oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Hospodaření s výživným nezletilého dítěte jakožto správa majetku nezletilého dítěte

autor: Mgr. Bc. Stanislav Bruncko
publikováno: 10.10.2016

Tento článek se zabývá problematikou, která právní teorií není příliš reflektována, byť pro praxi by bylo její teo­retické rozpracování žádoucí. Konkrétně řeší otázku, jakým způsobem český právní řád upravuje hospodaření s výživným placeným na nezletilé dítě a jaká práva má rodič, který výživné platí, vůči rodiči, k jehož rukám je výživné placeno. Přitom se zabývá pouze tím vyživovacím závazkem, na jehož jedné straně je jako oprávněný subjekt nezletilé dítě a jako povinné subjekty na druhé straně jsou jeho rodiče.

Úvodem považuji za vhodné vymezit některé pojmy. Základem výživného (zde výživného v širším smyslu, tedy výživného jako institutu) je vyživovací závazek, který existuje mezi povinným a oprávněným subjektem. Jedna strana má povinnost plnit a druhá strana má právo plnění vyžadovat, výživným (v užším smyslu) je poskytované plnění. Každý člen rodiny je nebo byl stranou nějakého vyživovacího závazku, ať už jako osoba povinná výživou, nebo jako osoba oprávněná. V těch případech, kdy v rámci rodiny přestane fungovat dobrovolné plnění vyživovací povinnosti (ať už v peněžité, nebo v naturální podobě), je nutné stanovit výživné soudně, přičemž nejčastěji je ze všech druhů vyživovací povinnosti upravována vyživovací povinnost vůči nezletilým dětem. Povinnému rodiči je stanovena povinnost platit jako výživné pravidelnou konkrétní částku k rukám druhého z rodičů. Tento druhý rodič bývá v odborné literatuře zjednodušeně nazýván „pečující rodič“[1] (protože má dítě v péči, z čehož plyne jeho postavení jakožto toho, k jehož rukám je výživné placeno – nicméně tímto pečujícím rodičem, k jehož rukám je placeno výživné, je i rodič, který má dítě ve střídavé péči).

Zkoumanou otázku lze položit i jinak, a sice zda rodič, k jehož rukám je výživné placeno, je při nakládání s tímto výživným nějak omezen. Je zřejmě intuitivně zjevné, že nějak omezen zcela jistě je, protože opačná odpověď by byla zjevně absurdní. Je zřejmé, že rodič nesmí výživné placené na dítě prohrát ve výherních automatech, pořídit za něj svůj majetek nebo jej vložit do svého podnikání apod. Pokud je intuitivně seznatelné, že rodič je omezen v nakládání s výživným, tak je nutné vyřešit otázku, čím je omezen (kterými právními předpisy) a do jaké míry je omezen a jak konkrétně (tedy jaké jsou jeho povinnosti, příp. práva).

První část tohoto článku se zabývá analýzou současné právní úpravy, která dopadá na výživné dítěte, a pokouší se nalézt regulativy, které upravují hospodaření s výživným. Zabývá se dopadem principu nejlepšího zájmu dítěte, provádí rozbor úpravy v občanském zákoníku v oddíle nazvaném „Vyživovací povinnost“ a klade si otázku, zda tato normativní materie může komplexně upravovat otázku hospodaření s výživným nezletilého dítěte.

Druhá část článku zkoumá, zda výživné lze považovat za jmění dítěte, přičemž rovněž provádí rozbor nejasně formulovaného § 917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „občanský zákoník“, nebo „NOZ“).

Ve třetí části článku jsou analyzována ust. § 896 až 905 NOZ, která upravují správu jmění dítěte jakožto součást rodičovské odpovědnosti, a je zkoumán jejich dopad na hospodaření s výživným nezletilého.

Ve čtvrté části článku je proveden rozbor závazku z deliktu, neboli dřívější terminologií odpovědnosti,[2] rodiče platícího výživné za škodu způsobenou dítěti porušením péče řádného hospodáře ze strany pečujícího rodiče a jsou analyzovány právní možnosti ochrany tohoto platícího rodiče.

Pátá část článku se zabývá právem rodiče, který platí výživné, požadovat vyúčtování z hospodaření s výživným po pečujícím rodiči. Je prováděn rozbor stávající judikatury a literatury vztahující se k této oblasti, jsou analyzovány podmínky, za jakých toto právo vzniká, a současně jsou nastíněny procesní souvislosti tohoto práva.

1. Právní úprava aplikovatelná na hospodaření s výživným nezletilého dítěte

Při hledání právních předpisů, které upravují nakládání s výživným, bude nutné postupovat od předpisů obecných k předpisům speciálním a také současně od předpisů vyšší právní síly k těm nižším.

Na rovině ústavních předpisů nás budou zajímat zejména ta ustanovení, která konstituují nejlepší zájem dítěte jako jednu ze základních zásad, na které stojí současné rodinné právo. Důvod tohoto výlučného postavení je prostý – dítě je zvlášť zranitelný subjekt, jehož způsobilost chránit vlastní zájmy je omezená, a proto vyžaduje zvláštní ochranu.[3] Dle M. Kornela „princip nejlepšího zájmu dítěte je základním prostředkem poskytnutí takové ochrany dítěti ze strany společnosti. Až do dovršení procesu dospívání probíhá výrazný rozvoj biologických, psychologických a sociálních aspektů osobnosti dítěte a neblahé vlivy mohou tento vývoj výrazně poškodit.“[4]

Princip nejlepšího zájmu dítěte je v českém právním řádu zakotven zejména v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (dále jen „Úmluva“). Tento právní princip má hmotněprávní, procesní i interpretační význam.[5]

Pro nakládání s výživným nám tato zásada poskytuje generální klauzuli, prostřednictvím které může být veškeré jednání související s nakládáním s výživným na dítě poměřováno tímto principem a hodnoceno jako s klauzulí souladné nebo nesouladné.

Další maxima je pak zakotvena v čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle které nezletilé děti mají zaručenu zvláštní ochranu státem. V čl. 32 odst. 4 Listiny je sice konstatováno, že podrobnosti výkonu práv zakotvených v čl. 32 Listiny stanoví zákon, avšak vzhledem k obecnosti maximy o zvláštní ochraně dětí státem nebude možné poukazovat na to, že zákon nestanoví konkrétní podrobnosti – stát není oprávněn normotvorbou či absencí takové normotvorby stanovená práva, zvláště taková, která tvoří „pevné jádro“, vyprázdnit,[6] a tím méně je oprávněn je omezovat judikaturou. Maxima je zakotvena proto, že je uznáváno, že dítě je osoba, která se vyvíjí a v průběhu vývoje potřebuje různou intenzitu kontroly a dohledu či vyšší míru ochrany.[7]

Maxima, která má zejména zásadní interpretační význam,[8] tedy bude dopadat i na oblast výživného nezletilého dítěte a problematiky nakládání s ním. Pokud by snad bylo možné obecně konstatovat, že stát nemá povinnost zajistit zvláštní podmínky svéprávnému jedinci, který nedokáže spravovat svůj majetek, u nezletilých dětí je takové konstatování vyloučeno – státní moc musí maximálně dbát o to, aby nebyla porušována práva dítěte (a to i práva majetková), zvláště pak ze strany toho, kdo by měl dítě ochraňovat a kdo nad ním má moc. Podnětům, které nasvědčují, že dítěti se děje bezpráví, musí stát věnovat maximální pozornost, nesmí je posuzovat formalisticky a v krajním případě je povinen konat i z úřední moci, aby zájem dítěte ochránil. Stát nesmí připustit, aby dítě vyrůstalo v prostředí, které je určováno právem silnějšího.

