Důkazní břemeno v řízení o zaplacení směnky

autor: JUDr. Radim Chalupa, Ph.D.
publikováno: 16.12.2015

Právní jistota účastníků řízení o zaplacení směnečného nároku je v posledních letech narušena názorovou kolizí mezi Nejvyšším soudem a ostatními soudy ohledně rozdělení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného v otázce prokazování pravosti podpisů vyhotovených na směnce.

Jelikož pravost směnky a zejména pak pravost podpisu vyhotoveného na směnce nepatří mezi skutkové okolnosti, jež v řízeních bývají učiněny spornými, jen v zanedbatelném počtu případů, navozuje tento již několik let trvající názorový střet poměrně neuspokojivý stav, kdy celá řada rozhodnutí založená na neunesení důkazního břemene v otázce pravosti podpisu žalovaného na směnce nabývá právní moci a vykonatelnosti s tím, že lze očekávat jejich následnou změnu nebo zrušení v dovolacím řízení. Rovněž právní nejistotu účastníků řízení způsobenou faktem, že se Nejvyššímu soudu nedaří rozhodovací praxi sjednotit, nelze hodnotit jinak, než jako stav obzvlášť nežádoucí.

Rozdílné posuzování otázky dělení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného v případě neprokázání rozhodného skutkového děje, tedy v případě vyústění procesu zjišťování skutkového stavu do situace objektivní nejistoty (stavu non liquet) v situacích, kdy je v řízeních zpochybněna pravost podpisu žalovaného na směnce, není jediným, možná dokonce ani ne nejvýznamnějším, problémem hodnocení důkazního břemene soudy v řízení o zaplacení směnečného nároku. Jsem přesvědčen o faktu, že v nikoli zanedbatelném počtu řízení, jejichž předmětem je uplatnění směnečného nároku, uspějí žalobci z důvodu, že soud konstatuje neunesení důkazního břemene žalovaným, přestože v tomto řízení bylo objektivní důkazní břemeno nastaveno tak, že důkazní břemeno měl nést žalobce.

Hlavní příčinou výskytu těchto nepříznivých jevů v řízení o zaplacení směnečného nároku je nedostatečné promítnutí závěrů teorie civilního procesu do rozhodování soudů. Soudy při hodnocení důkazního břemene nevychází z žádného z názorových proudů tuzemské nebo zahraniční procesualistiky a rozhodnutí ve věci samé mnohdy zakládají na hodnocení důkazního břemene, jež vychází z intuice, z odhadu nebo z převzaté zkušenosti, někdy však také z předsudku. Starší rozhodnutí, jimiž se soudy při posuzování důkazního břemene řídí, však byla vydána taktéž bez odpovídající podpory závěrů teorie. Není namístě kritizovat postup, v jehož rámci soud při rozhodování intuitivně hledá přirozené právo. Kritiky je však hoden postup, kdy soudy důkazní břemeno posuzují bez znalosti závěrů teorie a jejich intuitivní posuzování důkazního břemene závěrům doktríny odporuje. Nelze než konstatovat, že významná většina rozhodnutí soudů o dělení důkazního břemene je věcně správná a nelze k nim mít výhrady, přesto však soudy vydávají rozhodnutí založená na systémově nesprávném hodnocení důkazního břemene, což je důvod minimálně k zamyšlení.

V pojednání se budu nejdříve věnovat teoretickým aspektům důkazního břemene; zaměřím se na podstatu důkazního břemene a popíšu jeho složky, poukážu na význam důkazního břemene v řízení. V návaznosti na vymezení důkazního břemene se stručně pozastavím u klasifikace norem a důkazů; této otázce se nebudu věnovat komplexně, zaměřím se selektivně na ty aspekty a klasifikaci, která je důležitá pro posouzení přechodu důkazního břemene z jednoho účastníka sporu na protistranu.

Poté předmět zkoumání přesunu do praktické roviny. Protože cílem této úvahy není podrobné teoretické zkoumání problematiky důkazního břemene, nýbrž poskytnutí praktického pohledu na posuzování problematiky důkazního břemene ve směnečných řízeních, omezím se v teoretické pasáži článku jen na prezentaci nutného teoretického minima, které postačí k objasnění argumentace využité dále v praktické části textu. V prakticky orientované části se vyjádřím k problematice dělení důkazního břemene v řízení, v němž žalovaný zpochybnil pravost podpisu na směnce. Jak jsem již naznačil výše, jsem přesvědčen o faktu, že otázka pravosti podpisu na směnce není jedinou okolností, již je třeba při posuzování dělení důkazního břemene uchopit jinak a lépe. Skutkovou okolností, při jejímž prokazování soudy podle mého přesvědčení nesprávně posuzují důkazní břemeno, je existence oprávnění vyplnit blankosměnku. Druhým prakticky orientovaným subtématem tedy bude deskripce, rozbor a zpochybnění neopodstatněného přesouvání důkazního břemene na žalované v řízeních, v nichž žalovaní prokázali, že směnku podepsali jako listinu, která však neobsahovala nejméně jednu z podstatných náležitostí směnky, a v nichž se v důsledku popsaného vývoje sporu stane rozhodnou spornou skutkovou okolností fakt, zda žalovaní udělili prvnímu majiteli směnky vyplňovací oprávnění.

Důkazní břemeno

Vycházeje z faktu, že se nejedná o všeobecnou úvahu, ale o pojednání směřované k rozboru posuzování důkazního břemene v některých situacích, jež nastávají v řízeních o zaplacení směnečného nároku, a protože řízení, v němž je uplatněn nárok na zaplacení směnečného dluhu, je řízením sporným, odhlédnu v obecném výkladu pojmu důkazní břemeno od těch aspektů důkazního břemene, které souvisí s řízením nesporným. Podstatný rozdíl mezi uplatněním důkazního břemene ve zmíněných druzích nalézacího řízení spočívá ve faktu, že se v nesporném řízení neuplatní subjektivní důkazní břemeno. Budu-li se tedy dále v textu zabývat problematikou subjektivního důkazního břemene a jeho uplatnění v řízení, budu tak činit jen ve vztahu k řízení spornému.

Důkazní břemeno je procesním institutem, jenž bezprostředně souvisí se zjišťováním skutkového stavu, není však prvkem nebo součástí dokazování. Důkazní břemeno neurčuje průběh dokazování, neovlivňuje ani hodnocení dokazování.Důkazní břemeno je procesním nástrojem, jenž rozhoduje o výsledku řízení v případě, že v řízení nebyl prokázán rozhodný skutkový stav. Důkazní břemeno nelze v takto obecné poloze přesněji definovat, neboť se sestává z několika složek a na každou z těchto složek důkazního břemene je třeba pohlížet jinak. Přesnějšímu vymezení pojmu důkazní břemeno se budu věnovat až po jeho klasifikaci.

Nastane-li ohledně některé ze skutkových okolností stav non liquet (objektivní nejistota o její existenci či neexistenci), nemůže soud rozhodnout na základě zjištěného skutkového stavu. Jelikož však soud o uplatněném nároku v případě, že jsou dány procesní podmínky, rozhodnout musí i v případě, že se v řízení nepodařil prokázat skutečný průběh rozhodného skutkového děje, neboť opačný postup by byl odepřením spravedlnosti, je nezbytné uplatnit jiné kritérium pro posouzení faktu, který z účastníků v řízení uspěje a který nikoli. A tímto kritériem je důkazní břemeno.

Je-li existence některé ze skutkových okolností rozhodující pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku a nepodaří-li se prokázat, zda tato skutečnost nastala či nenastala, uspěje v řízení ta ze stran, která nenese procesní odpovědnost za prokázání této skutkové okolnosti, tedy ta strana, již ohledně této skutečnosti nezatěžuje důkazní břemeno. Naopak strana, jež ohledně rozhodné skutkové okolnosti neunese důkazní břemeno, v řízení neuspěje, a právě neusnesení důkazního břemene je důvodem pro její neúspěch v řízení.

Podaří-li se v řízení objasnit rozhodný skutkový stav, vychází soud při rozhodnutí z pozitivně zjištěného skutkového stavu. Reálná potřeba podřadit konkrétní skutkovou okolnost pod procesní odpovědnost za zjištění skutkového stavu (důkazní břemeno) některé ze stran nastupuje až v případě, kdy se nepodaří existenci některé, pro posouzení věci rozhodné, skutkové okolnosti prokázat.

Přestože důkazní břemeno bezprostředně ovlivňuje výsledek řízení jen v případě, že nastane objektivní nejistota ohledně rozhodných skutečností, sehrává tento procesní atribut významnou roli v každém řízení, jelikož v každém řízení musí být vyřešena otázka, které skutkové okolnosti je nezbytné prokazovat, a koho postihnou nepříznivé důsledky neobjasnění rozhodného skutkového stavu. Soud musí být připraven a schopen se vypořádat s otázkou, kterou z procesních stran zatěžuje důkazní břemeno ohledně prokázání kterékoli ze skutkových okolností, jejíž existence či neexistence je způsobilá ovlivnit rozhodný skutkový stav, představu o důkazním břemeni však musí mít i účastníci řízení, neboť informace, kdo ponese nepříznivé následky neprokázání určité skutkové okolnosti, bezprostředně ovlivňuje aktivitu stran sporu při označování důkazů. Účastník řízení, jehož zatěžuje důkazní břemeno ohledně určité skutkové okolnosti, by v případě kvalifikovaného sporu měl vyvíjet mnohem vyšší iniciativu při vyhledání a následném označení důkazů než účastník, jehož důkazní břemeno netíží.[1]

Složky důkazního břemene

Pojmu důkazní břemeno nelze přisoudit jen jeden význam. Důkazní břemeno sestává z jednotlivých složek, kterým jsou přiznána samostatná označení. K identifikaci jednotlivých složek důkazního břemene se využívají přívlastky. Významné je členění důkazního břemene na objektivní a subjektivní, subjektivní důkazní břemeno se pak dále člení na konkrétní a abstraktní.

Objektivní důkazní břemeno

J. Macur pojem objektivního důkazního břemene vymezuje tak, že: „je obecně chápáno především jako pravidlo, které stanoví, jak má soudce rozhodnout ve věci samé za předpokladu, že podstatné skutkové okolnosti nebyly objasněny a nastal stav objektivní nejistoty o skutečnosti.“[2] Objektivní důkazní břemeno identifikuje účastníka řízení, jenž ponese nepříznivé důsledky v podobě neúspěchu v řízení, nebude-li skutková okolnost prokázána.[3] Objektivní důkazní břemeno přiřazuje riziko neprokázání rozhodných skutkových okolností jedné ze stran sporu.

Subjektivní důkazní břemeno

Subjektivní důkazní břemeno je složka důkazního břemene vztažená k subjektivním právům a povinnostem účastníků řízení. Zatímco objektivní důkazní břemeno určuje, který účastník sporu ponese nepříznivé následky takového výsledku dokazování, jenž nepřekročí stav objektivní nejistoty,[4] subjektivní důkazní břemeno představuje procesní důsledek popsaného výsledku dokazování (stavu non liquet) pro procesní stranu, již objektivní důkazní břemeno identifikovalo jako nositele důkazního břemene. J. Macur k subjektivnímu důkaznímu břemeni uvádí, že: „znamená zatížení procesní strany nepříznivými následky, pokud se jí nepodaří dokázat skutečnosti, ohledně kterých nese důkazní břemeno.“[5] Subjektivní důkazní břemeno tedy představuje dopady odpovědnosti za prokázání rozhodných skutkových okolností na účastníka řízení, jehož toto břemeno zatěžuje.

Názory na obsah pojmu objektivní a subjektivní důkazní břemeno nejsou jednotné. Výše uvedený popis odpovídá převažujícím názorům. Za zmínku stojí popis pojmů objektivní a subjektivní důkazní břemeno, jak je chápe Fasching, jenž objektivní důkazní břemeno charakterizuje: „jako povinnost soudu, aby objasnil, které skutečnosti musí být dány, aby mohlo být vůbec ve věci rozhodnuto a mohla být použita určitá právní věta“[6], a subjektivní důkazní břemeno vymezuje jako projev objektivního důkazního břemene: „v procesním postavení strany, která je povinna označit důkazy a také dokázat skutečnosti, jichž se dovolává.“[7]

Vzhledem k faktu, že primárním předmětem tohoto pojednání není obecná charakteristika důkazního břemene, ale praktické aspekty vnímání důkazního břemene v řízení o zaplacení směnky, nebudu se pouštět do hlubších rozborů, které z vymezení složek důkazního břemene je přesvědčivější a přidržím se většinového názoru formulovaného prof. Macurem, byť se přiznávám, že ani Fashingovo chápání pojmu objektivní a subjektivní důkazní břemeno mi není zcela vzdálené. Zodpovězení otázky, koho v řízení o zaplacení směnky zatěžuje důkazní břemeno, není definicí objektivního a subjektivního důkazního břemene bezprostředně ovlivněno.

