Dohodovací řízení v trestním procesu a otázky souvisící

autor: prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc.
publikováno: 26.10.2012

Předmětem mého příspěvku je zamyšlení nad dohodovacím řízením, které jako nejmladší formu odklonu v trestním řízení a zvláštní typ řízení před soudem zavedla novela trestního řádu provedená zákonem č. 193/2012 Sb., účinným od 1. září 2012. Uvedená novela trestního řádu zakotvila do českého trestního procesu nový institut, tzv. dohodu o vině a trestu (§ 175a a násl. tr. řádu, § 314o a násl. tr. řádu). Dohodovací řízení posiluje roli procesních stran v trestním řízení a bude vyžadovat mimo jiné novou formu právní služby poskytované advokátem v trestním řízení.

Dohodovací řízení – podstata, význam

Dohoda o vině a trestu podle přijaté právní úpravy je procesní postup záležející v tom, že v případě trestního stíhání pro dlouhou řadu trestných činů mohou obviněný, státní zástupce a případně i poškozený v přípravném řízení uzavřít úmluvu obsahující popis skutku, o kterém obviněný prohlásí, že jej spáchal, výměru trestu, resp. jiné sankce, a náhradu škody (nemajetkové újmy v penězích, vydání bezdůvodného obohacení), kterou státní zástupce předloží soudu ke schválení. Jestliže soud s dohodou souhlasí, sjednanou dohodu schválí odsuzujícím rozsudkem ve veřejném zasedání. V takovém případě soud neprokazuje vinu, neprovádí dokazování v hlavním líčení. Dohodu nelze sjednat v řízení před soudem, pouze v přípravném řízení. Obviněný při sjednávání dohody v přípravném řízení je povinně zastoupen obhájcem. Možnost podat odvolání je omezena jen na případy, kdy rozsudek schvalující sjednanou dohodu o vině a trestu není v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce navrhl. Za určitých okolností se proti dohodě o vině a trestu může odvolat poškozený.

Vyjdeme-li z nejširší definice odklonu jako odchylky od typického průběhu trestního řízení, která znamená, že trestní řízení nedospěje do svého obvyklého konce, tedy k odsuzujícímu rozsudku, k vyslovení viny a uložení sankce, potom je dohoda o vině a trestu nejmladším typem odklonu v českém trestním řízení.[1] Řízení před soudem, který schvaluje uzavřenou dohodu o vině a trestu, zákonodárce zařadil mezi zvláštní způsoby řízení (§ 214o a násl. tr. řádu).

Jakkoli zákonodárce v důvodové zprávě k vládnímu návrhu novely trestního řádu uvádí, že inspiračním zdrojem nové právní úpravy byl princip tzv. vyjednávané spravedlnosti (tzv. plea bargaining) známý z anglo-amerického systému common law, přijatá česká právní úprava se od tohoto institutu liší. Plea barganing předpokládá dohodu, ve které pachatel přizná vinu a veřejný žalobce za toto přiznání viny poskytne pachateli určité ústupky. Soud se omezí na zjišťování pravdivosti přiznání a neprovádí formálně složité dokazování.

Česká právní úprava vyžaduje, aby obviněný prohlásil, že spáchal skutek, pro který je stíhán a který je předmětem sjednané dohody o vině a trestu [§ 175a odst. 6 písm. e) tr. řádu]. Jde o formulaci podobnou jako u dosavadního institutu narovnání [§ 309 odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Prohlášení obviněného ovšem nelze ztotožňovat s jeho doznáním, tedy s přiznáním viny. Obviněný se podle české právní úpravy nemusí obávat, že by se jeho prohlášení mohlo obrátit proti němu, protože nedojde-li z jakéhokoliv důvodu ke sjednání dohody o vině a trestu, k prohlášení viny učiněné obviněným se v dalším řízení nepřihlíží (§ 175a odst. 7 tr. řádu).

V české právní úpravě sice soud klasické dokazování nebude muset provádět, ale pro schvalování dohody o vině a trestu je zvolen relativně složitý procesní postup, umožňující například nařídit předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu (§ 314p tr. řádu) a v řízení před soudem také možnost soudu žádat, aby strany navrhly nové znění dohody o vině a trestu, a za tím účelem odročit veřejné zasedání (§ 314r odst. 3) – což je ovšem poněkud v rozporu s proklamovaným úsilím o urychlení trestního řízení, k čemuž má nový institut sloužit. K rychlosti řízení rozhodně také nepřispěje, pokud ke sjednání dohody o vině a trestu státní zástupce přistoupí v tzv. zkráceném přípravném řízení, což zákon umožňuje (§ 179b odst. 5 tr. řádu). K vyřízení věci v přípravném řízení by totiž dospěl státní zástupce procesně komplikovanějším a časově náročnějším postupem, než pokud by věc vyřídil standardním postupem ve zkráceném přípravném řízení.

