oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Domněnka neúpadku: zlepší se platební morálka?

autor: Mgr. Juraj Alexander, LL.M.
publikováno: 11.08.2017

K 1. 7. 2017 nabude v rámci novely insolvenčního zákona účinnosti i jeho nové ust. § 3 odst. 3, které zásadním způsobem modifikuje posuzování úpadku, a to především ve vztahu k významnějším korporačním dlužníkům.[1] Ustanovení zavádí domněnku platební schopnosti dlužníka, pokud tzv. mezera krytí (tj. část dluhů po splatnosti, na jejichž úhradu dlužník nemá k dispozici hotovost) nepřesahuje 10 %, popř. dlužník doloží, že v průběhu lhůty určené vyhláškou pod tuto hranici klesne. Domněnka nicméně nastupuje pouze v případě, že dlužník doloží splnění uvedených předpokladů prostřednictvím výkazu stavu likvidity, resp. výhledu vývoje likvidity, které budou muset být zpracovány odborně kvalifikovanou osobou v přísném souladu s prováděcím právním předpisem (vyhláškou).[2]

Účelem ustanovení je především vyjasnit pojem úpadku u dlužníků provozujících složitější závody, kdy pouhé naplnění některé domněnky dle § 3 odst. 2 insolvenčního zákona (dále „ins. zák.“) nemusí být směrodatné, a zároveň skutečnost, že tato naplněna nebude, nemusí znamenat, že dlužník v úpadku není. Byť je tedy domněnka formulována pro dlužníka pozitivně, tedy jako negace stavu úpadku, ustanovení dle mého názoru vytváří pozitivní definici toho, kdy se dlužník v úpadku nachází, a to jak pro účely rozhodování o úpadku na počátku insolvenčního řízení, tak pro účely rozhodování statutárního orgánu, zda vůbec insolvenční návrh podat, jakož i pro účely posuzování, zda dlužník v úpadku v určitém okamžiku byl, v rámci sporů vyplývajících z prohlášeného úpadku, zejména o odpůrčích žalobách a o nárocích z odpovědnosti statutárního orgánu. Proto věřím, že ve střednědobém horizontu tato právní úprava přispěje ke zvýšení platební morálky v České republice, čímž zároveň nesouhlasím s kritikou tohoto nového institutu vznesenou ze strany T. Richtera.[3]

Jak dlužník naplní domněnku platební schopnosti

Nové ust. § 3 odst. 3 ins. zák. zavádí dva dokumenty, které mají sloužit k posouzení existence a výše mezery krytí. Výkaz stavu likvidity porovnává výši dluhů po splatnosti a likvidních prostředků dlužníka ke stanovenému datu předcházejícímu zahájení insolvenčního řízení. Výhled vývoje likvidity naproti tomu zobrazí očekávaný vývoj mezery krytí v průběhu období stanoveného vyhláškou, dle stávajícího návrhu dvou až šesti měsíců, a to na základě komplexního finančního plánu (dále pro zjednodušení pouze „výkazy“). Výhled vývoje likvidity by tak především měl dát odpověď na otázku, zda má smysl pro účely posouzení úpadku zohledňovat i další majetek dlužníka.[4]

Oba výkazy budou sestaveny na základě účetnictví dlužníka. Především se tak musí zohlednit též dluhy, které (ještě) nebyly v insolvenčním řízení uplatněny.[5] Základem pro výkaz stavu likvidity bude mezitímní účetní závěrka sestavená k tzv. datu posouzení likvidity, zpravidla tedy k poslednímu dni měsíce předcházejícího podání insolvenčního návrhu, popř. o měsíc dříve. Vyhláška by měla upravit i způsob zohlednění typicky problematických záležitostí, jako jsou sporné dluhy,[6] započtení[7] či způsob ověřování jednotlivých skutečností vyplývajících z účetnictví, o nichž často musí v konečném důsledku rozhodnout soud. V těchto otázkách by tak výkazy měly zejména vytvořit transparentnost, uvést je do kontextu a jasně indikovat, zda jsou pro posouzení úpadku relevantní.

