oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

K civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy

publikováno: 09.06.2016

K tomu, aby porušení pravidel sportovní hry vedoucí ke škodě na zdraví mohlo být považováno za porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb., musí mít určitou vyšší intenzitu, tedy musí podstatným způsobem vybočovat z běžného způsobu hry.

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015

K věci:

Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady škody na zdraví, která mu vznikla při soutěžním sportovním utkání v kopané dne 2. 6. 2012, když žalovaný při zákroku porušujícím fotbalová pravidla způsobil žalobci mnohočetné zlomeniny pravé dolní končetiny.

Soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci 78 406 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu co do 49 988 Kč s příslušenstvím. Soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalovaný odpovídá za škodu, neboť se při sportovním utkání ve fotbale dopustil pravidly zakázaného způsobu hry, v důsledku něhož vznikla žalobci škoda na zdraví. Protiprávní úkon žalobce (porušení ust. § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb.) spočíval v tom, že žalovaný během hry při tzv. skluzu zlomil žalobci nohu a za toto jednání dostal od rozhodčího žlutou kartu. Škoda pak vznikla v příčinné souvislosti s tímto jednáním žalovaného, a proto za ni odpovídá podle § 420 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Žaloba byla částečně zamítnuta pouze ohledně částek, které nebyly žalobcem vynaloženy v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného.

