oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Faktická detence osob závislých na péči jiných osob

autor: Mgr. Elena Pospíšilová
publikováno: 11.12.2015

Stále aktuálnějším celospolečenským tématem je dlouhověkost, stárnutí obyvatelstva, ale také stále častější psychická (nejen degenerativní) onemocnění populace, kdy v důsledku těchto skutečností se stále více osob stává závislých na péči jiných osob. Tento příspěvek proto nabízí pohled na právní posouzení situací, při kterých jsou osoby závislé na péči jiné osoby umísťovány do zařízení, která jim poskytují sociální péči. Středobodem tohoto příspěvku se stala „faktická detence“, která je v přímém rozporu s ochranou základních práv a svobod.

Zákonná úprava

Zákonné řešení reagující na tento skutkový stav nabízí právní úprava zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění. Tento zákon upravuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních služeb a příspěvku na péči. Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost. Cílem této právní úpravy je umožnit závislým osobám v nejvyšší možné míře zapojení do běžného života společnosti. V případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostředí a zacházení.

Formy, jakými je možné péči osobám závislým poskytovat, definuje ustanovení § 33 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o ambulantní formu, za kterou uživatel služby sám dochází. Osoba závislá na péči může také využít terénní formy péče, při které poskytovatel péče dochází za uživatelem do jeho přirozeného prostředí. Další forma – pobytová, je spojena s ubytováním. Je však také možné využít pomoci od asistenta sociální péče.

Definici jednotlivých poskytovatelů sociálních služeb lze nalézt v zákoně o sociálních službách, konkrétně v ustanovení § 6[1].

Faktická detence

V současnosti dochází, stále častěji, k případům, že jsou jednotlivé osoby, závislé na péči, umísťovány do „faktických detencí“. O takový případ šlo např. v tzv. Lazaretu Přerov (ul. Dluhonská)[2]. V tomto Lazaretu - komplexu byly umístěny osoby závislé na péči jiných osob. Tyto osoby neměly blízké osoby, které se o ně mohly postarat. Osoby umístěné v Lazaretu byly zdravotně postižené a ztratily možnost zabezpečit péči o svou osobu. A to jak z důvodu dlouhodobé tělesné indispozice (nemohly se samostatně pohybovat), tak i třeba z důvodu krátkodobého psychického traumatu (projevila se u nich mentální porucha)[3]. Dle skutkových zjištění bylo s těmito osobami zacházeno velice krutým a nedůstojným způsobem. Komplex - Lazaret nesplňoval žádnou z podmínek stanovených zákonem pro poskytovatele sociálních služeb. Nedisponoval oprávněním – registrací[4], kterou vyžaduje po poskytovateli zákon o sociálních službách. Stejně tak v tomto komplexu nebyla žádná osoba, která by splňovala skutečné předpoklady pro výkon sociální služby. Přesto zde bylo umístěno kolem čtyřiceti osob. Provozovateli tohoto komplexu byly poskytovány příspěvky na péči. Provozovatel tohoto komplexu disponoval i každým dalším příjmem těchto osob (např. příjmem z dávek invalidního či starobního důchodu). Krom toho byl provozovatel tohoto komplexu určen i opatrovníkem těchto osob.

Jak vyplynulo z této kauzy, dochází v praxi k tomu, že zdravotnický personál předává osoby (pacienty z léčebny dlouhodobě nemocných, popř. jiných zařízení), které se neobejdou bez pomoci třetí osoby nebo i dalších služeb zdravotního charakteru, do komplexů, které nemají možnosti ani oprávnění sociální a zdravotní služby poskytovat. Osoby závislé na péči umísťované v takovýchto komplexech zpravidla nejsou částečně zbaveny svéprávnosti. Přesto je u těchto osob třeba, aby o jejich umístění a držení v tomto komplexu bylo rozhodnuto oprávněným orgánem. Zákon však žádný postup pro příslušné správní orgány (vykonávaný prostřednictvím sociálních pracovníků obcí nebo měst) neupravuje. Poskytnutí pomoci osobám (např. při zajištění ubytování a péče v zařízeních státu, kraje, města či obce) je výhradně vázáno na žádost závislých osob a to i přesto, že závislé osoby, v převážné míře, nejsou schopny si samy obstarat své záležitosti.