Pokud dále postupujeme k předpisům nižší právní síly, musíme se zaměřit zejména na druhou část občanského zákoníku, konkrétně na oddíl nazvaný „Vyživovací povinnost“, ve kterém se nacházejí § 910 až 923 NOZ. Jedná se o čtvrtý pododdíl třetího oddílu, který je nazván „Rodiče a dítě“, přičemž ten je součástí druhého dílu, který je nazván „Poměry mezi rodiči a dítětem“, přičemž tento díl je součástí druhé hlavy druhé části NOZ, která je nazvána „Příbuzenství a švagrovství“. Tento výčet systematiky NOZ není bezúčelný, neboť umožňuje zjistit, která obecná ustanovení jsou použitelná pro zkoumaný institut.

Co stanoví o nakládání s výživným zmíněný pododdíl?

Hospodařením s výživným pro nezletilé dítě se zákon v příslušném pododdílu výslovně téměř vůbec nezabývá. Vymezuje zejména oprávněné a povinné subjekty (§ 910 odst. 1 NOZ), podmínky, za jakých je soud oprávněn přiznat výživné (§ 911 a 912, § 923 odst. 1 NOZ), příp. pořadí mezi jednotlivými druhy výživného (§ 910 odst. 2 až 4 NOZ), kritéria, dle kterých soud určí výši výživného (§ 913 až 916 a § 917 NOZ) a v jakém rozsahu (§ 922 odst. 1 NOZ) a způsob úhrady výživného (§ 918 a 921 NOZ).

Použijeme-li gramatický výklad, jediná ustanovení, která upravují, jak hospodařit se zaplaceným výživným, jsou § 923 odst. 2 NOZ, který řeší, co se děje s přeplatkem na výživném (což je ustanovení, které poskytuje pravidlo pouze pro úzce specializovaný případ), a dále ne zcela srozumitelný § 917 NOZ, který hovoří o tom, že za určitých okolností se na hospodaření s výživným, které je určeno i k „pokrytí“ takové odůvodněné potřeby, jíž je tvorba úspor, použijí pravidla pro správu jmění dítěte – toto ustanovení však podrobněji analyzuji níže.

Použijeme-li teleologický výklad, pak dalším ustanovením, které upravuje hospodaření se zaplaceným výživným, je § 910 odst. 1 NOZ, který používá pojem „vyživovací povinnost“, o němž se bez bližšího vymezení konstatuje, že ji mezi sebou mají předci a potomci. Vzhledem k tomu, že účelem je dle Aristotela to, k čemu něco jest, něco se podniká, nebo něco se děje,[9] a dle R. von Jheringa neexistuje právní věta, jež za svůj původ nevděčí nějakému účelu, tj. nějakému praktickému motivu,[10] je nutné stručně vymezit, co je účelem „vyživovací povinnosti“.

Základním účelem institutu výživného[11] na nezletilé dítě je zajistit, aby rodiče byli povinni nezletilému dítěti včas poskytovat výživné, které slouží k uspokojení jeho potřeb (srov. § 913 odst. 1 NOZ a § 96 odst. 1 zák. o rodině).[12] Samotné právo na výživu přitom úzce souvisí se samotným zachováním existence člověka jakožto fyziologické a mravní jednotky, tedy jakožto osobnosti.[13] U výživného je přitom důležité, že se tak děje v prostředí rodiny jako základního společenského prostředí. Poskytování výživného je proto rovněž projevem jedné ze tří základních funkcí rodiny – funkce ekonomické (vedle funkce výchovně-socializační a vedle funkce vztahové podpory).[14]

Z teleologického výkladu § 910 odst. 1 NOZ tedy vyplývá obecná zásada pro nakládání s výživným na nezletilé – tedy že s výživným má být nakládáno tak, aby sloužilo k uspokojování potřeb nezletilého dítěte. Jedná se však o natolik obecnou maximu, že je obtížné z ní odvozovat konkrétní pravidla chování – tato zásada nedokáže potřeby specifikovat ani hierarchizovat (to je záležitostí psychologie[15]), a zejména je nejasné, kdo určuje, co konkrétně potřeba je a co již není. Rovněž z této obecné zásady nelze dovodit konkrétní pravidla chování.

Pravidel chování, které bylo možné tímto způsobem nalézt (tedy v ústavních předpisech a v občanském zákoníku), je tedy relativně málo a je otázkou, zda výše obsažený výčet je úplný a vystačí jako regulativní materie pro veškerá jednání související s nakládáním s výživným nezletilého dítěte. Pokud se nespokojíme s konstatováním, že veškerá jednání postačí posoudit podle toho, zda jsou v souladu či v nesouladu se zásadou nejlepšího zájmu dítěte (což bychom pak mohli konstatovat o jakékoliv další normativní materii, která upravuje jiné rodinněprávní vztahy, kde je subjektem nezletilé dítě – a takovou materii prohlásit za nadbytečnou), a dále že výživné má sloužit k uspokojování potřeb dítěte, pak je zjevné, že výše obsažený výčet nemůže být úplný, a je tedy nutné zjistit, které další normy lze aplikovat na zkoumanou problematiku.

2. Výživné jako jmění dítěte dle § 495 NOZ a problematika § 917 NOZ

Zjistit, jaké další normy lze aplikovat na nakládání s výživným dítěte, lze pomocí analýzy systematického zařazení samotného institutu, resp. jeho prvků.

Vyživovací závazek je zvláštním případem zaopatřovacího závazku, přičemž obsah závazku je tvořen relativními právy a povinnostmi stran – dle Z. Králíčkové a I. Telce „vyživovací povinnosti dlužníka (povinného) tak odpovídá právo (pohledávka) na plnění v podobě výživného, jež svědčí druhé straně závazku, věřiteli (oprávněnému). Sama vyživovací povinnost, vyplývající ze závazku, představuje dlužníkovu povinnost něco dát (např. peníze formou opakovaných soukromých dávek) nebo něco konat (např. určitým způsobem zaopatřovat) anebo i něco strpět (např. bydlení studujícího dítěte). Jedná se o druh plnění majetkové povahy ve smyslu soukromého práva.[16]

Z výše uvedeného je zjevné, že vyživovací závazek má majetkovou povahu a jako takový ho lze považovat za součást jmění subjektu. Podle § 495 NOZ totiž jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů, přičemž majetek tvoří souhrn všeho, co osobě patří. Majetkem je podle odborné literatury „souhrn všech majetkových hodnot přičitatelných určité osobě (ať už fyzické, nebo právnické). Přičitatelností se nerozumí pouze oprávnění vyplývající z absolutního majetkového poměru, ale rovněž oprávnění vyplývající z poměru relativního.“[17]

Pokud je jměním subjektu vyživovací závazek, tím spíše bude jměním výživné v užším slova smyslu (tedy výživné jakožto plnění).

Protože výživné je jměním, pak v případě výživného na nezletilé dítě je jměním dítěte (přičemž vyživovací závazek je i jměním povinné osoby jakožto pasivum tohoto jmění, ale to pro tento článek není podstatné). Rodič, který přijímá od povinného rodiče výživné určené soudem, se pak ocitá v pozici toho, kdo za dítě spravuje jeho jmění, příp. jeho majetek. Tento rodič proto podléhá obecné úpravě o správě jmění dítěte. Na správu výživného dítěte rodičem je proto nutné použít právní úpravu v § 896 až 905 NOZ.

Výše uvedené závěry by byly jednoznačně seznatelné pouhou doslovnou interpretací zákona, nicméně problematiku činí náročnější na interpretaci poněkud nejasné znění § 917 NOZ. Ten říká, že „rozhoduje-li soud o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor, nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu; poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte. O správě takto poskytnutých částek platí obecná pravidla o jmění dítěte.“ S ohledem na to, že cit. ustanovení provádí jakousi kategorizaci toho, co se má považovat za jmění dítěte, a kdy pro tuto správu jmění mají být použita pravidla o správě jmění dítěte, je toto ustanovení nutné podrobit bližšímu rozboru. Mohlo by se totiž zdát, že výslovná potřeba zákonodárce určit, že právě takto poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte, by mohla znamenat, že jiné výživné do majetku dítěte nepřechází.