Abstraktní a konkrétní důkazní břemeno

Subjektivní důkazní břemeno není po celou dobu řízení neměnné. Přesně řečeno ne všechny jeho součásti. S ohledem na možnost sledování přesouvání důkazního břemene z žalobce na žalovaného a případně zpět je vhodné klasifikovat subjektivní důkazní břemeno na důkazní břemeno konkrétní a abstraktní.

Abstraktní důkazní břemeno odpovídá obecnému uspořádání vztahů v jakémkoli soudním řízení, v němž je uplatňován nárok vycházející z určité normy. Abstraktní důkazní břemeno reflektuje abstraktně uchopenou procesní situaci nezohledňující specifika konkrétního sporu a vývoje tohoto sporu. Konkrétní důkazní břemeno je určováno obsahem konkrétního sporu; zohledňuje vývoj řízení, v němž žalovaný svým procesním postojem reaguje na nárok uplatněný žalobcem.

Na počátku řízení je nastolen výchozí stav – a v tomto výchozím stavu se překrývají všechny složky důkazního břemene – břemeno objektivní i subjektivní, když subjektivní důkazní břemeno je vnímáno jak v abstraktní, tak v konkrétní poloze (vztažené k přesně určenému a konkrétními skutkovými okolnostmi individualizovanému nároku). Na počátku řízení lze konstatovat následující stav: žalobce zahájil řízení a uplatňuje nárok; tento nárok odvozuje od určité hmotněprávní normy a zakládá jej na skutkovém stavu, jehož existenci zmíněná norma předpokládá. Chce-li být žalobce úspěšný, musí tyto skutkové okolnosti tvrdit a prokázat.

Je-li důkazní břemeno vnímáno v obecné rovině ve vztahu k typově určenému nároku, je jednou pro vždy vztaženo k uplatnění určitého procesního postoje; na počátku řízení nastavené abstraktní důkazní břemeno zůstává stálé, nemůže doznat žádné změny a zatěžuje jen žalobce. Abstraktní břemeno nemusí být uvažováno jen k okamžiku zahájení řízení. Lze je vymezit i k okamžiku uplatnění obrany žalovaného – i v tomto případě je určeno s ohledem na obecně danou typovou obranu žalovaného; i v tomto případě je nezbytné jej vnímat staticky bez možnosti změn, neboť vstupní informace pro jeho vymezení nelze doplňovat údaji vycházejícími z možné změny situace reflektující průběh konkrétního sporu.

Pokud je důkazní břemeno uvažováno ve vztahu ke konkrétnímu soudnímu řízení, nabývá oproti abstraktně chápanému důkaznímu břemeni dynamický rozměr možné změny způsobené procesními postoji protistrany. V závislosti na uplatnění obrany žalovaného a na případné následné reakci žalobce se konkrétní důkazní břemeno může přesouvat z žalobce na žalovaného a zase zpět. Možnost přesunu konkrétního důkazního břemene z žalobce na žalovaného a zpět (a případně zase zpět) odpovídá průběhu procesu uplatňování procesního postoje, jímž se účastník řízení snaží dosáhnout změny v aktuálně zjištěném rozhodném skutkovém stavu tvrzením nových skutečností a odkazem na protinormu,[8] jejímiž účinky se pokouší eliminovat právní následky vyplývající z normy uplatněné protistranou.

Na prvotní procesní aktivitu žalobce (uplatnění nároku tvrzením rozhodných skutkových okolností a označením důkazů k jejich prokázání) zpravidla reaguje žalovaný. Žalovaný do řízení (pokud nerezignuje na obranu proti uplatněnému nároku) vstupuje buď s popřením žalobních tvrzení, nebo se svými vlastními skutkovými tvrzeními a návazně s důkazními návrhy. V této situaci žalovaný buď zpochybňuje pravdivost tvrzení žalobce, nebo poukáže na právní důsledky protinormy a aktivně prokazuje skutkový stav předvídaný zmíněnou protinormou. Popsaný vývoj situace v procesu zjišťování skutkového stavu v konkrétním sporu, v jehož rámci žalovaný reaguje na prokázání rozhodných skutkových okolností žalobcem, můžeme popsat jako přesunutí konkrétního důkazního břemene na žalovaného.

Konkrétní důkazní břemeno není stálé a podle vývoje situace při tvrzení skutečností stranami sporu a prokázání těchto skutečností se jako strom ve větru naklání od žalobce k žalovanému a případně zpět. Na počátku řízení žalobce tvrdí a prokazuje důvodnost uplatněného nároku. Konkrétní důkazní břemeno na počátku sporu kopíruje abstraktní břemeno, postupně však ve sporu přechází vždy na toho účastníka sporu, jenž je v dané situaci „na tahu“ s tvrzením skutečností podporujících jeho aktuální procesní postoj a eliminujících důsledky prokázaných tvrzení protistrany.

Vrátím-li se k přirovnání konkrétního důkazního břemene k větru, jenž naklání strom konkrétního důkazního břemene směrem k některé z procesních stran, je zmíněným větrem ovlivňujícím fakt, kterého z účastníků zatěžuje důkazní břemeno, norma hmotného práva, z níž účastník řízení odvozuje svůj procesní postoj; zmíněným stromem je pak konkrétní důkazní břemeno. Je dobré si představit, že vítr naklánějící konkrétní důkazní břemeno k některé z procesních stran vane proti tomu účastníkovi řízení, jenž od normy odvozuje uplatněný nárok nebo obranu, neboť procesní strana musí prokázat důvodnost tvrzení, na nichž staví svůj útok nebo obranu (musí překonat rezistenci obecně vytvořenou požadavkem normy, aby existovaly skutečnosti, jež představují hypotézu předmětné normy).

Uplatní-li žalovaný v řízení aktivní obranu v podobě námitky, tedy obranu založenou na právních následcích vyplývajících z protinormy, musí prokázat existenci skutečností, na nichž skutkově stojí protinorma, z níž uplatněnou námitku dovozuje; představíme-li si uplatněnou protinormu jako vítr ovlivňující konkrétní důkazní břemeno, je zřejmé, že žalovaný uplatňující protinormu se musí vypořádat s požadavky této protinormy na existenci skutkové hypotézy – strom konkrétního důkazního břemene je v okamžiku uplatnění aktivní obrany nakloněn směrem k namítajícímu žalovanému – důkazní břemeno ohledně prokázání skutkových okolností, jejichž existenci předpokládá námitka uplatněná na základě protinormy, tedy zatěžuje žalovaného aktivně oponujícího uplatněnému nároku tvrzením nových skutkových okolností modifikujících právní důsledky základní normy.

Prokáže-li žalobce skutečnosti tvrzené v žalobě a tvrdí-li žalovaný na svoji obranu rozhodné skutkové okolnosti, přesouvá se v tomto okamžiku konkrétní důkazní břemeno na žalovaného; ten buď pouze popírá existenci skutečností tvrzených a prokázaných žalobcem, nebo tvrdí jiné skutečnosti, které důsledky skutečností původně tvrzených žalobcem modifikují tak, že pokud by žalobce nebyl schopen v řízení zareagovat novými skutkovými tvrzeními a důkazními návrhy, uspěl by v řízení žalovaný.

Prokáže-li žalovaný pravdivost tvrzení, na nichž založil svoji aktivní obranu, přesouvá se v této pasáži dokazování konkrétní důkazní břemeno zpět na žalobce. Pokud žalobce buď úspěšně popře obranné tvrzení žalovaného („úspěšně popře“ znamená, že označí protidůkaz, s jehož využitím prokáže, že modifikace právních důsledků původních žalobcových tvrzení ve prospěch žalovaného nenastává, neboť žalovaný neprokázal skutkové okolnosti, na nichž svoji aktivní obranu založil), nebo tvrdí a prokáže skutkové okolnosti, které navzdory dříve prokázané důvodné obraně žalovaného přináší nový pohled na zjištěný skutkový stav, jenž navozuje situaci, v níž by bez další případné změny byl v řízení úspěšný žalobce, přesouvá se konkrétní důkazní břemeno zpět na žalovaného. Konkrétní důkazní břemeno se takto v řízení přesouvá z žalobce na žalovaného a případně zpět (a zpět … a zpět) až do doby, kdy některý z účastníků není schopen přijít s novými relevantními skutkovými tvrzeními doplňujícími skutkový stav prokázaný protistranou způsobem, jež přináší opačnou právní kvalifikaci skutkové situace, nebo do doby, kdy některý z účastníků sice tvrdí nové skutečnosti s cílem eliminovat důsledky prokázání skutečností protistranou, nicméně tyto skutečnosti neprokáže; v uvedeném okamžiku se pohyb konkrétního důkazního břemene zastaví.

Pokud dokazování skončí na bodu, ve kterém účastník, jenž je „na tahu“ s potřebou změnit prokázaný skutkový stav, nepřichází s novými skutečnostmi nabourávajícími skutkový stav prokázaný protistranou, je meritorní rozhodnutí založeno na pozitivně zjištěném skutkovém stavu. Skončí-li dokazování v situaci, kdy účastník tvrdí nové skutečnosti způsobilé změnit status quo ve zjištěném skutkovém stavu v jeho prospěch, nicméně tyto skutečnosti neprokáže (nastane tedy objektivní nejistota ohledně rozhodného skutkového stavu), je spor rozhodnut na základě neunesení důkazního břemene tou stranou sporu, která uvedené skutečnosti tvrdila a neprokázala.

Pro úplnost dodávám, že pojem konkrétní důkazní břemeno je v teorii někdy nahrazován pojmem břemeno nesení důkazu.

Současné nebo postupné tvrzení skutkových okolností a označení (označování) důkazů

Výše popsané postupné přesouvání konkrétního důkazního břemene z žalobce na žalovaného a případně zpět (a zpět) se může dít na základě postupného tvrzení skutečností a označování důkazních prostředků účastníky sporu, může však probíhat i na základě skutkových tvrzení a důkazních návrhů učiněných najednou na počátku sporu nebo v jiném okamžiku řízení. Jsou-li skutečnosti tvrzeny a důkazní prostředky k jejich prokázání označeny najednou, děje se přesouvání důkazního břemene nikoli na základě postupně realizovaných procesních aktivit účastníků sporu, ale na základě odkazů účastníků řízení na tyto předchozí skutkové přednesy a důkazní návrhy, jimiž strany sporu reagují v průběhu postupného provádění dokazování na vývoj zjištěného skutkového stavu.

Pro postupné přesouvání konkrétního důkazního břemene mezi stranami sporu není významná časová souslednost skutkových přednesů, ale postupný vývoj prokázaného skutkového stavu.

Klasifikace a popis norem vymezujících důkazní břemeno

V rámci úvah o důkazním břemeni, a to zejména ve vazbě na konkrétní subjektivní důkazní břemeno, je nezbytné pojmenovat normy, od nichž účastníci řízení svůj procesní postoj odvozují. Norma, od které žalobce odvozuje uplatněný nárok, je norma základní. Žalovaný, pokud se v řízení brání proti uplatněnému nároku, může svoji obranu založit na pouhém popření skutkových okolností tvrzených žalobcem, nebo může tvrdit existenci jiných skutkových okolností, v důsledku jejichž existence se uplatněný nárok ukazuje jako nedůvodný, byť skutečnosti, jejichž existenci si „žádá“ základní norma, jsou dány. Tvrzení a prokázání těchto dalších skutkových okolností, na nichž žalovaný staví svůj defenzivní procesní postoj, jsou způsobilé poskytnout žalovanému důvodnou obranu jen v případě, že odpovídající hmotněprávní předpis obsahuje normu, která s existencí skutečností tvrzených žalovaným na jeho obranu spojuje odpovídající právní následek v podobě eliminace právních důsledků vyplývajících z normy, od níž odvozuje žalobce uplatněný nárok.