Absence zákonných podmínek

Jelikož zákon nestanoví procedurální postup pro umístění a držení osob závislých na péči, není dostatečně zabezpečena ochrana práv takovýchto osob.

U osob závislých na péči, ve výše popsaném případě, došlo de facto k detenci. Protože k této detenci nedošlo de iure, nebyly stanoveny žádné podmínky pobytu závislých osob v tomto zařízení. Což je v právním státě nepřípustné. Samotná existence takových zařízení, která nesplňují zákonné podmínky stanovené pro poskytovatele sociálních služeb, zcela odporuje zákonné úpravě. Jednání, či spíše nejednání příslušných správních orgánů, respektive státu je porušením práva na ochranu základních lidských práv. Je zcela nepřijatelné, že v rámci českého zákonodárství neexistuje žádný zákonný postup (řízení) pro přijímání, pobývání (přezkum), propouštění a ochranu osob závislých na péči, kterým je poskytována sociální služba.

Hrubým nedostatkem stávající právní úpravy je také to, že zákon neupravuje kvalifikační předpoklady pro výkon práce asistenta sociální péče. Zákon rovněž nevymezuje určitá zásadní pravidla, na základě kterých má být péče poskytována. Například není určeno, o kolik lidí se osobní asistent může starat ani místo, kde péči poskytuje. Navíc osobní asistent nemusí mít žádné speciální vzdělání ani kurzy. Péči asistent poskytuje pouze na základě smlouvy, mezi ním a osobou závislou na péči. Stěžejním obsahem smlouvy je rozsah péče, doba poskytování pomoci, finanční částka, za kterou asistent pracuje. Proto se, ve svém důsledku, jedná o poskytovatele neformální péče. Velkým nedostatkem stávající právní úpravy se jeví nastavení velmi širokého okruhu osob, které mohou sociální služby poskytovat (vč. sousedské výpomoci). Navíc určité skupině těchto osob nejsou nastavena v podstatě žádná pravidla jak danou sociální službu poskytovat. Tyto osoby také nemají ze zákona žádnou odpovědnost za to, jak tyto služby poskytují (osoba blízká, osobní asistent). Na druhé straně zákon stanoví příliš přísné podmínky pro získání registrace pro osoby, které chtějí vykonávat tuto péči kvalitně a na odborné úrovni (denní stacionáře apod.).

Komplexní neřešení výše popsané situace, na zákonné úrovni, má fatální dopad do práv a oprávněných zájmů závislých osob. Proto nadále nelze připustit, aby zákonodárce všechna tato pravidla nezakomponoval do zákonodárné úpravy.

Povinností státu je aktivně, prostřednictvím svých správních orgánů[5], zajistit závislým osobám nejen samotnou péči, ale i to, aby v rámci poskytování této péče nedocházelo k ponížení lidské důstojnosti. V současnosti však není stanoven žádný systém prevence ochrany těchto práv, tedy to, aby se závislé osoby nedostávaly do situací bezprostředně ohrožujících jejich základní práva. A to i v tom smyslu, že stát ponechává rozhodování na závislé osobě samotné (která převážně není schopna toto rozhodování adekvátně učinit). Především však v tom, že absentuje úprava pravidel pro umisťování a ponechávání závislých osob u poskytovatelů sociálních služeb. O tomto pak ve skutečnosti rozhodují osoby (právnické, fyzické), které k tomuto nemají žádné zmocnění. Jde tak o delegaci výkonu veřejné správy na výše uvedené osoby bez zákonného zmocnění. Zákonodárce zcela rezignoval na svůj pozitivní závazek[6] upravit ochranu práv pro závislé osoby šířeji tak, aby byla dostatečně garantována práva těchto osob.

