oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Evropský útok na zásady soukromého práva aneb podnikatel jako ohrožený druh

autor: Mgr. et Ing. Jana Petrželová, BA
publikováno: 15.01.2013

Smluvní svoboda je v prostoru evropského kontinentálního práva jedním z pilířů soukromého práva. Tedy … několik století bývala. Než se do právotvorby pustil Evropský parlament s Komisí. Pod rouškou ochrany spotřebitele vzniká celá plejáda podivných norem, od vymezení standardní evropské okurky[1] až po rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách či zneužívající klauzule.

Ano, kdysi bývalo možné svobodně se rozhodnout, nejen s kým smlouvu uzavřu, ale také do značné míry určit, jaký bude její obsah. Nicméně soukromoprávní pilíř smluvní svobody a zásady pacta sunt servanda je institucemi EU s odvoláním na ochranu spotřebitele systematicky narušován. Nezbývá, než se obávat, kdy budou definitivně zlomeny, a spotřebitelé, kteří jsou nyní považováni „jen“ za mentálně omezené, budou s postupem doby považováni za právně zcela nezpůsobilé v obchodním styku.

Nechci v celém rozsahu zpochybňovat myšlenku ochrany spotřebitele jakožto méně zkušené a méně právně zdatné smluvní strany při uzavírání smluv v obchodním styku s dodavateli zboží nebo s poskytovateli služeb. Nicméně i ochrana spotřebitele by měla mít své limity a neměla by být záminkou pro flagrantní narušování soukromoprávních zásad, jejichž významná role v soukromém právu v rámci evropského prostoru je historicky ověřena. Domnívám se, že by měl být důsledně uplatňován princip proporcionality. Realitu obchodního styku přece nelze paušalizovat na „zlé“ obchodníky podporované zástupy zlovolných advokátů a exekutorů a „nebohé“ spotřebitele.

Řada směrnic[2] upravuje mnohé obsahové náležitosti spotřebitelských smluv a klade na obchodníky řadu povinností ještě před uzavřením samotné smlouvy a extra dávka pravidel motivovaných ochranou spotřebitele se zaměřuje na smlouvy ve finančním a bankovním sektoru. Obchodník nejen že nese náklady vytvoření smlouvy, ale má v podstatě také jednostrannou odpovědnost za to, jaká smlouva bude se spotřebitelem uzavřena – zcela se opomíjí, že spotřebitel prostě nemusel smlouvu za nevyhovujících podmínek uzavřít. Může například dojít k tomu, že smlouva bude považována za neplatnou, protože obsahuje tzv. zneužívající klauzule.[3]

Pod tlakem směrnic tedy vzniká naprosto převrácená situace, než která byla na počátku myšlenky ochrany spotřebitele. Jako příklad z každodenní praxe mohu uvést povinnost provozovatelů internetových obchodů vrátit zákazníkovi nejen cenu zboží, pokud se rozhodne ve 14denní lhůtě zboží bez udání důvodu vrátit,[4] ale je nucen vrátit také poštovné, které zákazník uhradil při objednávce.[5] Přitom nejde o reklamaci, kde jsou tato práva ještě rozsáhlejší, ale o jednostranné odstoupení od smlouvy ze strany zákazníka. Přesto je převaha rizik z elektronického obchodování na straně obchodníka (zahrňme také náklady na skladování, na pracovníka expedice atd.), a zákazník pouze těží z toho, že zboží je na internetu levnější než v obchodě a nemusí „na oplátku“ ale vůbec nic riskovat. Pakliže má zákazník možnost zboží bez udání důvodů vrátit, což skutečně lze rozumně zdůvodnit tím, že si nemohl zboží při distančním uzavření smlouvy vyzkoušet a prohlédnout, proč jej nenechat poštovné uhradit? Mohl přece jít do „kamenného obchodu“, vynaložit svůj čas, a tam si zboží prohlédnout. Nerovnováha práv a povinností je zřejmá.

Nicméně výše uvedené situace jsou pouze příkladem, kdy je obchodníkům kladena řada podmínek týkajících se obsahu uzavírané smlouvy.

Mezi ty radikálnější způsoby ochrany spotřebitele patří hrozící neplatnost smluvního ustanovení (pokud jde o tzv. zneužívající klauzuli), popř. neplatnost celé smlouvy. Nejen tedy, že je obchodník limitován v obsahu smlouvy (což spotřebitele zjevně nelimituje, protože je to vždy v jeho prospěch), ale smlouva následně ani nemusí být plněna. Spotřebitel ji nejprve svobodně podepíše a pak obchodníka může úspěšně žalovat na neplatnost konkrétního ujednání nebo rovnou celé smlouvy, je-li to pro něj výhodnější![6] Opravdu spotřebitel musel uzavřít nevýhodnou smlouvu a zázračně prozřel až po několika měsících (v době, kdy už nemá na splátky)?

Tímto postojem k poskytovatelům finančních služeb se vyznačuje zejm. rozsudek Soudního dvora ze dne 15  března 2012 ve věci C-453/10 (o předběžné otázce k článku 267 SFEU): Jana Pereničová a Vladislav Perenič proti S. O. S. financ, spol. s r. o.,[7] kde se navíc řeší zneužívající klauzule ve vztahu k nekalému jednání obchodníka[8], který uvedl v úvěrové smlouvě nesprávnou výši RPSN. Manželé Pereničovi podepsali úvěrovou smlouvu s uvedeným RPSN (roční procentní sazba nákladů) ve výši 48,63 %, avšak podle jejich výpočtu RPSN ve skutečnosti odpovídá 58,76 %. Byli snad nuceni manželé podepsat úvěrovou smlouvu s nebankovním subjektem za takových podmínek? Domnívám se, že kdo je schopen podepsat smlouvu s téměř 50 % RPSN, pravděpodobně by totéž udělal i v případě téměř 60 % RPSN. Spíše jde o to, že manželé se dostali v průběhu splácení do potíží, a hledali cestu, jak z nepříjemné situace ven – a tu jim Soud Evropské unie proklestil.

