oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Ještě k rozsahu kriminalizace jednání právnických osob

autor: prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
publikováno: 30.04.2017

Žádná z dosud pěti novel zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „topo“), nevzbudila tolik pozornosti odborné veřejnosti, laiků i sdělovacích prostředků, jako jeho novela poslední, šestá, provedená zákonem č. 183/2016 Sb., která nabyla účinnosti podle čl. II tohoto zákona prvním dnem šestého kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, tedy 1. 12. 2016.[1]

Projevilo se to i na stránkách Bulletinu advokacie, ve kterém byl publikován článek kolegy Filipa Gvozdeka „Zamyšlení nad novelou zákona o trestní odpovědnosti“,[2] ve kterém se autor zabýval především novelou modifikovanou zvláštní konstrukcí tzv. přičitatelnosti, tj. podmínkami, za nichž lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu, a také nově zavedenou možností právnické osoby vyvinit se z trestní odpovědnosti (novelizované ust. § 8 odst. 5 topo).[3]

Rozsah kriminalizace jednání právnických osob

Rád bych se ve svém příspěvku věnoval jiné změně, kterou citovaná novela přinesla, a to změně v ust. § 7 topo, tj. změně v rozsahu kriminalizace jednání právnických osob. V citovaném ustanovení zákon upravuje svoji věcnou působnost, tedy otázku, zda právnické osoby mají být odpovědné za všechny trestné činy uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku anebo jen za některé trestné činy taxativně vyjmenované. Navazuji tím na svůj dřívější příspěvek v Bulletinu advokacie č. 9/2014.[4]

Jde o otázku důležitou, koncepční, protože přílišný rozsah kriminalizace jednání právnických osob, který šel nad rámec mezinárodních požadavků a doporučení, byl jedním z důvodů zamítnutí prvního pokusu o zavedení trestní odpovědnosti právnických osob do českého právního řádu, tj. vládního návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, který byl Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky předložen již v roce 2004 a který nepřekročil první čtení v Poslanecké sněmovně. Nadměrný, tj. společensky neodůvodněný rozsah kriminalizace jednání právnických osob má ovšem i jiné negativní důsledky, např. nerespektování subsidiárního charakteru trestního práva nebo hrozící zahlcení systému trestního soudnictví. Jinak řečeno, řádné fungování právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob je bezprostředně závislé na schopnosti zákonodárce vymezit (stanovit), kterých trestných činů se právnická osoba dopustit nemůže.

Zákonodárce přikročil v roce 2016 k zásadní změně v rozsahu kriminalizace jednání právnických osob, tedy k zásadní změně koncepce trestní odpovědnosti právnických osob po pouhých čtyřech letech od účinnosti zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, a rok a půl poté, co byl výčet trestných činů v ust. § 7 topo doplněn. K doplnění výčtu trestných činů došlo v pořadí druhou novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, a to zákonem č. 141/2014 Sb., který s účinností od 1. 1. 2015 rozšířil výčet trestných činů v ustanovení určujícím rozsah kriminalizace jednání právnických osob o čtyři trestné činy, z nichž tři trestné činy, a to trestný čin znásilnění (§ 185 tr. zákoníku), účasti na pornografickém představení (§ 193a tr. zákoníku), navazování nedovolených kontaktů s dítětem (§ 193b tr. zákoníku) byly zařazeny do zákona o trestní odpovědnosti právnických osob v důsledku potřeby implementace závazných právních nástrojů Evropské unie, které si vyžádaly kriminalizovat takové jednání i v případě právnických osob.[5] Dále byl rozšířen počet trestných činů v § 7 topo určujícím rozsah kriminalizace jednání právnických osob o trestný čin lichvy podle § 218 tr. zákoníku.