Názor, že je nezbytné podmínky umisťování a pobytu osob závislých na péči upravit zákonem je opřen i o stanovisko ESLP[7], které bylo vysloveno v rozhodnutí o stížnosti H. L. v. Spojené království - ESLP, 45508/99, rozsudek ze dne 5. října 2004. V tomto případě nebyl stěžovatel způsobilý udělit souhlas s léčbou (nebo ji odmítnout). Po jednom jeho incidentu, byl převezen do nemocnice. Lékař stanovil, že není třeba nařídit nedobrovolnou hospitalizaci. Stěžovatelovi ošetřovatelé požádali soud, aby byl propuštěn. Jejich žádost byla zamítnuta. Zamítnutí žádosti bylo odůvodněno tím, že stěžovatel byl přijat neformálně a nebyl tedy „v detenci“. Stěžovatel namítal porušení čl. 5(1) Úmluvy[8]. Tvrdil, že jeho neformální léčba v psychiatrickém zařízení znamenala nezákonnou detenci a řízení, které měl k dispozici pro přezkum zákonnosti detence, nesplňovalo požadavky čl. 5(4). Soud se k jeho stížnosti vyslovil s tím, že pro určení, zda jde o faktickou detenci, není podstatné, zda nemocniční oddělení, kde byl léčen, bylo zamknuté či uzamykatelné. Pro konstatování, že jde o faktickou detenci, postačí skutečnost, že byl stěžovatel pod neustálým dohledem a kontrolou a nemohl dané zařízení opustit. Stěžovatel byl de facto zbaven osobní svobody. Neexistovala totiž žádná procedurální pravidla, na základě kterých by proběhlo přijetí a detence daného pacienta. To je v protikladu s celým systémem záruk, které požívají lidé, kteří jsou de lege zbaveni osobní svobody. Chyběla zde též formalizovaná přijímací procedura ohledně toho, kdo může přijetí navrhnout. Také nebyl stanoven důvod pro přijetí a nebylo také jasné na základě jakých lékařských či jiných hodnocení a závěrů má být tato osoba umístěna právě zde. Nebylo jednoznačně stanoveno, že k přijetí může dojít jen z určitého důvodu, a neexistovalo časové omezení léčby či péče s přijetím spojené. Žádné ustanovení zákona nevyžadovalo klinické posouzení, zda stále trvá porucha vyžadující hospitalizaci. Stěžovateli nebyl ustanoven zástupce, který by mohl vznášet námitky a podaní v jeho prospěch, přestože tuto procesní záruku osoby zbavené osobní svobody mají. Proto ESLP konstatoval, že tímto byl porušen Čl. 5(1) Úmluvy[9]. Současně byl porušen i Čl. 5(4) jelikož se stěžovatel nemohl obrátit na soud, který by přezkoumal zákonnost jeho detence.

Pravomoc oprávněného orgánu

V této věci je neméně podstatné i to, který orgán by měl v takových případech rozhodovat. A to s ohledem na dělbu moci ve státě. Pravomocí orgánu, který má v takovýchto věcech rozhodovat, se zabýval i ESLP ve stížnosti Benjamin a Wilson v. Spojené království, EKLP, 28212/95, rozhodnutí ze dne 26. září 2002[10]. ESLP stanovil, že Tribunál (který v tomto případě fakticky rozhodl) sice mohl doporučit, aby stěžovatelé byli propuštěni, neměl ale pravomoc toto propuštění nařídit, což čl. 5(4) Úmluvy vyžaduje. ESLP konstatoval, že se zde nejedná o formální otázku, ale o zásah do základní zásady dělby moci. Zásah lze spatřovat ve zbavení možnosti jedince jeho práva na to, aby o jeho věci rozhodl orgán, který je dle zákona k tomuto určen. V tomto případě rozhodl orgán, který neměl oprávnění (založit, změnit, či zrušit práva a povinnosti), čili zasáhnout do práv a oprávněných zájmů adresáta. ESLP v tomto případě dovodil protiústavní přesah moci soudní do kompetencí moci zákonodárné a výkonné. ESLP také stanovil, že takovým jednáním došlo ke snížení nezbytných záruk proti případnému zneužití a tímto jednáním byl zcela jednoznačně porušen Čl. 5(4) Úmluvy.

Pokud tedy dojde k výše popsané situaci, či dokonce zcela absentuje rozhodnutí oprávněného orgánu veřejné moci (případ Lazaret Přerov), dojde k narušení základního principu demokratického státu (dělby moci ve státě - nemožnost využití práva jedince na to, aby o jeho věci rozhodl orgán, který je dle zákona k tomuto určen).