K odvolání žalovaného odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu na zaplacení 78 406 Kč s příslušenstvím zamítl. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle nějž se účastníci jako soupeři setkali při soutěžním utkání III. třídy v kopané dne 2. 6. 2012. Na konci zápasu, kolem 90. minuty, žalovaný zastavil míč u postranní čáry, kterou v důsledku setrvačnosti přeběhl. Poté se otočil a vracel se do hřiště s úmyslem hrát míč, ve stejné chvíli se stejným úmyslem běžel k míči žalobce, ten dostihl míč dříve a odkopl jej. Těsně poté žalovaný, který provedl manévr „skluz“, trefil svýma nohama pravou nohu žalobce, na níž žalobce v té chvíli stál, a způsobil mu tříštivou dislokovanou zlomeninu pravé holenní kosti a zlomeninu pravé lýtkové kosti. Rozhodčí na místě udělil žalovanému žlutou kartu za nesportovní chování podle pravidla 12, C., bod I. pravidel fotbalu, které spočívalo v tom, že žalovaný svým jednáním přerušil hru nedovoleným způsobem za cenu faulu. Toto jednání žalovaného z podnětu žalobce prošetřovala policie a věc byla odložena s tím, že nebylo prokázáno úmyslné zavinění žalovaného. Žalobce byl operován, hospitalizován od 2. 6. do 11. 6. 2012, v pracovní neschopnosti byl od 2. 6. 2012 do 16. 9. 2012. Odvolací soud nesouhlasil zejména se závěrem soudu prvního stupně, že každé porušení pravidel sportovního utkání (hry) je nutně i porušením ust. § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. K porušení takové povinnosti podle odvolacího soudu dojde v případě, že porušení pravidel sportovní hry je buď velké intenzity, nebo je jednání hráče excesem (jednáním, které nemá s hrou nic společného). Odvolací soud vycházel z pravidel kopané platných od 1. 7. 2011 a zpracovaných Pravidlovou komisí Fotbalové asociace ČR, podle nichž při použití „skluzu“, tj. způsobu pohybu hráče po hřišti používaného k odebrání míče soupeři, nejsou pravidla hry porušena, jestliže hráč provádějící skluz nejprve zasáhne míč a teprve potom příp. soupeře. Zasáhne-li ale hráč nejprve soupeře a potom míč, považuje se to za zakázaný způsob hry. Odvolací soud dovodil, že v okamžiku, kdy se hráč rozhodne použít skluz, činí tak v přesvědčení, že se mu podaří zasáhnout míč dříve než soupeř. Vzhledem k tomu, že tato technika je pravidly připouštěna, není možné samotné použití skluzu bez dalšího považovat za protiprávní úkon, byť v případě, že je zasažen dříve soupeř, jde o zakázaný způsob hry. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný nepoužil „skluz“ s úmyslem zranit a nejednalo se ani o brutální nebo surovou hru. Došlo sice k porušení pravidel fotbalu, protože se žalovanému nepodařilo zasáhnout nejprve míč, avšak intenzita jeho jednání nedosáhla takového rozsahu, který by bylo možné hodnotit jako porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. O takovou intenzitu jde jen tehdy, je-li porušení pravidel podstatným vybočením z běžného způsobu hry. Žalovaný se tedy podle odvolacího soudu nedopustil protiprávního úkonu, a není tak dán jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci. K závažnému následku na zdraví žalobce totiž došlo nešťastnou náhodou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s tím, že v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, neboť odvolací soud otázku hmotného práva – zda se žalovaný dopustil protiprávního úkonu nedodržením generální preven­ční klauzule podle ust. § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. – posoudil odchylně od ustálené soudní praxe (R 16/1980). Dovolatel napadá závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by žalovaný při „skluzu“ použil nepřiměřenou sílu, brutalitu, nejednal úmyslně a nejednalo se ani o exces. Naopak v jednání žalovaného shledává nepřiměřenou sílu až brutalitu s ohledem na nastalý následek, žalovaný jednal z nedbalosti a nebylo úkolem žalobce prokazovat, že žalovaný jednal úmyslně, o exces se jednalo, neboť žalovaný vybočil z mezí pravidel sportovní hry. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není možné každé porušení pravidel hry považovat za protiprávní úkon ve smyslu odpovědnosti za škodu. Porušení právní povinnosti shledává v porušení sportovních pravidel ze strany žalovaného, kterému bylo pro jeho nesportovní chování uděleno napomenutí v podobě žluté karty. Dovolatel se dále zabývá výkladem pojmů zakázaná hra a nesportovní chování, pravidly pro napomenutí a herními tresty za nedovolené zastavení soupeře a nesportovní chování. K pochybení odvolacího soudu v právním posouzení jednání žalovaného došlo podle dovolatele v důsledku nedostatku praktické zkušenosti týkající se povahy sportu, jakým je fotbal; ta naopak nechyběla soudci okresního soudu, který jako amatérský hráč malé kopané, kde jsou skluzy pro svou nebezpečnost zakázány úplně, shledal v jednání žalovaného porušení právní povinnosti. Polemizuje s hodnocením techniky skluzu při odebrání míče, jak ji učinil odvolací soud, přičemž zdůrazňuje, že při využití této techniky je nezbytné zachování opatrnosti a každý hráč je povinen dbát jak o svou vlastní bezpečnost, tak i o bezpečnost ostatních hráčů. V jednání žalovaného shledává naplnění všech předpokladů občanskoprávní odpovědnosti a označuje rozhodnutí odvolacího soudu za nespravedlivé a nepředvídatelné. Zdůrazňuje, že v důsledku úrazu prodělal několik lékařských zákroků a byl cca tři měsíce v pracovní neschopnosti.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který je správně a logicky zdůvodnil. Judikaturu, z níž vycházel soud prvního stupně, nelze podle žalovaného označit za ustálenou, a to s ohledem na dobu jejího vzniku a s tím související vývoj a změny ve způsobu hry ve fotbale.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda každé porušení pravidel hry je bez dalšího porušením prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb., neboť odpovědnost hráče kopané za škodu na zdraví způsobenou protihráči porušením pravidel kopané nebyla dosud na obdobném skutkovém základě dovolacím soudem posuzována. Dovolání však není důvodné.

Z odůvodnění:

Podle § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle ust. § 420 obč. zák. č. 40/1964 Sb. je protiprávní úkon, tj. jednání, které je v rozporu s objektivním právem (s právním řádem), dále existence škody (majetkové újmy) a příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody. Byly-li tyto předpoklady odpovědnosti poškozeným prokázány, zavinění (ve formě nevědomé nedbalosti) se předpokládá, avšak za podmínek ust. § 420 odst. 3 obč. zák. č. 40/1964 Sb. se škůdce může odpovědnosti zprostit.

Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak osoba skutečně jednala (příp. opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno, stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem.

Kromě odpovědnosti za porušení zákonné nebo smluvní právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. ukládá zákon každému také obecnou povinnost počínat si tak, aby svým jednáním či opomenutím nezpůsobil škodu. Tato preven­ční povinnost podle § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. (tzv. generální prevence), která platí pro každého a která je jedním z případů porušení právní povinnosti ve smyslu ust. § 420 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb., nastupuje tam, kde sice nedošlo jednáním, příp. opomenutím k porušení povinnosti stanovené právním předpisem, kde ovšem byla porušena pravidla jiná (např. sportovní pravidla, technické normy atp.), nebo jde o situace, kdy škůdce svým jednáním, příp. opomenutím přispěl ke vzniku škody tím, že nedodržel náležitou obezřetnost, kterou po něm lze rozumně požadovat. Nejde však o absolutní odpovědnost za každé jednání nebo opomenutí, byť by ve svém důsledku ke vzniku škody přispělo. Ust. § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž vztahuje odpovědnost na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto ve smyslu ust. § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, uveřejněný pod C 1725 v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“).

