oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie • oficiální stránky odborného  právnického časopisu české advokacie  
AK Logo Logo
vítejte!
Právě jste vstoupili na Bulletin advokacie online. Naleznete zde obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie i příspěvky exklusivně určené jen pro tento portál.
Top banner Top banner Top banner
CHCETE SI OBJEDNAT?
Zákon o advokacii a stavovské předpisy
Wolters Kluwer
Nesporná řízení I
450 Kč
natuzzi sale

Archiv BA

Archiv čísel

anketa

Vítáte věcný záměr nového civilního řádu soudního?
PARTNEŘI
SAK ePravo WKCR

Dohodnutý trest aneb chybějící právní úprava sankcí v řízení o dohodě o vině a trestu

autor: JUDr. Petra Zaoralová
publikováno: 24.12.2016

S účinností od 1. 9. 2012 byl zákonem č. 193/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. řád“), a některé další zákony, do českého procesu zaveden angloamerický institut vyjednané spravedlnosti, známý ze systému práva common law – tzv. dohoda o vině a trestu.

Na poli odborné veřejnosti se často diskutuje o negativních důsledcích kolize institutu dohody o vině a trestu s mnoha procesními zásadami trestního práva, z nichž většinu institut modifikuje, není-li s nimi v přímém rozporu. V rámci tohoto příspěvku se zaměřuji na nesoulad dohody o vině a trestu se zásadou hmotněprávní – nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege. V českém právním řádu totiž absolutně absentuje provázání procesní úpravy řízení o dohodě o vině a trestu s hmotněprávní úpravou sankcionování v zákoně č. 40/2009, trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“).

K institutu dohody o vině a trestu

Dohoda o vině a trestu je ujednání mezi státním zástupcem, obviněným a příp. poškozeným o konečném řešení trestní věci – tj. o vině, trestu, příp. ochranném opatření, a otázkách náhrady škody poškozenému. Materiálním požadavkem kladeným na osobu obviněného je jeho prohlášení o spáchání skutku, pro který je stíhán a který je předmětem trestního řízení (§ 175a odst. 3 tr. řádu). Proces sjednávání dohody o vině a trestu je procesem dvoufázovým, skládajícím se z jednání o dohodě o vině a trestu v přípravném řízení (§ 175a až 175b tr. řádu) a následného schválení či jiného úkonu ze strany soudu v řízení před soudem (§ 314o až 314s tr. řádu), jistou výjimku pak tvoří možnost podat návrh na nařízení předběžného projednání obžaloby, pokud by vzhledem k okolnostem bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu [§ 186 písm. g) tr. řádu].

Podle důvodové zprávy má být jednou z hlavních výhod nového procesního institutu pro obviněného právě skutečnost, že jeho ochota spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení bude odměněna shovívavostí při určení druhu trestu a jeho výměry, který by měl být mírnější než trest uložený soudem v případě standardního průběhu trestního řízení.[1] Principem dohody o vině a trestu tedy je, že obviněný, který se o své vině a trestu se státním zástupcem dohodne, a ulehčí tak práci orgánům činným v trestním řízení, zejména v procesu mnohdy časově náročného dokazování, má být odměněn mírnějším trestním postihem. Tento princip však za současného legislativního stavu zůstává pouze nepsaným pravidlem. Při řízení o dohodě o vině a trestu totiž nejsou zákonem stanovena ani základní rámcová pravidla, která by měla být při stanovení sankce v dohodě o vině a trestu zohledňována.

Chybějící hmotněprávní úprava sankcionování

V souladu se zásadou nullum crimen sine lege, resp. nulla poena sine lege je zákonodárce oprávněn a povinen stanovit pravidla pro ukládání sankcí v trestním zákoně. Jak již bylo naznačeno, v českém právním řádu však chybí zákonný postup, který by, pokud jde o druh, výměru nebo způsob výkonu trestu, umožňoval zvýhodnit obviněné, kteří se se státním zástupcem o své vině a trestu dohodnou.

