oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Jiří Herczeg: Média a trestní řízení

autor: prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
publikováno: 06.08.2013

Leges, Praha 2013, 282 stran, 480 Kč.

Svoboda projevu (a svoboda po projevu) jsou vděčným tématem odborných literárních zpracování, stejně jako laických úsudků a mediálních soudů. V nakladatelství Leges vyšla v nedávných dnech monografie s atraktivním obsahem. Jejím autorem je advokát a vysokoškolský učitel doc. dr. Jiří Herzceg, Ph.D. Autor se v ní zabývá problematikou zprostředkování informací o trestním řízení prostřednictvím médií. Pojednává o tak významných otázkách, jakými jsou vztah mezi ústavním principem presumpce neviny a ústavním právem na svobodu informací, o principu veřejnosti trestního řízení, o přístupu médií na jednání soudu, o možnostech zachytit průběh soudního jednání obrazovými či zvukovými přenosy nebo záznamy, o mezích svobody projevu při zpravodajství o trestním řízení, o podstatě a projevech redakčního tajemství, o ochraně zdroje – pramene informací, o medializaci již skončeného trestního řízení, tj. dokumentárních pořadech či televizních rekonstrukcích konkrétních kauz, což jsou jen některé z otázek, které se v práci rozebírají.

Monografie vychází z bohatého seznamu odborné literatury, využívá nálezů obecných soudů i Ústavního soudu a pochopitelně také judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Nejde ovšem o nudný teoretický výklad. Dílo je napsáno čtivě, aktuálně a prakticky. Přispívá k tomu také skutečnost, že autor vychází ze svých bohatých osobních zkušeností praktikujícího advokáta.

I když se monografie věnuje přednostně vztahu médií a trestního řízení, její závěry lze pochopitelně použít i pro referování o průběhu civilních procesů.

Autor práci rozdělil systematicky do osmi kapitol, ve kterých postupně pojednává o zásadě veřejnosti trestního řízení, přístupu médií a informování o trestním řízení, o mezích svobody projevu při zpravodajství o trestním řízení, o mediálním odsouzení a zásadě presumpce neviny, o redakčním tajemství a ochraně zdroje informací a konečně o zahraničních právních úpravách, a to německé, rakouské, britské a právní úpravě v USA.

Je obecně známou skutečností, že v případě zveřejnění informací z trestního řízení může dojít ke kolizi mezi právem veřejnosti na informace a právy dotčené osoby. V takovém případě se střetávají dvě ústavně zaručená práva – právo na ochranu soukromí a právo na svobodu projevu. Autor se kolizí těchto práv zabývá podrobně v páté kapitole monografie. Uvádí, že svoboda projevu není bezbřehá, má své hranice tam, kde naráží na práva jiných, zejména práva na ochranu osobnosti. Konstatuje, že každý, kdo vykonává právo na svobodu projevu, je tak vázán určitými „povinnostmi“, má určitou „odpovědnost“, jejíž rozsah závisí na tom kterém konkrétním případu. S odkazem na evropskou judikaturu pak konstatuje, že podle článku 10 odst. 2 Úmluvy může výkon svobody projevu podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci. Omezení svobody projevu, byť je článkem 10 odst. 2 Úmluvy připuštěné, je třeba vykládat restriktivně a nezbytnost každého omezení musí být přesvědčivě dokázána (str. 59).

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva dále vyplývá, uvádí autor, že role novináře zahrnuje nejen práva, ale i povinnosti (pravdivé a objektivní zpravodajství). Média nesmí překračovat určité meze, zejména mají respektovat pověst jiného a potřebu ochrany důvěrných informací. Jejich povinností je nicméně sledovat – způsobem slučujícím se s jejich povinnostmi – informace a myšlenky ve všech věcech veřejného zájmu. Při sdělování informací v otázkách veřejného zájmu mají novináři jednat na základě přesně zjištěného skutkového stavu, v dobré víře, s cílem přispívat k debatě o záležitostech veřejného zájmu a poskytnout tak veřejnosti seriózní a přesnou informaci v souladu s etickými pravidly novinářské profese.

Autor se pak podrobně zabývá možnostmi omezení práva na svobodu projevu, kolizí práva na svobodu projevu s právem na ochranu osobnosti, a to včetně aktuální evropské judikatury vyslovující se k této otázce. V této spojitosti pak rozebírá i některé mediálně známé kauzy, ke kterým náleží například kauza Heleny Fibingerové, tj. referování médií o dopravní nehodě, kvůli které bylo vedeno trestní stíhání proti jejímu manželovi Jaroslavu Šmídovi.

Pro okruh čtenářů tohoto periodika budou jistě zajímavé a důležité ty části monografie, které pojednávají o přípustné míře kritiky soudcovského stavu (str. 99 a násl.) a podkapitola o svobodě projevu advokátů a právu na kritiku fungování justice (str. 124 a násl.).

Pokud jde o kritiku soudcovského stavu, autor zastává názor opřený o argument vyjádřený v nálezu Ústavního soudu (sp. zn. II.  ÚS 105/01), totiž, že soudce, jako reprezentant veřejné moci, může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích. Současně je ovšem u něho třeba předpokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů. Například různé stížnosti či názory na jím řešené případy sice mohou vzbudit u dotčeného soudce určitou nelibost, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům řízení, případně k jejich zástupcům.