Nejprve je nutné zjistit, co je účelem tohoto ustanovení. Podíváme-li se na to, kde je ustanovení zařazeno, zjistíme, že se nachází ve skupině ustanovení (§ 915, 916 a 917 NOZ), jejichž společným účelem je stanovení kritérií rozhodných pro určení výše výživného (resp. v případě § 916 NOZ stanovení domněnky konkrétního rozsahu jednoho z těchto kritérií). Hlavním účelem § 917 NOZ je modifikovat obecné kritérium odůvodněných potřeb oprávněného tak, že odůvodněnou potřebou dítěte může být za určitých podmínek i tvorba úspor – jde tedy o speciální ustanovení k § 913 odst. 1 NOZ. Zákonodárce dále považuje za nutné „vyřešit“, jaký vlastnický režim má takovéto výživné, které je přiznáno na základě takto modifikovaných kritérií – a normuje, že takto poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte. Z uvedeného je zjevné, že toto pravidlo je stanoveno proto, aby nebyly pochybnosti, že i toto výživné je vlastnictvím dítěte, nikoliv proto, že by snad jiné poskytnuté výživné mělo mít jiný vlastnický režim (nelze si ani dost dobře představit, jaký jiný vlastnický režim by to měl být).[18] Stejný závěr lze konstatovat i o druhé větě § 917 NOZ – i zde zákonodárce pro odstranění pochybností výslovně normuje, že i pro takové výživné platí obecná pravidla o správě jmění dítěte.

Pokud by snad měla být druhá věta § 917 NOZ vykládána jiným způsobem, lze snad ještě připustit, že obecná pravidla o správě jmění dítěte se použijí na správu toho výživného, které je přiznáno za situace, kdy za potřebu dítěte je možné považovat i tvorbu úspor (což ještě zdaleka nemusí znamenat, že se ve výroku rozsudku musí určit tzv. spořící složka, ta se stanoví jen tam, kde jsou pochybnosti o tom, že by dítěti pečující rodič dobrovolně nespořil). Pak by následující výklad nebyl platný pro jakékoliv výživné, ale jen a pouze pro výživné, které bylo přiznáno za situace, kdy za odůvodněnou potřebu dítěte je možné považovat i tvorbu úspor. Tento výklad však s ohledem na závěry článku (viz níže) je s následujícími výklady slučitelný.

To, že výživné je právní praxí považováno za vlastnictví dítěte, je seznatelné i na základě několika konkrétních příkladů – vymáhání výživného se považuje za zastupování dítěte v běžné věci (přičemž kritérium běžné věci se používá v oblasti schvalování právního jednání v majetkové oblasti), při vrácení přeplatku na výživném se aplikují pravidla o bezdůvodném obohacení apod.

3. Nakládání s výživným dítěte jako péče o jmění dítěte dle § 896 až 905 NOZ

3.1. Úprava v § 910 až 923 NOZ jako speciální úprava k § 896 až 905 NOZ v oblasti hospodaření s výživným

Občanský zákoník upravuje správu jmění dítěte v § 896 až 905. Důsledkem výše uvedeného závěru, že výživné je jmění dítěte, je nutnost aplikovat tato ustanovení. Je však otázkou, v jaké relaci jsou tato ustanovení k těm, která byla vymezena výše.

Úprava v § 896 až 905 NOZ je obecná, se zjevnou snahou o univerzalitu. Oproti tomu úprava v § 910 až 923 NOZ řeší v souvislosti se spravováním zaplaceného výživného jen některé dílčí otázky – na základě tohoto porovnání lze konstatovat, že úprava v § 910 až 923 NOZ (včetně judikatury i dosavadní doktríny) je speciální úpravou k obecné úpravě v § 896 až 905 NOZ. Účelem správy jmění dítěte je dbát o rozmnožení majetku, přičemž však nejde o rozmnožení majetku „za každou cenu“.[19] Určitá rizika, tedy taková, která nedosahují intenzity nepřiměřenosti, správce jmění podstupovat může; nesmí to však být samoúčelné, ale jen tehdy, pokud je správce veden snahou o naplnění účelu správy majetku dítěte.

Pokud by nebylo možné akceptovat závěr, že výživné je jměním dítěte, bylo by případně možné uvažovat i o analogické aplikaci ustanovení o správě jmění dítěte, a to z toho důvodu, že v rámci skupiny práv a povinností, které mají rodiče vůči svým dětem, jedině tato ustanovení komplexně upravují nakládání s majetkovými hodnotami. Jinou obdobnou komplexní úpravou by byla správa majetku opatrovníkem zletilé osoby, což však již je zjevně vzdálenější institut, byť má obdobný účel (rozmnožení majetku opatrovance[20]).

Pro další výklad je nyní nutné provést analýzu aplikovatelných ustanovení a jejich porovnáním s ust. § 910 až 923 NOZ dovodit, zda a jakým způsobem budou závazná pro rodiče, kteří nakládají s výživným.

Pro správu jmění dítěte rodiči není možné ani subsidiárně použít ustanovení o správě cizího majetku dle třetí části NOZ (§ 1400 a násl.). Odborná literatura[21] i důvodová zpráva k § 1400 NOZ to vylučují. Použití analogické aplikace však pravděpodobně vyloučeno není.[22]

3.2. Rozhodování o nakládání s výživným

Základní zásadou pro správu jmění je, že rodiče rozhodují o správě jmění dítěte společně. Soud rozhoduje pouze tehdy, nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech správy jmění (§ 897 NOZ). Soud také uděluje souhlas s právním jednáním, které se týká existujícího nebo budoucího jmění dítěte, nebo součásti takového jmění, ledaže jde o běžné záležitosti, nebo o záležitosti sice výjimečné, ale týkající se zanedbatelné majetkové hodnoty (§ 898 odst. 1 NOZ). To, zda se jedná o právní jednání v běžné záležitosti, bude posuzováno podle významu právního jednání a podle důsledků, které pro nezletilého vznikají, nebo mohou nastat.[23] Zákon některé záležitosti, ke kterým je třeba souhlasu soudu, z důvodu „pečlivosti“[24] demonstrativně vyjmenovává v § 898 odst. 2 NOZ. O záležitost zanedbatelné majetkové hodnoty se bude jednat tehdy, pokud plnění nebude přesahovat řádově desítky či stovky korun,[25] směrodatné však bude také posouzení, jaký je poměr takové hodnoty k celkovému jmění dítěte.[26]

U obou ustanovení, tedy jak u § 897, tak u § 898 NOZ, je nutné zodpovědět otázku, zda je lze aplikovat i na úpravu hospodaření s výživným. Lze se domnívat, že ano, a to s určitými specifiky vyplývajícími z povahy věci. Rodiče jsou v zásadě oprávněni se dohodnout, jakým způsobem bude nakládáno s výživným na nezletilé dítě, přičemž u neběžných záležitostí potřebují souhlas soudu. Rodiče jsou oprávněni se dohodnout, jak bude s výživným nakládáno, a to i přesto, že soud určuje jednomu z rodičů platit výživné k rukám druhého rodiče (opačný závěr by byl v rozporu se zásadou autonomie vůle a navíc mu nesvědčí znění § 921 NOZ o možnosti rodičů dohodnout se na způsobu placení výživného). V praxi však lze očekávat, že v drtivé většině případů k žádné takové dohodě nedojde. V takovém případě soud nemusí nově rozhodnout o tom, jak by se mělo s výživným nakládat (jakožto se jměním dítěte), protože takové rozhodnutí už existuje – je jím právě ono rozhodnutí o stanovení výše a způsobu placení vyživovací povinnosti, neboť ono již v sobě vždy obsahuje několik pokynů, jakým způsobem má být se jměním dítěte nakládáno. Konkrétně – výživné má být placeno povinným rodičem k rukám pečujícího rodiče, v určité výši a v určené datum, přičemž tento pečující rodič je oprávněn z tohoto výživného zabezpečovat uspokojení běžných potřeb dítěte, včetně běžných výdajů (tímto je dle § 885, 888 a 889 NOZ osobou, jejíž rodičovská odpovědnost je ve srovnání s druhým z rodičů „zvýrazněna“),[27] aniž by bylo třeba souhlasu soudu nebo druhého rodiče – v neběžných záležitostech však není s výživným oprávněn nakládat bez souhlasu soudu.

