oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte zavedení advokátního procesu v záměru CŘS?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Důsledky prodlení dlužníka před 1. 7. 2013, od 1. 7. 2013 a ode dne nabytí účinnosti NOZ

autor: JUDr. Veronika Petrová
publikováno: 20.02.2014

Dne 16. 2. 2011 byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (dále jen „Směrnice“), která nahradila předchozí směrnici 2000/35/ES. V souladu se Směrnicí byly členské státy povinny uvést v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s jejími čl. 1 až 8 a 10 do 16. března 2013.

Úvod

Česká republika jako jeden z členských států Evropské unie implementovala Směrnici do českého právního řádu tak, že přistoupila k novelizaci zák. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ObchZ“ nebo „obchodní zákoník“)[1] a rovněž k nezbytné související novelizaci nařízení č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků a poplatku z prodlení (dále také jen „Nařízení“).[2] Účinnost obou novelizovaných předpisů byla stanovena ke dni 1. července 2013, přičemž však zároveň nedošlo k žádné úpravě zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“), jehož účinnost je stanovena k 1. 1. 2014. Z uvedeného je zřejmé, že v období od 1. 7. 2013 do 31. 12. 2013 se v oblasti prodlení dlužníka v obchodních transakcích uplatnila odlišná pravidla, než která platila do 1. 7. 2013 a než která platí ode dne účinnosti NOZ. Nabízí se tak otázka, zda zákonodárce cosi neopomněl a zda novelizovaný ObchZ spolu s novelizovaným Nařízením nebudou úpravou pouze dočasnou a účinnou toliko po dobu šesti měsíců.

Novela nařízení č. 142/1994 Sb.

Nařízení je účinné ode dne 15. 7. 1994 a tedy již téměř dvacet let upravuje problematiku výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení. Od doby nabytí účinnosti Nařízení došlo k jeho několika novelizacím s tím, že jednou z posledních zásadních novel bylo nařízení vlády č. 33/2010 Sb., účinné od 1. 7. 2010, dle kterého platí, že nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne 1. 7. 2010, nedochází ke změně výše procentní sazby úroků z prodlení a tato zůstává stejná po celou dobu započatého a trvajícího prodlení. Výše úroku z prodlení v tomto případě odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.[3] Určující pro výběr správného mechanismu počítání úroků z prodlení je vždy první den prodlení, nikoliv období trvání prodlení.[4]

Poslední novela Nařízení již reflektuje text Směrnice a opět mění úpravu úroků z prodlení, nicméně pouze pro dočasné období, když NOZ celé Nařízení ruší a nahrazuje ho novou úpravou, o které bude pojednáno níže v tomto článku. Podle přechodných ustanovení nařízení (novely) č. 180/2013 Sb. ze dne 26. 6. 2013 platí, že výše úroků z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto Nařízení, se řídí dosavadními právními předpisy. Z uvedeného plyne, že novela se aplikuje pouze na taková prodlení, která nastanou od 1. 7. 2013 bez ohledu na to, kdy došlo ke vzniku vztahu, ke kterému se prodlení vztahuje. Nařízení dále mění výši úroků z prodlení tak, že nově odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů. Nadále však platí shodný princip jako do 30. 6. 2013, tj. výše úroků z prodlení zůstává po celou dobu prodlení dlužníka neměnná, dochází pouze k jednoprocentnímu navýšení výše úroku z prodlení.

Snad nejzásadnější změnou, kterou novela Nařízení přinesla, je ale stanovení minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky v obchodních vztazích. Podle ustanovení § 2a novelizovaného Nařízení totiž ode dne 1. 7. 2013 platí, že: „Jde-li o závazkový vztah mezi podnikateli nebo je-li obsahem vzájemného závazku mezi podnikatelem a veřejným zadavatelem dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu veřejnému zadavateli, činí minimální výše nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky 1200 Kč.“ Tato paušální náhrada nákladů nebyla do dne nabytí účinnosti poslední zmíněné novely Nařízení v rámci českého právního řádu zakotvena a je přímým důsledkem implementace Směrnice, která náhradu nákladů spojených s vymáháním upravuje ve svém čl. 6 odst. 1, ve kterém členské státy vyzývá, aby zajistily, že v případech, kdy má být v obchodních transakcích podle čl. 3 a 4 Směrnice zaplacen úrok z prodlení, má věřitel nárok obdržet od dlužníka alespoň pevnou částku ve výši 40 eur.[5] Institut paušální náhrady nákladů je zakotven rovněž v níže blíže analyzované novele obchodního zákoníku, když do jeho ustanovení § 369 odst. 1 byla doplněna věta, že věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády.

Novela obchodního zákoníku

Kromě novelizace Nařízení bylo nutno v souvislosti s implementací Směrnice přistoupit rovněž k novelizaci obchodního zákoníku, a to v zásadě ve dvou směrech – jednak bylo potřeba jednoznačně stanovit okamžik, kdy lze požadovat po dlužníkovi úrok z prodlení, a dále bylo nutné obecně upravit délku splatnosti jako takovou.

Co se týče možnosti požadovat po dlužníkovi úrok z prodlení, užívalo se před 1. 7. 2013 ustanovení § 369a ObchZ,[6] přičemž podle odstavce 1 tohoto ustanovení platilo, že: „Ve vztahu mezi podnikateli nebo ve vztahu mezi podnikateli a veřejnoprávními korporacemi nebo podnikateli a státními příspěvkovými organizacemi, jehož předmětem je úplatná dodávka zboží nebo služeb, vzniká věřiteli právo na úrok z prodlení stanovený předpisy práva občanského (§ 369) dnem následujícím po dni splatnosti nebo po uplynutí lhůty k placení ceny dodávky stanovenými smlouvou, jsou-li splněny podmínky uvedené v odstavci 3.“ Odstavec 2 citovaného ustanovení potom detailněji vymezoval, kdy vzniká věřiteli právo na úrok z prodlení, aniž by bylo zapotřebí výzvy k plnění, přičemž tato lhůta činila 30 dnů ode dne doručení faktury nebo obdobné žádosti o zaplacení, popř. ode dne obdržení zboží nebo služby.

V důsledku novely bylo ustanovení § 340 ObchZ nově doplněno o odstavce 3-6. Na toto místo se ve své podstatě přesouvá novelou zrušený § 369a ObchZ, přičemž je nutno podotknout, že doplněný odst. 3 ustanovení § 340 ObchZ zcela jasně stanovuje, kdy je dlužník povinen uhradit cenu za dodávku zboží nebo poskytnutí služeb ve vztazích podle ustanovení § 261 odst. 1 ObchZ nebo závazku dodat zboží nebo poskytnout službu za úplatu, tedy dochází v zásadě ke stanovení splatnosti v obchodních závazkových vztazích, jež činí 30 dnů ode dne doručení faktury nebo obdobné žádosti o zaplacení, popř. ode dne obdržení zboží nebo služby. Z předchozí úpravy nebylo zcela zřejmé, zda se jedná o úpravu splatnosti nebo toliko o stanovení okamžiku vzniku práva na úrok z prodlení.[7]

Délky splatnosti se rovněž týká odstavec 4 ustanovení § 340 ObchZ, podle kterého platí, že smluvní strany si mohou sjednat dobu splatnosti delší než 60 dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Zvláštní pravidlo v tomto směru platí ještě pro dlužníky – veřejné zadavatele, když dle ustanovení § 340 odst. 6 v těchto případech platí, že: „dobu splatnosti delší než 30 dní lze ujednat jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku a doba splatnosti nepřesahuje 60 dnů, přičemž den doručení faktury nebo jiné výzvy obdobné povahy nesmí být předmětem smluvního ujednání; ustanovení odstavce 4 se nepoužije.“ Shodné pravidlo platí podle druhé věty téhož ustanovení i v případech, kdy věřitel plní závazek veřejnému zadavateli prostřednictvím subdodavatele.[8]