Otázkou občanskoprávní odpovědnosti za škodu na zdraví způsobenou protihráčem při fotbalovém utkání se zabývalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1962, sp. zn. 5 Cz 38/62 (publikované pod č. 15/1963 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR); v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro vznik občanskoprávní odpovědnosti je třeba takového jednání spoluhráče – škůdce, které lze z objektivního hlediska označit za nedovolený a zakázaný způsob hry, tj. takový, jenž je v rozporu s pravidly hry. K obdobnému závěru dospěl též Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 17. 5. 1978, sp. zn. 10 Co 190/76, (publikovaný pod č. 16/1980 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle něhož nedodržení pravidel sportovní hry, např. kopané, spočívající v po­užití pravidly nedovoleného (zakázaného) způsobu hry, je nutné posoudit jako jednání odporující povinnosti počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví podle § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb., tedy jde o porušení právní povinnosti, jež zakládá odpovědnost za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Uvedená rozhodnutí (posuzovaná z hlediska úplného znění jejich odůvodnění, a nikoli pouze z hlediska právních vět) formulovala obecnou zásadu posuzování typově obdobných případů, nezabývala se však otázkou, zda každé porušení pravidel hry je bez dalšího porušením prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Odvolací soud se tak správně zaměřil na posouzení otázky, zda, popř. kdy uvedený způsob hry tzv. „skluzem“ lze považovat při boji o míč za takové porušení pravidel kopané, jež by zakládalo občanskoprávní odpovědnost z důvodu porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že zákrok „skluzem“ jakožto způsob pohybu hráče po hřišti používaný k odebrání míče soupeři je herními pravidly připouštěn, a samotné použití této techniky není tedy možné bez dalšího považovat za protiprávní úkon. Vzal za prokázané, že rozhodčí tento zákrok potrestal žlutou kartou, tedy jako méně závažné nesportovní chování, když žalovaný při souboji o míč nezasáhl míč, ale pravou nohu žalobce, a že rozhodčí neposoudil pohyb a jednání žalovaného při tomto střetu účastníků jako použití nepřiměřené síly, brutality, úmyslné, násilné nebo se záměrem zranit spoluhráče. Úmysl způsobit zranění neshledala ani Policie ČR při šetření podnětu k trestnímu stíhání žalovaného. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný nepoužil „skluz“ s úmyslem zranit protihráče a nejednalo se ani o brutální nebo surovou hru či exces.

Při hodnocení, zda jednání hráčů kopané, v jehož důsledku došlo k újmě na zdraví, je chováním v rozporu s ust. § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb., je třeba zohlednit samotný charakter uvedeného sportu, jenž je svou povahou velmi dynamický a při němž dochází ke vzájemnému kontaktu hráčů a následkem toho i ke zvýšenému riziku jejich zranění. Každý, kdo se takového sportu účastní, si musí být tohoto rizika vědom a určitou, v daném druhu sportu obvyklou míru rizika tedy vědomě akceptuje. Pokud dojde ke zranění hráče, je namístě posoudit nejen, zda spoluhráčem provedený herní zákrok byl v souladu s předepsanými pravidly hry, ale též za jakých okolností k němu došlo a zda jeho negativní následek byl pro daný okamžik nevyhnutelný v důsledku nastalé herní situace. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že nikoli každé porušení pravidel hry je bez dalšího porušením prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. a že toto porušení pravidel musí mít určitou vyšší intenzitu, tedy musí podstatným způsobem vybočovat z běžného způsobu hry. Tento závěr je promítnutím zásady v obecné rovině formulované citovanou judikaturou tak, že každý je povinen zachovávat (jen) takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní situaci rozumně požadovat. V této souvislosti není bez významu odvolacím soudem zdůrazněná okolnost, že rozhodčí neposoudil jednání žalovaného při střetu účastníků jako použití nepřiměřené síly, brutality, úmyslné, násilné nebo se záměrem zranit spoluhráče. Takový výklad odpovídá i judikatuře soudů Německa a Rakouska, jejichž právní řády jsou našemu nejbližší (srov. Michal Králík: Civilněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy ve světle evropské a světové judikatury 20. a 21. století, Soudní rozhledy č. 8/2006, str. 285). Odvolací soud správně podotkl, že při opačném výkladu (nepřiměřených požadavcích na opatrnost hráčů) by fotbal přestal být atraktivní hrou, neboť hráči by v obavě ze soudních sporů přestali soupeřit, a tím by tento sport zcela ztratil smysl.

Pro posouzení intenzity porušení pravidel nemůže být rozhodujícím hlediskem závažnost následků, které nic nevypovídají o tom, jakou povahu (závažnost, neobvyklost, míra zavinění) mělo porušení pravidel a za jakých okolností k němu došlo. Stejně tak nemůže být závažnost následků bez dalšího dokladem o brutalitě zákroku (k vážnému zranění může dojít i v důsledku hry, která je zcela v souladu s pravidly). Excesem rovněž není každé porušení pravidel, nýbrž takové jednání, které zjevně vybočuje z běžného způsobu hry, či, jak to formuloval odvolací soud, „nemá s hrou nic společného“. Odvolací soud správně hodnotil, zda pro žalovaného existovala při zákroku možnost dosáhnout míče, a zohlednil, že na uvedené rozhodnutí provést či neprovést zákrok měl jen zlomek sekundy. Pokud tedy tuto možnost měl, což nebylo v řízení před soudy nikterak zpochybněno, nelze nesprávné vyhodnocení situace, zejména rychlosti protihráče, považovat s ohledem na charakter kopané jako dynamického kontaktního sportu za porušení pravidel hry natolik intenzivní, aby zakládalo protiprávní porušení prevenční povinnosti žalovaným. Lze jej spíše v souladu se závěrem odvolacího soudu hodnotit jako nešťastnou shodu okolností, resp. náhodu, jejíž následky se v souladu s ustálenou judikaturou přičítají tomu, komu se přihodila (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru pod C 2593, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, Soubor C 10425).

K námitce, že nebylo povinností žalobce prokazovat úmysl na straně žalovaného, lze podotknout, že presumpce zavinění škůdce se vztahuje pouze na jeho nejmírnější formu, tj. nevědomou nedbalost, takže vyšší míru zavinění, tedy úmysl či vědomou nedbalost by musel prokázat žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3685/2011). Uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení nebyl naplněn, a proto Nejvyšší soud dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl.

Komentář:

Je obecně známou skutečností, že v českých poměrech stálo tzv. sportovní právo až donedávna mimo zájem právní vědy a klasická výseč sportovního práva spočívající v právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy stojí do značné míry mimo ucelený zájem právní vědy dodnes. V roce 2001 jsem poukazoval na to, že existuje právo ve sportu, či tzv. sportovní právo, a v jeho rámci i oblast vztahující se k posuzování předpokladů a podmínek odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.[1] V dalším období pak formou časopiseckých příspěvků (zejména z let 2006–2008)[2] nebo sborníkových publikací začal český čtenář získávat povědomí o složitosti problému, který se týkal otázek spojených s posouzení podmínek vzniku odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.[3] V období posledních několika let jsem pak problematiku právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy prezentoval především v zahraničí.[4] V loňském roce v tuzemském právním prostředí jsem pak na tyto publikační aktivity navázal prezentací pohledu na civilní odpovědnost sportovců z hlediska aktuálních vývojových východisek a nového českého občanského zákoníku.[5] Česká společnost sportovního práva ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze uskutečnila 1. 3. 2016 diskusní fórum s výchozí přednáškou nazvanou „K odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy“. O zvýšeném zájmu o odpovědnostní otázky ve sportu pak svědčí i skutečnost, že problematika právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy je letos i předmětem jednoho z vystoupení na XXIV. konferenci Karlovarských právnických dnů (16. až 18. 6. 2016).[6] Publikační aktivity na poli odpovědnosti sportovců se v letošním roce završují vydáním monografie věnované civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy,[7] resp. vydáním rozsáhlého exkluzivního zpracování civilní i trestní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.[8]

K těmto teoretickým přístupům dostává česká praxe aktuální příspěvek v podobě výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Rozhodnutí bylo na podzim 2015 na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky schváleno k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, kde bylo uveřejněno pod R 106/2015. Proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, která je vedena pod sp. zn. III. ÚS 2357/2015 a do doby sepsání této poznámky o ní nebylo podle dostupných informací rozhodnuto (nalus.usoud.cz).

Pro uvedené rozhodnutí je především charakteristický sestup od dominance sportovních pravidel při posuzování civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy s příklonem k zahraničním trendům; je pro české prostředí do značné míry typické, že se jednalo o případ týkající se opětovně tzv. výkonnostní (nikoliv profesionální) kopané. Uvedené rozhodnutí a vývoj celého sporu velmi výstižně ilustrují celé spektrum názorů, které se v tuzemském právním prostředí (a nejenom v něm) aktuálně objevují.

Význam tohoto rozhodnutí je jasný, určující a zásadní. Oproti starší judikatuře se zde Nejvyšší soud výrazně podrobněji zabýval otázkami podmínek, za kterých vzniká civilní odpovědnost na sportovní úrovni, a poprvé formuloval v judikatuře dovolacího soudu jasný závěr, že ani porušení sportovního pravidla nemusí znamenat porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Tím se jasně přihlásil k trendům, které v zemích nám blízkých prosazují zejména německé a rakouské soudy, resp. německá a rakouská doktrína, jejichž podstatou je přístup k odpovědnosti vycházející z toho, že sportovec nenese odpovědnost za jednání, které sice je v rozporu se sportovními pravidly, ale k jejich porušení došlo při běžném, adekvátním výkonu sportovní činnosti jednáním, které je pro daný sport obvyklé, běžné a jeho výkon charakterizující.

Nejvyšší soud v rozhodnutí nechtěl nahradit chybějící teoretickou doktrínu výkladem okolností vylučujících protiprávnost, i když hovořil o rizikovosti sportovní činnosti, ale zaměřil se na vymezení předpokladů, kdy lze hovořit o porušení tzv. prevenční povinnosti. Zranění způsobená tzv. skluzem ve fotbale mohou být považována za hraniční zejména z hlediska možných následků a rizika takového zákroku, jakož i z pohledu možného provedení tzv. skluzů, leč závěr o absenci odpovědnosti sportovce však odvolací soud a Nejvyšší soud přijaly na základě podrobného posouzení a zhodnocení průběhu té fáze utkání, ve které k zákroku a zranění došlo. Vyhodnotily, že toto konkrétní jednání bylo možné považovat za jednání, které bylo pro danou sportovní situaci přijatelné a zapadající do kontextu průběhu hry a souboje o míč a z tohoto základního rámce nevybočilo bez ohledu na způsobený následek.

Přestože z rozhodnutí vyplývají určité zobecňující závěry, je třeba vidět, že je Nejvyšší soud vyslovil při přísném zhodnocení dané skutkové situace a v odlišných skutkových poměrech mohou být i právní závěry uplatněny odlišně. Byť již po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.), ale stále ještě v poměrech zákona č. 40/1964 Sb., Nejvyšší soud zřetelně předznamenal směr, kterým se zřejmě bude ubírat i v poměrech nového občanského zákoníku. Tento trend, který výrazně „posunul“ dosavadní tuzemskou judikaturu, je však v souladu s vývojem zemí nám geograficky i právně blízkých, což ostatně výslovně podtrhl v rozhodnutí i sám Nejvyšší soud, neboť respektuje soutěživost sportu jako takového a přitom vymezuje podmínky, za kterých již může nastoupit odpovědnost sportovců za sportovní úrazy. Hraniční bod v zásadě leží mezi jednáním, které je v tzv. sportovním kontextu způsobilé dosáhnout sportovního cíle (byť při něm dojde ke zranění), a jednáním, které je z obvyklého a běžného průběhu výrazně vybočující a excesivní. I v tomto rámci je však široký prostor pro uvážení soudce a respekt pro individuální posouzení jednoho každého případu. To je však zcela běžné i v judikatuře zahraničních zemí.[9]

Poukaz na to, že pouhé porušení sportovního pravidla nezakládá odpovědnost sportovce, dává soudům v budoucím období a v poměrech nového občanského zákoníku široký prostor pro formování základů, na kterých bude budoucí judikatura stát.

Zaslal, upravil a poznámkou opatřil Mgr. MICHAL KRÁLÍK, Ph.D., soudce Nejvyššího soudu.



[1]  Michal Králík: Právo ve sportu, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2001.

