oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Drygala, Tim a kol.: Smluvní svoboda v soukromém právu v Německu, Polsku a společné evropské právní úpravě prodeje

autor: Mgr. Monika Tichá
publikováno: 11.08.2014

Sellier European Law Publishers, Mnichov, 2012, 125 stran, 49 eur.

Sborník s názvem „Private Autonomy in Germany and Poland and in the Common European Sales Law“, shrnující příspěvky přednesené na stejnojmenné konferenci, která se uskutečnila v listopadu roku 2011 v německém Lipsku, je dílem celkem devíti autorů, kteří se na jeho vzniku podíleli. Sborník sestavili prof. Dr. Tim Drygala, prof. Dr. Bettina Heiderhoff, Dr. Marco Staake a Dr. Grzegorz Zmij, LL.M.. 

Je pouze jedním z výsledků dlouholeté spolupráce mezi Právnickou fakultou Univerzity v Lipsku a Fakultou právně-správní Slezské Univerzity v Katovicích.

Publikace je stále poměrně „čerstvou“ a hlavně díky nadčasovosti tématu velmi aktuální publikací. Ve vztahu k českému právnímu prostředí jsou pak četné myšlenky inspirativní zejména ve vztahu k právě probíhající „porekodifikační“ epizodě. Kniha může být pro českou akademickou obec zajímavá zejména pro svůj vhled do vybraných aspektů polského a německého práva, které jsou českému právnímu řádu velice blízké. Významnými jsou pak také četné odkazy na právo EU. Česká právnická obec má možnost se s textem seznámit v anglickém jazyce.

Hlavní text se člení do devíti kapitol, přičemž jedné kapitole odpovídá vždy jeden příspěvek. Příspěvky se – v souladu se zaměřeném konference – zabývají především dvěma oblastmi: uplatněním principů autonomie vůle, resp. ochrany slabší strany v obecné rovině soukromého práva (např. příspěvky Autonomy – A Legal Axiom, Anti-Discrimination and Selection of Contractual Partners, Private Autonomy and Public Law) a specifickými problémy konkrétní aplikace těchto principů ve vybraných oblastech soukromého práva (např. Commercial Agency Contracts and Freedom of Contract, Private Autonomy and the New Polish Act on Private International Law).

Hlavním pojítkem všech příspěvků je konflikt principu autonomie vůle stran, resp. smluvní svobody a ochrana slabší strany; jednotlivá pojednání jsou však velmi různorodá a liší se konkrétním zaměřením na danou problematiku. Spíše než na metafyzicko-teoretické pojetí se však autoři soustředí na konkrétní praktické problémy jednotlivých soukromoprávních (zejména obchodněprávních) institutů.

Autoři se však věnují i specializovaným pododvětvím, např. oblasti práva duševního vlastnictví, ochraně spotřebitele či otázkám procesního práva. Dohromady tak sborník nabízí pohled na aplikaci základních zásad soukromého práva v komercionalistické rovině.

Úvodní příspěvek s názvem „Autonomie – právní axiom“[1], jehož autorem je Dr. Marco Staake, je velmi stručným nástinem filosoficko-historického pohledu na autonomii vůle jednotlivce, jeho smluvní svobodu a determinismus ve vůli a rozhodování. Příspěvek je zjevně úvodním slovem celé konference a tvoří vhodný úvod pro následující příspěvky. Pro svoji ryzí abstraktnost bude z pohledu praktiků jen stěží využitelný v praxi, avšak poskytuje logický základ pro další myšlenkové úvahy.