Jedinou zákonnou zmínku o podobě sankcionování v procesní rovině nabízí ust. § 314r odst. 2 tr. řádu, které uvádí, že soud dohodu o vině neschválí, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska druhu a výše navrženého trestu. Vodítka, která by udávala, jaký trest bude z hlediska řízení o dohodě a vině a trestu přiměřený, je v současné době nutné dovozovat z obecných pravidel pro ukládání trestů stanovených v § 39 a násl. tr. zákoníku. Systém trestních sankcí v ČR ponechává soudcům a zejména státním zástupcům v řízení o dohodě o vině a trestu značný prostor pro uvážení při výběru vhodné sankce, primární podíl na stanovení trestu v případě vyřízení věci formou dohody o vině a trestu má však státní zástupce. Z dikce ust. § 39 a násl. tr. zákoníku upravujících hmotněprávní hlediska ukládání sankcí však jednoznačně plyne, že ke kritériím ukládání trestních sankcí má přihlížet soud. Taková úvaha principiálně nemá spadat na státního zástupce, neboť jen soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu (čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Zachování soudního monopolu při rozhodování v otázkách viny a trestu je v případě řízení o dohodě o vině a trestu dovozováno z ingerence soudu při jejím přezkumu (§ 314o a násl. tr. řádu). Na druhou stranu, není možné se vyhnout konstatování, že soud trest fakticky nestanovuje, neboť rozhodnutí soudu se omezuje na konstatování přiměřenosti či nepřiměřenosti (§ 314r odst. 2 tr. řádu) dohody z hlediska sjednaného trestu, soudu totiž nepřísluší stranami předloženou dohodu nijak měnit.

Taková konstrukce s sebou přináší nemalé aplikační problémy. Ty částečně shrnuje Musil, když uvádí, že „trestněprocesní úprava si přivlastňuje ‚legitimaci‘ ke stanovení zvláštního kritéria pro výměru trestu, aniž by však dostatečně určitým způsobem stanovila, jak konkrétně má být honorováno prohlášení viny“.[2] K tomu bych dodala, že podle současného právního stavu je pozice obviněného, který se zúčastní vyjednávání o jeho vině a trestu se státním zástupcem, naprosto shodná s pozicí obviněného, který zájem o uzavření dohody o vině a trestu nemá. Nabízí se tedy otázka, zda v tomto směru nemůže docházet k určité nerovnosti mezi obviněnými.

Pokud jde o vlastní „trestněprávní honoraci“ prohlášení obviněného o spáchaní stíhaného skutku, bude jej nepochybně možné zohlednit v rámci základních kritérii[3] pro ukládání trestů obsažených v § 39 tr. zákoníku, který udává, že „při stanovení druhu trestu a jeho výměry se přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy“. Domnívám se, že v případě dohody o vině a trestu bude příznivý postoj pachatele patrně možné zvážit při hodnocení jeho dosavadního způsobu života a možností jeho nápravy, nikoliv však v rámci povahy a závažnosti spáchaného činu. Není totiž možné, aby následné prohlášení, které ani nemusí mít znaky upřímné lítosti nad pachatelovými činy, mohlo ovlivnit závažnost jeho předcházejícího protiprávního jednání.[4]

