oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Jistoty dle § 202 insolvenčního zákona

autor: JUDr. Jaromír Císař, Mgr. Ing. Hana Pásková
publikováno: 25.05.2013

Zákon č. 69/2011 Sb. přinesl (či navrátil) k 1. dubnu 2011 do insolvenčního práva úpravu popěrného práva věřitelů insolvenčního dlužníka. Jeho faktická realizace spojená s uplatněním tohoto jejich oprávnění u soudu ovšem přinesla věřitelům také řadu sporných otázek; jednou z takových „komplikací“ – judikatorně dosud ne(vy)řešených – které jim zákonodárce připravil, je institut jistoty zakotvený v § 202 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona (IZ).

Jistota zde upravená je dvojí. Odstavec třetí rozebíraného paragrafu upravuje jistotu na náklady řízení incidenčního sporu vyvolaného popěrným úkonem; § 202 odst. 4 IZ potom řeší jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky jejím nedůvodným popřením. První z uvedených jistot je obligatorní; popírající věřitel ji tedy musí složit vždy. O povinnosti složit druhou z uvedených jistot rozhoduje insolvenční soud, a to na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne.Následek nesložení obou jistot, tedy jak jistoty „obligatorní“, tak jistoty „fakultativní“, je tentýž. Tímto následkem, stanoveným v § 202 odst. 5 IZ, je odmítnutí popěrného úkonu, potažmo žaloby (srov. § 200 odst. 5 IZ), kterou přihlášený věřitel uplatnil popření pohledávky (nedoloží-li přihlášený věřitel insolvenčnímu soudu, že povinnost složit jistotu podle zákona nemá).

V následujícím textu se zaměříme na důsledky zmeškání lhůty stanovené pro složení (té které) jistoty. Co se týče charakteru předmětných lhůt, pak pokud jde o lhůtu dle § 202 odst. 3 IZ, jedná se o lhůtu zákonnou,[1] lhůta stanovená ke složení jistoty dle § 202 odst. 4 IZ je lhůtou soudcovskou.[2]

Obecně v civilním procesu platí, že pokud jde o nedodržení soudcovské lhůty, lze tuto lhůtu prodloužit (§ 55 občanského soudního řádu); nedodržení zákonné lhůty je potom možno prominout (§ 58 občanského soudního řádu). Pohybujeme-li se však v oblasti práva insolvenčního, je aplikace ustanovení § 58 občanského soudního řádu (na základě § 7 IZ) vyloučena ustanovením § 83 IZ, které prominutí zmeškání lhůty v insolvenčním řízení výslovně zapovídá.

Jde-li o lhůtu stanovenou v § 202 odst. 4 IZ, je možno i v tomto případě do jisté míry [při respektování zásady formulované v § 5 písm. a) IZ] vyjít z obecného postulátu občanského soudního řízení (aplikace § 7 odst. 1 IZ), a sice, že soudcovské lhůty jsou plně v dispozici soudu a předseda senátu, pokud to uzná za vhodné, je může prodloužit, popř. není ani vyloučeno, aby byl úkon proveden později, aniž by soud z takového zpoždění vyvodil jakékoliv následky.[3]

V případě § 202 odst. 3 IZ se však, jak již bylo zmíněno výše, jedná o lhůtu výslovně zákonem stanovenou, jejíž zmeškání nelze pominout ani prominout. V souladu s výše uvedeným a za pomoci gramatického výkladu ustanovení § 202 odst. 5 IZ by bylo možné přijmout závěr o tom, že jistota dle § 202 odst. 3 IZ může být složena výlučně v zákonem určené lhůtě, když dané ustanovení mj. uvádí, že „nebude-li jistota podle odstavců 3 a 4 složena, soud žalobu odmítne“ (tj. i včetně tam stanoveného požadavku na dodržení lhůty).[4] Z důvodové zprávy k novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 69/2011 Sb. potom plyne, že přijaté změny v zavedení povinnosti skládat jistoty v důsledku popěrného úkonu věřitele sledují tentýž účel, přičemž pochybnosti o způsobech, jimiž může být tato změna prosazena v praxi, se odstraňují výslovným přihlášením k postupům týkajícím se jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy způsobené předběžným opatřením upraveným v ustanoveních § 75b a násl. o. s. ř.