Podstatné je také to, aby oprávněný orgán rozhodl nejen o umístění závislé osoby k poskytovateli služby sociální péče, ale také o přezkumu nutnosti pobývání takové osoby u tohoto poskytovatele. Měla by být také jasně nastavena pravidla pro trvání umístění závislé osoby u daného poskytovatele. Trváním detence a možností jejího ukončení se blíže zabýval ESLP ve věci Gialamas v. Řecko, ESLP, 70314/01; rozsudek ze dne 21. října 2004. V této věci bylo soudem zjištěno, že stěžovatel byl vyšetřen a lékař stanovil u tohoto pacienta diagnózu – paranoie. Lékař současně vystavil „potvrzení o internaci“ (detence) a stěžovatel byl umístěn do léčebny. Později byl stěžovatel přemístěn na kliniku, kde u něj lékaři paranoidní symptomy neshledali a konstatovali, že jeho zdravotní stav nevyžaduje detenci. Stěžovatel proto po léčebně požadoval, aby potvrzení internace (detence) odvolala. Ta odmítla s tvrzením, že se jedná o veřejný dokument, který se týká zdravotního stavu k datu jeho vydání. Soud v tomto případě konstatoval porušení Úmluvy. Z důvodu, že nebyl nastaven zákonný postup a podmínky pro umístění a držení této osoby v léčebném zařízení došlo k neoprávněné faktické detenci této osoby.

Závěr

Je třeba si uvědomit, že každý, kdo se dostane do nepříznivé sociální situace a stane se zčásti, či zcela závislým na péči jiné osoby je potenciálně ohrožen na svých základních právech.

Osoba závislá, z důvodu své tělesné či psychické nedostatečnosti, není schopna obstarat nejen své záležitosti (jednání s úřady, obstarání nákupů apod.), ale často ani sebe samu (potřebuje asistenci např. i pro vykonávání svých fyziologických potřeb). Nesamostatnost a nesoběstačnost takového jedince ho činí částečně či zcela závislým na péči jiné osoby.

Jak je možno vypozorovat z praxe, i v České republice se stále množí případy, kdy jsou závislé osoby, které nemají žádnou podporu ve vlastní rodině, nebo vlastní rodinu nemají, umísťovány do faktické detence a vystavovány krutému zacházení[11]. Jednání vůči těmto osobám je zcela vzdáleno státem tvrzené a garantované ochraně lidských práv.

Stěžejním smyslem a účelem systému sociálního zabezpečení má být poskytnutí určité záchranné sítě[12] pro osoby, které jsou samy nemohoucí a současně nemají nikoho, kdo by jim poskytl potřebnou péči, což v tomto případě rovněž není naplněno.

Umožnění faktické detence závislých osob (se všemi jejími aspekty) je nejen v rozporu se základními idejemi sociálního zabezpečení, ale zejména v rozporu s ochranou základních lidských práv a svobod. Proto je nutné do budoucna přijmout takovou zákonnou úpravu, která by respektovala Ústavou garantovanou ochranu základních práv a svobod.

Autorka je advokátní koncipientkou v Olomouci a doktorandkou na katedře Správního a finančního práva Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci



[1] Poskytovatelé sociální péče jsou: Územní samosprávné celky a jimi zřizované právnické osoby. Ministerstvo a jím zřízené organizační složky státu nebo státní příspěvkové organizace, které jsou právnickými osobami. Poskytovateli sociálních služeb mohou být i další právnické osoby, fyzické osoby (osoby blízké či asistenti sociální péče). Asistent sociální péče je fyzická osoba (jiná než blízká, starší 18 let, zdravotně způsobilá), která může osobě závislé na pomoci jiné fyzické osoby poskytovat potřebnou podporu.

[2] K tomu blíže viz Tisková zpráva RNDr. Jitky Seitlové, senátorky PČR, http://www.lidovky.cz/v-prerovskem-lazaretu-ziji-desitky-lidi-v-otresnych-podminkach-pwo-/, http://www.krajskelisty.cz/olomoucky-kraj/okres-prerov/7910, http://www.rozhlas.cz/plus/proaproti/_zprava/senatorka-seitlova-kdyby-kazdy-z-uradu-plnil-co-ma-neresili-bychom-zanedbane-seniory-v-prerove--1459256.