Z novely obchodního zákoníku je evidentní snaha zákonodárce upravit splatnost tak, aby zbytečně nedocházelo k znevýhodňování věřitele a splatnost nebyla smluvně neúměrně prodlužována. Je pravda, že již ustanovení § 369a odst. 4 ObchZ stanovovalo, že dohoda stran odchylná od odstavců 2 a 3 ustanovení § 369a ObchZ a dohoda o výši úroku odchylná od výše stanovené předpisy práva občanského, která je i s ohledem na konkrétní okolnosti případu, praxi zavedenou mezi stranami a na obchodní zvyklosti zřejmě zneužívající ve vztahu k věřiteli, je neplatná. Podle úpravy účinné od 1. 7. 2013 platí, jak bylo uvedeno výše, že smluvní strany si mohou sjednat dobu splatnosti delší než 60 dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Současně platí, že v souladu s ustanovením § 263 odst. 1 ObchZ jsou ustanovení § 340 odst. 4-6 ObchZ kogentního charakteru a smluvní strany se tak od nich nemohou odchýlit.

Novela obchodního zákoníku rovněž prohlašuje za neplatnou dohodu o výši úroku z prodlení, která je vůči věřiteli hrubě nespravedlivá[9]s tím, že podle ustanovení § 343b odst. 1 ObchZ platí, že hrubě nespravedlivou je dohoda vylučující úrok z prodlení (zde se jedná o nevyvratitelnou právní domněnku) a odst. 2 téhož ustanovení potom doplňuje, že se má za to, že rovněž dohoda, která vylučuje náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky, je hrubě nespravedlivá (v tomto případě se jedná o vyvratitelnou právní domněnku).

K novele obchodního zákoníku považuji na závěr za nezbytné uvést, že kromě úpravy splatnosti ceny byl do ustanovení § 340 ObchZ vtělen i nový odstavec 5, který limituje i délku převzetí zboží nebo služby. Podle tohoto ustanovení tedy platí, že v případě, kdy je ujednáno převzetí zboží nebo služby, popřípadě ověření, zda bylo řádně splněno, nesmí být sjednaná doba takového převzetí nebo ověření delší 30 dnů. Ujednat dobu převzetí delší než 30 dnů lze jen tehdy, není-li to vůči věřiteli hrubě nespravedlivé. Rovněž v tomto případě se jedná o jeden z požadavků vyplývajících ze Směrnice, a to konkrétně z jejího čl. 3 odst. 4.

Úprava prodlení v NOZ – od 1. 1. 2014 opět jinak

Jak jsem již uvedla v předchozím textu, ustanovení obou novel se použijí v případech, kdy k prodlení dlužníka došlo od 1. 7. 2013. Podle přechodných ustanovení k oběma novelám platí, že v případě, že k prodlení s plněním závazku došlo přede dnem nabytí účinnosti zákona, posoudí se účinky prodlení podle dosavadních předpisů.

S novou (a odlišnou) úpravou je však třeba počítat poté, co účinnosti nabude NOZ, který zcela nepřejímá požadavky kladené na členské státy EU Směrnicí, a to i přesto, že zákonodárce měl časový prostor na to, aby požadavky Směrnice do NOZ zanesl. Bohužel se tak nestalo a pravidla, která přinesly obě novely, NOZ zcela nezohledňuje. Pravidla zakotvená v NOZ se podle přechodných a závěrečných ustanovení[10] tohoto předpisu aplikují na právní poměry, které vzniknou po jeho účinnosti, s výjimkou smlouvy o nájmu a účtu, na které se podle ustanovení § 3074 odst. 1 a § 3077 odst. 1 NOZ použijí ustanovení NOZ již ode dne nabytí jeho účinnosti bez ohledu na to, kdy došlo ke vzniku nájmu, potažmo k uzavření smlouvy o účtu. Možností, jak docílit aplikace NOZ ihned od dne nabytí jeho účinnosti je také varianta dobrovolné dohody dlužníka a věřitele.[11]