J. Macur vycházející ze závěrů L. Rosenberga o základní normě a protinormě uvádí: „Základní norma zakládá, resp. vytváří určitý právní nárok či určité právo, protinorma pak působí ve dvojím možném směru proti normě základní. Buď zabraňuje vzniku účinků základní normy, anebo uplatní své působení později, takže právo, které vzniklo a uplatnilo se jako účinky normy základní, bude později působením účinků protinormy zrušeno (např. splněním závazku). Posléze je možno formulovat i protinormu, která vylučuje uplatnitelnost vzniklého práva (např. promlčením práva).“[9]

Na takto navozený stav řízení (tvrzení a prokázání skutkových okolností předvídaných protinormou) má žalobce možnost reagovat uplatněním protinormy stojící proti protinormě uplatněné žalovaným (tedy protinormy protinormy, kterou budu pro lepší přehlednost či srozumitelnost textu dále označovat jako sekundární protinormu) a tvrdit a prokázat skutkové okolnosti předvídané touto sekundární protinormou. Dále v řízení není vyloučeno ani uplatnění terciální protinormy atd.

J. Macur k protinormě protinormy uvádí: „Proti normám, které zabraňují vzniku práva nebo jeho uplatnitelnosti a které způsobují pozdější zánik práva, působí však normy, jež stojí vůči nim v protikladu a odstraňují účinky protinormy buď od počátku, nebo později. V důsledku toho si základní norma zachová svoji původní účinnost. Protinorma určité protinormy tedy umožňuje (jako dvojitý zápor) plné uplatnění normy základní.[10] Uplatněním sekundární protinormy žalobce nepřináší nové právní důsledky této sekundární protinormy, nýbrž eliminuje účinky protinormy a prosazuje do řízení uplatnění svého prvotního procesního postoje založeného na neomezeném působení základní normy.

Pojem základní normy a protinormy nelze chápat absolutně. Neexistuje obecné hodnocení, která právní norma je normou základní a která protinormou. Jakoukoli normu hmotného práva lze považovat za základní normu nebo za protinormu jen ve vztahu ke konkrétnímu nároku. „Protinorma je protinormou vždy jen ve vztahu k určité normě, zatímco v jiné relaci může vystupovat jako norma základní.“ [11]

Podstatu základní normy a protinorem lze přiblížit na příkladu. Dále v článku se zabývám konkrétními situacemi, v nichž je významné uplatnění protinorem, nemá tudíž smysl na tomto místě konstruovat příklady, jejich popis by nepřinesl víc než rozbor konkrétních procesních situací, s nímž počítám v další části výkladu.

Důkaz a protidůkaz

V rámci vymezení důkazního břemene nelze opomenout pojmy důkaz a protidůkaz.[12]

Důkazem účastník řízení prokazuje svoje skutková tvrzení. Není přitom významné, zda se jedná o prvotní skutková tvrzení žalobce, jimiž vymezuje skutkový základ uplatněného nároku, nebo o skutková tvrzení žalovaného, na nichž tento staví svoji obranu. K prokazování pravdivosti vlastních skutkových tvrzení tedy účastníkům řízení slouží důkaz.[13]

Protidůkaz je důkaz, kterým účastník řízení zpochybňuje pravdivost tvrzení protistrany. Protidůkazem strana sporu nemusí prokázat, že se skutečnosti tvrzené protistranou (nebo vyplynuvší na základě jiných prokázaných tvrzení z vyvratitelné domněnky) nestaly; jako protidůkaz se označuje obranný důkaz, jehož provedení směřuje k nabourání vnitřní jistoty soudce o pravdivosti tvrzení protistrany. Aby určitá skutečnost byla prokázána, musí soud nabýt praktickou jistotu (přesvědčení, že se udála s pravděpodobností hraničící s jistotou), tedy s pravděpodobností překračující hranici 90 %.[14] V důsledku úspěšně provedeného protidůkazu nenabude soud přesvědčení, že se protistranou tvrzená a prozatím prokázaná skutková okolnost nestala. Úspěšným provedením protidůkazu se jen oslabí míra pravděpodobnosti v přesvědčení soudu, že se skutečnosti udály tak, jak tvrdí protistrana, což znamená, že soud ještě stále považuje za možné nebo dokonce pravděpodobné, že předmětná skutková okolnost nastala, nikoli však s pravděpodobností přesahující 90 % – soud tedy v důsledku úspěšně provedeného protidůkazu „jen“ ztrácí přesvědčení o pravdivosti tvrzení prokázaných důkazem v podobě praktické jistoty. Protidůkaz není veden za účelem prokázání skutkových okolností, jež účastník přednáší na podporu uplatněného nároku nebo obrany v podobě námitky; protidůkaz je veden za účelem oslabení důkazní pozice protistrany, jež tato získala na základě provedení plného důkazu.

Druhým obranným důkazem je důkaz opaku. Důkaz opaku je proveden úspěšně v případě, že soud nabude přesvědčení (opět s pravděpodobností převyšující 90 %), že se sporná okolnost neudála.

Námitka

V rámci výkladu dělení důkazního břemene v řízení o zaplacení směnečného nároku považuji za nezbytné objasnit pojem námitka. Ustanovení § 175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř. „) přiznává pojmu námitka obsah odlišný od obsahu, jejž s tímto pojmem spojuje doktrína. Podle ustanovení § 175 o. s. ř. je námitkou každé tvrzení, jímž se žalovaný brání proti vydanému směnečnému (šekovému) platebnímu rozkazu. Tato konstrukce odporuje dlouhodobě akceptovanému chápání pojmu námitka.

Aktivní obrana proti uplatněnému nároku může mít povahu pouhého popírání nároku nebo uplatnění námitky. Popření nároku je založeno na pouhém zpochybnění existence skutkových okolností, z nichž žalobce odvozuje uplatněný nárok. Námitka je založena na uplatnění dalších skutkových okolností, které staví skutkové okolnosti tvrzené a prokázané žalobcem do jiného světla, právně je pak námitka založena na právních následcích vyvolaných protinormou. Existence těchto dalších skutkových okolností přináší na základě právních následků vyplývajících z protinormy modifikaci účinků základní normy v tom smyslu, že uplatněný nárok sice existoval, ale například zanikl.

Námitka je obranou žalovaného, která neatakuje existenci skutečností, na nichž je založen nárok; je založena na tvrzení dalších skutkových okolností, v důsledku kterých na základě právních účinků protinormy (od níž je námitka odvozena) nelze žalobci přiznat uplatněný nárok, přestože jsou naplněny skutkové okolnosti vyžadované základní normou, od níž žalobce uplatněný nárok odvozuje.

J. Macur o obraně v podobě námitky uvádí: „Naproti tomu procesní obrana žalovaného, založená na určité námitce, nepopírá správnost tvrzení žalobce a nesměřuje k jejich vyvrácení ani zpochybnění. Naopak skutečnosti tvrzené žalobcem uznává, ale doplňuje skutkový stav dalšími skutečnostmi, v důsledku kterých později zaniklo tvrzené právo žalobce, popřípadě v důsledku kterých toto právo vůbec nemohlo vzniknout.“[15] „Námitkou se procesní strana vždy dovolává účinků určité právní normy, která je jí příznivá. Svá skutková tvrzení dokazuje proto, aby dosáhla uplatnění účinků právní normy, která není příznivá žalobci a na kterou se proto žalobce také neodvolává.“ [16]

Defenzivní postoj žalovaného založený na popření nevyžaduje provedení hlavního důkazu. Žalovaný se může spokojit jen s provedením protidůkazu, jímž zpochybní výsledky dokazování na základě hlavního důkazu vedeného žalobcem. Výsledkem provedení protidůkazu je oslabení výsledku dokazování – výstupem úspěšně provedeného protidůkazu je stav, kdy se přesvědčení soudu o existenci skutečností prokazovaných hlavním důkazem sníží pod hranici, při níž tuto skutečnost lze považovat za prokázanou. Na základě úspěšného provedení protidůkazu se přesvědčení soudu o existenci rozhodné skutkové okolnosti prokazované hlavním důkazem dostane do situace, že předmětná skutková okolnost možná nastala, možná však nenastala. Obrana v podobě popření nároku může být úspěšně uplatněna i provedením protidůkazu, na jehož základě žalovaný prokáže neexistenci skutečností prokazovaných hlavním důkazem vedeným žalobcem (skutečností, na kterých ve skutkové rovině stojí uplatněný nárok). Taková podoba vedení protidůkazu má povahu kvalifikovaného popření nároku.

Dělení důkazního břemene mezi účastníky řízení (objektivní důkazní břemeno)

Právní normou kodifikovanou s ambicí poskytnout pravidlo vymezující objektivní důkazní břemeno (tedy regulující dělení subjektivního důkazního břemene mezi účastníky řízení) je ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř., jenž ve svém úvodu uvádí, že: „účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení“. Jedná se o ustanovení, které je třeba považovat za zcela nevydařený pokus nastavit pravidla pro dělení důkazního břemene. Jedná se o pravidlo, které je zcela nezpůsobilé aspirovat na funkční páteř nebo nosný skelet smysluplného posuzování dělení důkazního břemene. S využitím tohoto základního pravidla pro dělení důkazního břemene nelze racionálně posoudit mnohé z konkrétních situací, které v řízení nastávají, neboť nereflektuje existenci břemene tvrzení.

V řízení je třeba rozlišovat mezi povinnostmi a břemeny. V rámci rozboru důkazního břemene je třeba akcentovat fakt, že účastníky sporného řízení zatěžuje břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Nelze zcela rezignovat na existenci pojmů povinnost tvrzení a důkazní povinnost, je však třeba mít na paměti, že nepříznivé následky spojené s netvrzením a neprokázáním rozhodných skutkových okolností doktrína popisuje jako břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. nelze vykládat doslovně, neboť při jeho doslovném výkladu by byla popřena spjatost břemene tvrzení a důkazního břemene. Důkazní břemeno se odvíjí od obsahu norem hmotného práva, nikoli od faktu, kdo předmětné skutkové tvrzení v řízení prezentoval. Pokud totiž účastník v řízení tvrdí skutkové okolnosti, aniž tak musí činit z důvodu unesení břemene tvrzení, nepřesouvá tímto na sebe dobrovolně důkazní břemeno ohledně prokázání těchto skutkových okolností. Pokud účastník v řízení tvrdí určité skutkové okolnosti a nečiní tak z toho důvodu, že se dovolává pro sebe příznivých právních důsledků těchto skutečností (že se dovolává právních důsledků normy, která existenci těchto okolností vyžaduje), je vyloučeno, aby takové tvrzení změnilo staus quo ohledně břemene tuto skutečnost prokázat.

Při rozhodování o důkazním břemeni je třeba respektovat vztah mezi břemenem tvrzení a břemenem důkazním. Břemeno tvrzení je pojmově spjato s břemenem důkazním. Je nemyslitelné, aby v konkrétním řízení zatěžovalo ohledně určité skutkové okolnosti břemeno tvrzení jednu stranu a břemeno důkazní protistranu. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní lze přirovnat k dvěma zavážím umístěným na jednom kyvadle. Přesouvá-li se v důsledku vývoje řízení z jednoho účastníka břemeno tvrzení, přesouvá se na stejného účastníka i břemeno důkazní.

Důkazní břemeno ohledně existence určité skutkové okolnosti zatěžuje toho účastníka řízení, kterého tíží břemeno tvrzení. Podstatné tedy není, kdo skutečnosti v řízení tvrdí, ale kdo tyto skutečnosti musí tvrdit, chce-li být v řízení úspěšný. Ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř. je nezbytné vykládat tak, že účastníky zatěžuje břemeno označit důkazy k prokázání těch skutečností, které musí tvrdit proto, aby se mohli dovolat příznivých účinků normy, jejichž existenci tato norma předpokládá ve své hypotéze, tedy k prokázání těch skutečností, ohledně kterých je zatěžuje břemeno tvrzení.

Při rozhodování, kterého z účastníků řízení aktuálně zatěžuje konkrétní důkazní břemeno, a zejména pak při zjištění, jak je v řízení nastaveno objektivní důkazní břemeno, je nezbytné pracovat s ustanovením § 79 o. s. ř., jež mimo jiné uvádí, že: „návrh na zahájení řízení musí obsahovat … vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává“. Ustanovení § 79 o. s. ř. však pro rozhodnutí o dělení důkazního břemene mezi účastníky řízení v podstatě nepřináší nic nového; především neřeší situace, kdy žalovaný úspěšně zpochybní tvrzení žalobce (buď jejich popřením, nebo prokázáním jiných skutečností, které výsledek řízení otáčí v neprospěch žalobce).