3.3. Právo a povinnost každého rodiče pečovat o jmění dítěte – povinnost správy řádného hospodáře dle § 896 odst. 1 NOZ

Při péči o majetek dítěte obecně rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je jako řádní hospodáři spravovat (§ 896 odst. 1 věta první NOZ). Musí přitom bezpečně nakládat s těmi peněžními prostředky, o kterých lze předpokládat, že nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisejících s majetkem dítěte (§ 896 odst. 1 věta druhá NOZ). Obě pravidla budou plně aplikovatelná i na hospodaření s výživným – bylo by nesmyslné, pokud by rodič mohl se zaplaceným výživným jednat jinak než jako řádný hospodář. Výživné jsou přitom vždy peněžní prostředky, o kterých lze předpokládat, že nebudou zapotřebí k úhradě výdajů souvisejících s majetkem dítěte – a proto je s nimi třeba vždy bezpečně nakládat, jak předpokládá zmiňované ustanovení. Bezpečným nakládáním je míněno zejména to, že peněžní prostředky mají být uloženy. Nemusí se však jednat pouze o uložení peněz bez dalšího, ale bezpečné nakládání může a dokonce by mělo vyjadřovat zásadu, že peníze mají nést zisk, tj. že mohou a měly by být bezpečně investovány.[28]

Péči řádného hospodáře obecně vymezuje zákon v § 159 odst. 1 NOZ, dle kterého je péčí řádného hospodáře výkon funkce s nezbytnou loajalitou, s potřebnými znalostmi a pečlivostí.

Použitelná pro vymezení takové péče je dřívější judikatura,[29] dle které pojem péče řádného hospodáře lze chápat tak, že řádný hospodář činí právní jednání odpovědně a svědomitě a stejným způsobem rovněž pečuje o svěřený majetek, jako kdyby šlo o jeho vlastní majetek. Péče řádného hospodáře nepředpokládá, aby pečující byl vybaven všemi odbornými znalostmi, které souvisejí s takovou funkcí, ale k jeho odpovědnosti postačí základní znalosti umožňující rozeznat hrozící škodu a zabránit jejímu způsobení na spravovaném majetku, přičemž péče řádného hospodáře zahrnuje povinnost rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu, a zajistit takovou pomoc.[30] Pečovat o majetek jako o vlastní znamená mj. tento majetek vědomě nezmenšovat či jej jinak neohrožovat.[31]

V případě rodiče, který spravuje jmění dítěte, to znamená zejména pečovat o jmění dítěte tak, aby nedocházelo k jeho znehodnocování a zkracování, zajistit a zabezpečit majetek proti odcizení, zničení či poškození apod.[32] Vše uvedené je nutné aplikovat i na hospodaření s výživným. Vzhledem ke znění § 900 odst. 2 NOZ již není možné převzít stanovisko dřívější literatury, dle které z výnosů majetku dítěte nesměly být uspokojovány i potřeby rodiny,[33] avšak zásada zastávaná starší judikaturou, a sice že „výživné nemá vést k tomu, aby z něho – byť jen částečně – byly uspokojovány potřeby jiných osob“,[34] bude i dnes výkladovým vodítkem, ke kterému by se mělo přihlížet.

Samotné výživné dítěte proto mohou rodiče použít k vlastní výživě nebo k výživě sourozenců dítěte pouze se souhlasem soudu, a to jen tehdy, jestliže by bez zavinění osob, které mají vyživovací povinnost k dítěti, vznikl výrazný nepoměr mezi poměry dítěte a poměry povinných osob (§ 900 odst. 2 NOZ).

4. Rodič a jeho solidární odpovědnost za porušení povinnosti péče řádného hospodáře při správě majetku dítěte a otázky související s touto odpovědností – právo na informace vyvažující solidární odpovědnost

4.1. Solidární odpovědnost obou rodičů za škodu dle § 896 odst. 3 NOZ a otázka její legitimity vůči nepečujícímu rodiči

Dle § 896 odst. 3 NOZ, při porušení povinnosti pečovat o jmění dítěte jako řádní hospodáři, mají rodiče povinnost uhradit dítěti vzniklou škodu společně a nerozdílně. Pokud tedy jeden z rodičů poruší povinnost péče řádného hospodáře (např. tím, že výživné použije v rozporu s jeho účelem, nebo jej vyvede z majetku dítěte), dítě má právo žádat náhradu škody po kterémkoliv z rodičů, a to bez ohledu na to, zda jde o rodiče fakticky spravujícího jmění dítěte nebo ne. Na odpovědnost za správu jmění dítěte nemá ani vliv předávání či převzetí jmění (§ 904 NOZ). Rodič, který výživné platí k rukám druhého rodiče, je tak v nevýhodném postavení, protože zaplaceným výživným disponuje druhý rodič, a on je přitom nositelem potenciální odpovědnosti za to, jak je s tímto jměním nakládáno. Toto postavení je v zákoně výslovně vyvažováno několika omezeními, která se vztahují na rodiče disponujícího s výživným. Je otázkou, zda jsou to omezení natolik dostatečná, že vyváží nevýhodné postavení rodiče, který jmění dítěte nemá ve své dispozici. Pokud tomu tak není, aplikace takové právní úpravy by vedla k nespravedlivým důsledkům.

Prvním omezením je to, že rodič, jenž výživným disponuje, může nakládat s výživným jen v záležitostech, které nejsou podstatné (§ 897 NOZ), přičemž soud uděluje souhlas s právním jednáním v neběžných záležitostech (§ 898 odst. 1 NOZ; obojí viz výše). Pečující rodič tak typicky používá výživné pouze v souvislosti s jednáními, která slouží k uspokojení jeho běžných potřeb.[35]

Druhým omezením je konvalidovatelná[36] neplatnost[37] právního jednání, které je provedeno bez souhlasu soudu – k právnímu jednání rodiče ve věcech správy jmění dítěte, k němuž schází potřebný souhlas soudu, se nepřihlíží (§ 898 odst. 3 NOZ).

Zákon tedy zná jakýsi mechanismus, který omezuje rodiče disponujícího s majetkem dítěte, a tím je rodiči, který výživné platí, poskytována ochrana před tím, aby byl povinen jednou v budoucnu hradit škodu dítěti. Tento mechanismus, který poskytuje rodiči ochranu, ale nemůže být jediný, protože pouze tato ochrana by byla nedostačující, neboť je pouze pasivní.

4.2. Právo na informace o správě jmění vyvažující fakticky nerovné postavení rodičů v oblasti odpovědnosti a rozbor podobných institutů

Pokud by výše uvedená omezení pečujícího rodiče byla jediným způsobem ochrany, rodič by byl nucen se spoléhat na to, že ze zákona nastanou účinky, které jej ochrání, a svou aktivitou by neměl možnost cokoliv ovlivnit – a teprve následně, až by dítě vymáhalo škodu, by mohl uplatnit regres vůči rodiči, který se jměním nehospodařil řádně.