Důležitými otázkami otevřenými pro znění vyhlášky jsou a) stanovení požadavků na osobu, která může výkazy sestavit, a b) délka období, které může mít v rámci výhledu vývoje likvidity dlužník k dispozici k uzavření mezery krytí. Dle § 3 odst. 3 in fine ins. zák. může výkazy sestavit auditor, znalec nebo „osoba, která se zabývá ekonomickým poradenstvím v oblasti insolvencí a restrukturalizací a splňuje požadavky stanovené prováděcím právním předpisem“. Kdo je auditorem a za jakých podmínek může sestavit výkazy, upravuje zákon a auditorské standardy, popř. v kombinací s očekávanou vyhláškou.[8] Podobně to platí i o znalci, byť by bylo vhodné stanovit, pro jaký obor, resp. odvětví, musí mít příslušný znalec oprávnění. Znalcům přitom připadne zjišťování, kdy nastal úpadek, zejména ex post v rámci sporů. Otevřená nicméně zůstává třetí kategorie, která má mířit především na poradenské společnosti, které se oblastí insolvencí zabývají a zpravidla materiály obdobné výkazům (např. cash flow, finanční plán) pro dlužníky či věřitele sestavují. Tato osoba by proto měla prokázat jak zkušenosti s podobnými zakázkami, tak to, že má k dispozici odborně kvalifikovaný personál schopný sestavení výkazů zaštítit, a to způsobem, který stanoví vyhláška. Splnění těchto předpokladů bude posuzovat insolvenční soud v každém případě ad hoc, přičemž u poradenských společností, které v insolvenčních řízeních vystupují často, by s tím neměl být problém. Lze si představit, že výkazy sestaví i insolvenční správce se zvláštním oprávněním, má-li odpovídající zkušenosti, tím však jistě založí svou podjatost pro dané řízení.

Co se týče období posouzení likvidity v rámci výhledu vývoje likvidity, stávající návrh počítá se základní dobou dvou měsíců, což vyplývá zejména ze lhůt uvedených v § 3 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. b) ins. zák. Zároveň tato doba vychází ze zkušeností autorů návrhu, když v Německu běžná doba tří týdnů se jeví na české poměry příliš přísná.[9] Takto stanovenou základní dobu bude možné za podmínek stanovených ve vyhlášce prodloužit, a to dle mého názoru nejdéle na šest měsíců, přičemž podmínky pro takové prodloužení by měly být poměrně přísné. Byť zmocnění k vydání vyhlášky neodkazuje k provedení § 143 odst. 3 ins. zák., který umožňuje zamítnutí insolvenčního návrhu, pokud (druhotná) „platební neschopnost vznikla v důsledku protiprávního jednání třetí osoby a … lze … předpokládat, že ji [dlužník] odvrátí do tří měsíců po splatnosti jeho [dluhů]“, domnívám se, že výhled vývoje likvidity by se měl stát výhradním mechanismem aplikace tohoto ustanovení. Zároveň by pak lhůta zde uvedená měla sloužit jako vodítko k posouzení, zda lze základní dobu pro výhled vývoje likvidity prodloužit či nikoliv.

Dlužník, na kterého je podán insolvenční návrh, má podle nového § 131 odst. 2 ins. zák. k dispozici lhůtu 14 dní od zveřejnění insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku, aby soudu předložil výkaz stavu likvidity, resp. výhled vývoje likvidity, kterými prokáže, že naplňuje domněnku dle § 3 odst. 3 ins. zák. Tuto lhůtu může soud z důvodů hodných zvláštního zřetele prodloužit. Pokud dlužník materiály soudu nepředloží včas, ztrácí možnost se domněnky dovolat.

Ustanovení se snaží odlišit zdravé společnosti, které by neměly mít problém alespoň výkaz stavu likvidity v této lhůtě předložit, od společností, které se skutečně potácejí na hraně úpadku, resp. zpravidla za ní, a předložit jakýkoliv výkaz, který by dokládal jejich finanční zdraví, pro ně bude krajně problematické. V takto krátké lhůtě se zdá být vytvoření zmanipulovaného výkazu prakticky nemožné.

Konečně, soud může dle nově upraveného § 128 odst. 3 ins. zák. uložit dlužníkovi, aby mu předložil výkaz stavu likvidity a výhled vývoje likvidity, přičemž na návrh věřitele s vykonatelnou pohledávkou tak učiní vždy. Pokud by se tedy jevilo, že existence úpadku je sporná, může soud sám rozhodnout, že se použije mechanismus upravený vyhláškou a že k rozhodnutí o úpadku bude mít k dispozici skutečné posouzení finan­čního zdraví dlužníka.

Pokud dlužník výkaz stavu likvidity anebo výhled vývoje likvidity dokládající mezeru krytí do 10 % předloží, vyvrací tím naplnění znaku úpadku spočívajícího v neschopnosti plnit peněžité závazky dle § 3 odst. 1 písm. c) ins. zák. Důležité je, že tyto výkazy musí být vždy zpracovány v přísném souladu s požadavky vyhlášky, a to zejména co se týče komentáře k jednotlivým položkám; není-li tomu tak, nemohou dlužníkovo finanční zdraví osvědčit a soud k nim nemůže přihlížet. Věřitelé tak budou moci kvalitu výkazů zpochybnit, např. pokud nezohledňují pohledávky již zjevné z insolvenčního rejstříku. Navíc, jelikož jde o domněnku, není vyloučeno, aby soud rozhodl o úpadku i přesto, že výkazy budou dokládat opak, budou-li zde jiné skutečnosti, z nichž bude zřejmé, že dlužník v úpadku je. 

