Hromada, M.: Poučovací povinnost v civilním procesu

autor: Mgr. Petr Coufalík
publikováno: 12.10.2015

C. H. Beck, Praha 2013, 98 stran, 290 Kč

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D., je soudcem odvolacího senátu v civilních věcech u Krajského soudu v Plzni a vede semináře pracovního práva na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Téma poučovací povinnosti je dlouhodobým předmětem jeho pozornosti, o čemž svědčí již články na toto téma autorem publikované již před více jak 10 lety,^[1] a proto recenzovaná kniha, která vznikla na základě disertační práce, je přirozením vyústěním dosavadní autorovy vědecké činnosti.

Recenzovaná kniha je vcelku útlá (98 s.), tudíž lze na první pohled předpokládat, že přes celkem úzce zaměřené téma se bude jednat o rozsáhlejší úvod do problematiky poučovací povinnosti, nicméně pokud budeme na recenzovanou knihu skutečně nahlížet jen jako na rozsáhlejší úvod do problematiky poučovací povinnosti, musíme zároveň říci, že se jedná o úvod vcelku zdařilý. M. Hromada přirozeně vychází z toho, co je mu blízké, tedy ze soudní praxe, přesto se snaží problematiku poučovací povinnosti uchopit v jejich teoretických základech, čímž si při čtení publikace na své přijdou nejen představitelé právní praxe, nýbrž i procesualisté. O tom svědčí i poměrně obsáhlý poznámkový aparát a seznam použité literatury a judikatury.

Formálně je recenzovaná kniha členěna do sedmi kapitol, přičemž je systematicky postupováno od teoretického uchopení k úpravě de lege lata, od obecné úpravy poučovací povinnosti k jednotlivým případům zvláštní poučovací povinnosti. Autor v knize přesvědčivě vysvětluje význam poučovací povinnosti v civilním sporném řízení, který s ohledem na neustále složitější společenské vztahy neupadá, jak si v 90. letech minulého století někteří autoři mysleli, nýbrž právě naopak se role poučovací povinnosti posiluje. Zřetelně se tak ukazuje, že v dnešní době je překonané pojetí civilního sporného řízení jako „boxerského ringu“, v němž soudce hraje toliko pasivní roli, nýbrž je třeba respektovat tzv. sociální koncepci civilního procesu, která zdůrazňuje materiální vedení sporu.^[2] Na druhou stranu autor správně poukazuje na to, že poučovací povinnost není samoúčelným institutem, nýbrž má napomáhat dosažení cíle civilního soudního řízení, jímž je vydání spravedlivého rozhodnutí, tudíž i poučovací povinnost má své hranice. Přehršel poučování v řízení totiž může vést k tomu, že soud již nebude vystupovat jako nezávislý třetí subjekt chránící práva účastníků řízení, nýbrž bude pomocníkem jedné ze stran. Je tak třeba najít rovnovážný stav mezi pasivitou soudce a jeho přílišnou aktivitou.

Zaměříme-li se na obsah jednotlivých kapitol, ve druhé kapitole se M. Hromada věnuje obecné teorii poučovací povinnosti, kdy se snaží zasadit poučovací povinnost do základního konceptu civilního soudnictví. Autor dává poučovací povinnost do souvislosti s ústavně zaručenými právy, zejména s právem na právní pomoc a s právem na rovnost účastníků řízení, dále poučovací povinnost dává do souvislosti se základními zásadami civilního sporného řízení, tj. se zásadou dispoziční, zásadou projednací a zásadou kontradiktornosti a se zásadou materiální pravdy. Následně se autor zaměřuje na poučovací povinnost samotnou, konkrétně rozebírá účel a obsah poučovací povinnosti, teoretické dělení poučovací povinnosti, zabývá se adresáty poučovací povinnosti, formou poučovací povinnosti a otevírá i poněkud ožehavé téma poučení o hmotném právu. Z myšlenek autora je možné zejména vyzdvihnout, že obsahem poučovací povinnosti je poučení o právech a povinnostech, které účastníci řízení mají, že poučovací povinnost musí být konkrétní, nikoliv všeobecná a musí přijít v pravý čas, musí být přiměřená, aby nebyla narušena rovnost stran, a musí být přizpůsobena podmínkám konkrétního účastníka řízení, tedy je třeba zkoumat, zda je účastník právně vzdělaný a zda je zastoupený osobou znalou práva, zejména advokátem. V souvislosti s poučením o hmotném právu pak autor uvádí, že se sice na základě § 5 o. s. ř. vytvořila představa o tom, že se nesmí o hmotném právu poučovat, to se však ukázalo být neudržitelné, jak vyplývá například z poučení podle § 99 nebo § 118a o. s. ř. Jak bylo naznačeno, autor v této kapitole přináší řadu myšlenek a naznačuje také řadu zajímavých teoretických otázek, například doposud nezmiňovanou problematiku dohod o důkazním břemeni. Nutno bohužel konstatovat, že jelikož teoretické uchopení poučovací povinnosti je z pohledu právní vědy stěžejní, zcela jistě by si zasloužilo ve studii jí věnované ještě hlubší probádání.

Ve třetí kapitole se M. Hromada zaměřuje na historický vývoj poučovací povinnosti v naší zemi, když rozebírá jednotlivé platné právní předpisy od doby josefínského soudního řádu z roku 1781 po novelizace stále platného občanského soudního řádu, které byly přijaty po roce 1989. Tento historický výklad nebude pro většinu čtenářů zrovna záživným, přesto především představitelé právní teorie by si měli pročíst i tuto kapitolu, neboť bez ní není možné současnou právní úpravu plně pochopit.