NOZ předně zcela ruší Nařízení vlády č. 142/1994 Sb., které je nahrazeno rekodifikovaným předpisem tak, jak předpokládá ustanovení § 1970 NOZ. Ohledně úroků z prodlení je třeba také dodat, že NOZ nepřejímá ani úpravu domněnek, tak, jak byly upraveny novelou obchodního zákoníku a jsou obsaženy v jeho ustanoveních § 343b odst. 1 a 2, a to přesto, že se jedná o požadavek přímo vyplývající ze Směrnice.[12]Podle úpravy NOZ má věřitel pouze možnost dovolat se neúčinnosti ujednání o úroku z prodlení, které se odchyluje od zákona tak, že se zřetelem ke všem okolnostem a podmínkám případu zhoršuje jeho postavení, aniž je pro takovou odchylku spravedlivý důvod. Prohlásí-li soud ujednání za neúčinné, použijí se namísto něho ustanovení zákona, ledaže soud rozhodne v zájmu spravedlivého řešení jinak.[13]

Co se týče splatnosti a její délky, rovněž v tomto směru je úprava v NOZ méně obsáhlá, když se jednak vůbec nepoužije úprava splatnosti zanesená do obchodního zákoníku výše uvedenou novelou a obsažená v ustanovení § 340 odst. 6 ObchZ, podle kterého se aplikuje přísnější úprava splatnosti i na subdodávky tak, jak je uvedeno výše. Toto pravidlo však NOZ již nepřejímá, v důsledku čehož se přísnější úprava splatnosti vůči subdodavatelům veřejných zadavatelů po 1. 1. 2014 nepoužije a bude účinná toliko po dobu šesti měsíců.[14]

NOZ naopak v ustanovení § 1963 odst. 1 přejímá pravidlo, že cena je splatná, aniž je zapotřebí výzvy k placení, do třiceti dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena faktura nebo jiná výzva podobné povahy, anebo ode dne obdržení zboží nebo služby, podle toho, který z těchto dnů nastal později. Podle ustanovení § 1963 odst. 2 NOZ potom platí, že smluvní strany si mohou ujednat dobu splatnosti delší šedesáti dnů jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.

Konečně je také nezbytné vyjádřit se k osudu výše zmíněné paušální náhrady nákladů poté, co nabude účinnosti NOZ. V tuto chvíli je totiž stále nezodpovězenou otázkou, jaká bude situace po 1. 1. 2014, a to z toho důvodu, že NOZ institut paušální náhrady nákladů neupravuje vůbec a zbývá tedy doufat, že bude upraven v rámci nařízení, které by mělo nahradit nařízení č. 142/1994 Sb. I v případě, že bude nové nařízení právo na paušální náhradu nákladů přiznávat, nabízí se otázka, zda úprava v rámci podzákonného předpisu bude dostatečným podkladem pro vymáhání paušální náhrady nákladů na dlužnících, když sám NOZ požadavky Směrnice nezohledňuje.

Závěr

Na základě výše uvedeného je tedy zřejmé, že důsledky prodlení dlužníka doznaly v posledních několika letech řady změn, z nichž ty poslední jsou (bohužel opět) pouze charakteru dočasného. V důsledku novel obchodního zákoníku a nařízení č. 142/1994 Sb. účinných od 1. 7. 2013, došlo dle mého názoru k poměrně zásadnímu posílení pozice věřitelů a je škoda, že nový občanský zákoník tuto úpravu po pouhých šesti měsících poznamená a výše naznačeným způsobem pozmění.

 

Autorka je advokátní koncipientkou v Novém Městě nad Metují. 

 


[1]Změny upravuje zákon č. 179/2013 Sb. ze dne 11. 6. 2013, kterým se mění zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[2]Změny upravuje nařízení vlády č. 180/2013 Sb. ze dne 26. 6. 2013, kterým se mění nařízení vlády č. 42/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. 