Proto je nutné položit si otázku, zda rodič, který platí výživné, má i nějaké jiné prostředky, které by působily preventivně – a to takové, které by znemožnily hospodařícímu rodiči způsobit škodu, anebo alespoň umožnily nehospodařícímu rodiči se dozvědět o tom, jakým způsobem je se jměním nakládáno. To, že by takové prostředky měly existovat, nasvědčuje i znění § 896 odst. 1 NOZ, neboť hovoří o tom, že rodič má právo a současně i povinnost pečovat o jmění dítěte (odborná literatura v souvislosti s úsporami dítěte hovoří o tom, že „nejen pečující rodič, ale i rodič povinný k tvorbě úspor je zákonným zástupcem dítěte, a měl by tedy mít možnost uplatňovat své právo spravovat jmění dítěte i u prostředků, které on sám na úsporách ve prospěch dítěte složil“[38]) a toto jmění má povinnost spravovat jako řádný hospodář. Zákon tuto povinnost ukládá každému rodiči, a to bez ohledu na to, jestli rodič má dítě v péči (a tedy má obvykle jmění dítěte v držbě) nebo nemá – a opačný závěr nemá v zákoně oporu (zákonodárce by v takovém případě použil rozlišení např. tím, že by uvedl, že jde o právo a povinnost toho rodiče, který jmění dítěte drží). V případě, že by rodič, který nedisponuje jměním dítěte, neměl žádné preventivní prostředky, zejména by nemohl zjistit, jak je se jměním dítěte nakládáno, nemohl by dostát své povinnosti spravovat jmění dítěte jakožto povinnosti, která je součástí rodičovské odpovědnosti, a tuto povinnost by nemohl plnit s péčí řádného hospodáře, jak vyžaduje § 896 odst. 1 NOZ.

Jaká pozitivní práva rodič, který nedisponuje se jměním dítěte, má? Jak může takový rodič zjistit, jak je se jměním dítěte nakládáno? V zákoně není tato možnost uvedena výslovně, ale lze ji dovodit za pomoci analogie, a to porovnáním s osobami obdobného postavení napříč právním řádem.

Nejpodobnější skupinou takových osob jsou veškeré osoby v rodinněprávních vztazích, které jsou nadány právem spravovat jmění dítěte (jsou jimi konkrétně poručník a opatrovník pro správu jmění dítěte – jiné osoby nejsou nadány právem spravovat jmění dítěte). Jak poručník, tak opatrovník pro správu jmění dítěte jsou postaveni pod dohled orgánů veřejné moci, přičemž vyšší míra kontroly ze strany těchto orgánů veřejné moci je odůvodněna zájmem na ochraně nejlepšího zájmu dítěte. Při vymezení práv a povinností těchto osob při správě majetku dítěte zákonodárce odkázal na právní postavení rodiče spravujícího majetek dítěte (viz § 942 ve spojení s § 950 odst. 2 NOZ), a tak lze naznat, že v oblasti správy majetku jde o právní postavení, které je velmi podobné rodičům, přičemž účel správy majetku je totožný.

Tím, kdo svěřuje majetek dítěte do péče těchto osob a kdo může nést odpovědnost za nesprávný výběr osoby opatrovníka nebo poručníka či za zanedbání dozoru nad nimi (podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu), je zde soud. Aby soud mohl dostát své povinnosti dozoru (§ 933 odst. 1 NOZ), zákon mu přiděluje práva, která umožňují kontrolu činnosti opatrovníka nebo poručníka, zejména kontrolu toho, jak je s majetkem dítěte nakládáno. Jak opatrovník pro správu jmění dítěte (viz § 950 odst. 3 NOZ), tak i poručník (§ 934 odst. 1 NOZ) předkládají soudu nejméně jednou ročně účty ze správy jmění dítěte. Zakotvení této povinnosti je logické – pokud je někdo odpovědný či spoluodpovědný za činnost a jednání někoho jiného, musí mít možnost přístupu k informacím o jednání a hospodaření této jiné osoby. V obdobné situaci je soud v případě opatrovníka nesvéprávné osoby – i zde má soud právo na pravidelné vyúčtování ze správy majetku této osoby a je povinen provádět nad opatrovníkem dozor (a z toho titulu je odpovědný).

Nejpodobnější úpravou, co se týče účelu tohoto institutu (tedy úprava správy majetku cizí osoby), je obecná úprava pro všechny osoby, které spravují cizí majetek, obsažená v ust. § 1400 a násl. NOZ. Dle této úpravy je správce zejména dle § 1414 NOZ jakožto výraz principu transparentnosti správy cizího majetku[39] povinen vést o spravovaném majetku spolehlivé záznamy a nesmí smísit svůj majetek s majetkem pod svou správou (§ 1414 NOZ). Odborná literatura zdůrazňuje, že pokud správce spravuje více cizích majetků, i tyto musí mezi sebou oddělovat a nesmí je mezi sebou směšovat.[40] Správce je také povinen nejméně jednou za rok předložit beneficientovi vyúčtování správy (§ 1436 odst. 1 NOZ), přičemž vyúčtování musí být tak podrobné, aby bylo možné ověřit jeho správnost. Právě záznamy a vyúčtováním bude správce prokazovat plnění povinností spojených s péčí řádného hospodáře.[41]

Další skupinou osob v podobném postavení jsou obecně jakékoliv osoby, které někomu svěřují či odevzdávají majetkové hodnoty (ať už peníze, nebo jiné věci), a přitom do určité míry odpovídají za činnost osoby, které jsou hodnoty svěřeny, aby s nimi hospodařila. Vzhledem k tomu, že i zde existuje odpovědnost za jednání někoho jiného, zákon i zde musí takovým osobám svěřit nějaké kontrolní oprávnění, spočívající alespoň v právu na informace o hospodaření takové osoby. Takovou situaci nalézáme napříč právním řádem na mnoha různých místech, ať už jde o právo menšinového spoluvlastníka nespravujícího věc, který má právo na vyúčtování, jak bylo s majetkem nakládáno (§ 1118 NOZ), přičemž vyúčtování se lze domáhat zejména po uplynutí doby obvyklé povaze správy (§ 1119 NOZ), nebo u práv menšinového společníka obchodní korporace, přičemž u všech těchto skupin existuje velmi rozsáhlá judikatura, která vymezuje, jakým způsobem má probíhat informování, aby bylo vyvážené a na jedné straně poskytovalo dostatek informací o tom, jakým způsobem je se jměním hospodařeno, a na druhé straně byly povinné osoby ochráněny před nepřiměřeným rušením (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09).

4. 3. Analogická aplikace práva na vyúčtování při správě jmění dítěte

Rodič, který nemá ve své dispozici jmění dítěte (obvykle proto, že je tím, kdo nemá dítě ve výlučné péči), je v obdobném postavení jako výše uvedené skupiny osob – je odpovědný vůči dítěti za jednání osoby, které je svěřen majetek do dispozice, a současně má povinnost spravovat jmění dítěte. Povinnosti a zejména potenciální odpovědnost, kterou tento rodič má, musí být vyvážena nějakým právním nástrojem, který umožní tomuto rodiči, aby se nestal pouhým pasivním nositelem rizika plynoucího z možné budoucí odpovědnosti bez možnosti tuto případnou odpovědnost ovlivnit.

S ohledem na výše uvedenou analýzu práv a povinností osob v podobném právním postavení, jako je rodič, který nedisponuje jměním dítěte, lze dovodit, že i tento rodič musí analogicky disponovat obdobným právem na získání informací o stavu a dispozicích s majetkem (tj. na vyúčtování majetku), jako disponují výše uvedené skupiny osob. Rodič, který nemá v dispozici jmění dítěte, tak má právo vůči druhému rodiči na to, aby mu bylo pravidelně předáno vyúčtování ze správy jmění dítěte. Jen tak se může podílet na právu pečovat o jmění dítěte a současně řádně plnit svou povinnost pečovat o jmění dítěte (jakožto součást rodičovské odpovědnosti), především toto jmění jako řádný hospodář spravovat (§ 896 odst. 1 věta první NOZ) a současně může být legitimním ustanovení zákona, které zakotvuje jeho solidární odpovědnost za škodu, poruší-li kterýkoliv rodič svou povinnost pečovat o jmění dítěte společně a nerozdílně.