Přijatá česká právní úprava se ovšem liší také od historicky nám nejbližší právní úpravy slovenské, ve které je dohoda o vině a trestu zakotvena od roku 2005 v rekodifikovaném slovenském trestním řádu (§ 232 a násl., § 331 a násl. slovenského trestního řádu). V citovaném ustanovení § 232 odst. 1 slov. tr. řádu se vyžaduje, aby se obviněný přiznal ke spáchání skutku a uznal vinu. Uznání viny se ve slovenském procesu později verifikuje v řízení před soudem formou deseti otázek, jejichž znění stanoví trestní řád (§ 333 odst. 3 slov. tr. řádu) a které obviněnému položí předseda senátu. Na všechny položené otázky musí obviněný kladně odpovědět. Soud může návrh dohody o vině a trestu schválit jen za předpokladu, že obviněný na všechny otázky předepsané slovenským trestním řádem odpověděl „ano“ (§ 334 odst. 1 slov. tr. řádu).

Mohlo by se na prvý pohled zdát, že formulace, podle které obviněný přizná vinujeobsahově totožná s formulací, podle které obviněný prohlásí, žespáchal skutek, pro který je stíhán. Podle mého názoru tomu tak však není. Jestliže zavádíme institut, který umožňuje, aby v trestním řízení se rozhodovalo nikoli o tom, co se stalo, ve smyslu zjištění materiální pravdy, ale o tom, na čem se příslušné subjekty dohodly, když uzavřely dohodu o vině a trestu, potom minimálním požadavkem na obviněného by mělo být, aby alespoň uznal svoji vinu. Z prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, se ovšem ztrácí jakýkoliv etický aspekt a jde pouze o chladné zvážení, jaké prohlášení mu zajistí výhody v trestním řízení. De lege ferenda by bylo žádoucí, aby příslušná formulace byla změněna, například podle vzoru právní úpravy slovenské.

Od slovenské právní úpravy se česká právní úprava odlišuje ještě v jiných směrech. Dohoda o vině a trestu je možná v české právní úpravě u dlouhé řady trestných činů, ale přesto je svým rozsahem užší než právní úprava slovenská. Zákon vylučuje uzavření dohody o vině a trestu pouze v řízení o zvlášť závažném zločinu a v řízení proti uprchlému (§ 175a odst. 8 tr. řádu). Sjednat dohodu o vině a trestu nelze také v řízení ve věci mladistvého, který nedovršil osmnáct let věku – § 63 zák. mládeže.

To znamená, že u všech přečinů (nedbalostní trestné činy a úmyslné trestné činy s horní hranicí trestní sazby do pěti let) a zločinů (všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny) je sjednání dohody o vině a trestu podle českého trestního řádu možné. Rozsahem je česká právní úprava dohody o vině a trestu užší než právní úprava slovenská, ve které je možné uzavřít dohodu o vině a trestu u všech trestných činů.

Další významná odlišnost od právní úpravy slovenské spočívá v tom, že v řízení o sjednávání dohody o vině a trestu mezi obviněným, poškozeným a státním zástupcem je nutné povinné zastoupení obviněného obhájcem – § 36 odst. 1 písm. d) tr. řádu, což ve slovenské právní úpravě není potřeba.

Za důležité považuji upozornit, že na sjednávání dohody o vině a trestu se nevztahuje ustanovení § 36b tr. řádu, umožňující v určitých případech vzdání se obhájce při nutné obhajobě.

Povinné zastoupení obviněného obhájcem při sjednávání dohody o vině a trestu považuji za správné. Dohoda o vině a trestu koliduje hned s několika základními zásadami trestního řízení (jejichž dikce zůstala nezměněna) a alespoň povinná přítomnost obhájce bude zárukou, že důsledky prohlášení obviněný bude moci předem konzultovat s osobou znalou práva a nebude odkázán jen na své znalosti či pochybnosti. Nepovažuji ovšem za správné, že povinné zastoupení obhájcem je nutné jen při sjednávání dohody o vině a trestu v předsoudním stadiu trestního řízení před státním zástupcem, ale již nikoliv při řízení o jejím schvalování v řízení před soudem.

Podstatný rozdíl mezi českou právní úpravou a slovenskou právní úpravou je ovšem v tom, že na Slovensku byl institut dohody o vině a trestu přijat jako součást rekodifikovaného trestního práva, tedy zcela nového trestního zákona a trestního řádu. Tento postup umožnil lépe zařadit tento institut do kontextu a souladu s jinými ustanoveními trestního práva procesního. Oproti tomu český zákonodárce vsunul dohodu o vině a trestu do stávajícího, mnohokrát novelizovaného trestního řádu, aniž vzal v úvahu vazby a souvislosti s jinými instituty trestního práva procesního a zejména s dikcí základních zásad trestního řízení, která zůstala nezměněna.

Význam dohody o vině a trestu je spatřován zejména v urychlení trestního řízení. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona uvádí, že od uvedených změn v trestním řízení lze očekávat zrychlení trestního řízení před soudem a současně i zjednodušení a zefektivnění trestního řízení. Urychlením vyřízení trestních věcí budou soudy mít větší prostor při projednávání závažných trestných činů. Přínos dohody o vině a trestu podle důvodové zprávy dále spočívá kromě urychlení řízení také v ochraně obětí před sekundární viktimizací, protože již nebudou muset opakovaně svědčit v řízení před soudem a nebudou tak znovu vystaveny stresu vyplývajícímu z veřejného projednávání všech detailů trestného činu, jehož se staly obětí.[2]

S rychlostí trestního řízení se spojuje sice nevyslovená, ale očekávaná snaha o úsporu veřejných financí, protože od uzavřených dohod o vině a trestu se očekává rychlejší odsouzení pachatele rozsudkem a tím i rychlejší uzavření celé trestní kauzy. Nepochybně se uzavřením dohody o vině a trestu zkrátí čas mezi obviněním určité osoby ze spáchaného trestného činu a jejím případným odsouzením. Také vyhlídky poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy v penězích nebo vydání bezdůvodného obohacení mohou být v tomto zvláštním typu řízení nadějnější než ve standardním typu trestního řízení.

V předsoudním stadiu trestního řízení bude moci státní zástupce čas ušetřený uzavřením dohody o vině a trestu věnovat na dokazování jiných kauz. Zanedbatelnou není ani skutečnost, že schválením dohody o vině a trestu ve skupinové trestní věci, třeba i jen s jediným pachatelem, se vytváří dobrá pozice pro státního zástupce, který podá obžalobu proti těm, kteří s dohodou nesouhlasili. [3]

V řízení před soudem se význam zvláštního typu řízení spatřuje zejména v tom, že soud nebude muset provádět formálně složité dokazování v hlavním líčení.

Je ovšem také třeba uvést, že dohoda o vině a trestu je kontroverzní institut, a to z několika hledisek, zejména pro rozpor se základními zásadami současného trestního řízení a že v literatuře byly publikovány významné námitky proti uvedenému institutu.[4]

Stadia dohodovacího řízení

Dohodovací řízení má dvě fáze. V první z nich, tj. v řízení předsoudním, státní zástupce za případné účasti poškozeného sjednává s obviněným konkrétní dohodu o vině a trestu. V druhé fázi soud navrženou dohodu schvaluje.

1. Předsoudní stadium trestního řízení

Trestní řád nestanoví žádnou podrobnější směrnici pro sjednávání dohody o vině a trestu v přípravném řízení. Pouze obecně uvádí (§ 175a tr. řádu), že pokud výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, může státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu na návrh obviněného nebo i bez takového návrhu. Neshledá-li státní zástupce návrh obviněného důvodným, vyrozumí o svém stanovisku obviněného a má-li obviněný obhájce, též jeho.

Dohodu o vině a trestu lze sjednat ve všech třech formách přípravného řízení, tedy ve standardním přípravném řízení, rozšířeném přípravném řízení (§ 175b odst. 1 tr. řádu) i ve zkráceném přípravném řízení (§ 179b odst. 5 tr. řádu, na sjednávání a postup se použije přiměřeně ustanovení § 175a tr. řádu), přičemž zkrácené přípravné řízení lze za účelem sjednávání dohody o vině a trestu nově prodloužit až o třicet dnů [§ 179f odst. 2 písm. a)].

Možnost sjednat dohodu o vině a trestu ve zkráceném přípravném řízení lze ovšem označit za zřejmý legislativní omyl, protože jde proti smyslu nového institutu, pokud jím má být urychlení trestního řízení a ulehčení práce orgánům činným v trestním řízení. Navíc zkrácené přípravné řízení a na něj navazující zjednodušené řízení před soudem pracuje s „nespornými skutečnostmi“, které dokazování již zjednodušují podle současné právní úpravy – a to bez povinné účasti obhájce, obesílání podezřelého a poškozeného, sjednávání dohody etc. Procesní náročnost sjednávání dohody o vině a trestu ve zkráceném přípravném řízení bude podle mého názoru větší než standardní postup. De lege ferenda by bylo vhodné připustit uzavírání dohody o vině a trestu jen ve formě standardního nebo rozšířeného přípravného řízení.

Zákon nedává žádný podrobnější postup pro státního zástupce nebo obhájce obviněného při sjednávání dohody. Zákon jen podrobně stanoví náležitosti dohody o vině a trestu, která má být výsledkem dohodovacího řízení.

Dohoda o vině a trestu musí obsahovat (§ 175a odst. 6 tr. řádu):

a) označení státního zástupce, obviněného a poškozeného, byl-li přítomen sjednávání dohody o vině a trestu a souhlasí-li s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení,

b) datum a místo jejího sepsání,

c) popis skutku, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, případně jiných okolností, za nichž k němu došlo, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem,

d) označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákona a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu,

e) prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán a který je předmětem sjednané dohody o vině a trestu,

f) v souladu s trestním zákoníkem dohodnutý druh, výměru a způsob výkonu trestu včetně délky zkušební doby a v případech stanovených trestním zákoníkem trestu náhradního, případně upuštění od potrestání, a rozsah přiměřených omezení a povinností v případě, že to trestní zákoník umožňuje a že byly dohodnuty; při dohodě o druhu a výměře trestu se přihlédne i k tomu, zda obviněný trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 39 odst. 7 trestního zákoníku),

g) rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, bylo-li dohodnuto,

h) ochranné opatření, přichází-li v úvahu jeho uložení a bylo-li dohodnuto,

i) podpis státního zástupce, obviněného a obhájce a podpis poškozeného, byl-li přítomen sjednávání dohody o vině a trestu a souhlasí-li s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení.

Dojde-li ke sjednání dohody o vině a trestu, státní zástupce její opis doručí obviněnému, jeho obhájci a poškozenému, který uplatnil řádně a včas své nároky (§ 43 odst. 3). Nedojde-li k dohodě o vině a trestu, provede o tom státní zástupce záznam do protokolu; v takovém případě se k prohlášení viny učiněnému obviněným v dalším řízení nepřihlíží. Jestliže došlo k sjednání dohody o vině a trestu, státní zástupce podá soudu v rozsahu sjednané dohody návrh na schválení dohody o vině a trestu. Nedošlo-li k dohodě o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení, státní zástupce na tuto skutečnost v návrhu na schválení dohody o vině a trestu soud upozorní.

Iniciativa ke sjednávání dohody o vině a trestu může vzejít z obou stran – ze strany státního zástupce i ze strany obviněného, resp. obhájce obviněného. Pro obviněného není návrh na sjednání dohody o vině a trestu spojen s žádnou procesní sankcí, pokud k dohodě nedojde. Obviněný proto může navrhnout sjednání dohody o vině a trestu bez obav, protože i kdyby se iniciativa z jeho strany nesetkala s pochopením státního zástupce, k prohlášení viny obviněného se nemůže v dalším stadiu trestního řízení přihlížet (§ 175a odst. 7 tr. řádu). Je otázkou taktiky obhajoby, zda a jakým způsobem bude obviněný sjednání dohody o vině a trestu navrhovat. Není vyloučeno, že svůj návrh může modifikovat či opakovat, protože trestní řád mu v tomto směru neklade žádné překážky. Nerealistická očekávání obviněného může obhájce vhodným způsobem usměrnit.

Obviněný ovšem může být i zcela pasivní a nereagovat na návrhy na uzavření dohody o vině a trestu ze strany státního zástupce.

K uzavření dohody o vině a trestu pochopitelně nemusí dojít, a to z rozličných důvodů. Kromě případů, kdy obviněný nebude mít zájem o uzavření dohody proto, že se cítí nevinen a je přesvědčen, že jeho nevina bude v řádném soudním řízení prokázána, se může jednat o případ, kdy obviněný využije svého práva nevypovídat v přípravném řízení. V takovém případě logicky nemůže prohlásit, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a uzavření dohody nebude přicházet v úvahu. V těchto a v obdobných případech tedy státní zástupce podá obžalobu.

Zákon neřeší situaci, jestliže obviněný prohlásí, že spáchal skutek jen zčásti, nebo sice prohlásí, že spáchal skutek v celém rozsahu, ale nedojde k dohodě o trestu. Také v těchto případech státní zástupce podá obžalobu.

Z popisu právní úpravy vyplývá, že proces sjednávání dohody o vině a trestu není v zákoně nijak přísně limitován. Je to v souladu s podstatou dohody o vině a trestu. Dohoda je ve své podstatě institut soukromého práva včleněný (neorganicky) do konzistentního trestního procesu. Obavy z procesních obstrukcí, které by se snad mohly vyskytnout, by bylo možné vyřešit tím, kdyby zákon stanovil určitou lhůtu pro vyjádření obviněného k iniciativě státního zástupce při sjednávání dohody, respektive kdyby stanovil, že pokud se obviněný nevyjádří v určité lhůtě k návrhu státního zástupce na sjednání dohody o vině a trestu, má se za to, že s návrhem nesouhlasí. Takové řešení lze doporučit de lege ferenda. Tím by se vyřešil problém přijaté právní úpravy záležející v tom, že zákon nestanoví žádné sankce, pokud státní zástupce předvolá obviněného k jednání o dohodě o vině a trestu, ale obviněný se nedostaví.

Dohoda o vině a trestu je postavena svým významem na roveň obžalobě, respektive návrhu na potrestání. Vyplývá to ze změněné dikce ustanovení § 2 odst. 8 tr. řádu, které je projevem zásady obžalovací a které nově říká, že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, které podává státní zástupce. Ve stejném smyslu bylo doplněno i ustanovení § 180 odst. 1 tr. řádu, které je základní směrnicí pro řízení před soudem.

Návrh na schválení dohody o vině a trestu se podobně jako obžaloba doručuje do vlastních rukou [§ 64 odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Stejně jako obžaloba se musí obviněnému přeložit, neovládá-li úřední, tj. český jazyk (§ 28 odst. 2 tr. řádu) a obdobně jako s obžalobou může státní zástupce s dohodou o vině a trestu nakládat, tj. státní zástupce může vzít návrh na schválení dohody o vině a trestu zpět až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetím návrhu na schválení dohody o vině a trestu se věc vrací do přípravného řízení (§ 314o odst. 5 tr. řádu).

K platnosti dohody o vině a trestu je třeba její schválení soudem, což je druhá časová fáze dohodovacího řízení.

2. Řízení před soudem o schválení dohody o vině a trestu

Zákon vede strany k uzavření dohody o vině a trestu také tím, že jako nový důvod pro předběžné projednání obžaloby stanoví [§ 186 písm. g)], že vzhledem k okolnostem případu by bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu, zejména navrhl-li takový postup státní zástupce nebo obviněný. Koná-li se předběžné projednání obžaloby z tohoto důvodu, soud zjistí stanovisko obviněného a státního zástupce k sjednání dohody o vině a trestu. Vyjádří-li se státní zástupce a obviněný, že mají zájem jednat o dohodě o vině a trestu, soud stanoví státnímu zástupci přiměřenou lhůtu k podání návrhu na schválení takové dohody. Podá-li státní zástupce ve stanovené lhůtě soudu návrh na schválení dohody o vině a trestu, postupuje soud podle § 314o až 314s tr. řádu; v případech, ve kterých se podle § 314o až 314s tr. řádu věc vrací do přípravného řízení, soud jedná na podkladě původní obžaloby. Nepodá-li státní zástupce ve stanovené lhůtě soudu návrh na schválení dohody o vině a trestu, soud nařídí hlavní líčení, neučiní-li některé z rozhodnutí uvedených v § 188 tr. řádu.

Fakt, že dohodu o vině a trestu lze učinit předmětem předběžného projednání v řízení před soudem, lze interpretovat různými způsoby. Patrně nejblíže záměru zákonodárce je výklad, podle něhož se zákonodárce snažil dohodu o vině a trestu postavit na roveň obžalobě. Může-li být obžaloba předběžně projednána v řízení před soudem, může se tak stát i v případě dohody o vině a trestu.