Ust. § 39 odst. 3 tr. zákoníku dále udává, že „při stanovení vhodného trestu soud dále přihlíží k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem…“ Prohlášení učiněné obviněným při sjednávání dohody o vině a trestu, že spáchal skutek, který mu je kladen za vinu, ve smyslu § 175a odst. 3 tr. řádu, do výčtu polehčujících okolností v § 41 tr. zákoníku po přijetí předmětné novely trestního řádu zařazeno nebylo. Nadto, současný právní stav nepovažuje za výslovně uvedenou polehčující okolnost ani doznání obviněného, které je svou povahou prohlášení vyžadovaném zákonem při řízení o dohodě o vině a trestu velmi podobné.[5] Na druhou stranu, určitá forma uznání viny či doznání je předpokladem aplikace polehčujících okolností dle ust. § 41 písm. k) až n) tr. zákoníku, která však nedopadají přímo na případ, kdy obviněný prohlásí v rámci řízení o dohodě o vině a trestu, že spáchal stíhaný skutek. Zbývá tedy jediné řešení, a sice že s ohledem na demonstrativní povahu výčtu polehčujících okolností uvedených v ust. § 41 tr. zákoníku lze prohlášení obviněného o spáchání stíhaného skutku považovat toliko za polehčující okolnost nepojmenovanou. Taková právní úprava je však zjevně nedostačující, neboť nenaplňuje základní cíl institutu dohody o vině a trestu – žádným určitým a jasně daným způsobem neprivileguje obviněného, který projeví snahu „ulehčit práci“ orgánům činným v trestním řízení a svolí k uzavření dohody o vině a trestu. Přitom jasnost a určitost trestních norem je nezbytným atributem zaručujícím rovné nakládání s pachateli a zabraňující svévoli při aplikaci práva.[6]

Při zvažování vhodné trestní sankce není možné rezignovat ani na účel trestu. Sám Ústavní soud vyslovil názor, že účinnost trestního postihu klesá v závislosti na délce doby, která uplyne mezi spácháním trestného činu a jeho projednáním v trestním řízení,[7] přičemž mírnější, ale rychleji uložená a vykonaná sankce může mít lepší individuálně i generálně preventivní účinek.[8] Pokud jde o funkci, kterou má trestní sankce splňovat, existuje mnoho faktorů, které soudci musejí vzít v úvahu, aby došlo k naplnění účelu trestu.[9] Nicméně hlavním motorem pro rozhodování soudů by měla být ochrana společnosti před pachateli trestných činů a s tím související možnost nápravy pachatele, tedy jak individuální prevence, tak generální prevence, neboť „trest je prostředkem státního donucení, který stát užívá k ochraně zájmů chráněných trestním zákonem, ochraně společnosti před trestnými činy a jejich pachateli“.[10]Ve Spojených státech amerických, kde je dohodami o vině a trestu řešena naprostá většina trestních věcí, byl proveden výzkum týkající se faktorů, které soudci zvažují při volbě vhodného trestu. V této studii, která zkoumala činnost 17 soudců a 982 dospělých pachatelů, bylo zjištěno, že hlavním kritériem při ukládání sankcí byla v celých 36 % případů právě náprava pachatele a v 34 % případů jiné aspekty generální prevence.[11]

Mimořádné snížení trestu odnětí svobody a dohoda o vině a trestu

Důvodová zpráva uvádí, že za účelem zvýhodnění obviněných, kteří projevili snahu procesně ulehčit vyřešení trestní věci státnímu zástupci tím, že přistoupili na uzavření dohody o vině a trestu, lze využít možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku.[12] Mezi důvody postupu podle § 58 tr. zákoníku však nenalezneme o řízení o dohodě o vině a trestu jedinou zmínku. V takovém legislativním pojetí lze opět spatřovat určitou nedůslednost zákonodárce k otázce sankcionování tím, že žádným způsobem neprivileguje obviněné, kteří na sjednání dohody přistoupili. Domnívám se však, že aplikace ust. § 58 tr. zákoníku zůstává pouze snovou myšlenkou zákonodárce, která není s to nahradit chybějící hmotněprávní úpravu, a to hned z několika důvodů.

Nejprve je nutné připomenout, že trest v případě uzavření dohody o vině a trestu nestanovuje soud, jako je tomu ve standardním řízení kulminujícím obligatorním hlavním líčením.[13] Trest jakožto v zásadě obligatorní náležitost dohody určuje státní zástupce po domluvě s obviněným. Podíváme-li se na dikci ust. § 58 tr. zákoníku, jasně z něj vyplývá, že o mimořádném snížení trestu odnětí svobody může, popř. musí, po zvážení relevantních okolností, rozhodnout soud. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle ust. § 58 tr. zákoníku představuje pro hlavní subjekt vyjednávání o vině a trestu s obviněným, tj. státního zástupce, institut, který je běžně spojován s činností soudu. Nejde o typický postup pro státní zástupce v přípravném řízení, proto lze také předpokládat, že státní zástupci v rámci sjednávání dohody o vině a trestu nebudou tuto hmotněprávní variantu často využívat.

Za druhé, pokud se podíváme na jednotlivé případy, ve kterých může soud takto snížený trest uložit, v případě dohody o vině a trestu přichází mimořádné snížení trestu odnětí svobody bez jakýchkoliv dalších podmínek v úvahu pouze podle ust. § 58 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by „použití trestní sazby odnětí svobody zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné vzhledem k okolnostem případu a k dosažení nápravy pachatele by postačil trest kratšího trvání“. Okolnosti případuse však v plném rozsahu při vyřízení věci formou dohody o vině a trestu neobjasňují, neboť dokazování je v přípravném řízení značně omezeno. Podle důvodové zprávy totiž nebude „nutné provádět vyčerpávajícím způsobem všechny dostupné důkazy, které by jinak byly potřebné pro podání obžaloby“,[14] z čehož plyne, že hranice dostatečné důkazní situace pro uzavření dohody o vině a trestu leží podle názoru zákonodárce někde mezi poznáním, které je vyžadováno pro zahájení trestního stíhání (srov. § 175a odst. 1 tr. řádu), a mezi podklady potřebnými pro podání obžaloby. Soud pak při schvalování uzavřené dohody dokazování, až na výjimky, vůbec neprovádí a jeho činnost ani ke zjištění všech okolností případu nesměřuje, nýbrž se omezuje na přezkum pravdivosti prohlášení obviněného, učiněného podle § 175a odst. 3 tr. řádu (srov. § 314q odst. 5 tr. řádu).

Lze polemizovat s názorem autorů komentáře k trestnímu řádu, kteří mají za to, že rozsah dokazování při vyřízení věci uzavřením dohody o vině a trestu by měl být srovnatelný s tím, který je vyžadován k podání obžaloby, v některých případech dokonce i vyšší.[15] Takové pojetí se nepochybně staví proti základnímu smyslu a účelu institutu dohody o vině a trestu, tj. urychlení trestního řízení prostřednictvím zjednodušení zejména časově nejnáročnější fáze dokazování. Proto se domnívám, že ani tento jediný obecný důvod mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nepřichází ve většině případů, kdy je sjednávána dohoda o vině a trestu, v úvahu.

Samozřejmě, ust. § 58 tr. zákoníku nabízí i další možnosti, jak může být trest mimořádně snížen, a to:

• odsuzuje-li pachatele, který napomohl zabránit trestnému činu, jež jiný připravoval nebo se o něj pokusil, jestliže vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti se má za to, že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání (§ 58 odst. 2 tr. zákoníku),

• odsuzuje-li pachatele za přípravu, pokus nebo pomoc k trestnému činu a vzhledem k povaze a závažnosti jednání by použití trestní sazby odnětí svobody zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a lze-li dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání (§ 58 odst. 5 tr. zákoníku),

• jednal-li pachatel v právním omylu (za podmínek ust. § 58 odst. 6 tr. zákoníku), a dále

• v případě vybočení z mezí okolností vylučujících protiprávnost (§ 58 odst. 6 tr. zákoníku).

Nutno však podotknout, že se jedná o specifické případy, které opět neumožňují žádným způsobem zvýhodnit obviněného, který byl ochoten se se státním zástupcem dohodnout, oproti těm, kteří jsou za stejné jednání odsouzeni ve standardním hlavním líčení.

Nalezení správného řešení problému, tj. jakým způsobem nastavit pravidla sankcionování obviněných, kteří uzavřeli dohodu o vině a trestu, je nelehkým úkolem. Jako inspirace poslouží komparativní exkurz k řešením, která zvolily zahraniční právní řády.

Francouzská úprava pro obdobný institut – tzv. zkrácené řízení s předběžným uznáním viny („la comparution sur reconnaissance préalable de culpabilité“) –neobsahuje žádná specifická pravidla. Umožňuje uložení jakéhokoliv trestu s tím omezením, že trest odnětí svobody nesmí převyšovat jeden rok nebo polovinu zákonné trestní sazby.[16] Aby žalobce motivoval obviněného k udělení souhlasu, obvykle navrhne mírnější trest, než který by obviněnému hrozil při klasickém projednání věci soudem, nicméně mnoho obviněných nemá přehled o obvyklém trestu.[17]

Polské trestní právo zná specifický institut tzv. dobrovolného podrobení se trestu („zgoda na dobrowolne poddanie się karze karnym“), v rámci takového postupu pak může být obviněnému, s jeho souhlasem, uložen mírnější trest. Podle okolností lze uplatnit i mimořádné snížení trestu odnětí svobody či dokonce podmíněně či nepodmíněně od potrestání upustit.[18]

Španělsko zná institut zjednodušeného soudního řízení založeného na dohodě stran, v rámci kterého se veřejný žalobce a obviněný mohou dohodnout na trestu, který může být snížen o jednu třetinu, aniž by se konalo hlavní líčení.[19] Vyšetřující soudce dohodu při splnění všech zákonných předpokladů schválí, přičemž uložený snížený trest nesmí přesahovat dva roky odnětí svobody.[20]

V Itálii je v případě uzavření dohody o vině a trestu („pat­teggiamento“) výměra trestu, po zvážení všech polehčujících a přitěžujících okolností, obligatorně snížena o jednu třetinu.[21]

Ve Spojených státech amerických mohl být podle Federálních pravidel pro ukládání trestů („Federal Sentencing Guidelines“)[22] trest dohodnutý na základě „guilty plea“ snížen až o jednu čtvrtinu. Tato dříve závazná pravidla pro ukládání trestů byla rozhodnutím Nejvyššího soudu USA ve věci Booker vs. United States[23] v roce 2005, které navazovalo na předchozí rozhodnutí Blakely vs. Washington[24] z roku 2004, derogována na pravidla doporučujícího charakteru a závazná již nejsou.

V Anglii a Walesu taktéž existují přesně stanovená pravidla pro postup snížení trestu v rámci „guilty plea“, který je obvykle snižován o jednu čtvrtinu až jednu třetinu.[25]

Konečně, ve Slovenské republice je otázka sankcionování řešena tak, že uzavření dohody o vině a trestu obviněným je důvodem fakultativního mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby o jednu třetinu [srov. § 39 odst. 4 zákona č. 300/2005 Z. Z., trestný zákon, ve znění pozdějších předpisů („STZ“)], přičemž výjimku tvoří taxativně uvedené závažné trestné činy, za které je možné uložit trest ve výměře 20 let a výše. V úvahu přichází i upuštění od potrestání pachatele [§ 232 odst. 3 zákona č. 301/2005 Z. Z., trestný poriadok, ve znění pozdějších předpisů („STP“)]. Není však vyloučeno, že soud v případě schválení dohody o vině a trestu uloží trest pod danou dolní hranicí pouze za předpokladu, že současně budou naplněny i jiné důvody mimořádného snížení trestu odnětí svobody, např. pokud dojde ke schválení dohody o vině a trestu soudem s pachatelem, který se dopustil jen přípravy trestného činu nebo významnou měrou přispěl k objasňování trestného činu ve prospěch organizované zločinecké skupiny apod.

Slovenská právní úprava – náš vzor?

Mezi českými autory se někdy objevují názory, že český zákonodárce by se měl inspirovat právní úpravou slovenskou, která je pojetí dohodovacího řízení v českém procesu nejbližší. Často se taknavrhuje, aby byl § 58 tr. zákoníku udávající důvody mimořádného snížení trestu odnětí svobody obohacen o nový institut, a sice možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody v případě, že byla uzavřena dohoda o vině a trestu.

Tyto úvahy jsou samozřejmě relevantní. Nelze než souhlasit, že chybějící hmotněprávní úprava sankcionování je nepochybně velmi závažným nedostatkem české právní úpravy. Není však možné bez dalšího uvažovat tak, že úprava sankcionování obsažená ve slovenském právním řádu, která z důvodu posílení jistoty obviněného v otázce mírnější sankce nepochybně také zvyšuje využitelnost institutu v praxi, bude mít stejné účinky i v České republice. Je nutné si uvědomit, že slovenský trestní kodex je charakteristický svou přísností trestních sazeb (např. za trestný čin úkladné vraždy obdobný našemu ust. § 140 odst. 2 tr. zákoníku je stanovená trestní sazba 20-25 let, v případě kvalifikované skutkové podstaty jde pak o 25 let až doživotí).[26]

Je tak zřejmé, že slovenský právní řád poskytuje dostatek prostoru pro aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, což se s ohledem na stanovené dolní hranice trestních sazeb v případě českého trestního zákoníku takto jednoznačně říci nedá. S účelem trestu totiž úzce souvisí otázka spravedlnosti trestu, a není-li trestní sankce adekvátní, má to vliv na její účinnost. Trest uložený pachateli by neměl být ani přísnější, ale ani mírnější, než je nutné k ochraně společnosti před následky protiprávního jednání.[27] Domnívám se, že v českém právním prostředí není vhodné příslušné trestní sazby bez dalšího snižovat. Vezmeme-li v úvahu, že dohoda o vině a trestu nemůže být v českém trestním řízení uzavřena v řízení o zvlášť závažných zločinech, což ve Slovenské republice lze, v kategorii přečinů a úmyslných trestných činů s horní hranicí nepřevyšující deset let jsou ve většině případů dolní hranice trestu odnětí svobody u jednotlivých trestných činů dostatečně nízké na to, aby zaručily, že nepodmíněný trest odnětí svobody bude ukládán pouze výjimečně. U všech trestných činů, jejichž konkrétní výměra trestní sazby po zvážení všech kritérií pro ukládání trestní sankcí (§ 39 a násl. tr. zákoníku) včetně okolností polehčujících (§ 41 tr. zákoníku) a přitěžujících (§ 42 tr. zákoníku) nepřevyšuje tři léta, je možné výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložit (§ 81 tr. zákoníku).

Toto komplexní alternativní opatření lze tak využít u nejširšího okruhu trestných činů, včetně kategorie trestných činů, jejichž horní hranice převyšuje pět let, neboť základním kritériem zde není typová závažnost činu. Domnívám se tedy, že u většiny trestných činů, ohledně kterých může být dohoda o vině a trestu uzavřena, bude ust. § 81 tr. zákoníku aplikováno, neboť uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u trestných činů, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, je možné pouze za předpokladu, že „by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život“. Do této kategorie trestných činů, jejichž horní hranice nepřevyšuje pět let, spadá přibližně 57 % všech trestných činů obsažených ve zvláštní části tr. zákoníku.[28] Vyloučíme-li pak z celkového počtu trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části tr. zákoníku zvlášť závažné zločiny, ohledně nichž dohodu o vině a trestu uzavřít nelze, dostáváme se na procentuální hranici mnohem vyšší.

Tuto úvahu dokládají statistické údaje Ministerstva spravedlnosti ČR. Pokud se podíváme na trestní sankce, které jsou v řízeních, v nichž došlo k uzavření dohody o vině a trestu, ukládány, zjistíme, že postupu podle § 81 tr. zákoníku, umožňujícího uložení podmíněného trestu odnětí svobody, příp. postupu podle § 84 tr. zákoníku, kdy byl nad pachatelem při uložení podmíněného trestu odnětí svobody stanoven dohled, bylo využito v celých 84,5 % případů. Nepodmíněný trest odnětí svobody byl pachatelům, kteří uzavřeli dohodu o vině a trestu, uložen pouze v 7,5 % případů.Ze statistických údajů rovněž vyplývá, že ve velké části případů je trest ukládán právě na samé dolní hranici trestní sazby stanovené za daný trestný čin ve zvláštní části tr. zákoníku.[29]