Výklad, který dovozuje, že existuje právo toho rodiče, který nemá v dispozici jmění dítěte, na vyúčtování ze správy jmění od druhého rodiče, který jměním dítěte disponuje, není v rozporu s primárním hlediskem, kterým jsou posuzována veškerá práva a povinnosti k dítěti (neboť účtování o správě jmění je i právem k dítěti, resp. je právem na informaci o majetku dítěte), a sice s nejlepším zájmem dítěte, resp. se zajištěním morálního a hmotného prospěchu dítěte (§ 855 odst. 2 NOZ). Toto právo se nejeví v rozporu ani s ustanoveními, která zákon stanoví o správě jmění dítěte rodiči (§ 896 až 905 NOZ). Dítě, vůči němuž je rodič v postavení správce jeho jmění, může mít stěží menší standard ochrany, než mají jiné skupiny osob v jeho postavení.

5. Právo na vyúčtování z hospodaření s výživným

5. 1. Právo na vyúčtování výživného v judikatuře a odborné literatuře

Vzhledem k tomu, že výživné je součást jmění dítěte, jak bylo uvedeno výše, i ono podléhá právu na vyúčtování, a to z důvodů, které jsou uvedeny výše. Rodič, který platí výživné na nezletilé dítě k rukám druhého rodiče, má právo na vyúčtování, jak bylo s tímto výživným nakládáno. Při podrobném pohledu na ustanovení o výživném v § 910 až 924 NOZ lze zjistit, že takové právo na vyúčtování není v rozporu s těmito ustanoveními.

Byť mi není známa judikatura, kdy by soud přiznal navrhovateli právo na to, aby bylo výživné vyúčtováno, samotnou existenci práva na vyúčtování výživného soudní praxe nevylučuje a existuje judikatura, kde je zvažováno, zda existují podmínky pro přiznání takového práva žadateli (přičemž se samotnou možností toto právo přiznat polemizováno není) – viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 3771/11, který se ztotožnil s postojem odvolacího soudu, který konstatoval, že„je jistě právem otce, aby požadoval vyúčtování toho, jak je s výživným, pokud jde o tvorbu úspor pro děti, nakládáno s tím, že pokud by byly zjištěny skutečnosti svědčící pro závěr, že matka jmění dětí řádně nespravuje, pak lze činit konkrétní opatření“. Jiná judikatura si klade otázku, na základě jakého ustanovení by taková povinnost vyúčtování výživného šla dovodit, ale současně považuje za nutné zkoumat, že „z ničeho neplyne, že by matka nebyla schopna s penězi řádně hospodařit (či že by vedla děti ke konzumnímu způsobu života), naopak vše svědčí o jejím odpovědném přístupu“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS 3757/14).

Názor, že výživné, které umožňuje tvorbu úspor, má být vyúčtováváno, resp. že soud může tuto povinnost rodiči uložit, se objevuje i v odborné literatuře v souvislosti s hodnocením změny koncepce výživného provedené velkou novelou zákona o rodině č. 91/1998 Sb., kdy byla opuštěna dosavadní koncepce výživného jakožto platby sloužící pouze k uspokojování běžných potřeb dítěte, a byla připuštěna možnost, aby potřebou, kterou výživné „pokrývá“, byla i tvorba úspor. Dle J. Nykodýma zákon „dává možnost, aby tam, kde to majetkové poměry povinného rodiče připouštějí, bylo možné za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor zabezpečujících zejména přípravu na budoucí povolání. Rozhodnutím soudu by však v takovém případě měla být stanovena povinnost vyúčtování, aby se tak zabránilo spotřebování tohoto nadstandardního výživného k jiným účelům.[42]

Právo soudu uložit takovou povinnost lze dovodit i na rovině ústavního práva, neboť obecně Ústavní soud ohledně pravomoci soudu přijímat opatření na ochranu členů rodiny konstatuje, že „z pozitivního závazku státu na poli ústavní garance a ochrany rodičovství a rodiny, resp. rodinného a soukromého života (čl. 32 LZPS a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vyplývá, že soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené“ (usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 438/05).

5. 2. Podmínky pro vznik práva na vyúčtování a jeho účel

Z výše uvedené literatury a judikatury lze dovodit, že právo na vyúčtování výživného bude moci být uplatňováno tam, kde jsou zjištěny skutečnosti svědčící pro závěr, že druhý rodič jmění řádně nespravuje, a dále tam, kde výše výživného umožňuje tvorbu úspor. Právo tedy nebude možné uplatňovat kdykoliv, ale jenom tam, kde je to účelné a přiměřené, aby se tak právo na vyúčtování výživného nestalo pouhým nástrojem šikany jednoho rodiče vůči druhému (lze převzít názor judikatury upravující informační povinnost mezi spoluvlastníky, dle které je zde limitem „požadavek ochrany ostatních… před nepřiměřeným rušením“).[43] Dle mého názoru nebude mít právo na vyúčtování své opodstatnění tam, kde je zjevné, že nízké výživné pouze pokryje základní (běžné[44]) potřeby dítěte. Pravidlem by pak vyúčtování mělo být tam, kde je výživné v takové výši, že je možné z něj dítěti spořit (tedy takové výživné, které je přiznáno za pomoci modifikovaného kritéria odůvodněných potřeb dítěte dle § 917 NOZ), příp. kde je přímo soudem určen díl výživného, který má připadat na spoření, a pak také tam, kde je důvodné podezření na zneužívání výživného k jiným účelům, než je úhrada potřeb nezletilého.

Účelem práva na vyúčtování je nejen ochrana nepečujícího rodiče (spočívající v umožnění získat informace o spravování výživného, aby mohl dostát povinnostem, jež mu ukládá zákon v rámci úpravy rodičovské odpovědnosti), ale zejména ochrana nezletilého dítěte jako slabší strany. Právo na vyúčtování nutí k tomu, aby hospodaření s výživným bylo transparentní, a působí preventivně před porušením povinností řádného hospodáře podobně jako u jiných institutů, jejichž podstatou je spravování cizího majetku.

5. 3. Realizace práva na vyúčtování a procesní souvislosti

Pokud rodič požaduje po druhém rodiči vyúčtování, jak bylo naloženo se zaplaceným výživným, a druhý rodič jej mu odmítá předat, má odmítnutý rodič právo obrátit se na soud.

Soud rozhoduje v řízení ve věcech péče o nezletilé podle § 466 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále také jen „z. ř. s.“). Tato ustanovení se totiž vztahují nejen na řízení týkající se péče o dítě ve smyslu § 880 a násl. NOZ, ale i na jakákoliv jiná řízení, v jejichž rámci rozhoduje soud o právech a povinnostech k nezletilému dítěti, které mají souvislost s § 855 až 975 NOZ, neboť seznam řízení v § 466 z. ř. s. je pouze demonstrativní (lze si proto představit, že soud svým vlastním usnesením dle § 13 z. ř. s. zahájí i jiná než v tomto ustanovení vyjmenovaná řízení, pokud bude mít potřebu řešit i jiná práva a povinnosti ve vztahu k nezletilému).[45] Zde se konkrétně bude jednat o řízení dle § 466 písm. c) z. ř. s., neboť primárně půjde o rozhodování ve věcech souvisejících s určováním výživného na nezletilé. Místně příslušným je obecný soud nezletilého dítěte (§ 467 odst. 1 z. ř. s.), tedy soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popř. jiných rozhodujících skutečností, své bydliště (§ 4 odst. 2 z. ř. s.).

