oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
NEJČTENĚJŠÍ
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Glosa: K rozsudku NS ve věci postavení svědků a jejich způsobilosti při pořizování prosté allografní závěti

publikováno: 27.01.2019

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2704/2017

Východisko:

Dne 4. 7. 2018 vydal NS ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cdo 2704/2017 rozsudek, který řeší některé aspekty týkající se postavení svědků, zejména jejich způsobilosti být svědky allografní závěti podle § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. Řešení položených otázek je významné i pro účely platného o. z., neboť nová úprava této materie nedoznala ve srovnání s minulou regulací zásadních změn.

Skutkový stav a vymezení právních otázek:

NS měl na základě dovolání řešit dvě otázky, které souvisejí s platností allografní závěti. Soud se vyjádřil i k další otázce, která sice s meritem věci nesouvisela, nicméně vzhledem k tomu, že je v odůvodnění rozhodnutí řešena, bude i ona předmětem hodnocení.

Německý státní občan, který dlouhodobě žil na území ČR, pořídil allografní závěť v hospicu, kdy svědkyněmi jeho projevu byly zaměstnankyně hospicu (zdravotnické pracovnice). Závěť, kterou zůstavitel vlastnoručně podepsal, byla psána v českém jazyce a zároveň v německém jazyce, byť shrnutí v německém jazyce nebylo doslovné, ale věcně odpovídalo tomu, co bylo sepsáno česky. Zůstavitelově projevu byly přítomny tři svědkyně, které rozuměly česky. Z dokazování vyplynulo, že svědkyně byly srozuměny s tím, že se účastní pořízení poslední vůle zůstavitele. Zůstavitel si před svědkyněmi svoji poslední vůli přečetl, při čtení souhlasně pokyvoval hlavou a následně česky s německým přízvukem prohlásil „ano, je to v pořádku“.

Okresní soud dospěl k závěru, že „přestože způsobilost zůstavitele pořídit závěť (…) byla dána, tak je neplatná pro nedostatek jazykových znalostí zůstavitele v době pořízení závěti, jakož i z důvodu formální neplatnosti této závěti“. Důvody formální neplatnosti mají být v tom, že „s ohledem na to, že v závěti jsou uvedeni tři svědci, otázkou je, kteří z nich jsou oni dva svědci ve smyslu ust. § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a který z nich byl jen náhodně přítomen“, že „další podmínkou závěti podle § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 je, že zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projeví, že listina obsahuje jeho poslední vůli“, že „v daném případě svědkyně A. Č. a M. L. nevypověděly nic, z čeho by bylo možné dovodit, že zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli“, že „podle svědkyně K. H. pak zůstavitel závěť očima četl a souhlasně přikyvoval“.

Krajský soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, když vyšel z posouzení, že „závěť nesplňuje základní předpoklady allografní závěti podle § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb.“, a to z důvodů, že „volba svědků závěti byla nahodilá“, že „nelze zjistit, které ze 3 podepsaných: Č., H., L. měly být povolanými svědky k podpisu závěti“, že „nelze přijmout závěr, že počet svědkyň nehraje roli a může být vyšší, než zákon vyžaduje“, že „ze 3 těchto osob totiž není postaveno najisto, které 2 osoby plnily funkci svědků povolaných zůstavitelem“, a dále že „zůstavitel výslovně neprojevil, že listina obsahuje jeho závěť; pokyvováním hlavou při četbě závěti, aniž zůstavitel ovládal v dostatečné míře český jazyk, podpisem listiny nebo polibkem ruky jedné ze svědkyň nelze mít za prokázáno, že zůstavitel učinil navenek projev nasvědčující tomu, že listina obsahuje jeho závěť“.

Dovolatelka se obrátila na NS, který řešil následující tři otázky:

1. Zda výslovný projev zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn před vyšším počtem svědků, než stanoví zákon?

2. Co se považuje za výslovné projevení, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele dle § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb.?

3. Zda musí svědci allografní závěti pořízené dle § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. znát jazyk, ve kterém je závěť sepsána?

Rozhodnutí Nejvyššího soudu:

Ohledně první otázky NS odmítl závěry odvolacího soudu, že „volba svědků závěti byla nahodilá“, že „nelze zjistit, které ze 3 podepsaných (…) měly být povolanými svědky k podpisu závěti (…) a že „nelze přijmout závěr, že počet svědkyň nehraje roli a může být vyšší, než zákon vyžaduje“.

Dle názoru NS: „Opačný závěr, že výslovný projev zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, může být učiněn před vyšším počtem svědků, než stanoví ust. § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb., je podpořen i názory vyslovenými v právní literatuře. Dovozuje se, že nadbytečná přítomnost většího než zákonem požadovaného počtu svědků (tj. přítomnost tří a více svědků) a připojení jejich podpisu na závěti nemá zásadně negativní (ani pozitivní) dopad na platnost závěti. Mohla by se však projevit i kladně, kdyby mezi svědky závěti byla osoba, která vzhledem k ust. § 476e či 476f obč. zák. č. 40/1964 Sb. takovou funkci nemůže vykonávat. Podle soudní praxe přitom spočívá ,nahodilost‘ svědka závěti ve smyslu ust. § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. v situaci, kdy se jedná o jakoukoliv osobu, která byla sepsání závěti (náhodně) přítomna, aniž by byla zůstavitelem za svědka určena, a projevila by s tímto určením souhlas. Určení svědka i jeho souhlas mohou být projeveny i konkludentně. Skutečnost, že zůstavitel sám volí osoby, které budou svědky, je jednou ze záruk, že je věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť obsahuje jeho vůli (k tomu srov. právní názor vyjádřený např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 988/96, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59, ročník 1998). Na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit, neboť jsou nadále (v poměrech právní úpravy o. z.) aplikovatelné.“

otázce druhé rozhodl NS takto: „K. H., vyslechnutá při jednání před soudem prvního stupně (…), vypověděla nejen o okolnostech svědčících o konkludentním projevu zůstavitelovy vůle, tj. že zůstavitel ,při čtení závěti očima souhlasně přikyvoval hlavou, neřekl, že s něčím nesouhlasí‘, ale (rovněž) o okolnostech svědčících o projevu výslovném, tj. že s německým přízvukem řekl: ‚ano, je to v pořádku‘. Podstatné je, že ani v případě zohlednění ojedinělého svědectví K. H. (jakkoliv je její role při pořízení závěti zpochybňována, k tomu srov. níže) by však nebylo možné dospět k závěru o naplnění zákonného požadavku, že zůstavitel přede dvěma (současně přítomnými) svědkyněmi – právě jejichž korespondující svědectví má jakoukoliv pochybnost týkající se pořízení závěti odstranit – výslovně projevil, že listina ze dne 19. 10. 2008 obsahuje jeho poslední vůli. Odvolací soud (obdobně jako předtím i soud prvního stupně) dospěl k závěru, že zůstavitel ‚jednoznačným, pochyby nevzbuzujícím způsobem nedal najevo, že jde o jeho poslední vůli‘. Dovolacímu soudu nezbývá než s tímto závěrem souhlasit.“

otázce třetí rozhodl NS takto: „Podle ust. § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a přede dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat. Vzhledem k tomu, že závěť podle ust. § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. zůstavitel nenapsal vlastní rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že taková listina sama o sobě není – na rozdíl od holografní závěti – spolehlivým dokladem toho, že skutečně obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní požaduje (pod sankcí neplatnosti právního úkonu), aby zůstavitel přede dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť podepsali; povolání svědků závěti slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu pravou závěť v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda se skutečně jedná o jeho poslední vůli, tedy – řečeno jinak – aby tím bylo věrohodným způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele. Závěť může být sepsána v jakémkoliv jazyce za předpokladu, že jej pořizovatel zná. S ohledem na skutečnost, že u formy závěti podle ust. § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. je vyžadována přítomnost svědků, musí i oni znát jazyk, v němž je závěť pořízena.

Kritické zhodnocení:

V případě první otázky dospěl NS ke zjevně zcela správnému závěru, když dovodil, že počet svědků vyžadovaný zákonem je počtem minimálním. Nemůže být na újmu zůstavitele, když – byť z opatrnosti – přizve jako svědky svého projevu ještě další osoby. Jak správně NS konstatuje, tato opatrnost zůstavitele může zabránit pozdějším sporům o to, zda byli všichni svědci způsobilí svědčit, případně může odstranit důkazní problém za situace, kdy se některý ze svědků nedožije zůstavitelovy smrti, a nemohl by tak následně podat svědectví o okolnostech, za nichž došlo k projevu vůle zůstavitele. Zde je spíše s podivem, proč takto triviální otázka musí být řešena až na úrovni dovolacího řízení. Zároveň se NS vypořádává i s nepochopitelným závěrem okresního a krajského soudu o nahodilosti svědků, která měla způsobit neplatnost závěti. Zde je třeba zdůraznit, jak správně uvádí NS, že volba svědka může být i konkludentní, a pokud zůstavitel akceptuje, že se určitá osoba na závětní listinu jako svědek podepíše, nemůže být o nahodilosti řeči. Zákon ostatně ani nijak zvlášť pečlivou volbu svědků nevyžaduje, a bylo by tak nepřiměřené, pokud by zůstavitelova volba svědků byla následně podrobována dalšímu zkoumání s ohledem na skutečnost, zda zůstavitel naplnil požadavek § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb.

Druhá otázka přináší zajímavou úvahu o tom, co je vlastně výslovným projevem zůstavitelovým. Dle jednoho z názorů publikovaných v literatuře je za výslovný projev považován projev takovým způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, že listina obsahuje pořizovatelovu poslední vůli.[1] V hodnoceném případě sice neznáme celý skutkový stav, nicméně i z toho, co je možné z rozhodnutí zjistit, není odpověď na otázku, zda zůstavitel projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, jednoduchá. Z dokazování vyplývá, že všechny svědkyně věděly, že jsou přizvány jako svědkyně k pořízení allografní závěti zůstavitele. Z tvrzení zmíněných v daném rozsudku dále vyplývá, že zůstavitel si před svědky listinu obsahující jeho poslední vůli přečetl, při čtení souhlasně kýval hlavou a zřejmě listinu před svědkyněmi i podepsal. Následně měl prohlásit „ano, je to v pořádku“. Z takto zjištěného skutkového stavu a výkladu výslovného projevu by dle mého soudu mělo být spíše dovozeno, že zůstavitel dodržel to, co mu zákon ukládá, a svým prohlášením, „ano, je to v pořádku“, naplnil požadavek na výslovné projevení toho, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Vzhledem k tomu, jak správně konstatuje NS, že není vyžadována žádná předepsaná slovní formule, kterou by měl zůstavitel vyslovit, je třeba jeho vyslovenou vůli hodnotit v kontextu celé události. Ostatně podobný skutkový stav byl řešen ze strany NS již v minulosti, kdy se soud vyjádřil k otázce výslovného prohlášení takto: „Jelikož také v souzeném případě byla sepsána poslední vůle i s nadpisem ,testament‘, přede všemi třemi svědky zůstavitelce přečtena, a nemůže býti pochybováno o tom, že zůstavitelka odpovědí ,es ist so richtig‘ na otázku, zda souhlasí s přečteným testamentem, zřetelně projevila, že se jeho obsah srovnává s její vůlí, byla tato odpověď dostatečným prohlášením ve smyslu § 579 obč. zák.[2] Lze se proto domnívat, že i v posuzovaném případě byla výslovnost prohlášení dodržena a že věc měla být vrácena k doplnění dokazování.