[3]Význam této novely lze především spatřovat v tom, že na rozdíl od předchozího období nedochází ke změně výše úroku z prodlení v jednotlivých obdobích prodlení. Předchozí novela Nařízení, provedená nařízením č. 163/2005 Sb., totiž upravovala výši úroků z prodlení tak, že nastalo-li prodlení s plněním peněžitého dluhu ode dne 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010, odpovídala výše úroků z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, byla (až do 30. 6. 2010 včetně) výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Úroková sazba za prodlení se tedy v tomto případě měnila vždy k 1. 1. a 1. 7. kalendářního roku a výše úroku z prodlení se neodvíjela od repo sazby platné v první den prodlení, ale od repo sazby, která platila pro první den toho kalendářního pololetí, v němž prodlení nastalo.  

[4]Srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR, kterým ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 213/2000 ze dne 5. 4. 2000 uzavřel: „Pro stanovení výše úroků z prodlení podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. není rozhodující, od kterého data věřitel úroky požaduje, nýbrž den, kdy se dlužník dostal do prodlení.“  

[5]Kromě uvedeného mají členské státy v souladu se Směrnicí zajistit, že pevná částka je splatná bez nutnosti upomínky a představuje náhradu vlastních nákladů věřitele spojených s vymáháním. Věřitel má dále nárok obdržet od dlužníka kromě pevné částky uvedené v odstavci 1 přiměřenou náhradu za veškeré náklady spojené s vymáháním, které tuto pevnou částku přesahují a které mu vznikly v souvislosti s opožděnou platbou dlužníka. Mezi tyto náklady by mohly patřit mimo jiné výdaje za pověření advokáta či za využití služeb společnosti vymáhající pohledávky. Srov. čl. 6 odst. 2 a 3 Směrnice.  

[6]Toto ustanovení bylo účinné v období od 1. 1. 2005 do 30. 6. 2013 a bylo přímo reflexí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES, jejímž cílem bylo zabezpečit dobrou platební morálku při úhradách za poskytnuté zboží nebo služby.  

[7]Srov. např. ustanovení § 369a odst. 1: „Ve vztahu mezi podnikateli nebo ve vztahu mezi podnikateli a veřejnoprávními korporacemi nebo podnikateli a státními příspěvkovými organizacemi, jehož předmětem je úplatná dodávka zboží nebo služeb, vzniká věřiteli právo na úrok z prodlení stanovený předpisy práva občanského (§ 369) dnem následujícím po dni splatnosti nebo po uplynutí lhůty k placení ceny dodávky stanovenými smlouvou, jsou-li splněny podmínky uvedené v odstavci 3.“  

[8]Srov. ustanovení § 340 odst. 6, věta druhá ObchZ: „Ustanovení věty první se použije i na vztahy mezi věřitelem a subdodavatelem, plní-li věřitel závazek veřejnému zadavateli prostřednictvím subdodavatele.“ V tomto případě je česká úprava přísnější, než stanoví Směrnice, která nepožaduje aplikaci tohoto pravidla na subdodávky.

[9]Srov. ustanovení § 343a ObchZ.

[10]Srov. zejm. ustanovení § 3028 odst. 3 NOZ.

[11]Srov. ustanovení § 3028 odst. 3, poslední věta NOZ.

[12]Srov. čl. 7 Směrnice – „Nespravedlivé smluvní podmínky a praxe“.

[13]Srov. ustanovení § 1972 odst. 1 NOZ.

[14]NOZ v tomto směru upravuje pouze vztah mezi podnikatelem a veřejnoprávní korporací, když podle ustanovení § 1962 odst. 2, věta druhá NOZ platí: „Je-li však obsahem závazku podnikatele povinnost dodat zboží nebo službu veřejnoprávní korporaci, smluvní strany si mohou ujednat delší dobu splatnosti jen tehdy, pokud je to odůvodněno povahou závazku, a doba splatnosti nesmí přesáhnout šedesát dní.“