oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Důsledky procesních úkonů v řízeních přerušených konkursem

autor: Mgr. Michal Majchrák
publikováno: 20.07.2015

Věřitelům (žalobcům) se v praxi po podání civilní žaloby na zaplacení určité pohledávky nezřídka stává, že ohledně majetku žalovaného dlužníka je zahájeno insolvenční řízení a následně též prohlášen konkurs. Ačkoliv samotné zahájení insolvenčního řízení nemá na probíhající civilní soudní řízení v zásadě žádný vliv a je tak možné v něm pokračovat, konat soudní jednání a dokonce i vydávat soudní rozhodnutí, okamžikem prohlášení konkursu na majetek žalovaného dlužníka dochází k podstatné změně. Jak je totiž známo, tímto okamžikem dochází v souladu s ustanovením § 263 insolvenčního zákona k přerušení soudních, správních a jiných řízení o právech a povinnostech žalovaného, která se týkají majetkové podstaty nebo mají být uspokojeny z majetkové podstaty.

Jakmile se soud příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, za jakých podmínek lze v řízení pokračovat.[1] Přerušení řízení by měl soud současně poznamenat do příslušného spisu; žádné vlastní rozhodnutí o přerušení řízení však nevydává.[2] Je-li řízení přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu.[3] Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu.[4]

Ačkoliv právní úprava týkající se přerušených soudních řízení obsažená v ustanovení § 263 insolvenčního zákona působí poměrně jasně a komplexně, lze se v praxi setkat s několika problematickými situacemi. Podstatným totiž je, že k přerušení soudního řízení dochází ze zákona (prohlášením konkursu na majetek dlužníka), bez zřetele k tomu, zda soud o prohlášení konkursu na majetek účastníka řízení věděl nebo ne.[5] S ohledem na tuto skutečnost pak není příliš obtížné si představit, k jakým nechtěným situacím může v praxi dojít.

1. Konání soudního jednání v přerušeném řízení

Typickým pochybením, které se přímo nabízí a k němuž v praxi v takových případech nezřídka dochází, je situace, kdy se soud o prohlášení konkursu na majetek dlužníka jednoduše nedozví, resp. přesněji zapomene tuto skutečnost v insolvenčním rejstříku prověřit, a v soudním řízení pokračuje. Ačkoliv by k takovým případům nemělo přirozeně docházet, praxe je zkrátka taková. Koneckonců nemusí jít zdaleka ani o chybu soudu, neboť prohlášení konkursu na majetek dlužníka nemusí kolikrát zjistit ani samotný jeho advokát, který se na soudní jednání řádně dostaví, o konkursech zahraničních osob ani nemluvě!

První právní otázkou, která v takovém případě vzniká, je, jakou právní relevanci má soudní jednání proběhnuté v takovém (přerušeném) soudním řízení, při němž byly uskutečněny určité procesní úkony (například výslech svědka) nebo s nímž zákon spojuje určité procesní důsledky (typicky např. koncentraci řízení). Je v takovém případě např. třeba svědka vyslýchat znovu nebo lze takovou svědeckou výpověď použít v další fázi řízení? Jinými slovy, je něco, co se na takovém soudním jednání uskutečnilo, v dalším fázi soudního řízení použitelné, nebo nikoliv? Případně je použitelné pouze něco a něco ne?

Insolvenční zákon nám odpověď na tuto otázku přirozeně nedává, neboť, jak bylo uvedeno výše, s touto situací ani nepočítá – vychází zkrátka z toho, že zákaz konání soudních jednání bude dodržován a že se tudíž žádná soudní jednání konat nebudou, a proto v ustanovení § 263 odst. 2 větě první pouze stanoví, že je-li řízení přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Při hledání odpovědi na tuto otázku je tak třeba vyjít z určitých obecných právních principů a současně se snažit respektovat insolvenční zákon, resp. jeho zásady (principy).

Vzhledem k tomu, že insolvenční zákon de facto zakazuje (viz výše) konat v přerušeném soudním řízení jednání, zdá se, že je zřejmě třeba se přiklonit k závěru, že na vše, co se na takovém soudním jednání odehrálo, je nutno hledět, jakoby se nikdy nestalo, neboť soudní jednání se konalo fakticky v rozporu se zákonem. Jinými slovy, vše, k čemu na takovém soudním jednání došlo, je pro další fázi soudního řízení nepoužitelné, neboť trpí procesní vadou. Chceme-li tuto procesní vadu odstranit (zhojit), je třeba příslušné procesní úkony učinit znovu (zopakovat), a to na dalším soudním jednání, které bude po skončení přerušení řízení případně nařízeno.

Přijali-li bychom toto pravidlo, měly by z něj dle mého názoru existovat (tak jako z drtivé většiny všech pravidel) důvodné výjimky. Důležitou výjimku z tohoto pravidla by přitom dle mého názoru měly představovat tzv. neopakovatelné procesní úkony, k nimž na tomto soudním jednání došlo (např. výslech svědka, který následně zemřel), a to přirozeně za předpokladu, že ostatní zákonné podmínky pro provedení tohoto procesního úkonu byly splněny. Byly-li totiž zákonné podmínky pro provedení určitého procesního úkonu, který již nelze opakovat, splněny (zejména tedy, že výslechu svědka byli přítomni účastníci řízení, svědka vyslýchali a přerušení řízení před provedením výslechu svědka žádný z účastníků soudu nenamítal), považoval bych skutečně za příliš přísné, aby účastník soudního řízení o tento procesní úkon „přišel“, a to jen z toho důvodu, že soudní řízení se nemělo na základě ustanovení insolvenčního práva konat. To dle mého názoru platí přinejmenším pro přerušená soudní řízení o nárocích, které je nutno přihlásit, nebo na které se v insolvenčním řízení hledí jako na přihlášené dle ustanovení § 265 odst. 2 insolvenčního zákona.

V této souvislosti je totiž podstatné zohlednit především to, že insolvenční zákon (respektive smysl v něm obsaženého zákazu konání soudních jednání) stojí v případě řízení o nárocích, které je nutno přihlásit nebo na které se v insolvenčním řízení hledí jako na přihlášené (viz ustanovení § 265 odst. 2 insolvenčního zákona) poněkud mimo. Smyslem tohoto ustanovení insolvenčního zákona je totiž dosažení zrychleného (a tím i méně nákladného) rozhodnutí o důvodnosti těchto nároků, když insolvenční zákon toto rozhodnutí (právě za účelem urychlení a zlevnění jeho dosažení) svěřuje insolvenčnímu správci.[6] Ustanovení § 263 insolvenčního zákona se tak a priori nedotýká a dle mého názoru samo o sobě nemůže zpochybnit zákonnost provedených procesních úkonů v soudním řízení probíhajícím nezávisle na řízení insolvenčním a z toho důvodu je dle mého názoru v daném případě dán prostor pro aplikaci výše uvedené výjimky, případně též výjimek dalších.

Tento případ je dle mého názoru současně praktickou ukázkou pravidla, že „není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem“[7] a že na vše, co bylo učiněno (na první pohled) v rozporu se zákonem, není nutno (vhodné) bez dalšího hledět jako na procesně vadné, nýbrž že je vždy třeba zkoumat smysl a účel onoho zákonného zákazu a na základě něj následně posoudit, zda tento smysl (účel) vadnost určitého procesního úkonu vyžaduje nebo nikoliv. Jak bylo přitom uvedeno výše, mám za to, že proběhnutým soudním jednáním nemůže být smysl (účel) výše uvedeného zákonného zákazu nijak dotčen, a považoval bych tak za velmi přísné a postrádající oporu ve smyslu a účelu tohoto zákonného zákazu prohlásit paušálně veškeré procesní úkony učiněné na soudním jednání (omylem) konaném po přerušení soudního řízení za vadné (nepoužitelné). Naopak, provedení a právní relevance příslušných procesních úkonů může insolvenčnímu správci dokonce pomoci při rozhodování o tom, uzná-li žalovaný nárok v rámci přezkumného jednání nebo nikoliv, potažmo navrhne-li v souladu s ustanovením § 265 odst. 2 insolvenčního zákona pokračování v soudním řízení nebo nikoliv.

V této souvislosti se dokonce domnívám, že za těchto podmínek by zde mohl být dostatečný prostor pro vytvoření pravidla přesně opačného, tedy že na takové soudní jednání je třeba v zásadě hledět jako na řádné a procesní úkony při něm učiněné považovat v zásadě za bezvadné. Z tohoto pravidla bychom pak mohli uvažovat o určitých výjimkách, které by přicházely v úvahu v případech, kdy by se naopak zdálo jako přísné (neúnosné) považovat určitý procesní úkon nebo opomenutí (myšleno zejména opomenutí dlužníka, kterým by měl být následně insolvenční správce vázán) za řádné (bezvadné) a přisuzovat mu příslušné právní účinky.

Podobné závěry je dle mého názoru možné vztáhnout i na zbývající typy přerušených soudních řízení, tedy jak na řízení, ve kterých v době prohlášení konkursu vystupoval dlužník jako žalobce nebo jiný navrhovatel a ve kterých uplatňoval své pohledávky nebo jiná práva týkající se majetkové podstaty (viz ustanovení § 264 odst. 1 insolvenčního zákona), tak i na řízení, ve kterých v době prohlášení konkursu věřitelé uplatňovali proti dlužníku pohledávky nebo jiná práva, která se týkají majetkové podstaty nebo mají být uspokojeny z majetkové podstaty (viz ustanovení § 265 odst. 1 insolvenčního zákona). I v těchto případech totiž platí, že (neopakovatelné) procesní úkony omylem uskutečněné v průběhu soudního jednání, které se dle insolvenčního zákona „správně“ nemělo konat, mohou posloužit insolvenčnímu správci k lepšímu odhadnutí budoucího vývoje soudního řízení a dokonce mohou být výslovně v jeho prospěch (např. provedená výpověď klíčového svědka odůvodňující zamítnutí žaloby v řízení dle ustanovení § 265 odst. 1 insolvenčního zákona!).

Oporu pro vytvoření výše uvedených výjimek lze nalézt v ust. § 205 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, dle nějž jsou odvolacím důvodem proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé pouze ty vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jsou-li tak ostatní zákonné podmínky pro provedení určitého procesního úkonu (např. výslechu svědka) splněny, nemůže mít samotná skutečnost, že tento výslech neměl být (kvůli přerušení řízení) proveden, resp. měl být proveden až později (po skončení přerušení řízení), za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stejně tak by bylo možno výše prezentovaný právní názor podpořit i odkazem na ustanovení § 580 nového občanského zákoníku, dle nějž není neplatné každé právní jednání, které odporuje zákonu, nýbrž pouze to, u kterého to současně smysl a účel zákona vyžaduje. Zde je však třeba si předně uvědomit, že ustanovení § 580 nového občanského zákoníku se koncepčně vztahuje na soukromoprávní jednání, v daném případě se přitom jedná o (procesní) úkony v rámci občanského soudního řízení, tedy v zásadě o jednání veřejnoprávní. Domnívám se však, že pravidlo (princip) obsažené v ustanovení § 580 nového občanského zákoníku je natolik obecné a s takovým přesahem do jiných odvětví práva, že je možné jej v určitých případech analogicky užít i při posuzování veřejnoprávních jednání.