Druhý příspěvek, který se zabývá tématem antidiskriminace a výběru smluvních partnerů, je svým zaměřením již ryze praktický. Jeho autor – Jun. Prof. Dr. Olaf Muthorst – se zabývá případem označovaným jako „The Jivraj-Case“, v němž byla řešena velmi zajímavá otázka (ne)diskriminace smluvních partnerů z důvodu náboženského přesvědčení. Konkrétně byla posuzována platnost rozhodčí doložky ve smlouvě, která při výběru rozhodce stanovila, že rozhodcem může být pouze osoba určitého postavení v rámci muslimské komunity a u zbylých dvou rozhodců stanovila podmínku, aby byli taktéž členy muslimské komunity a navíc držitelé určitých úřadů. Případ byl britskými soudy na jednotlivých stupních posouzen odlišně. Nejvyšší soud nakonec rozhodl – ve vztahu k právním předpisům Velké Británie zakazujícím rozdílné zacházení s osobami na základě jejich náboženství či víry – případ ve prospěch smluvní svobody a autonomie vůle. Činnost rozhodce totiž podle něj nespadá pod působnost výše uvedených antidiskriminačních předpisů. Autor výše uvedené závěry srovnává s německým právním prostředním a pokládá řadu zajímavých otázek, např. otázku posouzení vztahu mezi nezákonností smlouvy z hlediska antidiskriminačních předpisů a (ne)platností této smlouvy.

V příspěvku je patrný přesah do ústavněprávní roviny. Autor si pokládá klíčovou otázku, do jaké míry je vlastně ze strany zákonodárce možné zasahovat do výběru smluvních partnerů. Sám hned v úvodu konstatuje, že k zodpovězení této otázky je nezbytný pohled jednak smluvního práva, ale také práva antidiskriminačního. S autorem lze v tomto názoru nepochybně souhlasit; lze pouze doplnit, že se z podstaty věci jedná o střet soukromého a veřejného práva, který je charakteristický pro zásadu ochrany slabší strany.

Tématem třetího příspěvku je smluvní svoboda ve smlouvě o obchodním zastoupení. Jeho autorkou je Prof. Dr. Ewa Rott-Pietrzyk a jádro představuje úvaha o vztahu autonomie vůle v soukromém právu a kogentnosti právní úpravy, která bývá důsledkem implementace směrnice práva EU (v tomto konkrétním případě jde o implementaci směrnice 86/653/EHS o obchodním zastoupení). Autorka se přitom soustředí na příklad polského právního řádu. Na několika místech práce hovoří dokonce o tom, že autonomie vůle se v důsledku kogentních pravidel zdá být v podstatě ilusorní (str. 24) či pouhým okrasným prvkem v právním řádu (str. 24). Na str. 27 pak výslovně přiznává praxi, kdy se snaží podnikatelé řešit situaci cestou nepojmenovaných smluv, pokud možno takových, na něž nebude možno aplikovat právní úpravu obchodního zastoupení ani analogicky.

V závěru příspěvku však uzavírá, že k úplnému potlačení smluvní svobody v případě smluv o obchodním zastoupení nedochází, neboť se stále ještě nejedná o adhezní smlouvy (str. 34). Čtenář vytuší, že právě ty autorka vnímá jako synonymum úplného potlačení autonomie vůle. V případě smluv o obchodním zastoupení proto není na místě hovořit o smluvní svobodě ilusorní, o kterou by se jednalo právě v případě, kdy strana nemá jinou možnost než na smlouvu přistoupit či nikoliv. Na str. 34 pak autorka svůj příspěvek končí zajímavou otázkou, zda je třeba takového stupně ochrany slabší strany i v případech, kdy nedošlo např. k podvodu či podobnému jednání a strany byly současně dostatečně informované o všech významných skutečnostech; uvedené totiž platí právě pro obchodní zastoupení a vize ochrany slabší strany je zde přesto patrná.

Čtvrtý příspěvek prof. Dr. Tima Drygaly se věnuje tématu nekalých smluvních podmínek v B2B vztazích. Autor se především zabývá otázkou tzv. materiální kontroly „férovosti“ všeobecných obchodních podmínek v B2B vztazích a dále tím, zda takovou kontrolou jednotlivé evropské státy disponují. Hovoří o tzv. testu poctivosti[2] a upozorňuje, že i když stát neuplatňuje přímo tuto materiální kontrolu, neznamená to, že by neuplatňoval kontrolu žádnou. Ještě totiž může existovat skrytá kontrola prostřednictvím doktríny contra proferentem a je také možno využívat formální kontroly. Příkladem autor zmiňuje italský právní řád a způsob kontroly přezdívaný „doppia firma“, kdy v rámci všeobecných obchodních podmínek je nutné zvlášť podepsat ta ustanovení, kterými mají být strany vázány.

