Ještě jednou k věcné příslušnosti soudů ve sporech z obchodních závazkových vztahů

autor: Mgr. Tomáš Jakubík
publikováno: 27.05.2013

Na stránkách Bulletinu advokacie[1] se před časem objevil článek našich kolegů, zabývající se problematikou posuzování věcné příslušnosti soudu při podávání žalob na zaplacení částky přesahující 100 000 Kč v obchodních závazkových vztazích mezi podnikateli v případech, kdy se jednou žalobou uplatňuje více nároků se samostatným skutkovým základem. Na tento článek si nyní dovolím reagovat zejména s ohledem na novou judikaturu Vrchního soudu v Olomouci.

Podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“): „Krajské soudy dále rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, s výjimkou sporů o peněžité plnění, jestliže částka požadovaná žalobcem nepřevyšuje 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.“

V soudní praxi vzbuzovaly problémy z hlediska posouzení věcné příslušnosti soudu v těchto sporech případy, kdy žalobce jednou žalobou s celkovou žalovanou částkou přesahující bez příslušenství zákonný limit 100 000 Kč (nebo ekvivalent této částky v cizí měně) uplatňoval několik samostatných pohledávek, z nichž žádná samostatně nepřesáhla částku 100 000 Kč. Zatímco dle právního názoru některých soudů v takových případech měl být věcně příslušný vždy jen krajský soud dle shora citovaného ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř., jiné soudy došly výkladem tohoto ustanovení naopak k závěru, že v případech, kdy tyto jednotlivé společně žalované pohledávky nemají samostatný skutkový základ (tj. pokud nevycházejí např. z jedné rámcové smlouvy), je k projednání a rozhodnutí sporu na prvním stupni věcně příslušný okresní soud. Dle tohoto právního názoru je tedy z hlediska splnění zákonného limitu 100 000 Kč, rozhodného pro určení věcné příslušnosti soudu, třeba samostatně posuzovat výši jednotlivých pohledávek uplatněných jednou žalobou.

Autoři shora zmiňovaného článku mimo jiné upozornili na přetrvávající rozpory v posuzování této otázky nejen v judikatuře okresních a krajských soudů, ale také v judikatuře Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního soudu v Praze. Podle právního názoru Vrchního soudu v Praze, vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 18. 11. 2010, č. j. Ncp 2505/2010-14:[2] „Je-li v jedné žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, pak soud zkoumá podmínku věcné příslušnosti u každého takového nároku zvlášť. Celková výše součtu jednotlivých žalobou požadovaných peněžitých plnění nemá z hlediska aplikace ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. význam.“

Naproti tomu Vrchní soud v Olomouci dosud v této věci dlouhodobě zastával zcela opačné stanovisko, dle kterého v takových případech je rozhodující jen celková výše žalované částky, a proto je k projednání a rozhodnutí této věci na prvním stupni příslušný vždy krajský soud. Např. ještě v odůvodnění svého usnesení ze dne 30. 5. 2012, č. j. Ncp 501/2012-26, Vrchní soud v Olomouci výslovně uvedl, že shora popsaný „právní názor Vrchního soudu v Praze Vrchní soud v Olomouci nesdílí“.

V podrobném a poměrně přesvědčivém odůvodnění tohoto usnesení pak olomoucký vrchní soud správnost svého právního názoru dovozoval mimo jiné s odkazem na skutečnost, že v souladu s dispoziční zásadou civilního řízení je to žalobce, kdo podáním žaloby disponuje předmětem řízení, přičemž není sporu, že žalobce je oprávněn do jedné žaloby zahrnout i více nároků. Z gramatického výkladu citovaného ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bod 6 o. s. ř. pak Vrchní soud v Olomouci dovozoval, že pro posouzení věcné příslušnosti krajského soudu je zde rozhodující celková výše částky, jež je předmětem řízení (tj. „částka požadovaná žalobcem“), a nikoliv výše jednotlivých společně uplatňovaných nároků. Svůj právní názor pak Vrchní soud v Olomouci podpořil také odkazem na zásadu procesní ekonomie civilního řízení, když „při respektování této zásady nemůže soud bránit žalobci, který se rozhodne za podmínek ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. projednat všechny své nároky vůči žalovanému v jediném řízení a nikoliv iniciovat o každém nároku řízení samostatné“. A dále: „Tento postup (tj. uplatnění více samostatných nároků společnou žalobou) je ekonomický a efektivní pro účastníky řízení.“

Domnívám se, že právní názor uvedený v odůvodnění výše citovaného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 5. 2012, č. j. Ncp 501/2012-26, nejen respektuje doslovné znění zákona, ale navíc je správný i z hlediska dodržování základních zásad civilního řízení a lépe chrání oprávněné zájmy účastníků řízení (zejména logický zájem žalobce na rychlém projednání všech pohledávek za žalovaným v jednom společném řízení v případě, kdy se jedná o pohledávky se samostatným skutkovým základem, z nichž jen některé přesahují částku 100 000 Kč).

Nyní však došlo v rozhodovací praxi Vrchního soudu v Olomouci k zásadnímu obratu. Před časem nám totiž bylo doručeno v jednom podobném sporu (tj. sporu mezi podnikateli z obchodních závazkových vztahů o zaplacení částky přesahující 100 000 Kč, přičemž žalovaná částka byla složena z několika dílčích nároků, z nichž každý samostatně nedosáhl limitu 100 000 Kč a nevycházely ze stejného skutkového základu) přelomové rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 9. 2012, č. j. Ncp 1009/2012-209. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že tento vrchní soud se tentokrát ztotožnil s výše uvedeným právním názorem Vrchního soudu v Praze, když určil, že věcně příslušný k projednání a rozhodnutí této věci je okresní, a nikoliv krajský soud.

Podle odůvodnění uvedeného rozhodnutí: „Vrchní soud v Olomouci z důvodu zachování jednotnosti rozhodovací praxe soudů přejal stanovisko vyjádřené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010, č. j. Ncp 2505/2010-14, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a ačkoliv dříve zastával názor odlišný, dále již bude postupovat v jeho intencích. To znamená, že je-li v jedné žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, pak soud zkoumá podmínku věcné příslušnosti u každého takového nároku zvlášť. Celková výše součtu jednotlivých žalobou požadovaných peněžitých plnění nemá z hlediska aplikace ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. význam.“

Lze tedy očekávat, že snad konečně dojde ke sjednocení judikatury obou vrchních soudů ohledně věcné příslušnosti soudu prvního stupně v těchto sporech, čímž následně dojde také ke sjednocení dosud velmi rozdílné rozhodovací praxe okresních a krajských soudů v Čechách a na Moravě.

Autor je advokátem v Českém Těšíně.