oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ještě o kárném řízení advokátů, soudců a státních zástupců

autor: Mgr. Tomáš Friedel
publikováno: 16.11.2015

Polonahá soudkyně účastnící se soutěže Miss monokiny,[1] státní zástupce, který ukradl v samoobsluze čokoládové figurky,[2] advokát namítající před soudem znalcův (údajný) židovský původ.[3] Co mají řečené případy společného?[4] Všechny byly (odbornou) veřejností přijaty s povytaženým obočím – nesluší se přeci, aby členové právnických profesí vypadali jako exhibicionisté, lapkové a neonacisté. Ve všech uvedených případech bylo navíc povytažené obočí doprovázeno i reakcí formálnější – s každým z aktérů bylo vedeno kárné řízení, přičemž ve dvou případech došlo k odsouzení a v jednom k zastavení řízení.[5]

Je jistě chvályhodné a žádoucí, že se kárným řízením se soudci, státními zástupci a advokáty věnuje i pozornost nenovinářská, odborná. Jejich výsledky totiž mohou být (nejen pro členy té které profese) zdrojem mnohého poučení a případně stejně tak podnětem ke kritice nebo chvále fungování kárných systémů.[6] Avšak veškeré příspěvky by při zpracovávání tématu měly brát na zřetel, že kárné řízení je látkou citlivou. Látkou, která si vyžaduje zvlášť obezřetného zacházení (stejně jako jakékoli podobné snahy o analýzu soudního a srovnatelného rozhodování). Řečené pak platí zejména pro příspěvky, které se nevěnují kárným řízením v jednotlivých právnických profesích odděleně, ale snaží se je dávat do vzájemné souvztažnosti, neboť nesnáze, spočívající v nesnadnosti analýzy v rámci jednoho povolání, se zde násobí.

Chce se věřit, že text autora Petra Motyčky s názvem Kárná řízení advokátů, soudců a státních zástupců aneb měří se všem stejným metrem?, jenž vyšel v úvodním dvojčísle Bulletinu advokacie tohoto roku, měl ambici být takovým příspěvkem (dále též „článek“). Ambice však zůstala ne zcela naplněna. Text následující si proto klade za cíl přispět do diskuse zahájené autorem, a to poukazem na některé nesnáze plynoucí z porovnávání kárných praxí jednotlivých právnických povolání.

Pro začátek se jeví být účelným stručně připomenout obsah nadepsaného článku. V něm autor vyslovuje u příležitosti publikace Sbírky kárných rozhodnutí za období 2012-2013 otázku, „…zda přísnost kárných opatření uložených Českou advokátní komorou je srovnatelná s přísností postihů obdobných jednání soudců a státních zástupců“.[7] Dále čtenáře stručně uvádí do problematiky právní úpravy kárných řízení a statistik s nimi spojenými a následně představuje čtyři okruhy příkladů kárných řízení a jejich výsledků (okruhy nesou názvy Nečinnost; Neomluvené absence v zaměstnání/při soudním jednání; Nezákonné ponechání osoby ve vazbě/úschova; Etika, nevhodné chování a alkohol). V rámci okruhů má dojít k porovnání (přísnosti) kárných praxí jednotlivých právnických povolání, přičemž popisované případy měly být vybrány především z období let 2012 a 2013. Na závěr textu autor uzavírá, že „…lze sledovat výrazně přísnější posuzování jednání advokátů (o kterém rozhodují příslušné orgány ČAK) ve srovnání s jednáním soudců i státních zástupců (o kterém rozhodují kárné senáty Nejvyššího správního soudu)“.[8]

Imperativ metody srovnávací – srovnávej jen srovnatelné

Za základní vadu článku lze považovat nedostatečné vyjasnění metodologických východisek, které se projevuje ve dvojí podobě. Za prvé, v obecném přístupu, který článek zaujímá ke srovnávací metodě, a za druhé v tom, jakým způsobem je srovnávací metoda použita v konkrétních případech.

