oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K diskusi o subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti

autor: doc. JUDr. Eduard Bruna, PhD.
publikováno: 10.06.2015

Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (tr. zák.), představuje (úmyslnou formu) praní špinavých peněz, které se podle citovaného ustanovení trestního zákoníku dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci získané trestným činem nebo jako odměna za něj (první skutková podstata), nebo jinému spáchání takového činu umožní (druhá skutková podstata). V souladu s textem zákona může být předmětem legalizace i věc, která byla za věc získanou trestným činem opatřena [§ 216 odst. 1 písm. b) tr. zák.].

Podle úvodního slova „kdo“ je jasné, že jde o tzv. obecný subjekt, což znamená, že pachatelem může být v daném případě v zásadě a prakticky kdokoli. Za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti může být odpovědná i právnická osoba [§ 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále „topo“)].

Tento trestný čin teorie řadí do rámce tzv. trestné součinnosti, zpravidla do skupiny společně s trestnými činy podílnictví (§ 214 a 215 tr. zák.) a nadržování (§ 366 tr. zák.).[1]

U trestných činů podílnictví a nadržování je souběh se základními (hlavními) trestnými činy, které těmto trestným činům předcházejí, z povahy věci vyloučen. Podílnictví i nadržování jsou praní špinavých peněz velmi obdobné, a to jak z hlediska charakteristiky jednání, tak z hlediska státem chráněných zájmů (objektů trestných činů). Praní špinavých peněz podle § 216 tr. zák., obdobně jako úmyslné podílnictví (§ 214 tr. zák.), často spočívá v ukrývání nebo převádění věcí. Stejně jako u nadržování (§ 366 tr. zák.) se za primární objekt trestného činu dá označit zájem zákonodárce na odhalování a potrestání základní (hlavní) trestné činnosti.[2] Pro všechny tři trestné činy je přitom charakteristické, že jejich spáchání ztěžuje odhalení a vypátrání základního trestného činu. Z povahy věci jde o trestné činy, které na již spáchanou trestnou činnost navazují. Předcházející trestný čin pro tyto navazující trestné činy představuje nutnou podmínku k naplnění jejich skutkové podstaty.

Nemůže tedy v zásadě dojít k tomu, aby pachatel uvedených trestných činů byl zároveň pachatelem trestných činů přecházejících (základních). Každá výjimka z pravidla (ze zásady) musí být podle mého názoru řádně odůvodněna, jinak ztrácí své opodstatnění.

Pro mě jako praktikujícího obhájce a vysokoškolského pedagoga bylo proto překvapující zjištění, že nedávno vydaná vysokoškolská učebnice trestního práva, která vyšla v nakladatelství Wolter Kluwer, nevěnuje tomuto problému nepochybně žádoucí pozornost. A navíc bez jakékoliv argumentace, nebo i jen upozornění na odlišné názory, umožňuje paušální postihování pachatele za základní trestný čin v souběhu s trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti, a to v případě všech jeho skutkových podstat.[3]

Takový autoritativní přístup k problematice, která je bez pochyby sporná, považuji za nesprávný, opět ne ojediněle, neboť nauka zásadním způsobem ovlivňuje dlouhodobé směřování praxe, zejména pak judikatury, která, jak se zdá, prozatím směřuje k možnosti postihnout pachatele základního trestného činu i za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti.[4] Proto se ke sporné otázce vyjadřuji v několika následujících poznámkách.

Souběžná trestní odpovědnost za praní špinavých peněz a základní trestný čin, ano či ne?

Názory na otázku, zda je vhodné za praní špinavých peněz postihovat i pachatele základního trestného činu, ze kterého nelegální výnosy pocházejí, se od zavedení skutkové podstaty postihující praní špinavých peněz značně různí.[5]

Jeden z mála pádných argumentů v české nauce, svědčící pro závěr, že je možné postihovat pachatele základního trestného činu s trestným činem legalizace výnosů z trestné činnosti v souběhu, přinesl v literatuře již dávno Nett, podle kterého by se v dané problematice mělo uplatnit pravidlo o nutnosti postihnout pachatele trestného činu podle všech v úvahu přicházejících ustanovení.[6] Dalším relevantním argumentem ve prospěch trestní odpovědnosti i za praní špinavých peněz, který má však pouze legislativně-technickou povahu, je formulační změna, která se udála zakotvením nového trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti do § 252a dřívějšího trestního kodexu[7] (jednání pachatele již od té doby není vymezeno tak, že trestný čin spáchá pouze ten, kdo „jinému umožní“ praní špinavých peněz). Tento argument, který spadá do oblasti historického výkladu, však sám o sobě podle mého názoru nestačí, a je nutné, aby ke stejnému závěru vedly i jiné metody výkladu (např. jazykový, logický či systematický). Navíc původní ustanovení § 251a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2002, bylo velmi nedokonalé a jeho změna byla žádoucí.[8]

Pokud jde o vymezení trestně odpovědného subjektu, převzal trestní zákoník z roku 2009 do svého § 216 formulaci obsaženou již dříve v ustanovení § 252a zákona č. 140/1961 Sb. Obdobně by se dalo argumentovat pro nemožnost postihu pachatele základního trestného činu za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zák., a to tzv. mlčením zákona. Pokud by totiž zákonodárce zamýšlel postihovat i tyto situace, nic mu nebránilo to výslovně v zákoně vyjádřit, jak se děje v některých zahraničních právních úpravách (např. ve Slovinsku nebo Španělsku).[9]

V současnosti se můžeme setkat dokonce se třemi různými interpretacemi subjektu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, nikoliv pouze s jedním názorem, jak by snad vyplývalo z kritizovaného textu.

Někteří autoři zastávají názor, že u obou skutkových podstat trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, tj. jak u praní špinavých peněz, tak u kvalifikované formy účastenství na této činnosti, je možné trestat i osobu, která spáchala trestný čin základní, ze kterého nelegální výnosy pocházejí. V souvislosti s tím uvádějí, že v praxi bude postih tzv. kvalifikovaného účastenství (druhá skutková podstata trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti) pouze výjimečný.[10] Přitom literatura již dříve poukázala[11] na skutečnost, že někteří autoři jsou ve své argumentaci zjevně nekonzistentní, když možnost postihu podle první skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti dovozují výkladem a contrario vzhledem k formulaci druhé skutkové podstaty tohoto trestného činu a vzápětí dodávají, že pachatel základního trestného činu může být trestně odpovědný i podle druhé skutkové podstaty, čímž důkaz opaku naprosto znehodnocují.[12]

Jiní autoři[13] se domnívají, že postih trestní odpovědnosti zároveň za základní trestný čin a praní špinavých peněz je možné dovozovat jen u první skutkové podstaty trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. U druhé, která představuje tzv. kvalifikované účastenství, to prý možné není, což plyne ze slov „jinému umožní“. V této souvislosti se však sluší uvést, že slovo „jinému“ zde není vázáno k základnímu trestnému činu, jako např. v případě podílnictví (srov. § 214 odst. 1 tr. zák.), ale k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle první skutkové podstaty.[14]

Poslední skupina autorů hájí názor, že pachatelem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 nemůže být pachatel základního trestného činu, z něhož ony nelegální výnosy pocházejí. Základními argumenty, které budou podrobněji rozebrány níže, jsou rozpor s principy zákazu nucení k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare) a zákazu dvojího přičítání (ne bis in idem). Poukazuje se také na povahu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 tr. zák.) a jeho podobnost s trestnými činy podílnictví (§ 214 tr. zák.) a nadržování (§ 366 tr. zák.).[15]

Podrobněji k jednotlivým argumentům

Poté, co byla zpochybněna dosavadní argumentace zastánců možnosti souběhu, měli bychom se věnovat i podrobnějšímu rozboru argumentů nasvědčujících opačnému závěru. Největší pozornost této problematice věnoval dosud ve své práci Pelc, který kromě podrobného mezinárodního srovnání a zpochybnění dosavadní argumentace uvádí mnohé důvody svědčící pro závěr, že postih tzv. samopraní (self-money laundering) možný není.[16] Podle něj je postih pachatele základního trestného činu i za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti v rozporu se zásadou nemo tenetur se ipsum accusare, která vyjadřuje pravidlo, že nikdo není povinen obviňovat sám sebe.

Ačkoli tato zásada je procesního původu a jako zákaz nucení k sebeobviňování v rámci trestního řízení má zřetelný ústavněprávní význam (proto je často objektem zájmu českého Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva), má i svůj hmotněprávní rozměr, což dokládá publikované rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1974, které řešilo zatajení příjmu docíleného trestným činem ve vztahu k možnému zkrácení daně, a právě z důvodu porušení principu zákazu nucení k sebeobviňování tento souběh v daném případě připuštěn nebyl.[17]

Když Nejvyšší soud v roce 2008[18] shledal možnost souběžné trestní odpovědnosti za základní trestný čin a trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, dospěl k závěru, že v tomto stavu nelze spatřovat nucení k sebeobviňování, jelikož ustanovení § 216 tr. zák.[19] v sobě neobsahuje povinnost doznat se ke spáchání předchozí trestné činnosti. Uvedená argumentace však evidentně nesedí, když i v případě posuzovaném v roce 1974 (posouzení ve vztahu k trestní odpovědnosti za zkrácení daně) Nejvyšší soud připustil, že nucení k sebeobviňování může mít i nepřímou podobu. V právním řádu se přitom běžně vyskytují povinnosti, které jsou implicitní a je nutné je z právních norem dovozovat výkladem.[20]

Dalším pádným argumentem, jenž zapovídá možnost postihu tzv. samopraní, je princip ne bis in idem. Stejně jako předešlý princip má i zákaz dvojího přičítání svůj hmotněprávní rozměr, ačkoli se zpravidla rozebírá ve vztahu k procesním otázkám. Uvedenému závěru je nutno přisvědčit, neboť taková navazující činnost je spolu se základním trestným činem tzv. spolutrestána. Smyslem jednání pachatele základního trestného činu, které spočívá v následném praní špinavých peněz, je zejména snaha o zametení stop po vlastní (již skončené) trestné činnosti a zajištění si výnosu z ní.[21] Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti je právě proto řazen mezi trestnou činnost, kterou se z jiné trestné činnosti kořistí.

Posledním zásadním argumentem pro zákaz souběžného postihu je pak samotná povaha praní špinavých peněz, jež představuje navazující (následnou) trestnou činnost. Trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti má tedy akcesorní povahu a svou trestnost odvozuje od trestného činu základního. Tomu napovídá i znění trestního zákoníku, který stejně jako u podílnictví (§ 214) a nadržování (§ 366) explicitně uvádí, že „spáchá-li takový čin ve vztahu k věci …, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším“.

Zákonodárce tak explicitně vylučuje, aby byl za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti udělen přísnější trest než v případě základního trestného činu (srov. § 216 odst. 1 al. 3 tr. zák.), a potvrzuje tím akcesorickou povahu jednání spočívajícího v praní špinavých peněz. Tvrzení o tom, že praní špinavých peněz může být v konkrétním případě závažnější ve srovnání s trestnou činností, ze které nelegální výnosy pocházejí, tak nemá v trestním zákoníku oporu. Jak jsem již uvedl výše, zřejmá je i podobnost trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zák. s trestným činem podílnictví podle § 214 tr. zák. a trestným činem nadržování podle § 366 tr. zák.

Na konec je možné ještě zmínit, že situace je u rozebíraného problému obdobná, jako v případě pachatele, který spáchá trestný čin krádeže podle § 205 tr. zák. a následně ukradenou věc prodá třetí osobě, kterou uvede v omyl, neboť předstírá, že věc byla získána legálně. V tomto případě doktrína shodně vylučuje možnost souběhu trestného činu krádeže (§ 205 tr. zák.) s trestným činem podvodu (§ 209 tr. zák.). Argument, že takovým jednáním není způsobena škoda a znakem trestného činu podvodu podle § 209 tr. zák. je způsobení škody, nelze v případě praní špinavých peněz použít, neboť znakem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zák. není způsobení škody. Další argumenty používané v popsaném případě jsou však použitelné i v otázce postihu tzv. samopraní. Platí tedy, že obohacení z původní trestné činnosti nelze pachateli přičítat (prospěch je přirozenou součástí praní špinavých peněz a v případě trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zák. může představovat okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby) a další (navazující) jednání, byť relativně samostatné, je třeba považovat za součást původního trestného jednání.[22]

Několik poznámek k obhajobě a činnosti obhájce

Vzhledem k dosavadnímu směřování judikatury, která umožňuje, aby pachatel základního trestného činu byl trestně odpovědný i za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti (§ 216 tr. zák.), bude v konkrétních případech úkolem obhájce, aby poukazoval nejen na všechny skutkové okolnosti směřující ve prospěch obviněného (§ 41 odst. 1 tr. řádu), ale také aby uváděl veškeré právní argumenty, které svědčí ve prospěch obviněného. Tento problém, který se primárně týká otázky viny, neodmyslitelně souvisí i s problematikou trestu, neboť každá mnohost trestných činů je doprovázena zvláštním způsobem trestání. Při dvou nebo více trestných činech se totiž ukládá úhrnný nebo souhrnný trest (srov. § 43 tr. zák.). Obhájce by proto měl při obhajobě uvést všechny výše uvedené argumenty, které podle mého názoru vylučují možný souběh základního trestného činu a trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zák.

Orgány činné v trestním řízení [zejména soud v odůvodnění rozsudku, (srov. § 125, odst. 1 tr. ř.)] pak budou nuceny, aby se s uvedenými argumenty, vylučujícími tento souběh, přesvědčivým způsobem vypořádaly. Tato povinnost vyplývá z obecného zákazu libovůle orgánů veřejné moci. Pro účely soudního rozhodování je pak konkretizována v nutnosti řádně odůvodňovat soudní rozhodnutí. Uvedené povinnosti odpovídá právo každého na přesvědčivé odůvodnění rozsudku. Takový přístup bude plně odpovídat obhajobě ve prospěch obviněného, neboť obhájce by měl podle mého názoru uvádět nejen všechny skutečnosti a okolnosti, jež obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, ale stejným způsobem přistupovat i k interpretaci právní úpravy a přesvědčování orgánů činných v trestním řízení.

Autorům učebnice, ve které je bez jakéhokoliv odůvodnění publikován kritizovaný názor,[23] lze jen doporučit, aby alespoň studentům dopřáli možnost seznámit se i s jiným stanoviskem, než se uvádí v učebnici, o otázce, která není v teorii ani praxi jednotně pojímaná.

Z výše uvedeného je jistě zřejmé, že však nejde jen o studenty, ale především o úvahu, která by mohla mít význam pro další zaměření soudní praxe.

 

Autor je advokátem v Praze a docentem trestního práva, působí na Vysoké škole finanční a správní v Praze.



[1] Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část, 4  vydání, Leges, Praha 2014, str. 304.

[2] Srov. Pelc, V.: Odpovědnost právnických osob za trestný čin praní peněz.  In: Jelínek, J. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob v České republice – bilance a perspektivy, Leges, Praha 2013, str. 215.

[3] Krupička, J. In: Šámal, P. a kol.: Trestní právo hmotné, 7. vydání, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 714.

[4] Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 108/2013.

[5] Proti postihu viz Tolar, J., Dolenský, A.: Trestní zákon, předpisy související (poznámkové vydání), Linde Praha, Praha 1992, str. 234, nebo Novotný, F. a kol.: Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář), EUROUNION, s. r. o., Praha 1998, str. 297. Opačné stanovisko viz Nett, A.: Praní špinavých peněz, Masarykova univerzita, Brno 1993, str. 27.

[6] Nett, A.: Praní špinavých peněz, Masarykova univerzita, Brno 1993, str. 27.

[7] Novotný, F. a kol.: Trestní kodexy. Trestní zákon, trestní řád a související předpisy (komentář), EUROUNION, s. r. o., Praha 2002, str. 375.

[8] tomu podrobně Pelc, V.: Subjekt trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In: Kriminalistika č. 2/2013, str. 117-118.

[9] K tomu podrobně Pelc, V.: Subjekt trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In: Kriminalistika č. 2/2013, str. 117-118.

[10] Vantuch, P.: Trestní zákoník s komentářem, 1. vydání, Anag, Praha 2011, str. 780-781. Krupička, J. In: Šámal, P. a kol.: Trestní právo hmotné, 7. vydání, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 714.

[11] Viz Pelc, V:. Subjekt trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. In: Kriminalistika č. 2/2013, str. 117; Pelc, V.: Odpovědnost právnických osob za trestný čin praní peněz. In: Jelínek, J. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob v České republice – bilance a perspektivy, Leges, Praha 2013, str. 208.

[12] Srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2012, str. 2156 a 2159.

[13] Kuchta, J. a kol.: Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Zvláštní část, C. H. Beck, Praha 2009, str. 183. K předešlé právní úpravě obsažené v § 252a zákona č. 140/1961 Sb. viz Novotný, O., Vokoun, R. a kol.: Trestní právo hmotné – II. Zvláštní část, ASPI, Praha 2007, str. 148–149.

[14] Pelc, V.: Odpovědnost právnických osob za trestný čin praní peněz.  In: Jelínek, J. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob v České republice – bilance a perspektivy, Leges, Praha 2013, str. 206-207.

[15] Pelc, V.: Subjekt trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.  In: Kriminalistika č. 2/2013, str. 117-122.

[16] Pelc, V.: Subjekt trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti.  In: Kriminalistika č. 2/2013, str. 117-122.

[17] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 11. 4. 1974, sp. zn. 3 To 2/74, publikované pod č. 53/1974 Sb. rozh. tr.

[18] Viz citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2008,  sp. zn. 11 Tdo 652/2008.

[19] Tehdy se jednalo o § 252a zákona č. 140/1961 Sb.

[20] Jedním z posledních případů v oblasti trestního práva je např. ustanovení § 8 odst. 2 písm. b) topo, jež vymezuje podmínky přičitatelnosti jednání zaměstnanců právnické osoby této právnické osobě. Uvedené ustanovení obsahuje povinnost právnických osob přijmout preventivní opatření a zavést systém k předcházení trestní odpovědnosti, jehož přirozenou součástí jsou např. školení různých skupin zaměstnanců.

[21] Pelc, V.: Odpovědnost právnických osob za trestný čin praní peněz. In: Jelínek, J. a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob v České republice  – bilance a perspektivy, Leges, Praha 2013, str. 209.

[22] Podrobněji k otázce souběhu krádeže a podvodu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 4 To 7/2013.

[23] Krupička, J. In: Šámal, P. a kol.: Trestní právo hmotné, 7. vydání, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 714.