S vodítkem, jež pro posouzení důkazního břemene poskytují ustanovení § 120 a 79 o. s. ř., tedy v řízení nelze vystačit.

Teorie dělení důkazního břemene

Odpověď, které skutečnosti musí tvrdit a následně prokázat žalobce a které žalovaný, je nezbytné hledat v teorii civilního procesu.

Teorií dělení důkazního břemene bylo koncipováno mnoho. Hledání všeobecně respektované teorie dělení důkazního břemene nebylo otázkou vytvoření několika málo koncepcí. Postupně byly formulovány teorie negativní, teorie trvání, teorie presumpční, teorie zvláštních skutečností, teorie vnitřních a vnějších skutečností, teorie speciální, teorie kauzální, teorie minimální, teorie skutečností právo zakládajících, skutečností zabraňujících vzniku práva a skutečností způsobujících zánik práva, které již vzniklo, nebo zánik jeho uplatnitelnosti, teorie větné stavby, teorie popírání, teorie námitková, teorie úplného skutkového stavu a účelová teorie dělení důkazního břemena.[17] Snaha vytvořit jednotnou a všeobecně uznávanou teorii dělení důkazního břemene byla naplněna počinem L. Rosenberga, jenž vytvořil teorii dělení důkazního břemene, jež je označována jako teorie analýzy norem („normová teorie“).[18]

K významu teorie analýzy norem se J. Macur vyjadřuje takto: „Všechny ostatní koncepce byly procesní právní vědou v podstatě odmítnuty a v soudní praxi byly vytlačeny obecným a jednotným uplatněním teorie normové analýzy.“[19] K uvedenému závěru považuji za nezbytné konstatovat, že se týká zejména zahraniční rozhodovací praxe, v České republice se teorie analýzy norem do rozhodovací praxe soudů teprve prosazuje. K Rosenbergově teorii analýzy norem se ve svém odůvodnění výslovně přihlásil senát 22 Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3108/2010.[20]

Rosenbergova teorie analýzy norem má již něco za sebou (byla koncipována v roce 1900), nicméně vzhledem k faktu, že dosud nebyla nahrazena, má pravděpodobně stále ještě něco před sebou. J. Macur k otázce překonání Rosenbergovy normové analýzy uvádí, že: „I Když v první polovině dvacátého století získala na poměrně dlouhou dobu dominující postavení Rosenbergova teorie analýzy norem, v druhé polovině tohoto století se naopak stala předmětem soustředění kritiky početných autorů… Soudní praxe v tak závažných a frekventovaných otázkách jako je dělení důkazního břemena v civilním soudním sporu, se ovšem nemohla obejít bez přijetí a uplatňování určitého jednotného stanoviska. Ve svých základních rysech bylo toto stanovisko vždy blízké dělení důkazního břemena na základě Rosenbergovy teorie analýzy norem.“[21]

Teorie negativní

Jednou z nejstarších teorií dělení důkazního břemene je teorie negativní. Tato teorie je moderní procesualistikou považována za překonanou. Rozhodovací praxe českých soudů s touto teorií poměrně často pracuje, považuji tudíž za vhodné objasnit stručně její podstatu.

Jedná se o teorii, jejímž základem je konstatování, že nelze prokazovat fakt, že určité skutečnosti nenastaly. J. Macur k negativní teorii uvádí: „Tato teorie vychází z předpokladu, že dokazování neexistujících skutečností je vyloučeno povahou věci, neboť dokázat lze jen to, co existuje, nikoliv to, co neexistuje.“[22] Výstupem negativní teorie dělení důkazního břemene je tedy závěr, že ohledně tvrzení, že nenastaly určité skutečnosti, nelze důkazním břemenem zatížit stranu sporu, která existenci skutečností popírá, takže důkazní břemeno zůstává na straně, jež svůj procesní postoj zakládá na existenci těchto skutečností. Výstupem negativní teorie dělení důkazního břemene pro řízení je tedy takové rozložení konkrétního subjektivního důkazního břemene, že v případě, kdy žalovaný zakládá svoji obranu na pouhém popírání skutečností tvrzených žalobcem, zůstává důkazní břemeno na žalobci a ten musí prokázat existenci skutečností popřených žalovaným. Negativní teorie ve své podstatě popírá možnost vedení důkazu opaku.

Odpůrci negativní teorie svoji kritiku zakládají na tvrzení, že neexistenci skutkových okolností prokázat lze, byť ne snadno (zpravidla nepřímo, prokázáním opačných skutkových okolností, které existenci skutečností tvrzených protistranou vyvrací). Například prokázat fakt, že osoba „X“ v rozhodné době nebyla v místě „A“, lze při příznivé shodě okolností výpovědí osoby „Y“, která se v uvedené době v místě „A“ zdržovala, osobu „X“ zná a osobu „X“ na předmětném místě neviděla. Nepřítomnost osoby „X“ v místě „A“ v rozhodné době lze prokázat i nepřímo prokázáním faktu, že se osoba „X“ v rozhodné době zdržovala v místě „B“.

Jelikož je článek zaměřen na problematiku důkazního břemene v řízeních o zaplacení směnečného nároku, považuji za nezbytné uvést, že soudy rozhodující směnečné spory negativní teorii plošně odmítají. Na tomto místě bych si dovolil citovat jako reprezentativní vzorek právní větu rozhodnutí NS upřesnit 29 Cdo 1650/2007: „Není správný právní názor, podle kterého žalovaný nemůže prokázat negativní tvrzení (tvrzení o neexistenci kauzy směnky), pročež nastupuje povinnost žalobce takové negativní tvrzení vyvrátit, a to tím, že existenci kauzy směnky doloží.“

Teorie analýzy norem

Každý účastník řízení dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky z jím Podstatou normové teorie dělení důkazního břemene je závěr, že zatížení stran sporu důkazním břemenem je třeba dovodit ze strukturální analýzy hmotněprávních norem. Každý účastník řízení dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky z jím vybrané a identifikované normy hmotného práva. Tato norma spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností dotčených osob se skutkovými okolnostmi vymezenými v dispozici předmětné normy. Právní důsledky předpokládané uvedenou normou nastávají v případě, že jsou naplněny znaky skutkové podstaty, jejichž existenci norma předpokládá. Skutkové okolnosti, jejichž existencí jsou vyvolány právní následky, na nichž ten který účastník řízení zakládá svůj procesní postoj, musí tvrdit a následně prokázat právě ten účastník řízení, pro nějž z těchto okolností vyplývají příznivé právní následky.

Teorie analýzy norem je takto označována v důsledku faktu, že je založena na strukturální analýze hmotněprávních norem. Teorie analýzy norem stanoví jako hlavní kritérium pro dělení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného obsah hmotněprávních norem, z nichž účastníci řízení dovozují právní následky, jichž se v řízení dovolávají. Podle teorie analýzy norem staví každý účastník svůj procesní postoj na jím určených normách hmotného práva; tyto normy obsahují ve svých hypotézách popis skutkových okolností, v dispozicích pak uvádí právní následky spojené s existencí těchto skutkových okolností. Podstatou teorie analýzy norem je závěr, že každý účastník sporu nese procesní odpovědnost za prokázání těch skutkových okolností, které jsou uvedeny v hypotéze normy, od níž svůj nárok, resp. svoji obranu odvozuje.

Přestože byla Rosenbergova teorie analýzy norem terčem časté kritiky, nebyla formulována žádná všeobecně respektovaná nová teorie, která by teorii normové analýzy nahradila. Podle J. Macura se „v soudní praxi celého kontinentálního právního systému uplatnilo základní obecné (abstraktní) pravidlo, podle něhož procesní strana nese důkazní břemeno ohledně skutečností, jež odpovídají skutkovým znakům právní normy, která je procesní straně příznivá, resp. právní normy, na jejímž základě uplatňuje tato procesní strana své právo.“[23]

Na základě teorie analýzy norem a případných na ni navazujících pohledů na důkazní břemeno dospívám k závěru, že neexistuje přesvědčivý důvod, podle nějž by důkazní břemeno mělo být posuzováno jinak, než že je na procesní straně, aby prokázala skutečnosti, jež odpovídají skutkovým znakům právní normy, na jejímž základě strana uplatňuje svůj nárok nebo svoji námitku.

Prokazování důvodnosti nároku a námitky v souladu s teorií analýzy norem

Chce-li být žalobce v řízení úspěšný, musí v řízení tvrdit a prokázat existenci skutkových okolností, jejichž existenci předpokládá norma, od které žalobce odvozuje nárok uplatněný v řízení.

Obrana žalovaného proti uplatněnému nároku může spočívat v pouhém popírání pravdivosti tvrzení žalovaného – v tom případě musí žalovaný zpochybnit prokázání pravdivosti tvrzení žalovaného. Vyšší jistotu úspěchu v řízení žalovanému poskytne takový výsledek dokazování, kdy žalovaný prokáže nepravdivost tvrzení žalobce (úspěšně provede důkaz opaku), žalovanému by však k úspěchu v řízení mělo postačit i úspěšné provedení protidůkazu (žalovaný zpochybní výsledek dokazování, na jehož základě žalobce původně prokázal pravdivost tvrzení, ohledně nichž nesl důkazní břemeno).

Procesní obrana žalovaného však může být založena i na aktivně koncipovaném postoji, kdy žalovaný svoji obranu vede cestou uplatnění námitky, již odvozuje od protinormy, která právní účinky normy, od níž žalobce odvozuje nárok, eliminuje. V tom případě žalovaný musí prokazovat skutkové okolnosti, jejichž existenci předpokládá jím tvrzená protinorma.

Pokud uvedená protinorma existuje, právní důsledky normy, na níž žalobce zakládá svůj nárok, skutečně eliminuje, a žalovaný prokáže skutkové okolnosti, jejichž existenci protinorma předpokládá, může žalobce reagovat na takto vzniklý stav uplatněním nové (sekundární) protinormy, která eliminuje právní důsledky protinormy uplatněné žalovaným. Skutkové okolnosti, jejichž existenci předpokládá protinorma nově uplatněná žalobcem (sekundární protinorma), musí tvrdit žalobce a žalobce musí pravdivost těchto svých tvrzení taktéž prokázat.

Koncepce procesního postavení účastníka řízení a koncepce podstaty základu procesního postoje účastníka řízení

Rozhodovací praxe našich soudů v řízení o zaplacení směnky nevychází ani z negativní teorie, ani z teorie analýzy norem. Protože není založena na žádné teorii a není ani nikde formulována a definována, lze ji uchopit méně snadno, než kdyby byla popsána a odůvodněna.

Po absolvování několika set sporů o zaplacení směnečného nároku u téměř všech samosoudců a senátů, které v České republice rozhodují ve směnečných věcech, a zejména pak na základě analýzy publikovaných rozhodnutí, jsem dospěl k závěru, že soudy v České republice při rozhodování o dělení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného vychází

● buď z procesního postavení účastníka řízení, tedy z faktu, že žalobce prokazuje předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu a žalovaný prokazuje důvodnost námitek,

● nebo z podstaty základu procesního postoje účastníka řízení, tedy z faktu, že žalovaný v řízení o zaplacení směnky popírá existenci směnečného nároku, jehož důvodnost žalobce prokazuje originálem směnky, v důsledku čehož je na žalovaném, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, které buď popírají existenci směnečného nároku anebo jeho uplatnitelnost.

Koncepce procesního postavení účastníka řízení

Konstatují-li soudy téměř plošné zatížení žalovaného v řízení o zaplacení směnečného nároku důkazním břemenem na základě procesního postavení žalovaného, zakládají svůj závěr na úvaze, že žalovaný se brání proti směnečnému platebnímu rozkazu,[24] v řízení se tedy neprojednává uplatněný nárok, ale námitky žalovaného, v důsledku čehož je na žalovaném aby tvrdil a prokázal skutečnosti, jimiž uplatněný směnečný nárok přiznaný směnečným platebním rozkazem zpochybňuje.