[3] Z důvodu psychického traumatu zde např. byla umístěna žena středních let, která prožila domácí násilí. Protože nebyla, z důvodu svého psychického stavu, schopna komunikovat s úřady a neměla nikoho blízkého, na koho by se obrátila, byla umístěna do komplexu Lazaretu na Dluhonské v Přerově. (Ze zprávy Senátorky Seitlové pro Senát ČR). 

[4] Sociální služby poskytují fyzické nebo právnické osoby na základě oprávnění k poskytování sociálních služeb (neplatí, pokud pomoc poskytuje osoba blízká, asistent sociální péče – nepodnikatel). Oprávnění vzniká registrací. § 78 zák. o sociálních službách stanoví podmínky registrace (rozhoduje krajský úřad, MPSV, je-li zřizovatelem) a vydává rozhodnutí o registraci. Orgán, který vydává oprávnění – registraci může také rozhodnout o změně nebo zrušení registrace. Registr poskytovatelů sociálních služeb je veden krajským úřadem.

[5] V této právní oblasti jde konkrétně o povinnosti obecního úřadu obce s rozšířenou působností a povinnosti krajských úřadů – Působnost při zajišťování sociálních služeb - blíže viz ustanovení § 92 a násl., zák. č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, v platném znění.

[6]  K pozitivnímu závazku státu blíže viz Clunis v. Spojené království, ESLP, 45049/98, rozhodnutí ze dne 11. září 2001.

[7] Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku

[8] Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Česká a Slovenská Federativní republika podepsala Úmluvu 21. února 1991 a formálně ratifikovala 18. března 1992. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb.

[9] Obdobně i Aerts v. Bel gie, ESLP, 25357/94, rozsudek ze dne 30. července 1998, který stanovil porušení Čl. 5(1). ESLP zde vyslovil, že musí existovat určité spojení mezi důvodem, na základě kterého je detence povolena a místem a podmínkami výkonu detence. „V zásadě bude ‚detence‘ osoby jako psychiatrického pacienta zákonná pouze v léčebně, nemocnici či jiném vhodném zařízení“. Výsledek řízení byl rozhodující pro stěžovatelova občanská práva, čl. 6(1) Úmluvy byl tedy dotčen.

[10] V tomto případě stěžovatel č. 1 vykonával trest odnětí svobody. V průběhu výkonu trestu se u něj projevilo duševní onemocnění a poruchy chování.  Příslušný orgán rozhodl o jeho převozu do nemocnice s vysokou ostrahou. Stěžovatel trpěl závažnou duševní chorobou, ale soud hospitalizaci při ukládání trestu nenařídil. V letech 1996 a 2001 se tribunál pro přezkum duševního zdraví zabýval otázkou stěžovatelova propuštění. Při druhém projednání tribunál jeho propuštění doporučil. Stěžovatel č. 2 byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Soud měl důkazy o duševní nemoci stěžovatele. Znalec z oboru psychiatrie doporučil držení v léčebně bez časového omezení. Tribunál pro přezkum duševního zdraví posuzoval možnost propuštění stěžovatele v letech 1996 a 2000. Tribunál však v tomto případě propuštění nedoporučil. Oba stěžovatele namítali, že pravomoc tribunálu nesplňovala požadavky čl. 5(4) Úmluvy.

[11] Blíže viz Rozsudek OS Olomouc, 5 T 6/2015-238, ze dne 6. 2. 2015. Zde soud konstatoval: „Účelem trestního řízení je převychovat pachatele a ochránit společnost. Důvodem pro nepodmíněný trest rozhodně nemůže být ochrana samotného pachatele. Obžalovaná si sama musí uvědomit kde a s kým žije, proč nepožádá o pomoc rodinu nebo stát při umístění do domova důchodců“. V tomto případě byla zcela zjevně zneužívána závislá osoba, která pobírala starobní důchod a příspěvek na péči, se kterým nakládaly osoby, u kterých byla tato osoba ve faktické detenci. Tato závislá osoba byla navíc nucena podvodně obstarávat pro tyto osoby finanční hotovost.

[12] K tomu stanoví Čl. 30 LZPS, že: ”občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci. Současně každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek.