící (současně je však třeba upozornit, že existují i taková rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která na posledně citovaný nález odkazují – např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2012 sp. zn. 3 Tdo 531/2012). Podotýkám, že takováto snaha o jakési zobecnění ze strany Ústavního soudu ČR je ojedinělá a jeho pozdější rozhodnutí v souladu s judikaturou ESLP opakovaně kladou důraz na individuální přístup v každé posuzované věci (např. nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 603/06 ze dne 12. 5. 2007, nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010).

II. Prostředky nápravy porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě

V rozsudku Kudła ESLP formuloval několik základních principů interpretace čl. 13 EÚLP[4] ve spojení s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě, z nichž nejdůležitější je ten, podle kterého prostředky, které mají být ve vnitrostátním právu k dispozici, musejí být způsobilé buď zamezit vzniku, nebo pokračování tvrzeného porušení, anebo poskytnout dané osobě za každé již nastalé porušení vhodnou nápravu. ESLP tedy dává státům na výběr, zda zvolí prostředky nápravy preventivní či kompenzační.[5]

Z judikatury ESLP dále vyplývá, že odškodění za újmu způsobenou porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě lze poskytnout i jinou formou než přiznáním určité finanční částky ve zvláštním řízení.

Obsah článku se dále zaměřuje právě na tyto jiné formy nápravy, otázku finanční reparace ponechává stranou, neboť si primárně klade za cíl pojednat o prostředcích nápravy specifických pro trestní řízení.

Prostředky nápravy specifické pro trestní řízení jsou tedy následující:

1. Zmírnění trestu uloženého v trestním řízení

V případě trestního řízení připadá v úvahu především zmírnění uloženého trestu, samozřejmě za podmínky, že je obviněný uznán vinným. Pokud vnitrostátní soud ve svém rozhodnutí výslovně uzná, že právo obviněného na přiměřenou délku řízení bylo porušeno, a z tohoto důvodu mu uložený trest určitým způsobem zmírní, potom má ESLP za to, že způsobená újma byla kompenzována a obviněného již není možno považovat za oběť porušení příslušného práva zaručeného Úmluvou. Z judikatury plyne, že toto zmírnění musí být výslovné a měřitelné. Tak tomu bylo kupř. ve věci Beck proti Norsku, kde stěžovatel namítal, že trestní řízení proti němu trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (sedm let a sedm měsíců). ESLP v rozsudku uvedl, že soud, který rozhodoval o trestu, potvrdil oprávněnost stížnosti na porušení čl. 6 odst. 1 EÚLP, pokud jde o právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Všiml si také, že navzdory závažnosti spáchaných trestných činů byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, tedy na dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby, přičemž uložený trest byl zjevně nižší, než by bylo u takového případu obvyklé (rozsudek ESLP, 26. 6. 2001, č. 26390/95, § 27–29).[6] Dalším již tradičně citovaným rozhodnutím v této souvislosti je rozsudek Eckle v. Německo (rozsudek ESLP, 15. 7. 1982, č. 8130/78).

Ztrátu postavení oběti však ESLP odmítl konstatovat ve věci Pietiläinen proti Finsku, kde okresní soud při stanovení trestu přihlédl k času, který uplynul od spáchání trestného činu (přes šest let a šest měsíců), pouze v souvislosti s obecným požadavkem, aby trest následoval co nejrychleji po spáchání daného skutku, nikoli v souvislosti s právem na projednání věci v přiměřené lhůtě (rozsudek ESLP, 5. 11. 2002, č. 35999/97, § 44).

Je také nezbytné, aby z rozhodnutí vnitrostátního soudu bylo patrné, k jakému konkrétnímu snížení trestu v souvislosti s porušením práva stěžovatele v daném případě došlo.