Námitky proti nové úpravě

Vůči výše popsané metodice byly již ve fázi její přípravy vzneseny různé námitky, na které se zde pokusím stručně rea­govat.[10] Primární obava panuje z toho, že nová domněnka neexistence úpadku umožní dlužníkům ještě déle, než je tomu v současnosti, odkládat zahájení insolvenčního řízení a ubránit se i zcela opodstatněným insolvenčním návrhům. Tak tomu však dle mého názoru není. Samozřejmě, za předpokladu, že k tomu neotevře dveře vyhláška.

Za prvé je zde již zmíněné omezení možnosti předložit výkazy 14denní lhůtou, která se nepočítá od doručení insolvenčního návrhu dlužníkovi, které je často problematické, nýbrž od jeho zveřejnění. Dlužník tak musí sám proaktivně reagovat, čímž je nutně do insolvenčního řízení vtažen. Dlužník, který balancuje na hranici úpadku, se naopak zpravidla insolvenčnímu řízení vyhýbá a snaží se co nejdéle odkládat chvíli, kdy bude muset nechat věřitele nahlédnout do stavu svého hospodaření.

Tato lhůta znamená i to, že dlužník musí rychle najít odborníka, který výkazy sestaví a ponese za to odpovědnost – vůči dlužníkovi a v případě následného konkursu vůči insolven­čnímu správci. Jednotlivé požadavky vyhlášky by pak měly být dostatečně přesné a zároveň dostatečně promyšlené, aby manipulaci nepřipouštěly.

Zejména T. Richter poukazuje na to, že není zřejmé, zda novelizace vyvrací závěry Nejvyššího soudu umožňující odvrácení insolvenčního návrhu tvrzením, že hodnota majetku dlužníka převyšuje hodnotu splatných závazků.[11] Jak jsem vysvětlil jinde, tato judikatura nesprávně smazává rozdíly mezi předlužením a platební neschopností, i když záměr bránit tomu, aby insolvenční řízení nahrazovalo řízení exekuční, je správný.[12] U dlužníků, kteří mohou výhled vývoje likvidity sestavit, tedy vedou účetnictví a jsou podnikateli, by nicméně vyvrácení aktuálního stavu platební neschopnosti mělo přicházet do úvahy pouze prostřednictvím tohoto výhledu, jinak bude rozhodování soudu značně netransparentní. Naopak, u dlužníků – spotřebitelů, k jejichž obraně citovaná judikatura zejména směřuje, nová právní úprava nevylučuje její další aplikaci.

Kromě toho byla vznesena otázka, jaký je vztah nového § 3 odst. 3 vůči § 3 odst. 1 a 2 ins. zák. Vztah vůči § 3 odst. 1 ins. zák. je dán prostým významem slov, z předpokladů platební neschopnosti stanovených v § 3 odst. 1 ins. zák. se nový § 3 odst. 3 ins. zák. dotýká pouze předpokladu uvedeného v § 3 odst. 1 písm. c) ins. zák., tj. otázky, zda je dlužník své závazky schopen plnit. Nadále tedy platí, že v platební neschopnosti může být pouze dlužník, který „a) má více věřitelů a b) peněžité [dluhy] po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“.

Co se týče § 3 odst. 2 ins. zák., vztah je dán charakterem obou ustanovení jako vyvratitelných domněnek a dále vztahem obecného charakteru domněnek uvedených v § 3 odst. 2 ins. zák. a zvláštního a velmi precizního charakteru domněnky stanovené v novém § 3 odst. 3 ins. zák. Je-li naplněn některý z předpokladů stanovených v § 3 odst. 2 ins. zák., např. dlužník neplatí své závazky déle než 90 dní po lhůtě splatnosti, může svou platební neschopnost vyvrátit např. prostřednictvím výkazu stavu likvidity. Aplikace § 3 odst. 2 ins. zák. však není předpokladem aplikace § 3 odst. 3 ins. zák. Pomocí argumentu a contrario lze dovodit, že pokud výkaz stavu likvidity prokáže mezeru krytí větší než 10 % (a její uzavření v relevantním období neprokazuje ani výhled vývoje likvidity), pro účely § 3 odst. 1 písm. c) ins. zák. dlužník není schopen plnit své závazky.