K prvně jmenovanému lze dodat, že toliko lakonické vyjasnění metody, na jejímž základě dochází k popisu skutečnosti, respektive k porovnávání kárných praxí, se nejeví být dostačující.[9] Článek bez dalšího vychází z představy, že kárná řízení s advokáty, soudci a státními zástupci jsou porovnatelná. Avšak v základu srovnávací metody se nachází konstatování, že má-li dojít ke srovnání dvou (či více) prvků, musí mít tyto „… rozumné tertium comparationis, tj. …společný rys, podle něhož lze srovnávat“.[10]

Jsou si však kárná řízení (respektive praxe kárných řízení) s jednotlivými právnickými profesemi natolik podobná, abychom je mohli porovnávat? Při hledání odpovědi na tuto otázku by článek musel nejprve jednotlivá kárná řízení důkladně popsat (kdo je kárným soudem, kdo kárným žalobcem, jaké jednání se stíhá jako kárné provinění apod.) a následně zhodnotit, zda se sobě natolik blíží, že případné odlišnosti lze zanedbat. V popisovaném případě přitom rozdílnosti jistě nalézt svedeme (např. rozdílné složení kárných senátů pro jednotlivé profese či (ne)podrobnost určení jednání, které může být kárným proviněním). Nic z řečeného však čtenář v článku nenalezne.

Nicméně, i kdyby autor po úvaze došel k závěru, že kárné praxe jednotlivých povolání porovnávat lze,[11] nemělo by dojít k takovému způsobu porovnání, ke kterému došlo v článku. Vyberme pro ilustraci několik příkladů.

Jablka a hrušky na stejné misce vah

Už samotné dělení kárné praxe do čtyř okruhů vyvolává pochybnosti. Ne snad, že by řečené okruhy nemohly být funkčně využity. Takové využití by nicméně vyžadovalo přesvědčivější (respektive zřetelnější) vymezení hranic jednotlivých oblastí. Jako nezřejmé se proto jeví, že v okruhu Neomluvené absence v zaměstnání/při soudním jednání se jako příklad objevuje případ advokátky, která „poté, co byla opatřením obvodního soudu ze dne 13. 9. 2010 ustanovena obhájkyní obž. B. D., t. č. ve věznici, v jeho trestní věci, [] svého klienta nekontaktovala, ve věznici ho nenavštívila a neinformovala ho o stavu jeho věci“ a dále „jako obhájce obž. B. D., t. č. ve věznici, v jeho trestní věci, u které se jednalo o důvod nutné obhajoby, se bez řádné omluvy nedostavila k hlavním líčením […]“[12], přičemž je zjevné, že první část popisovaného jednání by skutkově měla spadat do okruhu Nečinnost.[13]

Otázky budí i další kategorie, Nezákonné ponechání osoby ve vazbě/úschova. Tu autor zahajuje popisem jednání státního zástupce, který pro opomenutí ponechal obviněného nezákonně 11 dnů ve vazbě. Následně se konstatuje, že „V případě neoprávněného zadržování osob ve vazbě je relativně obtížnější najít srovnatelný případ jednání, kterého by se mohl dopustit advokát. Lze však nicméně připomenout mimo jiné případy týkající se úschov.“[14] Připomínat lze jistě leccos na lecjakém místě. Jakým způsobem spolu však souvisí nezákonná vazba a chybné nakládání s advokátní úschovou, zůstává neobjasněno.[15]

Pocit nejasnosti se navíc prohlubuje, když text pokračuje popisem případu, který se měl advokátní úschovy týkat a ve kterém „kárně obviněná advokátka nesplnila povinnost uloženou jí soudním rozhodnutím, podle kterého byla povinna zaplatit svému bývalému klientovi částku 105 315 Kč s příslušenstvím jako škodu, kterou mu způsobila vadně poskytnutou právní službou, a na náhradě nákladů částku 30 276 Kč. Její bývalý klient musel splnění povinnosti vymáhat cestou exekuce, neboť zmíněná advokátka nesplnila soudem uloženou povinnost dobrovolně“.[16] Čtenáři tak nezbývá nic, než se opět ptát: Jakým způsobem spolu souvisí advokátní úschova a výše popsaný případ nesplnění povinnosti náhrady škody uložené soudem?