V úvahu samozřejmě připadá i jiné zohlednění porušení práva stěžovatele než snížení výměry trestu odnětí svobody. Je tedy možné např. snížit výměru jakéhokoliv trestu (např. peněžitého trestu, trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu atd.), popřípadě zvolit mírnější druh trestu (např. trest obecně prospěšných prací namísto trestu odnětí svobody), podmíněně odložit výkon trestu nebo od uložení některého druhu trestu, který by za jiných okolností byl uložen vedle jiného trestu, úplně upustit (např. Kovács proti Maďarsku, rozsudek ESLP, 28. 9. 2004, č. 67660/01, § 26: odvolací soud v důsledku nepřiměřené délky řízení snížil délku trestu odnětí svobody uloženého soudem prvního stupně o šest měsíců na dva roky a navíc jeho výkon podmíněně odložil na dobu čtyř let).

Ústavní soud ČR dokonce z práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod vyvodil povinnost soudů zohlednit při ukládání trestu odnětí svobody délku trestního řízení (nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04):

„… ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Jinak řečeno, obecné soudy v dalším řízení musejí postupovat tak, aby byla respektována a chráněna jak osobní svoboda stěžovatele, tak dostatečně kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v souladu s dosavadní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.“[7]

K otázce zmírnění trestu v případě nepřiměřeně dlouhého trestního řízení se vstřícně staví i Nejvyšší soud ČR. Judikaturu Evropského soudu pro lidská práva reflektuje např. ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 ze dne 9. 5. 2012, kde výslovně připouští, že jistá forma zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení může být přiznána v podobě zmírnění ukládaného trestu, a formuluje zásady pro takovéto zmírnění s odkazem na judikaturu ESLP.

2. Zastavení trestního stíhání

Dle ESLP případné zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení může být považováno za dostatečnou nápravu dosavadní nepřiměřené délky řízení zřejmě pouze za předpokladu, že je pravděpodobné, že se tak obviněný vyhnul odsouzení, nikoli tehdy, je-li trestní stíhání zastaveno ještě dříve, než bylo vyneseno alespoň jedno meritorní rozhodnutí (srov. na jedné straně Sprotte proti Německu, rozhodnutí, 17. 11. 2005, č. 72438/01, a na straně druhé Vasilev a další proti Bulharsku, rozsudek, 8. 11. 2007, č. 61257/00, § 40). [8]

Vnitrostátní judikatura je v otázce možnosti zastavení trestního stíhání jako formy kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení nejednotná.

V praxi se v posledních letech objevila i rozhodnutí, podle kterých byla důvodem pro zastavení trestního stíhání orgánem činným v trestním řízení s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále též „TrŘ“) per analogiam skutečnost, žetrestní stíhání trvalo neúměrně dlouhou dobu, takže by jeho další pokračování bylo v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy; přitom se přihlíží ke složitosti případu, chování osob, které mohlo přispět k prodlení, a způsobu, jakým příslušné orgány případ projednávaly, avšak nedostatečné obsazení a neúměrně vysoká agenda soudů nejsou omluvou pro nepřiměřenou délku řízení. Taková rozhodnutí byla navržena k uveřejnění i do Sbírky soudních rozhodnutí, ale trestní kolegium Nejvyššího soudu ČR je neschválilo k uveřejnění, neboť dospělo k závěru, že použití ustanovení § 11 odst. 1 písm. j), byť analogicky, vyvolává určité pochybnosti, neboť dopadá spíše např. na čl. 30 a násl., a zejména na čl. 35 Evropské úmluvy o předávání trestního řízení publikované pod č. 551/1992 Sb., přičemž čl. 6 odst. 1 Úmluvy zaručuje pouze právo každého na projednání jeho záležitosti v přiměřené lhůtě.