Ačkoliv bych tak pro výše prezentovaný právní názor velmi plédoval, obávám se, že v českém právním prostředí, ve kterém stále panuje poněkud přepjatý právní formalismus, se bude tendovat spíše k závěru, že z takového soudního jednání není použitelné vůbec nic, tedy ani neopakovatelné procesní úkony. Cílem tohoto mého článku je tak nabídnout jiný právní pohled na danou problematiku, přičemž věřím, že tento právní pohled bude v českém právním prostředí postupně sílit.

2. Vydání soudního rozhodnutí v přerušeném řízení

Další právní otázkou, která v takovém případě vzniká, je ta, co se děje v případě, že soud nejenže pokračuje v (ze zákona přerušeném) soudním řízení, nýbrž přitom vydá (vyhlásí) i určité rozhodnutí. Nemusí jít přitom přímo o meritorní rozhodnutí o žalované pohledávce, nýbrž i o jakékoliv jiné, např. procesní, rozhodnutí.

Ani zde nám insolvenční zákon výslovnou odpověď neposkytuje. Ustanovení § 263 odst. 4 insolvenčního zákona totiž dle mého názoru výslovně upravuje pouze situaci, kdy k přerušení řízení dojde až po vydání (vyhlášení) soudního rozhodnutí. V takovém případě pak v souladu s ustanovením § 263 odst. 4 insolvenčního zákona platí, že toto rozhodnutí se nedoručuje. Bylo-li řízení přerušeno až po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu.[8]

Domnívám se přitom, že na výše uvedenou situaci je vzhledem k absenci výslovné právní úpravy třeba analogicky aplikovat právě citované ustanovení § 263 odst. 4 insolvenčního zákona. Vydá-li (vyhlásí-li) tedy soud omylem v přerušeném soudním řízení nějaké rozhodnutí, je toto bezvadné (není třeba jej rušit ani nahrazovat jiným), nelze jej však doručit, a pokud by se tak snad omylem stalo, nemůže takové soudní rozhodnutí nabýt právní moci.

Takto případně nedopatřením vydané a doručené soudní rozhodnutí je po skončení přerušení řízení (po skončení konkursu) za účelem nabytí jeho právní moci analogicky dle ustanovení § 263 odst. 4 poslední věty insolvenčního zákona nutno doručit znovu, jinak nemůže právní moci nabýt (k tomuto závěru dospívám v daném případě především na základě argumentu a minori ad majus, tj. stanoví-li insolvenční zákon povinnost doručovat znovu soudní rozhodnutí, které je doručováno správně, avšak před nabytím jeho právní moci dojde k přerušení řízení, pak je dle mého názoru nutno tím spíše doručovat rozhodnutí, které již v okamžiku svého doručování je doručováno v rozporu se zákonem). Opomněl-li by soud po skončení přerušení řízení své rozhodnutí ex offo znovu doručit, je zcela jistě vhodné jej na to upozornit a požádat o opětovné doručení, a to právě z důvodu, aby jeho rozhodnutí mohlo nabýt právní moci (viz výše). Nereagoval-li by soud na takové upozornění (žádost), což lze považovat spíše za ojedinělé, je možné domáhat se nápravy podáním stížnosti dle ustanovení § 164 zákona o soudech a soudcích, v krajních případech je možné se domáhat určení lhůty pro zaslání soudního rozhodnutí postupem dle ustanovení § 174a téhož zákona.[9]

Na tomto místě je však třeba upozornit na to, že tento právní názor není v žádném případě přijímán jednotně. Ačkoliv některá odborná literatura se s tímto právním názorem výslovně ztotožňuje,[10] soudní judikatura se k dané problematice staví poněkud odlišně.

Tak například Nejvyšší soud České republiky ve svém rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 434/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 97, číslo 4, str. 85, vztahujícím se k předchozímu zákonu o konkursu a vyrovnání, dovodil následující: „Pokračoval-li odvolací soud v řízení a vydal-li rozhodnutí v době, v níž bylo řízení ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přerušeno, je řízení předcházející vydání rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K této vadě řízení dovolací soud přihlédne, i když nebyla dovolatelem uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).“

Na tuto judikatorní linii pak navázal Nejvyšší soud České republiky i ve svém rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 340/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, číslo 11, str. 416: „Pokračoval-li odvolací soud v řízení a vydal-li rozhodnutí v době, v níž bylo řízení prohlášením konkursu přerušeno, je řízení předcházející vydání rozhodnutí postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.“ Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky tak plyne, že i v přerušeném řízení vydaná a doručená rozhodnutí nabývají právní moci, trpí však vadou. Je přitom otázkou, nakolik jsou tato soudní rozhodnutí aplikovatelná na současný insolvenční zákon, neboť předchozí zákon o konkursu a vyrovnání neobsahoval žádnou podrobnou úpravu ohledně zákazu doručování ani nemožnosti nabytí právní moci. Vzhledem k tomu, že současný insolvenční zákon tuto podrobnou úpravu obsahuje, domnívám se spíše, že výše uvedená soudní rozhodnutí nelze již na současný insolvenční zákon použít a měl by tudíž platit spíše závěr výše uvedený.[11]