Účastníky řízení budou nezletilé dítě a rodiče dítěte. Soud jmenuje dítěti pro zastoupení v řízení procesního opatrovníka, kterým bude zpravidla OSPOD (§ 469 odst. 1 z. ř. s.), přičemž procesní opatrovník je jmenován usnesením (§ 471 odst. 1 z. ř. s. a contrario). Obecnou zásadou je rozhodování s co největším urychlením (§ 471 odst. 2 z. ř. s.), protože i zde se jedná o oblast, kde běh času může mít těžko napravitelné následky.[46]

Soud povinnost předkládání vyúčtování uloží rozsudkem, neboť právě rozsudkem ve věcech výživného soud může uložit celou škálu povinností, např. co se týče úspor, stanovit povinnost úspor, stanovit výši částky, která má být na úsporách dosažena, vymezit, za jakým účelem mohou být úspory ze strany rodičů do doby dosažené svéprávnosti dítěte použity,[47] apod. O nakládání s výživným může soud rozhodovat i v jiných řízeních týkajících se nezletilého dítěte, např. ve svěřenectví, když rozhoduje o povinnosti pečující osoby dle § 956 NOZ, kde upravení hospodaření může spočívat zejména v určení, jak konkrétně má pečující osoba naložit s jednotlivou vyplacenou měsíční dávkou výživného,[48] a bude připadat v úvahu zejména tehdy, pokud půjde o vyšší částky výživného.[49] Judikatura k povinnosti předložit vyúčtování při správě podílového spoluvlastnictví konstatuje, že „pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování“,[50] což bude platit i zde.

6. Závěr

Rodič, k jehož rukám je placeno výživné na nezletilé dítě, je při nakládání s tímto výživným omezen právními předpisy.

Generální klauzulí pro nakládání s výživným je zásada nejlepšího zájmu dítěte zakotvená zejména v čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, prostřednictvím které může být veškeré jednání související s nakládáním s výživným na dítě poměřováno tímto principem.

Další maxima je zakotvena v čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle které nezletilé děti mají zaručenu zvláštní ochranu státem. Státní moc se musí zabývat tím, zda nejsou porušována práva dítěte (a to i práva majetková), zvláště pak tím, kdo by měl dítě ochraňovat a kdo nad ním má fakticky moc. Podnětům, které nasvědčují, že dítěti se děje bezpráví, musí stát věnovat maximální pozornost.

Občanský zákoník se v oddíle nazvaném „Vyživovací povinnost“ (§ 910 až 923 NOZ) hospodařením s výživným pro nezletilé dítě výslovně téměř vůbec nezabývá. Jediná ustanovení, která upravují, jak hospodařit se zaplaceným výživným, jsou kazuistický § 923 odst. 2 NOZ a dále obtížně interpretovatelný § 917 NOZ. Nelze přijmout závěr, že tento výčet je úplný – a je nutné zjistit, jaké další normy lze aplikovat na zkoumanou problematiku.Za pomoci analýzy systematického zařazení samotného institutu, resp. jeho prvků, lze zjistit, jaké další normy lze aplikovat na nakládání s výživným dítěte. Na základě toho dojdeme k závěru, že na výživné se uplatní obecná ustanovení o správě jmění dítěte rodiči dle § 896 až 905 NOZ.

Vyživovací závazek je zvláštním případem zaopatřovacího závazku, a proto jej lze považovat za součást jmění osobydle § 495 NOZ, dle kterého jmění osoby tvoří souhrn jejího majetku a jejích dluhů. Rodič, který přijímá od povinného rodiče výživné určené soudem, se ocitá v pozici toho, kdo za dítě spravuje jeho jmění, a podléhá obecné úpravě o správě jmění dítěte obsažené v NOZ. Úprava v § 910 až 923 NOZ je speciální úpravou k obecné úpravě v § 896 až 905 NOZ. Z toho vyplývá, že na správu zaplaceného výživného se bude aplikovat obecná úprava o správě jmění dítěte, pokud z povahy věci nebude vyplývat něco jiného. Základní zásadou pro správu jmění je, že rodiče rozhodují o správě jmění dítěte společně (§ 897 NOZ), a k jednání v neběžných záležitostech je třeba souhlas soudu (§ 898 odst. 1 NOZ), nicméně pečující rodič je na základě rozhodnutí soudu o výživném nadále oprávněn ze zaplaceného výživného zabezpečovat uspokojení běžných potřeb dítěte, včetně běžných výdajů. V neběžných záležitostech však oprávněn jednat není.

Při péči o majetek dítěte obecně rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je jako řádní hospodáři spravovat (§ 896 odst. 1 věta první NOZ). Dle § 896 odst. 3 NOZ, při porušení povinnosti pečovat o jmění dítěte jako řádní hospodáři, mají rodiče povinnost uhradit dítěti vzniklou škodu společně a nerozdílně. Nepečující rodič je tak v nevýhodném postavení, protože zaplaceným výživným disponuje druhý rodič, a nepečující rodič je přitom nositelem potenciální odpovědnosti za to, jak je s tímto jměním nakládáno.

Na základě analogie k jiným rodinněprávním institutům, ve kterých lze nalézt osoby v obdobném postavení, tedy takové osoby, které mají svěřen majetek do správy, a na základě analogie k jiným osobám spravujícím cizí majetek, lze konstatovat, že nepečující rodič má právo na vyúčtování, jak bylo s výživným nakládáno. Jak opatrovník pro správu jmění dítěte (viz § 950 odst. 3 NOZ), tak i poručník (§ 934 odst. 1 NOZ) předkládají soudu nejméně jednou ročně účty ze správy jmění dítěte, přičemž zakotvení této povinnosti je logické – pokud je někdo odpovědný či spoluodpovědný za činnost a jednání někoho jiného, musí mít možnost přístupu k informacím o jednání a hospodaření této jiné osoby. Záznamy a účty je povinen vést a předkládat i správce cizího majetku dle § 1414 a 1436 NOZ.

V případě, že by nepečující rodič nemohl zjistit, jak je se jměním dítěte nakládáno, nemohl by realizovat své právo spravovat majetek a současně by nemohl dostát své povinnosti spravovat jmění dítěte s péčí řádného hospodáře, jak vyžaduje § 896 odst. 1 NOZ.

Samotnou existenci práva na vyúčtování výživného nevylučuje ani soudní praxe a již existuje judikatura, kde je zvažováno, zda existují podmínky pro přiznání takového práva navrhovateli.Názor, že výživné, které umožňuje tvorbu úspor, má být vyúčtováváno, resp. že soud může tuto povinnost rodiči uložit, se objevuje i v odborné literatuře.

Právo na vyúčtování výživného bude moci být uplatňováno tam, kde jsou zjištěny skutečnosti svědčící pro závěr, že druhý rodič jmění řádně nespravuje, a dále tam, kde výše výživného umožňuje tvorbu úspor, a bude poměřováno principem nejlepšího zájmu dítěte. Právo tedy nebude možné uplatňovat kdykoliv, ale jenom tam, kde je to účelné a přiměřené, aby se tak právo na vyúčtování výživného nestalo pouhým nástrojem šikany jednoho rodiče vůči druhému. Účelem práva na vyúčtování je nejen ochrana nepečujícího rodiče, ale rovněž ochrana nezletilého dítěte jako slabší strany,neboťprávo na vyúčtování nutí k tomu, aby hospodaření s výživným bylo transparentní, a působí preventivně před porušením povinností řádného hospodáře.

Autor je advokátem a doktorandem na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.



[1] K. Svoboda: K tvorbě úspor ve prospěch dítěte, Právní rozhledy č. 12/2014, str. 437.