Dle našeho názoru však opožděné složení jistoty, která má sloužit k zajištění nákladů incidenčního řízení, nemusí nutně vést k odmítnutí žaloby ve smyslu ust. § 202 odst. 5 IZ, neboť podstatné je, že jistota byla vůbec složena. Máme totiž za to, že přiměřené použití § 75b občanského soudního řádu se váže jen k § 202 odst. 4 IZ (jehož poslední věta zní: „Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření.“), a nikoliv i k odstavci třetímu uvedeného paragrafu (ve kterém ustanovení o použití občanského soudního řádu obsaženo není). Domníváme se, že účel jistoty dle § 202 odst. 3 IZ není totožný s účelem jistoty u institutu předběžného opatření dle § 75b občanského soudního řádu (který je konstruován tak, že v zájmu rychlosti rozhodování o předběžném opatření není dán prostor pro pozdější skládání jistoty nad rámec stanovené lhůty), když u popěrného úkonu (žaloby) jde především o to, aby byla jistota na náklady řízení incidenčního sporu vůbec složena. Pokud je jistota složena, byť opožděně, avšak do doby, než soud z důvodu jejího nezaplacení rozhodl o odmítnutí žaloby, je tím funkce jistoty dle § 202 odst. 3 IZ naplněna (je dosaženo účelu, pro který je tato povinnost stanovena – osvědčení existence finančních prostředků ke krytí nákladů incidenčního řízení), čímž zároveň odpadl důvod, pro který by nemohlo dojít k věcnému přezkumu žaloby. Zaplacením jistoty, byť opožděným, dojde k vytvoření potřebné (zákonem požadované) „finanční základny“ pro krytí nákladů řízení daného incidenčního sporu a odmítnutí žaloby pro opožděné zaplacení jistoty tak proto nelze pokládat za důvodné. Tomuto výkladu pak napovídá i znění § 202 odst. 5 IZ, který výslovně nestanoví povinnost soudu přistoupit k odmítnutí žaloby, pakliže jistota nebude složena ve stanovené lhůtě – dané ustanovení spojuje tento následek v podobě odmítavého rozhodnutí pouze se samotným nesložením jistoty (resp. nedoložením absence zákonné povinnosti jistotu skládat). Vzhledem k tomu, že neodmítnutí incidenční žaloby z důvodu shora popsaného nenavozuje ve vztahu k ostatním účastníkům insolvenčního řízení žádné procesně relevantní následky, jejichž nastoupením by došlo k porušení zásad formulovaných v § 5 IZ a byl by znemožněn další řádný postup v insolvenčním řízení, je proto nutno považovat spíše za žádoucí a v souladu se zájmy všech věřitelů, resp. všech účastníků insolvenčního řízení, aby se soud – jsou-li k tomu dány zákonné předpoklady – zabýval žalobou především z věcného hlediska[5] a byly tak najisto postaveny hmotněprávní poměry věřitele.[6]

Je tak možno uzavřít, že dodržení lhůty dle § 202 odst. 3 IZ je nutno vykládat v souvislosti s účelem, k němuž má tato lhůta sloužit. (Tím je stanovení určitého časového prostoru pro zajištění dostatku finančních prostředků k náhradě nákladů incidenčního sporu; nemá jít o překážku pro vedení samotného incidenčního sporu, který již probíhá na základě včasného a bezvadného podání – popěrného úkonu věřitele.) Přestože se jedná o lhůtu zákonnou, nejde k ničí tíži, bude-li účelu, ke kterému tato lhůta (jistota) slouží, dosaženo i po jejím uplynutí (jejím pozdním složením). Právě učiněný výklad podle našeho názoru nejlépe odpovídá zásadám a cílům insolvenčního zákona, potažmo insolvenčního řízení. Je třeba si uvědomit, že insolvenční proces je zde především pro věřitele a „prověřitelský“ (výkon jejich práv podporující)[7] by měl být i výklad nejasných či sporných ustanovení insolvenčního zákona.[8]

 

Prvý autor je advokát a insolvenční správce v Praze, druhá autorka je asistentkou soudce insolvenčního soudu v Praze.

 

 


 

[1] Zákon stanoví, že přihlášený věřitel, který popřel pohledávku, je povinen složit do 15 dnů po skončení přezkumného jednání o popřené pohledávce u insolvenčního soudu jistotu na náklady řízení incidenčního sporu ve výši 10 000 Kč; nebylo-li v době konání přezkumného jednání o popřené pohledávce ještě rozhodnuto o způsobu řešení úpadku, neskončí tato lhůta dříve než uplynutím 10 dnů od rozhodnutí o způsobu řešení úpadku.

[2] Insolvenční soud může uložit přihlášenému věřiteli, který popřel pohledávku, aby v incidenčním sporu složil i jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla věřiteli popřené pohledávky nedůvodným popřením pohledávky; učiní tak jen na návrh věřitele popřené pohledávky, který doloží, že mu vznik takové škody nebo jiné újmy zjevně hrozí. Jestliže však podle dosavadních výsledků insolvenčního řízení lze očekávat, že popření pohledávky bude důvodné, insolvenční soud návrh věřitele popřené pohledávky na složení této jistoty zamítne. Přiměřeně se dále použijí ustanovení občanského soudního řádu o jistotě u předběžného opatření.