V této souvislosti však stojí za povšimnutí nedávný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/12, publikovaný v Soudních rozhledech, ročník 2013, číslo 2, str. 51: „Zrušením konkursu zanikají účinky prohlášení konkursu (srov. § 312 odst. 1 InsZ), čímž odpadá i překážka bránící pokračování soudních, správních a jiných řízení o právech a povinnostech, které se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník (srov. § 263 odst. 1 InsZ). Tato překážka odpadá jak v řízení ve věci samé, tj. v odvolacím řízení před VS, tak i v řízení exekučním. Rozhodnutí obecných soudů chybně vydaná po přerušení řízení proto dodatečně nabývají právních účinků, dochází k jejich určité „konvalidaci“. Taková rozhodnutí tedy nejsou nulitní a není třeba je nahrazovat novými rozhodnutími vydanými znovu v téže věci. Soud, jenž nesprávně vydal rozhodnutí po přerušení řízení v důsledku prohlášení konkursu, ale ještě jej nezaslal účastníkům, toto rozhodnutí po odpadnutí překážky účastníkům doručí. Obdobně pak není důvodu, aby již zaslané rozhodnutí, které v důsledku přerušení řízení nenabylo právní moci, po odpadnutí překážky tento právní účinek nezískalo.“

Již na tomto místě je třeba upozornit na dvě zásadní skutečnosti.

První z nich je zcela odlišné koncepční pojímání dané právní problematiky Nejvyšším soudem a Ústavním soudem. Dle Nejvyššího soudu totiž nabývá soudní rozhodnutí (i přes překážku ex lege přerušeného soudního řízení) právní moci (a může být tudíž předmětem dovolacího řízení), trpí však vadou a je třeba jej v dovolacím řízení bez dalšího zrušit a následně (po skončení přerušení řízení) případně vydat soudem nižšího stupně rozhodnutí nové (nebude-li dovolání podáno, pak je rozhodnutí zřejmě pro futuro nenapadnutelné a zřejmě i pravomocné). Dle Ústavního soudu však takové soudní rozhodnutí právní moci nenabývá (nemůže být tudíž předmětem dovolacího řízení), je však bezvadné a není třeba jej rušit ani vydávat znovu. Jak přitom plyne z výše uvedeného, v tomto ohledu je mi bližší pojetí zastávané Ústavním soudem, neboť samotná skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno v přerušeném soudním řízení, neovlivňuje jeho konečnou podobu (správnost) – tu ovlivňují případné jiné skutečnosti proběhnuvší v nalézacím řízení a předcházející jeho vydání, které je možné učinit právě předmětem odvolání.[12]

Druhá zásadní skutečnost se pak týká okamžiku nabývání právní moci takových rozhodnutí. Ústavní soud se totiž v tomto svém rozhodnutí přiklonil (podobně jako Nejvyšší soud – viz výše) k „automatickému“ nabývání právní moci rozhodnutí (tj. bez nutnosti jejich opětovného doručování), která byla nedopatřením v přerušeném řízení vydána a doručena.[13] Domnívám se přitom, že hlavním důvodem přiklonění se Ústavního soudu k tomuto závěru byla ochrana jednotlivce před pochybením orgánu veřejné moci.

Vzhledem k tomu, že této úvaze lze jen stěží něco vytknout, je v zásadě jedno, která z výše uvedených možností nakonec převáží, tj. zda „automatické“ nabývání právní moci nebo nabývání právní moci až v důsledku opakovaného doručení. Avšak vzhledem k tomu, že dle výslovného ustanovení § 263 odst. 4 poslední věty insolvenčního zákona je třeba znovu doručit rozhodnutí, které bylo vydáno a rozesláno k doručení zcela správně, jen kvůli následnému přerušení řízení nenabylo právní moci, bylo by dle mého názoru vhodné obě situace sjednotit a i v pojednávaném případě by tedy mělo dojít nejprve k opětovnému doručení rozhodnutí. Pokud bychom se tak chtěli přiklonit k řešení přijatému Ústavním soudem, bylo by dle mého názoru třeba buď vypustit poslední větu ustanovení § 263 odst. 4 insolvenčního zákona, nebo ji nahradit jinou vhodnou formulací reflektující myšlenku vyslovenou Ústavním soudem.

Do výslovné změny insolvenčního zákona ve smyslu výše uvedeném však judikaturu Ústavního soudu nepovažuji za příliš šťastnou. V citovaném rozhodnutí Ústavního soudu šlo totiž o to, že pro věřitele (žalobce) bylo v daném případě chybně vydané a doručené soudní rozhodnutí výhodné (ukládalo žalovanému povinnost uhradit mu určitou částku) a tudíž bylo v jeho zájmu, aby co nejrychleji nabylo právní moci, a ani se neočekávalo, že by věřitel chtěl proti tomuto rozhodnutí podat odvolání. Ústavní soud se proto v citovaném rozhodnutí postavil na jeho stranu, což by mohlo na první pohled působit správně, neboť žalovaný (dlužník) by se o skončení konkursu měl přeci jen dozvědět lépe než jeho věřitel (žalobce) a má tedy lepší možnost podat v příslušné lhůtě po skončení konkursu proti tomuto rozhodnutí případné odvolání.[14]

Na druhou stranu však nelze opomenout procesní práva žalovaného (dlužníka), který by mohl skutečně chtít proti tomuto rozhodnutí podat odvolání a spoléhal přitom na to, že mu v souladu s ustanovením § 263 odst. 4 poslední věty insolvenčního zákona bude toto rozhodnutí doručeno znovu a teprve okamžikem jeho opětovného doručení mu počne běžet lhůta k podání odvolání. O tuto lhůtu by však, ačkoliv u něj lze jen stěží nalézt nějakou špatnou víru, v důsledku citovaného rozhodnutí Ústavního soudu v mezidobí přišel.