Jako potenciálně rizikový faktor byla konečně označena osoba sestavující výkazy,[13] a to zejména proto, že stávající návrh nepočítá s tím, že by tato osoba musela být vůči dlužníkovi nezávislá, resp. nepodjatá, nýbrž že by mohlo a mělo jít i např. o dlužníkova auditora nebo třeba poradce, který dlužníkovi radí při restrukturalizaci. Domnívám se, že požadavek na nezávislost by vedl k praktické nemožnosti výkazy sestavit, když dlužník by takového sestavovatele v daném čase nebyl schopen zajistit. Kromě toho tato kritika přehlíží, že hlavním účelem výkazů není jejich závěr – upadá/neupadá –, nýbrž transparentnost a zasazení případných sporných otázek (zápočty, sporné dluhy) do kontextu. Konečně, pro další minimalizaci těchto rizik by měla vyhláška výslovně požadovat, aby odpovědnost sestavovatele výkazů nebyla omezena, popř. aby výkazy obsahovaly informaci o její výši. 

Závěr

Jaké budou praktické dopady nové právní úpravy, nelze při její přípravě nikdy zcela přesně odhadnout. Jsem nicméně přesvědčen, že zavádění ekonomických nástrojů do praxe insolvenčního řízení je krok správným směrem, když úpadek je především problémem ekonomickým, a nikoliv právním.



[1] Ustanovení se formálně vztahuje na dlužníky, kteří jsou podnikateli a vedou účetnictví. Fakticky však požadavky, které prováděcí právní předpis nutně stanoví na sestavení výkazu stavu či výhledu vývoje likvidity, bude moci splnit pouze větší korporace.

[2] V době odevzdání tohoto článku do tisku zatím není k dispozici ani návrh znění zmiňované vyhlášky ze strany Ministerstva spravedlnosti. Vycházím proto z materiálu publikovaného Centrem restrukturalizace a insolvence Harryho Pollaka při Vysoké škole ekonomické, který je dostupný zde: http://iem.vse.cz/cri/wp-content/uploads/2016/06/Brozurka-navrh-metodiky-k-upadku.pdf (k 20. 4. 2017) a který ještě jistě dozná významných změn.

[3] Srov. T. Richter: Insolvenční odyssea pokračuje, Novelizace INSZ (2017), Clifford Chance, 2017, dostupné na https://sites-cliffordchance.vuturevx.com/319/8861/upload-folder/bd-client-briefing---novelizace-iz---cz.pdf (k 20 4. 2017).

[4] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 29 NSČR 119/2014 (případ Edita Vogelová).

[5] Srov. naopak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 29 NSCR 40/2013, dle kterého se při zjištění platební neschopnosti zohledňují pouze pohledávky, které má soud za osvědčené. Pro účely domněnky dle nového § 3 odst. 3 ins. zák. toto omezení platit nebude.

[6] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 NSČR 30/2009, R 14/2011, dle kterého se nepřihlíží k pohledávkám, pokud sporné skutečnosti nebude možné osvědčit pouze listinami, a provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazů (výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod.) by insolvenční soud nahrazoval sporné řízení o takové pohledávce, což platí i zrcadlově o sporných pohledávkách dlužníka vůči věřiteli (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 1 VSPH 1170/2012-A-159, případ Oleo Chemical).

[7] Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, R 53/2005 civ., dle kterého se při posuzování platební neschopnosti nepřihlíží k pohledávkám věřitelů, vůči nimž má dlužník k započtení způsobilé pohledávky.

[8] Sestavení, resp. ověření výkazů by auditor v současnosti patrně realizoval dle mezinárodního standardu 4400, Dohodnuté postupy v souvislosti s finančními informacemi, který je však nevhodný zejména v tom, že auditor při tomto postupu nevyjadřuje na své závěry názor a jeho postupy by měly být spíše formální. Proto by bylo vhodné, aby vyhláška upravila postup při sestavení výkazů komplexně.

[9] Srov. standard IDW S11: Beurteilung des Vorliegens von Insolvenzeröffnungsgründen, dostupný na http://www.idw.de.

[10] Myšlenky vedoucí k současnému znění § 3 odst. 3 ins. zák. byly publikovány již např. in M. Kuděj, L. Louda: Německá praxe při zjišťování úpadku – inspirace pro české insolvenční prostředí, Ekonomika a management, 2015, str. 59-73, anebo in J. Alexander: Kdo padá a kdo upadá – k posuzování úpadku dle insolvenčního zákona, Právní rozhledy č. 12/2015, str. 439 a násl.

[11] Srov. op. cit. v pozn. 3 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 29 NSČR 113/2013 (Hope Valley), a ze dne 15. 12. 2014, sp. zn. 29 NSČR 119/2014 (Edita Vogelová).

[12] Srov. J. Alexander, op. cit. sub 10.

[13] Srov. např. op. cit. v pozn  3, ale i např. diskuse v rámci odborné sekce ČAK pro insolvenční právo.