Na str. 42 autor osvětluje ekonomické důvody, proč strany nevyjednávají o všeobecných obchodních podmínkách – zejména se jedná o transakční náklady. Při použití všeobecných obchodních podmínek hradí podnikatel náklady právního poradenství pouze jednou a může je využít nesčetněkrát. Stejně ekonomický přístup pak platí i pro druhou stranu (slabší stranu, které je předkládán návrh smlouvy) – ta v zásadě spoléhá na minimální pravděpodobnost sporu a při zvážení rizik přistupuje k i podmínkám, které pro ni nemusí být výhodné, aniž by současně využila prostor pro vyjednávání. Je si však vědoma, že ušetří jednak časové a jednak finanční náklady na právní rozbor všeobecných obchodních podmínek.

Na str. 41 pak autor shrnuje, že důvod kontroly všeobecných obchodních podmínek neleží v podstatě ani tak v ochraně slabší strany, ale spíše ve faktu, že v rámci všeobecných obchodních podmínek neexistuje účinná soutěž. Z důvodu, že se podnikatelé na obou stranách smluvního vztahu snaží minimalizovat transakční náklady spojené s kontraktačním procesem, úroveň všeobecných obchodních podmínek klesá. Současně neexistuje dostatečná motivace pro ostatní podnikatele, aby své všeobecné obchodní podmínky propracovali kvalitněji. Nejde tedy ani tak o ochranu slabší stany, jako o ochranu vyjednávání jako takového a zdravé soutěže na poli všeobecných obchodních podmínek. Samotné všeobecné obchodní podmínky totiž nejsou vyjednáváním – jsou pouze důsledkem toho, že jedna strana využije své smluvní svobody čistě pro vlastní profit a prospěch druhé strany úměrně tomu vyloučí. Výsledek je tedy značně jednostranný.

Celkově se autor snaží přesvědčit o následujících dílčích závěrech:

  1. Není možné uplatňovat stejný model kontroly všeobecných obchodních podmínek v B2C a B2B vztazích. V B2C vztazích se totiž skutečně vyskytuje reálně slabší strana. V B2B vztazích má mít ale kontrola zcela jiný (ekonomický) důvod. V Německu se uplatňuje jednotný přístup; některé jiné akty (např. DFCR) však přistupují k oběma typům vztahům odlišně.
  2. Autor by vyloučil z kontroly nebo soudního přezkumu podstatná[3] ustanovení podmínek a také ta, která byla individuálně sjednána. V opačném případě na sebe soudy budou přenášet podnikatelské riziko, které však má nést smluvní strana.
  3. Důsledkem kontroly by mělo být pouze to, že soud upraví nevyhovující ustanovení všeobecných obchodních podmínek na „únosnou“ míru. Neměl by takové ustanovení zcela zneplatnit či vyloučit.Autor tak přináší nový pohled na ochranu slabší strany. Díky tomuto neotřelému pragmaticko-ekonomickému přístupu se pro mne osobně stal uvedený příspěvek zřejmě nezajímavějším z celého sborníku.

Pátý příspěvek – s tématem autonomie vůle v soukromém právu a právo veřejné – se zabývá otázkou, která je klíčová zřejmě pro každý právní řád. Ačkoliv je příspěvek Dr. Grzegorze Gorczyńskeho poměrně stručný, autor se v něm věnuje třem diskuzním případům z praxe, které ilustrují dopady norem veřejného práva do roviny práva soukromého. Jedná se o případ pojišťovny bez platné licence, případ fotbalového rozhodčího z jiného státu, který neměl udělené povolení k této činnosti, a případ spojený s polskou privatizací. Posouzení vlivu veřejnoprávních norem na soukromoprávní rovinu vztahů autor doplňuje také o pohled polského občanského zákoníku a návrhu nového polského občanského zákoníku. Autorovy postřehy by mohly být zajímavé ve vztahu k současné rekodifikaci českého právního řádu.