Není však příliš obtížné si představit situaci, kdy by se tato judikatura mohla obrátit i proti věřiteli samotnému. K tomu může dojít konkrétně v případě, kdy chybně vydané a doručené soudní rozhodnutí bude v neprospěch věřitele a ten proti němu bude chtít podat odvolání, přičemž s ohledem na příslušné ustanovení insolvenčního zákona bude důvodně očekávat (tak jako žalovaný dlužník v předchozím případě), že soud mu ono rozhodnutí doručí znovu a on ve stanovené lhůtě proti němu podá odvolání. K doručení rozhodnutí však nedojde, avšak věřiteli dle judikatury Ústavního soudu uplyne (po skončení konkursu) v mezidobí lhůta k podání odvolání. Je přitom jasné, že v obou výše uvedených případech nepůjde rozhodně o žádný „jednoduchý případ“, při kterém by soud chtěl příliš respektovat výše citovanou judikaturu Ústavního soudu, a nebylo by možno se mu ani příliš divit.

Znovu však opakuji, že princip (pravidlo) vyplývající z judikatury Ústavního soudu nepovažuji za nesprávný, naopak jsem schopen jej jako potenciální alternativní pravidlo akceptovat. Domnívám se jen, že do okamžiku výslovné změny ustanovení § 263 odst. 4 poslední věty insolvenčního zákona může být tato judikatura problematická (viz výše). V daném případě se totiž nejedná o onen případ, kdy by se opětovné doručování soudního rozhodnutí mohlo považovat za nějaký obsolentní právní formalismus, který nemá pro účastníky soudního řízení žádný valný význam. Jeho smyslem a účelem je totiž právě procesní ochrana účastníků spočívající v tom, aby jim bylo zcela zřejmé, od jakého okamžiku jim běží lhůta pro podání odvolání proti tomuto soudnímu rozhodnutí, a aby tím byla chráněna jejich procesní práva. Domnívám se tak, že do výslovné změny insolvenčního zákona nelze toto zákonné ustanovení judikatorně překlenout, neboť má zcela jistě své opodstatnění. Právní názor vyslovený Ústavním soudem by tak měl sloužit spíše jako případná inspirace pro tvůrce insolvenčního zákona, aby zvážili, zda by nebylo vhodné do insolvenčního zákona zapracovat model „automatického“ nabývání právní moci soudních rozhodnutí, tak, jak jej prezentoval ve svém rozhodnutí Ústavní soud, když i o tomto modelu lze jistě uvažovat. Oba z výše uvedených modelů totiž považuji za rovnocenné, když oba mají jak svá pozitiva, tak i negativa, přičemž jde vždy o to, z pohledu jakého účastníka a v jaké konkrétní situaci na daný model pohlížíme. V zásadě přitom platí, že model zvolený Ústavním soudem vyžaduje obezřetnost účastníků řízení a nutí je k jeho aktivnímu sledování, za což však nabízí rychlé nabytí právní moci rozhodnutí. Model zakotvený v insolvenčním zákoně je oproti tomu pro účastníky řízení velmi komfortní a umožňuje jim zůstat pasivními, přičemž toto pohodlí je vykoupeno právě zdlouhavějším nabytím právní moci rozhodnutí.

Existuje-li tak více modelů (způsobů) právní úpravy určité situace, přičemž zákonodárce se přikloní k jednomu z nich (aniž by šlo přitom o model zjevně nefunkční nebo protiústavní), nelze dle mého názoru judikatorně zavést proti tomuto modelu model jiný. V takovém případě by totiž dle mého názoru soudní moc již nepřiměřeně zasahovala do moci zákonodárné. O určitém judikatorním prolomení zákonem zavedeného modelu by v dané situaci bylo možné dle mého názoru uvažovat v případech, kdy by např. jeden z účastníků tento model nějakým závadným jednáním zneužil nebo obešel a tím docílil výsledku tímto modelem sledovaného, přičemž tímto výsledkem by byl druhý účastník dotčen na svých právech.

V takovém případě by se však odmítnutí aplikace zákonem upraveného modelu a priori nezakládalo na jeho popření (a nahrazení modelem jiným), nýbrž právě na odkazu např. na zneužití práva druhým účastníkem, případně na absenci jeho dobré víry při uplatnění tohoto modelu, což je řešení vědecky (koncepčně) zcela odlišné, byť ve svém důsledku směřuje ke stejnému (podobnému) cíli. Výše uvedeným nabádáním k dodržování určité zákonné úpravy tak nemám v žádném případě na mysli to, aby byla aplikována bezhlavě (automaticky), nýbrž to, že je vždy třeba, tak jako při aplikaci jakéhokoliv jiného zákonného ustanovení, zohlednit konkrétní okolnosti souzeného případu.

3. Pokračování v řízení bez vydání usnesení o pokračování v řízení

V odborné literatuře panuje názor, že pro to, aby mohl soud pokračovat v přerušeném soudním řízení, musí nejprve rozhodnout usnesením o pokračování v řízení a doručit jej jeho účastníkům.[15] Proti takovému usnesení vydanému soudem prvního stupně je odvolání přípustné.

V této souvislosti tak vzniká opět otázka, co se děje v případě, pokračuje-li soud v řízení (koná soudní jednání, vydá rozhodnutí atd.), aniž by předtím vydal usnesení o pokračování v řízení a doručil jej jeho účastníkům. Je vše, co v takovém případě v soudním řízení následně proběhne, vadné nebo můžeme toto procesní pochybení (lze-li je takto nazvat) „přehlédnout“ a na vše nahlížet, jako by proběhlo zcela v pořádku?