Naproti tomu opačný názor vyslovil Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 10. dubna 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, kterým byla podle § 268 odst. 1 písm. c) TrŘ zamítnuta stížnost pro porušení zákona podaná ministrem spravedlnosti. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud i přesto, že trestní řád neobsahuje výslovné ustanovení o nepřípustnosti trestního stíhání, které by bylo důsledkem porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zdůraznil, že průtahy na straně orgánů činných v přípravném řízení trestním, kdy v průběhu 6 let, 5 měsíců a 10 dnů neučinily ve věci jediný úkon, byly zcela neodůvodněné, přičemž samotný obviněný se na nich nijak nepodílel svým chováním, a proto považuje zastavení trestního stíhání za opodstatněné s odkazem přímo na ustanovení čl. 6 odst. 1 této Úmluvy, neboť toto ustanovení nelze pominout, zvláště když Úmluva je bezprostředně závazná a má přednost před zákonem.[9]

Pozdější rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se k otázce zastavení trestního stíhání jako kompenzace za nepřiměřenou délku trestního řízení staví spíše odmítavě. Např. v usnesení sp. zn. 6 Tdo 102/2009 ze dne 17. 3. 2009 se Nejvyšší soud ČR vyjádřil tak, že: „ … porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy… Podle názoru Nejvyššího soudu tedy musí soud v rámci svých úvah o možné kompenzaci porušení práva obviněného na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy volit mezi takovými prostředky trestního práva, jež současně respektují ochranu práv osob poškozených trestným činem. Tato kompenzace se může projevit např. ve formě finančního zadostiučinění poskytnutého obviněnému nebo ve výroku o trestu, který mu bude případně uložen.“ Současně však podotýkám, že v tomto případě řešil Nejvyšší soud ČR zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 2 písm. c) TrŘ.

Ústavní soud je oproti tomu k otázce zastavení trestního stíhání jako formy nápravy poněkud vstřícnější. Za příhodné považuji upozornit zejména na nález Ústavního soudu ČR I. ÚS 2859/09 ze dne 8. 6. 2010, v němž soud konstatuje:

„Není však úlohou Ústavního soudu, aby předjímal druh a výši konkrétně ukládaného trestu, kterým by nedošlo k neproporcionálnímu zásahu do základního práva na osobní svobodu stěžovatele. Přesto Ústavní soud s odvoláním na výše citovanou judikaturu uvádí, že obecné soudy disponují celou řadou prostředků, které jim nabízejí trestní předpisy, a nikoliv jen prostředkem v podobě zastavení trestního stíhání, kterým odmítavě operují vrchní i Nejvyšší soud. Jakkoliv je i tento prostředek, jsou-li pro jeho aplikaci předpoklady, využitelný, a to z důvodů ústavních, není prostředkem jediným. Uvažovat je třeba o případném využití dalších institutů jako je např. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, a to z důvodů, které plynou ze samotného ústavního pořádku (nikoliv z podústavních trestněprávních norem). V oblasti trestního práva je totiž třeba ústavněprávní normy uplatňovat přímo v případě, že by mechanickým uplatněním podústavní normy bylo způsobeno porušení základního práva osoby před soudem stojící, a k dispozici má obecný soud i další prostředky.“

Lze tedy shrnout, že dle Ústavního soudu ČR je zastavení trestního stíhání prostředkem krajním, přesto však zřejmě za určitých okolností využitelným. Takovýto názor však poslední dobou nesdílí Nejvyšší soud ČR, který se k této možnosti vyjadřuje vesměs odmítavým způsobem.

3. Kompenzace prostřednictvím „odpuštění“ povinnosti nahradit státu náklady trestního řízení

Jinou možností může být kompenzace prostřednictvím „odpuštění“ povinnosti nahradit státu náklady trestního řízení (srov. Ugilt Hansen proti Dánsku, rozhodnutí ESLP, 26. 6. 2006, č. 11968/04).[10]

Dodávám ještě, že relevantní judikatura ESLP je založena na tom, že v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění.[11] K jednotlivým prostředkům nápravy před vnitrostátními orgány se tedy vyjadřuje především z toho hlediska, zda v tom kterém konkrétním případě je lze považovat za dostatečnou nápravu porušeného práva, či zda je ještě na místě volit postup dle věty předcházející.

Závěrem je třeba podotknout, že judikatura ESLP, ale též Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR, nalezla svůj odraz ve vnitrostátní právní úpravě, neboť s přihlédnutím k ní bylo do ust. § 39 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zakotveno, že při stanovení druhu a výměry trestu soud přihlédne mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu.

Autorka, advokátka v Praze, se specializuje na trestní právo.