Uvedené východisko je ve své podstatě nesprávné. Reflektuje procesní postavení žalovaného, vůči němuž je v soudním řízení uplatněn směnečný nárok; vychází však z postavení žalovaného v směnečném rozkazním řízení. Směnečné nároky se projednávají i v prostém nalézacím řízení, v němž má žalovaný odlišné procesní postavení. Důkazní břemeno ohledně stejných skutkových okolností uplatněných na obranu proti stejnému nároku vyplývajícímu ze stejných skutkových okolností a založených na stejné normě hmotného práva však musí být v řízení o zaplacení směnečného nároku posuzováno shodně bez ohledu na fakt, zda je věc vyřizována ve směnečném rozkazním řízení nebo v prostém nalézacím řízení.[25]

Je principiálně nesprávné hledat kritérium pro dělení důkazního břemene v procesním postavení účastníků řízení. Je třeba jít do hmotného práva a hledat je v okolnostech souvisejících se samotnou podstatou uplatněného nároku nebo v obraně proti uplatněnému nároku. Kritéria důkazního břemene musí vycházet z hmotného práva.

Koncepce podstaty základu procesního postoje účastníka řízení

Koncepce procesního postavení účastníka řízení je při posuzování důkazního břemene uplatňována již jen ojediněle. Mnohem více se uplatňuje koncepce podstaty základu procesního postavení účastníka řízení. Soudy v České republice při rozhodování o dělení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného v řízení o zaplacení směnečného nároku téměř vždy konstatují fakt, že žalobce prokazuje uplatněný směnečný nárok směnkou, v důsledku čehož je na žalovaném, pokud zpochybňuje existenci nebo uplatnitelnost směnečného nároku v rámci řádného výkonu směnečného práva, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, na kterých tuto obranu zakládá. Základ procesního postoje žalobce představuje uplatněný směnečný nárok, základem obrany žalovaného proti uplatněnému směnečnému nároku jsou námitky.[26] Odtud označení koncepce podstaty základu procesního postavení účastníka řízení, neboť vychází z faktu, že důkazní břemeno je určeno povahou nebo podstatou uplatněného nároku nebo vznesené obrany.

V jevové rovině se tento pohled může jevit jako správný a opodstatněný. V praktické rovině navíc v důsledku uplatnění tohoto nazírání na objektivní důkazní břemeno soudy subjektivní důkazní břemeno mezi účastníky zpravidla rozdělí správně. V rozhodovací praxi soudů však lze nalézt i rozhodnutí založená na nesprávném hodnocení důkazního břemene, přičemž nesprávnost těchto rozhodnutí spočívá v uplatnění koncepce podstaty základu procesního postoje. Koncepce podstaty základu procesního postavení účastníka řízení má dva významné limity, jejichž uplatnění má za následek systémově nesprávné hodnocení důkazního břemene v některých specifických situacích. Nazírání na důkazní břemeno založené na koncepci podstaty základu procesního postavení účastníka řízení nerespektuje:

•  diferenciaci procesní obrany na uplatnění protidůkazu a námitky,
•  fakt, že konkrétní důkazní břemeno nemusí svůj odklon od abstraktního důkazního břemene ukončit u žalovaného, ale že se může po prokázání důvodnosti uplatněné námitky přenést zpět na žalobce.

Jak jsem již uvedl výše, je nezpochybnitelným faktem, že obrana žalovaného může mít povahu prostého popírání skutečností, z nichž žalobce dovozuje vznesený nárok, nebo uplatnění námitky. Pouhé zpochybnění pravdivosti žalobních tvrzení může vést k úspěšné obraně, nemá přitom povahu uplatnění námitky. Uvedený způsob vedení obrany nevyžaduje úspěšné provedení důkazu; žalovanému k úspěšnému uplatnění obrany založené na popření žalobních tvrzení postačí úspěšně provést protidůkaz. Jak jsem již uvedl výše, úspěšné provedení protidůkazu spočívá pouze ve zpochybnění pravděpodobnosti existence skutkových okolností, na nichž stojí uplatnění nárok, pod hranici praktické jistoty.

Soudy však tyto závěry doktríny nerespektují. K prostému zpochybnění žalobcových tvrzení požadují provedení důkazu, tedy takový výsledek dokazování, jenž spočívá v získání praktické jistoty ohledně neexistence skutečností, z nichž žalobce dovozuje uplatněný nárok. Rozhodnutí založená na popsaném požadavku jsou tudíž systémově nesprávná. Tento nesprávně uplatňovaný požadavek se projevuje například při hodnocení důkazního břemene ohledně pravosti směnky nebo pravosti podpisu na směnce.

Z předchozího výkladu rovněž vyplývá, že konkrétní důkazní břemeno nemusí svůj pohyb mezi stranami sporu skončit na své druhé zastávce u žalovaného. Pokud žalovaný prokáže pravdivost skutkových okolností, na nichž staví svoji námitku, a pokud žalobce svůj procesní protiútok proti úspěšně prokázané námitce založí na dalších nových skutkových okolnostech, které modifikují nebo eliminují právní účinky protinormy, na níž žalovaný založil námitku, přesouvá se důkazní břemeno zpět na žalobce. Tento pohyb důkazního břemene soudy při rozhodování o směnečných nárocích zdaleka ne vždy respektují (mám podezření, že jej nerespektují nikdy). Důvodem tohoto postoje je téměř vždy fakt, že soudy svoje hodnocení důkazního břemene zakládají právě na koncepci podstaty základu procesního postavení účastníka řízení. Rovněž tato okolnost (nerespektování faktu, že pokud žalovaný prokáže existenci skutkových okolností, na nichž zakládá uplatněnou námitku, vrací se konkrétní důkazní břemeno zpět k žalobci) přináší nesprávná rozhodnutí systémové povahy.

Dělení důkazního břemene při prokazování pravosti podpisu na směnce

Jak jsem uvedl v úvodu článku, je kvalita rozhodování směnečných sporů v případě, že žalovaní zpochybní svůj podpis na směnce, devalvována názorovým rozporem mezi Nejvyšším soudem a některými soudy nižších stupňů ve vztahu k dělení důkazního břemene mezi žalobce a žalované při prokazování pravosti podpisů vyhotovených na směnce.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi prosazuje názor, že je na žalobci, aby prokázal pravost podpisů vyhotovených na směnce. Některé soudy nižších stupňů svoje rozhodnutí zakládají na názoru, že je na žalovaných, aby prokázali svoje tvrzení, že se na směnku, od níž žalobce odvozuje nárok uplatněný v řízení, nepodepsali. Názorový proud stojící v opozici proti názoru Nejvyššího soudu představuje pokračování dlouhodobé jednotné rozhodovací praxe všech soudů. Rozhodování Nevyššího soudu je v rozhodovací praxi relativně nové; první významné rozhodnutí bylo vydáno v prosinci 2009.[27] K argumentaci soudů nižších stupňů se nemohu vyjádřit v tom smyslu, že je vždy zcela totožná. Není založena na žádné procesní teorii, nemá oporu v žádné právní normě.

Za zcela zásadní považuji rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3478/2007 ze dne 21. 12. 2009, který hodnotím jednak jako věcně správný, který je však navíc velmi kvalifikovaně a přesvědčivě odůvodněn. Právní věta rozhodnutí zní takto: „Popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky její pravost, leží důkazní břemeno ohledně pravosti směnky (pravosti podpisu žalovaného na směnce) na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok.“

Z odůvodnění rozhodnutí předkládám následující pasáže: „Jakkoli je důkazní břemeno institutem procesního práva, okruh rozhodujících skutečností, které musí účastník v řízení tvrdit a následně též prokázat, je (jak bylo vysvětleno již výše) určován hypotézou hmotněprávní normy, která upravuje sporný právní poměr účastníků. V případě sporu o zaplacení vlastní směnky (jejím výstavcem) je proto z ustanovení § 75 a § 78 odst. 1 ve spojení s § 28 zákona č. 191/1950 Sb. (tedy z hmotněprávních norem, jež upravují sporný právní poměr účastníků takového řízení) nutné dovodit, že žalobce je povinen tvrdit, že žalovaný se podpisem listiny, která vykazuje všechny znaky vlastní směnky (tj. vystavením směnky), zavázal, že žalobci zaplatí žalovanou částku, dosud tak však neučinil. Z tohoto břemene tvrzení pak pro žalobce vyplývá – jde-li o prokázání tvrzení o vystavení vlastní směnky – rovněž břemeno důkazní. … Konečně ve prospěch závěru, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, nelze argumentovat ani tím, že důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek (tj. námitek majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) nese vždy žalovaný. Takový (jinak nepochybně správný) závěr je totiž odůvodněn nikoli zvláštní procesní úpravou směnečného řízení, ale povahou uplatněného (abstraktního a nesporného) směnečného nároku a tím, že kauzálními námitkami (viz koncepce břemene tvrzení a důkazního břemene popsaná výše)se žalovaný brání proti povinnosti plnit existující směnečný závazek.“

Přestože se senát rozhodnuvší výše uvedenou věc výslovně nepřihlásil k teorii analýzy norem, argumentace, na níž je rozhodnutí založeno, je se závěry této teorie plně konformní.

Názor Nejvyššího soudu považuji za správný ze dvou důvodů:

1. Směnka skutečně není veřejnou listinou a je-li v řízení zpochybněna, musí její pravost (včetně pravosti podpisu) prokazovat účastník řízení, který se této listiny dovolává a který listinou prokazuje – v tomto případě tedy musí pravost směnky a podpisů na směnce vyhotovených prokazovat žalobce, který uplatněný nárok odvozuje z předložené směnky.

2. Podle teorie analýzy norem je na žalobci, který existenci uplatněného směnečného nároku dovozuje ze směnky, aby prokázal, skutkové okolnosti, jež představují hypotézu právní normy, z níž žalobce uplatněný právní nárok dovozuje – že listina, z níž dovozuje nárok, je směnkou, že je věřitelem pohledávky vtělené do uplatněné směnky a že žalovaný směnku podepsal a že směnka má obsah, z něhož vyplývá žalobcův nárok a platební povinnost žalovaného.

Prokazování pravosti podpisu a nový občanský zákoník

Ustanovení § 565 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) uvádí, že: „Je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.“ Za rozhodující považuji první větu, která důkazním břemenem výslovně zatěžuje osobu, která se dovolává právních následků jakékoli soukromé listiny. Jistou modifikaci zakotvuje uvedené ustanovení pro situaci, kdy je zjevné, že listinu podepsala osoba, vůči níž je listina použita. Bude otázkou posouzení konkrétní situace, kdy bude možné konstatovat, že se zjevně jedná o podpis osoby, vůči níž je listina uplatněna. Zásadně však odmítám, že by uvedená modifikace mohla být korektně plošně využívána tak, že když se jedná o podpis vyhotovený na směnce, jedná se zjevně o podpis žalovaného. Jistou obavu, že zmíněná pasáž bude soudy nadměrně užívána vůči osobám žalovaným ve směnečném řízení, však pociťuji.

Měl jsem za to, že okamžikem, kdy o. z. vstoupil v účinnost, byl názorový rozpor mezi Nejvyšším soudem a některými soudy nižších stupňů vyřešen, neboť dikce ustanovení § 565 odst. 1 je jasná. Považuji však za nebytné konstatovat, že tomu tak není. Soudy nižších instancí obsah o. z. a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zdaleka ne vždy respektují. Uvedený postřeh dokladuje například usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2014, č. j. 56 Cm 198/2014-39, jež uvádí: „Soud vyzývá v souladu s ust. §101 odst. 1 písm. a) a b) ve spojení s ust. §114a o. s. ř. žalovaného, aby ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení tohoto usnesení označil a zároveň předložil důkazy ke všem svým námitkovým tvrzením vč. námitky nepravosti podpisu na směnce…V této souvislosti soud připomíná, že břemeno důkazní k prokázání námitek vždy tíží žalovaného a nikoliv žalobce.“

Pokud je mi známo, tak soudy rozhodující směnečné spory při své argumentaci z ustanovení § 565 o. z. zpravidla nevycházejí. Pokud soudy nižších stupňů akceptují názor Nejvyššího soudu a svoje rozhodnutí zakládají na názoru, že důkazní břemeno ohledně pravosti listiny zatěžuje toho účastníka řízení, který z této listiny pro sebe vyvozuje příznivé právní následky, vychází argumentačně z judikatury Nejvyššího soudu, nikoli z ustanovení § 565 o. z.