Předně je třeba uvést, že i výše citovaná odborná literatura speciálně u soudních řízení přerušených konkursem výslovně uvádí toliko to, že usnesení o pokračování v řízení je třeba vydat pouze v případě, ukazuje-li se to potřebným.[16] Zdá se tak, že citovaná odborná literatura rozlišuje postup soudu v „klasických“ přerušených soudních řízeních dle ustanovení § 109 občanského soudního řádu a v soudních řízeních přerušených insolvenčním řízením (konkursem), přičemž v druhém případě považuje vydání usnesení o pokračování v řízení za fakultativní. Celkově však v odborné literatuře převládá spíše názor, že o pokračování v soudních řízeních, přerušených insolvenčním řízením (konkursem), se žádné zvláštní rozhodnutí nevydává a skutečnost, že se v řízení pokračuje, se pouze poznamená do spisu a účastníci řízení se o tom vhodným způsobem vyrozumí.[17]

Ať již je však vydání usnesení o pokračování v přerušeném soudním řízení fakultativním nebo obligatorním procesním úkonem soudu, domnívám se, že nebude-li vydáno (přičemž v řízení lze skutečně pokračovat), v obou případech by nemělo žádným způsobem zpochybnit bezvadnost jakýchkoliv následně v soudním řízení učiněných procesních úkonů. Jediným smyslem vydání usnesení o pokračování v řízení je totiž toliko informovat účastníky o jeho pokračování a případném běhu lhůt, případně též umožnit některému z účastníků řízení, který by se domníval, že podmínky pro pokračování řízení nejsou splněny, brojit proti němu podáním odvolání.

Uvědomí-li tak soud účastníky řízení o jeho pokračování „jiným“ způsobem, např. tím, že nařídí jednání, přičemž žádný z účastníků proti pokračování v řízení ničeho nenamítá, nemůže dle mého názoru absence usnesení o pokračování v řízení žádným způsobem zpochybnit bezvadnost následně učiněných procesních úkonů samotných. Tento závěr opět potvrzuje formulace ust. § 205 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, dle nějž je odvolacím důvodem pouze vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci. Bylo-li tak možno v soudním řízení skutečně pokračovat, samotná skutečnost, že soud o pokračování v řízení nevydal případné obligatorní procesní rozhodnutí, nemůže mít v žádném případě za následek nesprávné rozhodnutí soudu ve věci. Brojil-li by přitom jeden z účastníků proti pokračování v soudním řízení, kterému by nepředcházelo vydání usnesení o pokračování v řízení, zcela jistě by se soud jeho námitkami zabýval a o pokračování v řízení by v takovém případě svým usnesením, proti němuž by si účastník mohl případně podat odvolání, rozhodl.

4. Shrnutí a závěr

Ponecháme-li nyní stranou výše uvedená koncepční východiska, plynou z výše uvedeného rozboru pro právní praxi následující závěry:

1. Je-li soudní řízení ex lege přerušeno prohlášením konkursu, nelze konat soudní jednání. Koná-li se omylem soudní jednání, trpí celé toto soudní jednání procesní vadou a k procesním úkonům učiněným v jeho průběhu nelze nikterak přihlížet a po skončení přerušení soudního řízení je nutné tyto úkony (celé soudní jednání) v případě potřeby zopakovat. To neplatí pro případné neopakovatelné procesní úkony.

2. Uloží-li soud v průběhu takto „nesprávně“ vedeného soudního jednání účastníkovi splnění nějaké procesní povinnosti v určité lhůtě, z výše uvedeného (ad 1.) plyne, že se k tomu nijak nepřihlíží a v případě potřeby je třeba po skončení přerušení řízení nařídit soudní jednání znovu a splnění příslušné procesní povinnosti účastníkovi v určité lhůtě znovu uložit (ustanovení § 263 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona se v takovém případě nepoužije).[18]

3. V přerušeném soudním řízení soud nevydává ani nedoručuje žádná rozhodnutí. Vydá-li soud omylem nějaké rozhodnutí, není třeba jej rušit ani nahrazovat rozhodnutím jiným, takové rozhodnutí však lze doručit až po skončení přerušení řízení. Dojde-li v takovém případě omylem i k doručení rozhodnutí, nemůže toto nabýt právní moci. Bylo-li řízení přerušeno až po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí právní moci. V obou případech, tedy jak v případě, kdy je rozhodnutí již od počátku doručováno chybně, tak v případě, kdy je rozhodnutí doručováno správně, avšak z důvodu následného přerušení řízení nenabude právní moci, je soud povinen po skončení přerušení řízení doručit jeho účastníkům příslušné rozhodnutí znovu. Tímto okamžikem pak účastníkům soudního řízení počnou znovu (od počátku) běžet příslušné procesní lhůty, zejména tedy lhůta k podání opravného prostředku.

4. S ohledem na aktuální judikaturu aprobující automatické nabývání právní moci chybně vydaných a doručených soudních rozhodnutí po skončení přerušení řízení (tedy bez nutnosti jejich opětovného doručování) lze účastníkovi řízení, resp. jeho právnímu zástupci, který má v úmyslu mu takto omylem doručené soudní rozhodnutí napadnout opravným prostředkem, jednoznačně doporučit velmi bedlivě sledovat okamžik pravomocného ukončení konkursu v insolvenčním rejstříku, případně okamžik vstupu insolvenčního správce do řízení, neboť těmito okamžiky typicky končí přerušení řízení a účastníkovi řízení počne, dle aktuální judikatury, automaticky běžet znovu (od počátku) lhůta k podání případného opravného prostředku.