Ani znění poslední kategorie, Etika, nevhodné chování a alkohol, nelze přijmout bez výhrad. Dochází zde například k porovnání případů opilých státních zástupců a mediálně vděčného případu advokáta, který na pokyn klienta odůvodnil námitku podjatosti soudního znalce jeho údajným židovským původem. Souvislost mezi státními zástupci požívajícími alkohol a přehnaným zapálením advokáta pro klientovu věc se znovu nezdá být jasná.[17] Rozporuplně zde působí i konstatování, že „Závěrem této části lze doplnit, že ČAK hlídá velmi přísně i jednání svých členů v jejich soukromém životě, kam v případě soudců a státních zástupců „ruka“ kárného senátu Nejvyššího správního soudu nedosáhne“.[18] Není totiž zřejmé, co má být oním „soukromým“ životem. Pokud by se – pro zjednodušení – mělo jednat o dobu, ve které „soudci soudí“ a „státní zástupci zastupují stát“, respektive o dobu, ve které činí kroky s těmito činnostmi související,[19] citované konstatování není platné. Sám autor uvádí příklad citát vyvracející, a to onu v úvodu tohoto textu zmiňovanou krádež čokoládových figurek státním zástupcem. Zde rozhodně nemohlo jít o činnost související s výkonem povolání, přesto byl státní zástupce kárně stíhán. Kárná praxe však nabízí i další případy – např. státního zástupce, který v době, kdy byl státním zástupcem, vykonával současně tlumočnickou činnost.[20]

Ďábel se skrývá (i) v detailu

Konečně, na příkladu státního zástupce, jenž odnesl ze supermarketu bez zaplacení sáček s čokoládovými figurkami v hodnotě 24,90 Kč,[21] můžeme demonstrovat ještě poslední připomínku, týkající se vzájemného porovnání kárných rozhodnutí (a to nehledě k tomu, jestli mezi jednotlivými povoláními, nebo uvnitř jedné profese). Zdá se totiž, že právě na úrovni detailní kazuistiky se projevuje vratkost jakéhokoli srovnání, byť by si porovnávané příklady byly ve výrocích rozhodnutí sebebližší. Jedinečnost případu se zkrátka jen obtížně vměstná do několika vět a ještě obtížněji pak do tabulky či statistiky. Tím se nechce říci, že by podobné snažení naprosto postrádalo smysl. Při každém takovém postupu by však měl být čtenář na riziko zkreslení převodu konkrétního na obecné upozorněn.

Případ zmiňovaného státního zástupce skončil konstatováním, že postih, kterého se mu dostalo na místě v rámci blokového řízení, byl postačující, a proto došlo k zastavení řízení. Vedle toho soudkyně, která ze supermarketu chtěla bez placení odnést salám paprikáš v hodnotě 50 Kč, byla v kárném řízení odvolána z funkce.[22] Neuvážené hodnocení řečeného by znělo, že jedno z rozhodnutí je příliš tvrdé, respektive mírné (případně, že obě jsou zbytečně vychýlena do extrémů). Mluvčí by si pak mohl vybrat, které hodnocení jak označí, a to v závislosti na tom, zda by chtěl hanit kárnou praxi soudců či státních zástupců (nebo obojí). Podíváme-li se však na obě řízení blíže, zjistíme, že při úvahách o uložení kárných opatření kárné senáty vycházely z významně se lišících skutečností, stáli před nimi totiž dva výrazně se lišící lidé.