Zajímavé je, že do výčtu trestných činů, jichž se může dopustit právnická osoba, byl zařazen nově trestný čin znásilnění, o jehož zařazení se neuvažovalo ani v prvním návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob z roku 2004 a ani při druhém návrhu v roce 2011, resp. jeho zařazení mezi trestné činy, za které by měla odpovídat právnická osoba, bylo dlouho považováno za absurdní. Oproti tomu zařazení trestného činu lichvy podle § 218 tr. zákoníku do ust. § 7 topo bylo funkční, protože vycházelo z poznatků praxe, že tohoto trestného činu se často dopouštějí právnické osoby zabývající se půjčováním peněz.[6]

Návrh na změnu koncepce v rozsahu kriminalizace právnických osob znamenající rozsáhlou kriminalizaci jednání právnických osob a prakticky zavedení generální trestní odpovědnosti právnických osob se projednával v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky od roku 2014 (Poslanecké sněmovně byl předložen 3. 9. 2014), a to jako tisk č. 304/0.

Vládní návrh novely zákona o trestní odpovědnosti právnických osob se od počátku setkal s rozhodnými námitkami ze strany nauky trestního práva, zástupců odborných hospodářských kruhů, advokacie a v neposlední řadě i jednotlivých poslanců ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny, který předložený návrh jako jeden z garančních výborů projednával dvakrát, a to v lednu a v březnu roku 2015. V reakci na původní vládní návrh a na poslanecké náměty de lege ferenda a celkovou kritiku předloženého návrhu na změnu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim bylo projednávání tohoto vládního návrhu v březnu 2015 přerušeno a Ministerstvo spravedlnosti bylo požádáno o vypracování pozměňovacího návrhu. Ministerstvo spravedlnosti připravilo doplňující návrh k parlamentnímu tisku č. 304, který spočíval ve změně jediného odstavce jediného ustanovení, a to ust. § 8 odst. 1 topo, který měl podle návrhu znít takto: § 8 odst. 1: „Trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný v jejím zájmu, jednal-li tak…“. Žádná jiná změna, jak ust. § 8 topo, tak i jiného ustanovení topo, tedy ani ust. § 7 topo, se nenavrhovala.

Po dalším projednání v garančním ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny dne 12. 2. 2016, tedy po více než roce projednávání, byl nakonec vládní návrh doporučen k projednání v plénu Poslanecké sněmovny s celkem šesti změnami. Byla nakonec doporučena zásadní změna, tj. rozšíření okruhu jednání, která mají být kriminalizována, pokud byla spáchána právnickou osobou, a byla doporučena změna ust. § 8 topo, jež určuje podmínky, za kterých se jednání fyzických osob jednajících za právnickou osobu přičítá této právnické osobě, a to úpravou § 8 odst. 1 písm. a), b) topo a vložením nového ust. § 8 odst. 5 topo, podle něhož se právnická osoba trestní odpovědnosti podle odstavců 1 až 4 zprostí, pokud vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možné spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu osobami uvedenými v odstavci 1 zabránila.[7]

Poslanecká sněmovna návrh zákona schválila ve třetím čtení dne 23. 3. 2016. Schválený návrh zákona pak Senát Parlamentu České republiky sice vrátil s pozměňovacím návrhem vypustit navrhované ust. § 8 odst. 5 topo, umožňující exkulpaci právnické osoby za určitých podmínek, ale Poslanecká sněmovna setrvala na původním návrhu zákona, a tak nic nebránilo, aby se novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob nevydala na svoji pouť českým právním řádem. Jen na okraj a jako letmou zmínku dokreslující kolorit české trestní legislativy uvádím, že k nejvíce diskutovanému ust. § 8 odst. 5 topo se nekonalo ani mezirezortní připomínkové řízení a ani k němu neexistuje důvodová zpráva, neboť pochází z tvůrčí dílny poslanců ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny.[8]

Možnosti právní úpravy kriminalizace jednání právnických osob a pohledy k sousedům

Z možností, jak stanovit rozsah kriminalizace jednání právnických osob (odpovědnost právnických osob za všechny soudně trestné delikty – odpovědnost za všechny soudně trestné delikty, u nichž to připouští povaha věci – odpovědnost právnických osob za taxativně vypočtené trestné činy – vytvoření zvláštního katalogu trestných činů, u kterých může být subjektem trestní odpovědnosti pouze osoba právnická, nikoliv fyzická[9]), si český zákonodárce vybral základní variantu odpovědnosti právnických osob takovou, že korporace odpovídá v zásadě za všechny trestné činy s výjimkou takových, které jsou taxativně vyjmenovány v zákoně. Tato varianta nahradila předchozí právní úpravu, podle které právnická osoba odpovídala za taxativně stanovený seznam 85 skutkových podstat trestných činů.