Vzhledem k tomu, že hlídání tohoto okamžiku je (zejména pro věřitele) v praxi velmi náročné a zatěžující, je možno v této souvislosti rovněž doporučit, zaslat soudu opravný prostředek raději ihned (myšleno v příslušné lhůtě pro podání opravného prostředku počítané od doručení soudního rozhodnutí) a nespoléhat tedy na nějaké přerušení řízení a prodlužování lhůt či opětovné doručování rozhodnutí, nýbrž zachovat se tak, jakoby k žádnému přerušení soudního řízení nedošlo. V závěru opravného prostředku pak lze soud zcela jistě upozornit na přerušení soudního řízení ze zákona. Tento postup osobně považuji za nejrozumnější a nejjistější a jednoznačně jej doporučuji. Opravný prostředek podaný v přerušeném soudním řízení sice v okamžiku svého podání nevyvolá příslušné účinky a nebude o něm moci být rozhodnuto, tyto účinky však zcela jistě získá skončením přerušení řízení. Doručí-li soud po skončení přerušení řízení účastníkovi znovu rozhodnutí, proti němuž tento účastník již výše uvedeným postupem podal odvolání, lze opět z důvodu právní jistoty jednoznačně doporučit podat toto odvolání raději znovu, byť se domnívám, že v takovém případě by mělo s plnými účinky proti takovému rozhodnutí působit již odvolání dříve podané.

5. Výše uvedený závěr o případném automatickém nabývání právní moci chybně vydaných a doručených soudních rozhodnutí po skončení přerušení řízení však dle mého názoru nelze v žádném případě vztáhnout na insolvenčního správce vstupujícího do soudního řízení místo dlužníka, neboť v tomto případě mám za to, že příslušné rozhodnutí nemůže bez vědomí insolvenčního správce nabýt „automaticky“ právní moci a musí mu být nejprve doručeno – při formulování tohoto závěru vycházím opět z obecných principů a smyslu insolvenčního zákona, neboť považuji za neúnosné, aby byl insolvenční správce vstupující do soudního řízení místo dlužníka vázán rozhodnutím, které bylo vydáno nesprávně a z toho důvodu mu nebylo předtím ani doručeno.

Závěrem si dovolím poznamenat, že v tomto článku jsem chtěl, mimo jiné, poukázat na to, jak problematicky může působit zavádění kategorických pravidel, které je však právu imanentní, neboť každý zákonodárce, a stejně tak i moc soudní, se snaží docílit toho, aby ve společnosti působila určitá obecná a snadno seznatelná pravidla, kterými je třeba se řídit. Této základní myšlence lze jen stěží něco vytknout a je na ní rozhodně třeba setrvat. Důležité však je si v této souvislosti uvědomit, že z drtivé většiny (ne-li ze všech) pravidel existují důvodné výjimky, které se ve svém důsledku stávají oním specifickým pravidlem konkrétního případu.[19]

Tyto výjimky je přitom při rozhodování konkrétního případu třeba zohlednit, neboť rozhodneme-li určitý případ na základě obecného pravidla, které na nás na první pohled působí jako to, že se na daný případ vztahuje, nemusí to ještě znamenat, že jsme rozhodli v souladu se zákonem. Je totiž možné, že jsme při tom opomněli aplikovat právě nějakou zákonnou výjimku, která se na tento případ má vztahovat.[20] Pro to, abychom však mohli ony výjimky zohlednit a aplikovat, musíme je přirozeně znát, resp. je v právních předpisech objevit, což je ta nejobtížnější část interpretace a aplikace právních norem na konkrétní případ, neboť tyto výjimky jsou v právních předpisech často různě roztroušeny (skryty)[21] a někdy je lze dovodit pouze ze smyslu zákona.

Prolomení oněch zákonných pravidel (které jsou na první pohled obsaženy v právních normách) soudní mocí bývá v praxi často zaměňováno s prolomením (odkloněním se od) zákona a s narušením právní jistoty. Tato námitka však není dle mého názoru v řadě případů důvodná, neboť často se může jednat právě o onu aplikaci zákonných výjimek obsažených v platném pozitivním právu,[22] tedy o postup zcela v souladu s právním pozitivismem a právní jistotou.

„Prolomení zákona“ soudem tak bylo shledáno pouze v jednom případě, a to v rozhodnutí Ústavního soudu, ve kterém byl dle mého názoru nahrazen zákonem upravený model nabývání právní moci soudních rozhodnutí modelem jiným. Je přitom paradoxní, že právě toto rozhodnutí Ústavního soudu na nás může na první pohled působit jako zcela správné a souladné se zákonem (právní jistotou). Jak jsem však již uvedl, ačkoliv toto rozhodnutí Ústavního soudu považuji za nesprávné, jsem si vědom nelehkého úkolu Ústavního soudu, před kterým se při rozhodování příslušného případu ocitl.

Autor je advokátem v Českých Budějovicích a externím doktorandem na Právnické fakultě Karlovy univerzity.



[1] Viz ust. § 263 odst. 4 věta první insolvenčního zákona.

[2] Srov. stanovisko Nejvyššího soudu České republiky Cpjn 19/98, XXIV., publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí, ročník 98, číslo 7, str. 366, které je dle mého názoru možné plně aplikovat i na současný insolvenční zákon.

[3] Viz ust. § 263 odst. 2 insolvenčního zákona.

[4] Viz ust. § 263 odst. 4 insolvenčního zákona věta druhá a třetí.

[5] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 340/2000 publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, číslo 11, str. 416, které je dle mého názoru rovněž plně použitelné i na současný insolvenční zákon.

[6] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 20 Cdo 340/2000 publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, číslo 11, str. 416, které je dle mého názoru rovněž plně použitelné i na současný insolvenční zákon.

[7] Srov. např. Ivo Telec: Není rozpor se zákonem jako rozpor se zákonem, Právní rozhledy č. 5/2004, str. 161.

[8] Srov. ustanovením § 263 odst. 4 insolvenčního zákona.

