oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Jak přiznávat náhradu nákladů v exekučním řízení po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb.?

autor: JUDr. VLADIMÍR MUZIKÁŘ
publikováno: 02.12.2013

Nálezem Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (dále jen „Nález“), byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení. Vyhláška byla zrušena ke dni vyhlášení Nálezu ve Sbírce zákonů. Nález byl ve Sbírce zákonů publikován dne 7. 5. 2013. Dne 30. 4. 2013 přijal Ústavní soud pod č. Org. 23/13 k účinkům Nálezu sdělení (dále jen „Sdělení“) s cílem upřesnit zamýšlené účinky Nálezu a zabránit jeho různým výkladům.

Ponechám stranou úvahy, zda se ze strany Ústavního soudu jedná o šťastné a ústavně konformní řešení, k této problematice se již vyjádřili jiní, povolanější.[1] Skutečností však zůstává, že zrušení vyhl. č. 484/2000 Sb. způsobilo řadu interpretačních a aplikačních problémů, a to nejen v řízení nalézacím, ale rovněž v řízení exekučním. V exekučním řízení vyvstaly především dvě základní otázky. První otázkou je, zda vůbec a v jakém rozsahu lze vykonávat ke dni vyhlášení Nálezu ve Sbírce rozhodnutí pravomocná rozhodnutí, v nichž byla náhrada nákladů řízení (rozuměj nalézacího řízení) vyčíslena dle zrušené vyhl. č. 484/2000 Sb. Druhou, velmi frekventovanou otázkou pak zůstává, podle jakého právního předpisu ukládat povinnému povinnost k úhradě nákladů oprávněného, vzniklých v souvislosti s vedením exekuce v exekučních řízeních zahájených před publikací Nálezu ve Sbírce rozhodnutí. Mají být tyto náklady nadále vyčíslovány podle zrušené vyhlášky, nebo podle advokátního tarifu? Cílem tohoto článku je pokusit se odpovědět právě na tuto otázku a nastínit možnosti jejího řešení.

Ani Sdělení bohužel neposkytlo jednoznačný návod pro postup soudů (soudních exekutorů) při přiznávání výše náhrady nákladů exekučního řízení (nákladů oprávněného), Sdělení totiž evidentně míří na řešení první ze dvou shora nastíněných otázek, zabývá se tedy možností vykonatelnosti pravomocně přiznaných nákladů nalézacího řízení v návaznosti na ust. § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (ZÚS).[2] Sdělení se pak vůbec nezabývá otázkou, dle jakého právního předpisu má být vyčíslována náhrada nákladů oprávněného v exekučních řízeních zahájených před publikací Nálezu ve Sbírce rozhodnutí. Nicméně základní principy, které Ústavní soud ve Sdělení konstatoval, je třeba aplikovat i na posouzení tohoto problému.

Z řady praktických zkušeností mohu konstatovat, že praxe exekučních soudů i soudních exekutorů při řešení této otázky je nejednoznačná, odlišná a mnohdy protichůdná. Pokusme se tedy nalézt takové řešení, které bude aplikovat principy obsažené ve Sdělení na problematiku rozhodování o nákladech oprávněného v exekučních řízeních, přitom bude ústavně konformní a bude dbát podstaty základních práv vyjádřených v Ústavě ČR a Listině základních práv a svobod. Podotýkám, že nastíněný výklad se vztahuje pouze na ta exekuční řízení, která byla zahájena před publikací Nálezu ve Sbírce rozhodnutí, resp. v nichž bylo k tomuto datu vydáno usnesení o nařízení exekuce a toto nabylo právní moci, neboť tím došlo, jak je níže vysvětleno, ke konstituování nároku na náhradu nákladů exekuce.

Lze derogačnímu Nálezu přiznat retroaktivní účinky?

Při úvahách o správném (zákonném) postupu při rozhodování o nákladech oprávněného v exekučním řízení je zapotřebí vyjít nejen z obsahu Sdělení a ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, ale i ze základních principů, na nichž je postaveno exekuční řízení, a které jsou v mnohém odlišné od řízení nalézacího. Je nezbytné přijmout takový výklad, který se nedotkne základních práv účastníků a nebude ve svém důsledku postupem zakládajícím tzv. pravou retroaktivitu. Jsem toho názoru, že převažující praxe, kdy od účinků Nálezu přiznávají soudní exekutoři i soudy výši náhrady nákladů exekučního řízení dle advokátního tarifu, je postupem, který přiznává derogačnímu Nálezu retroaktivní účinky, tedy postupem contra legem, a rovněž postupem protiústavním.

Ve Sdělení Ústavní soud konstatoval, že v souladu s jeho dosavadní judikaturou _viz např. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) a sp. zn. IV. ÚS 1777/07 ze dne 18. 12. 2007 (N 228/47 SbNU 983), či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS – st. 36/13 ze dne 23. 4. 2013_ jsou v případech horizontálních právních vztahů připuštěny retroaktivní účinky derogačních nálezů jen velmi výjimečně v případech mimořádně intenzivního derogačního důvodu (jímž je především rozpor s materiálním jádrem Ústavy). Ústavní soud dovodil, že v případech nároků na paušální odměnu dle vyhl. č. 484/2000 Sb., přiznaných pravomocným rozhodnutím vydaným před vykonatelností Nálezu, převáží princip právní jistoty před důvody, které vedly Ústavní soud k derogaci vyhlášky. V těchto případech se proto neuplatní již zmíněné ust. § 71 odst. 2 ZÚS a nároky plynoucí z těchto rozhodnutí mohou být předmětem výkonu rozhodnutí či exekuce. Opačný výklad by fakticky znamenal, že důsledkem Nálezu bude odepření nároku na náhradu nákladů řízení přiznaných podle této vyhlášky, což by místo odstranění protiústavního zásahu do základních práv účastníků řízení vedlo naopak k jeho dalšímu prohloubení.[3]

Vzhledem ke skutečnosti, že Nález zrušil vyhl. č. 484/2000 Sb. ke dni jeho vyhlášení ve Sbírce rozhodnutí a neobsahuje žádná intertemporální ustanovení, je nutné se především zabývat otázkou, zda a do jaké míry na již vzniklé právní vztahy aplikovat dosavadní právní úpravu. K této otázce se Ústavní soud přiléhavě vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2755/08 ze dne 7. 1. 2010, v němž uvádí: „V případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, je proto ve svém důsledku výkladem retroaktivním.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 Ústavní soud definoval hlediska přípustnosti pravé retroaktivity, když uvedl: „Z principu ochrany důvěry občanů v právo vyplývá, že princip nepřípustnosti retroaktivity nelze vztáhnout na zpětné působení právních norem, jež nepředstavují zásah do právní jistoty, resp. nabytých práv. Příkladem takového zpětného působení je situace, v níž za předpokladu rozdílných trestněprávních úprav v době spáchání skutku a v době rozhodování o něm, se skutek posuzuje dle právní úpravy, jež je pro pachatele výhodnější.“ Argumentatio a contrario je zřejmé, že retroaktivita je nepřípustná vždy, pokud by zpětné působení právních norem představovalo zásah do právní jistoty a nabytých práv občanů. Uvedené výklady a principy lze nade vší pochybnost vztáhnout i na rozhodování Ústavního soudu, který v případě rozhodnutí o derogaci právního předpisu vystupuje v pozici tzv. negativního zákonodárce.

Jak jsem již uvedl, je při posouzení problematiky, dle jakého právního předpisu zavázat v exekučním řízení povinného k úhradě nákladů oprávněného, zapotřebí vycházet i ze základních principů a specifik exekučního řízení. Jednou ze základních zásad exekučního řízení je zásada, že v exekučním řízení se rozhoduje podle stavu v okamžiku zahájení exekučního řízení. Tato zásada se projevila i v rozhodovací praxi Ústavního soudu,[4] když konstatoval, že v rámci exekučního řízení je třeba postupovat dle právních předpisů účinných ke dni zahájení exekučního řízení, resp. ke dni nařízení exekuce. Tento princip se projevuje i v ust. § 129 exekučního řádu, dle něhož výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, vydaného před účinností tohoto zákona, se uskuteční podle dosud platných právních předpisů.

Při rozhodování o tom, dle jakého právního předpisu vyčíslit v exekučním řízení náklady oprávněného, je tedy podstatné, kdy bylo exekuční řízení zahájeno (zda před nastoupením účinků Nálezu, či po něm). V této souvislosti je klíčová otázka, kdy je v exekučním řízení konstituován nárok oprávněného na náhradu nákladů exekučního řízení. Jsem toho názoru, že nárok oprávněného na náhradu nákladů exekučního řízení je primárně konstituován již v usnesení o nařízení exekuce, resp. k okamžiku nabytí právní moci tohoto usnesení.[5] Dle ust. § 44 odst. 6 exekučního řádu (ve znění do 31. 12. 2012) obsahuje usnesení o nařízení exekuce mimo jiné označení povinnosti, která má být exekucí vymožena, včetně povinnosti k úhradě nákladů exekuce. Je tedy zřejmé, že exekuce se nařizuje i pro vymožení nákladů exekuce, čímž je logicky tento nárok konstituován, neboť v opačném případě by absentoval exekuční titul pro další vymáhání tohoto nároku. V příkazu k úhradě nákladů exekuce je pak určována pouze výše těchto nákladů, což se projevuje mimo jiné i v tom, že soudní exekutoři vydávají příkaz k úhradě nákladů exekuce často až po faktickém vymožení těchto nákladů.

Při respektování zásady, že v exekučním řízení se rozhoduje podle stavu v okamžiku jeho zahájení, a s ohledem na skutečnost, že nárok oprávněného na náhradu nákladů exekučního řízení je konstituován již v usnesení o nařízení exekuce, je třeba o výši náhrady nákladů exekučního řízení rozhodnout dle předpisu platného v době zahájení exekučního řízení, resp. v době, kdy usnesení o nařízení exekuce nabylo právní moci. Tímto předpisem je zrušená vyhláška č. 484/2000 Sb. Opačný přístup by zakládal tzv. pravou retroaktivitu derogačního Nálezu a byl by porušením principu právní jistoty, který nachází své normativní vyjádření v článku 1 odst. 1 Ústavy ČR, a jeho základních komponentů, kterými jsou zásada ochrany důvěry v zákon a zásada zákazu retroaktivity, stejně jako porušením práva na legitimní očekávání. V případě Nálezem zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb. se musí uplatnit princip uvedený ve Sdělení o naprosté výjimečnosti přípustnosti retroaktivních účinků derogačních nálezů. Zajisté nelze tvrdit, že derogační důvody, které vedly ke zrušení vyhlášky, jsou tak intenzivní, aby byly srovnatelné s rozporem s materiálním jádrem Ústavy či jiným stejně významným derogačním důvodem, který by mohl odůvodnit přípustnost retroaktivních účinků derogace.

Lze tedy uzavřít, že při aplikaci konstantní judikatury Ústavního soudu, principů vyjádřených ve Sdělení a základních zásad, na nichž spočívá exekuční řízení, je při rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení nezbytné aplikovat předpis platný v době zahájení exekučního řízení, resp. v době nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce, tedy Nálezem zrušenou vyhl. č. 484/2000 Sb.

Výše uvedený závěr vyplývá i z respektování základního práva účastníka řízení na legitimní očekávání a předvídatelnost práva a soudních rozhodnutí. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že nedílnou součástí principu právní jistoty je předvídatelnost práva a postupu orgánů veřejné moci jako nezbytný předpoklad obecné důvěry občanů v právo.[6]

Bylo by zajisté zcela v rozporu se zásadou legitimního očekávání, aby v průběhu exekučního řízení byla změněna pravidla hry a došlo k retroaktivnímu postihu práva na náhradu nákladů oprávněného a jeho přiznání dle jiného předpisu, než který platil v době zahájení exekučního řízení (nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce) a koneckonců i v době, kdy byly úkony právní služby provedeny a završeny. Pro ilustraci negativních dopadů na účastníka řízení – oprávněného si lze představit situaci, kdy oprávněný se před podáním návrhu na nařízení exekuce dohodl s advokátem na jeho odměně dle v té době platné vyhl. č. 484/2000 Sb., a tuto odměnu právnímu zástupci uhradil v legitimním očekávání, že exekuce bude úspěšná a oprávněný se těchto účelně vynaložených nákladů v exekuci domůže. Těžko lze takovému oprávněnému následně vysvětlovat, že vyhláška byla zrušena a náhrada nákladů exekučního řízení mu byla přiznána dle jiného právního předpisu a v jiné (výrazně nižší) částce, než bylo možno legitimně očekávat.

O správnosti výše nastíněného výkladu svědčí i to, jakým způsobem byla řešena otázka použití dosud platných právních předpisů při dřívějších změnách advokátního tarifu a vyhlášky č. 484/2000 Sb. (příkladmo u vyhlášky č. 484/2000 Sb. při novelizacích č. 277/2006 Sb. nebo č. 64/2012 Sb., v případě advokátního tarifu při novelizacích č. 276/2006 Sb., č. 399/2010 Sb. nebo č. 486/2012 Sb.). Ve všech uvedených případech přechodná ustanovení stanovila, že výše odměny za zastupování účastníka advokátem v jednotlivém stupni řízení, které nebylo ke dni účinnosti novely ukončeno, se stanoví dle dosavadních právních předpisů. Tato koncepce přechodných ustanovení tak plně respektovala právo účastníků řízení na legitimní očekávání a byla v souladu se základními principy právní jistoty, konkrétně zásady ochrany důvěry v zákon a zásady zákazu retroaktivity.

Vývoj judikatury

Je rovněž třeba poukázat na to, že v dřívější judikatuře Nejvyššího soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) se objevily názory, že soud v občanském soudním řízení přihlédne k tomu, že ustanovení zákona (jiného právního předpisu), na němž spočívá uplatněný nárok (a má být proto použito při právním posouzení věci), bylo Ústavním soudem posléze shledáno protiústavním (protizákonným), i když bylo zrušeno až poté, co již byly (měly být) splněny předpoklady ke vzniku nároku.[7] Nejvyšší soud vycházel v této judikatuře z názoru, že pokud bylo rozhodnutí vydáno v občanském soudním řízení na základě právního předpisu, který byl následně Ústavním soudem zrušen, nelze dle ustanovení § 71 odst. 2 ZÚS práva a povinnosti z tohoto rozhodnutí vykonávat a že tedy ke zrušení právního předpisu musí být v řízení přihlédnuto, neboť opačný přístup by zakládal rozpor se zákonem, když by byla vydána rozhodnutí, podle nichž by nebylo možné vykonávat práva a povinnosti.

V současné době se jedná o právní názor již překonaný. Především lze konstatovat, že v exekučních řízeních zahájených před účinky Nálezu nebyly pouze „splněny předpoklady ke vzniku nároku“, ale tento nárok (nárok na náhradu nákladů exekučního řízení) byl konstituován. Rovněž je nezbytné si uvědomit, že zrušení právního předpisu nálezem Ústavního soudu nezpůsobuje jeho zpětné zrušení, k pozbytí platnosti dochází až k datu vykonatelnosti nálezu. Byl-li právní předpis zrušen pro rozpor s ústavním pořádkem, nepřestává být ve vztahu k právním skutečnostem nastalým během jeho platnosti aplikovatelným právem. K prolomení této zásady pak může dojít pouze tehdy, pokud by tato aplikace vedla k porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod, a to takové intenzity, která by odůvodňovala zrušení příslušného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. Účelem ustanovení § 71 odst. 2 ZÚS je podle názoru Ústavního soudu částečné odstranění důsledků porušení ústavního pořádku a nelze je vykládat bez zohlednění nosných důvodů příslušného derogačního nálezu.[8]

Touto problematikou se aktuálně zabýval i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu,[9] který dovodil, že „byl-li zákon (jeho jednotlivé ustanovení) zrušen Ústavním soudem pro rozpor s ústavním pořádkem, soud při posuzování právních vztahů, které vznikly přede dnem účinnosti nálezu Ústavního soudu, k této protiústavnosti přihlédne, jen jestliže jde podle důvodů uvedených v nálezu Ústavního soudu o zásah do ústavně garantovaných základních práv jednotlivce takové intenzity, že by odůvodňoval zrušení příslušného rozhodnutí Ústavním soudem v řízení o ústavní stížnosti.“ Nejvyšší soud konstatoval, že již neshledává žádný právní prostor k tomu, aby při svém rozhodování nadále vycházel z právních názorů vyjádřených ve výše citovaných rozhodnutích (viz poznámka pod čarou č. 7), neboť odporují aktuálním závěrům Ústavního soudu.

Uvedená změna názorů v judikatuře Nejvyššího soudu je velmi významná pro posouzení otázky, kterou se zabývá tento článek. Z argumentů, které jsou výše vyloženy, vyplývá, že k porušení ústavně garantovaných základních práv jednotlivce by došlo právě v případě, pokud by v exekučních řízeních zahájených před účinky Nálezu při posuzování právních vztahů nebylo postupováno podle dosavadních předpisů. Lze tedy uzavřít, že použití vyhl. č. 484/2000 Sb. při rozhodování o výši náhrady nákladů exekučních řízení zahájených před účinky Nálezu je nejen možné, ale z důvodu aplikace základních zásad exekučního řízení a ochrany Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod garantovaných práv a principů (zejména princip právní jistoty, zásada ochrany důvěry v zákon, zásada zákazu retroaktivity, zásada legitimního očekávání) i z právního hlediska zcela na místě. Opačný postup by měl přicházet v úvahu jen tehdy, pokud by aplikace vyhl. č. 484/2000 Sb. zakládala porušení ústavních práv účastníka řízení, zejména tedy (s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu) při řešení tzv. formulářových žalob v pásmu bagatelnosti.[10]

Sporná praxe přiznávání náhrady nákladů (exekučního) řízení dle advokátního tarifu s odkazem na § 151 OSŘ

Nad rámec výše uvedených závěrů považuji za vhodné poukázat na to, že existují i další právní důvody, které svědčí o tom, že určování výše náhrady nákladů řízení, a to nejen v exekučních řízeních zahájených před nástupem účinků Nálezu, dle advokátního tarifu je přinejmenším sporné.

Právo na náhradu nákladů účelně vynaložených k vymáhání nároku (náklady oprávněného) přiznává oprávněnému ustanovení § 87 odst. 2 exekučního řádu. Dle téhož ustanovení náklady oprávněného hradí oprávněnému povinný. Vzhledem ke skutečnosti, že exekuční řád neurčuje právní předpis, dle kterého mají být náklady oprávněného přiznávány, je třeba postupovat dle ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu, z něhož vyplývá, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Dle ust. § 151 odst. 2 OSŘ při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud určí výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem. Tímto předpisem byla právě Nálezem zrušená vyhláška č. 484/2000 Sb. Nabízí se tedy otázka, dle jakého právního předpisu nyní v občanském soudním řízení (tedy i v exekučním řízení) výši odměny určit, neboť v současné době neexistuje právní předpis, který by určoval odměnu advokáta paušálně pro řízení v jednom stupni.

Odpověď na tuto otázku není vůbec jednoznačná. Ustanovení § 151 odst. 2 OSŘ totiž umožňuje přiznání náhrady nákladů řízení podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tedy dle advokátního tarifu) jen tehdy, jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení dle ust. § 147, ust. § 149 odst. 2 nebo odůvodňují-li to okolnosti případu.

V ust. § 147 OSŘ je řešena náhrada nákladů řízení vzniklých zaviněním účastníka nebo jeho zástupce. Ust. § 149 odst. 2 OSŘ upravuje refundaci nákladů řízení státu povinnou stranou při zastupování účastníka ustanoveným advokátem. Okolnosti případu pak mohou odůvodnit použití advokátního tarifu zejména v případech, v nichž by určení odměny dle paušální vyhlášky mělo na účastníka řízení nepřiměřeně tvrdý dopad (především s ohledem na povahu a délku řízení a náročnost a rozsah služeb poskytnutých advokátem).[11] V tomto případě však musí použití advokátního tarifu vyplývat z konkrétních skutkových okolností případu a musí být v odůvodnění rozhodnutí pečlivě zargumentováno.

Advokátní tarif je podzákonná právní norma, jejíž použití musí být umožněno zákonem. Připouští-li občanský soudní řád v platném znění použití advokátního tarifu pouze ve třech výše uvedených případech, pak a contrario se nabízí úvaha, že nemůže být advokátní tarif použit v případech jiných, zákonem nepředpokládaných. Opačný přístup by mohl vést k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a rovněž čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle kterého mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Účastníkům řízení však zajisté nelze upírat právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení jen proto, že byla zrušena vyhláška, která stanoví odměnu paušálně pro řízení v jednom stupni. De lege ferenda musí být situace vyřešena buď tím, že bude přijat nový právní předpis, který stanoví odměnu advokáta paušálně pro řízení v jednom stupni, nebo tím, že dojde k novelizaci ust. § 151 odst. 2 OSŘ. Do této doby bude velmi obtížné najít v řízeních zahájených po účincích Nálezu řešení, které nebude contra legem. V podstatě se nabízí pouze dvě možná řešení. Tím prvním je postupovat v rozporu s občanským soudním řádem a přiznávat náhradu nákladů řízení dle advokátního tarifu, druhým řešením je postupovat dle zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Hledáním tohoto řešení se nedávno zabýval na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyšší soud, na základě většinového názoru bylo konstatováno, že s účinností od publikace Nálezu ve Sbírce soudních rozhodnutí je při rozhodování o náhradě nákladů civilního řízení třeba aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., (advokátní tarif), neboť její použití ve smyslu § 151 odst. 2, věty první OSŘ odůvodňují okolnosti případu. Za tyto okolnosti lze dle názoru kolegia považovat to, že přísudková vyhláška byla Ústavním soudem zrušena a de lege lata neexistuje žádný jiný právní předpis, kterým by byly stanoveny paušální sazby pro řízení v jednom stupni, a že soudy jsou ve smyslu § 151 odst. 1 OSŘ povinny rozhodnout o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení končí, přičemž druhem nákladu řízení je i odměna za zastupování advokátem.[12] Tento názor našel svůj výraz i v aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.[13]

Jakkoli chápu snahu Nejvyššího soudu zabránit patové situaci při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení, domnívám se, že minimálně odůvodnění uvedeného názoru je nesprávné. Jak jsem již uvedl, za okolnosti případu považuje ustálená výkladová praxe zejména situace, v nichž by určení výše odměny dle paušální vyhlášky mělo na účastníka řízení nepřiměřeně tvrdý dopad. V tomto případě však musí použití advokátního tarifu vyplývat z konkrétních skutkových okolností případu. Rovněž výkladová praxe Nejvyššího soudu a jeho judikatura dosud setrvávala na stanovisku, že při určování odměny za zastupování advokátem jsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně pouze konkrétní (individuální) okolnosti případu.[14] Za okolnosti případu, které odůvodňují aplikaci advokátního tarifu, pak byly považovány jen takové okolnosti, které se vztahují ke konkrétnímu projednávanému sporu.[15] Domnívám se tedy, že argumentace, která řeší absenci legislativní úpravy odkazem na okolnosti případu, je argumentací nešťastnou a ve svém důsledku nesprávnou.

Závěrem

Závěrem lze konstatovat, že při posuzování otázky, dle jakého právního předpisu určovat výši náhrady nákladů exekučních řízení zahájených před účinky Nálezu (resp. exekučních řízení, v nichž bylo pravomocně rozhodnuto o nařízení exekuce) nelze vycházet pouze ze zjednodušené úvahy, že vyhláška č. 484/2000 Sb. byla Ústavním soudem zrušena a její aplikace je tedy nadále nepřípustná. Naopak je třeba na posuzovanou problematiku aplikovat konstantní judikaturu Ústavního soudu, týkající se zásady zákazu retroaktivity a zásady práva na legitimní očekávání, aktuální judikaturu Nejvyššího soudu a základní principy exekučního řízení. Pouze tímto postupem lze dle mého názoru dospět ke správnému a ústavně konformnímu řešení, kterým je aplikace vyhlášky č. 484/2000 Sb.

Věřím, že nastíněné úvahy podnítí odbornou diskusi k uvedeným problémům. Byl bych velmi potěšen, pokud by tyto úvahy našly svůj výraz při rozhodovací činnosti soudních exekutorů a soudů v tom, že v odůvodněních příkazů k úhradě nákladů exekuce, případně soudních rozhodnutích o námitkách proti těmto příkazům budou tyto skutečnosti reflektovány, soudní exekutoři či soudy vyloží své právní názory na tuto problematiku, tyto názory řádně a podrobně odůvodní a přijmou odpovídající závěry.

Autor je advokátem v Brně.

 


[1]K tomu viz např. odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12.

[2]Dle ust. § 71 odst. 2 ZÚS pravomocná rozhodnutí civilních soudů vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.

[3]Sdělení Ústavního soudu ČR ze dne 30. 4. 2013 Org. 23/13 k účinkům nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, ze dne 17. 4. 2013.

[4]Srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 594/10.

[5]Rozumí se stav dle právní úpravy platné do 31. 12. 2012, tedy v období, z něhož pochází většina dosud probíhajících exekučních řízení, zahájených před účinky Nálezu. V řízeních zahájených v období od 1. 1. 2013 (po novele exekučního řadu, učiněné zák. č. 396/2012 Sb.) se již nevydává usnesení o nařízení exekuce, ale tzv. pověření dle ustanovení § 43a exekučního řádu.

[6]Srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 525/02; ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/04; ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 420/09.

[7]Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1704/2007, obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1343/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 21 Cdo 27/2005 (a řada dalších).

[8]Nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 1882/09.

[9]Rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 31 Cdo 152/2010. In: Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, 5/2013, č. 47.

[10]Nález Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12; nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11; usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11.

[11]Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, 1600 str.

[12]Vrcha, P.: K rozhodování o nákladech řízení po zrušení vyhl. č. 484/2000 Sb. rozhodnutím Ústavního soudu ČR. [online]. Dostupné z: http://vrcha.webnode.cz.

[13]Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 576/2013.

[14]Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. Cpjn 201/2008.

[15]Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 36 Co 99/2002.