Šestým příspěvkem je oborově vysoce vyhraněné pojednání o autonomii vůle a autorských právech ve vztahu ke konkrétnímu příkladu webu Geoportal. Autorem příspěvku je Dr. Marlena Jankowska. Geoportal je výsledkem cíleného projektu EU, který stojí za tím, že web podobný Geoportalu by měl zřídit každý členský stát. V České republice jde o webovou stránku s názvem Národní geoportál INSPIRE.[4] Používání dat z Geoportálu podléhá směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/2/ES, o zřízení infrastruktury pro prostorové informace v Evropském společenství (INSPIRE).[5] Ta mj. stanoví, že uživatel Geoportálu může data a zdroje využívat pouze za nepodnikatelským účelem, pro svoji osobní potřebu a v souladu s autorskými právy. Autorka však poukazuje na otázku efektivnosti takové regulace, neboť ta se odvíjí od posouzení, zda lze Geoportal považovat za autorské dílo či nikoliv. Autorčin příspěvek se přímo dotýká dalšího dílčího odvětví soukromého práva – práva duševního vlastnictví.

Sedmý příspěvek se zabývá společnou evropskou právní úpravou prodeje (CESL) a ochranou spotřebitele. Autorkou příspěvku je prof. Dr. Bettina Heiderhoff a zmíněnou ochranu spotřebitele řeší právě v širším kontextu smluvní svobody. V úvodu (na str. 81) zmiňuje stanovisko klasické německé doktríny, že v zásadě každá svobodně sjednaná smlouva je spravedlivá (ve smyslu řádná). Tato teze je pak v souladu s prosazovaným přístupem, že smluvní svoboda jedné strany může být limitována jen tehdy, když se druhá ze smluvních stran nachází v situaci, v níž není zcela svobodná (a v důsledku toho svobodně nerozhoduje). Současně ale autorka doplňuje i pro čtenáře zajímavé zkušenosti německé judikatury, kdy německý federální soud (BGH) v případě zjevné nerovnováhy v postavení stran založené smlouvou dovodil, že znevýhodněná strana se musela nacházet pod nátlakem a tudíž nemohla být svobodná.

Autorka dále ve svém příspěvku hodnotí smluvní svobodu a ochranu spotřebitele nejen z pohledu možného konfliktu principů, ale také konfliktu hodnot. V další části důkladně analyzuje základní cíle ochrany spotřebitele a porovnává je s přístupem k ochraně spotřebitele v CESL. Dále upozorňuje na odvrácenou stranu ochrany spotřebitele v případech, kdy určitým spotřebitelům svědčí vyšší míra ochrany, než by si přáli, a to z toho důvodu, že určitých práv se jednoduše nemohou platně vzdát ani v situaci, kdy by to pro ně mohlo být výhodné. Současně však správně upozorňuje, že tato jednolitá ochrana není paradoxně mnohdy dostačující v těch případech, kdy stranou smlouvy jsou na pomyslné stupnici ti úplně nejslabší spotřebitelé. V závěru příspěvku pak autorka hodnotí, zda jsou výhody nabízené CESL pro spotřebitele lákavé a zda by z poskytnutého právního rámce měl spotřebitel skutečně proklamovaný prospěch. Bez zbytečného skepticismu pak věcně hodnotí, že spíše nikoli.