Možnost uzavřít dohodu z podnětu soudu po předběžném projednání obžaloby považuji za problematickou. Dohoda o vině a trestu předpokládá souhlas dotčených subjektů, a jestliže již byla podána obžaloba, pak lze předpokládat, že dotčené subjekty o dohodu zájem neměly. Nařízení předběžného projednání obžaloby jen z důvodu, že soud má za to, že by měla být sjednána dohoda o vině a trestu, lze vykládat i jako snahu soudu subjekty k dohodě přimět, anebo dokonce jako snahu vyhnout se vůbec rozhodování soudem. V každém případě dojde ovšem v takovém případě k průtahům v řízení. De lege ferenda by bylo vhodnější, kdyby se možnost uzavřít dohodu o vině a trestu přenesla do řízení před soudem, což podle přijaté právní úpravy možné není. Důvody, proč k tomu zákonodárce nepřistoupil, známé nejsou.

Podmínkou platnosti uzavřené dohody o vině a trestu je její schválení soudem. Každý návrh na schválení dohody o vině a trestu státní zástupce předloží soudu. Návrh na schválení přezkoumá předseda senátu a podle jeho obsahu a obsahu spisu zvolí jedno ze tří rozhodnutí (§ 314o odst. 1 tr. řádu):

a) nařídí veřejné zasedání k rozhodnutí o návrhu na schválení dohody o vině a trestu,

b) rozhodne o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu pro závažné procesní vady, zejména neměl-li obviněný při sjednávání dohody o vině a trestu obhájce nebo pokud návrh dohody neodpovídá skutkovému stavu, zásadám ukládání trestů nebo je nesprávná z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody; v takovém případě je třeba v usnesení označit konkrétní vady nebo skutková zjištění, která byla důvodem odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu; proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek, nebo

c) nařídí předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu.

Jestliže usnesení o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu nabylo právní moci, věc se vrací do přípravného řízení. Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud vždy též o dalším trvání vazby nebo o propuštění z vazby na svobodu. Státní zástupce může vzít návrh na schválení dohody o vině a trestu zpět až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetím návrhu na schválení dohody o vině a trestu se věc vrací do přípravného řízení (§ 314o odst. 2 až 5 tr. řádu).

Vrátí-li se věc do přípravného řízení, další postup v trestní věci bude záležet na státním zástupci. Může podat obžalobu, může navrhnout jinou dohodu o vině a trestu, může zvolit jiné procesní rozhodnutí, kterým lze ukončit přípravné řízení. Byla-li věc vrácena do přípravného řízení, v dalším řízení se ke sjednané dohodě o vině a trestu, včetně prohlášení viny obviněným nepřihlíží. Pokračuje-li vazba obviněného v přípravném řízení, nesmí spolu s vazbou již vykonanou přesáhnout maximální lhůty trvání vazby v přípravném řízení (§ 314s tr. řádu).

Návrh dohody o vině a trestu se projedná ve veřejném zasedání. Postup soudu při přípravě veřejného zasedání, zajištění přítomnosti osob a samotné projednání se neodlišuje od obecných ustanovení o veřejném zasedání.

Předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání obviněného; o době a místu řízení vyrozumí státního zástupce a obhájce obviněného, jakož i poškozeného. Má-li poškozený zmocněnce, vyrozumí se o veřejném zasedání jen jeho zmocněnec. Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti obviněného a státního zástupce. V řízení ve věcech mladistvých je třeba o veřejném zasedání vyrozumět také příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí (§ 64 odst. 2 zák. mládeže).

Po zahájení veřejného zasedání státní zástupce přednese návrh na schválení dohody o vině a trestu. Po přednesení návrhu na schválení dohody o vině a trestu vyzve předseda senátu obviněného, aby se k návrhu vyjádřil, a dotáže se jej, zda

a) rozumí sjednané dohodě o vině a trestu, zejména zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován,

b) prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, učinil dobrovolně a bez nátlaku a byl poučen o svých právech na obhajobu,

c) jsou mu známy všechny důsledky sjednání dohody o vině a trestu, zejména že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, kterým by soud dohodu o vině a trestu schválil, s výjimkou důvodu uvedeného v § 245 odst. 1 větě druhé. Po vyjádření obviněného umožní soud poškozenému, je-li přítomen, aby se vyjádřil. Dokazování soud neprovádí. Považuje-li to za potřebné, může vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení (§ 314q tr. řádu).

Soud rozhoduje o návrhu dohody o vině a trestu jako o celku a nemůže některou část dohody změnit. Zákon říká (§ 314r odst. 1 tr. řádu), že soud může rozhodovat o skutku, jeho právní kvalifikaci, trestu a ochranném opatření pouze v rozsahu uvedeném v dohodě o vině a trestu. O nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení rozhoduje soud v rozsahu uvedeném v dohodě o vině a trestu, pokud s ní poškozený souhlasí, nebo pokud dohodnutý rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení odpovídá řádně uplatněnému nároku poškozeného (§ 43 odst. 3 tr. řádu).