Dovolím si citovat z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 Cmo 275/2014-141 ze dne 25. září 2014, jež ve svém odůvodnění uvádí: „…je na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, resp. ze 17. 4. 1996, sp. zn. 9 Cdon 1031/96) a je popřena pravost takové listiny, pak účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu (s tím, že z ní platně závazek existuje a obsahuje i dohodu o vyplňovacím právu směnečném), stíhá břemeno důkazní. Tento účastník pak také nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny (z níž mj. dovozuje existenci dohody o vyplňovacím právu směnečném).“

Neumím si představit korektní výklad uvedeného ustanovení, na základě nějž by soud konstatoval, že podle ustanovení § 565 odst. 1 o. z. je to žalovaný, kdo musí prokazovat fakt, že nepodepsal směnku nebo jinou listinu, z níž je dovozována existence směnečného nároku. Přesto však některé soudy zatvrzele lpí na právním názoru, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na směnce nese žalovaný.[28] Pokud soudy i nadále po nabytí účinnosti o. z. rozhodují tak, že žalovaného zatěžuje důkazní břemeno ohledně faktu, že žalovaný nepodepsal směnku, rozhodují v příkrém rozporu se zákonem.

Prokazování pravosti podpisu z pohledu prokazování nároku a jeho zpochybnění

Navzdory faktu, že v řízení o zaplacení směnky může být rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, v důsledku čehož je další řízení vedeno k projednání námitek, v každém řízení o zaplacení směnky je vždy primárně uplatňován nárok ze směnky. Ať soud uplatněný nárok ze směnky vyřídí ve směnečném rozkazním řízení, nebo v rámci prostého projednání věci, probíhá dokazování vždy až na nařízeném jednání, neboť směnečný platební rozkaz se vydává bez předchozího dokazování.

Uplatňuje-li žalobce v řízení nárok ze směnky, musí tvrdit skutečnosti, z nichž dovozuje pro sebe příznivé právní následky. Soud o uplatněném nároku meritorně rozhodne na základě zjištění, zda je uplatněný nárok podložen věcnou legitimací – přitom se musí zabývat aktivní i pasivní složkou věcné legitimace. Chce-li tedy být žalobce v řízení úspěšný, musí tvrdit jak skutečnosti, z nichž vyplývá jeho aktivní legitimace (žalobci svědčí směnečná pohledávka), tak skutečnosti, z nichž vyplývá pasivní legitimace žalovaného (žalovaný je ze směnky zavázán).

Je zcela vyloučeno, aby břemeno tvrzení a důkazní břemeno bylo v jakémkoli řízení koncipováno tak, že žalovaný musí tvrdit a prokazovat skutečnosti, které zpochybňují existenci nároku uplatněného v řízení, aniž by nejprve žalobce musel tvrdit a prokázat skutečnosti, z nichž odvozuje svůj nárok. Nejprve tedy musí žalobce tvrdit a prokázat, že je majitelem listiny, která má kvalitu směnky a žalovaný směnku podepsal; a až následně poté, co je takto prozatímně zjištěn skutkový stav je na žalovaném, aby buď protidůkazem zpochybnil dosavadní výsledek dokazování a eliminoval důsledky žalobcem úspěšně provedeného důkazu (například v podobě tvrzení, že směnku nepodepsal), nebo aby uplatnil námitku v podobě zabraňujících nebo modifikujících skutkových tvrzení a pravdivost těchto tvrzení prokázal.

Názor, podle nějž žalovaný nese prvotní důkazní břemeno ohledně prokázání nepravosti svého podpisu na směnce, je založen právě na konstrukci, že žalobce nemusí prokazovat skutečnosti, na nichž zakládá uplatněný nárok, ale že je na žalovaném, aby primárně prokázal neexistenci skutkových okolností, od nichž žalobce odvozuje svůj nárok. Takto pojímané uspořádání sporného řízení je zcela nepřijatelné.

Prokazování pravosti podpisu a teorie analýzy norem

Považuji za vhodné vyjádřit se k problému dělení důkazního břemene v řízení, je-li spornou skutečností pravost podpisu vyhotoveného na směnce, s využitím teorie analýzy norem.

Uplatňuje-li žalobce v řízení nárok na zaplacení směnky, dovolává se vždy několika ustanovení zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového (dále rovněž „ZSŠ“), když jejich výběr závisí na faktu, v jakém postavení směnku podepsal dlužník, jehož v řízení žaluje. Vždy musí žalobce tvrdit, že má ve svém držení platnou směnku, a to buď směnku vlastní, nebo směnku cizí. Uplatňuje-li žalobce nárok ze směnky cizí, dovolává se ustanovení čl. I. § 1 ZSŠ, uplatňuje-li žalobce nárok ze směnky vlastní, odvozuje tento nárok z ustanovení čl. I. § 75 ZSŠ. Obě tato ustanovení vymezují obsahové náležitosti směnky, které jsou až na jednu výjimku (údaj o splatnosti směnky) podstatnými náležitostmi směnky. Obě tato ustanovení mezi podstatné náležitosti směnky řadí „podpis výstavce“ (čl. I. § 1 ZSŠ si podpis výstavce žádá v bodu 8., čl. I. § 75 ZSŠ si podpis výstavce žádá v bodu 7). Žalobce tedy musí v řízení tvrdit, že má ve svém držení směnku, která obsahuje podpis výstavce.

Žalobce uplatňující v řízení nárok ze směnky musí vyřešit otázku pasivní legitimace žalovaného (žalovaných). V závislosti na faktu, v jakém postavení žalovaný vstoupil do směnečného závazku, žalobce svůj nárok odvozuje od následujících ustanovení ZSŠ:

• spatřuje-li žalobce pasivní legitimaci žalovaného v existenci směnečného závazku žalovaného v postavení příjemce směnky, dovozuje svůj nárok vůči žalovanému z ustanovení čl. I. § 28 ZSŠ, jenž v prvním odstavci uvádí: „Přijetím se směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti.“, a z ustanovení čl. I. § 25 ZSŠ, jež uvádí: „Přijetí se píše na směnku. Vyjadřuje se slovem „přijato“ nebo jiným slovem stejného významu; podepíše je směnečník. Pouhý podpis směnečníka na líci směnky platí za přijetí.“
• spatřuje-li žalobce pasivní legitimaci žalovaného v existenci směnečného závazku žalovaného v postavení výstavce vlastní směnky, dovozuje svůj nárok vůči žalovanému z ustanovení čl. I. § 78 ZSŠ, jenž v prvním odstavci uvádí: „Výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky.“ Odvozeně pak i z ustanovení čl. I. § 28 ZSŠ a dále z čl. I. § 75 ZSŠ, jenž uvádí: „Vlastní směnka obsahuje: … 7. podpis výstavce.“
• spatřuje-li žalobce pasivní legitimaci žalovaného v existenci směnečného závazku žalovaného v postavení výstavce cizí směnky, dovozuje svůj nárok vůči žalovanému z ustanovení čl. I. § 9 ZSŠ, jenž v prvním odstavci uvádí: „Výstavce odpovídá za přijetí a zaplacení směnky.“ Dále pak z ustanovení čl. I. § 1 ZSŠ, jenž uvádí: „Cizí směnka obsahuje: … 8. podpis výstavce.“
• spatřuje-li žalobce pasivní legitimaci žalovaného v existenci směnečného závazku žalovaného v postavení směnečného rukojmího, dovozuje svůj nárok vůči žalovanému z ustanovení čl. I. § 32 ZSŠ, jenž v prvním odstavci uvádí: „Směnečný rukojmí je vázán jako ten, za koho se zaručil.“, a z ustanovení čl. I. § 31 ZSŠ jenž v odstavci druhém uvádí: „Rukojemství se vyjadřuje slovy „jako rukojmí“ nebo doložkou stejného významu; rukojmí je podepíše.“
• spatřuje-li žalobce pasivní legitimaci žalovaného v existenci směnečného závazku žalovaného v postavení indosanta, dovozuje svůj nárok vůči žalovanému z ustanovení čl. I. § 15 ZSŠ, jenž v prvním odstavci uvádí: „Není-li tu opačné doložky, indosant odpovídá za přijetí a zaplacení směnky.“, a z ustanovení čl. I. § 13 ZSŠ, jenž v odstavci prvním uvádí: „Indosament nutno napsat na směnku nebo na list s ní spojený (přívěsek). Musí jej podepsat indosant (kdo směnku rubopisem převádí).“
• Jak jsem již uvedl výše, musí žalobce při uplatnění nároku tvrdit (a následně i prokázat) skutkové okolnosti popsané v těch ustanoveních ZSŠ, od nichž odvozuje svůj nárok vůči žalovanému. Stěžejními kritérii při posouzení důvodnosti uplatnění nároku jsou aktivní legitimace žalobce (fakt, že žalobci svědčí tvrzené subjektivní právo) a pasivní legitimace žalovaného (fakt, že žalovaného zatěžuje povinnost odpovídající subjektivnímu právu žalobce). Příslušná skutková tvrzení musí být součástí náležitosti žaloby, již ustanovení § 79 o. s. ř. zmiňuje jako vylíčení rozhodujících skutečností.
• Žalobce tedy již v žalobě musí tvrdit skutkové okolnosti, z nichž dovozuje jednak svoji aktivní legitimaci, rovněž však i pasivní legitimaci žalovaného. Ve vztahu k důkaznímu břemeni ohledně pravosti podpisu na směnce je významné zejména tvrzení a prokázání skutečností, z nichž vyplývá pasivní legitimace žalovaného. Uplatňuje-li tedy žalobce směnečný nárok vůči žalovanému z toho důvodu, že jej považuje za:
• příjemce směnky, musí na základě ustanovení, která jsem zmínil výše (čl. I. § 28, odst. první ZSŠ, jež uvádí: „Přijetím se směnečník zavazuje zaplatit směnku při splatnosti.“, a čl. I. § 25 ZSŠ: „Přijetí se píše na směnku. Vyjadřuje se slovem „přijato“ nebo jiným slovem stejného významu; podepíše je směnečník. Pouhý podpis směnečníka na líci směnky platí za přijetí.“), v žalobě tvrdit, že žalovaný směnku podepsal jako směnečník.
• výstavce vlastní směnky, musí na základě ustanovení, která jsem zmínil výše (čl. I. § 78 ZSŠ, jenž v prvním odstavci uvádí: „Výstavce vlastní směnky je zavázán stejně jako příjemce cizí směnky.“ Odvozeně pak i z ustanovení čl. I. § 28 ZSŠ a dále z čl. I. § 75 ZSŠ, jenž jako jednu z podstatných náležitostí vlastní směnky uvádí: „Vlastní směnka obsahuje … podpis výstavce“.), v žalobě tvrdit, že žalovaný je výstavcem směnky a že směnka obsahuje podpis výstavce, tedy že žalovaný směnku podepsal jako výstavce.
• výstavce cizí směnky, musí na základě ustanovení, která jsem zmínil výše (čl. I. § 9 ZSŠ, jenž v prvním odstavci uvádí: „Výstavce odpovídá za přijetí a zaplacení směnky.“, a dále z čl. I. § 75 ZSŠ, jenž jako jednu z podstatných náležitostí vlastní směnky uvádí: „Vlastní směnka obsahuje … podpis výstavce“.) v žalobě tvrdit, že žalovaný je výstavcem směnky a že směnka obsahuje podpis výstavce, tedy že žalovaný směnku podepsal jako výstavce.
• směnečného rukojmího vlastní směnky, musí na základě ustanovení, která jsem zmínil výše (čl. I. § 32 ZSŠ, jenž v prvním odstavci uvádí: „Směnečný rukojmí je vázán jako ten, za koho se zaručil.“, a čl. I. § 31 ZSŠ jenž v odstavci druhém uvádí: „Rukojemství se vyjadřuje slovy „jako rukojmí“ nebo doložkou stejného významu; rukojmí je podepíše.“), v žalobě tvrdit, že žalovaný směnku podepsal jako směnečný rukojmí.
• indosanta, musí na základě ustanovení, která jsem zmínil výše (čl. I. § 15 ZSŠ, jenž v prvním odstavci uvádí: „Není-li tu opačné doložky, indosant odpovídá za přijetí a zaplacení směnky.“, a z ustanovení čl. I. § 13 ZSŠ, jenž v odstavci prvním uvádí: „Indosament nutno napsat na směnku nebo na list s ní spojený (přívěsek). Musí jej podepsat indosant (kdo směnku rubopisem převádí.)“, v žalobě tvrdit, že žalovaný směnku podepsal jako indosant.