Přijaté právní úpravě se vytýkala dlouhá řada chyb, zejména chaotický, nekoncepční a neúplný výčet trestných činů uvedených v § 7 topo (ustanovení obsahovalo různorodou směs deliktů téměř ze všech hlav zvláštní části trestního zákoníku s výjimkou trestných činů obsažených v první hlavě zvláštní části trestního zákoníku, tedy s výjimkou trestných činů proti životu a zdraví, jejichž absence byla nepříznivě pociťována), skutkové podstaty byly vyjmenovány bez rozlišování na základní, kvalifikované či privilegované, absence trestných činů subsidiárních či svojí povahou obdobných trestným činům v katalogu uvedeným (např. ve výčtu trestných činů byl vyjmenován trestný čin obchodování s lidmi, nikoliv ovšem jemu blízké trestné činy zavlečení či zbavení osobní svobody, právnická osoba se mohla dopustit podvodu, ale nikoliv zpronevěry, která v seznamu uvedena nebyla, a četné další případy dostatečně popsané v literatuře), chyběly některé klasické majetkové trestné činy, např. porušení povinnosti při správě cizího majetku, některé trestné činy z oblasti hospodářské soutěže a zadávání veřejných zakázek apod.[10]

Pro srovnání může být užitečné porovnat koncepci rozsahu kriminalizace jednání právnických osob v České republice a v sousedních státech.

České republice je právně, společensky a historicky nejbližší zemí Slovenská republika. Po krátké epizodě s koncepcí tzv. nepravé trestní odpovědnosti právnických osob (od roku 2010 do 30. 6. 2016)[11] byl na Slovensku přijat zákon č. 91/2016 Zb., o trestní odpovědnosti právnických osob a o změně a doplnění některých zákonů, účinný od 1. 7. 2016. Schválená úprava založená na koncepci tzv. pravé trestní odpovědnosti právnických osob obsahuje v ust. § 3 cit. zák. taxativní výčet 69 skutkových podstat trestných činů, za které může na Slovensku trestně odpovídat i právnická osoba, pokud jsou spáchány právnickou osobou způsobem určeným v ust. § 4 cit. zák.

Vymezený katalog trestných činů zohledňuje podle důvodové zprávy vládního návrhu jednak mezinárodní závazky Slovenské republiky, které pro ni vyplývají z mezinárodních nástrojů, kterými je Slovenská republika vázána, jakož i závazky vyplývající z členství v Evropské unii. Seznam mezinárodních nástrojů, jakož i příslušných právně závazných aktů Evropské unie, které zavazují k vyvození odpovědnosti vůči právnické osobě za spáchání nebo za účast na trestné činnosti, je uveden v obecné části důvodové zprávy. Katalog trestných činů je zároveň doplněn o ty trestné činy, u nichž je s ohledem na jejich povahu a na poznatky aplikační praxe jejich stíhání v zájmu Slovenska (daňové trestné činy).[12]

Další sousední zemí blízkou společenským i právním vývojem České republice je Polsko. Trestní odpovědnost právnických osob byla v Polské republice zavedena zákonem č. 197/2002 Dz. U., o odpovědnosti kolektivních (hromadných) subjektů za činy zakázané pod hrozbou trestu,[13] ze dne 28. 10. 2002. Zákon se vztahuje na odpovědnost kolektivních subjektů jednak za trestné činy, jednak za trestné činy finan­ční. Polský zákonodárce zvolil koncepci odpovědnosti za taxativní výčet trestných činů uvedených v zákoně.[14] Výčet trestných činů je uveden v ust. čl. 16 polského trestního zákoníku a v dalších zákonech obsahujících normy trestního práva, když jednotlivé trestné činy jsou ve zhruba patnácti dalších zákonech, např. v zákoně o finančních trestných činech (Kodeks karny skarbowy).

Právnické osoby jsou trestně odpovědné za trestné činy proti hospodářským pravidlům, proti pravidlům peněžního oběhu a nakládání s cennými papíry, úplatkářství a protekce za úplatu, proti ochraně informací, proti věrohodnosti dokumentů, proti majetku, proti sexuální svobodě a mravnosti, proti životnímu prostředí, proti veřejnému pořádku, v oblasti nekalé konkurence, proti duševnímu vlastnictví, teroristického charakteru, proti prevenci narkomafie, vyplývající z farmaceutického kodexu, vyplývající ze zákona o bezpečnosti veřejných hromadných akcí, proti daňovým povinnostem a povinnostem vyúčtování dotace či subvence, proti celním povinnostem, proti devizovému hospodářství a proti pravidlům organizování hazardních her.[15]

Z uvedeného výčtu je zřejmé, že trestní odpovědnost právnických osob je v polském právu pojata široce a zahrnuje všechny aspekty působení právnických osob v současné společnosti a hospodářství.[16]

Pokud jde o Rakousko, tak je právní úprava trestní odpovědnosti právnických osob obsažena v zákoně č. 151/2005 Spolkové sbírky zákonů Rakouské republiky (VbVG). S účinností od 1. 1. 2006 je v Rakousku zakotvena tzv. pravá trestní odpovědnost a v ust. § 1 odst. 1 VbVG se stanoví, že spolky (právnické osoby) jsou odpovědné za všechny trestné činy. Vzhledem k tomu, že se trestným činem ve smyslu VbVG rozumí jednání ohrožená trestem podle spolkového nebo zemského zákona, vztahuje se odpovědnost na trestné činy uvedené nejen v trestním zákoně, ale též na trestné činy uvedené v tzv. vedlejších trestních zákonech.[17] Za trestný čin se podle rakouského trestního zákona považuje i pokus a účastenství. Takto zvolená koncepce trestní odpovědnosti za všechny trestné činy se odůvodňuje tím, že s ohledem na vývoj právní agendy v Evropské unii lze očekávat, že v budoucnu by měly být vytvořeny nové skutkové podstaty a seznam uvedený výčtem trestných činů by musel být stejně doplňován a rozšiřován.[18]

Dalším sousedícím státem s Českou republikou je Spolková republika Německo. Německá právní úprava de lege lata nezná trestní odpovědnost právnických osob a hmotněprávní úprava odpovědnosti pro právnické osoby je obsažena v zákoně o přestupcích, to znamená, že k diskusi o rozsahu kriminalizace právnických osob může přispět jen částečně. Německý zákonodárce se rozhodl pro cestu administrativní odpovědnosti právnických osob, kterou zakotvil v zákoně o přestupcích (OWiG).[19] Jedná se o pramen práva, který umožňuje uložení sankce právnické osobě, pokud její orgán nebo člen takového orgánu, zástupce na základě plné moci, vedoucí zaměstnanec nebo jiná osoba, která má vliv na řízení společnosti, včetně osoby, která dohlíží na řízení společnosti nebo vykonává jiné dozorčí funkce, spáchá trestný čin nebo přestupek tím, že způsobí porušení svých povinností nezákonným obohacením nebo umožněním obohacení právnické osoby nebo sdružení osob. Podstatou německého přestupkového zákona je především úprava procesních pravidel stíhání přestupků, včetně postupů před správními orgány nebo také postupu v řízení před německými soudy. Německá úprava definuje přestupek jako protiprávní a zavrženíhodné jednání, které naplňuje znaky zákonné skutkové podstaty, která může být podle zákona sankcionována pokutou. Pokutou postihnutelné jednání je protiprávním jednáním, které naplňuje znaky zákonné skutkové podstaty i tehdy, když není svou povahou zavrženíhodné.

Z uvedeného vyplývá, že německá právní úprava nám může sloužit jen jako inspirace pro úvahy, zda pravá trestní odpovědnost je cesta správným směrem a zda by nebylo možné upravit trestní odpovědnost právnických osob jako odpovědnost administrativní.

Jakkoliv podle platné právní úpravy v Německu trestní odpovědnost právnických osob zavedena není, jsou činěny snahy, aby tomu tak v budoucnu bylo. Na podzim roku 2013 Thomas Kutschaty, ministr spravedlnosti Severního Porýní-Vestfálska, představil návrh spolkového zákona, který by měl v Německu zakotvit tzv. pravou trestní odpovědnost. Návrh je zdůvodněn především enormní mocí právnických osob v dnešním světě, která se mimo jiné projevila vznikem finanční krize, bojem s hospodářskou kriminalitou a vzrůstajícím počtem právnických osob a osobních společností podnikatelsky činných na území Spolkové republiky Německo.[20] Podle mých informací legislativní proces k přijetí návrhu zákona je ovšem momentálně jaksi na mrtvém bodě. Návrh stále leží (již asi rok) na stole Spolkové rady, která jej zatím nepředložila dále a ani jej nezamítla.

Z pohledu srovnání se zahraničními právními úpravami států sousedících s Českou republikou lze konstatovat, že přijatá česká právní úprava se přiklání k tzv. obecné trestní odpovědnosti právnických osob, nicméně nekopíruje ani úpravu rakouskou (odpovědnost za všechny trestné činy), ani úpravu polskou a slovenskou (odpovědnost jen za taxativně uvedené trestné činy).

K nově přijaté české právní úpravě

Jak jsem již uvedl výše, efektivita právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob záleží nikoliv na tom, kolika trestných činů se právnická osoba může dopustit, ale spíše na tom, jak se zákonodárci podaří vymezit ty trestné činy, kterých se právnická osoba dopustit nemůže.

Zákonodárce po necelých pěti letech účinnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob přistoupil v roce 2016 k radikální změně v koncepci věcné působnosti zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a namísto taxativního výčtu trestných činů v § 7 topo, kterých se právnická osoba dopustit může, s účinností od 1. 12. 2016 stanovil obecnou trestní odpovědnost právnických osob za všechny trestné činy, s výjimkou vyjmenovaných trestných činů. To umožňuje stíhat právnické osoby i za jednání, která dosud (do 30. 11. 2016) byla pro ně beztrestná.

Výčet trestných činů, u kterých je trestní odpovědnost právnických osob ze zákona vyloučena, zahrnuje dvacet jedna konkrétně vyjmenovaných trestných činů[21] a třicet dalších uvedených obecně (trestné činy proti branné povinnosti ve zvláštní části trestního zákoníku v hlavě jedenáct – šest trestných činů a trestných činů vojenských uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku v hlavě dvanácté – dvacet čtyři trestných činů). Celkem je tedy trestní odpovědnost právnických osob v České republice od 1. 12. 2016 stanovena na všechny trestné činy s výjimkou padesáti jedna trestných činů výslovně v zákoně uvedených. Trestné činy proti branné povinnosti či trestné činy vojenské rozhodně nenáleží k trestným činům frekventovaným, spíše jen výjimečným. Proto fakticky je trestní odpovědnost vyloučena jen u dvaceti jedna trestných činů výslovně uvedených v zákoně o trestní odpovědnosti právnických osob. Můžeme tedy hovořit s jistou nadsázkou o generální trestní odpovědnosti za všechny trestné činy v české právní úpravě.

Trestné činy, u kterých je trestní odpovědnost podle nového znění ust. § 7 topo vyloučena, zahrnují takové, které označujeme jako vlastnoruční (např. dvojí manželství, soulož mezi příbuznými, opilství, nikoliv ovšem např. trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku, který by tam správně měl být uveden také), trestné činy charakteristické speciálním subjektem (např. vražda novorozeného dítěte matkou, týrání osoby žijící ve společném obydlí, nikoliv ovšem trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, u kterého bychom očekávali, že bude v seznamu uveden také), nebo trestné činy, u kterých to vylučuje povaha věci (např. násilné překročení státní hranice, osvobození vězně, nikoliv ovšem trestný čin svádění k pohlavnímu styku, u něhož považuji za problematické jeho spáchání právnickou osobou).