Pokud soud dohodu o vině a trestu schválí, rozhoduje odsuzujícím rozsudkem, ve kterém uvede výrok o schválení dohody o vině a trestu a výrok o vině a trestu, případně ochranném opatření, v souladu s dohodou o vině a trestu. Výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení soud uvede v souladu s dohodou o vině a trestu, se kterou poškozený souhlasí, nebo s dohodou o vině a trestu, v níž dohodnutý rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení odpovídá řádně uplatněnému nároku poškozeného (§ 43 odst. 3); jinak soud postupuje podle § 228 tr. řádu, pokud je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, popřípadě podle § 229 tr. řádu (§ 314r odst. 4 tr. řádu).

Odvolání je v případě schválené dohody o vině a trestu výrazně omezeno. Podle § 245 odst. 1 tr. řádu proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, lze podat odvolání pouze v případě, že takový rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce soudu navrhl. Proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, může poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody, nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, podat odvolání pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, ledaže v dohodě o vině a trestu souhlasil s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydáním bezdůvodného obohacení a tato dohoda byla soudem schválena v podobě, s níž souhlasil.

Hodnocení přijaté právní úpravy

Výhody nového institutu již byly zmíněny v předchozí části příspěvku (rychlejší vyřízení věci v trestním řízení se všemi souvisejícími důsledky včetně úspory veřejných financí, větší prostor pro procesní iniciativu obviněného, státního zástupce a poškozeného, rychlejší vymáhání práva, vyšší naděje pro uspokojení poškozeného aj.).

Poznatky ze Slovenska ukazují, že dohodovací řízení se po několika letech praxe stalo stabilním a využívaným institutem skončení přípravného řízení.[5]

Proti přijetí nové právní úpravy lze ovšem vznášet také oprávněné námitky, které lze rozdělit podle povahy do dvou skupin – na námitky právně dogmatické a na připomínky k přijatému znění.

Základní námitkou proti koncepci dohody o vině a trestu je skutečnost, že jde o institut, který koliduje s několika základními zásadami českého trestního řízení, jejichž dikce zůstala nezměněna. Dohoda o vině a trestu je institut, který podstatně mění povahu trestního procesu, vnáší do trestního procesu institut dohody známý z odvětví práva soukromého, koliduje se systémem českého trestního procesu.

Přijetí nového institutu by bylo jistě přijatelnější, kdyby k němu došlo po zevrubné odborné diskusi a na základě obecnějšího konsenzu. V české odborné literatuře byla ve vztahu k dohodě o vině a trestu publikována ovšem jen záporná stanoviska[6] a důvodová zpráva k vládnímu návrhu novely trestního řádu uvádí jen sumarizaci údajných výhod navrhované právní úpravy.[7]

Přímo se nabízela možnost zvážit zakotvení rozporného institutu do zcela nového trestního řádu, k jehož přijetí zákonodárce dosud nepřistoupil. Při rekodifikaci trestního řádu by bylo možné jej uvést do souladu s ostatními ustanoveními trestního řádu.

Jen pro příklad uvádím, že dohoda o vině a trestu je v rozporu se zásadou materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tomu tak proto, že zásada materiální pravdy zavazuje orgány činné v trestním řízení rozhodovat na podkladě nepochybně pravdivě zjištěných skutečností. V dohodě o vině a trestu se ovšem jedná o skutečnosti, na kterých se strany shodly. Pro rozhodování o sjednané dohodě o vině a trestu již neplatí, že skutkový stav musí být zjištěn spolehlivě, úplně, v souladu s realitou, mimo důvodnou pochybnost.

Zvláštní povahu trestního řízení vyjadřuje zásada oficiality (§ 2 odst. 4 tr. řádu), která je projevem rovnosti před zákonem. Neplatí již, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny provést určitý procesní úkon, jsou-li dány zákonné podmínky pro jeho provedení bez ohledu na stanovisko a postavení dotčených osob. Nově se zavádí koncepce smluvních stran, které mezi sebou jednají. Padá koncepce, podle které stát má vrchnostenské oprávnění a vystupuje vůči ostatním subjektům trestního řízení z pozice nadřízeného subjektu. Tím jsou pochopitelně omezeny i zásada legality (§ 2 odst. 3 tr. řádu, obecné podmínky k trestnímu stíhání jsou splněny, ale státní zástupce raději sjedná dohodu s obviněným) a zásada vyhledávací (§ 2 odst. 5 tr. řádu), která je projevem zásady oficiality v důkazním řízení.