Osmý příspěvek analyzuje smluvní svobodu stran ve vztahu k novému polskému zákonu o mezinárodním právu soukromém. Jeho autor – Dr. Grzegorz Zmij, LL.M. – vidí autonomii vůle stran jako základní princip nejen práva soukromého, ale také těch právních předpisů, které obsahují kolizní normy a řeší tak konflikty právních řádů ve vztazích s mezinárodním prvkem. Zvláště pak význam autonomie vůle spatřuje v kolizním závazkovém právu, kde hraje významnou roli volba stran. Tu autor vnímá jako subjektivní faktor, kterým strany zcela v rámci svého společného projevu vůle určují poměry smluvního vztahu. Polský zákon o mezinárodním právu soukromém přijal polský Parlament v roce 2011; jedná se tudíž stále o poměrně čerstvý právní akt. Autor ve svém příspěvku podrobně analyzuje novou podobu tohoto zákona a se zvláštním důrazem tak činí právě ve vztahu k institutu volby práva. Závěrem svého příspěvku pak uzavírá, že nový zákon o mezinárodním právu soukromém přináší z pohledu stran ve vztahu k volbě práva velké množství nových možností a širší autonomii vůle zajišťuje i řada dalších ustanovení. Pokud se v malé míře určitá omezení objevují – konstatuje autor – je důvodem téměř výlučně ochrana třetích osob. Jinak jsou smluvní strany většinou ve volbě svobodné.

Závěrečný příspěvek ve sborníku se věnuje specializované problematice volby příslušnosti soudu v mezinárodním a evropském kontextu. Jeho autor, Dr. Frank Skamel, LL.M., zkoumá možnosti volby smluvních stran, aby podřídily případné spory ze smlouvy příslušnosti soudu určitého státu a analyzuje ve vztahu k nim smluvní svobodu. Autor – na rozdíl od předchozích příspěvků – zaměřuje svou pozornost na čistě procedurální stránku smluvní svobody. Výslovně upozorňuje, že jeho snahou je zkoumat smluvní svobodu nejen z pohledu samotné smlouvy, ale také z pohledu její další složky – možnosti smluvních stran předem ovlivnit, jakým způsobem budou řešeny případné spory ze smlouvy vyvěrající. Tuto procedurální stránku pak autor označuje jako „svobodu jurisdikce“.[6] Autor ji přitom rozlišuje podle autorit, které jsou nadány pravomocí ve sporech rozhodovat, a současně připomíná, že v určitých případech strany mohou projevit vůli nevybrat si žádnou z autorit (jurisdikcí) předem určených, ale stvořit si svoji vlastní; tak autor pojímá alternativní cesty řešení sporů. Upozorňuje také na souvislost smluvní svobody a určení místa plnění závazku v souladu s Nařízením č. 44/2001 (Nařízení Brusel I); v této souvislosti rozebírá také několik „case law“.

Otevřením zcela nového pohledu se stává autorův příspěvek cenným završením celého sborníku a pomáhá publikaci docílit komplexního náhledu na řešenou problematiku.

Nespornou výhodou publikace je její čtivost a zajímavá kompozice výběru jednotlivých dílčích témat příspěvků. Vzhledem k tomu, že jednotlivé příspěvky jsou uměřeného rozsahu a zaměření každého autora sborníku je značně odlišné, kniha poutá čtenářovu pozornost stále novými informacemi. Ačkoliv publikace zaujme především teoreticky zaměřené právníky, s ohledem na nadčasové zaměření může být – zvláště v souvislosti s již zmiňovanou rekodifikací – užitečná při argumentaci i ryzím praktikům (např. advokátům, soudcům…).

Autorka působí jako interní doktorandka na Katedře obchodního práva Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

Koupit lze ZDE.



[1]     Veškeré překlady originálního anglického textu jsou autorčiny vlastní. Většinou jsou volnou parafrází snažící se zachytit smysl citace ve vztahu k českému právnímu řádu a pojmům jím užívaných.[2]    Originální termín používaný v anglickém jazyce, jehož autor používá, zní „Fairness test“.
[3]    Originální termín používaný v anglickém jazyce, jehož autor používá, zní „core“.
[4]    Dostupný na webové adrese: http://geoportal.gov.cz/web/guest/home;jsessionid=D9A72E406F875F8C61E3CF880259C97D.
[5]    V úplném znění se jedná o Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/2/ES ze dne 14. března 2007 o zřízení infrastruktury pro prostorové informace v Evropském společenství (INSPIRE). Dostupné z: http://europa.eu/legislation_summaries/environment/general_provisions/l28195_cs.htm[6]    Originální termín v anglickém jazyce používaný autorem zní „Freedom of Jurisdiction“.