Nové řešení zavádějící, jak jsem shora uvedl, v podstatě generální trestní odpovědnost právnických osob, je třeba hodnotit s jistou opatrností. Skutkové podstaty trestných činů byly historicky a na podkladě poznatků a zkušeností z praxe vytvořeny pro fyzické osoby. Je otázkou, zda se plně uplatní i u osob právnických, zejména jestliže jde o trestné činy charakteristické pohnutkou, např. ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, u něhož trestní odpovědnost právnických osob podle přijaté právní úpravy vyloučena není.

Jistě je výhodou přijatého řešení, že právnické osoby mohou po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. odpovídat za některé typické majetkové trestné činy, u kterých lze očekávat, že jejich frekvence v případě pachatelů – právnických osob nebude malá (např. úpadkové delikty, porušení povinnosti při správě cizího majetku), přičemž před novelou trestní postih za uvedené trestné činy nebyl možný. Jistě se zavedením nové právní úpravy přiblíží obě větve trestní odpovědnosti, tj. trestní odpovědnost osob fyzických a trestní odpovědnost osob právnických.

Nicméně statistické údaje o struktuře spáchaných trestných činů (pravomocně odsouzených) přesvědčivě ukazují, že právnické osoby byly (až na výjimky) v letech 2012 až 2015 odsouzeny za typické majetkové a hospodářské delikty, zejména za trestný čin neodvedení daně, pojistného a podobné povinné platby (40 případů celkem, což tvoří 46 % všech trestných činů, za které byly právnickým osobám pravomocně uloženy tresty), dále za trestný čin podvodu (22 případů, celkem, 25 % trestných činů), trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (8 případů, 10 % všech trestných činů), zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (4 případy, 5 % všech trestných činů). Ostatní trestné činy byly páchány v jednom či dvou případech.[22]

Za této situace bych očekával, že zákonodárce bude při stanovení rozsahu kriminalizace právnických osob postupovat zdrženlivě a případné rozšíření či zúžení souboru trestných činů, za které může právnická osoba trestně odpovídat, bude měnit s ohledem na frekvenci trestných činů, které jsou páchány právnickými osobami, a že nebude do výčtu trestných činů, které mohou spáchat právnické osoby, zařazovat i takové trestné činy, u kterých je toto zařazení problematické (např. trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku nebo trestný čin neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 151 tr. zákoníku nejsou vyňaty z výčtu trestných činů, které mohou spáchat právnické osoby), nebo takové, u kterých je zjevné, že budou frekventovány minimálně.

Široká možnost trestně stíhat právnické osoby za rozličné trestné činy, z nichž u některých to dosud bylo vyloučeno, a malá zkušenost při stíhání právnických osob klade velké nároky na orgány aplikační praxe, aby posoudily, zda vůbec a ve kterých případech je žádoucí a účelné právnické osoby stíhat z hlediska zásady subsidiarity trestní represe (typicky např. trestný čin pomluvy podle § 184 tr. zákoníku). Vzniká tím nebezpečí trestního stíhání bez ohledu na účel trestní odpovědnosti právnických osob. Na jedné straně apelujeme na dodržování principu subsidiarity trestní represe také u právnických osob, na straně druhé masivně rozšiřujeme možnost trestní odpovědnosti právnických osob.

Další problém bude s dokazováním znaků trestného činu u trestných činů, které sice nejsou vyloučeny ze zákona z trestní odpovědnosti, ale jsou vázány na osobu fyzickou a vyžaduje se u nich určitá zvláštní vlastnost fyzické osoby, např. pohnutka (trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku).

Považuji za potřebné také upozornit na okolnost, že k rozšíření kriminalizace jednání právnických osob na úroveň „obecné“ trestní odpovědnosti Českou republiku nenutily žádné mezinárodní závazky a doporučení.

Základním nedostatkem novely provedené zák. č. 183/2016 Sb. je ovšem nekoncepčnost přijaté právní úpravy. Původní vládní návrh novely zákona o trestní odpovědnosti právnických osob obsahoval pouze změnu v rozsahu kriminalizace právnických osob (§ 7 topo), ale vůbec neřešil problém přičitatelnosti, který je základem pro posuzování viny ve vztahu k právnické osobě (§ 8 topo). Teprve po diskusi v garančním ústavněprávním výboru Poslanecké sněmovny v rámci projednávání vládního návrhu byl vytvořen pozměňovací poslanecký návrh, který mění dosavadní text ust. § 8 odst. 1 písm. a), b) topo a který do ust. § 8 topo vložil nový odstavec 5. Stalo se tak ovšem způsobem, který jistě vyvolá ještě řadu interpretačních problémů a diskusí.[23] Ke škodě věci pak zákonodárce ignoroval řadu problematických ustanovení dosavadního znění zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, jen pro příklad uvádím neřešený problém široké osobní působnosti zákona (§ 6 topo),[24] problém přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na právního nástupce[25] nebo problémy v sankcionování právnických osob.[26]

A jen jako perličku na závěr je možné uvést, že ani šestá novela zákona o trestní odpovědnosti právnických osob neodstranila letitý a zjevný legislativní nedostatek v ust. § 9 topo (pocházející již z přijatého znění zákona), jehož nadpis zní „Pachatel, spolupachatel a účastník“, ale v textu ust. § 9 se již o účastníku ani o účastenství nikde nehovoří. Snad tedy příště, při sedmé novele.

 


[1] Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „topo“), byl dosud novelizován těmito pěti zákony: zák. č. 105/2013 Sb., zák. č. 141/2014 Sb., zák. č. 86/2015 Sb., zák. č. 375/2015 Sb. a zák. č. 135/2016 Sb.

[2] F. Gvozdek: Zamyšlení nad novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, Bulletin advokacie č. 11/2016, str. 42-45.

[3] Novelizované ust. § 8 odst. 5 topo ovšem nepoužívá termín „vyvinit se“, ale nepřesně hovoří o možnosti právnické osoby „zprostit se“ trestní odpovědnosti za určitých podmínek, jako by trestní odpovědnost právnických osob byla odpovědností objektivní, nikoliv subjektivní. Nesprávně použitá terminologie tedy paradoxně může vést k výkladu, že trestní odpovědnost právnických osob je objektivní, místo toho, že jde o odpovědnost subjektivní, a může vést k závěru, že záměrem zákonodárce bylo odpovědnost právnických osob zpřísnit, nikoliv zmírnit, jak tvůrci novely několikrát proklamovali.

[4] J. Jelínek: K rozsahu kriminalizace jednání právnických osob, Bulletin advokacie č. 9/2014, str. 15-21.

[5] Konkrétně se jednalo o tři závazné právní nástroje Evropské unie, a to směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. 4. 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV, dále směrnici Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. 12. 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV, a dále směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. 5. 2012 2012/13/EU o právu na informace v trestním řízení a konečně i obsah rámcového rozhodnutí Rady 2008/913/SVV ze dne 28. 11. 2008 o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva. Ve vztahu k problematice trestní odpovědnosti právnických osob se jedná o směrnici 2011/92/EU ze dne 13. 12. 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV.

[6] Podrobněji viz J. Jelínek: Novela trestních předpisů 2014, Kriminalistika č. 1/2015, str. 1.

[7] Pozměňovací a jiné návrhy k vládnímu návrhu zákona, kterým se mění zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů (tisk č. 304), dostupné na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=7&CT=304&CT1=5 [zobrazeno dne 29. 2. 2016].

[8] Snad právě tato okolnost, tj. skutečnost, že nově přijaté ustanovení přináší interpretační problémy, vedla Nejvyšší státní zastupitelství v Brně k vydání materiálu, jak správně chápat a aplikovat nové ust. § 8 odst. 5 topo, materiálu označeného na první straně formulací „verze pro veřejnost“ naznačující, že existuje ještě jedna výkladová verze, která veřejnosti určena není, viz web Nejvyššího státního zastupitelství www.nsz.cz, rubrika Soubory ke stažení, dokument: Aplikace § 8 odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Průvodce novou právní úpravou pro státní zástupce.