Také zásada volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) je významně omezena, protože neplatí, že orgány činné v trestním řízení hodnotí všechny důkazy, ale nyní hodnotí jen některé důkazy, tedy ty, na kterých se strany dohodly. Státní zástupce a obviněný přinášejí soudu určitý skutkový stav a o něm nabízejí důkazy, což v pravém slova smyslu není ovšem volné hodnocení důkazů všech, ale selektivní hodnocení některých důkazů.

Selektivní hodnocení důkazů jako atribut dohody o vině a trestu evokuje názor, že se vytváří dva typy řízení. Jeden standardní a jeden nestandardní, více méně neveřejný (oslabení zásady veřejnosti jako základní zásady trestního řízení), ve kterém dochází spíše než ke hledání spravedlnosti k obchodování se spravedlností.

Zákonodárce jednostranně preferuje rychlost řízení nad jinými aspekty trestního procesu. Zásada rychlosti řízení je ovšem jednou ze základních zásad trestního řízení, ale nelze ji jednostranně preferovat před ostatními základními zásadami trestního řízení. Její uplatnění je zejména v kontextu s ostatními základními zásadami trestního řízení. Vždyť ani poškozený, jako osoba, která je trestným činem nejvíce dotčena, nemusí mít zájem na řízení rychlém, dokonce ani nemusí preferovat náhradu škody, ale může očekávat určité zadostiučinění plynoucí z potrestání pachatele trestného činu.

Základní zásady trestního řízení jsou určitými základními stavebními kameny trestního řádu. Vzhledem k jejich významu by bylo žádoucí nejdříve zvážit celkovou koncepci trestního řádu a posléze konstruovat příslušné instituty trestního práva procesního. Jinak řečeno, zákonodárce měl spíše než k zavedení dohody o vině a trestu přistoupit co nejdříve k celkové rekodifikaci trestního řádu, ve kterém případně mohla být zvážena i otázka zavedení podobně konsenzuálních typů řízení, jaký představuje dohoda o vině a trestu.

Ovšem i přijaté znění dohody o vině a trestu vykazuje určité legislativně-technické nedostatky, které by bylo žádoucí odstranit de lege ferenda.

a) Místo formulace, podle které obviněný „prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán“ by byla vhodnější formulace, podle které obviněný „přizná vinu“ (§ 175a odst. 3 a jiné tr. řádu), čímž by se alespoň slovně vyjádřil určitý etický aspekt trestního řízení.

b) Dohodu o vině a trestu by bylo vhodné omezit jen na případy, kdy se koná standardní přípravné řízení nebo rozšířené přípravné řízení. Uzavření dohody o vině a trestu ve zkráceném přípravném řízení paradoxně řízení prodlouží, než kdyby se konalo zkrácené přípravné řízení.

c) Bylo by vhodné umožnit uzavření dohody o vině a trestu také v řízení před soudem. Oproti tomu za nadbytečné a komplikující je třeba považovat předběžné projednání sjednané dohody o vině a trestu v řízení před soudem.

d) Stanovit určitá minimální pravidla pro sjednávání dohody v přípravném řízení mezi obviněným a státním zástupcem, například lhůtu pro vyjádření obviněného k návrhu státního zástupce na uzavření dohody o vině a trestu, předpoklad, že pokud se obviněný nedostaví nebo nereaguje na výzvu státního zástupce, potom nemá o dohodu zájem etc.

e) Nutnou obhajobu obviněného v případě sjednávání dohody o vině a trestu by bylo žádoucí zakotvit i do řízení před soudem, pokud schvaluje sjednanou dohodu o vině a trestu.

Přínos i nedostatky přijaté právní úpravy brzy odhalí aplikační praxe. Zdá se však, že spíše než promyšlená legislativní úprava je dohoda o vině a trestu jen pokusem řešit aktuální problémy českého trestního řízení. Je výrazem jisté bezradnosti současné české trestní politiky. Je také otázkou, jak nový institut přijme veřejnost, již nyní citlivá na případy selektivního uplatňování práva, a jaký bude mít nový institut vliv na právní vědomí.

Do budoucna si lze jen přát, aby zákonodárce spíše než přijímáním kontroverzních institutů, které naroubuje do systému platného práva, přijal koncepčně vhodnější řešení, tedy předložil zcela nový trestní řád.

Autor je vedoucím katedry trestního práva PF UK Praha.