[9] Ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích stanoví: „Má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení.“

[10] Shodně viz např. Zelenka, J. a kol.: Insolvenční zákon, Linde Praha, Praha 2007, str. 395: „Došlo-li v době, kdy bylo řízení přerušeno, již k vydání rozhodnutí (zejména proto, že se nevědělo o prohlášení konkursu na majetek dlužníka), takto (nesprávně) vydané rozhodnutí se účastníkům již nedoručuje (rozhodující orgán si je ponechá ve spise a účastníkům je rozešle až po odpadnutí překážky přerušení řízení); došlo-li však přesto (opět nesprávně) i k jeho doručení, rozhodnutí nemůže nabýt právní moci ani vykonatelnosti a s takto nesprávně vydaným a doručeným rozhodnutím nelze spojovat žádné právní účinky.“

[11] Opačně však Kolomičenko, J., dle nějž je citovaná judikatura Nejvyššího soudu v plném rozsahu použitelná i na současný insolvenční zákon. Viz Kolomičenko, J.: Účinek zahájení insolvenčního řízení na probíhající řízení u jiného soudu. Článek byl publikován dne 26. 4. 2013 na serveru www.epravo.cz.

[12] Pro úplnost tak lze snad jen dodat, že v případném odvolání proti takto nesprávně vydanému soudnímu rozhodnutí by nemělo být nikdy namítáno jen to, že bylo vydáno v ex lege přerušeném soudním řízení, nýbrž by měla být vždy případně namítána konkrétní pochybení soudu prvního stupně, které ovlivnily konečnou podobu (správnost) takto vydaného soudního rozhodnutí. Samotná skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno v přerušeném soudním řízení, totiž dle mého názoru zřejmě není ani samostatným odvolacím důvodem vyjmenovaným v ust. § 205 odst. 2 občanského soudního řádu. Je však možné, že tuto skutečnost lze podřadit pod odvolací důvod uvedený v ust. § 205 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, tedy, že: „nebyly splněny podmínky řízení.“ Z odborné komentářové literatury však tato možnost nevyplývá. Závěrem je však podstatné uvést, že až do okamžiku skončení přerušení řízení by žádné odvolací řízení nemělo být správně vedeno.

[13] Rozdíl je však v tom, že zatímco Nejvyšší soud umožňuje nabytí právní moci soudního rozhodnutí i v okamžiku, kdy je soudní řízení ještě stále ex lege přerušeno, Ústavní soud tento okamžik posunuje až do okamžiku skončení přerušení řízení.

[14] To, že lhůta k podání odvolání počíná běžet znovu, lze dovodit z ustanovení § 263 odst. 2 insolvenčního zákona. S ohledem na judikaturu Ústavního soudu však může být poněkud sporné to, od jakého konkrétního okamžiku počíná lhůta k podání odvolání znovu běžet. V úvahu totiž přichází v zásadě dvě možnosti, buď ta, že tato lhůta počíná znovu běžet od skončení konkursu (resp. právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu) nebo že tato lhůta počíná běžet právní mocí usnesení příslušného soudu o pokračování v řízení, které by mělo být zřejmě vydáno (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 755 a 762). Vzhledem však k tomu, že Ústavní soud zvolil (logicky v duchu konceptu, který svým nálezem sledoval) jako počátek běhu lhůty k podání odvolání okamžik pravomocného zrušení konkursu, vycházím, bez dalšího zkoumání, z tohoto právního závěru i v tomto svém článku.

[15] Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I, II. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 762.

[16] Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 755.

[17] Hásová, J. a kol.: Insolvenční zákon. Komentář, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2014, str. 905: „Ani o pokračování v těchto řízeních nebudou soudy, rozhodce nebo stálý rozhodčí soud, u kterého je řízení vedeno, vydávat zvláštní rozhodnutí. Skutečnost, že se v řízení pokračuje, se pouze poznamená do spisu a účastníci řízení se o tom vhodným způsobem vyrozumí.”

[18] Alternativním výkladem by mohlo právě s odkazem na ustanovení § 263 odst. 2 poslední věty insolvenčního zákona být, že k uložení procesní povinnosti soudem se přihlíží, avšak lhůta pro její splnění účastníkovi neběží a počne běžet znovu od okamžiku skončení přerušení řízení. Vzhledem však k tomu, že v daném případě je vadným již samotné konání soudního jednání, v jehož průběhu došlo k uložení určité procesní povinnosti, bude zřejmě přesnější přisvědčit výkladu prvně uvedenému.

[19] Při takovém chápání výjimek tak o existenci „výjimek z pravidel“ nelze ani hovořit, neboť každá „výjimka“ představuje ve svém důsledku pravidlo, které se uplatní v onom konkrétním případě, na který tato „výjimka“ dopadá.

[20] Podrobněji k tomuto tématu rovněž např. Majchrák, M.: Náhrada nákladů soudního řízení přerušeného konkursem v kontextu interpretace a aplikace práva v praxi, Právní rozhledy č. 21/2013, str. 736.

[21] Tím nemám zdaleka na mysli jen nejobecnější korektivy každého právního jednání, jakými jsou dobré mravy či veřejný pořádek, obsažené v obecné části občanského zákoníku, nýbrž celou řadu dalších výjimek (z obecných pravidel) roztroušených nejen v občanském zákoníku samotném, nýbrž i v řadě jiných právních předpisů (normách) souvisejících s konkrétním soudem rozhodovaným případem.

[22] A to kolikrát i přesto, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí na tyto výjimky neodkázal, neboť je v právních předpisech neobjevil, a své rozhodnutí odůvodnil jinak, např. odkazem na dobré mravy.