[2]  Přehled časopiseckých příspěvků autora z tohoto období je uveden např. in: T. Doležal: Právní odpovědnost ve sportu, teoretické úvahy, in: Kolektiv autorů: Otázky sportovního práva, Ústav státu a práva, Praha 2008, str. 60, poznámka pod čarou č. 11.

[3]  K tomu srov. např.: Michal Králík: Právní odpovědnost za sportovní úrazy, in: Kolektiv autorů: Otázky sportovního práva, Ústav státu a práva, Praha 2008, str. 27-59, nebo Michal Králík: Právní odpovědnost ve sportu, in: J. Kuklík; P. Hamerník; M. Sup; M. Králík; M. Haindlová; D. Kohout; V. Kučera; K. Carpenter; K. Radostová; P. Chizzola: Sportovní právo, Auditorium, Praha, 2012, str. 61-86.

[4]  K partii o civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy srov. Michal Králík: Civil liability of sports participants for sports-related injuries in the Central Europe and in the Czech Republik, Giustizia Sportiva.it, Rivista Giuridica (Itálie), č. 3/2012, str. 80-122; Michal Králík: Civil liability of sports participants for sports-related injuries in the Central Europe and in the Czech Republic, REVISTA BRASILEIRA DE Direito Desportivo, Instituto Brasileiro de Direito Desportivo (IBDD) – (Brazílie), Ano 13, vol. 26, jul.–dez./2014, str. 277-315; Michal Králík: Civil Liability Of Sports Participants For Sports-Related Injuries In The Central Europe And In The Czech Republic, Valley International Journals, The International Journal of Social Science and Humanities Invention (Indie), Volume 2, issue 01, 2015, str. 1021-1047, http://valleyinternational.net/index.php/our-jou/theijsshi/archive/120-theijsshi-volume-2-issue-1-january-2015/330-civil-liability-of-sports-participants-for-sports-related-injuries-in-the-central-europe-and-in-the-czech-republic; Michal Králík: Civil liability of sports participants for sports-related injuries in the Czech Republic, Bond University, Sports Law eJournal, http://epublications.bond.edu.au/slej/23 (Austrálie), 8. 1. 2015, str. 1-7; Michal Králík: Civil liability of sports participants it the Czech Republic, International Sports Law Review Pandektis (ISLR/Pandektis) – (Řecko), Vol. 10, No. 3-4, 2014, str. 509-518; Michal Králík: Civil liability of sports participants for sports-related injuries in the Czech Republic, The International Sports Law Journal (Holandsko), Sprinter, Asser press, Volume 13, Numbers 1-2, April 2013, str. 176-187; Michal Králík: Civil Liability of Sports Participants for Sports-related Injuries in Europe and in the Czech Republic, Sweet & Maxwell’s International Sports Law Review (Anglie), 2013, Vol. 13, Issue 3, str. 63-75; Michal Králík: Die zivilrechtliche Haftung der Sportler für Sportverleztungen in der Tschechischen Republik, Zeitschrift für Sport und Recht (Německo), č. 4/2013, str. 146-149; Michal Králík: Injury: Civil liability for sports-related injuries in the Czech Republik, World sports law report – the newsletter for the sport business (Anglie), Volume 11, Issue 2, February 2013; Michal Králík: Zivilrechtliche und strafrechtliche Haftung von Sportlern für Sportverletzungen in der Tschechischen Republik, Causa Sport (Švýcarsko), č. 1/2013, str. 12-16.

[5]  K tomu srov. Michal Králík: Civilněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (aktuální vývojová východiska a nový český občanský zákoník), Bulletin advokacie, č. 7-8/2015, str. 37-45.

[6]  Jedná se o příspěvek pracovně nazvaný „Odpovědnost ve sportu“, který bude zaměřen právě na otázky spojené s civilní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.

[7]  K tomu srov. Michal Králík: Civilní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy, Leges, Praha 2016, 512 (tištěná verze) a 494 stran (doplňující elektronická verze, http://www.knihyleges.cz/civilni-odpovednost-sportovcu-za-sportovni-urazy.

[8]  K tomu srov. Michal Králík: Civilní a trestní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy, Leges, Praha 2016, rukopis cca 1 800 stran, http://www.knihyleges.cz/civilni-a-trestni-odpovednost-sportovcu-za-sportovni-urazy.

[9]  Podrobněji k teoretickým východiskům zahraničního přístupu a kompletnímu pohledu na českou (dříve československou) judikaturu srov. práce uvedené v poznámce pod čarou č. 7 a 8.