Státní zástupce se předně po zastavení ostrahou supermarketu a následném příjezdu hlídky městské policie choval slušně (byť zdrceně), za čin se omlouval a roztržitě vysvětloval, že neví, jak k situaci došlo. Uloženou pokutu na místě zaplatil. V následném řízení se doznal a vyslovil nad svým jednáním lítost, přičemž poukázal na své rozrušení způsobené nedávným narozením dítěte v jeho rodině a dále tím, že se stará o těžce invalidní manželku, kterou se snaží plně podporovat a které věnuje veškerý mimopracovní čas. Za státního zástupce se navíc přípisem postavili pracovníci celního ředitelství, kteří státního zástupce ve svém sdělení označili za zásadového člověka stojícího na straně práva. Kárný senát proto konstatoval, že „nemůže odhlédnout od těžkostí osobního života, které se nevyhýbají ani státním zástupcům a kterým musí kárně obviněný čelit a které za souhry určitých okolností mohou vést ke zcela nepředvídatelným dějům“ a řízení zastavil, neboť postih ve správním řízení shledal za postačující.

Vedle tohoto státního zástupce pak stála soudkyně, která se podobně jako v předcházejícím případě hájila odkazem na roztržitost a duševní rozpoložení. Avšak v jejím případě kárný senát obhajobě neuvěřil. Vedle toho, že se zabýval (ne)pravděpodobností situace, kdy veškeré ostatní zboží vložila soudkyně do nákupního košíku, zatímco salám byl nalezen v její tašce, kárný senát poukázal na reakci soudkyně bezprostředně následující po odhalení pokladní supermarketu (respektive následně přivolaným vedoucím). Soudkyně totiž v odpověď na konfrontaci mlčela, nechtěla uvést své jméno a zdráhala se předložit občanský průkaz, přičemž tak učinila až po pohrůžce, že bude na místo přivolána policie. Po návratů domů navíc telefonovala vedoucímu prodejny a teprve tehdy se snažila svoje jednání nějakým způsobem popsat, přičemž se především snažila o to, aby vedoucí prodejny případ nikde neoznamoval, a požadovala ujištění, že věc je již uzavřena. Následně pak na dotaz místopředsedkyně soudu lhala, že salám vložil do tašky bez jejího vědomí její syn. V kárném řízení dále sice potvrdila skutkový děj, současně ovšem tvrdila, že nic neukradla. V řízení odvolacím navíc zpochybňovala věrohodnost vedoucího obchodu s tím, že proti ní podává křivé svědectví.[23]

I po bližším představení se může čtenář ptát, zdali v prvním případě měl kárný soud být příkřejší, respektive v druhém měl být mírnější. Přísnost posouzení je dozajista do určité míry otázkou citu. Co jsme se však snažili ukázat, je to, že i dva na první pohled si podobné případy se mohou v detailu od sebe významně lišit, což následně může mít vliv na jejich hodnocení. Jedná se – pravda – o poznatek skoro až banální, nicméně přesto (či právě proto) by na něj mělo být upozorňováno a měl by být na něj brán zřetel vždy, když dochází k převodu konkrétní situace na abstraktnější rovinu.

Namísto závěru

Na konec tohoto textu je třeba zopakovat, že je zapotřebí ocenit veškerou snahu, jež směřuje k tomu, posunout téma kárné odpovědnosti právníků do popředí odborného zájmu. Vždy by se však mělo jednat o snahu rozváženou, jejíž kroky jsou pokud možno čtenáři zjevné nebo odůvodněné. Analýza kárných rozhodnutí není jednoduchou látkou.[24]

Z výše představených důvodů však k hlavnímu závěru článku, totiž že „[U výsledků kárných řízení] lze sledovat výrazně přísnější posuzování jednání advokátů (o kterém rozhodují příslušné orgány ČAK) ve srovnání s jednáním soudců i státních zástupců (o kterém rozhodují kárné senáty Nejvyššího správního soudu)“,[25] nezbývá než dodat, že by hypoteticky platit mohl, nebyl ovšem dokázán.

Autor je interním doktorandem katedry politologie  a sociologie právnické fakulty UK. 



[1] Němeček, Tomáš: Kárná řízení od Miss monokini k alkoholu v síni. Ihned.cz. [online]. [navštíveno 2015-08-24]. Dostupné z www: http://m.ihned.cz/c6-10003560-20252110-700000_d-karna-rizeni-od-miss-monokini-k-alkoholu-v-sini.