Ve spojení s jedním z posledních rozsudků ve vztahu ke zneužívajícím klauzulím o úrocích z prodlení ve spotřebitelských úvěrových smlouvách – rozsudkem Soudního dvora ze dne 14. června 2012 ve věci C-618/10: Banco Espańol de Crédito, SA v. Joaquín Calderón Camino, se jedná o skutečně silnou zbraň. Jednak vnitrostátní soud musí ex officio posuzovat zneužívající charakter klauzulí v (úvěrové) smlouvě,[9] a jednak článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/ES, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, dává vnitrostátnímu soudu při rozhodnutí o neplatnosti zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem jednoznačnou povinnost ke klauzuli nepřihlížet. Týká-li se klauzule, ke které soud nepřihlédne, především sazby úroku z prodlení, RPSN či nepřiměřených sankcí za neplnění smluvních podmínek – tedy zejm. smluvní úrok z prodlení při nikoli řádném splácení úvěru, spotřebitel je po zrušení zneužívající klauzule povinen uhradit pouze zákonný úrok z prodlení. A to už může být solidní „optimalizace“ úrokové sazby v řádu desítek procent.

Otázkou je, zda trvalý regulační tlak a sveřepá snaha chránit spotřebitele před sebou samým skutečně řeší problém hrubých nedostatků ve finanční gramotnosti průměrného spotřebitele. Jsem přesvědčena, že naprosto neřeší. Ideu ochrany spotřebitele jako takovou nezatracuji. Volám však po zdravé rovnováze mezi právy spotřebitelů a možnostmi svobodného podnikání obchodníků.

Pochopím, když někteří čtenáři budou považovat můj článek za buřičský, žijeme ostatně podle některých ve společnosti, kde se (za každých okolností nebohý) spotřebitel-dlužník „nic zlého netuše“ dostává do spárů zlovolných vydřidušských advokátů a za pařáty exekutorů končí veškeré dlužníkovo vybavení obýváku.

Nicméně poukazuji na to, že možná za několik let bude potřeba komplexu směrnic na ochranu podnikatele – přece jen daně právnických osob a fyzických osob-podnikatelů se do děravých rozpočtů budou stále hodit a hlavně bude potřeba, aby někdo prodával zboží a poskytoval služby! … A přitom kdesi na počátku byly krystalické zásady soukromého práva a později také myšlenka svobodného společného trhu, které však byly napadeny neléčeným zhoubným bujením všudypřítomné evropské regulace.

 

Autorka je advokátní koncipientkou v Brně.



[1] Standardizované evropské okurky nejvyšší kvality musí být podle nařízení Evropské komise č. 1677/88, kterým se stanoví normy jakosti pro okurky, ve třídě „výběr” „dobře tvarované a téměř rovné (maximální výška oblouku: 10 mm na 10 cm délky okurky)“. Okurky musí mít také „typickou barvu okurek“.

[2] Zejména jde o směrnici č. 85/577/EHS o ochraně spotřebitele, směrnici č. 97/7/ES, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku, směrnici č. 1999/ES, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží, směrnici č. 93/13/ES, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách a směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS.

[3] Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách (zneužívajících klauzulích) ve spotřebitelských smlouvách.

[4] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES ze dne 20. května 1997, o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku. Směrnice určuje zákazníkovi nejméně sedmidenní lhůtu pro odstoupení od smlouvy, zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, určuje v § 53 odst. 7 lhůtu dvojnásobnou.

[5] Poštovné při odeslání zboží zpět obchodníkovi hradí kupující.

[6] Směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách nebrání tomu, aby členský stát stanovil, dodrží-li přitom unijní právo, že smlouva uzavřená mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, která obsahuje jednu nebo několik zneužívajících klauzulí, je jako celek neplatná, pokud se taková neplatnost jeví jako lepší ochrana pro spotřebitele.

Zdroj: Rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 15. března 2012 „Ochrana spotřebitele – Smlouva o spotřebitelském úvěru – Uvedení roční procentní sazby nákladů v nesprávné výši – Dopad nekalých obchodních praktik a zneužívajících klauzulí na platnost celé smlouvy“ ve věci C‑453/10, [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU]: Jana Pereničová a Vladislav Perenič proti S. O. S. financ, spol. s r. o. [online] Dostupný na www: http://eur-lex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=CELEX:62010CJ0453:CS:HTML.

[7] Zdroj viz pozn. 6.

[8] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005, o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (dále jen „směrnice o nekalých obchodních praktikách“).

[9] Pokud jde o platbní rozkaz, pak mj. i proto, že lhůta pro podání námitek proti platebnímu rozkazu může být krátká!

Zdroj: Soudní dvůr Evropské unie, Tisková zpráva č. 77/12, v Lucemburku dne 14. června 2012, Rozsudek ve věci C-618/10: Banco Espanol de Crédito SA v. Joaquín Calderón Camino: Vnitrostátní soud nemůže změnit obsah zneužívající klauzule ve smlouvě uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem. [online]. Dostupné na www: http://curia.europa.eu/jcms/upload/docs/application/pdf/2012-06/cp120077cs.pdf.