Čtvrtá kapitola nazvaná „Poučovací povinnost podle platné právní úpravy“ tvoří jádro recenzované knihy. M. Hromada se v této kapitole zabývá jak obecnou poučovací povinností podle § 5 o. s. ř., tak i jednotlivými případy zvláštní poučovací povinnosti. V souvislosti s obecnou poučovací povinností autor zcela správně upozorňuje na to, že se nejedná jen o zakotvení obecné zásady bez praktického dopadu, nýbrž že i toto ustanovení je normativním pravidlem s přímou aplikovatelností, což autor dokládá na jednotlivých praktických příkladech, namátkou poučení o singulární sukcesi podle § 107a o. s. ř. Následně autor podává výklad o jednotlivých případech zvláštní poučovací povinnosti upravených v občanském soudním řádu, například poučení o námitce podjatosti podle § 15a o. s. ř. či poučení o možnosti žádat o ustanovení zástupce. Autor u jednotlivých případů poučovací povinnosti parafrázuje právní úpravu a kde je to třeba, upozorňuje na judikatorní závěry a názory procesualistiky, k nimž přidává vlastní postřehy a komentáře. Zvláštní pozornost autor věnuje poučení poskytované při zjišťování skutkového stavu. Zde se autor podrobně zaměřuje na problematiku poučení o tzv. zákonné koncentraci řízení, poučení o povinnostech tvrzení a důkazní podle § 118a o. s. ř., poučení o neúplné apelaci a na důsledky neposkytnutí poučení. M. Hromada konkrétně poukazuje na problematickou úpravu zákonné koncentrace řízení, která má nastat skončením prvního jednání, z níž výslovně povinnost poučit nevyplývá, nicméně s ohledem na smysl poučovací povinnosti a systematičnost právní úpravy je i zde o koncentraci řízení nutno poučovat.^[3] Autor dále upozorňuje například na úpravu důsledků neposkytnutí poučení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., v níž nejen laická veřejnost často dělá chybu. M. Hromada správně upozorňuje, že po 1. 4. 2005 absence poučení není zpravidla vadou řízení, pro níž je třeba odvolacím soudem napadené rozhodnutí zrušit, nýbrž vede k tomu, že je možné uvádět v rámci odvolacího řízení nové skutečnosti a důkazy [§ 205a písm. d) o. s. ř.]. O vadu řízení půjde až tehdy, vyplyne-li potřeba uvést další tvrzení nebo navrhnout další důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu, neboť pokud nebyla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene, není možné aplikovat výjimku § 205a písm. d) o. s. ř. V závěru kapitoly se autor stručně vyjadřuje k poučovací povinnosti v řízení podle části V. o. s. ř., v nesporném řízení, v exekučním řízení a v rozhodčím řízení.

V páté a šesté kapitole se autor věnuje poučovací povinnosti v Rakousku a v Německu. Ačkoliv M. Hromada naznačuje, že v těchto kapitolách srovnává úpravy poučovací povinnosti u nás a ve dvou zvolených zemích, ve skutečnosti se bohužel v recenzované knize o plnohodnotné srovnání nejedná, nýbrž se jedná spíše jen o stručný exkurs do těchto zahraničních právních úprav. Přesto i tyto kapitoly by neměly zájmu čtenáře uniknout, neboť v nich autor byť stručně předkládá inspiraci, jak vypadá zahraniční úprava poučovací povinnosti a kudy by se tuzemské pojetí poučovací povinnosti mohlo v budoucnu ubírat.

V závěrečné kapitole M. Hromada upozorňuje na nejvýznamnější problémy stávající úpravy poučovací povinnosti. V první řadě kritizuje rozdílný výklad Nejvyššího soudu a Ústavního soudu v souvislosti s § 118a o. s. ř., dále kritizuje nejasnosti ohledně poučování ohledně hmotného práva, nejasnosti ohledně vztahu koncentrace řízení a poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. či § 119a o. s. ř., nejasnosti o tom, kdy lze aplikovat obecnou poučovací povinnost, či pojetí poučovací povinnosti jako objektivní povinnosti. Řešení stávající situace M. Hromada spatřuje ve snaze vyšších soudů vštípit obecným soudům cit pro konkrétní situaci, v posilování role soudců a v opuštění poučování striktně jen o procesním právu. De lege ferenda pak autor navrhuje zcela novou komplexní úpravu civilního procesu, v jejím rámci by došlo k oddělení jednoduché poučovací povinnosti o procesních právech a povinnostech od složitější poučovací povinnosti při splnění povinnosti tvrzení a důkazní. V prvním případě by měla směřovat poučovací povinnost zejména vůči účastníkům bez právního vzdělání a v druhém případě pak vůči všem. M. Hromada vyslovuje názor, že ke zjednodušení poučení by vedlo i to, že by se koncentrace řízení spojila se skončením přípravného jednání. Ačkoliv lze připustit, že z hlediska poučovací povinnosti by takové pojetí bylo příznivé, je třeba tento názor M. Hromady striktně odmítnout, neboť dokazování je vyvíjejícím se procesem, který není možné necitlivě utnout před jeho rozvinutím, jak je to bohužel možné dnes.

Shrneme-li recenzovanou knihu, jedná se o poměrně zdařilou monografii na téma poučovací povinnosti, jehož související zpracování v soudobé české procesualistice chybělo. Recenzované knize lze sice vytknout výše uvedené nedostatky, recenzovaná kniha pak s ohledem na rok vydání není objektivně schopná reflektovat aktuální judikatorní vývoj, například nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3849/11, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010. Přesto lze doporučit, aby si čtenář, jehož zajímá problematika poučovací povinnosti ať již z hlediska teoretického, tak z hlediska praktického, recenzovanou knihu přečetl.

Autor je doktorandem na Katedře občanského práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity a asistentem soudce Nejvyššího soudu.

Publikaci je možné zakoupit ZDE.