[3] Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007.

[4] Tomu by též odpovídal závěr Vrchního soudu v Praze, který ve svém usnesení ze dne 12. října 2012, sp. zn. KSPA 56 INS 24007/2011, 1 VSPH 1233/2012-P1-13 v souvislosti s opravou přihlášky pohledávky konstatoval: „Skutečnost, že o odmítnutí přihlášky pohledávky odvolatele rozhodl soud I. stupně až poté, co byla přihláška odvolatelem opravena, není v daném případě rozhodující, neboť k této opravě přihlášky pohledávky věřitelem došlo až po uplynutí lhůty stanovené insolvenčním správcem (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 7. 2008 sp. zn. KSUL 45 INS 150/2008, 1 VSPH 103/2008-P36 - publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. R 37/2009).“ Z právě citovaného názoru Vrchního soudu v Praze je zřejmé, že nepřipustil možnost „prodloužení“, resp. pominutí lhůty k provedení opravy přihlášky, jež je svým charakterem nikoli lhůtou striktně zákonnou, ale lhůtou smíšenou (jinými slovy specifickou v tom smyslu, že dovoluje insolvenčnímu správci lhůtu určit na základě své vlastní úvahy, ale s limity stanovenými zákonem, jež ohraničují minimální délku této lhůty). Lze mít za to, že pokud v mezích úvah Vrchního soudu v Praze není připuštěno (vyjma případu, kdy je žádost o prodloužení lhůty podaná ještě před jejím uplynutím), ani aby byla uvažována možnost „prodloužení“ (rozšíření) lhůty v případě, kdy její délku, byť se zákonnými mantinely, určuje soud nebo insolvenční správce, tím spíše je zapovězena možnost „pomíjet“ (nedodržet) lhůtu v situaci, kdy je tato přesně vymezena zákonem; to i v případě, že soud v dané věci bezprostředně po uplynutí lhůty nerozhodl a věřitel svoji povinnost mezitím dodatečně splnil. S těmito závěry je však dle našeho názoru možno souhlasit pouze potud, má-li marné uplynutí lhůty v rámci insolvenčního procesu působit další zákonem předpokládané účinky či vyvolat jiné závažné procesní dopady (a to nejen vůči tomu kterému konkrétnímu věřiteli, ale vůči všem účastníkům insolvenčního řízení).

[5] A to při vědomí zásady projednání a rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů a její korelace s nezávislostí soudů, potažmo jednotlivých soudců (srov. § 1 a § 5 odst. 2 zákona o soudech a soudcích).

[6] Zásada rychlosti insolvenčního řízení nemůže jít na újmu požadavku věcného rozhodnutí (a jeho správnosti), spravedlivého výsledku insolvenčního řízení a nesmí odporovat dalším zásadám stanoveným v § 5 IZ (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. PL. ÚS 14/10, vyhlášené jako n. č. 241/2010 Sb. – body 38, 39 a 40).

[7] Nelze přisvědčit argumentu Městského soudu v Praze uvedenému ve vyjádření k ústavní stížnosti, že zásah do čl. 36 odst. 1 Listiny je opodstatněn úsilím o zábranu zneužití popěrného práva vedoucího např. k průtahům v řízení. A to již proto, že předjímá úmysl věřitele zneužívat právo přesto, že příčiny (popření pohledávky jiného věřitele) mohou být objektivní (zejména nesprávná výše přihlášené pohledávky jiného věřitele). Přístup k soudu nemůže být podřízen spekulativní úvaze typu presumpce viny [takto ostatně argumentoval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. II. ÚS 217/98 ze dne 22. 6. 1999 (N 95/14 SbNU 283)]. Je třeba nalézat jiné cesty, jak zabránit zneužití toho kterého práva v insolvenčním řízení (což ostatně insolvenční zákon v jiných aspektech splňuje – srov. např. prevenci vůči zneužití práva přihlášení pohledávky podle § 178 insolvenčního zákona). Ostatně zneužít lze jakékoliv právo, což dovedeno ad absurdum by kritizovanou logikou znamenalo, že žádné právo by nemohlo být žádnému subjektu přiznáno, neboť jej lze zneužít (nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. PL. ÚS 14/10).

[8] Srov. též Sigmund, A:. Pohledávky věřitelů, Bulletin advokacie, 2012, č. 9, str. 22.