Závěr

Z výše uvedeného vyplývá, že české trestní právo nabízí bohatý systém alternativ, jak ochotu obviněného vedoucí k odlehčení trestní justice odměnit. Statistické údaje napovídají, že procesní vyřízení věci formou uzavření dohody o vině a trestu má nepochybný vliv na výběr vhodné trestní sankce. Takový stav je však podle základních principů, na kterých je trestní právo procesní postaveno (§ 1 odst. 1 tr. řádu), nežádoucí, neboť procesní způsob rozhodnutí by neměl mít vliv na hmotněprávní skladbu trestů.[30] Domnívám se, že právní zakotvení nové možnosti mimořádného snížení trestu odnětí svobody po vzoru Slovenské republiky s ohledem na fakultativnost takového postupu současnou situaci zásadním způsobem ne­ovlivní a k posílení právní jistoty obviněných přímo nepovede.

V tomto ohledu proto de lege ferenda považuji za vhodné, aby prohlášení o spáchání skutku při sjednávání dohody o vině a trestu bylo alespoň výslovně zařazeno do výčtu polehčujících okolností v ust. § 41 tr. zákoníku, neboť taková právní úprava zajistí, že v případě, že se obviněný podvolí sjednání dohody o vině a trestu, jeho pozice bude výhodnější oproti obviněnému, činícímu doznání v rámci standardního procesu. Pozitivum stanovení takového hmotněprávního pravidla lze shledávat v posílení jistoty obviněného a jeho obhajoby, tím, že jim bude dána „zákonná naděje“ dosažení o něco mírnějšího trestu.

Autorka je interní doktorandkou na katedře trestního práva PF UK v Praze.



[1] Důvodová zpráva k zákonu č. 193/2012 Sb. [cit. 15. 6. 2016], dostupná na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=510&CT1=0.

[2] J. Musil: Dohoda o vině a trestu, in Rekodifikace trestního práva procesního (aktuální problémy), Sborník č. 41, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, Praha 2008, str. 83 a násl.

[3] V rámci individualizace trestání lze vymezit obecná hmotněprávní kritéria pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, která se při ukládání trestů uplatní, a další pomocná kritéria, jež je možné použít jen v určitých případech a jejich funkce je spíše doplňková. Základními vodítky pro ukládání trestů jsou povaha a závažnost činu, osobní poměry pachatele a možnost jeho nápravy. Dále soud přihlédne k polehčujícím (§ 41 tr. zákoníku) a přitěžujícím okolnostem (§ 42 tr. zákoníku) a dále ke zvláštním podmínkám při ukládání jednotlivých druhů trestů. Tato kritéria jsou doplňována dalšími kritérii, která se uplatní jen v určitých případech, ve kterých to zákon dovoluje. Soud v další fázi zejména zkoumá, zda nejsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§ 58 tr. zákoníku), mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59 tr. zákoníku) či zda není vhodné využít institut upuštění od potrestání (§ 46 a násl. tr. zákoníku).

[4] J. Lata: Účel a smyslu trestu, LexisNexis CZ, Praha 2007, str. 83.

[5] Prohlášení obviněného o spáchání stíhaného skutku ve smyslu ust. § 175a odst. 3 a odst. 6 písm. e) tr. řádu však není možno směšovat s doznáním obviněného – srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 193/2012 Sb., op. cit. sub 1. Doznání, které je vlastní institutu zastavení trestního stíhání (§ 307 tr. řádu), musí zahrnovat doznání ke všem zákonným znakům stíhaného trestného činu, tedy musí se vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty, včetně zavinění v zákonem předpokládané formě úmyslu či nedbalosti a protiprávnosti, což o prohlášení o spáchání skutku neplatí.

[6] J. Musil, op cit. sub 2, str. 86.

[7] Srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04.

[8] Tento názor zastává např. J. Lata, op. cit. sub 4.