Vycházeje z teorie analýzy norem, je na žalobci, aby v řízení tvrdil skutečnosti, z nichž odvozuje svůj nárok, a tyto skutečnosti také prokázal. Podle teorie analýzy norem je tedy na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že žalovaný podepsal směnku.

Prokazování pravosti podpisu a negativní teorie

Negativní teorie je již více než 100 let považována za překonanou a neschopnou poskytnout teoretickou platformu pro korektní dělení důkazního břemene. Rozhodnutí zabývat se alespoň stručně závěry této teorie při rozboru problematiku dělení důkazního břemene mezi žalobce a žalované v řízení o zaplacení směnky se tedy může jevit jako neodůvodněné. Protože se však jedná o teorii prozatím preferovanou nemalým počtem českých soudů (podotýkám, že se nejedná o soudy rozhodující ve směnečných věcech), uvedu (nikoli na základě přesvědčení o správnosti argumentace založené na této teorii, nýbrž jen pro úplnost) dopady aplikace této teorie na dělení důkazního břemene mezi žalobce a žalované v řízení o zaplacení směnky.

Podstatou této teorie je závěr, že nelze prokazovat, že se určité skutečnosti nestaly. Pokud se žalovaný brání popíráním existence skutkových okolností, z nichž žalobce odvozuje svůj nárok, nelze na žalovaném žádat, aby prokazoval, že tyto skutečnosti nenastaly a nelze jej tudíž ani zatížit důkazním břemenem ohledně prokázání neexistence těchto skutečností (nepodepsání směnky). Rovněž podle negativní teorie je tedy na žalobci, aby tvrdil a prokázal, že žalovaný podepsal směnku.

Jinou teoretickou platformu pro posouzení problematiky dělení důkazního břemene mezi žalobce a žalované v řízení o zaplacení směnky nelze využít.

Přestože soudy rozhodující spory o zaplacení směnečného nároku často argumentují specifiky směnného práva a „směnečného řízení“ (někdy opodstatněně, někdy zcela bez racionálního důvodu), je třeba konstatovat, že i v řízení o zaplacení směnečného nároku je nezbytné respektovat závěry a východiska doktríny.

Prokazování pravosti podpisu a koncepce podstaty základu procesního postoje účastníka

Tato soudy nejčastěji uplatňovaná koncepce, jejíž podstatou je závěr, že žalobce prokazuje skutečnosti, z nichž odvozuje uplatněný směnečný nárok (prokazuje jej zpravidla jen směnkou) a že žalovaného (zpochybňuje-li existenci nebo uplatnitelnost směnečného nároku) zatěžuje břemeno tvrzení a prokázání skutečností, na kterých tuto obranu zakládá. Je-li tato koncepce uplatněna důsledně, vyplývá i z jejího využití závěr, že skutková okolnost, že žalovaný podepsal směnku, tíží jak v rovině břemene tvrzení, tak v rovině břemene vedení důkazu žalobce. Samotná koncepce podstaty základu procesního postoje účastníka je založena na závěru, že existenci nároku musí prokazovat žalobce.

Existence nároku je pojmově závislá na věcné legitimaci, která se sestává z aktivní a pasivní složky. V jakémkoli řízení, tedy i v řízení o zaplacení směnečného nároku, je na žalobci, aby tvrdil skutečnosti, z nichž vyplývá existence žalobcovy pohledávky, jakož i skutečnosti, z nichž vyplývá existence závazku žalovaného. V řízení o zaplacení směnečného nároku je tedy na žalobci, aby tvrdil skutkové okolnosti, z nichž vyplývá, že žalovaný je zavázán z uplatněné směnky – a mezi tyto skutečnosti se na prvním místě řadí fakt, že žalovaný podepsal směnku.

Uvedené břemeno tvrzení je nezbytně následováno břemenem důkazním. V řízení o zaplacení směnečného nároku je tedy na žalobci, aby prokázal, že žalovaný podepsal směnku, z níž je vyvozován nárok uplatněný v řízení. Teprve ve druhém sledu po prokázání těchto okolností lze na žalovaného přenést břemeno úspěšného nesení obrany – buď v podobě zpochybnění uplatněného nároku protidůkazem, nebo v podobě uplatnění námitky a prokazování skutkových okolností, na nichž je námitka založena.

Nebudou-li soudy při svém rozhodování respektovat fakt, že je na žalobci, aby prokazoval skutečnosti, jejichž existenci předpokládá norma, od níž žalobce odvozuje svůj nárok, a teprve poté, co žalobce tyto skutečnosti prokáže, bude na žalovaném, aby stávající výsledek dokazování zpochybnil protidůkazem nebo aby prokázal důvodnost námitky,[29] bude rozhodovací praxe vycházející z nerespektování odpovídajících závěrů procesualistiky systematicky přinášet věcně nesprávná rozhodnutí.

Posuzování dělení důkazního břemene v intencích koncepce procesního postavení účastníka řízení se nebudu zabývat, neboť tato koncepce je založena na natolik neudržitelné myšlence, že již jedno výše uvedené odmítnutí této koncepce považuji za dostatečné.

Dělení důkazního břemene při prokazování existence oprávnění vyplnit blankosměnku po uplatnění námitky bezprávného doplnění směnky

Jedním z projevů nesprávného hodnocení důkazního břemene bez odpovídající podpory teorie je vymezení objektivního důkazního břemene v případě, že spornou skutkovou okolnost představuje fakt, zda žalovaný žalobci udělil oprávnění vyplnit blankosměnku v takové podobě, že je na žalovaném, aby prokazoval, že prvnímu majiteli blankosměnky vyplňovací oprávnění neudělil.

Tato otázka je soudy v podstatě posuzována tak, že je na žalovaném, aby prokázal, že žalobci neudělil oprávnění k vyplnění blankosměnky, pokud na této okolnosti staví svoji obranu. Ve vztahu k dělení důkazního břemene ohledně existence či neexistence vyplňovacího oprávnění mi není znám žádný významnější názorový střet mezi jednotlivými soudy.

Jsem přesvědčen o faktu, že tato rozhodovací praxe soudů všech stupňů není správná. Je jedním z mnoha projevů koncepce procesního postavení účastníka řízení nebo koncepce podstaty základu procesního postoje účastníka. Soudy při rozhodování o zatížení žalovaného důkazním břemenem ohledně neexistence práva vyplnit blankosměnku vychází z postavení žalovaného v řízení nebo z jeho procesního postoje, jenž hodnotí tak, že žalovaný se brání proti uplatněnému směnečnému nároku a je tudíž povinen tvrdit a prokazovat všechny skutečnosti, které jako obranu proti uplatněnému směnečnému nároku využívá. Jedná se o zjednodušený pohled, který nerespektuje vzájemnou vazbu hlavní normy, protinormy a sekundární protinormy a z nich vyplývajícího břemene tvrzení (a následně i břemene důkazního).

Prokazování existence (neexistence) vyplňovacího oprávnění podle teorie analýzy norem

Problematiku dělení důkazního břemene při uplatnění námitky bezprávného doplnění listiny považuji za vhodné posoudit opět s využitím teorie analýzy norem. Uplatňuje-li žalobce v řízení směnečný nárok, jenž je součástí pohledávky vtělené do směnky, která vznikla vyplněním blankosměnky, a tvrdí-li žalovaný následné neoprávněné doplnění textu listiny[30] a zpochybňuje-li žalovaný v řízení udělení vyplňovacího práva k vyplnění předmětné směnky, je nezbytné rozčlenit normy směnečného práva, od nichž účastníci řízení odvozují svůj procesní postoj (uplatnění nároku a obranu proti uplatněnému nároku) do tří skupin:

a)  č. I. § 1 ZSŠ nebo čl. I. 75 ZSŠ

Žalobce svůj směnečný nárok uplatněný v tomto řízení dovozuje z ustanovení č. I. § 1 ZSŠ nebo čl. I. 75 ZSŠ, na němž zakládá jak svoji aktivní legitimaci (pokud směnku nabyl již v rámci emise), tak i pasivní legitimaci žalovaného, neboť existence platné směnky je základním předpokladem vzniku směnečné pohledávky a směnečného závazku. Ve vztahu k pasivní legitimaci žalovaného pak žalobce svůj nárok musí dovodit z některých z následujících ustanovení: ve vztahu k příjemci směnky z čl. I. § 28 ZSŠ a z čl. I. § 25 ZSŠ; ve vztahu k výstavci vlastní směnky z čl. I. § 78 ZSŠ, a z čl. I. § 28 ZSŠ; ve vztahu k výstavci cizí směnky z čl. I. § 9 ZSŠ; ve vztahu ke směnečnému rukojmímu z čl. I. § 32 ZSŠ a z čl. I. § 31 ZSŠ; ve vztahu k indosantovi z čl. I. § 15 ZSŠ a z čl. I. § 13 ZSŠ.

Při projednání námitky, jejímž základem je tvrzené bezprávné doplnění neúplné směnky způsobující relativní neúplnost směnky (směnka je sice úplná, ve vztahu k žalovanému však doplnění jejího textu nebylo účinné), je z výše uvedených základních norem ustanovení čl. I. § 1 ZSŠ nebo čl. I. 75 ZSŠ, ve vztahu k této námitce tedy rozhodné, že žalobce musí tvrdit svoji držbu a vlastnické právo ke směnce, která obsahuje všechny náležitosti popsané v čl. I. § 1 ZSŠ nebo v čl. I. 75 ZSŠ.

Prokazuje-li žalobce existenci svého nároku úplnou směnkou obsahující všechny podstatné náležitosti směnky, je třeba konstatovat, že v daném okamžiku uvedené břemeno tvrzení i břemeno důkazní prozatím unesl.

b) čl. I. § 69 ZSŠ

Zakládá-li žalovaný svoji obranu na tvrzení, že

- žalobce sice svůj nárok prokazuje úplnou směnkou,

- nicméně že tato v okamžiku, kdy ji žalovaný podepsal, neobsahovala některou (v námitkách samozřejmě konkrétně určenou) podstatnou náležitost,

je na něm, aby tvrdil a prokázal, že listinu skutečně podepsal v situaci, kdy tato neobsahovala nejméně jednu podstatnou náležitost.

Žalovaný tuto svoji obranu zakládá na existenci protinormy, a to čl. I. § 69 ZSŠ, z níž dovozuje, že je s ohledem na výše uvedené skutkové okolnosti zavázán podle textu, který listina (v době vedení řízení již směnka) obsahovala v okamžiku, kdy tuto podepsal (tedy zavázán není, neboť směnka v okamžiku, kdy ji podepsal, neobsahovala některou z podstatných náležitostí, takže nebyla platnou směnkou). Pokud žalovaný všechna svoje výše uvedená tvrzení prokáže, unesl důkazní břemeno ohledně skutkových okolností, jež představují skutkovou podstatu protinormy, od níž svoji obranu odvozuje.

Na výše popsané dělení důkazního břemene nemá žádný vliv fakt, že žalovaný v námitkách tvrdí skutkové okolnosti, z nichž dovozuje, že vyplňovací právo prvnímu majiteli směnky neudělil. Je-li v řízení rozhodnuto směnečným platebním rozkazem, musí žalovaný v důsledku koncentrace řízení svoje tvrzení prezentovat během námitkové lhůty. Je nezbytné považovat za racionální takový postup žalovaného, který tvrdí i skutkové okolnosti, jež pro jeho obranu aktuálně nejsou významné, nebo které nemusí tvrdit vůbec. Tvrdá a rigidní koncentrace směnečného rozkazního řízení totiž žalované nutí prezentovat maximální možné množství skutkových tvrzení, jež by třeba jen hypoteticky mohly představovat základ nebo součást vymezení obrany.

Jak jsem již uvedl výše, důkazní břemeno je bezprostředně následováno břemenem tvrzení. Důkazní břemeno je vlastně stínem břemene tvrzení, neboť důkazní břemeno ohledně existence určité skutkové okolnosti zatěžuje toho účastníka řízení, kterého tíží břemeno tvrzení. Podstatné tedy není, kdo skutečnosti v řízení tvrdil, ale kdo tyto skutečnosti měl tvrdit, chtěl-li v řízení uspět (koho zatížilo břemeno tvrzení). Břemeno tvrdit v řízení určité skutkové okolnosti zatěžuje stranu řízení podle faktu, která norma potřebu skutkové okolnosti tvrdit vyvolává a kdo se v řízení dovolává účinků této normy.