Třetí otázka řešená NS pak přináší velmi podivnou odpověď v poměrně jednoznačné záležitosti. Musí svědci povolaní dle § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. znát jazyk, ve kterém je poslední vůle sepsána? NS zde argumentuje tím, že „u formy závěti podle ust. § 476b obč. zák. č. 40/1964 Sb. je vyžadována přítomnost svědků, musí i oni znát jazyk, v němž je závěť pořízena“. Takovýto požadavek však ze zákona nijak nevyplývá; § 476e pouze vyžaduje, aby svědci znali jazyk, v němž se projev vůle činí. Závěr o tom, že svědci musejí znát jazyk, ve kterém je závěť sepsána, se objevil i v komentářové literatuře,[3] je však chybný. Správně se má jednat o jazyk projevu vůle jehož mají být zúčastněné osoby svědky. Tímto projevem vůle, je dle § 476b nepochybně projev, kterým zůstavitel výslovně prohlásí, že listina, na kterou se zůstavitel a svědci podepíší, obsahuje jeho poslední vůli. Svědci zde nesvědčí o obsahu poslední vůle, nýbrž jen o tom, že zůstavitel nad veškerou pochybnost prohlásil, že určitá listina obsahuje jeho poslední vůli. To, že svědci dle § 476b nemusejí znát jazyk, ve kterém je závěť sepsána, odpovídá i dlouhodobě publikovanému názoru, že svědci tohoto typu allografní závěti nemusí vůbec znát její obsah.[4], [5] Naposledy byla tato myšlenka vyjádřena v komentáři, jehož spoluautorem je i soudce NS: „Svědci prosté allografní závěti nemusí být přítomni při samotném sepsání závěti a nemusí znát obsah závěti.“[6]

Bylo by zjevně nelogické požadovat, aby svědci prosté allografní závěti museli znát jazyk něčeho, co vůbec nemuseli vidět. K čemu by svědkům byla znalost jazyka, v němž je závěť sepsána, když nesvědčí o jejím obsahu, nýbrž jen o tom, že před nimi učinil pořizovatel prohlášení o tom, že určitá listina obsahuje jeho poslední vůli?

Závěrem tak lze konstatovat, že předmětné rozhodnutí NS vyřešilo správně jednu ze tří položených otázek, ovšem s dalšími otázkami se vypořádalo pochybným způsobem. Závěry nejsou podpořeny žádnými věcnými argumenty, čímž může dojít k znejistění odborné i laické veřejnosti ohledně dalšího výkladu ustanovení dědického práva. Ve zkoumaném rozhodnutí jsou tvrzení NS o to problematičtější, že byť je rozhodováno ještě podle staré právní úpravy, jedná se o ustanovení, která se v o. z. výrazně nezměnila. Je tak třeba doufat, že v budoucnu dojde k revizi vyslovených názorů.

 

Rozhodnutí okomentoval JUDr. VÁCLAV BEDNÁŘ, Ph.D., který působí na katedře soukromého práva a civilního procesu Právnické fakulty UP v Olomouci.



[1] R. Fiala, K. Beerová in R. Fiala, L. Drápal a kol.: Občanský zákoník IV, Dědické právo (§ 1475-1720), Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2015, str. 182.

[2] Rozhodnutí ze dne 26. 4. 1930, RV II 424/29, Vážný 9871.

[3] L. Muzikář in M. Holub a kol.: Občanský zákoník – komentář, svazek 1., Linde, Praha 2003, str. 667, nebo L. Muzikář in K. Eliáš a kol.: Občanský zákoník, Velký akademický komentář, 1.  svazek, Linde a. s., Praha 2008, str. 1249.

[4] F. Rouček in F. Rouček, J. Sedláček a kol.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, III. díl, 1. vydání, V. Linhart, Praha 1936, str. 124.

[5] J. Psutka in V. Bednář a kol.: Nový občanský zákoník, Vysoká škola Karlovy Vary, o. p. s., Karlovy Vary 2015, str. 51.

[6] R. Fiala, K. Beerová in R. Fiala, L. Drápal a kol., op. cit. sub 1 str. 195.