[9] Podrobněji ke koncepcím kriminalizace jednání právnických osob viz např. J. Jelínek, op. cit. sub 4.

[10] Podrobně ke kritice minulé právní úpravy § 7 topo např. J. Jelínek, op. cit. sub 4 a literatura tam uvedená.

[11] Srov. např. J. Záhora: Ochranné opatrenia pre právnické osoby, in Zborník príspevkov z celoštátneho seminára s medzinárodnou účasťou konaného dňa 21. apríla 2008, Bratislavská vysoká škola práva, Fakulta práva, Bratislava 2008, str. 97; týž: Ukladanie trestných sankcií právnickým osobám v Slovenskej republike, Kriminalistika č. 4/2010, str. 2. S. Kočan: Genézia trestnej zodpovednosti právnických osob v podmienkach Slovenskej republiky, in J. Jelínek a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob v České republice, Leges, Praha 2014, str. 310 a násl. a literatura tam uvedená.

[12] Ke srovnání české a slovenské právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob srov. J. Jelínek: Trestní odpovědnost právnických osob v česko-slovenském srovnání, Kriminalistika č. 2/2016.

[13] Dz. U. 2002 nr 197 poz. 1661, Ustawa z dnia 28 października 2002 r. o odpowiedzialności podmiotów zbiorowych za czyny zabronione pod groźbą kary. K polské právní úpravě srov. též J. Jelínek: Trestní odpovědnost právnických osob, Linde, Praha 2007, str. 180.

[14] Oproti české právní úpravě, ve které jsou všechny trestné činy koncentrovány do trestního zákoníku, v Polsku tomu tak není, protože trestné činy jsou obsaženy asi v dalších patnácti zákonech mimo trestní zákoník.

[15] J. Kudrna: Trestní odpovědnost právnických osob v polském právu, in M. Vanduchová, J. Hořák (eds.): Na křižovatkách práva, Pocta Janu Musilovi k 70. narozeninám, C. H. Beck, Praha 2011, str. 195.

[16] Tamtéž.

[17] J. Jelínek, op. cit. sub 13, str. 198.

[18] Tamtéž, str. 199 a literatura tam uvedená.

[19] Gesetz über Ordnungswidrigkeiten (OWiG) ze dne 24. 5. 1968.

[20] D. Šelleng: Trestní odpovědnost spolků v Německu de lege lata a de lege ferenda, in Miĺníky práva v stredoeuropskom priestoru, Univerzita Komenského, Bratislava 2016, str. 469. Dostupné na http://lawconference.sk/share/The_Milestones_of_Law_in_the_Area_of_the_Europe_2016.pdf [zobrazeno 27. 12. 2016].

[21] Jedná se o tyto trestné činy: zabití, vražda novorozeného dítěte matkou, účast na sebevraždě, rvačka, soulož mezi příbuznými, dvojí manželství, opuštění dítěte nebo svěřené osoby, zanedbání povinné výživy, týrání osoby žijící ve společném obydlí, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 tr. zákoníku, vlastizrada, zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace, spolupráce s nepřítelem, válečná zrada, služba v cizích ozbrojených silách, osvobození vězně, vzpoura vězňů, nebezpečné pronásledování, opilství.

[22] A. Tibitanzlová: Sankcionování právnických osob a praxe českých trestních soudů, Bulletin advokacie č. 10/2016, str. 34.

[23] Srov. např. F. Gvozdek, op. cit. sub 2.

[24] Srov. např. M. Kopecký: K otázkám (ne)odpovědnosti územních samosprávných celků, in J. Jelínek a kol.: Trestní odpovědnost právnických osob v České republice – bilance a perspektivy, Leges, Praha 2013, str. 141-143; J. Vidrna: Nová trestněprávní rizika územních samosprávných celků, Právní rádce č. 6/2012.

[25] Srov. J. Jelínek: K přechodu trestní odpovědnosti právnické osoby na právního nástupce, Bulletin advokacie č. 5/2005.

[26] Srov. J. Jelínek, J. Herczeg: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob, Komentář, 2. vydání, Leges, Praha 2013, str. 109 a násl. A. Tibitanzlová, op. cit. sub 22.