I když tedy žalovaný, kterému se podařilo prokázat, že směnku podepsal v okamžiku, kdy tato neobsahovala nejméně jednu podstatnou náležitost, v řízení tvrdí, že neudělil prvnímu majiteli směnky právo tuto vyplnit, nezatěžuje důkazní břemeno ohledně prokázání udělení či neudělení vyplňovacího práva žalovaného, neboť žalovaný tvrdil a prokázal důvodnou obranu založenou na tvrzení, že listina v okamžiku, kdy ji podepsal, neobsahovala nejméně jednu podstatnou náležitost směnky.

Je to naopak žalobce, kdo musí v popsaném stavu řízení reagovat na prozatímně úspěšnou obranu žalovaného, dovolat se ustanovení čl. I. § 10 ZSŠ a tvrdit, že žalovaný směnku sice podepsal v neúplné podobě, nicméně že doplnění chybějících údajů do směnky mělo povahu a zejména účinky vyplnění blankosměnky, takže součástí tvrzení žalobce musí být i tvrzení, že žalovaný udělil žalobci právo blankosměnku vyplnit. Zatěžuje-li žalobce břemeno tvrzení, zatěžuje jej i břemeno důkazní.

c)  čl. I. § 10 ZSŠ

Při tomto výsledku dokazování (žalovaný prokáže, že listinu podepsal, aniž tato byla úplnou směnkou) by soud měl akceptovat fakt, že byla prokázána důvodnost námitky. Proces zjišťování skutkového stavu však v tomto okamžiku nemusí být ukončen. Za popsaného stavu řízení je „na tahu“ žalobce, v jehož možnostech je zvrátit aktuální výsledek dokazování buď zpochybněním pravdivosti tvrzení žalovaného (má-li být takové zpochybnění účinné, musí být podepřeno odpovídajícím protidůkazem), nebo novými skutkovými tvrzeními naplňujícími skutkový podklad sekundární protinormy.

Žalobce má tedy možnost reagovat na výše uvedený stav řízení uplatněním protidůkazu, jímž úspěšně zpochybní tvrzení žalovaného, nebo tvrzením nových skutečností iniciujících uplatnění sekundární protinormy, a to ustanovení čl. I. § 10 ZSŠ.

Žalobci za daného stavu řízení nepostačí pouhá argumentace ustanovením čl. I. § 10 ZSŠ; změny v prozatímním výsledku dokazování může žalobce dosáhnout jen odpovídajícím doplněním skutkových tvrzení a jejich prokázáním. Hodlá-li žalobce přesvědčit soud o důvodnosti uplatněného nároku s odkazem na blankocharakter směnky a na její vyplnění, je na něm, aby na výše uvedená skutková tvrzení žalovaného (směnka v okamžiku, kdy ji podepsal žalovaný, neobsahovala nejméně jednu podstatnou náležitost) reagoval skutkovými tvrzeními, že uvedené údaje do směnky vyplnil, a dalšími skutkovými tvrzeními, z nichž vyplyne závěr, že mu žalovaný udělil právo tyto údaje do směnky vyplnit (může se jednat například o tvrzení, že s žalovaným uzavřel smlouvu, jejímž předmětem bylo udělení práva vyplnit předmětnou směnku, nebo že se žalovaný choval způsobem, z nějž lze dovodit, že právo vyplnit směnku udělil mlčky). Výše uvedená tvrzení musí soudu přednést žalobce, důkazní břemeno ohledně existence oprávnění směnku po podpisu žalovaným doplnit tudíž zatěžuje žalobce.

Vycházeje z teorie analýzy norem, musí žalobce po prokázání faktu, že žalovaný směnku podepsal bez některé z podstatných náležitostí, při snaze udržet důvodnost uplatněného nároku, tvrdit a taktéž prokázat existenci vyplňovacího oprávnění. Tento závěr platí pro jakékoli uspořádání skutkových tvrzení a pro jakékoli kombinace námitek uplatněných žalovaným v řízení.

Žalobce musí v řízení tvrdit skutečnosti, z nichž odvozuje svůj nárok, a tyto skutečnosti také prokázat. Podle teorie analýzy norem je tedy na žalobci, aby poté, co žalovaný tvrdí a prokáže, že listinu podepsal v situaci, kdy tato nebyla úplnou směnkou a postrádala nejméně jednu podstatnou náležitost směnky, tvrdil a prokázal, že nastaly skutečnosti, jež lze právně zhodnotit tak, že žalovaný udělil remitentovi oprávnění směnku vyplnit a že vyplnění listiny mělo povahu využití vyplňovacího práva.

Prokazování existence (neexistence) vyplňovacího oprávnění a negativní teorie

Jak jsem již uvedl výše, mám za to, že negativní teorie není vhodným teoretickým východiskem pro posuzování problematiky dělení důkazního břemene. Protože však mnohé soudy tuto teorii považují za hodnou zohlednění při konstrukci právní argumentace pro dělení důkazního břemene, nechci se pohledu na problematiku dělení důkazního břemene při prokazování existence (neexistence) vyplňovacího oprávnění prostřednictvím zorného úhlu vytvořeného negativní teorií vyhnout.

Opakujíc již uvedené, konstatuji negativní teorií formulovaný závěr, že nelze prokazovat negativní skutkový děj (nelze prokazovat fakt, že určité skutečnosti nenastaly). Pokud je tedy v řízení prokázán skutkový stav, že žalovaný podepsal směnku bez některé z podstatných náležitostí, nelze podle negativní teorie žalovaného zatížit důkazním břemenem ohledně prokázání skutečnosti, že žalovaný neudělil prvnímu majiteli směnky oprávnění tuto vyplnit; pokud by tedy soud při rozhodování o dělení důkazního břemene mezi žalobce a žalovaného ohledně existence vyplňovacího oprávnění vycházel z negativní teorie, přicházel by v úvahu jediný závěr: důkazní břemeno ohledně faktu, zda bylo či nebylo uděleno právo vyplnit směnku, zatěžuje žalobce.

Prokazování udělení vyplňovacího oprávnění a koncepce podstaty základu procesního postoje účastníka

Tato soudy zpravidla uplatňovaná koncepce, podle níž je na žalobci, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, z nichž odvozuje uplatněný směnečný nárok, k čemuž postačí popsat skutkové okolnosti vzniku závazku (zejména vystavení směnky a připojení podpisu žalovaného), označit směnku jako důkaz a tuto v originále předložit, a je na žalovaném, který zpochybňuje existenci nebo řádnou uplatnitelnost směnečného nároku, aby tvrdil a prokázal skutečnosti, na kterých použitou obranu zakládá. Při mechanickém a zjednodušeném využití této koncepce se může jevit, že je na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokazoval fakt, že remitentovi neudělil oprávnění vyplnit blankosměnku. Uvedený závěr však lze přijmout jen v případě, že nebude respektován fakt, že konkrétní důkazní břemeno může poté, co žalovaný prokáže důvodnost uplatněné námitky, přejít zpět na žalobce.

Pokud žalovaný tvrdí a prokáže, že podepsal listinu, z níž vyplývá uplatněný směnečný nárok, s jiným obsahem, než jak je v řízení uplatněna, s tím, že tato v okamžiku, kdy byla žalovaným podepsána, nebyla směnkou, neboť neobsahovala nejméně jednu podstatnou náležitost směnky, jedná se podle mého přesvědčení o úspěšně uplatněnou obranu. Žalovaný v popsané situaci nemusí tvrdit a prokazovat, že prvnímu majiteli uplatněné směnky neudělil oprávnění tuto vyplnit. Jsem přesvědčen o faktu, že při citlivém a rozumném uplatnění koncepce podstaty základu procesního postoje účastníka je třeba dospět právě k výše uvedenému závěru.

Posuzováním dělení důkazního břemene v intencích koncepce procesního postavení účastníka řízení se nebudu zabývat ani ve vztahu k prokazování skutečnosti, zda žalovaný udělil remitentovi vyplňovací oprávnění či nikoli. Rozhodování o důkazním břemeni založeném na závěru, že pokud se žalovaný brání proti směnečnému platebnímu rozkazu, jsou v námitkovém řízení projednávány námitky a je tudíž primárně na žalovaném, aby v řízení nesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno, není třeba argumentačně zpochybňovat více než jednou.

Dělení důkazního břemene při prokazování existence okolností, na nichž je založena kauzální obrana

S ohledem na fakt, že vedení obrany proti uplatnění směnky v podobě kauzálních námitek nemá oporu v pozitivním hmotném právu a vychází pouze z doktríny a rozhodovací praxe soudů, jeví se zajímavou otázka, jak se při dokazování důvodnosti kauzálních námitek vypořádat s aplikací teorie analýzy norem na posuzování důkazního břemene. Subtéma věnované důkaznímu břemeni a kauzálním námitkám nelze zpracovat v subtilní podobě; s ohledem na stávající rozsah článku mám za to, že je vhodné věnovat tomuto tématu samostatné pojednání. V tomto článku se tudíž problematikou důkazního břemene ohledně skutkových okolností, na nichž je postavena kauzální obrana proti uplatnění směnky, nebudu zabývat.

Závěr

V řízeních zdaleka ne ojediněle nastává situace, kdy se nepodaří objasnit rozhodné skutkové okolnosti. Za této situace není jiná možnost, než že soud rozhodne na základě důkazního břemene. Institut důkazního břemene nalézá svoje vyjádření i v případě, že soud rozhodne na základě zjištěného skutkového stavu, neboť na základě znalosti objektivního důkazního břemene vyvíjí či naopak nevyvíjí kvalifikovaní účastníci řízení aktivitu v podobě důkazních návrhů. Je-li důkazní břemeno systémové posuzováno podle nesprávných pravidel, vydávají soudy nevyhnutelně rozhodnutí, která jsou věcně nesprávná. Nelze rozumně předpokládat, že všechna rozhodnutí soudů jsou a budou věcně správná. Je však třeba vyvíjet soustavně iniciativu směřující k odstranění překážek bránících věcně správnému rozhodování. Jednou z těchto překážek je nedostatečné povědomí soudců o teorii analýzy norem.

Nebudou-li soudy při svém rozhodování respektovat fakt, že je na žalobci, aby prokazoval skutečnosti, jejichž existenci předpokládá norma, od níž žalobce odvozuje svůj nárok, a teprve poté, co žalobce tyto skutečnosti prokáže, bude na žalovaném, aby stávající výsledek dokazování zpochybnil protidůkazem, nebo aby prokázal důvodnost námitky,[31] bude rozhodovací praxe vycházející z nerespektování odpovídajících závěrů procesualistiky systematicky přinášet věcně nesprávná rozhodnutí.

Považuji za nezbytné, aby soudy ve své rozhodovací praxi přehodnotily svůj postoj k možnému přenesení konkrétního důkazního břemene zpět na žalobce poté, co žalovaný protidůkazem zpochybní důvodnost uplatněného nároku nebo prokáže námitku. Typickým příkladem popsaného postoje soudů k přenášení důkazního břemene je situace, v níž žalovaný prokáže, že listinu, jež je v řízení uplatněna jako směnka, podepsal, aniž tato obsahovala všechny podstatné náležitosti směnky; soudy v uvedené procesní situaci požadují od žalovaného, aby prokázal, že prvnímu majiteli směnky neudělil vyplňovací oprávnění, správně by však měly důkazní břemeno vyhodnotit tak, že je na žalobci, aby prokázal, že žalovaný vyplňovací právo remitentovi udělil.

Právní jistotu fatálně ohrožuje dlouhodobě se projevující nedostatek respektu soudů nižších stupňů k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Mám za to, že i když soudy nižších stupňů nezastávají právní názor shodný s právním názorem Nejvyššího soudu, měly by poté, co Nejvyšší soud svůj názor vyjadřuje opakovaně v mnoha rozhodnutích, svoje rozhodování právnímu názoru soudu nejvyšší instance podřídit. Odbojný postoj soudů nižších stupňů je o to méně přijatelný, že je zaujímán bez odpovídajících znalostí závěrů teorie. V otázce důkazního břemene při prokazování faktu, zda žalovaný podepsal či nepodepsal směnku (anebo jinou soukromou listinu) je správný názor zastávaný Nejvyšším soudem, podle nějž leží důkazní břemeno při prokazování pravosti směnky na žalobci.

Autor je advokát v Brně a odborný asistent na katedře občanského práva PF MU v Brně.