[9] Srov. např. N. Walker: Why punish? Oxford University Press, Oxford 1991. V historii se vyvinuly a pomíjely různé koncepce, který smysl trestání viděly v různě odlišných aspektech – teorie absolutní vycházející z myšlenky „punitur, quia peccatum est“ – trestá se proto, aby nebylo pácháno zlo, teorie relativní, prosazující rehabilitační účinek trestu, kdy trest je léčením pachatele (polepšování zločince), a preventivní účinek trestu (ochrana společnosti), přičemž v současnosti se prosazují teorie smíšené, kombinující prvek odplaty i nápravu zločince. K tomu srov. J. Jelínek a kol.: Trestní právo hmotné, Obecná část, Zvláštní část, Leges, Praha 2010, str. 347 a násl.; podrobně např. J. Lata, op. cit. sub 4.

[10] J. Jelínek a kol., op. cit. sub 9, str. 349.

[11] V 17 % případů pak byla zvažována represivní funkce trestního postihu, v 9 % případů speciální prevence a ve 4 % případů šlo o faktor zbavení osobní svobody, viz F. Adler, G. O. W. Mueller, W. Laufer: Criminology, McGraw-Hill, New York 1991, str. 354-355.

[12] Op. cit. sub 1.

[13] Stanovení druhu trestu a jeho výměry není obligatorní náležitostí obžaloby, viz § 177 a násl. tr. řádu.

[14] Op. cit. sub 1.

[15]  P. Šámal a kol.: Trestní řád, komentář, 7., dopl. a přepracované vydání, C. H. Beck, Praha 2013, str. 2258 a násl.

[16] Článek 495-8 Code de procédure pénale; francouzský trestní řád ze dne 31. 12. 1957 („C. p. p“).

[17] Srov. P. Zeman: Zkrácené formy trestního řízení – možnosti a limity, 1. vydání, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 2013, str. 23.

[18] Viz čl. 335 Kodeks postępowania karnego; polský trestní řád ze dne 6. 6. 1997 („K. p. k“); srov. K. T. Boratyńska a kol.: Criminal plea bargains in the English and the Polish administration of justice systems in the context of the fair trial guarantees, Temida 2, Białystok 2011, str. 55.

[19] Viz čl. 795 Ley de Enjuiciamiento Criminal; španělský trestní řád ze dne 14. 9. 1882 („L. e. c.“).

[20] Více viz P. Zeman a kol., op. cit. sub 17, str. 20-37.

[21] Čl. 444. 1 C. p. p., srov. S. P. Frecerro: An Introduction to the new Italian Criminal Procedure, American Journal of Criminal Law č. 21/1994, str. 374.

[22] United States Sentencing Commission, Guidelines Manual, Nov. 2015, Chapter 6. a násl. [cit. 15. 6. 2016], dostupné na http://www.ussc.gov/sites/default/files/pdf/guidelines–manual/2015/GLMFull.pdf.

[23] United States vs. Booker, 543 U. S. 220, 125 S. Ct. 738 (2005).

[24] Blakely vs. Washington, 542 U. S. 296, 124 S. Ct. 2531 (2004).

[25] Sentencing Guidelines Council, Reduction in Sentence for a Guilty Plea [cit. 15. 6. 2016], dostupné na https://www.sentencingcouncil.org.uk/wpcontent/uploads/Reduction_in_Sentence_for_a_Guilty_Plea_–Revised_20071.pdf; Srov. J. Štěpán: Některé rysy trestního řízení ve Spojených státech amerických, Právo a zákonnost č. 5/1991, str. 291-303.

[26] Srov. např. § 144 nebo 145 STZ, kde za trestný čin úkladné vraždy obdobný našemu ust. § 140 odst. 2 tr. zákoníku je stanovena trestní sazba 20-25 let, v případě kvalifikované skutkové podstaty jde pak o 25 let až doživotí.

[27] J. Jelínek a kol., op. cit. sub 9, str. 355.

[28] F. Ščerba: Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě, 2. vydání, Leges, Praha 2014, str. 40.

[29] Ministerstvo spravedlnosti ČR, údaje poskytnuté na žádost autorky.

[30] Srov. např. A. Sotolář, F. Púry, P. Šámal: Alternativní řešení trestních věcí v praxi, C. H. Beck, Praha 2000, str. 18.