[2] Golis, Ondřej: Státní zástupce ukradl čokoládové berušky, i tak může zločince žalovat dál. Lidovky.cz. [online]. [navštíveno 2015-08-24]. Dostupné z www: http://www.lidovky.cz/statni-zastupce-ukradl-cokoladove-berusky-zlocince-i-tak-muze-zalovat-dal-1ti-/zpravy-domov.aspx?c=A130326_164146_ln_domov_ogo.

[3] Šťastný, Jiří: Námitka kvůli údajnému židovství znalce Mazla je nesmysl, rozhodl soud. Idnes.cz. [online]. [navštíveno 2015-08-24]. Dostupné  z www: http://zpravy.idnes.cz/stiznost-na-udajne-zidovstvi-je-irelevantni-rozhodl-soud-p39-/domaci.aspx?c=A120123_173125_domaci_js.

[4] Za cenné postřehy a připomínky k textu děkuji doc. JUDr. Janu Kyselovi, Ph.D.

[5] Po řadě rozhodnutí kárného senátu krajského soudu v Plzni Spr. 3132/90 ze dne 7. srpna 1990 (nepublikováno) ukládající soudkyni důtku, rozhodnutí kárného senátu NSS 12 Ksz 10/2012-41 ze dne 13. září 2012 (dostupné z www: http://nssoud.cz/), jímž se řízení zastavuje, neboť postih uložený státnímu zástupci ve správním řízení (bloková pokuta) za tentýž skutek byl postačující, a rozhodnutí odvolacího kárného senátu ČAK ve věci pod  sp. zn. K 65/2012, jímž se advokátovi ukládá pokuta ve výši 100 000 Kč (Sbírka kárných rozhodnutí České advokátní komory 2012-2013, str. 78, citováno dle Motyčka, Petr: Kárná řízení advokátů, soudců a státních zástupců anebo měří se všem stejným metrem? Bulletin advokacie, roč. 2015, č. 1-2, str. 46-52). Nepublikovaná rozhodnutí uvedená v tomto textu obdržel autor textu na základě žádostí dle zákona č. 109/1999 Sb.

[6] V nedávné době k tématu vyšlo Vrbík, Marek: Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu, jakožto kárného soudu, v řízeních o kárné odpovědnosti státních zástupců, Státní zastupitelství, roč. 2015, č. 2, str. 29-37 a Friedel, Tomáš: Jak čeští soudci (ne)smí jednat? Praxe kárného soudu ve věcech kárných řízení se soudci v letech 2008-2014, Jurisprudence, 2015, č. 1, str. 24-36. Bulletin advokacie nabízí svým čtenářům přehled vybraných kárných řízení s advokáty již dlouhá léta, ať už v podobě zvláštních vydání neveřejné Sbírky kárných rozhodnutí nebo na stránkách běžných vydání v tradiční rubrice Z kárné praxe.

[7] Článek str. 46.

[8] Článek str. 52.

[9] Stranou zde ponecháváme skutečnost, že zaměření článku na léta 2012 a 2013 umožňuje jen obtížně vytvoření reprezentativního vzorku případů, což platí (přinejmenším) pro kárnou praxi státních zástupců, která je v absolutních číslech (vzhledem k řádově nižšímu počtu státních zástupců) méně častá.

[10] Knapp, Viktor: Vědecká propedeutika pro právníky, Eurolex Bohemia, Praha 2003, str. 87.

[11] Což je jistě téma k diskusi. Zajímavým příspěvkem do ní, byť v obecnějším duchu, byl nedávný seminář s názvem Kárná odpovědnost právnických profesí, pořádaný na půdě České advokátní komory. Více v Kárná odpovědnost právnických profesí [online].Epravo.cz. [navštíveno 2015-08-06]. Dostupné z www: <https://www.youtube.com/watch?v=2CDEcXmYuNE&feature=youtu.be>.