Veřejná kritika soudní moci, uvádí autor, je totiž důležitou protiváhou soudcovské nezávislosti, a proto je třeba vycházet z presumpce přípustnosti projevu, jehož intenzita a obsah nevybočují z hranic účelu. Tento závěr pak autor demonstruje na nálezech Ústavního soudu i rozsudcích evropské judikatury v konkrétních kauzách.

Partie 5. 10. recenzované monografie se věnuje na několika stranách otázce, zda advokát v zájmu mandanta může svobodu projevu nejen využívat, ale i zneužívat. Rozebírá v této spojitosti konkrétní kauzu, která se sběhla v roce 1998 v České republice, v níž advokátka dosáhla uveřejnění hanlivých výrazů, dotýkajících se cti a vážnosti soudkyně rozhodující konkrétní kauzu, a dále rozebírá několik podobných případů v zahraničí. Autor zdůrazňuje zásadu Evropského soudu pro lidská práva při posuzování mezí svobody projevu, totiž že je třeba odlišovat kritiku procesních poměrů od urážek vedených ad personam, na které advokát právo nemá. Zjednodušeně řečeno, svobody projevu požívají i advokáti, kteří mají právo veřejně kritizovat fungování justice, ale jejich kritika nesmí překročit určitou mez.

Již naše vysokoškolská učebnice trestního práva procesního upozorňuje čtenáře a uživatele na konfliktní vztah mezi ústavním principem presumpce neviny a jiným ústavním principem, a to právem na informace, který může nastat při nevhodné medializaci trestních kauz ve sdělovacích prostředcích.[1] Je proto zcela pochopitelné, že této otázce věnoval Herczeg pozornost tím, že rozebírá tuto otázku v samostatné kapitole („Mediální odsouzení a presumpce neviny“). Po obecném vysvětlení pojmu a významu zásady presumpce neviny a přehledu evropské judikatury rozebírá autor tak aktuální otázky, jakými jsou například předčasné zveřejnění textu obvinění nebo textu obžaloby, různé formy mediálních kampaní vedené v konkrétních kauzách a možnosti kompenzace porušení zásady presumpce neviny obviněného v trestním řízení.

Ve spojitosti s porušením zásady presumpce neviny autor dovozuje, že v případě úniků z vyšetřovacích spisů, zejména odposlechů, protokolů o výpovědích obviněného a svědků, se stát zásadně nemůže vyvinit, a to bez ohledu na to, zda se podařilo zjistit konkrétní osobu, která za únik odpovídá (str. 176). Porušení zásady presumpce neviny pak může být podle názoru autora kompenzováno v trestním řízení například zmírněním trestu v rámci použité trestní sazby, mimořádným snížením trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené sazby, případně i upuštěním od potrestání nebo fakultativním zastavením trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. S tímto závěrem souhlasím a považuji jej za správný. Věc však měla být posouzena komplexně.

V praxi nikoliv ojedinělé zveřejňování odposlechů telefonních hovorů opatřených v trestním řízení nebo jejich přehrávání ve sdělovacích prostředcích (bez ohledu na to, zda obsah odposlechů je z trestněprávního hlediska relevantní či nikoliv) naplňuje podle mého názoru znaky trestného činu porušování tajemství dopravovaných zpráv podle § 182 odst. 2 písm. a) tr. zák. Policista, státní zástupce nebo soudce, který by sdělovacím prostředkům obsahy odposlechů nebo odposlechy poskytl, by naplnil také znaky trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zák., pokud by tak učinil úmyslně. Pokud by se tak stalo z nedbalosti, přicházela by v úvahu jeho odpovědnost za trestný čin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti.[2] Tato skutečnost měla být v knize uvedena výslovně. Na věci nic nemění, že aplikační praxe se tomuto právnímu posouzení vyhýbá.

Předposlední, sedmá kapitola práce je věnována otázkám ochrany zdroje informací. Autor vysvětluje pojem tzv. redakčního tajemství a seznamuje čtenáře s právní úpravou tohoto institutu v historických souvislostech i se současnou právní úpravou. Pro pracovníky sdělovacích prostředků i jiné zájemce o tuto práci, kteří hodlají působit v zahraničí, je zařazeno i pojednání o úpravě této otázky v Evropě, zejména v Německu, a také v USA.

Poslední kapitola obsahuje pohled na zpracovávanou problematiku do zahraničí. Autor popisuje právní úpravu v Rakousku, Německu, Velké Británii a USA.

Jak vyplývá z výše uvedeného, monografie docenta Jiřího Herczega je napsána se znalostí věci a na základě dobrých zkušeností. Lze ji doporučit nejen zájemcům o trestní právo, v prvé řadě advokátům, policistům, státním zástupcům a soudcům, ale i pracovníkům sdělovacích prostředků. Pro televizní hlasatelky dramaticky sdělující z televizní obrazovky posluchačům, že „podezřelý pachatel byl usvědčen služebním psem“ je to četba zbytečná, ale pro jejich nadřízené by se měla stát četbou povinnou.

 

prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., vedoucí katedry trestního práva PF UK Praha

Můžete objednat ZDE.

 


 

[1] Jelínek, J. a kol.: Trestní právo procesní, 3. vydání, Leges, Praha 2013, str. 141.

[2] Jelínek, J. a kol.: Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou, 3. vydání, Leges, Praha 2012, str. 250.