[2] Pro účely tohoto článku bude použita původní terminologie, tedy „odpovědnost za škodu“, pokud se bude jednat o „závazek z deliktu“.

[3] M. Kornel: Některé problematické aspekty principu nejlepšího zájmu dítěte, Právní rozhledy č. 3/2013, str. 88. V tomto výkladu o nejlepším zájmu dítěte čerpám z článku Kornela, přičemž jsou využity i stejné prameny.

[4] Tamtéž.

[5] D. Jílek: Práva dítěte v kontextu, in D. Jílek et al.: Studie o právech dítěte: implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice, Česko-britská o. p. s., Brno, Boskovice 2011, str. 17-72, www.dcicz.org/userfiles/file/studie_o_pravech_ditete.pdf.

[6]  Šimáčková in E. Wagnerová a kol.: Listina základních práv a svobod: komentář, Wolters Kluwer ČR, a. s., Praha 2012, komentář k § 32 odst. 6.

[7] Tamtéž, komentář k § 32 odst. 1.

[8] Tamtéž.

[9]  H. J. Störig: Malé dějiny filosofie, Zvon, Praha 1993, str. 136.

[10] P. Holländer: Filosofie práva, Aleš Čeněk, Plzeň 2006, str. 76.

[11] Viz též S. Bruncko: Účel a podstata výživného, in Z. Králíčková, M. Kornel, J. Valdhans (eds.): Sborník z konference DNY PRÁVA 2013 – DAYS OF LAW 2013 – Část V. – Právo na výživné v. vyživovací povinnost. Masarykova univerzita, Brno 2014, str. 6-28.

[12] Srov. H. Nová, O. Těžká: Vyživovací povinnost. Praktická příručka s judikaturou a vzory, Linde, a. s., Praha 1995, str. 11.

[13] J. Sedláček: Rodinné právo, Nákladem československého akademického spolku Právník, Brno 1934, str. 11.

[14] O. Matoušek, H. Pazlarová: Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny v kontextu plánování sociální péče, Portál, Praha 2010, str. 14.

[15] Viz též D. Houbová: Psychologie pro právníky, Aleš Čeněk, Plzeň 2008, str. 143.

[16] Z. Králíčková, I. Telec: Výživné v novém občanském zákoníku, Bulletin advokacie č. 3/2014, str. 23.

[17] P. Lavický a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654), C. H. Beck, Praha 2014, str. 1751, komentář k § 495.

[18] Odborná literatura o tomto problému mlčí. Lze nalézt konstatování, že „úspory přecházejí do vlastnictví dítěte“ (K. Svoboda, op. cit. sub 1), což však zákon takto výslovně neříká a nezužuje – ten hovoří o „poskytnutém výživném“, čímž je myšleno výživné, které kryje i potřebu úspor (tedy se spíše dá konstatovat, že „rovněž“ úspory přecházejí do vlastnictví dítěte).

[19] Šmíd in M. Hrušáková, Z. Králíčková, L. Westphalová a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655–975), C. H. Beck, Praha 2014, str. 980, komentář k § 896, m. č. 3.

[20] Důvodová zpráva k § 457 až 464 NOZ.

[21] J. Svejkovský, R. Marek a kol.: Správa cizího majetku v novém občanském zákoníku. Komentář, C. H. Beck, Praha 2015, str. 40, komentář k § 1400, m. č. C („Úprava z § 1400 a násl. se nepoužije ani podpůrně tam, kde jsou buď komplexní pravidla, nebo tam, kde to zákon vylučuje: … Úprava péče rodičů o jmění dítěte dle § 896 – jedná se o správu sui generis.“). J. Spáčil a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), C. H. Beck, Praha 2013, str. 1154, komentář k § 1400, m. č. 2 [„… kdy se úprava svěřenského nástupnictví zjevně neuplatní, a to ani podpůrně, jsou případy, kdy zákon obsahuje samostatná komplexní pravidla, která tuto aplikaci vylučují. Lze upozornit především na … správu majetku ve společném jmění manželů (§ 708 a násl.) nebo úpravu péče rodičů o jmění dítěte (§ 896).“].

[22] Dle Tichý in J. Švestka a kol.: Občanský zákoník: komentář, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, komentář k § 1400, m. č. 11-13: „... v některých případech je možná přímá aplikace těch ustanovení, kterými se konkrétní úprava může doplnit, mnohdy přichází v úvahu aplikace per analogiam a není vyloučena ani aplikace některých zásad, na kterých je správa cizího majetku založena (nepřímá aplikace)“.

[23] J. Eliáš a kol.: Zákon o rodině: komentář, Orbis, Praha 1970, str. 319-320.

[24] Viz důvodová zpráva k § 898 NOZ.

[25] Šmíd in M. Hrušáková, Z. Králíčková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 19, str. 986, komentář k § 898, m. č. 1.

[26] Hrušáková in M. Hrušáková kol.: Zákon o rodině. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 306, komentář k § 80.

[27] K. Svoboda, op cit. sub 1.

[28] Důvodová zpráva k § 896 NOZ.

[29] Pro § 159 takový závěr činí i Lasák in Lavický, P. a kol., op. cit. sub 17, str. 818, komentář k § 159, m. č. 4.

[30] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006.

[31] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 940/2006.

[32] Šmíd in M. Hrušáková, Z. Králíčková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 19, str. 980, komentář k § 896, m. č. 3.

[33] Králíčková in Hrušáková, M. a kol., op. cit. sub 26, str. 403, komentář k § 85.

[34] Usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 23. 6. 1967, sp. zn. Pls 4/1967.

[35] K. Svoboda, op. cit. sub 1.

[36] Šmíd in M. Hrušáková, Z. Králíčková, L. Westphalová a kol., op. cit. sub 19, str. 990, komentář k § 898, m. č. 4.

[37] Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1433/2011.

[38] K. Svoboda, op. cit. sub 1. Nutno však podotknout, že autor sám je přesvědčen o tom, že přechod výživného do vlastnictví dítěte je nepřípadný a znění zákona přináší praktické komplikace.

[39] J. Spáčil a kol., op. cit. sub 21, str. 1165, komentář k § 1414.

[40] J. Svejkovský, R. Marek a kol., op. cit. sub 21, str. 133, komentář k § 1414, odst. I.

[41] Tamtéž, str. 132, komentář k § 1414, odst. I., a str. 194, komentář k § 1436, čl. I.

[42] J. Nykodým: Novela zákona o rodině (zák. č. 91/1998 Sb.). Bulletin advokacie č. 8/1998, str. 12.

[43] Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 3137/09, publikováno v časopise Soudní rozhledy, č. 11/2011, str. 404.

[44] Terminologicky stanovil, co jsou ve vztahu k výživnému „běžné potřeby“ Nejvyšší soud ČSR v rozhodnutí ze dne 28. 2. 1989, sp. zn. 5 Cz 42/88 (publikováno jako Rc 5/1991): „Účelem výživného je uhrazování nejen průběžně se vyskytujících (běžných) potřeb nezletilého dítěte, ale všech potřeb prospěšných jeho všestrannému vývoji.“

[45] K. Svoboda: Obecná ustanovení řízení ve věcech péče o nezletilé, Soudní rozhledy č. 4/2016, str. 110.

[46] Hromada in K. Svoboda a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář, C. H. Beck, Praha 2015, str. 951, komentář k § 471, m. č. 31.

[47] Příklady převzaty z K. Svoboda, op. cit. sub 1.

[48] Zuklínová in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, M. Zuklínová a kol.: Občanský zákoník II. Komentář, Wolters Kluwer, a. s., Praha 2014, str. 679, komentář k § 956.

[49] Westphalová in J. Švestka, J. Dvořák, J. Fiala, M. Zuklínová a kol., op. cit. sub 48, str. 1253, komentář k § 956, m. č. 3.

[50] Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 2819/2008.