[12] Článek str. 49, pozn. pod čarou 20.

[13] Alespoň tak lze soudit na základě popisu jiných dvou případů, které jsou do této kategorie zařazeny, přičemž v nich došlo k tomu, že (1) advokát jako obhájce po několik měsíců nenavštívil svého klienta přes jeho přání ve věznici, (2) advokát téměř dva měsíce otálel s informováním a předáním zamítavého rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Viz článek str. 48,  pozn. pod čarou 15.

[14] Článek str. 49.

[15] Přičemž se čtenář nemůže ubránit dojmu, že bude-li souvislost mezi advokátními úschovami a nezákonnou vazbou existovat, bude zřejmě třeba rozsáhlé argumentace k jejímu odůvodnění. Za společnou bázi by snad bylo možno považovat skutečnost, že u kárných řízení týkajících se vazby, stejně jako u kárných řízení týkajících se úschov, zůstává „objekt“ tam, kde nemá. V prvním případě je „objektem“ člověk, v druhém zpravidla finanční obnos,  tj. „objekty“ nelehko srovnatelné. Další nesnáz spočívá v tom, že v popisovaném případě vazby došlo k opoždění, zatímco v jednom z popisovaných případů úschov došlo k výplatě obnosu předčasně (před splněním podmínek uvedených ve smlouvě). Motiv nedůvodného zadržování je tedy oslaben. Viz článek str. 49, pozn. pod čarou 22.

[16] Článek str. 49.

[17] Článek str. 50 a 51. Naopak pozornost si zaslouží autorovo upozornění na rozdílnost hodnocení dvou podobných případů opilosti státních zástupců kárným soudem.

[18] Článek str. 51.

[19] K podrobnější úvaze o nesnázích při určování hranice, kde končí soudcův výkon povolání, více v Mates, Pavel a Šemík, Karel: Nad důstojností soudcovského stavu, Jurisprudence, 2014, č. 2, str. 40-45.

[20] Rozhodnutí kárného senátu sp. zn. 12 Ksz 2/2009 ze dne 16. 9. 2009. Kárná rozhodnutí z doby před přenesením působnosti kárného soudu na specializovaný senát NSS pak nabízejí ještě další případy, ve kterých byl soudce nebo státní zástupce postižen za svou soukromou činnost, přičemž, jak vidno, tato možnost zůstala zachována i v současné právní úpravě. Otázkou jinou, avšak související, je, zdali se možnosti postihu za mimopracovní jednání v kárné praxi řádně využívá.

[21] Viz pozn. pod čarou č. 4.

[22] Rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Praze jakožto odvolacího soudu sp. zn. Ds 9/2000 ze dne 23. listopadu 2000 (nepublikováno). Čtenáře je zde třeba upozornit, že uvedený případ byl rozhodován ještě v době, kdy pravomoci kárného soudu pro soudce okresních soudů náležely v prvním stupni soudům krajským, v druhém stupni pak soudům vrchním. Taktéž se rozhodovalo podle dnes již neúčinné právní úpravy. Tyto odlišnosti však v tomto případě hrají roli spíše marginální, neboť se můžeme oprávněně domnívat, že soudce páchající přestupky proti majetku by byl kárně stíhán dle staré i nové úpravy.

[23] Odůvodnění vychází z rozhodnutí kárného senátu Krajského soudu v Budějovicích sp. zn. Spr. 730/2000, se kterým se výše uvedený odvolací senát ztotožnil (zpřísnil pouze trest z finanční sankce na odvolání z funkce).

[24] Viz např. konstatování Davida Kosaře, jenž v posudku k diplomové práci s názvem Kárné stíhání soudců, státních zástupců a soudních exekutorů autorky Veroniky Langerové, obhájené dne 13. 5. 2014 na Právnické fakultě MU, označuje téma za náročné a v České republice nedostatečně probrané. Práce i posudek jsou dostupné z www: http://is.muni.cz/th/348527/pravf_m/.

[25] Článek str. 52.